Mise amerického vesmírného teleskopu Kepler, který byl specialistou na lov exoplanet, už před časem skončila. Teleskop ale nasbíral takové množství unikátních dat, že dodnes je, a ještě dlouhou dobu bude zřídlem objevů, ať už jde o exoplanety, hvězdy nebo zajímavé kosmické jevy.

Živoucím důkazem je i studentka astronomie Michelle Kunimoto z kanadské University of British Columbia, která teď dokázala „vytěžit“ z dat teleskopu Kepler celkem 17 nových exoplanet. Jedna z nich je přitom obzvláště zajímavá. Objevená exoplaneta KIC-7340288 b je velká jako jedna a půl Země, takže jde velmi pravděpodobně o kamennou planetu.

Slibná planeta, vzdálená 1 000 světelných let

Zároveň jde o planetu, která obíhá svoji hvězdu v obyvatelné zóně, takže přinejmenším teoreticky může na jejím povrchu existovat kapalná voda. Je to jedna z planet nejpodobnějších Zemi, které jsme zatím ve vesmíru nalezli. Podle optimistických scénářů by se mohlo jednat o obyvatelný svět.

TIP: Objev při studiu: Studentka astronomie odhalila čtyři nové exoplanety

Exoplaneta KIC-7340288 b je od nás vzdálená asi tisícovku světelných let. Jak upozorňuje Kunimoto, asi se tam nejspíš ještě dlouho nepodíváme. Prozatím víme, že je tam rok dlouhý 142 a půl pozemského dne. Planeta obíhá svou mateřskou hvězdu ve vzdálenosti o trochu větší, než je vzdálenost Merkuru od Slunce a zároveň na ni dopadá jen asi třetina záření, v porovnání se Zemí a Sluncem.

Po období odpočinku následuje u psů hyenovitých (Lycaon pictus) vysoce energeticky náročný vítací rituál, jenž zaujal Neila Jordana z australského UNSW centra pro ekosystémové vědní disciplíny. „Chtěl jsem tomuto kolektivnímu chování lépe porozumět a všiml jsem si, že než psi vyrazili na lov, vydatně kýchali,“ popisuje počátky výzkumu Jordan a dál říká: „Zdokumentovali jsme 68 vítacích rituálů u pěti psích smeček žijících v deltě Okawango v Botswaně a skoro jsme nemohli uvěřit tomu, jak analýzy potvrdily naše podezření. Čím víc kýchnutí se odehrálo, tím bylo pravděpodobnější, že se smečka zvedne a vydá na lov. Kýchání fungovalo jako druh volebního systému.“

TIP: Nutnost spolupráce triumfuje: Hyeny chytřejší než opice

Nezáleželo však pouze na tom, kolikrát se kýchnutí ozvalo, ale zásadní bylo také to, který člen smečky se ke kýchání přidal. V případě, že se kýchnutí ozvalo i od dominantního samce nebo samice, byl celkový počet kýchnutí před započetím lovu nižší. Jestliže nikdo z dominantního páru své souhlasné kýchnutí nepřidal, bylo potřeba, aby jiní členové smečky kýchli přibližně desetkrát. Teprve pak se všichni zvedli a vyrazili na lov.

Určité formy hlasování jsou známé i u jiných sociálních masožravých tvorů, jako jsou například surikaty. Zjištění, že nerozhoduje jen celkový počet hlasů, ale každý hlas má jinou váhu, je ovšem novinka.

Prvním významným středoevropským antisemitou a populistou byl Georg Schönerer. Syn bohatého železničního podnikatele Mathiase, kterého císař František Josef I. roku 1860 vyznamenal rytířským titulem, vyrostl na zámečku Rosenau u Zwettlu. Když se později ujal řízení rodového majetku, vrhl se na zušlechťování společnosti – zakládal hasičské sbory, knihovny, myslivecké spolky a výrobny krojů, což mu vyneslo přízvisko „selský vůdce“.

Jako mnozí německy hovořící Rakušané se ani Schönerer nesmířil s porážkou v prusko-rakouské válce a s představou, že německy mluvící země sjednotí Prusko, zatímco Rakousko zůstane stranou. Prostor k politické dráze mu však poskytl až krach na vídeňské burze v roce 1873.

Ohnivého řečníka zvolili téhož roku do říšského sněmu, načež se syn velkopodnikatele a šlechtický velkostatkář stal tvrdým kritikem elit a podnikatelů. Jeho program stavěl na obviňování tradičních politiků i na kritice „starého Rakouska“ a podvratných menšin – zprvu Čechů a později čím dál výrazněji také Židů. 

Přítel a nepřítel Židů

Jeho nově založená Všeněmecká strana nevycházela jen z nacionalismu. V roce 1882 vyhlásila v Linci ambiciózní program vzniku sociálních dávek a úrazového pojištění, rozšiřování volebního práva a zákazu dětské práce. V její propagaci hrál ovšem hlavní roli antisemitismus. Schönerer Židy označil za „svinskou rasu“ a požadoval pro ně zvláštní omezení. Ve straně byl přijat tzv. árijský paragraf, který jim znemožňoval členství a vyzýval k jejich „odstranění ze všech oblastí života“. Mezi Schönererovy blízké přátele paradoxně patřili Židé jako Viktor Adler či Masarykův kritik Heinrich Friedjung.

Roku 1884 politik vyrukoval s obviněním, že pohádkově bohatí finančníci židovského původu Rotschildové plánují spiknutí, a navrhoval zestátnit jejich železnice. Plán nevyšel, ale Schönerer se stal lidovým hrdinou. 

Linie vedoucí k Hitlerovi

V březnu 1888 vtrhli jeho stoupenci do kanceláří deníku Neues Wiener Tagblatt a ztloukli redaktory holemi. Korunní princ Rudolf, kterého Schönerer označoval za „židovského pacholka“, se zasadil o exemplární potrestání agresorů – i původce útoků. Rytíře Schönerera odsoudili ke čtyřem letům za mřížemi, odebrání titulu a ztrátě práv, čímž přišel také o poslanecký mandát. Jenže trest z něj udělal mučedníka: Když nastupoval do vězení, cestu k jeho domu lemoval špalír přívrženců a kvůli ohromnému davu uvízl kočár prince Rudolfa na několik hodin v ucpaných ulicích.

Pobyt ve vězení, spojený s nadměrnou konzumací alkoholu, oslabil Schönererův vliv. Zatímco si odpykával trest, jeho stoupenci založili dvě nové strany, jež zpočátku pokračovaly v antisemitském programu: Viktor Adler vedl sociální demokracii a Karl Lueger křesťanské sociály. Právě jejich protižidovské výpady pak již v mládí uchvátily Adolfa Hitlera, který Luegera označoval za svého hlavního učitele.

Image

Čtěte také

Vražda Anežky Hrůzové: Co rozpoutalo drama zvané hilsneriáda?

Od doby zahájení filmové série o Jurském parku se odborníci dohadují, zda je možné, aby se genetický materiál zachoval po dlouhé miliony let, které uplynuly od vymření velkých neptačích dinosaurů. Až doposud převažoval názor, že to není možné, a že DNA nemůže vydržet tak dlouhou dobu neporušená. Za maximální možnou dobu, po kterou může DNA vydržet ve fosilním materiálu v rozeznatelném stavu, se považuje zhruba jeden milion let.

Tým amerických a čínských paleontologů teď ale přišel se senzačním objevem DNA a proteinů ve fosilních pozůstatcích mláděte druhohorního „kachnozobého“ dinosaura rodu Hypacrosaurus, které žilo v závěru období křídy – tedy zhruba před 75 miliony let. Tito býložraví dinosauři byli v dospělosti obrovští, dorůstali délky až osmi metrů. V tomto případě šlo o fosilii mláděte, které bylo ještě tak malé, že zatím ani nemohlo opustit hnízdo.

TIP: Vědci potvrzují: Druhohorní dinosauři snášeli pestrobarevná vejce

Vědci při analýze lebky tohoto mláděte objevili části tkáně chrupavky, ve které byly některé z buněk neuvěřitelně zachovalé. V těchto buňkách objevili stopy po přítomnosti zachovalé DNA a také proteinů. Výzkum stále pokračuje a vědci se teď budou snažit objev potvrdit a rozšířit. Mnozí odborníci ve světě ale berou tento objev s rezervou a tvrdí, že velmi pravděpodobně mohlo dojít ke kontaminaci fosilie dnešním genetickým materiálem. Podobné případy se v minulosti již několikrát vyskytly. Jeden z takových omylů přitom stál za inspirací pro tvůrce Jurského parku.

Legendární hrad Karlštejn po dlouhá staletí majestátně hledí do údolí Berounky. I když dnes tvoří spíše jedinečnou kulisu golfových klání, na jeho vznešenosti to rozhodně nic neubírá. Jeho zakladatel a stavitel, velký císař Karel IV., měl s touto neobyčejnou stavbou celou řadu záměrů: měl strážit české i říšské korunovační klenoty i poskytovat nevšední duchovní rozjímání v jedinečné Kapli svatého Kříže. Těžko by si Otec vlasti pomyslel, že by na Karlštejně mohla téct krev. A to nikoli na hradbách při případném dobývání, ale přímo uvnitř hradu – v jeho reprezentačních prostorách. A přece se tak stalo!

Nenápadná královna

V roce 1386 se stal majestátný Karlštejn místem tragického skonu první manželky Václava IV. Johany Bavorské (1356–1386). Tuto choť vybral svému prvorozenému synovi a dědici sám Karel IV. Sňatek se uskutečnil již v roce 1370. Nepřehlédneme, že ženichovi bylo tehdy pouhopouhých devět let, nevěsta byla o pět let starší. To bylo poměrně neobvyklé, ale nikoliv výjimečné – vždyť v roce 1310 si bral čtrnáctiletý Jan Lucemburský o čtyři roky starší Elišku Přemyslovnu. Uvedený věkový rozdíl v dobách, kdy si urození mužové běžně brali nevěsty o mnoho dekád mladší, nebyl ničím výjimečným.

Vlastní manželské soužití mladičké dvojice bylo odloženo na rok 1376 a Karel IV. jej spojil s říšskou královskou korunovací Václava IV. a Johany. Slavnostní akt proběhl tradičně v chrámu v Cáchách.

Johana Bavorská se stala velmi nenápadnou jak říšskou, tak českou královnou. Jako by v tomto ohledu pokračovala v tradici tichých manželek Karla IV. Proto se s Johanou setkáváme v dobových dokumentech poměrně zřídka. Na veřejnosti se objevovala prakticky pouze při slavnostních příležitostech. Například při velkolepém pohřbu císaře Karla, kdy stanula po boku své tchyně, císařovny vdovy Alžběty Pomořanské (pomáhala jí tehdy při oběti ve svatovítském chrámu).

Do Čech přišla Johana hned po svém sňatku a za šestnáct let, která zde strávila, se velmi dobře sžila s domácím prostředím. Zvládla i češtinu a v jejím bezprostředním okolí se pohybovali většinou samí Češi.

Ačkoli byl Václavův sňatek s Johanou nepochybně motivován politicky, zdá se, že mezi oběma mladými lidmi vzniklo brzy opravdové citové pouto. Jejich manželské štěstí kalilo pouze to, že zůstávali bez potomků. Neměli bychom ovšem zapomínat, že to v poslední generaci Lucemburků nešlo o výjimku. A platilo to jak pro muže, tak pro ženy z tohoto rodu, který vymřel po meči roku 1437 skonem císaře Zikmunda Lucemburského. Zdá se, že o vztahu královských manželů dobře vypovídá i zpráva, podle níž se Václav IV. pozdějšího Johanina pohřbu nezúčastnil „pro žal“. 

Smutně proslulý král

Co se vlastně na Karlštejně 31. prosince roku 1386, kdy královna Johana náhle a nečekaně skonala, odehrálo? Hypotéz a pozdějších legend je hned několik. Podívejme se nejdříve na jejich pozadí, které zřetelně souvisí s tím, kolik pověstí a mýtů je spojeno s králem Václavem IV. Jednou byl přirovnáván ke smutně proslulému římskému císaři Neronovi, který nechal pro vlastní potěchu zapálit Řím. Známé jsou také zkazky o tom, jak se Václav IV. procházel noční Prahou v doprovodu kata. Nezapomínejme na legendy o králově vztahu k lazebnicím – jejich stylizované obrazy v průsvitných šatech nacházíme v mnohých rukopisech, které si dal uměnímilovný Václav vytvořit. Vědělo se také, že tento český (a do roku 1400 i římský) král nerad panoval a s nechutí přijímal cizí poselstva. Vyslanec mantovského dvora čekal v roce 1383 na přijetí více než 12 měsíců. 

Nyní se dostáváme také k  pověstem o skonu Johany Bavorské. Jedna z nich praví, že královna nemohla snést hanebné prostředí královského dvora, a proto si zvolila dobrovolnou smrt hladem. Nicméně naznačená hypotéza je příliš vzdálená dobové realitě i přesto, že na královském dvoře hráli stále větší roli „polourození“ mužové, nikoliv nevhodně nazývaní královi milci, kteří se s panovníkem často oddávali bezuzdnému pití, lovu a jiným drsným kratochvílím, při kterých nechyběly nejen ženy, ale patrně ani homosexuální styky.

Nejpravděpodobnější teorie

Patrně nejrozšířenější verzí o smrti královny Johany se stal příběh o tom, jak ji v noci zardousil velký lovecký pes. Sám František Palacký se k ní přiklonil a věřil jí. Není to tak docela nelogické. Václav IV. byl skutečně velkým milovníkem lovu a stejně tak i loveckých psů. Při lovu jakožto štvanici totiž psi sehrávali klíčovou roli. A král Václav měl v oblibě právě velká, silná a rychlá zvířata. Pověřoval dokonce své vyslance, aby mu je přiváželi z různých částí evropského kontinentu. Největší z nich s Václavem zpravidla sdíleli jeho ložnici a spali u jeho nohou.

Legenda praví, že se jedné noci (shodou okolností na Silvestra roku 1386) královna náhle probudila, prudce vstala a pravděpodobně hlučně šmátrala pod lůžkem po nočníku. Mohutný pes se prý vylekal, skočil po urozené paní, uchopil ji za hrdlo a zardousil ji. Podle jiných svědectví (ovšem poměrně pozdních) pokousal Johanu Václavův pes nakažený vzteklinou.

Tyto příběhy mají poměrně racionální jádro v tom, že rok před smrtí královny Johany pokousal jeden z králových psů hofmistra Kašpara Krajíře. A to šlo o člověka, kterého muselo zvíře znát, jelikož se staral o potřeby dvora a dostával se často do kontaktu s náladovým panovníkem, jenž ho přijímal nepochybně v doprovodu svých psů. Nikoho by tedy nepřekvapilo, kdyby se něco podobného stalo i královně.

Ložnice královského páru

Jenže celá tato rekonstrukce Johaniny smrti, ač na první pohled velmi logická, má jeden slabý článek. Možná nečekaný, ale o to důležitější. Předpokládá, že královští manželé sdíleli společnou ložnici, ale ono tomu tak nebylo. Ve středověku totiž panoval zvyk, že vznešený manželský pár obýval oddělené ložnice, a to z několika důvodů. Manžel i manželka měli totiž docela početné služebnictvo, ale hlavně poměrně výrazně rozdílný denní program. Toto tradiční schéma se udrželo na mnoha královských dvorech až do 20. století.

TIP: Slib vykoupený krví: Karlštejnské panny se prolhaným rytířům krutě odvděčily!

Co z těchto úvah plyne pro odhalení příčin smrti královny Johany? Zřejmě není třeba opouštět představu skonu mladé královny jako nešťastné náhody, která se odehrála na bájném Karlštejně. Vzdávat se přitom nemusíme ani zmíněných možných pachatelů, totiž loveckých psů. Možná to bude znít nečekaně, ale jako nejpravděpodobnější se jeví, že viníkem nešťastné smrti české královny mohl být její lovecký pes. Jestliže panovnice měla svoje věnná města, jimž vládla, a svůj dvůr, který rozhodně netvořily jen urozené ženy, není důvod předpokládat, že by neměla také své královské lovce. Logicky to zapadá i ke skutečnosti, kdy Johanin královský manžel byl tak vášnivý lovec, že pro tuto vášeň (a pro jiné podobné) obětoval v podstatě vše včetně římského trůnu.

Ve SpaceX už dobře vědí, že vývoj nových raket a kosmických lodí není vůbec snadný. Potvrdilo se to i minulý pátek (28. února 2020), když během pozemního tlakového testu explodoval prototyp ostře sledované rakety Starship. Šlo o variantu lodi v plné velikosti, označovaná jako SN1.

S tímto prototypem SpaceX zamýšleli v brzké době uskutečnit zkušební let do malé výšky. Šéf SpaceX Elon Musk v prosinci loňského roku sdělil, že s tímto konkrétním prototypem lodi Starship uskuteční první let v únoru nebo březnu. Teď je prototyp na kusy a do vzduchu se už nikdy nedostane.

Exploze během kryogenního testu

Je to již druhá exploze prototypu lodi Starship v krátké době. Na konci listopadu 2019 prototyp označovaný jako Starship Mk1 nezvládl kryogenní tlakový test. Po tomto neúspěchu SpaceX zahájili přípravy k testům lodi SN1. Ve svém testovacím zařízení Boca Chica v jižním Texasu prováděli kryogenní test s kapalným dusíkem, během něhož prototyp opět vybuchl, tentokrát ještě ničivěji, nežli v případě exploze prototypu Mk1.

TIP: Selhání: Raketa Starship Mk1 explodovala během tlakového testu

SpaceX se teď zaměřili na rychlé dokončení a zprovoznění prototypu Starship SN2, na němž už nějakou dobu pracují. Musk v těchto dnech uvedl, že zjednodušují konstrukci tohoto nového prototypu na nutné minimum. Během pár dní by měli s lodí SN2 zahájit první testy. Opět půjde o tlakové zkoušky, nejprve s použitím vody, a pak bude následovat test v kryogenních podmínkách. Zatím není jasné, jak se posune časový plán zkušebních letů. Musk každopádně není známý tím, že by se jen tak vzdával, takže se nejspíš brzy dočkáme dalších zpráv.

V roce 1923 začali s bezzákluzovými děly koketovat i sovětští inženýři, kteří tomuto typu zbraně říkali „dinamo-reaktivnaja puška“ (DRP). V čele výzkumu stál nadšený experimentátor Leonid Kurčevskij, který v 30. letech dovedl do testovací fáze prototypy v rážích 37–420 mm. Stavěl mimo jiné 305mm houfnice lafetované na automobilech, kanony téhož kalibru pro torpédoborce nebo bezzákluzové dělo ráže 152 mm pro torpédové čluny. 

Image

Čtěte také

Smrtící roury bez zákluzu: Historie a nasazení bezzákluzových děl (1)

Neslavné začátky 

Menší kalibry se testovaly především na stíhacích letounech – kupříkladu celokovový jednoplošník Grigorovič I-Z měl nést pod každým křídlem 76,2mm bezzákluzový kanon. Stíhačka, která po každém výstřelu musí přistát a přebít své jednoranné zbraně, se ovšem ukázala jako nepraktická. Lépe se nedařilo ani extravagantnímu Tupolevu I-12 s dvojicí motorů v tlačném uspořádání a párem bezzákluzových zbraní téhož kalibru jako u I-Z. Většina Kurčevského konstrukcí trpěla neodstranitelnými vadami a reálné parametry se od deklarovaných často lišily.

Do služby se dostala pouze DRP ráže 76 mm z roku 1935, kterou Sověti montovali na korby náklaďáků a v malých počtech nasadili za zimní války (1939–1940). Dva exempláře Finové ukořistili a podrobili testům, jeden poté darovali Němcům. Bojového nasazení svého děla se Kurčevskij nedočkal – roku 1937 ho komunisté během stalinských čistek obvinili z tvorby nepoužitelných zbraní (de facto sabotáže) a popravili. Zároveň Moskva nařídila ukončení vývoje všech bezzákluzových typů.   

Pro padákové myslivce 

Výhody absence zákluzu neunikly ani německým generálům. Hitler hodně sázel na výsadkové jednotky, které postrádaly zbraně proti obrněné technice. Bezzákluzový protitankový kanon přepravitelný na padáku se jevil jako ideální řešení a zbrojovky Rheinmetall a Krupp v roce 1937 zahájily jeho vývoj. Jako výkonnější se ukázal model prvně uvedené firmy a roku 1940 ho Wehrmacht přijal coby 7,5 cm Leichtgeschütz 40. Zbraň o délce 75 cm vážila jen 145 kg a při osmi ranách za minutu dosahovala dostřelu 6 800 m. Jediná nevýhoda spočívala v tom, že LG 40 využíval munici převzatou od jiných děl.

Za cenu časových a finančních úspor tak pálil granáty neoptimalizovanými pro balistické charakteristiky bezzákluzových kanonů a výsledkem byly hned dva problémy – funkční systém se rychleji zanášel a dělo se už po 300 ranách začalo nadměrně otřásat. Přesto šlo o kvalitní bojový nástroj, který padákoví myslivci poprvé vyzkoušeli na Krétě a užívali až do konce války. Zbrojovky se s výkony LG 40 nespokojily a další vývoj dal vzniknout dvěma pokročilejším modelům.

Kruppův 10,5 cm Leichtgeschütz 40 představoval zvětšenou verzi popsané zbraně a stavěl se ve dvou provedeních. První model hojně využíval slitiny hliníku a hořčíku, druhý je nahrazoval méně deficitní ocelí. Kanon se dal buď zkompletovaný svrhnout na padáku, nebo se rozebral na pět částí rozdělených při seskoku mezi výsadkáře. Zbraň vyráběná v letech 1942–1944 vážila 388 kg, měřila 1,9 m a dostřelila na 8 000 m. Ve větších počtech se stavěl 10,5 cm Leichtgeschütz 42 z dílen Rheinmetallu, který při hmotnosti asi 550 kg a délce 1,8 m dokázal ohrozit cíle na podobnou vzdálenost jako jeho konkurent. Obě zbraně se přidělovaly samostatným bateriím i dělostřeleckým praporům.

Nadčasoví Švédové 

Také Luftwaffe projevila zájem o bezzákluzové kanony, jimiž by osadila bitevní letouny. Světlo světa spatřily prototypy dvou zbraní, z nichž však ani jedna nepronikla do služby. Düsenkanone 88 ráže 88 mm se „krmil“ z desetiranného rotačního zásobníku a jeho spaliny se odváděly vzhůru trubkou procházející skrz trup (ve snaze nepoškodit kormidlo). Ještě obludnější Sondergerät SG104 měl ráži 356 mm(!) a počítalo se s jeho montáží pod trup bombardéru Do 217.   

Pěchota US Army masově používala zmíněnou bazuku a v malých počtech kopírovala německé bezzákluzové kanony. Po válce se Američané na zbraně této kategorie vrhli s mnohem větším zápalem, neboť v nich vytušili účinného nástupce zastaralých protitankových pušek. Roku 1942 svou bezzákluzovou zbraň připravilo i neutrální Švédsko.

Pansarvärnsgevär m/42 měl jen 20mm ráži, která nedokázala ohrozit moderní obrněnce, zato se stal základem pro fenomenálně úspěšný Carl Gustav (oficiálně Granatgevär model 48). Jedná se o tarasnici ráže 84 mm, jejíž prototyp vznikl roku 1946 a díky modernizacím se vyrábí dodnes. Vzhledem k pestré škále munice se Carl Gustav osvědčil jako víceúčelová bezzákluzová zbraň proti tankům, pěchotě i opevněním. S dvoučlennou obsluhou dosahuje kadence šesti výstřelů za minutu, pohyblivý cíl zasáhne na 400 m a statický na půl kilometru. Původní železná mířidla doplnily laserové dálkoměry a noktovizory.

V době ohrožení koronavirem, který se šíří po světě, se jistě hodí každé opatření, které by mohlo omezit šíření infekčních nemocí. Švýcarští odborníci nedávno zveřejnili studii, podle které hraje v šíření infekcí nemalou roli placená nemocenská dovolená. Souvisí to s tím, že zaměstnanci, kteří mají placenou nemocenskou, zůstávají doma a infekci nešíří.

Během boje s infekční nemocí je zásadní izolace nakažených. V dnešním vysoce propojeném a uspěchaném světě to ale bývá problém. Vše nasvědčuje tomu, že placená dovolená je jedním z nástrojů, jak lidi přimět, aby zůstali s infekcí doma. Nejde přitom jenom o koronavirus, ale především o méně závažné nemoci, jako je například sezónní chřipka.

TIP: Nový záhadný čínský virus byl poprvé zachycen mimo území Číny

Autoři studie tvrdí, že zhruba polovina amerických zaměstnanců nemá přístup k placené nemocenské. Kvůli tomu často chodí do práce nemocní, pokud jsou schopní se postavit na nohy. Tím pochopitelně dochází k výraznému šíření infekcí. Badatelé jsou přesvědčeni, že plošné zavedení placené nemocenské dovolené by v dané oblasti snížilo počet případů sezónní chřipky minimálně o 6 až 7 procent, což znamená o 3 tisíce případů méně na každý milion obyvatel.

Užívání marihuany má řadu dobře popsaných vedlejších účinků – častá je například zvýšená chuť k jídlu, problémy s pamětí či paranoia. Pokud jde o účinky marihuany v souvislosti s lidskou sexualitou, většina odborníků se shoduje, že může zvyšovat sexuální apetit, podle vědců z lékařské fakulty v St. Louis má například pozitivní vliv na kvalitu ženského orgasmu, zároveň se s ní ale mohou pojit i nejrůznější formy sexuálních dysfunkcí.

Zelená viagra

Jak se ale zdá, vedlejší účinky užívání marihuany jsou velmi individuální. Potvrzuje to i případ 32letrého muže z Gruzie, který vyhledal lékaře s bolestivou, 12 hodin trvající erekcí. Protože medicínské vyšetření neodhalilo žádnou zjevnou příčinu pacientova stavu, zaměřili se lékaři na vlivy vnější. 

Pacient lékařům přiznal, že zhruba poslední půlrok intenzivně kouřil marihuanu. Potvrdil také, že podobné stavy se u něj po užití marihuany opakují pravidelně – v některých případech erekce trvala okolo 4 hodin, jednou i 6 hodin. Nikdy ale nešlo o stav, který by vyžadoval zásah lékařů. Poslední případ byl ale natolik nesnesitelný, že se rozhodl vyhledat lékařskou pomoc.

TIP: Lechtivý výzkum: Jaké drogy nejčastěji užíváme při sexu?

Podle ošetřujících lékařů může jít o formu priapismu – poměrně vzácného stavu přetrvávající bolestivé erekce, obvykle bez předchozích erotických podnětů. Priapismus je nejen bolestivý, ale i nebezpečný – pokud trvá déle než 24 hodin, může vést k nevratnému poškození topořivých těles a k neschopnosti erekce. Přímou souvislost s užíváním marihuany a priapismem by ale mohla potvrdit až podrobnější studie zahrnující větší počet uživatelů. Individuální případy priapismu v souvislosti s užitím marihuany odborná literatura zná, zatím se ale nepodařilo prokázat kauzální vztah.

Jaromír se narodil okolo roku 1040 knížeti Břetislavu I. a jeho kdysi vlastnoručně unesené manželce Jitce ze Svinibrodu. Byl v pořadí jejich čtvrtým synem. Otec v předtuše problémů, jaké by čtyři mladí ambiciózní muži mohli v zemi napáchat, určil Jaromírovi duchovní kariéru. Léta plynula, vládcové se střídali a Jaromír studoval a cestoval. Po nástupu bratra Vratislava na trůn uháněl mladý kněžic zpátky do Čech v naději, že nový kníže se s ním o své území bratrsky rozdělí. Vždyť i jeho dva sourozenci Ota a Konrád získali každý půlku Moravy. Plán stejně hezký jako nereálný. 

Vratislavovi se z ciziny vrátil inteligentní, vzdělaný a mocichtivý konkurent, a to se mu příliš nezamlouvalo. Než se tedy chudák Jaromír stačil ve své domovině pořádně rozkoukat, byl proti svým silným protestům vyholen, vysvěcen na jáhna a zcela zbaven jakýchkoliv šancí na světský život. Jak ovšem píše Kosmas ve své kronice, Jaromír si „liboval více v radostech světských a skutcích rytířských“ o náručích ženských ani nemluvě. Výkon povolání jáhna mu začalo velice brzy lézt na nervy. Raději tedy „odhodil neslavně štít svaté víry, pohrdl milostí, jíž nabyl vkládáním rukou, vzal válečnický pás“ a utekl do Polska na dvůr krále Boleslava II. Tam žil několik let ve velkém stylu, prý se dokonce i (snad omylem) oženil. 

Biskup Gebhart přichází

Po smrti stávajícího biskupa Šebíře v roce 1067 se vrátil do Čech a požadoval od bratra pražské biskupství, které mu otec slíbil. To se ovšem knížeti Vratislavovi příliš nelíbilo. Už jednou se pokusil omezit vliv církve tím, že decentralizoval její působení a založil v roce 1063 druhé biskupství v Olomouci.

Vliv svého bratra se zase pokusil omezit tím, že ho odsunul do církve. Bál se ovšem, že kombinace obou vlivů by pro jeho vládu znamenala katastrofu a udělit pražské biskupství Jaromírovi odmítl. Tehdy se ovšem za Jaromíra postavili zbývající, na Moravu odsunutí, bratři a také část českých pánů. Vratislav si tak musel vybrat mezi dvěma pohromami a rozhodl se pro tu zdánlivě menší. Jaromír byl 30. června vysvěcen v Mohuči arcibiskupem Siegfiredem a přijal církevní jméno Gebhart. 

Nejmocnější v zemi

Gebhart se konečně dostal k moci. Stal se druhým nejvýznamnějším činitelem v přemyslovském státu, ani to mu však nestačilo. Chtěl získat prvenství. Prvním krokem k naplnění tohoto plánu bylo odstranění Vratislavových lidí z významných církevních postů. Místo nich dosadil své věrné. Největší překážku v cestě k moci však pro Gebharta představovalo Vratislavovo předvídavé opatření rozdělit církevní vliv do dvou diecézí. Nakonec se rozhodl problém vyřešit způsobem sobě vlastním – rychle, impulzivně a jakkoliv, jen ne mírumilovně. 

Přijel do Olomouce, kde ho chudák tamější biskup Jan vítal slovy „Kdybych věděl, že přijedeš, byl bych ti připravil biskupskou krmičku.“ Krmička byla ale to poslední, co by Gebharta zajímalo. „Zapomenuv na svaté svěcení, nedbaje lidskosti, vyzdvihl ten zuřivý host (tak jako levhart popadne zajíčka nebo lev beránka) oběma rukama svého bratra biskoupka za vlasy do výše a hodil jím jako otepí o podlahu,“ píše Kosmas ve své kronice. 

Když Jan poslal k papeži vzkaz se stížností na chování bratra Gebharta, zbil bratr Gebhart i posla. Tomu dal navíc i uříznout nos. Komplikovaná jednání pomohla vyřešit až Janova smrt v roce. Gebhart, si nakonec zrušení olomouckého biskupství přece jen vymohl.

TIP: Přemyslovské dědictví: Kdo nahradil prvního českého krále Vratislava II.?

Tím se ale spory v rodě Přemyslovců nevyřešily. V roce sice 1085 položil Gebhart Vratislavovi na hlavu královskou korunu, poslušnost ale nadále odmítal. „(Vratislav) chce panovati a vynikati, (Jaromír) nechce jeho rozkazů poslouchati, nýbrž se přiznává poddanstvím toliko k císaři, od něhož přijal biskupství,“ píše Kosmas ve své kronice.

Vratislav, sebejistý novou královskou pozicí, se rozhodl zasadit vzpurnému bratrovi poslední ránu – v roce 1088 znovuobnovil olomoucké biskupství. Že šlo o ránu skutečně osudovou, se ukázalo o několik měsíců později. Gebhart si jel na bratra stěžovat k papeži a cestou na návštěvě u uherského krále Ladislava I. zemřel.