Reklama


Od bitevního pole ke dvoru: Jak se ve středověku zrodil šlechtic?

12.10.2018 - Jindřich Kačer

Od rozzuřeného těžce ozbrojeného bojovníka k sebevědomému rytíři vedla dlouhá cesta...

<p>Ve středověku se hlavní dvorská zábava omezovala na divoké hostiny, pitky, turnaje a případně nějaké ty básně minnesängrů.</p>

Ve středověku se hlavní dvorská zábava omezovala na divoké hostiny, pitky, turnaje a případně nějaké ty básně minnesängrů.


Reklama

Středověká křesťanská společnost se dělila podle učení o trojím lidu na pracující (laboratores), modlící se (oratorares) a bojující (belatores). V praxi to znamenalo, že první skupina, tedy obyčejný, lid tvořící drtivou většinu společnosti (asi 95–99 %), musela pracovat na zbylé dvě.

Duchovní se za ně modlili (a mimo jiné soustředili veškerou vzdělanost) a šlechtici za ně bojovali, takže je ochraňovali před nepřáteli. To byl alespoň ideální stav, který se ovšem často odlišoval od reality. Pro šlechtu znamenalo její právo a povinnost boje především právo vládnout a šlechta tím získala ve středověké společnosti výjimečné postavení. Toho mohla samozřejmě využít nejen k ochraně práva, ale i k vlastnímu prospěchu.

Panovníkova družina

Odkud se vlastně vzali první šlechtici a co to bylo za lidi? Zabrousíme-li do dávných dob kmenového uspořádání, uvidíme, že se kolem kmenového vůdce (vladyky, vojvody) utvořila skupina nejzdatnějších bojovníků, která zajišťovala bezpečnost kmene proti vnějším nepřátelům. Právě v ní byl zárodek pozdějších šlechticů. Protože v těch dobách ještě nebylo zvykem zaznamenávat události na papír, dlouho neznáme žádné takové šlechtice jménem. To platí až na výjimky i pro období, kdy se utvářely první říše a státní útvary – společnost už dávno nebyla kmenová, ale měnila se jen pomalu. V této době bychom ovšem neměli mluvit o šlechticích, ale o velmožích.

Zatímco jména panovníků a jejich příbuzných můžeme v českém prostředí vysledovat od druhé poloviny 9. století, první spolehlivější zprávy o konkrétních velmožích známe až o století později, a to ještě pouze v útržcích.

Jde o slavný rod Slavníkovců, z něhož pocházel druhý pražský biskup sv. Vojtěch, a jenž byl roku 995 vyvražděn na Libici. Opravdu to nebyl pro vládnoucí Přemyslovce konkurenční rod, jak někdy uvádí starší literatura. Slavníkovci byli vyvražděni na popud jiných českých velmožů, kteří jim záviděli poměrně výsadní postavení a vyřizovali si s nimi starší křivdy.

To hodně napovídá o úloze „šlechty“ v českých zemích v raném středověku, tedy zejména v 11. století. Po boku panovníka se vytvořila vrstva „nejstatečnějších“, která z jeho pověření hrála v tomto raném státě důležitou roli. Mohlo ji tvořit maximálně několik několik desítek rodů. Vedle Slavníkovců známe z kronik jménem ještě několik z nich (třeba Hrabišice nebo Vršovce). Tehdy ještě byli hrdí na svá slovanská jména. Většina nám jich ale stále ještě zůstává skryta, protože šlechtici až do konce 12. století necítili ještě potřebu vydávat listiny a nechávat si písemně potvrzovat svá práva.

Beneficiáři

Vedle role bojovníků začali hrát velmožové také úlohu správců panovníkova majetku. Z učebnic známe pojem hradská soustava. To v praxi znamenalo, že panovník spravoval zemi prostřednictvím hradisek (vzácně i prvotních hradů) a kolem nich utvořených obvodů. Takový obvod se nazýval latinsky beneficium (výsada) a byl s ním spojen výhodný úřad beneficiáře. Tyto úřady svěřoval český kníže do rukou svých velmožů. S tím souvisela správa daného obvodu, tedy četné povinnosti včetně vybírání poplatků, ale také výhody a výdělky.

To už je jakýsi základ pozdějšího pozemkového vlastnictví šlechty. V této době to však stále byl majetek panovníka. Kníže byl na svém území téměř absolutním vládcem, který měl v podstatě moc nad životem a smrtí všech lidí. Měl být ztělesněním spravedlnosti, a mohl vyhnat či povýšit koho se mu zachtělo. Beneficia nebyla dědičná a panovník mohl kdykoliv podle své libovůle správce vyměnit, což také často dělal. Na oplátku měli velmožové jedno důležité právo, na němž si mimořádně zakládali – volit knížete. Podle tradice to však mohl být pouze někdo z rodu Přemyslovců a v praxi to často fungovalo tak, že si vládnoucí kníže nechal volbou potvrdit svého nástupce ještě za svého života.

Rodí se vládci

Podstatná změna nastala v Čechách a na Moravě po roce 1172, kdy rezignoval na svůj post druhý český král Vladislav II. (vládl 1140–1172). Přišlo totiž dlouhé období slabé knížecí vlády, kdy jednotliví Přemyslovci bojovali mezi sebou o pražský stolec, a navíc občas do věci zasahoval císař Fridrich Barbarossa.

Velmožové čile využili této situace k tomu, aby ze svěřených beneficií postupně udělali dominia, tedy skutečná panství ve svobodném a dědičném držení. Roku 1189 pak kníže Konrád Ota vydal v Sadské statuta, která toto právo potvrdila, a vlastně tak legalizoval reálný stav. Z velmožů se definitivně stali skuteční suverénní šlechtici, držitelé a vládci svých statků, byť samozřejmě stále podřízení panovníkovi

V roce 1198 byl korunován král Přemysl Otakar I., který vydržel na trůně přes 30 let, a centrální moc se znovu začala upevňovat. Šlechta už však uchopenou příležitost nepustila. Šlechtická vrstva se také začala uzavírat. Dříve mohl panovník vyzvedávat koho chtěl a občas to dělal. Je doloženo, že jistý mlynářský synek Vacek měl svého času více moci než Vršovci. Od 13. století už to tak jednoduché nebylo. Přestože měl panovník pořád formálně právo udělovat úřady a majetky, už je nemohl tak snadno odnímat a šlechta ho v tomto směru dost omezovala. Postupně se vytvořila skupina mocných pánů, kteří svým majetkem a mocí předčili ostatní. Byl to zárodek budoucí vyšší šlechty.

TIP: Dospívání urozených: Jak vypadala výchova šlechtice v raném novověku?

Od poloviny 12. století můžeme v různých listinách vysledovat více šlechtických jmen. Přestože jsou to pouze stále zmínky a jen těžko se z nich vyvozují rodinné vazby, slyšíme o Divišovi z Divišova, Smilovi z Tuháně nebo Vítkovi z Prčice, tedy stále ještě slovanská jména.

Ve druhé polovině 13. století už byla šlechta natolik sebevědomá, že začala stavět vlastní pevné kamenné hrady, což dříve panovníci nechtěli připustit. Podle těchto hradů si páni dávali nová přízviska (takzvané predikáty), pocházející většinou z němčiny, podle nichž je známe dodnes (z Rožmberka, z Pernštejna, ze Šternberka, atd.).

 

  • Zdroj textu:

    Živá historie

  • Zdroj fotografií: Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Mrtvola na břehu

kosticovec

kde: Indonésie | kdy: 2017

Když se na pláži indonéského ostrova Seram objevila obrovská hromada měkké bílé masy, považovali ji domorodci za nový druh gigantické olihně. Fotografie děsivého zvířete obletěla zpravodajské weby celého světa a přitáhla spoustu pozornosti: Zaujala však i biology, kteří poukázali na zbytky lebky zachycené na některých snímcích. Nakonec se zjistilo, že tajemné stvoření je mršinou kytovce kosticovce v posmrtném rozkladu. Mrtvá velryba obvykle klesne na dno, tohoto jedince však nejspíš nadnesly hnilobné plyny, a nakonec tak skončil vyplavený v písku.

Revue

Loni se na lodích převáželo celých 90 % veškerého obchodního zboží světa.

Zajímavosti

Operačních porodů je stále víc, ač odborníci varují před riziky pro matku i dítě.

Věda

Boček měl ve zvyku krást listiny a odnášet je v tajných kapsách svého pláště

Historie

Populární rentgenová observatoř Chandra

Vesmír

Park Kirindy je zřejmě jediným místem, kde lze dobře pozorovat fosu (Cryptoprocta ferox) – velmi opatrné a mrštné zvíře .

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907