Od sklonku roku 2019 sužuje Čínu a s ní i celý svět infekce COVID-19 (podle anglického Coronavirus disease 2019), vyvolaná novým typem koronaviru, pojmenovaného SARS-CoV-2. Čínští odborníci nedávno potvrdili, že tento virus mohou šířit i lidé, na nichž nejsou patrné žádné symptomy onemocnění. 

Potvrzuje to případ 20leté ženy z Wu-chanu, která prokazatelně přenesla nákazu na členy své rodiny, aniž by se u ní objevily symptomy COVID-19. Její CT snímky byly bez známek infekce a nemoc se u ní nerozvinula. Krevní testy u ní ale potvrdily přítomnost koronaviru a žena nakazila celkem pět lidí, u nichž následně nemoc propukla v typické podobě s horečkou a dalšími příznaky.

Přenos koronaviru bez příznaků onemocnění potvrzuje i další případ, tentokrát 45leté učitelky z Wu-chanu. Ta se zúčastnila konference a následující den povečeřela se dvěma kolegy, přičemž je oba dva nakazila. Sama přitom neměla žádné příznaky infekce. Až po návratu do Wu-chanu se u ní objevila horečka, kašel a bolest v krku.

TIP: Tažení nového koronaviru pokračuje: Počtem obětí už překonal infekci SARS

Zatím není jasné, kolik takových pacientů vlastně je. Na lodi Diamond Princess bylo bez příznaků dokonce 380 lidí z celkového počtu 691 nakažených. Přenos infekce lidmi bez příznaků představuje velký problém a podstatně zkomplikuje snahy o zastavení či alespoň zpomalení nákazy. Vyloučit ale nelze ani možnost, že v uvedených případech šlo o chybu testování.

Masové vyhlazování Židů nacisty za druhé světové války bylo fenoménem, který světové dějiny do té doby nepoznaly. K vyvražďování různých skupin obyvatelstva sice docházelo i předtím, ale ještě nikdy nedosáhlo natolik zrůdných rozměrů. Miliony Židů z celé Evropy povražděných plynem ve speciálně připravených táborech na území okupovaného Polska šokovaly svět a v příslušnících židovské komunity, kterým se podařilo přežít, vyvolávaly pochopitelnou touhu po odplatě.

Když válka skončila, měli pocit, že nacistům nesmí jejich zločiny jen tak projít a je třeba se pomstít. Mezinárodní tribunál v Norimberku stíhal pouze hrstku nejvýše postavených nacistů a Židé zde navíc neměli své samostatné zastoupení. Je skutečností, že většina z těch, kteří pobyt v koncentračních táborech přežili, byla příliš zničená a vyčerpaná. Existovali ale i jiní. Tisíce Židů se totiž aktivně zapojily do bojů proti nacistům zejména v britské armádě v rámci Palestinského pluku a později židovské brigády. Další pak bojovali v různých partyzánských skupinách na Východě. Právě z jejich řad se posléze rekrutovali lidé rozhodnutí vzít spravedlnost do vlastních rukou.

Poválečný chaos 

Situace v Evropě byla v prvních poválečných měsících v mnoha ohledech značně komplikovaná. Spojenci postupně osvobodili mnoho koncentračních táborů a vězni nacistického režimu byli konečně volní. V řadě případů si ihned začali sami vyřizovat účty s bývalými dozorci, které na mnoha místech ubili k smrti a spojenečtí vojáci tomu často ani nebránili. Nakonec však bylo nutné udělat pořádek a propuštění vězni byli soustřeďováni v repatriačních táborech spravovaných organizací UNRRA (United Relief and Rehabilitation Administration). V těchto táborech se nacházelo i mnoho Židů, kteří měli v plánu odstěhovat se do Palestiny. Právě zde měl totiž vzniknout jejich vytoužený židovský stát.

Kromě legálních odchodů ovšem židovská odbojová vojenská organizace Hagana organizovala také nelegální přesuny. Za tímto účelem vyslala do Evropy stovky svých příslušníků, celá operace dostala název Bricha (Útěk). Mnozí Židé tak byli do Palestiny postupně přesouváni různými ilegálními transporty s ozbrojeným doprovodem. Ten zajišťovali lidé, kteří už měli nějaké bojové zkušenosti například z partyzánské činnosti proti nacistům. Patřili k nim Mordechai Rosman, Malachi Wald, Anton Zuckerman a další. Židé si navíc postupně vytvořili rozsáhlou síť informátorů a různých spolupracovníků působících prakticky po celé Evropě. Někteří měli kontakty na spojenecké politické či armádní kruhy, což se jim velmi hodilo. Řada vlivných osobností pochopitelně nebyla k nacistickému masovému vyhlazování lhostejná, sympatizovala s Židy a byla ochotná jim všestranně pomoci.

Zabijte Němce!

Získané zpravodajské informace chtěla využít především organizace založená litevským Židem Abbou Kovnerem v červnu 1945 v Polsku. Jejím cílem měla být pomsta za smrt milionů souvěrců zavražděných Němci během druhé světové války. Skupinu tvořili převážně bývalí židovští partyzáni ze skupiny Spojená partyzánská organizace (Farajnikte Partizaner Organizacje) založené roku 1942 v ghettu ve Vilniusu, kteří disponovali značnými bojovými zkušenostmi. Kovnerova skupina se začala označovat termínem Nakam (celým názvem Dam Jehudi Nakam, tedy „pomstít židovskou krev“) a tvrdé jádro jejích členů si říkalo Mstitelé (Nokmim).

Členové skupiny Nakam využívali podporu lidí sloužících v britských jednotkách rozmístěných v Itálii nebo Židů působících v různých úřadech na území okupačních zón Německa a Rakouska. To bylo důležité zejména s ohledem na vyhledávání samotných nacistických válečných zločinců. Pokud skupina zjistila místo pobytu takového člověka, bylo s dotyčným zle. V některých případech se pak stalo, že příslušný nacista byl nalezen zastřelený nebo uškrcený ještě dříve, než si pro něj přišla vojenská policie některé ze spojeneckých mocností.

TIP: Hitlerův muž Otto Skorzeny: Nacista, který se nechal zverbovat Mossadem

Občas docházelo i k podezřelým sebevraždám již zatčených nebo vězněných válečných zločinců a je pravděpodobné, že za určitým počtem z nich stáli právě Mstitelé. V této souvislosti se hovoří například o důstojnících SS Odilo Globocnikovi či Hansi Bothmannovi, kteří se za války podíleli na chodu vyhlazovacích táborů v okupovaném Polsku. Jedna z pověstí spojuje židovskou pomstu dokonce i se sebevraždou říšského vůdce SS Heinricha Himmlera. Činnost Mstitelů ovšem dosud není podrobně zmapována a pochopitelně chybějí důkazy, které by je nesporně spojovaly s konkrétními kauzami. Údaje o stovkách obětí jejich pomsty tak nelze ničím doložit a zřejmě budou poněkud nadsazené.

Šest milionů za šest milionů

Mstitelé se však nezaměřovali jenom na konkrétní jedince spoluzodpovědné za holocaust. Jejich plánem bylo potrestat celý německý národ v rozsahu podobném tomu, jaký mělo masové vyvražďování Židů za druhé světové války. Právě Kovner se stal původcem plánu na otravu městských vodních zdrojů v Německu, což mělo postihnout miliony civilistů. Plán se týkal Berlína, Mnichova, Norimberku, Hamburku, Výmaru a Frankfurtu nad Mohanem. Kovner celou operaci suše odůvodnil slovy: „Oni trávili nás, teď budeme my trávit je. Oni zavraždili šest milionů našich lidí a my jim to oplatíme stejně, šest milionů za šest milionů.“

V německých městech byla tehdy voda pumpována z řek nebo systému studní potrubím do vodáren, kde probíhala několikanásobná filtrace. Mstitelé plánovali propašovat jed v konzervách od mléka do Německa a pak proniknout do vodáren. Zde zbývalo umístit jedovatou látku do bazénu s vodou, která už prošla filtrací a byla připravena k rozdělení mezi spotřebitele. Kovner k tomu řekl: „Pak bude stačit, když si někdo jen umyje tvář, vypláchne ústa nebo očistí zuby a zemře.“ Jenže řada židovských představitelů včetně Davida Ben Guriona plán odmítala s tím, že jeho realizace ohrozí vznik židovského státu a také případné reparace ze strany Německa.

Kovner byl nicméně o oprávněnosti masové pomsty přesvědčen a přípravy k operaci nepřerušil. Jeho lidé v Palestině obstarali jed a falešné dokumenty, které jim měly pomoci při cestě do Německa. O akci se však dozvěděla britská vojenská policie a její přípravy překazila. Mstitelé sice ještě stačili ve francouzském přístavu Toulon zlikvidovat zásobu jedu, kterou měli u sebe, ale jejich falešné papíry byly rozpoznány a čtyři muži včetně Kovnera skončili v britském vězení.

Celou věc údajně prozradili sami představitelé židovských organizací, protože měli obavy, že masakr takového rozsahu obrátí svět proti nim. Otrava by totiž pochopitelně hromadně postihla i ženy a děti a omlouvat tento čin by bylo velmi obtížné. Vše navíc komplikovala skutečnost, že ve velkých německých městech se pohybovalo množství spojeneckých vojáků, které by pochopitelně také zasáhla.

Zlikvidovat tábor

Když nevyšel plán A, zaměřili se Mstitelé na nový plán B. Ten byl podstatně „skromnější“ a počítal s hromadnou likvidací zhruba 15 000 zajatých příslušníků SS včetně bývalých dozorců z koncentračních táborů internovaných ve sběrném táboře Stalag XIII-D v Norimberku. Za války sloužil jako německý tábor pro válečné zajatce a nyní jej využívali Spojenci. Dalších 30 000 Němců bylo vězněno v bývalém koncentračním táboře Dachau a ten se měl stát druhým cílem. Židé hodlali v tomto případě využít dodávky chleba pro internované esesáky, které měly být otráveny pomocí arzenu.

Jelikož skupina v Dachau byla Američany brzy odhalena, soustředila se pak pozornost Mstitelů už jen na norimberský tábor. Člen skupiny Liepke Diestel se na jaře 1946 nechal zaměstnat v pekárně zásobující tábor chlebem a v noci 12. dubna vpustil do budovy další dva odbojáře. Společně natřeli směsí arzenu na 3 000 bochníků, což mohlo podle odhadů stačit k otravě asi 13 000 lidí. Koncentrace použitého jedu však byla zřejmě příliš slabá. Přesné následky útoku známy nejsou a tak jako v případě ostatních akcí Mstitelů, i zde se údaje různí.

V novinách New York Times z 20. dubna 1946 se bylo možné dočíst, že asi 1 900 zajatců otrávený chléb skutečně požilo. Jiné zdroje uvádějí čísla od 300 do 1 000 otrávených mužů. Většinou měli průjmy, zvraceli a objevila se u nich nepříjemná kožní vyrážka. Ale jenom 38 z nich prý postihly vážnější problémy, přičemž nezemřel ani jeden. Americká armáda se postarala o lékařské ošetření postižených nacistů a nelze ničím doložit pověsti hovořící o tom, že skutečný počet úmrtí v rozmezí tří až čtyř stovek Němců byl zatajen. Podrobnosti o celé akci popsal po mnoha letech jeden z předáků Mstitelů Joseph Harmatz, který pocházel z Litvy. Původcům otravy se po útoku podařilo nepozorovaně uniknout přes Prahu až do Palestiny, kde nalezli útočiště v jednom z místních kibuců.

Mosad na scéně

Členové skupiny Mstitelé prováděli své akce až do roku 1950, kdy se organizace definitivně rozpadla. Mezitím se někteří z nich zúčastnili úspěšné války za nezávislost Izraele a po vzniku samostatného státu začali působit u zpravodajské služby Mosad. Ta se pochopitelně na vyhledávání válečných zločinců také zaměřovala a její činnost přinášela výsledky. Jak to však bývá u tajných služeb obvyklé, podrobnosti o akcích Mosadu pochopitelně veřejnosti známy nejsou. Každopádně například 5. května 1958 uhořel ve svém autě při podezřelé dopravní nehodě nedaleko Düsseldorfu bývalý nacistický vyslanec u francouzské kolaborantské vlády Otto Abetz, který se podílel na deportacích francouzských Židů. Podivná smrt potkala v uruguayském hlavním městě Montevideo 24. února 1965 i Herberta Cukurse, který byl za války příslušníkem nechvalně známé jednotky lotyšské pomocné policie známé jako Arajs Kommando. Tato jednotka měla na svědomí vraždy tisíců lotyšských Židů.

TIP: Tajná organizace ODESSA měla pomáhat po válce nacistům. Existovala vůbec?

Nevyjasněné okolnosti doprovázely také smrt mnoha dalších válečných zločinců ukrývajících se před spravedlností v různých koutech světa. Všeobecně známý je pak únos jednoho z hlavních organizátorů holocaustu SS-Obersturmbannführera Adolfa Eichmanna, který žil v Buenos Aires pod jménem Richard Klement a věnoval se chovu králíků. Mosad jeho pravou identitu vypátral a v květnu 1960 jej unesl z Argentiny do Izraele, což vyvolalo mezinárodní skandál. V následném soudním procesu byl Eichmann odsouzen k smrti a 1. června 1962 popraven oběšením.  

Ubohého Jaromíra nechal jeho bratr Boleslav III. Ryšavý vykastrovat a možná by ho čekal osud ještě horší, kdyby s matkou a druhým bratrem neuprchli ze země. Útočiště našli v Bavorsku, ale i tady se s Jaromírem manipulovalo jako s šachovou figurkou. Každý chtěl pro sebe kousek knížecí moci a Jaromír byl ideálním kandidátem na poslušného chráněnce, skrze nějž ostatní uspokojí svůj hlad po moci. 

Trojnásobný kníže smolař

Když se stal Jaromír za jejich pomoci knížetem podruhé, přišla nečekaná rána. Sice z rodiny, ale z jiné strany. Tentokrát ho sesadil jeho druhý bratr Oldřich. Jaromír utekl nejdříve do Polska a pak do Říše. Král Jindřich II. mu ale nepomohl, právě naopak, nechal ho uvěznit v Utrechtu. Ve vězení Jaromír strávil dlouhých 21 let! Ani tam se nenechal zlomit a stále choval naději na slavný návrat. Nakonec se dočkal a potřetí se stal knížetem. Kdoví, kdyby znal svůj budoucí osud, možná by si nechal zajít chuť.

TIP: Rok 1000 v českých zemích: Co se dělo v přemyslovském knížectví?

Když byl Oldřich r. 1033 obviněn císařem Konrádem II. z úkladů proti jeho osobě a sesazen, ustavilo říšské vojsko na podzim 1033 potřetí Jaromíra českým knížetem. Podle dohody se měl o vládu dělit s bratrem Oldřichem, kvůli kterému o trůn už jednou přišel. Již na jaře příštího roku však byl Oldřich císařem propuštěn a byl mu navrácen knížecí titul. Podmínkou bylo, že se o vládu bude dělit s Jaromírem a svým synem Břetislavem. Jenže – když jde o moc, žádný Přemyslovec nezná bratra. Jaromír byl poté na Oldřichův příkaz oslepen a uvězněn.

Když Oldřich zemřel, vykastrovaný, oslepený a léty věznění oslabený Jaromír se raději zřekl nároku na trůn. Život mu tohle gesto však nezachránilo. V roce 1035 byl zřejmě z vůle Vršovců zavražděn. Bizarní jsou okolnosti jeho smrti – když v noci seděl na záchodě, probodl ho vrah oštěpem zespodu až do břišní dutiny.

Venuše je sice v mnoha ohledech dvojčetem Země, zároveň jde ale o velmi extrémní svět, obalený atmosférou z oxidu uhličitého. Na povrchu Venuše je výheň 464 stupňů Celsia a drtivý tlak 91 atmosfér. Pokud by někdo vzal třeba jadernou ponorku a umístil ji na Venuši, čekal by ji tam rychlý konec.

K Venuši již zamířila celá řada misí, jejího povrchu se ale dotkl asi jen tucet z nich. Vždy jen na krátkou dobu, než sonda podlehla extrémním podmínkám. Jako poslední přistála na Venuši v roce 1985 sovětská sonda Vega 2. Vědci a inženýři NASA z Laboratoře tryskového pohonu JPL teď pracují na tom, aby se na Venuši mohli vrátit a tentokrát ji pořádně prozkoumat. Už teď je ale jasné, že pro pozemské stroje nebude vůbec jednoduché zajistit, aby v pekle na povrchu Venuše po nějakou dobu přežily.

Rover pro peklo Venuše

V laboratořích JPL pracují na projektu roveru pro extrémní prostředí AREE (Automaton Rover for Extreme Environments), který by měl strávit na povrchu Venuše nikoliv minuty, jako dřívější sondy, ale celé měsíce. Větrem poháněný rover by tam měl jezdit a zkoumat povrch planety. Přitom by se měl vyhýbat rozmanitým překážkám, k čemuž potřebuje vhodný senzor.

TIP: Atmosféru Venuše by mohly prozkoumat kosmické lodě připomínající rejnoky

A právě takový senzor by NASA ráda získala prostřednictvím soutěže, ve které vyzývá inovátory a vynálezce z celého světa. Nebude to nic snadného. Senzor pro rover AREE nemůže spoléhat na tradiční elektroniku, protože ta běžná obvykle funguje do teplot okolo 120 °C. Vítěz soutěže obdrží 15 tisíc dolarů (asi 350 tisíc Kč) a jeho senzor se možná stane součastí designu roveru AREE. Zájemci z celého světa se mohou hlásit do 29. května 2020.

Měření vzdálenosti na základě odrazu světelného paprsku mají překvapivě dlouhou historii. První pokusy využívající světelný paprsek proběhly již ve 30. letech minulého století k určení výšky mraků. Teprve s vynálezem laseru a pozdějším rozšířením GPS ale našlo skutečně široké uplatnění.

Laserová archeologie

Měření vzdálenosti pomocí světelného paprsku je dnes nezbytnou výbavou archeologů, kteří využívají systém LIDAR (Light Detection And Ranging) k mapování terénu. Systém jim umožňuje zobrazovat i jinak neviditelné či dávno zaniklé objekty a stavby. Právě letecké snímkování s LIDARem nedávno použili američtí badatelé, kteří s jeho pomocí zmapovali přibližně 100 kilometrů kamenné silnice, vybudované před 1 300 lety středoamerickými Mayi.

Podle toho, co víme, nechala tuto silnice postavit válečná královna Mayů, které říkáme Lady K’awiil Ajaw. Tato silnice byla široká asi 8 metrů a Mayové ji natírali bílou omítkou. Silnice spojuje jedno z největších měst říše Mayů jménem Cobá se vzdáleným menší sídlem Yaxuná na Yucatánu. 

TIP: Letecké snímkování laserovým radarem odhalilo dávné město v Kambodži

Snímkování LiDARem odhalilo, že silnice, které se říká „Sacbe 1“ nebo „White Road 1“, nevede rovně, jak se předpokládalo, ale obtáčí řadu sídel, která míjí. Lady K’awiil Ajaw tuto silnici nechala postavit zřejmě kvůli teritoriální expanzi a okupaci města Yaxuná, která měla zmírnit hrozbu nepříjemného konkurenta, státu Chichén Itzá.

Finští vědci ve spolupráci se startupem Koite Health nedávno vyvinuli nové zařízení pro účinnou ústní hygienu, které využívá k zabíjení bakterií a k podpoře dezinfekce v ústech ozařování světlem.

Použití zařízení, které dostalo jméno Lumoral, je mimořádně jednoduché – stačí si půl minuty vyplachovat ústa speciální ústní vodou Lumonrise, čímž dojde k přilnutí fotoaktivní látky na zubní plak. Tyto látky působí především na streptokoky, které jsou hlavními tvůrci plaků a následně zubních kazů. Poradí si ale i s bakteriemi, zodpovědnými za záněty dásní. Užitečné bakterie v ústní dutině by měly zůstat tímto zákrokem nedotčené.

TIP: Proč nám žloutnou zuby? A jak fungují bělicí pasty?

V druhém kroku si uživatel vsune mezi zuby Lumoral a nechá ho 10 minut působit. Lumoral červeným světlem aktivuje látky na povrchu bakterií, což spustí reakci, která bakterie usmrtí. Zařízení zároveň svítí i modrým světlem, které ještě více zesiluje antibakteriální působení Lumoralu. Podobná zařízení již mají k dispozici lékaři, Lumoral je první svého druhu pro použití v domácnosti. Na trh by se měl Lumoral dostat ještě během letošního roku, jeho cenu ale zatím vývojáři nezveřejnili.

Nadporučík Malcolm Brannen od velitelské roty 3. praporu 508. výsadkového pluku 82. výsadkové divize nemohl ve svých vzpomínkách vynechat střet se štábním vozidlem, při němž zabil generálporučíka Wilhelma Falleye, velitele německé 91. pěší divize: „Nedopadl jsem na zem – místo toho jsem zůstal viset na jabloni. Nedařilo se mi vyprostit z padáku, a tak jsem se svým zákopovým nožem snažil přeřezat popruhy. Hlavně kolem nohou a hrudníku mě ale obepínaly tak těsně, že jsem měl velký problém dostat pod ně čepel. Další věc, která moje snažení ztěžovala, spočívala v tom, že každou chvíli okolo stromu někdo proběhl, a já ve tmě nic neviděl, takže se nedalo rozeznat, kdo je přítel a kdo protivník."

Skupina se rozrůstá

Brannen pokračuje ve vyprávění: "Proto pokaždé, když někdo šel, musel jsem svůj zápas o vysvobození přerušit. (…) Když jsem se konečně dostal na zem, uslyšel jsem dech několika mužů, pak šeptem vyslovené heslo a také správnou odpověď. Byli to tři jiní výsadkáři v příkopě hned vedle mne. Chvíli jsme pozorovali německé kulometné hnízdo asi 100 m od nás, které chrlilo smrt na každého v jeho směru palby. Pak jsme se rozhodli vydat se na severozápad, neboť jsme očekávali, že by tam mohla být naše jednotka. (…) Narazili jsme na poručíka Harolda Richarda z roty A 508. pluku a jeho spojovacího poddůstojníka seržanta Halla.

Všichni jsme se znali, neboť jsme spolu sloužili již od aktivace pluku. Po poradě jsme se rozhodli zeptat na směr v nedalekém domě; v tu chvíli čítala naše skupina 12 mužů a dva důstojníky. Rozdělili jsme ae a obklíčili zmíněný dům. Po chvíli vyběhl ze dveří majitel a další obyvatelé na nás zvědavě koukali z oken. Pomocí brožurky se základy francouzštiny a map jsme se dozvěděli, že se nacházíme mezi obcemi Picauville a Etienville. Skvělé! Nyní jsme měli přesnou lokaci a mohli si naplánovat další postup, abychom se spojili s jednotkou. ‚Přijíždí auto,‘ povídám, ‚zastavíme ho!‘

Přepad, který vstoupil do dějin

Poručík Richard se přesunul ze dveří ke straně domu a několik mužů přeběhlo ke kamenné zdi na druhé straně. Dveře domu se zavřely, já vyšel na silnici, vztyčil ruku a zařval: ‚stát!‘ Auto ale zrychlilo, a když projelo okolo mne skočil jsem na druhou stranu silnice a snad všichni muži začali střílet. Sledoval jsem, jak auto dostalo mnoho zásahů a narazilo do zdi poté, co nad ním řidič ztratil kontrolu, když se snažil skrýt před deštěm střel. Vůz byl zcela prostřílený a čelní štítek rozbitý. Řidič, německý svobodník, byl vymrštěn ze svého sedadla a snažil se okénkem dostal do sklepa domu.

Důstojník sedící na předním sedadle byl nalezen později zhroucený na podlaze, s hlavou a rameny visícími ven z auta, mrtvý. Další cestující ze zadního sedadla se plazil prostředkem cesty ke svému lugeru, který mu náraz vozu do zdi vyrazil z ruky. Podíval se na mne a zatímco se stále blížil ke své zbrani, prosil mě německy a potom i anglicky: ‚nezabíjej, nezabíjej!‘ Pomyslel jsem si: ‚nejsem chladnokrevný zabiják, jsem člověk, jestli se ale dostane k tomu lugeru, jsem to já nebo on nebo někdo z mých mužů.‘ Takže jsem vystřelil.

Dostal zásah do čela, ani o tom nevěděl. Netrpěl. Pak jsme zjistili, že jsme zabili majora a generálmajora (až později jsem se dozvěděl, že šlo o generálporučíka). Svobodníka jsme zajali a nechali ho nést dva kufříky plné ofi ciálních dokumentů, které jsme našli v autě. Když jsme z místa odcházeli, otočil jsem generálovu čepici a hledal něco, co by jej identifi kovalo nebo alespoň prozradilo příslušnost k jednotce. Našel jsem jen jméno vytištěné uvnitř. To jméno znělo Falley – ‚já mám v kulometné četě Steva Falleta,‘ pomyslel jsem si jen.“

Pod palbou

Vojín první třídy Richard Hill z roty E 508. výsadkového pluku 82. výsadkové divize vzpomínal na okamžik svého zranění a následného zajetí: „Třetího dne po seskoku jsem se setkal se čtyřmi dalšími vojáky a vzápětí jsme narazili na německý stan pro čtyři muže a několik motocyklů, které jsme rozstříleli na kusy. Když jsme pak vstoupili do jabloňového sadu, skopčáci nás uviděli a spustili palbu. Zabili dva muže, kteří se ukrývali v živém plotu. ‚Musíme se odsud dostat!,‘ zakřičel jsem na ostatní. Schovávali jsme se za kmeny jabloní a vzduchem létaly jejich květy sestřelené německou palbou. Vzápětí mě trefili do nohy. Nebylo to zlé, jen škrábnutí – jako by mě štípl mravenec. 

TIP: Zahnat Spojence zpátky do moře: Jak vypadala německá obranná opatření v Normandii

Němci byli nejblíže seržantovi a ten na nás zakřičel: ‚Neměli bychom se vzdát?‘ Já byl příliš vyděšený na to, abych cokoliv udělal nebo něco řekl. Ten chlapík mi nejspíš zachránil život. Vztyčil kus bílé látky a palba utichla. Postavili jsme se, načež k nám přišlo pět Němců, kteří nám hned sebrali všechno, co se jim hodilo...“

Vyhynutí dravých vačnatců na australské pevnině jde nejspíš na vrub místnímu obyvatelstvu a také divokému psovi dingo. Útočištěm ďábla medvědovitého se tak na dlouho stala izolovaná Tasmánie, a to až do příchodu Evropanů, kteří ostrov kolonizovali. První osadníci se pak nevelké dravce nerozpakovali střílet, protože chuť jejich masa připomínala oblíbené telecí. Za každého tasmánského čerta zabitého na obdělávané půdě se navíc od roku 1830 vyplácela odměna, protože podle farmářů ohrožovali domácí zvířata. Malí masožravci se tak ocitli na pokraji vyhynutí. Když ovšem v roce 1936 lidé zastřelili posledního vakovlka, začali se místní zajímat také o ubývající populaci ďáblů. A o pět let později už vačnatce chránil zákon.

Ničivá nemoc

V současnosti tyto pozoruhodné tvory decimuje rakovina tváře, rozšířená téměř v celé Tasmánii. Nejedná se o virální onemocnění: Rakovinné buňky se přenášejí hlavně v době páření, kdy samci divoce bojují o partnerky, ale také mimo zmíněné období. Ďáblové totiž považují bolestivé kousnutí za zcela legitimní způsob vyjádření nesouhlasu, a to mezi oběma pohlavími. 

Zmutované buňky od nakažených jedinců se pak v ranách množí a v ústech i na tvářích se rozvine nádor, takže čerti nemohou nic ulovit ani pozřít. O několik měsíců později přichází nevyhnutelná smrt z vyhladovění a během 12–18 měsíců vymírá celá kolonie. Ještě v roce 1996 žilo asi 250 tisíc tasmánských čertů, dnes jejich stavy klesly pod 20 tisíc.  

Příliv naděje

Ďáblové jsou k nemoci zřejmě náchylnější proto, že jejich obnovená populace dosahuje pouze malé genové rozmanitosti, tudíž je zdegenerovaná. Léčba zatím neexistuje, a jedinou cestu k záchraně tak představuje karanténa nezasažených jedinců a přesun nemocných. Nicméně ochránci rozvíjejí ve městě Hobart a na ostrově Maria dvě zdravé populace zvířat, a vědci nedávno rozpoznali i první známky imunitní reakce: Několik nakažených živočichů přežilo a u malého počtu bylo zjištěno, že nádor ustupuje. Díky přítomnosti protilátek se tak čerti mohou uzdravit a výzkum zaměřený na vývoj očkování se nyní vydá popsaným směrem. 

TIP: Tvorové (ne)dávné minulosti: Šelma s klokaním vakem

Vačnatci sice zůstávají v ohrožení, ovšem odborníci u nich sledují i další pozitivní změny: Pokles stavů znamená víc potravy pro zdravé kusy. Tím dřív dosáhnou hmotnosti k plození, a samičky dokonce hárají víckrát než jednou za rok. Ďáblové medvědovití jsou doma pouze v Tasmánii a na světě existuje jen několik zoo, kde je chovají. Letos v březnu se k nim však připojí i pražská zahrada.

Autonomní auta využívají kamery a další senzory k tomu, aby „viděla“, kde na silnici právě jsou. Co když ale nasněžilo a silnice není vidět? Vědci a inženýři amerického institutu MIT vyvinuli systém, který si dokáže poradit i s takovou situací. Jejich systém dokáže sledovat vozovku pod vrstvou sněhu.

Experimentální technologie využívá speciální radar LGPR (Localizing ground-penetrating radar), který vysílá elektromagnetické pulzy do povrchu země v okolí. Tyto pulzy se pak odrážejí zpět od objektů pod povrchem a přinášejí informaci o tom, co je vlastně pod viditelným povrchem.

TIP: Autonomní automobil Ford jede v černočerné tmě. Používá k tomu LIDAR

První testy ukazují, že nový systém dovede určit pozici automobilu na sněhem pokryté silnici s přesností na cca 25 milimetrů. To je mimochodem lepší výsledek než při navigaci autonomně řízeného automobilu za deště, neboť za deště se voda vsakuje do země a mění její fyzikální vlastnosti. Nové zařízení by nemělo nahradit vizuální navigaci autonomních vozidel, ale spíše rozšířit její možnosti a zlepšit výkon. Tvůrci ystém zatím testovali jen při malých rychlostech, věří ale, že bude fungovat i při rychlé jízdě například na dálnicích.

Americká robotická sonda InSight přistála na Marsu 26. listopadu 2018. Od té doby provádí geologický průzkum, který již přinesl mnoho zajímavého. Jde o první přímá geofyzikální měření v historii, která probíhají mimo planetu Zemi. Planetární vědci doslova hltají každý údaj, který sonda InSight na rudé planetě získá. 

Dosavadní výsledky práce sondy ukazují, že Mars je planetou s geologickou aktivitou střední úrovně. V tomto ohledu se nachází někde uprostřed mezi geologicky velmi aktivní Zemí a geologicky „ospalým“ Měsícem. Měření InSightu za více než 235 marsovských dní čili solů, s pomocí zařízení SEIS (Seismic Experiment for Interior Structure), zachytila celkem 174 seismických událostí, tedy marsotřesení. 150 těchto událostí tvořily otřesy o vysokých frekvencích, v trvání 10 až 20 minut, které se celkově podobají otřesům, jaké detekovaly přístroje programu Apollo na Měsíci.

Otřesy na Marsu

Zbývajících 24 událostí detekovaných na SEIS bylo o něco silnějších a skládalo se převážně z otřesů s nízkými frekvencemi. Tři z nich vybočovaly z řady tím, že je tvořily dvě oddělené vlny otřesů a byly v některých ohledech podobné pozemským zemětřesením, která vznikají při pohybech tektonických desek.

TIP: Jak prozkoumat vnitřní část Marsu? NASA na planetu vyšle robotického seismologa

Porozumět marsovským seismickým otřesům není úplně jednoduché. Odborníci obvykle zjistí jen vzdálenost, ve které se konkrétní otřesy odehrály. Už ale nedovedou určit směr, odkud tyto otřesy přicházejí. Výkon zařízení SEIS ale každopádně předčil očekávání, navzdory drsnému prostředí Marsu, plného rušivých vlivů. Ukazuje se, že sonda InSight do značné míry otevřela novou éru planetární seismologie.