Lidstvo jakožto mltiplanetární druh je velkým snem a zároveň i velkou výzvou. Součástí lidské přirozenosti jsou i intimita a sexualita. Je tedy zřejmé, že během dlouhých misí a budoucích vesmírných kolonií je třeba počítat s lidskou sexualitou. Astronauté i přes svůj náročný a tvrdý výcvik jsou jen lidé, kteří mají své přirozené potřeby.

Jak by ale měl vypadat sex ve vesmíru? Jak budou vypadat důvěrné vztahy na palubě kosmických lodí a u budoucích vesmírných kolonistů? Ať už chceme nebo ne, budeme muset na tyto otázky hledat odpovědi.

Vesmírný celibát

NASA (stejně jako další kosmické agentury) popírá, že by během některé vesmírné mise došlo k jakékoli sexuální aktivitě. Buď se sex ve vesmíru nestal, nebo o tom nikdo nemluví. Bill Jeffs, mluvčí Johnsonova vesmírného střediska, se k tématu sexuality ve vesmíru vyjádřil v roce 2008, když řekl: „Nezabýváme se sexualitou ve vesmíru, a ani se tímto tématem nezabývá žádná z našich studií.“ Vzhledem k tomu, co víme o lidské sexualitě, se tento postoj NASA zdá poněkud krátkozraký.

Výzkumy na téma lidské sexuality ve vesmíru samozřejmě probíhají. Jeden z těch nejzajímavějších má na svědomí John Millis, fyzik z Andersonovy univerzity v Indianě. Podle Millise lze sex v prostředí mikrogravitace po technické stránce přirovnat k sexu během seskoku padákem. Problémem je ale i lidská fyziologie – v prostředí mikrogravitace stoupá astronautům krev do hlavy, místo do genitálií, což ztěžuje vzrušení u mužů i žen. Veškeré lidské tekutiny – slzy, pot nebo třeba sperma se v prostředí snížené gravitace chovají jinak, než jsme zvyklí na Zemi a mohou tak kromě hygienického rizika představovat i riziko bezpečnostní. Vesmírné prostředí také znamená sníženou produkci testosteronu, což v kombinaci s nižším krevním tlakem v dolních partiích není zrovna nejpříhodnější „startovací pozicí“. 

Alespoň částečným řešením by mohly být například sexuální hračky a pomůcky. Ostatně ruský kosmonaut Valerij Poljakov již dříve opatrně připustil, že součástí výbavy ruských posádek jsou i „speciální pánské časopisy“. Hračky ani časopisy ale pochopitelně neřeší sociální dimenze lidských erotických potřeb. Ke slovu by se tak mohli dostat sexuální roboti. Vývoj nových a stále realističtějších robotů je nyní doslova překotný – zatímco jednoduché nafukovací panny ze 70. let minulého století vydržely celé čtvrtstoletí v takřka nezměněné podobě, moderní modely jsou na trh uváděny s pravidelností nových chytrých telefonů. Od příštích generací odborníci čekají, že budou umět mluvit, smát se a simulovat lidské emoce, včetně například orgasmu. Dost možná se tak blíží doba, kdy součástí posádek mířících k ISS budou i robotické kněžky lásky a robotí gigolové.

Historie rekordních jízd mezi východem a západem USA má více než stoletou tradici. Vše započal v roce 1915 Erwin Baker, který na motorce absolvoval 4 480 kilometrů dlouhou trasu za 11 dnů. Skutečného rozmachu se ale Cannonball Run, jak bývá závod označovaný, dočkal až v 70. letech minulého století.

Závod je odjakživa spojený s porušováním předpisů a jeho účastníci si rozhodně nedělají starosti s rychlostními limity. Cílem je za běžného provozu v co nejkratším čase přejet napříč USA od jednoho oceánu k druhému. Posádka upraveného Audi A8 zvládla trasu napříč Spojenými státy za 26 hodin a 38 minut, čímž překonala zápis z loňského listopadu o 47 minut.

TIP: Šílenci na kolech: Příští zastávkou divokého klání cyklokurýrů bude New York

Nový rekord sebou ale nese pachuť nesportovního chování. Vyprázdněné silnice v době pandemie koronaviru totiž závodníkům přihrály takřka ideální podmínky. Úroveň provozu klesla v některých velkých městech v USA o více než 90 procent a zhruba poloviční provoz panuje i v provozu na dálnicích. Do karet závodníkům jistě také hrála skutečnost, že v době mimořádných opatření má policie jiné starosti než hlídat blázny na dálnicích.

Jedním z největších sponzorů světového terorismu byl v 70. a 80. letech bezpochyby Muammar Kaddáfí, přičemž v polovině 80. let jeho podpora ještě zintenzivnila. V září 1985 došlo k únosu trajektu Achille Lauro, v listopadu teroristé unesli dopravní letadlo společnosti Egypt Air a v prosinci došlo k masakru na terminálech letišť v Římě a ve Vídni.

Pohár přetekl

Na tyto teroristické akce spáchané palestinskými extremisty USA reagovaly prohlášením, že na další takový čin už vojensky odpoví. Kaddáfí nebral hrozbu vážně a napětí ještě vygradoval rozšířením svých výsostných vod na celý záliv Velká Syrta. Když pak 2. dubna 1986 vybuchla na palubě letadla společnosti TWA bomba (zahynuli čtyři lidé, ale 118 jich přežilo a pilotům se podařilo přistát), Kaddáfí palestinským teroristům veřejně poblahopřál. Tehdy už pohár trpělivosti přetekl.

V Bílém domě totiž seděl rázný Ronald Reagan, který Kaddáfího nazval „vzteklým psem“ a hodlal se postarat o jeho potrestání. Na 7. dubna svolal poradu náčelníků štábů, které pověřil vypracováním seznamu cílů spojených s libyjskou teroristickou činností. Do čela akce, nesoucí krycí označení El Dorado Canyon, byl jmenován velitel šesté flotily Frank Kelso. Mělo se jednat o společnou akci amerického armádního i námořního letectva. Za armádu se měly akce zúčastnit moderní stíhací bombardéry F-111 operující ze základen ve Velké Británii, za námořnictvo pak stroje z letadlových lodí plavících se ve Středozemním moři. 

Komplikace při plánování

O náletech na Libyi se uvažovalo už dříve. Existovalo několik starších plánů akce, ve kterých se ale počítalo s malým počtem bombardérů a hlavně s možností letět přes Španělsko a Francii. Tamější vlády ale s úderem na severoafrickou zemi nesouhlasily a neudělily souhlas s přeletem přes své území. Celá akce se tak začala komplikovat a bylo do ní nutné zapojit velký počet strojů – včetně mnoha létajících tankerů, které by doplňovaly palivo při mnohahodinové misi.

Jeden z plánovačů na přípravu později vzpomínal: „Dlouho a pečlivě jsme plánovali malý, chirurgicky přesný nálet méně než šesti letounů. Teď se však velikost mise, navíc s minimálním časem na přípravu, více než ztrojnásobila. Pro nás všechny bylo nepředstavitelné, že se velikost akce a změna jejích cílů změnila méně než 48 hodin před plánovaným vzletem.“

Dlouhý let

Jak u armádního, tak u námořního letectva na přípravách akce pracovalo i několik veteránů války ve Vietnamu a ti během příprav vznesli své připomínky. Protivzdušnou obranu Libye totiž tvořily raketové komplexy sovětské výroby, jakou před desítkou let užívala severovietnamská obrana. Kolem 18. hodiny 14. dubna 1986 ze základny Lakenheath ve Velké Británii odstartovalo 24 stíhacích bombardérů F-111F. Doprovod jim dělalo i pět EF-111A pro radioelektronický boj, jež vzlétly z letiště Upper Heyford.

Pokračování: Potrestání vzteklého psa: Americké bombardování Libye 1986 (2)

Stroje letěly podél evropského pobřeží a do Středomoří pronikly nad Gibraltarem. První tankování za letu proběhlo bez jakýchkoliv potíží a pak se odpojilo šest záložních F-111F a jeden EF-111A. Ty zbylé čekal ještě dlouhý let. Posádky stíhacích bombardérů byly cvičeny hlavně pro taktické mise trvající kolem dvou hodin, nyní je čekal čtrnáctihodinový let dlouhý přes 10 000 km. Většina posádek navíc ještě nikdy neabsolvovala doplňování paliva za letu z tankeru KC-10. To muselo ještě ke všemu probíhat – kvůli utajení akce – za rádiového klidu.

Údajnou zradu Miloty z Dědic můžeme hned na počátku odmítnout jako výmysl pozdějších generací, které nedokázaly pochopit, jak mohl slavný bojovník Přemysl Otakar II. tak ostudně prohrát vyrovnanou bitvu. Jeho rytířské schopnosti v boji, neuvěřitelnou mobilitu, politickou aktivitu a zarputilost při dosahování všech osobních cílů prostě nedokázali oddělit od strategické i taktické nevyzrálosti v bitvách a neschopnosti uvážlivého úsudku v krizových situacích. To byly totiž pravé příčiny porážky na Moravském poli, nikoliv zrada Miloty z Dědic.

Pomsta za upálení

Podle kronikáře Otakara Štýrského si prý Milota na bojišti vzpomněl, že král dal kdysi upálit na hradě Veveří jeho bratra Beneše (nesprávně zvaného ze Cvilína), Milota se chtěl pomstít, a tak se rozhodl zradit. Příhoda s bratrem je pravdivá a datuje se k roku 1265. Přemysl dal opravdu Beneše potrestat a není přesně jasné za co. I takzvaný Dalimil o tom píše: „Beneše upálil v temné věži. Tím oblibu získat mohl stěží. Všude lkali sirotkové malí, vdovy na něj Bohu žalovaly.“

Že by jeden z králových obvyklých záchvatů hněvu, kdy potřeboval z relativně malicherných důvodů dát najevo svoji nadřazenost, a proto rozdával přísné tresty? A Milota z Dědic čekal na Veveří ve vězení spolu s ním na smrt, ale jemu král udělil milost a vzápětí ho zahrnul přízní, funkcemi i bohatstvím. A opět není jasné proč. 

V každém případě se Milota stal Otakarovým důvěrníkem, který stál věrně při králi, i když velká část šlechty se proti němu bouřila. V těžkých časech svědomitě zastával funkci štýrského hejtmana, tedy vlastně správce země, který zde hájil české zájmy, či přesněji Otakarovy zájmy. Byl to on, kdo vedl české posádky proti tamním vzbouřencům a kdo se s nimi připojil roku 1276 ke královu vojsku před Vídní, když poznal, že je Štýrsko ztraceno. I proto mu dal Otakar takovou důvěru a svěřil mu velení prvního šiku. A je zřejmé, že to může být i důvod, proč ho právě štýrský kronikář nemá rád a přisuzuje mu zrádné úmysly. 

Zrada nebo manévr?

Nicméně v českých zemích pána z Dědic po celý zbytek jeho života (zemřel roku 1307) nikdo z ničeho takového nepodezíral. Naopak ho čekala ještě dlouhá a bohatá kariéra nejdříve v nejbližším okruhu královny vdovy Kunhuty a později i za vlády Václava II. Jeho bratr Tobiáš se stal roku 1279 pražským biskupem a sám Milota byl o dva roky později uváděn jako moravský podkomoří. Tak se opravdu nejedná se zrádcem. A určitě není možné, že by mnozí očití svědkové z bitvy Milotovu zradu přehlédli, kdyby nějaká byla.

To až téměř o století později na dvoře Karla IV. kronikář Přibík Pulkava z Radenína překroutil údaje z cizích kronik a označil Milotu za úmyslného zrádce. Od něj to pak převzali čeští obrozenci v 19. století, kteří potřebovali mít svého hrdinného krále a proti němu úkladného zrádce.

TIP: Zrádný Kressenbrunn: Dopustil se lsti Přemysl Otakar II., nebo uherský princ?

Co se tedy doopravdy stalo? Je možné, že se pod Milotou splašil kůň při nečekaném útoku zálohy, kterou pro Rudolfa Habsburského vedl Ulrich von Kapellen, a on opravdu nedobrovolně opustil bojiště, čímž způsobil paniku. Pro to ovšem nejsou žádné doklady, stejně jako pro tezi, že jediný Milota si zachoval duchapřítomnost, chtěl provést se svou družinou obchvatný manévr a vpadnout Kapellenovi do boku. Manévr však byl jeho spolubojovníky špatně pochopen jako útěk. To by dělalo ze zrádce hrdinu, ale není o tom jediná zmínka v pramenech – jsou to jen pozdější konstrukce některých historiků. 

Lidé si někdy myslí, že peníze jsou pro svého majitele zárukou štěstí a že zlepšují sociální vztahy. Lidová moudrost je ale proti a stejně tak i američtí psychologové, kteří tento fenomén nedávno prostudovali. Už dříve vyšlo najevo, že lidé, kteří se soustředí na ekonomický úspěch, se ve svém osobním životě často cítí osaměle. Proč tomu tak ale je?

Psycholožka Lora Park a její kolegové analyzovali výsledky pěti předchozích studií, které sledovaly celkem více než 2 500 lidí, a dospěli k závěru, že vysvětlení častého rozporu mezi finačním úspěchem a štěstím těsně souvisí se sociálními vztahy. Lidé koncentrovaní na peníze se často cítí být pod tlakem, a také, že nejsou svými pány. Finanční úspěch bývá zaplacený časem, který by lidé jinak trávili se svými blízkými. Kvůli tomu dochází k oslabení či zhoršení mezilidských vztahů. Není divu, že se ekonomicky úspěšní lidé pak cítí izolovaní.

TIP: Pánové pozor! Vyšší plat manželky sebou nese vyšší míru stresu

Autoři výzkumu zdůrazňují, že pro duševní pohodu, spokojenost a štěstí je nanejvýš důležité kultivovat sociální sítě a osobní vztahy. Lidé by na to neměli zapomínat a měli by se snažit tyto vztahy udržovat a ochraňovat, i když to může být komplikované. Právě díky sociálním vztahů se cítíme duševně čilí a šťastní. 

Máloco dokáže rozdmýchat tolik vášní jako politická diskuse. A čím ožehavější téma, tím víc se názory různí. Jak to, že podobné rozdíly vůbec existují? Proč je každá strana přesvědčená o své pravdě a leckdy ani s největším úsilím nedokáže pochopit postoj té druhé? Čím to, že je někdo liberál a jiný konzervativec? Zmíněné otázky trápí lidstvo odedávna. A ani několik generací politologů a psychologů, kteří se zaměřovali především na vliv výchovy či prostředí, je nedokázalo s konečnou platností rozřešit. 

V posledních dvaceti letech se však o slovo hlásí také biologie. A třebaže ani ona nemůže dát definitivní odpovědi, disponuje metodami, jež by mohly na uvedené dotazy vrhnout nové světlo. Koneckonců, člověk je živočich jako každý jiný a biologie se tím či oním způsobem nutně odráží v každém aspektu jeho osobnosti – politické smýšlení nevyjímaje.

Za vším hledej geny

Kde ovšem najít spojení mezi politickou orientací a biologií? Geny budou nepochybně mezi prvními podezřelými. Ostatně právě na ně se, coby na klíč k mnoha prvkům našeho chování, stále víc zaměřuje řada oblastí biologie. V posledních desetiletích vědci informovali o nalezení genů pro inteligenci, sexuální orientaci, výšku, sklony k násilnému chování či hudební nadání. Proč by tedy nemohly nějakým způsobem ovlivňovat i politické smýšlení? 

Na dané téma se již v roce 2005 zaměřila trojice amerických výzkumníků a své výsledky publikovali v časopise American Political Science Review. Sledovali jednovaječná a dvouvaječná dvojčata, jež představují pro popsaný typ studií vhodný model: První zmínění sourozenci totiž sdílejí 100 % genetické informace, kdežto ti druzí pouze 50 % jako normální bratři a sestry, přičemž vyrůstali ve stejném prostředí. Odpadá tak řada rušivých faktorů a lze lépe odhadnout vliv genetické složky na zkoumaný znak. Ukázalo se, že u jednovaječných dvojčat bývá politické zaměření opravdu výrazně podobnější než u těch dvouvaječných. Závěr autorů práce zněl, že je politická orientace asi z 50 % dědičná, což vůbec nepředstavuje malé číslo.

Nesplnitelný úkol

Na americký tým se samozřejmě záhy snesla kritika od jiných vědců, s tím že na základě podobně obecných výzkumů rozhodně nelze stanovit, nakolik politické názory ovlivňuje genetika. Oddělit v daném případě dědičnost od prostředí, například působení rodičů, je takřka nemožné. Výsledný efekt tak může být jen druhotným projevem jiných, třebaže geneticky podmíněných faktorů. 

Pozdější zkoumání sice dokázalo vytipovat některé konkrétní geny, jež se s politickou orientací patrně pojí. Je nicméně velmi nepravděpodobné, že by se někdy podařilo objevit jeden či několik málo genů, které by z člověka udělaly volnomyšlenkářského liberála, nebo naopak zarytého konzervativce. Některé mohou leda nepatrně ovlivnit, k jaké ideologii se jedinec přikloní. I zde však hrají roli ostatní vnitřní a vnější faktory, jako jsou socioekonomický status či další geny v genomu.

Co na to mozek?

Poněkud „hmatatelněji“ se z hlediska pátrání po biologických kořenech politické orientace jeví mozek, bezpochyby nejúžasnější orgán našeho těla. Stále dokonalejší invazivní i neinvazivní metody jeho studia přispěly v posledních letech k objasnění řady zásadních otázek. Už v roce 2011 přitom vyšel v časopise Current Biology pozoruhodný výzkum, jenž pomocí magnetické rezonance sledoval vztah mezi strukturou určitých částí mozku a politickým smýšlením studentů University College London. 

Ukázalo se, že čím víc měli zkoumaní jedinci šedé hmoty v oblasti přední cingulární kůry, související se zpracováním emocí a paměti, tím liberálnější názory zastávali. Naopak čím větší objem šedé kůry měli v amygdale (viz Trable s amygdalou), jež se podílí na formování a uchovávání paměťových stop, tím konzervativnější politickou orientaci zaujímali.

Kdo obhajuje systém

Velmi zajímavé výsledky, do jisté míry navazující na předchozí výzkum, přinesla studie publikovaná koncem roku 2017 v časopise Nature Human Behaviour. Zúčastnilo se jí 93 dospělých – 48 bělochů a 45 zástupců jiných etnik, přičemž v obou případech tvořily nadpoloviční většinu ženy. Vyšlo najevo, že s rostoucím množstvím šedé hmoty v amygdale se zvyšuje pravděpodobnost, že budou subjekty ospravedlňovat existující společenský systém, potažmo obhajovat zachování statu quo, tedy současného stavu. Toto obhajování stávajícího uspořádání potom silně souvisí s konzervativní ideologií. 

Další výsledek byl statisticky trochu méně jistý, přesto rovněž zajímavý: Lidé s větší amygdalou – tedy ti, kteří hájí systém – se v posledních třech letech nezúčastnili žádného politicky podbarveného protestu.

V hlavní roli znechucení

Téměř samostatným oborem se v posledních letech stalo zkoumání vlivu fyzického znechucení na politické smýšlení. Už dřív se například zjistilo, že když se testovaný jedinec umístí do místnosti, kde nelibě páchnou odpadky, stane se konzervativnějším. Důkladněji se na vztah mezi znechucením a politickou orientací zaměřila studie publikovaná roku 2014 v časopise Current Biology. Tým pod vedením Reada Montaguea zkoumal mozkovou aktivitu 83 subjektů: Vědci jim ukazovali obrázky vyvolávající pozitivní či negativní emoce. Následně lidé vyplnili dotazník, který jejich politickou orientaci zařadil do škály od krajně liberální po krajně konzervativní. A výsledky byly pozoruhodné. 

Ukázalo se, že mozky liberálů a konzervativců reagují na určité typy obrázků – konkrétně na odpudivé tváře – diametrálně odlišně, kdežto u výjevů násilí či veselých momentů žádná podobná souvislost neplatila. Autoři pak pouze na základě záznamu neurální aktivity dokázali s 95% pravděpodobností určit, zda je příslušný člověk liberál, nebo konzervativec.

Nízko položená hranice 

Konzervativně orientovaní jedinci mají podle všeho hranici znechucení položenu níž. Prokazují to i další studie, jež zkoumaly fyziologické reakce na pozitivní a negativní obrázky. Konzervativci se například na fotografie se zápornými tématy dívali déle než liberálové. Podle některých badatelů ovlivňuje náchylnost ke znechucení politické názory dokonce víc než různé dlouhodobější faktory jako třeba vzdělání. 

Jaká je ovšem souvislost mezi snadným vyvoláním znechucení a konzervativním přesvědčením, kam spadá například odmítání homosexuálních sňatků? Nabízí se, že má uvedený vztah evoluční původ. Někteří vědci zde připomínají představu tzv. behaviorálního imunitního systému, který se mohl vyvinout jako ochrana před lidmi či chováním, jež představují potenciální ohrožení. Pokud se kupříkladu střetneme s anomálií nebo cizorodým prvkem, s nimiž jsme se dřív nesetkali, aktivují se příslušná mozková centra, která nám radí dát si pozor a neriskovat třeba nákazu nebezpečnou nemocí. 

Ve spojení se znechucením stojí za pozornost ještě jedno zajímavé zjištění, totiž že pravicově smýšlející lidé mají na jazyku víc chuťových receptorů. Pachuť z odpudivého jedince či jeho jednání tak nespočívá jen v hlavě, ale i v ústech.

Omezenci a naivové

Politická orientace se často dává do souvislosti také s inteligencí, přičemž častěji zaznívá názor, že hůř jsou na tom v daném ohledu konzervativně zaměření lidé. Ti pak mají liberály často za morálně pokleslé naivky, kteří si své názory mohou udržovat jen díky tomu, že si neuvědomují nebo nechtějí uvědomovat všechna rizika a dívají se na svět přes růžové brýle.

Za zmínku též stojí, že vedle znechucení ovlivňuje politickou orientaci i mnoho jiných krátkodobých faktorů, které svým způsobem rovněž souvisejí s biologií. Posun ke konzervativnějšímu smýšlení dokáže totiž způsobit třeba bolest, únava či alkohol. Stačí tedy (libovolným způsobem) udržovat obyvatele dostatečně unavené a „ony je ty liberální nápady jako volební právo ženám nebo svoboda projevu přejdou“. Jak už navíc zaznělo, konvenčněji uvažující lidé budou spíš souhlasit se zachováním společenského statu quo, což je pro vládnoucí vrstvu samozřejmě žádoucí.

Vše souvisí se vším

Bývá fascinující i poučné dávat do souvislosti s biologií v podstatě kterýkoliv aspekt lidské osobnosti, nebo dokonce společenského fenoménu, jakým je politika. Pozorované vztahy ovšem nemusejí mít mnoho společného s kauzalitou, tedy příčinnou souvislostí. A pokud už nějaká existuje, není bez přesvědčivých a opakovatelných experimentů vždy jasné, v jakém směru platí: Má biologická příčina, jako třeba aktivnější oblast mozku, za následek inklinaci k určité politické ideologii? Nebo se činnost oné mozkové oblasti posiluje právě vyznáváním konkrétního světonázoru?

Stejně tak je vždy omezující snažit se podobné jevy vysvětlit pouze z jednoho hlediska, neboť tak nevyhnutelně získáme jen část celkového obrazu. Všechno totiž souvisí se vším: Geny mohou vést ke zvýšení hladiny určitého hormonu, což zas vyústí v odlišnou nervovou reakci na konkrétní podnět. Zároveň bychom neměli zapomínat na evoluci, která chování člověka formovala miliony let. A jak se říká, bez evoluce nedává v biologii smysl vůbec nic. 

TIP: Život v době post-faktické: Proč světu vládne nevědomost?

Přesto má rozhodně význam vztah mezi biologií a politickou orientací studovat, už jen proto, že tím lze posílit toleranci odlišných názorů, jak prohlásil přední badatel v oboru John R. Hibbing. Jakmile si lidé uvědomí, že je sexuální orientace daná biologicky, zaujmou k homosexuálům smířlivější postoj. Možná pak budou tolerantněji nahlížet i na své protějšky s jiným politickým přesvědčením, připustí-li, že dané smýšlení alespoň zčásti podmiňuje biologie. 

Za dávných časů se náčelník ainského kmene z ostrova Iwanai vydal na moře, aby nalovil nějaké lachtany. Společnost mu dělali jen jeho dva urostlí synové. Moře je zaneslo do neznámé země. Sotva přistáli, začaly se na břeh scházet ženy v bohatém odění, kterým vévodila kráska ve zdobených nosítkách. Bylo jasné, že to není nikdo jiný než samotná vládkyně ostrova.

Překvapení pro statečné lovce

Panovnice sestoupila, plavmým krokem se přiblížila k loďce a pravila: „Toto je země žen. Užívejte pohostinství mého domu až do podzimu; v zimě se stanete našimi manželi. Příští jaro můžete odplout domů. Nyní mě odneste do mého domu.“ 

Náčelník a jeho synové se nedali dlouze pobízet, chopili se nosítek a zamířili k horám, kde stálo obydlí vladařky. Cestou se rozhlíželi po krajině. Byla pustá a nejvíc jim připomínala vřesoviště. Když dorazili, pozvala je paní dovnitř. Muži vstoupili do pokoje, v němž visely zlaté sítě podobné těm proti hmyzu. Krasavice jim nabídla místo a sama se postarala o jídlo.

Tak šel čas až do podzimu. Ve dne přicházely do domu ženy, posedávaly pod sítěmi a po očku trojici pozorovaly. Se soumrakem smutně odcházely domů. Na podzim panovnice oznámila: „Padá listí a nastal ten správný čas. Tvé dva syny odvedu k mým pobočnicím. Ty sám se staneš mým mužem.“ Nato vstoupily dvě půvabné dívky a odvedly si oba mládence. Sama královna se pak oddala jejich otci.

Ozubená lůna krásných žen

Muži zůstali v domě paní až do jara. Tehdy jim vládkyně oznámila: „Ženy této země jsou jiné než ty vaše. Každé jaro, sotva začne rašit tráva, nám v lůně vyrostou zuby. Proto s námi nesmí muž zůstat. Naším manželem se stává východní vítr; když vane, obrátíme se k němu zády a tak počneme děti. Někdy jde o chlapce, ale ti jsou zabiti a odneseni větrem v okamžiku, kdy nadejde čas a oni by mohli ulehnout s ženou. Snad z vůle zlého boha jste přistáli u našich břehů v létě, kdy jsme měly hluboko v těle zuby. Proto jste si nás nemohli vzít – šlo to až poté, co zmizely. Nyní, když se s nadcházejícím jarem znovu ohlašují, už není možné, abychom se milovali. Zítra se tedy vydáte domů. Vzkaž synům, ať se připraví na cestu.“ 

Mládenci přišli plní zklamání a rozpaků. Vládkyně, která zůstala v domě, jim se slzami v očích řekla: „Ač to není bezpečné, strávíme tuto noc – naši poslední – spolu.“ Nato náčelník vzal z váčku na své hrudi pochvu na nůž, aby se ochránil. Po vášnivé noci na ní zůstaly stopy po zubech.

TIP: Kraj magických studánek a bosorek: V co věřili lidé na českém venkově?

Nadešel úsvit, se kterým muži nasedli do lodi a vypluli na širé moře. A z hor zadul čerstvý vítr, který hnal loď Ainů vpřed. Zanedlouho spatřili zemi – byly to hory obklopující jejich ostrov. Vyskočili na pláž a spatřili své ženy, jak nosí vdovské čepce. Sevřeli je v objetí a pak už všichni pozorně naslouchali podivuhodnému vyprávění. Na důkaz, že celý příběh je pravdivý, ukázal náčelník všem zuby poznamenanou ozdobnou pochvu, která jej ochránila při poslední noci s krásnou vládkyní.

Existuje celá řada cest, jak zvěčnit krásu nebeských objektů. Některé jsou rychlé a snadné, jiné vyžadují nákladnější vybavení i značnou trpělivost. A liší se samozřejmě také kvalitou pořízených snímků. Podstatné však je, že si dnes může astrofoto vyzkoušet opravdu každý! 

Slabé, malé a vzdálené

Začneme nejjednoduššími postupy, které umožňují získat hezkou fotku i úplným začátečníkům nejen na poli astrofotografie, ale dokonce i na poli astronomie. Chcete-li se ovšem fotografování noční oblohy věnovat intenzivně, bude vhodné se s ní seznámit důkladněji – nejdřív očima, a pak také prostřednictvím dalekohledu: třeba už jen proto, abyste věděli, jak hvězdné nebe „funguje“, proč a jak se na něm objekty pohybují či kde a jak je hledat. Jinými slovy, kariéře astrofotografa by měla vždy předcházet kariéra náruživého pozorovatele, ideálně s praxí u dalekohledu. 

Oproti běžné fotografii má ta astronomická celou řadu specifik a úskalí. Plyne to především z povahy snímaných objektů: Budou totiž zpravidla velice slabé a budou mít i malé úhlové rozměry. Platí to pro většinu objektů hlubokého vesmíru (tzv. deep-sky objekty), jako jsou mlhoviny, hvězdokupy či galaxie. Mezi výjimky lze zařadit pár nápadných planet a hvězd a samozřejmě i Měsíc a Slunce. 

Moderní technika umí zázraky

Zkoušeli jste někdy udělat obyčejnou fotku za šera, či dokonce v noci? Pak nejspíš víte, že při absenci světla je výsledek často nevalný. Nyní si představte, že cíl vašeho snažení bude nesčíslněkrát slabší, mnohdy dokonce na hranici viditelnosti v dalekohledu. Situaci vám navíc bude komplikovat světelné znečištění, které je v České republice takřka všudypřítomné. Vždyť přemíra světla umí z noční oblohy spolehlivě vymazat i nejnápadnější vesmírné objekty…

Nevěšte však hlavu! Kouzlo astronomické fotografie tkví totiž mimo jiné v tom, že díky speciálním postupům a moderní digitální technice můžete navzdory výše uvedeným negativním vlivům pořídit úchvatné snímky. V tomto směru je potřeba zmínit ještě jednu stránku astrofota, a sice následné zpracování pořízených digitálních fotografií ve vhodném počítačovém programu. Právě s jeho pomocí pak můžete se snímky doslova čarovat.

Tajemství dlouhých expozic

Zaměřme se nyní na to, proč nám fotografie umožňuje „vidět“ nebeské objekty jinak než naše oči. Hlavní příčina spočívá ve schopnosti fotoaparátu kumulovat světlo, přesněji řečeno světelná kvanta. Jinak dokonalé lidské oko bohužel nic takového neumí. Klasický film či snímací digitální čip přitom mohou střádat světelná kvanta po velmi dlouhou dobu. 

TIP: Kde je v Česku nejtmavší obloha?

Při sledování objektu očima (například v dalekohledu) vyvolávají světelná kvanta, jež z něj přicházejí, na sítnici našeho oka opakované vjemy podobné intenzity. Oko je však nedokáže sčítat – světlo z objektu si nemůžeme „nasbírat“ do zásoby a vidět pak cíl jasněji… Film nebo digitální čip to však umějí, i když k tomu využívají zcela odlišné cesty. V praxi to znamená, že je-li světla nedostatek a objekt je málo jasný, fotografujeme jej dlouhými expozicemi, během nichž se na snímacím médiu kumulují světelná kvanta. 

Další rozdíl spočívá v citlivosti našeho oka a klasického filmu či digitálního obrazového čipu. Oči dokážou vnímat pouze tzv. viditelné světlo v určitém rozsahu vlnových délek (barev). Nejcitlivější jsou na světlo žluté a zelené, zatímco nejméně vnímají to červené. Jenže například mnohé mlhoviny vyzařují zejména v červené oblasti elektromagnetického spektra. Je tudíž jasné, že běžně z nich mnoho neuvidíme. Při nízké intenzitě světla navíc přicházíme o barevné vidění úplně. Naopak filmy a snímací čipy mají mnohem větší citlivost, a mohou jít dokonce až za hranice viditelného záření. S astrofotografií však začneme tam, kde bude světla dostatek – aby si přišli na své i majitelé nejjednodušších digitálních fotoaparátů, a dokonce i mobilních telefonů. Příště se proto zaměříme na tzv. afokální fotografii. (vychází v sobotu 18. dubna)

Když asi před 10 tisíci let dorazili dávní lidé do Amazonie, začali tam pěstovat původně planě rostoucí maniok a tykve. Jejich zemědělství změnilo krajinu a vedlo ke vzniku vyvýšených lesních „ostrovů“. V oblasti Llanos de Moxos v severní Bolivii se dnes těchto lesních ostrovů vyskytuje asi 4 700.

Jde o oblast savany, která je od prosince do března zaplavená vodou a od července do října je tam naopak extrémní sucho. Během období dešťů zůstávají pahorky s lesními ostrovy nad vodou, díky čemuž na nich rostou stromy. Mezinárodní tým vědců tyto „ostrovy“ nedávno pomocí pokročilých archeologických metod zmapoval a vybrané detailně prozkoumal. Na 30 ostrovech odebrali vzorky a na čtyřech z nich uskutečnili archeologické vykopávky.

TIP: Tajuplné geoglyfy prozrazují, že Amazonie bývala hustě osídlená lidmi

Tropy by měly být příznivé pro pěstitele a odborníci mají už dlouho podezření, že lidé v tropech provozovali zemědělství od pradávna. V tropickém prostředí ale bývá velmi obtížné objevit pozůstatky pěstovaných plodin. Na lesních ostrovech to naštěstí tak úplně neplatí.

Badatelé na těchto „ostrovech“ objevili neklamné stopy po pěstování manioku, tykví, a také kukuřice. Maniok tam lidé pěstovali už před 10 350 lety, tykve před 10 250 lety a kukuřici před 6 850 lety. Jde o nejstarší doklady přítomnosti těchto plodin v oblasti Amazonie. Z výsledků výzkumu vyplývá, že lidé měnili tvář krajiny dnešní Amazonie o celých 8 tisíc let dříve, než jsme si ještě nedávno mysleli. Tím se z Amazonie rázem stává jedno z nejstarších center zemědělství světa.