Grafika Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) ukazuje, že některé sestřihy vousů mohou snižovat účinnost respirátorů při ochraně před nebezpečnými viry. Výraznější porost na tváři totiž brání těsnému dosednutí respirátoru na tvář. Grafika vznikla již v roce 2017 v souvislosti s tehdejší epidemií viru SARS, vzhledem k podobnosti aktuálně se šířícího viru SARS-CoV-2, je ale platná i dnes.

Respirátory (především pak respirátory filtrační třídy FFP3 a částečně i FFP2) slouží k tomu, aby bránily ohrožení člověka zvenku, a mohou tedy ochránit před viry, bakteriemi a dalšími hrozbami člověka, který respirátor používá. Naopak roušky mají zabránit průniku choroboplodných organismů zevnitř ven – jejich hlavním účelem je tedy ochránit okolí, nikoliv člověka, který je nosí. Lékařské roušky jsou také obvykle zhotoveny z materiálu, kterým snadno procházejí zejména nejmenší částice a nejmenší mikroorganismy (pod 0,3 μm) Průměr viru chřipky je přitom jen okolo 0,1 μm a virus koronaviru SARS 2 má rozměr kolem 0,11 μm.

Švédové začali být v 16. století nespokojeni s vládou Kristiána II., který z Kodaně panoval unii všech skandinávských zemí. Král se snažil posílit svou moc na úkor šlechty a měšťanstva, neustále zvyšoval daně a uplatňoval pouze politiku biče. V roce 1520 dokončil zúčtování se švédskými opozičníky tím, že po své korunovaci nechal zatknout a popravit více než osmdesát klíčových šlechticů a hodnostářů. Tato takzvaná Stockholmská krvavá lázeň opozici ovšem neumlčela. 

Pronásledovaný buřič 

Příbuzný několika popravených, lstivý a mazaný Gustav Eriksson Vasa se po svém úprku z dánského vězení odmítl zúčastnit korunovace, což mu nepochybně zachránilo život. Královští úředníci na něj vypsali odměnu a začali ho usilovně hledat. Čtyřiadvacetiletý aristokrat před nimi prchal na sever. Během svého dobrodružného putování vyzýval sedláky k povstání. Ale byl mladý, bez peněz a na útěku. Musel se dokonce převlékat za sedláka, horníka nebo dřevorubce. Lidé s ním sice soucítili, schovávali ho před královými vojáky, nicméně dávali přednost klidu a míru a nenásledovali ho.

Naděje mladého buřiče se v roce 1521 upřely na kraj Dalarna ve středním Švédsku. Neměl zde sice žádná panství, ale hodlal využít toho, že tamější rolníci byli nejen svobodní a ozbrojení, ale také proslulí houževnatostí a lpěním na svých privilegiích. Putoval v dalarnském kroji, aby nebudil pozornost.

Koncem listopadu dorazil na statek bohatého horníka Anderse Perssona u jezera Run, dvacet kilometrů jižně od centra těžby mědi Falunu. Zde Vasa pomáhal při mlácení obilí jako obyčejný čeledín. Ale děvečka, s níž pracoval, si na něj pánovi stěžovala: „Nevěřím, že ten chlap (…), který sem letos přišel, je čeledín. Mlátit neumí a pod košilí nosí hedvábí!“ Persson si pozval čeledína k „výslechu“ a prominentní buřič mu vypověděl celou svou historii a požádal ho o pomoc. Boháč se mu ale neodvážil pomoci, namísto toho jej vyzval: „Vydej se přes další farnosti, prchej, prchej – přes řeky, hlubokými lesy! Nikdy nezůstávej moc dlouho na jednom místě! Tady (…) jsou lidé spíše klidní. Obrať se radši na chlapy v Moře.“  Vasa ho poslechl. Po cestě se zastavil u svého známého Arendta Pehrssona Örnflychta. Netušil, že statkář i jeho příbuzní podporují krále Kristiána, a byl zadržen. Naštěstí se ho zželelo statkářce, která mu pomohla uprchnout.

Z Mory do Sälenu 

Po několika dnech dorazil Vasa bezpečně do města Mora. Historky o tom, jak ho před tamním kostelem nadšeně poslouchaly „masy“, si ale později vymysleli propagandisti, kteří z něj udělali lidového hrdinu dle antických mýtů. Ve skutečnosti se měsíc marně snažil přemluvit představitele provincie, aby povstali proti Dánům. Nakonec to vzdal a vydal se dál na západ, směrem do Norska.

Dalarnští se mezitím dozvěděli o zvěrstvech Dánů a pochopili, že se musí bránit. Proto se rozhodli mladého šlechtice přece jen podpořit. Vyslali za ním dva nejrychlejší lyžaře, Larse Jakobssona a Engelbrekta Jonssona, aby ho dostihli a přivezli zpět. Těm se skutečně po devadesátikilometrovém běhu na lyžích podařilo odbojníka dohnat a přemluvit, aby se s nimi vrátil. Dalarňané se chopili zbraní a pod vedením Gustava Vasy zahájili švédskou osvobozeneckou válku. V roce 1523 byli Dánové ze země vyhnáni a Švédové zvolili králem Gustava I. Vasu. Jeho potomci učinili ze Švédského království nejsilnější mocnost v Pobaltí, jejíž vojáci vzbuzovali hrůzu po téměř celé Evropě.

Ve 20. století se Gustav Vasa stal i symbolem nejznámějšího a největšího běhu na lyžích na světě. V roce 1922 se totiž novinář a rodák z Mory Anders Pers rozhodl využít odkazu legendárního běhu z Mory do Sälenu pro sportovní účely a zorganizoval první Vasův běh. Tato prestižní sportovní akce se od té doby koná každý rok.  

Před 74 tisíci let explodoval supervulkán Toba na ostrově Sumatra. Byla to jedna z největších sopečných erupcí na Zemi za přinejmenším 2 miliony let. Tato událost překonala svojí silou známou erupci amerického vulkánu Mount St. Helen z osmdesátých let přibližně pěttisíckrát.

Katastrofální erupce musela vážně ovlivnit celoplanetární klima. Odborníci odhadují, že po ní následovalo 6 až 10 let drsné „vulkanické zimy“, které pokračovalo asi tisíci lety ochlazení planety. Zároveň na Zemi v té době panovala suchá a chladná doba ledová. Vědci se proto domnívali, že lidstvo doby kamenné tehdy téměř celé vymřelo, s výjimkou pár tisícovek lidí v jižní Africe. Nové výzkumy ale naznačují, že lidé jsou skutečně houževnatí, a také to, že erupce Toby asi nebyla tak ničivá, jak jsme si doposud mysleli.

TIP: Největší pohromy, které měnily dějiny lidstva

Naznačují to alespoň výsledky vykopávek v severoindické lokalitě Dhaba, kde archeologové odkryli kamenné nástroje tehdejších obyvatel. Objevené nástroje vědci objevili ve vrstvách pocházejících prokazatelně z doby před explozí supervulkánu, i z doby po této explozi. Tyto nálezy nasvědčují tomu, že lidé v Indii navzdory dosavadním představám erupci Toby přečkali a žili zde i v následujícím období. Nejspíš to pro ně nebylo jednoduché a je možné, že mnoho z nich zemřelo, ale lidské osídlení v Indii tuto děsivou erupci a následné klimatické výkyvy zjevně vydrželo.

Karety pravé lovili pro nádherné odstíny jejich krunýřů už staří Římané. S želvovinou se obchodovalo také na hedvábné stezce, kde se šperky či dekorativní nádobí vyměňovaly za koření a drahé látky. V posledním století pytláci zabili miliony karet pravých, a na světě tak podle odhadů zbývá pouhých osm tisíc samic schopných hnízdění.

S potížemi se potýká i další druh – karety obrovské. Na jejich populaci má dopad mimo jiné globální oteplování, v jehož důsledku se v písku líhnou především samice, neboť u karet záleží distribuce pohlaví mláďat na teplotě. A pláže plné samic jsou bez samců k ničemu.

Odlesky zlaté, hnědé, rudé i oranžové na želvích krunýřích oslňují lidi i dnes, a tak se ze želvoviny vyrábějí třeba sluneční brýle a bižuterie, podobně jako před staletími. Rozdíl spočívá v tom, že už od roku 1977 platí celosvětový zákaz lovu a zabíjení zmíněných obratlovců. Obchodníci s želvími vejci, masem i želvovinou riskují pokutu: V Indonésii jde například až o sto milionů rupií, tedy 175 tisíc korun, což pro běžného Indonésana představuje asi 200 výplat. Jenže tamní policie obvykle nic nevymáhá a nikdo nebyl nikdy odsouzen…

Boj o přežití

Karety bojují o holý život i bez lidského přičinění. Páří se v mělkých lagunách a jindy oceán neopouštějí. Kladení vajíček je přitom namáhavé samo o sobě: Dospělá samice – ladná v mořských vlnách, ovšem nikoliv v písku – se těžkopádně vysouká na souš, vytvoří dostatečně hlubokou jámu, naklade do ní až 150 vajec a důkladně je zahrabe. Mláďata pak nechává svému osudu a vrací se do vln. 

TIP: Otřesné týrání zvířete: Biologové vytáhli z nosu mořské želvy 12centimetrové brčko

Malé karety se vylíhnou po padesáti dnech, pokud ovšem jejich úkryt neobjeví některý z predátorů – ať už člověk, mořský pták, nebo toulavý pes. Jakmile se zhruba dvoucentimetrovým želvičkám podaří prorazit kožovité vejce a dostat se z hlubokého písku, čeká je v ideálním případě romantická cesta k moři, jejímž jediným svědkem se stává měsíc ozařující hladinu. 

Želvy na pokraji

Problém tkví v tom, že jdou želvy za nejsilnějším zdrojem světla, což bohužel nemusí být vždy měsíc. Mláďata snadno zmate třeba osvětlení z přímořských restaurací či obřích reklamních neonů. A i když se dostanou do moře, stále nemají vyhráno. Kromě řady predátorů figurují karety i na jídelníčku člověka, protože se jejich maso považuje za lahůdku. Další tisíce jich každoročně zahynou, když se zapletou do vlečných rybářských sítí. 

Ohromné riziko pak pro ně znamená odpad: Jejich oblíbená potrava v podobě mořských medúz se totiž k nerozeznání podobá volně plujícím mikrotenovým sáčkům – a pokud je želva sežere, zemře. Kombinace všech uvedených faktorů přivedla zmíněná zvířata na pokraj vyhynutí. 

Vážně položenou otázku si položila profesorka Deborah Gordonová z americké Stanfordovy Univerzity, kterou želví mravenci (Cephalotes goniodontus) začali zajímat v roce 2011 a od té doby se jejich studiu intenzivně věnuje.

Hned na začátku si všimla, že mravenci nikdy neopouští větve stromů a keřů, nikdy pro překonání jakékoli vzdálenosti neslezou na zem. Větvovím proto vedou nesčetné mravenčí stezky, které spojují četná hnízda a zdroje jídla. No a protože jídlo se spotřebuje, větvičky se lámou a také hnízda občas zmizí, musejí mravenci svoje cesty neustále přizpůsobovat novým podmínkám.

Mravenci si označují cestu feromony, které postupně vyprchávají, takže směr, jímž v posledních okamžicích prošlo nejvíc mravenčích kolegů, je nejatraktivnější. Gordonová a její spolupracovníci Arjuna Chandrasekhar a Saket Navlakha zmapovali mravenčí stezičky v jednom místě a rozhodli se experimentálně zjistit, jak mravenci svoje cesty uzpůsobují, když se někde objeví nový zdroj jídla nebo se zlomí větve, po nichž stezka vedla.

Když vědci označili jednotlivé mravence lakem na nehty, zjistili, že mají tendenci chodit po stále stejných trasách. Když ale byla obvyklá trasa přerušena, mravenci se vrátili zpět k nejbližší křižovatce a hned u ní volili nový směr. „Ačkoli my můžeme v daný okamžik vidět elegantnější řešení problému, pokud by se mravenec vydal o několik křižovatek zpět, oni mají vždy stejný postup. Vždy se vrátí k nejbližší křižovatce, která předcházela místu přerušení a odtamtud pokračují k dalšímu uzlu, u nějž dělají další rozhodnutí o směru své cesty. Díky tomu, že je vegetace tak propletená, dokážou vždy najít cestu na druhou stranu za bodem přerušení,“ vysvětluje Gordonová.

TIP: Jak vyzrát na spam? Biologové doporučují mravenčí obranu

Na každé křižovatce by se mravenec mohl ztratit, pokud by před ním neprošlo dost jeho kolegů, kteří mu zanechávají feromonovou stopu. Při přerušení cest se tedy neustále odvíjí proces, který pomáhá udržovat dopravní síť, která není složena z nejkratších tras, ale má nejmenší možný počet křižovatek, na nichž by se mravenci mohli zmýlit a zvolit špatný směr. Zdá se, že evolučně se u mravenců vyvinula tendence držet se pohromadě na stejné cestě oproti možnosti sledovat nejkratší možnou trasu a šetřit kroky.

V roce 1881 navrhoval německý inženýr Karl Sester pro Osmanskou říši novou dopravní síť, jež měla protkat oblast dnešní Anatolie. K vytyčování tras se rozhodl využít „historickou moudrost“ místních obyvatel a požádal je, zda by mu ukázali stezky, které se regionem vinuly v minulosti. Vesničané však o žádných dávných spojnicích nevěděli, a tak Sestera vzali alespoň k nejposvátnějšímu místu, jaké znali – k hoře Nemrut, turecky Nemrut Dağ. Němec okamžitě pochopil, že po jejích úbočích žádná cesta nepovede, přesto se rozhodl vyšplhat na vrchol. A tam posléze objevil monument, který si i dnes, po více než století archeologického ohledávání, uchovává svá tajemství.  

Před Sesterovýma očima se objevila uměle navršená pohřební mohyla o výšce padesáti metrů, lemovaná třemi terasami, přičemž na té západní a východní spočívaly až devítimetrové sochy řeckých, arménských i perských božstev. Torzům však někdo odlámal hlavy a posléze jim také urazil nosy. Destrukce nesvědčila jen o působení živlů, ale zřejmě ji podnítil rovněž turbulentní společenský vývoj, a jednalo se tak o významnou historickou památku. Hned následujícího roku proto vyslal Německý archeologický institut na vrchol Otto Puchsteina, jenž se zabýval vykopávkami v Egyptě. A rok poté zamířila k hoře také první mise tureckých badatelů.

Neutrální bůh

Vědci mimo jiné objevili nápis, na jehož základě se posléze zjistilo, že pohřební mohyla patřila Antiochovi I. Vládl dávnému království Kommagene, které existovalo mezi léty 163 př. n. l a 72 n. l. a rozprostíralo se na jihu dnešního Turecka mezi horním tokem Eufratu a pohořím Taurus. Antiochus I. byl synem a zřejmě jediným potomkem arménského panovníka Mithridata I. Callinica a řecko-syrské princezny Laodice VII. Své postavení si přitom udržel více než tři desítky let.

Proslul snahou udržovat neutralitu a posilovat rovnováhu mezi sousedními impérii. Zaujímal ovšem také netradiční postoj k náboženství: Nejenže sám sebe považoval za boha, ale zároveň velebil i arménská, řecká a perská božstva. Není tedy divu, že se na terasách kromě jeho vlastní podobizny objevili také Zeus, Apollon i tzv. kompozitní božstva. Společnost jim pak dělaly sochy lvů a orlů coby pomyslná ochrana jejich trůnů.   

Mezi Řeckem a Orientem

Ačkoliv byly výsledky práce německých a tureckých archeologů zveřejněny již v letech 1883 a 1890, nepřinesly žádné informace ohledně potenciální pohřební komory uvnitř navršeného kamení. Tehdejší vědci totiž neměli na podobné vykopávky dostatečné technické vybavení. Naleziště také trpělo svou kulturní rozpolceností: Americká archeoložka Theresa Goellová mu zasvětila celý život a popsala jej jako příliš orientální pro „klasické“ archeology, kteří studovali dávné Řecko či Řím, a naopak nadmíru klasické pro orientalisty. 

Po prvotním ohledání tak hora spočívala v osamění až do roku 1939, kdy o ni projevil zájem Friedrich Karl Dörner. Jeho práci sice zbrzdila druhá světová válka, ale jakmile boje utichly, vrátil se archeolog na místo a pokračoval v bádání. Zanedlouho na vrchol dorazila také Goellová, a tak pohřební lokalitu v 50. letech zkoumaly souběžně dva týmy: Zatímco Američanka „oprašovala“ kamennou mohylu, Dörner coby expert na epigrafiku studoval nápisy na sochách.

Narušitele stihne trest!

Jeden z kusů vápence například zachycuje lva obklopeného hvězdami, a celý výjev tak získal pojmenování „lví horoskop“ (viz Tajemství lva). Do zadních stran trůnů božstev a krále je zase vyryt tzv. nomos, tedy text ustavující Antiochův náboženský kult. Nápisy se nacházejí na sochách východní i západní terasy, a přestože se občas liší slovosledem, jejich význam zůstává totožný: Zloděje, nájezdníky – zkrátka kohokoliv, kdo by chtěl mohylu poničit – čeká boží trest, jenž stihne i veškeré potomstvo.

Dále nomos praví, že nový kult by mělo vyznávat celé království. Hlavní slavnosti se ovšem konaly na vrcholku hory Nemrut, což z mohyly činilo místo značného náboženského významu. Svědčí o tom mimo jiné kamenný oltář na východní terase, který má podobu schodové pyramidy a v minulosti se na něm zřejmě odehrávaly důležité rituály.

Klíčové dny nového kultu představovaly narozeniny Antiocha I. a jeho korunovace: Vzývali se hlavně démoni, kteří se panovníkovi zjevili a pomohli mu získat vládu. Označení „démon“ zde přitom nemusí mít negativní vyznění – jednalo se spíš o bytosti s nadlidskými schopnostmi, jež mohly být dobré i zlé. Pro krále například představovaly strážné duchy.

V bezpečí před démony

Goellová si dala za úkol odkrýt suť z teras na vrcholku hory do takové míry, aby mohla určit, jakým způsobem na nich byly sochy rozmístěny. V průběhu let se však stále víc zaměřovala na hledání Antiochovy pohřební komory. Při pátrání pak doslova nenechala kámen na kameni: Do navršené sutě nechala dokonce vyhloubit tunely a dosud jsou v ní zřetelná místa, kde se pokoušela použít dynamit. 

Veškeré její snažení však vyšlo naprázdno a dodnes nevíme, zda Antiochus I. na hoře skutečně odpočívá. Řada moderních archeologů navíc dodává, že i kdyby se v navršené hornině nacházela pohřební komora, stále se nemusí jednat o místo panovníkova posledního spočinutí. Vycházejí přitom z toho, jaká tajemství obestírala polohu mauzolea Antiochova otce, i z faktu, že jeho hrobka Karakuş byla prázdná. Současná archeologie proto věří, že monumentální pohřebiště vládců Kommagene představují pouze důmyslnou lest, jež měla zmást nepřátelské démony i vykradače.

Záhada trvá

Bádání Dörnera ani Goellové tak nakonec k odhalení hrobu Antiocha I. nevedlo, a když se badatelé v roce 1958 z oblasti stahovali, zachovávala si svá tajemství ukrytá pod hromadou kamení. Oba vědci se sice na horu několikrát vrátili, ale neučinili již žádná další významná odhalení. V roce 1987 se Nemrut zařadil na seznam světového dědictví UNESCO: Komisi zaujala hlavně unikátní změna terénu, o niž se zasloužil Antiochus I., načež na vrcholku vyrostl jedinečný architektonický komplex, mísící náboženské i umělecké vlivy několika kultur.

TIP: Mlčení kamenných obrů: Kdo postavil sochy moai na Velikonočním ostrově?

Místo se posléze proměnilo ve vyhledávaný cíl návštěvníků jihovýchodního Turecka a ročně tam zamíří přes padesát tisíc zájemců. Turisté přitom mohou horu obdivovat také během noční výpravy nebo z ptačí perspektivy na palubě helikoptéry. 

Astronomové hlásí, že červený veleobr Betelgeuse ze souhvězdí Orionu konečně přestal pohasínat. Dlouhé měsíce dráždil odborníky i veřejnost, protože jeho záře slábla velmi dlouho a vytrvale. Nedávno zářil nejméně v historii astronomických pozorování. Jak se ale zdá, zhasínání je pro tentokrát konec.

Betelgeuse je umírající hvězda v „posledním tažení“, o hmotnosti asi 12 Sluncí. Podle expertů není otázkou, jestli vybuchne jako supernova, ale kdy k tomu dojde. Teoreticky by k tomu mohlo dojít kdykoliv, podle všeho to ale bude trvat ještě dlouhé statisíce a možná i milion let. Vše nasvědčuje tomu, že pompézní nebeská show, při které by se měl na obloze objevit doslova „druhý Měsíc“, se opět odkládá.

Komplikovaně proměnný veleobr

Veleobr Betelgeuse je ve skutečnosti polopravidelnou proměnnou hvězdou. To znamená, že se jeho jasnost během času mění, a to dost výrazně a dost komplikovaným způsobem. Hvězda prochází hned několika cykly změn jasnosti, jejichž účinky se různě sčítají nebo naopak potlačují.

TIP: Umírající obr Betelgeuse navnadil astronomy: Proč hvězda v posledních dnech pohasíná?

I když se exploze supernovy zatím nekoná, vědce velmi zajímá, proč teď Betelgeuse zhasínal tak intenzivně. Nedávné chování veleobra totiž předčilo veškerá očekávání odborníků. Na začátku února zeslábl na 36 % běžné jasnosti, což je změna, které je možné si povšimnout i pouhým okem. Od září loňského roku se snížila jeho jasnost zhruba 2,5× a vypadl tak i z prestižní skupiny 20 nejjasnějších hvězd oblohy. Astronomové proto nyní zaměřují na Betelgeuse další teleskopy a snaží se této záhadě přijít na kloub.

Letos v zimě v americkém Idahu občas sněží, i když meteorologové žádné sněhové srážky nepředpovídají. Není to ale žádná chyba. Tým amerických specialistů tam testuje technologii pro umělé vyvolávání srážek, v tomto případě sněhových, v rámci experimentu SNOWIE (Seeded and Natural Orographic Wintertime Clouds: The Idaho Experiment).

Badatelé k tomu používají osvědčený jodid stříbrný, kterého se pro tento účel každoročně ve světě spotřebuje asi 50 tun. Právě krystalky jodidu stříbrného totiž strukturou velmi připomínají strukturu ledu. Když se dostanou do mraků, působí tam jako kondenzační jádra, kolem nichž vznikají kapky vody a sněhové vločky. V Idahu je dostávají do mraků pomocí sérií světlic vystřelovaných z letadel.

TIP: Vědci mají plán na záchranu antarktického ledu: Chtějí ho zasněžovat děly

Cílem experimentu SNOWIE je důkladně prozkoumat proces tvorby umělých srážek během zimy. Aplikace jodidu stříbrného pro vyvolávání deště či sněhu bývá používána pro zvyšování množství srážek v suchých oblastech. Zatím ale není jasné, jaké jsou její přínosy, jaká ji doprovázejí rizika a zda je jodid stříbrný vlastně dostatečně účinný.

V Idahu zatím během tří aplikací jodidu stříbrného vytvořili tolik srážek, že by voda z nich zaplnila 282 velkých plaveckých bazénů. Zní to jako veliké množství, ale v krajině o rozloze 2 330 kilometrů čtverečních, kam tento sníh dopadl, to odpovídá vrstvě o mocnosti asi jedné desetiny milimetru.

Když v roce 1753 švédský botanik Karl Linné sestavoval systém rostlin, dostala se mu do ruky krásná květina přivezená z Japonska zřejmě roku 1739. Dal jí jméno Camellia japonica k poctě slavného botanika Jiřího Josefa Kamela. Ačkoliv ji popsalo i několik dalších vědců, název se v průběhu jednoho století zdařilo prosadit. Na rozdíl od svého jmenovce se však čajovníku (Camellia sinensis) příbuzná rostlina stala jednou z nejznámějších na světě. 

Mladý apatykář

Jiří Kamel se narodil 21. dubna 1661 v Brně do rodiny soukeníka, který se stal později cechmistrem. Zachoval se dokonce i matriční zápis, kde je zapsán jako Georg Casper. Od dětství byl připravován na studia víceméně s předurčením pro církevní kariéru. Pro přírodní vědy se rozhodl pod vlivem řádového lékárníka, pátera Nappa, už na jezuitském gymnáziu v Brně. Kariéru v tomto oboru ovšem mohl udělat jen jako člen Tovaryšstva Ježíšova, neboť jezuité tehdy provozovali většinu českých lékáren. Do řádu vstoupil 12. listopadu 1682 v Brně. V rodišti také absolvoval noviciát, v jehož průběhu získal řádové jméno Josef. Po složení slibů působil Kamel jako apatykář v kolejích v rakouské Kremži, Jindřichově Hradci a Českém Krumlově. 

Snad inspirován svým známým Samuelem Fritzem požádal o vyslání do misií. V zámoří se španělským kolonizátorům nedostávalo duchovních pastýřů pro stále přibývající obyvatelstvo, a tak je přijímali i z jiných habsburských držav. Kamel snil o Indii či Jižní Americe, ale osud ho nakonec zavál do jiného konce světa. Jeho žádosti bylo řádovými představenými v Římě vyhověno roku 1687, kdy dostal dopis, který mu za působiště určil řádovou lékárnu v Manile, hlavním městě Filipín. Cesta tam ale byla, přes vynikající organizovanost v Tovaryšstvu, dost komplikovaná. V Českých Budějovicích se Jiří Kamel setkal s dalšími spolubratry určenými pro cesty po světě. Odtud zamířili přes Linec, Salcburk, zasněžené Alpy a italskou Veronu do Janova. Tam nastoupili na loď Santa Clara, která je převezla podél pobřeží jižní Evropy do španělské Sevilly.

Do zámořských misií

Sevilla byla tehdy hlavním střediskem španělského koloniálního světa: z okolních přístavů vyplouvaly lodě do Ameriky, aby odvážely její dobyvatele a přivážely zpět nezměrné bohatství kontinentu. Dodnes je tu zachován Archivo de Indias, jedinečný archiv, dokumentující zámořské objevy od Kolumbových dob až po rozpad říše. Ve městě se jezuité, včetně Kamela, učili španělsky i další věci, které potřebovali pro svou činnost v misiích. Místní jezuitská kolej, zasvěcená sv. Františku Xaverskému, ostatně tehdy byla největší na světě.

Teprve v létě 1688 se bratři vydali přes oceán. Z Cádizu zamířili napříč Atlantikem, kolem Kanárských ostrovů a Portorika do Veracruzu v Mexiku. Jen tato plavba trvala skoro tři měsíce! Na mezcích se poté vydali nepohodlnou cestou přes středoamerický kontinent do Acapulka, kde měli opět nastoupit na loď. Galeona San Salvador počátkem prosince pak vyplula k západu napříč Pacifikem. 

Páterův osud

Brněnský jezuita sem byl povolán jako správce lékárny, nicméně nebyla to jediná činnost, kterou tu provozoval. Manilská kolej Tovaryšstva Ježíšova měla dobře vybavenou knihovnu, a tak se mohl věnovat i studiu přírodních věd, které ho velmi zajímaly. Zkoušel se ale také učit domorodému jazyku, tagalogštině, a podnikl několik „výzkumných“ cest. Již roku 1692 putoval po vnitrozemí největšího filipínského ostrova Luzon, na němž leží i Manila. Později navštívil další výspy, například Palawan (dnes tolik populární kvůli „podzemním řekám“ v jeskyních), Mindoro a koncem desetiletí druhou největší součást Filipín, ostrov Mindanao.

TIP: Prostě Červíček: Jak cestovatel Frič přivezl do Prahy Indiána

V Manile Jiří Kamel vybudoval městskou lékárnu, v roce 1696 složil řádové sliby a stal se páterem. Po dalších třech letech obdržel titul botanicus a mohl se věnovat hlavně přírodovědeckým výzkumům. Někdy v té době v Manile založil botanickou zahradu. Snažil se z Evropy známá léčiva doplňovat pomocí látek získaných z místních rostlin. Jako lékárník ale bojoval i s řadou epidemií, roku 1695 v Manile řádila cholera, v roce 1704 mor. Nemocem podlehla řada jeho řádových bratří, a proto se Kamel stal trochu proti své vůli i lékařem. Jemu samotnému se stala osudnou amébiáza, infekční onemocnění střev. Nakazil se jí zřejmě z infikovaného pramene pitné vody a 2. května 1706 jí v Manile podlehl.

Neúspěchy císařských armád na frontách světového konfliktu vlasteneckou snahu o sbírky drahých kovů devalvovaly, s postupem času již lidem nezůstalo moc věcí, které by mohli odevzdat. Ministerstvo školství vyzvalo učitele, školáky a studenty, aby obcházeli sousedy a snažili se své okolí přimět k odevzdání kovových předmětů, popřípadě je rovnou odnést. Dětské hlídky procházely vesnice a města, svážely na vozících darované věci nebo pilně informovaly své učitele o dalších možných zdrojích vzácné suroviny.

Předchozí část: Zlato dal jsem za železo: Sbírky drahých kovů v Rakousku-Uhersku (1)

Školáci, kteří sbírali cenné kovy ve prospěch rakousko-uherské válečné mašinérie, byli kromě identifikačních rukávových pásek vybaveni i legitimacemi k prokázání totožnosti a svého pověření. Průkaz je opravňoval ke sběru kovů pouze v předem daných ulicích v okolí bydliště. Před zahájením své mise je učitelé poučili o nutnosti mít u sebe provaz, tužku a papír, ruksak nebo školní tašku pro odnos „darů“ na shromaždiště, k čemuž měly sloužit také příruční vozíky nebo kočárky. 

Brali cokoliv 

Dalším pomyslným stupněm ve vývoji vyhledávání surovin pro válečné účely bylo ustavení komisařů, kteří za doprovodu četníků vytvářeli soupisy kovového vybavení státních úřadů, nemocnic, divadel, soukromých firem i domácností. Krvavý průběh války a tato „dobrovolnost“ jen zvyšovaly frustraci většiny lidí. Četníky postupně vystřídaly vojenské patroly, jejichž vstupy do veřejných a soukromých prostor byly stále méně ohleduplné.

Hledací komanda brala již úplně vše, co bylo z jiného kovu než železo. Soudobý informační leták dokonce výslovně vyjmenovával žádané komodity: „…měděné pánve, kastroly, hrnce, pekařské plechy, formy, konve, vany na vodu, příbory, podnosy, moždíře, váhy, roury, plynové lampy, kohouty, pípy, popelníky, lustry, dvířka od kamen, kliky, ozdobné hřeby, olověné broky, opaskové přezky, kovové knoflíky, dílenské nářadí, hračky, psací soupravy, kovové vázy, nádoby na sekt...“

I zvony odlétly

V roce 1917 přišly na řadu také kostelní zvony, které ale neodlétly do Říma, jak praví lidová pranostika. Armádní rekvizice se zaměřily nejdříve na zvony z 19. století a později přišla řada i na vzácné barokní kousky. Na Moravě a ve Slezsku bylo do konce války zabaveno 96 % z jejich celkového počtu.

V některých případech se církev a věřící snažili vzácné historické artefakty ukrýt a zachránit, tak jako kovové díly varhan, liturgické předměty a další vybavení kostelů. Veřejnost i církev byly názorově rozdělené v tom, zda tyto předměty odevzdat, a tak o konflikty nebyla nouze. Původní nadšení a hrdost nositelů prstenů v posledních měsících války definitivně vyprchala. 

Hledači kontra skrývači 

Velké množství obecních kronik v kapitolách věnovaných Velké válce vzpomíná na tyto neblahé události, které jen zvyšovaly utrpení beztak již dost sužovaného obyvatelstva. Úřední šiml nebral ohledy a nic kovového neušlo pozorným očím profesionálních slídilů. Lidé se snažili této povinnosti vyhnout všemi silami, a tak nebylo výjimkou, že svůj cenný majetek zakopávali a jinak skrývali. Dodnes amatérští hledači pokladů nacházejí podobné depoty, a to nejen v bývalých Sudetech, kde došlo k další vlně ukrývání cenností po druhé světové válce.

TIP: Ze sukně do kalhot: Emancipace žen za první světové války

S postupně klesajícími objemy kovového materiálu získaného prostřednictvím veřejných sbírek se objevovaly více či méně účinné nápady pro získání cenných surovin. Za vzor mimo jiné posloužilo úsporné opatření vídeňských městských elektrozávodů (Wiener Städtische Elektrizitätswerke), v nichž dělníci ve velké míře nahrazovali měděné rozvody hliníkovými. Výsledkem byl zisk několika tun drahocenné mědi a úřady se nápadu ihned chopily. 

Dokončení v úterý 3. března