Chcete úspěšně programovat? Tak odložte učebnice matematiky a zaměřte se na své komunikační schopnosti. K těmto závěrům dospěl nedávný výzkum amerických odborníků, kteří detailně sledovali aktivitu mozku několika desítek dobrovolníků, kteří se učili programovací jazyk Python. Ten byl pro vědce jasnou volbou, protože jeho struktura připomíná angličtinu. 

Badatelé do výzkumu zařadili rodilé mluvčí angličtiny ve věku 18 až 35 let, kteří se nikdy předtím neučili programovat. Tito dobrovolníci vyhotovili celou řadu online testů a kvízů, v nichž vědci zjišťovali jejich schopnosti a předpoklady. Vědce především zajímalo, jaké schopnosti jsou při učení se programovacímu jazyky pro lidi nejdůležitější.

TIP: Slavná androidka Sophia má malou sestřičku: Bude učit děti programovat

Nakonec se ukázalo, že matematické dovednosti nejsou pro výuku programování tak důležité, jako (pro mnohé jistě překvapivě) schopnost učit se jazyky. Když se dnes lidé učí programovací jazy, jako je třeba zmíněný Python, je to podobné, jako když se učí další jazyk. Výuka programování je v dnešní době obklopená celou řadou stereotypů, které vytvářejí pro mnoho lidí nepřekonatelnou bariéru. Jedním z nich je i víra, že programování je životně závislé na matematických schopnostech. Jak ale ukazuje experiment vědců z Washingtonské univerzity, úspěšným programátorem se můžete stát i v případě, že matematika není úplně váš šálek kávy.

Dlouhé miliony let předtím, než se v Austrálii objevili lidé, vládl ve starobylých třetihorních pralesích maličký vačnatý lev. Jeho pozůstatky byly objeveny vlastně již na sklonku osmdesátých let na lokalitě Riversleigh World Heritage Area ve státu Queensland. Jak to ale v podobných případech bývá poměrně časté, odborníci se nejprve domnívali, že jde o jeden z exemplářů jiného druhu vačnatého lva.

Australští paleontologové se ale na tuto fosilii podívali znovu a důkladněji. A vyplatilo se jim to. Zjistili, že jde o nový rod a druh dravého vačnatce, malého vačnatého lva, který dostal jméno Lekaneleo roskellyae. Jeho fosilie pocházejí z vrstev o stáří asi 24 milionů let, tedy ze sklonku období oligocénu ve starších třetihorách.

TIP: Drobný vakolev Microleo attenboroughi děsil obyvatele korun stromů

Dnes již vyhynulí vakolvi nejsou ve skutečnosti lvům nijak blíže příbuzní. Jsou to vačnatci a lvi jsou šelmy. Dravý styl života ale vedl k tomu, že vakolvi jsou v některých ohledech lvům poněkud podobní. V Austrálii žila během historie celá řada vačnatých lvů. Lekaneleo nebyl větší než kočka, měl ale k dispozici nesmírně ostré zuby. Podle všeho to byl nebezpečný predátor, postrach všech malých živočichů, na které lekaneleo narazil.

Země má jediný a na poměry ve Sluneční soustavě přímo obrovský Měsíc. Kromě toho také čas od času k sobě přitáhne maličká tělesa, která se mohou proměnit v dočasný miniměsíc. Podle všeho k tomu dochází poměrně často, přesto vědci doposud spolehlivě objevili jen jediný takový miniměsíc.

Astronomové Kacper Wierzchos a Teddy Pruyne, kteří pracovali na pozorování v programu Catalina Sky Survey americké observatoře Lunar and Planetary Laboratory v arizonském Tusconu, objevili 15. února 2020 druhý takový miniměsíc. Objekt, který svou velikostí odpovídá přibližně automobilu, dostal provizorní označení 2020 CD3.

Miniměsíc nebo maxiodpad?

Badatelé na americké Gemini Observatory, která se nachází na slavné havajské vyhaslé sopce Mauna Kea, si 24. února připsali zajímavý úlovek, když se jim podařilo první snímek tohoto tělesa. Podle vedoucího pozorování Grigoriho Fedoretse zatím není úplně jasné, zda jde skutečně o přírodní objekt, tedy jeden z kosmických balvanů. Může to být také nějaký velký kus vesmírného odpadu, který se teď „povaluje“ v okolí naší planety. V takovém případě by se z něj miniměsíc oficiálně stát nemohl.

TIP: Země a Měsíc nejsou sami: Doprovází je miniměsíce a kvazisatelity

Na snímku je patrná malá světlá tečka, která představuje objekt 2020 CD3. Barevné čáry jsou ve skutečnosti hvězdy. Potenciální miniměsíc se totiž oproti hvězdám rychle pohybuje a osmimetrový teleskop Gemini North, který snímek pořídil, se musel pohybovat s ním. Astronomové jsou přesvědčeni, že pokud jde o přírodní objekt, bude miniměsícem Země jen krátkou dobu. Zřejmě v průběhu dubna by měl zase odletět z oběžné dráhy pryč do okolního vesmíru.

S trabantem jste už projeli Evropu, Asii, Afriku, Jižní Ameriku i Austrálii. Nabízí se otázka, kdy přibude Severní Amerika?

Tam se nám nechce. Ověřili jsme si to v Austrálii: Jakmile někde získá vliv „bílá huba z Evropy“, tak se daná civilizace natolik znormalizuje, že je to úplně o ničem. Všimněte si, že se v australském filmu vůbec neobjevují města, protože prostě nejsou zajímavá.

Vy už ale víte, kam zamíříte příště. Můžete to prozradit?

Ne, to je tajné. To vám nemůžu říct.

Kdy to zveřejníte oficiálně?

Asi příští rok. Teď jsme úplně vytížení, máme jednu přednášku za druhou, řešíme stolní hry…

Už dřív jste ale naznačil, že trabant zůstane v garáži. Povíte nám aspoň, jaké vozítko vás bude doprovázet tentokrát?

Jde o naprosto jiné auto a zcela jiný koncept, ještě jsme to úplně nedotáhli. Řeknu jen, že kus auta, kterým pojedeme, je vidět na konci posledního filmu. A poznat se to dá, už šest lidí nám napsalo, že ho poznali. Jde o posledních třináct vteřin filmu.

Proč ta změna? Po dvanácti letech už si vás fanoušci bez trabanta nedovedou představit…

Mysleli jsme si, že už to nikoho nemůže bavit, že je všechno pořád dokola. Fanoušků už máme tolik, že nám občas chtějí říkat, co máme dělat, a to nám není příjemné. Tak jsme si řekli, že v nejlepším je potřeba přestat, nejde to dál moc ždímat. Odskok od trabantů nám umožní začít znovu s čistým štítem.

Kde se trabant nachází teď, když není potřeba?

V Nové Vsi pod Pleší má jeden náš kamarád takové minimuzeum trabantů, tam jsme uskladnili i všechny suvenýry z cest, on tam přidal svoje auta. Od května do října má otevřeno, točí malinovku a prodává zmrzlinu. Musí na tom strašně prodělávat, ale jedná se o ohromně sympatický místo. 

Mimochodem, kde jste trabant sehnali?

První auto jsme asi za šest tisíc koupili od nějakého slovensko-maďarského důchodce. V Maďarsku se totiž jako v poslední zemi ještě dají najít dobré trabanty, protože tam není taková zima a nesolí se silnice, takže jsou vozy dosud v dobrém stavu. Ten člověk, aby na tom co nejvíc vydělal, ještě vyměnil původní pneumatiky za nějaké extrémně ojeté gumy. Bylo jasné, že takhle nemůžeme jet, takže jsme tam na jakémsi cikánském dvorku plném krámů našli nějaké dvě gumy, ale byly moc široké. Když auto pérovalo, brousilo to o podpěry… Museli jsme ho nechat obout v jednom servisu, kde nikdo neuměl slovensky, navíc cestou domů začalo za Brnem šíleně sněžit… No, bylo to docela vtipný. Druhý trabant pak pochází odněkud z Ústí.

Myslíte, že původní majitelé tuší, jak se jejich auta proslavila?

Ten Maďar to podle mě určitě neví, ale ten chlapík z Ústí si to možná nějak spojil.

To by mě nepřekvapilo, jen na Facebooku má projekt Transtrabant přes sto tisíc fanoušků. Poznávají vás lidé na ulici?

No jasně, pořád, chtějí se fotit… (I během rozhovoru přišla jedna dáma požádat o fotografii, pozn. red.) Přiběhne třeba krásná sedmnáctiletá holka, že se se mnou chce vyfotit. Ze začátku mi to připadalo skoro jako ze Simpsonových. Až si někdy říkám, jak musí být náročné být opravdová celebrita, třeba na úrovni Brada Pitta. Protože ty lidi podle mě musejí být ze všech těch fanoušků úplně vynervovaní. I já si říkám, že bych si někdy potřeboval odpočinout, občas je to opravdu náročné. 

Nicméně od příprav na další výpravu vás to neodradilo. Jak se vlastně taková expedice plánuje? Prostě otevřete mapu a vytyčíte si trasu „prstem“?

Přesně tak. Teď je to hračka, protože vám Google Maps naplánují trasu úplně po celém světě – jenom zadáte, odkud a kam se chcete dostat. Ale před první cestou jsme seděli s kalkulačkou a sčítali jednotlivé úseky. Tehdy GPS stála třeba čtyřicet tisíc a my jsme chtěli dokázat, že to jde bez drahého vybavení. I dnes je ovšem každá cesta naplánovaná velmi vágně, ty kilometry ve výsledku nikdy nevycházejí. 

Při každé expedici jste měl s sebou jiný doprovod. Jak tým sestavujete? Co kdyby s vámi někdo chtěl vyrazit taky – stačí se vám ozvat?

Pořád nám někdo píše. Když jsme se vrátili z hedvábné stezky (první výprava, pozn. red.), ozvala se spousta lidí, že nás sledovali, líbilo se jim to a že by jeli taky. Tak jsem se jich potom ptal, když jsme plánovali Afriku. A oni se najednou začali vykrucovat, že nemůžou, že se jim to nehodí… No a po Jižní Americe to bylo úplně stejný. Teprve když jsme byli v televizi, tak se situace změnila. Televize má takový magický vliv a lidi by najednou asi opravdu jeli. Ukázali jsme, že se to dá přežít. Jenže takhle my tým vůbec nestavíme. 

Kdo tedy s vámi může „na palubu“? Nedávno jste v nadsázce uvedl, že normální lidi neberete… 

Vybíráme záměrně lidi, od kterých se dá očekávat, že s nimi budou nějaké problémy. Tým sestavujeme cíleně špatně. Třeba jsme s sebou nikdy neměli mechanika. Kdybychom měli stoprocentně fungující tým, paradoxně to nebude fungovat. Je to potřeba pro film, protože jedině tak je vidět, jak je všechno náročný na psychiku, a generuje se tím příběh, který potřebujeme. 

Začínali jste ve třech, při poslední expedici vás jelo devět. Není to příliš složité na koordinaci?

Máte pravdu, už nás bylo moc – navíc dva vozíčkáři, do toho jsem tam měl svoji přítelkyni… Bylo to celé složité. Kromě toho nic nefungovalo. Už australský film je takový temnější, je vidět, že se občas hádáme, rozejdu se s přítelkyní…

Neslyšíte pak od diváků, že bylo všechno jenom nahrané?

To víte, že jo. Lidé nám pořád tvrdí, že jsme to přehrávali. A já se jich ptám – jak to jako poznáš? 

Takže veškeré záběry jsou autentické?

Předvádět nějaký příběh není vůbec potřeba. Musíte myslet na jediné – že je potřeba natáčet. V celé australské sérii se vyskytuje jediná „zahraná“ scéna, když Marek (motorkář Marek Slobodník, pozn. red.) ochutnává klokana a pronese, že chutná jako člověk. A to jenom proto, že totéž původně řekl mimo kameru, a mně se to tak líbilo, že jsem prohlásil: Tohle je úplně boží, musíš to udělat ještě jednou. Takže jsme se znovu jakoby sešli a všechno zopakovali.

Snažíte se při expedici vyhýbat nebezpečných oblastem?

Nijak zvlášť, ačkoliv ne že bychom je přímo vyhledávali. Třeba teď jsme chtěli jet přes Afghánistán, což je samo o sobě v pohodě, ale hory na hranici s Pákistánem představují risk. Konzultovali jsme to a varovali nás, že by nás někdo mohl unést. Protože jsme velký, jsme známý, jsme vidět v televizi. Tak jsme se na to vykašlali. Totéž nastalo v Jižním Súdánu, který tehdy ještě nebyl samostatný a hodně se tam postrkovali. Tak jsme ho vynechali. Třeba Kongo by člověk taky pořádně promýšlel.  

O život vám nikdy nešlo?

Ne. Ale všechno je o měřítkách. Když vám v Himálaji na uzounkých cestách přestávají fungovat brzdy, někdo by mohl říct, že jde o život… Stejně tak když pod vámi praskají mosty v Amazonii… Ale já jsem tenhle pocit nikdy neměl. Co se týče nebezpečí od lidí, přepadli nám kameramana a vysklili okénko v autě, ale nikdy se nejednalo o nic zásadního.

Jel byste i sám?

Klidně, ale mě by mrzelo, že nic nenatočím. Neumím si představit, že bych jel někam, kde by nešel dělat film. Mě to strašně baví a s cestováním to mám propojené.

Takže pro vás cestování není něco jako meditace, únik z reality? Někteří lidé tvrdí, že jim měsíc strávený o samotě v cizině pomáhá uspořádat si myšlenky, vyčistit hlavu…

Já tomu nevěřím. V tomhle jsem strašný pragmatik. Dřív jsem každému radil, ať cestuje, že mu to pomůže. Ale zjistil jsem, že to tak nefunguje u každého. Existuje pořekadlo, že pohled je tak velký jako oko, které se dívá – a někteří lidé prostě nevidí. Někomu se samozřejmě může líbit, že cestuje sám, a vyhovuje mu to. Ale mně třeba tým vůbec nevadí, navíc mě baví řídit lidi a vím, že je potřebuju pro film. Ale jet někam meditovat úplně sám není nic pro mě.

Ztotožňujete se s cestovateli, kteří projedou celý svět, aby se pak vrátili a usoudili, že doma je stejně nejlépe?

Vůbec ne, to jsou podle mě jenom řeči. Takový pocit jsem zažil pouze jednou, při návratu z poslední cesty. Když jsme jeli z Brna do Prahy, na každém dálničním mostě někdo stál a mával. To má člověk opravdu dojem, že je doma nejlíp. Ale ne proto, že by to tady bylo tak skvělý. Naopak, my jako národ si podle mě strašně škodíme tím, jak dokážeme být zbytečně otrávení. Máme pocit, že nám pořád někdo ubližuje. Pokaždé, když se vrátím, divím se, čím to je – vždyť nás ani není nijak málo, na počet obyvatel jsme někde uprostřed. A umíme tolik věcí, jsme dobří v technologiích…

Láká vás vůbec nějaká zahraniční dovolená, když jste skoro všude byl? Kam byste se vydal?

Nevím, prostě bych si něco našel na Bookingu nebo Airbnb. Já bych vůbec neměl problém vybrat si nějaké pěkné místo. V životě bych ale nešel do cestovní kanceláře, nepřežil bych, kdyby mi někdo říkal, kdy kde mám být. Prostě bych se zamyslel nebo se někoho zeptal a pak bych se podíval, jestli je v daném místě hezký hotel. Pro mě není problém si představit, že se teď seberu a zítra odletím do příjemného hotelu v Mexiku, protože by mi to přišlo jako dobrý nápad. Jde o výhodu cestování – že se svět jakoby smrskne. 

Často slýcháváme, že čtení je v mnoha ohledech prospěšné. Španělští a američtí vědci si dali tu práci, a tato obecná prohlášení potvrdili rozsáhlým výzkumem na školácích. Do své studie zahrnuli více než 43 tisíc žáků ve věku 10 a 11 let, které pak opětovně zkoumali o tři roky později.

Výsledky výzkumu přesvědčivě ukázaly, že číst knihy skutečně má smysl. Školáci, kteří si denně čtou kvalitní knihy, mají zřetelně lepší výsledky ve školních testech. Tyto děti mají oproti ostatním testy lepší natolik, jako kdyby byli ve studiu na druhém stupni základní školy napřed o 3 měsíce.

TIP: Výzkum potvrzuje: Pozdější začátek vyučování zlepšuje docházku a výsledky

Zdá se, že takový vliv mají na děti pouze knihy. Když si děti denně čtou noviny, časopisy anebo komiksy, na jejich školní výsledky to podle vědců nemá prakticky žádný vliv. Četba krátkým příběhů pozitivní vliv má, ale jen okrajový. Vědci na základě těchto zjištění doporučují, aby školáci věnovali svůj cenný čas a chuť především četbě knih. Závěry studie budou jistě zajímavé i pro rodiče, učitele a politiky.

Loni v listopadu zachvátily Austrálii rozsáhlé požáry – a dosud neustaly. Oheň zničil tisíce domovů, vyžádal si nejméně tři desítky životů, ale spolykal i miliony hektarů buše. A podle výzkumníků z University of Sydney mohou plameny také za smrt 1,25 miliardy živočichů. Jedním ze symbolů ničivého živlu se stal koala pojmenovaný Lewis, kterého z doutnajícího stromu zachránila Toni Dohertyová. Příběh obletěl svět a měl lidem dodat naději, ale nedopadl dobře. Lewis nakonec popáleninám podlehl.

Koala medvídkovitý ještě nepřekročil bod, odkud není návratu: Při tzv. funkčním vyhynutí populace stále přežívá, ovšem nízké počty zvířat už nestačí k udržení genetické rozmanitosti – což znamená první krok k úplnému vymizení. A zmíněná kritická hranice neleží pro koaly tak daleko. Aktuálně žijících 80 tisíc jedinců představuje pouhé 1 % z osmi milionů vačnatců zastřelených kvůli kožešině mezi léty 1890 a 1927. 

Jak se najíst lépe?

Zmíněný nízký stav zbývajících zvířat je alarmující i vzhledem k faktu, že se vyskytují na poměrně rozsáhlém území, a jejich populace je tudíž velice řídká. Při hledání nového teritoria nebo partnera dokážou urazit značnou vzdálenost, k čemuž ovšem potřebují rozlehlé porosty zdravého a nepřerušeného lesa. A to se ukazuje čím dál nereálnější kvůli lidským zásahům, k nimž patří výstavba silnic či sídel i rozvoj zemědělství. Uvedené se týká především australského pobřeží, kde jsou huňatí tvorové nejrozšířenější.

„Medvídci“ se navíc živí pouze listy blahovičníku neboli eukalyptu. Existuje 680 druhů zmíněné rostliny, přesto jsou koalové velmi vybíraví. Například v roce 2013 vymřela v jedné oblasti Austrálie celá populace, protože její oblíbené stromy zničila nemoc. Ani na smrt vyhladovělí živočichové se ovšem nedokázali najíst z jiných, nedotčených druhů eukalyptu – jejich střeva je totiž neumějí zpracovat. 

TIP: Smrt krásných stromů: Proč umírají australské eukalypty?

Nakonec pomohli lidé: Zbývající koaly zachránili granulemi, do nichž přimíchali bakterie a enzymy vhodné ke štěpení živin z neznámého druhu stromu. Ve výsledku mění transplantace střevní mikroflóry vačnatcům zažívání, a listy dvou dalších eukalyptů tak mohou konzumovat bez problémů. Pokud by se dala metoda rozšířit a použít ve velkém, přestal by ikonu Austrálie nedostatek potravy ohrožovat.

Více než rok po přistání na odvrácené straně Měsíce pokračuje čínská mise Čchang-e 4 v průzkumu. Tentokrát se díky ní odborníci mohli podívat až do hloubky 40 metrů pod měsíční povrch. Nešlo o přímý fyzický průzkum, například pomocí hloubkového vrtu, nýbrž s pomocí speciálního radaru Lunar Penetration Radar.

Tímto radarem je vybavený lunární rover mise Yutu-2, který vysílá pod povrch rádiové signály o frekvenci 500 MHz. Zkombinováním radarových dat a dalších analýz badatelé získali obrázek toho, jak vypadá podzemí na Měsíci do zmíněné hloubky 40 metrů, alespoň pokud jde o místo přistání modulu mise Čchang-e 4.

Mocná vrstva jemného prachu

Když pak následně čínští odborníci porovnali nové údaje se staršími daty předešlé lunární mise Čchang-e 3, která přistála na přivrácené straně v Moři dešťů, ukázalo se, že podzemí v oblasti mise Čchang-e 4, tedy v kráteru Von Kármán, je v porovnání s geologickými vrstvami pod Mořem deštů naprosto odlišné.

TIP: Zvláštní nález: Nefritový králík objevil na Měsíci neznámou barevnou substanci

Zdá se, že modul Čchang-e 4 přistál v místech, kde je podzemí pro rádiové vlny mnohem prostupnější. Vše nasvědčuje tomu, že pod modulem a roverem je asi 12metrová vrstva jemného měsíčního prachu, pod kterou se nacházejí vrstvy s hrubší strukturou. Odborníci se domnívají, že jde o výsledek mnoha nárazů malých meteoritů a intenzivního působení slunečního záření.

Velké podniky měly jít v čele sběru cenných kovů pro válečné úsilí, ale zdali mělo toto provolání účinek, není známo. Následovaly státní železnice a tramvajové dráhy, které se iniciativně snažily vše z barevných kovů nahradit ocelí. Dnes úsměvně mohou působit tehdejší protesty hodinářů. Ti byli nuceni nahrazovat mosazné mechanismy čistým, ale měkkým a k tomu účelu nevhodným zinkem. Hodinky z let 1915–1918 si tak vysloužily označení „Kriegsuhr“ a měly velmi špatnou pověst, v českých zemích vyjádřenou jedním slovem – „aušus“. 

Potěmkinova vesnice 

Stále negativnější reakce obyvatel mocnářství se snažily úřady mírnit. Během sbírek kovových předmětů veřejnost pravidelně informovaly o průběhu akce, vyzdvihovaly mimořádné příspěvky a ministerstvo války nešetřilo slovy chvály a uznání. V řadě případů dokonce udělovalo různá ocenění, a tak sbírky tak získávaly své „hrdiny z lidu“ hodné následování.

Státní správa se neomezila jen na slova díků, ale rozhodla se obyvatele motivovat pořádáním oficiálních výstav výsledků národní sbírky. Například na přelomu let 1915 a 1916 byla část „darů“ vystavena ve Vídni v prostorách vojenského kasina na Schwarzenberském náměstí. Akcím se dostávalo značné publicity, tisk jásal, ale veřejnost výrazněji nereagovala.

Sami proti sobě 

Celkový vývoj války, nenaplnění zbožného přání vojáků na frontě, že „do Vánoc budou doma“, tak jako stoupající ztráty na životech demotivovaly obyvatele mocnářství. Většina české veřejnosti viděla za pokračujícími sbírkami jen snahu o prodloužení válečného konfliktu a tím i utrpení lidí v zázemí. Nejkritičtější zněly hlasy z hladovějících měst, venkov přežíval díky své tradiční soběstačnosti, v té době však již též na hranici únosnosti.

Od druhé poloviny roku 1916 začal platit celoplošně zavedený přídělový systém na základní potraviny. Jednalo se o zoufalý pokus ulevit strádajícímu obyvatelstvu. Počátek roku 1917 pak přinesl útlum veřejných sbírek, které se nově omezovaly na lokální úroveň a vycházely z iniciativ různých spolků. Jejich intenzita ale prudce klesala, protože obyvatelstvo monarchie řešilo vlastní přežití a na podporu válečného úsilí neměl nikdo ani pomyšlení. 

Čas pro šmelinu

Známé heslo „kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu“ bývá neprávem přisuzováno éře socialismu. Již v období let 1914–1918 vládl čilý obchodní ruch i ve sféře sběru kovů pro válečné účely. Šperky a jiné hodnotné věci se měly svážet do Vídně a Budapešti s úmyslem použít je po válce pro fondy invalidů a pozůstalých. Takový byl alespoň původní úmysl. Praxe ale přinesla šmelinu a převážná většina zmizela v kapsách „keťasů“ (původní označení pro překupníky v období první světové války pochází z německého Kettenhändler – řetězový obchodník) a podobných individuí.

TIP: Ze sukně do kalhot: Emancipace žen za první světové války

S upadajícím hospodářstvím rakousko-uherské monarchie spolu s rostoucím počtem zainteresovaných osob ze všech společenských vrstev se tempo rozkrádání zvyšovalo. Po ukončení války na podzim 1918 se podařilo zachránit jen malou část předmětů celonárodních sbírek, které přešly do úschovy Umělecko-průmyslového muzea a Technického muzea ve Vídni. Nikdo si nemohl stěžovat, vždyť dal zlato za železo.

V Evropě je národ Laponců v podstatě neznámý, proto si mnozí zřejmě položí otázku jak se k němu vůbec dostat. Z Prahy je nejlepší vydat se směr Helsinky, poté napříč Finskem do Oulu a dále do Tornio, brány do tornijského Laponska. Tím ovšem vaše dobrodružství teprve začíná. 

Nedostižní kočovníci

Proniknout mezi Laponce není jen tak, neboť jsou bázliví a velmi nedůvěřiví. Navíc jsou téměř nepolapitelní. Život spojený s jejich početnými sobími stády je nutí neprodlévat dlouho na jednom místě, aby zvířatům zajistili stálou hojnost pastvy. Sobi, kteří se tělem podobají našim jelenům, totiž jinou než čerstvou trávu nejedí, takže jakmile stádo vypase jedno místo, hledá nové. Jejich čich je tak dokonalý, že potravu dokáží najít i pod sněhem.

Právě zimní období je nejpříhodnější pro návštěvu Laponska, protože v létě se většina země mění v nebezpečné močály, které zaplavují hejna obtížných much. Jestliže jednou někdo do bažiny zapadne, je ztracen. Překonávat tyto přírodní překážky je dost náročné pro samotné Laponce, natož pro nezkušeného návštěvníka. Jednu z nejjistějších cest, jak se může cizinec Laponcům přiblížit, proto představuje trh, který se koná ve svátek Tří králů. Pozor, nezapomeňte, že zde na rozdíl od českých zemí stále platí starý kalendář, takže musíte k našemu přičíst 10 dnů navíc.

V tento den se Laponci scházejí na vybraných místech, kam kromě nich mají povolený přístup pouze obchodníci, kteří si na obchod s nimi koupili od švédského království monopol. Nicméně můžete se pokusit přesvědčit správce provincie nebo probošta města Tornio, kteří se trhu také účastní, aby přimhouřili oko a vzali vás s sebou. První hodnostář zde z pověření švédského panovníka vymáhá daň, druhý se věnuje křtu dětí a potvrzování manželství. Zřejmě není nutné zdůrazňovat, že u probošta budete mít větší šanci, zvláště, jste-li učený muž.

Kromě možnosti snadného seznámení s Laponci ovšem riskujete sňatek s jeho vdavekchtivou dcerou. Manželských pout vás pak uchrání jen rychlý úprk do zasněžené krajiny Laponska, nejlépe v saních tažených soby. V této zemi stěží najdete rychlejší způsob přepravy.

S větrem o závod

Laponské saně, nazývané domorodci geres, se vydlabávají z kmene. Mají tvar koryta se zvýšenou přídí a jsou určeny pouze pro jednu osobu. Jakkoliv se může zdát jejich řízení na první pohled snadné, nejedná se rozhodně o věc prostou rizika. Předně se před jízdou nezapomeňte pořádně připoutat řemeny – přestože vás při nárazu neuchrání možné ztráty končetiny, zajistí, abyste při něm nevypadli. Těžko by vás pak kdo vypátral, sobi totiž běží střemhlav dál.

Další nebezpečí hrozí v případě, když se přetrhne řemen, jímž je zvíře přivázáno k saním. V té chvíli je nezbytné co nejrychleji vyprostit ruku z řídícího řemene, jinak ji běžící sob oderve od těla. Tímto způsobem o paži přišel nejeden zkušený Laponec. Zkrátka, kolikrát se člověk svěří saním taženým soby, tolikrát se svěřuje smrti. Navzdory tomu, kdybyste se dostali pod jejich kopyta, nepošlapou vás ani v prudkém běhu, nýbrž hbitě přeskočí.

Pokud necestujete na lehko, je nejvhodnější využít nákladních sobů, kteří běží zapřažení v řadě za sebou, přičemž každý táhne vlastní saně. Jediný člověk jich tak může řídit dvacet i více. Nicméně jedná se o pomalejší zvířata. Jestliže tedy chcete okusit zvlášť rychlou jízdu, využijte běžeckého soba. Budete sice muset oželet veškerá zavazadla, ale útěchou by vám mohla být láhev pálenky, protože je to to jediné, co se do saní navíc vejde.

Ať zvolíte tu či onu variantu, je to neskutečný zážitek, pod nárazy vzduchu jeden sotva popadá dech! Zvířata vyhazují nohama tolik sněhu, že je třeba krýt si obličej a především oči, k čemuž slouží kůže připevněná před tváří na způsob závěsu. Do toho se ozývá cinkot rolniček, které Laponci kupují svým sobům od Moskvanů.

Co se týče místa k přenocování, musí se návštěvník Laponska spokojit se stejným přístřeškem, jaký si budují místní obyvatelé. Ti vzhledem ke svému kočovnému způsobu života nestavějí domy, na jaké jsme zvyklí my, ale zarazí do země tyče, nakladou na ně proutí a větve, načež na to navrší sníh, který tvoří i boční stěny obydlí. Uprostřed střechy pak zůstává otvor, kudy vychází kouř z ohniště. Sobí kožešiny uvnitř nabízejí skutečně příjemné poležení. Pohodlí může narušit jen silný vítr, který naplní chýši dýmem.

Není Laponce bez soba

Sobi jsou bez přehánění Laponcům vším, nebýt jich, nemohl by žít v nehostinné krajině skutečně nikdo. Život celého národa se proto točí jen kolem těchto zvířat. Jeden hospodář může mít až dva tisíce kusů, z nichž se nechovají všechny jen kvůli dopravě. Sobí maso patří k vůbec nejchutnějším, takže i švédští velmoži si je nechávají přivážet na hostiny. Nicméně ze zvířete dokáží Laponci zužitkovat mnohem víc.

Tak například jemně vytažené šlachy a žíly slouží místo nití, z parohů se vyrábějí lžíce, rukojeti a různé nástroje, z kůží zase přístřešky, řemeny, obuv či oděvy. Před mrazem ostatně neochrání nic lépe než oblek ze sobích kožešin, který používají místní obyvatelé. Přímo na tělo se přikládá sama kůže a srst zůstává zvenčí. Jediné, čeho je třeba se vyvarovat, je zvlhnutí obleku zevnitř, protože poté dochází k opadání srsti, která brání pronikání mrazu.

Z dalších sobích produktů je velmi žádané silné a husté mléko. Jedná se o vyhledávanou lahůdku, kterou by si žádný návštěvník Laponska neměl nechat ujít ani přes její vysokou cenu. K zasycení postačí pět až šest lžic. Vyrábí se z něj i výborný sýr, ale na máslo prý vhodné není. Koneckonců byste si ho stejně neměli nač namazat, protože chleba v Laponsku neseženete.

K dalším delikatesám, které stojí za ochutnání, patří morek ze sobích kostí. Je rovněž velmi vydatný, a co je zajímavé, je nanejvýš účinný k podpoře plodnosti žen. Avšak pozor, sůl nepředstavuje tradiční surovinu při přípravě pokrmů, takže se našinci může jevit poněkud jalový.

TIP: Život v kmeni: Mezi Inuity na konci světa

Na neštěstí jsou ale sobi značně náchylní k nemocem a nákaze. Jakmile začne umírat jeden, onemocnějí okamžitě také ostatní a najednou umírají. Stejně tak jaksi náhle umírají jejich pastevci. Snad to způsobuje nečistá voda z bažin a rozpuštěného sněhu, kterou jak lidé, tak zvířata pijí… Pro cizince není v Laponsku nic odpornějšího než tato špinavá tekutina. Proto je více než záhodno vézt sebou pálenku, jíž si můžete napravit žaludek.

Novou obětí rozbíhající se pandemie nového koronaviru SARS-CoV-2 se staly finanční trhy. Uplynulý týden byl pro globální ekonomiku jednoznačně nejhorším od finanční krize roku 2008. Postupně totiž vychází najevo, že ekonomické dopady pandemie budou doopravdy značné. 

Během posledního únorového týdne akciové trhy odepsaly asi 5 bilionů dolarů, což je téměř nepředstavitelných 115 bilionů Kč. S tím jak se virus šířil na všechny kontinenty kromě Antarktidy a v řadě zemí světa strmě stoupaly počty známých případů i úmrtí, ztrácely akcie na hodnotě doslova před očima.

TIP: Tažení nového koronaviru pokračuje: Počtem obětí už překonal infekci SARS

A to není vše. Experti britské výzkumné společnosti Oxford Economics uvádějí, že pandemie, která by trvala půl roku, což v tomto okamžiku není možné vyloučit, by mohla spolknout až 1,1 bilionu dolarů (asi 25 bilionů Kč) z očekávaného růstu globálního HDP. Jejich analýzy vycházejí ze zkušeností s nedávnými epidemiemi, jako byl SARS nebo prasečí chřipka. Spotřebitelé budou méně utrácet, lidé nebudou moci pracovat, turistika se úplně propadne, stejně jako investice. Štěstím v neštěstí je, že se nacházíme v období ekonomického růstu. Oxford Economics předpovídají, že se ekonomický růst neustane, ale sníží se na 2,3 procenta HDP.