Národní park Yellowstone navštíví téměř čtyři miliony turistů za rok. Tamní lesy a pastviny se staly domovem vlků, bizonů amerických, medvědů grizzly i mnoha dalších druhů. A kromě každoročních požárů se v parku nic přesmíru dramatického neděje. 

Na první pohled není zdaleka zřejmé, že jedna z jeho nejkrásnějších oblastí – rozlehlá planina o rozměrech 55 × 72 km plná jezer, luk a proťatá poklidnou meandrující řekou – představuje ve skutečnosti ohromnou sopku, yellowstonský supervulkán. Aktivitu bublajících solných jezírek a občasných výtrysků vroucí vody pohání právě láva, dřímající hluboko pod povrchem. 

Masivní sopka však dnes už spíš jen dřímá, a pokud bychom použili metaforu, maximálně se z času na čas převalí na druhý bok. Titul „supervulkán“ jí zajistila gigantická exploze před 2,1 milionu let, která k nebi vyvrhla přes 1 000 km³ zeminy. V historii následovaly ještě dva podobné výbuchy, přičemž poslední se odehrál zhruba před 610 tisíci let. A ze vzniklé prohlubně zvané kaldera se pak postupně stala dnešní obdivovaná část parku.  

Co by bylo, kdyby…

Co by však nastalo, kdyby se měla taková exploze zopakovat? Vědci z amerického Institutu pro geologický průzkum publikovali studii, v níž katastrofu vylíčili skutečně v živých barvách. 

Vzrůstající tlak uvnitř kaldery by se po několik měsíců projevoval zrychlujícími se otřesy a občasnými obřími gejzíry vody. Geotermální jezírka by se ohřála nad bod varu. V jednu kritickou chvíli by se pak natlakovaná komora protrhla a ohromná exploze by vyvrhla sopečný prach i lávu až do výšky 25 km. 

Po několika vteřinách by výbuch ztratil sílu a místo výtrysku by se začal valit pyroklastický proud neboli žhavé mračno o teplotě až 1 100 °C. Směs popela, magmatu a plynů by na moři vyvolala vlny tsunami a na zemi by způsobily ničivé požáry, zatímco vše živé v oblasti by pohltila okamžitá smrt. 

Bahnotoky a sklo

Americké státy Montana, Colorado, Wyoming a Idaho by pohřbila několikametrová vrstva sopečného popela, roztříštěného kamení a skla z roztavených hornin. Popel by se však rozptýlil i po zbytku Ameriky a v plicích těch, kdo by se ho nadýchali, by se vytvořil sklovitý cement. Spad by také udusil veškeré zemědělské plodiny a zahubil domácí zvířata. 

Ani poté, co by se popel usadil a vychladl, by však nebyl neškodný. Jakmile by začalo pršet nebo se usazeniny jakkoliv jinak dostaly do kontaktu s vodou, utvořily by se sopečné bahnotoky zvané lahary, podobné vlhkému cementu. Dokážou se pohybovat rychlostí až několika desítek metrů za sekundu a vše, co v nich uvízne, má pouze minimální šanci na přežití. 

Zešedla by nejen země, ale i obloha, neboť by se drobné částečky popela usadily ve vyšších vrstvách atmosféry. Rychlé ochlazení by nenastalo pouze v regionech v blízkosti supervulkánu, nýbrž na celé planetě. Počasí by se začalo chovat ještě víc nevyzpytatelně a narušené dodávky potravin či nemoci přenášené kontaminovanou vodou by měly na svědomí další životy i dlouho po výbuchu.

Důvod k panice?

Nicméně podle vědců je možnost výbuchu supervulkánu ještě méně pravděpodobná, než že do Země narazí smrtící meteorit. Yellowstonská kaldera sestává ze dvou velkých komor, z nichž většinu tvoří krystaly nerostů. Aby však mohla láva volně plynout, a tudíž i explodovat, musí se působením horka zkapalnit nejméně polovina objemu komory: Ta výš položená, menší, je přitom zkapalněná pouze z 15 % a níž ležící, mnohem rozsáhlejší, má tekutý objem jen 2 %. Šance, že by se park zítra proměnil v ohromnou kouřící díru, je tedy nulová. 

TIP: Pohromy, které měnily dějiny lidstva: Výbuch sumaterského supervulkánu

Pokud by přesto k nepředvídatelné geologické katastrofě došlo a kaldera explodovala, nemusí to znamenat konec lidstva. Vědci poukazují na výbuch supervulkánu Toba na Sumatře před 74 tisíci let. Tehdy se do ovzduší dostalo až 2 800 km³ horniny a na 3 300 megatun aerosolu kyseliny sírové. Teorie o následném hromadném vymírání se v mnohém rozcházejí, ale jisté je, že lidský druh nedozírnou pohromu přežil a zároveň si zachoval slušnou genetickou rozmanitost. 

Poblíž nizozemského Maastrichtu vědci před časem objevili fosilii, která náleží nejstaršímu známému pravému ptáku. Paleontologové si nejprve všimli zajímavé zkameněliny, která byla tak trochu ztracená mezi ostatními. Když tuto fosilii proskenovali na výpočetním tomografu, nestačili se divit. Prý si nejdříve mysleli, že se jim tomograf rozbil.

Kachnokrocan

Na snímcích je totiž patrné, že jde o dinosaura, přesněji řečeno ptáka moderního typu. Jen vypadá, jako kdyby ho někdo slepil dohromady ze dvou ptáků. Při pohledu zezadu tento pták připomíná kachnu. Ale zepředu, hlavně přední částí lebky a zobákem, jako kdyby z oka vypadl dnešním kurům nebo krocanům. Použití výpočetní tomografie bylo velmi důležité. Fosilie byla v takové pozici, že by při pokusu o vyjmutí z kamene zřejmě došlo k jejímu poničení.

TIP: Tsidiiyazhi albini: Nový fosilní pták ze světa po pádu meteoritu

Pozoruhodný pták dostal jméno Asteriornis maastrichtensis, podle bohyně Asterie z řecké mytologie. O ní se říká, že se při milostných pletkách s nejvyšším bohem Diem proměnila v křepelku, aby unikla jeho návrhům. Tento dávný pták žil asi před 67 miliony let, tady na samotném konci období křídy, těsně před pádem osudového meteoritu.

Devátý oddíl pro ochranu hranic Grentzschutzgruppe (GSG 9) vznikl v září 1972. Šlo o přímou reakci na smutný fakt, že německé ozbrojené složky nedokázaly zabránit olympijskému masakru, při němž teroristé v Mnichově zavraždili 11 izraelských sportovců. Federální policie totiž ještě nedisponovala týmy taktických odstřelovačů a zákony zakazovaly v mírových časech nasadit na domácím území armádu.

Jednotka se v počátcích potýkala s odporem části politiků, kteří se obávali, že elitní uskupení oživí neblahé vzpomínky na nacistické Schutzstaffeln. Přesto se záměr podařilo prosadit a zrodil se jeden z nejslavnějších protiteroristických oddílů, budovaný podle zkušeností renomovaných zahraničních týmů.

Izraelský vzor

Výcvik i taktické postupy vycházejí ze standardů izraelského útvaru Sajeret Matkal a operativci pravidelně cvičí se svými protějšky z hebrejské policejní jednotky Jamam. Na rozdíl od oddílů Spezialeinsatzkommandos působících na úrovni jednotlivých spolkových zemí může GSG 9 zasahovat v kterékoliv části Německa i v zahraničí. Mezinárodní uznání si jednotka vydobyla hned při první akci z října 1977, kdy palestinští radikálové unesli letoun společnosti Lufthansa do somálského Mogadiša. „Pohraničníci“ při nekompromisním přepadu zachránili všech 86 cestujících bez vlastních ztrát.

Podle dostupných informací podnikli příslušníci oddílu v letech 1972–2003 asi 1 500 misí. GSG 9 spadá do organizační struktury policie, neboť německé právo zakazuje užití vojska proti civilistům. Oficiálně tvoří součást Spolkové ochrany hranic Bundesgrenzschutz, která byla roku 2005 začleněna do federální policie Bundespolizei. Přestože tak 9. oddíl už nemá s ostrahou hranic nic společného, stále používá původní název – za více než čtyři desetiletí si pod ním získal slávu a úředníci nechtěli tradici zpřetrhat.

Rukojmí především

Také slavná elitní jednotka francouzského četnictva Groupe d'Intervention de la Gendarmerie Nationale se zrodila roku 1974 v reakci na mnichovskou tragédii. Zpočátku představoval GIGN nepočetný oddíl specializovaný na osvobozování rukojmích se rozrostl na čtyřsetčlenné uskupení s rozšířenou působností. Ačkoliv většina operací se odehrává v zemi galského kohouta, organizačně útvar spadá pod velení ozbrojených sil a může být nasazen kdekoliv na světě.

Operativci za 45 let absolvovali asi 1 800 misí, při nichž zachránili život šesti stovkám rukojmích. Toto skóre činí z francouzských speciálů jeden z nejzkušenějších protiteroristických útvarů vůbec. Mezi nejznámější operace patří zásah proti čtyřem muslimským únoscům, kteří se o Vánocích roku 1994 na alžírském letišti zmocnili letounu Air France. Airbus přelétl do Marseille, kde vyšlo najevo, že se ho únosci chystají použít k úderu na metropoli. Jakmile večer 26. prosince teroristé znervózněli kvůli průtahům při vyjednávání a zahájili palbu na věž terminálu, padl rozkaz vyslat do akce GIGN.

Prezidentovi ochránci

Tři desítky operativců vyrazily k letounu na pojízdných schodech a vnikly všemi vchody do trupu. Po podlaze se rozkutálely granáty se slzným plynem a cestující dostali pokyn ulehnout. Za dvacet minut byli únosci po smrti, aniž zahynul jediný civilista. Akce se dodnes uvádí jako příklad ukázkově provedeného zásahu.

V současnosti spadá mezi úkoly GIGN mimo jiné ochrana francouzských vládních činitelů a prezidentského paláce, při plnění svých povinností speciálové spolupracují i s výsadkáři. Tváře členů oddílu nesmějí být fotografovány a zveřejňovány, aby byla zaručena jejich anonymita a ochrana. Stojí za zmínku, že kromě německých a švýcarských útočných pušek střílejí Francouzi též z české zbraně  CZ BREN 2 v ráži 7,62 mm. Jako jedni z mála speciálů dodnes používají i revolvery, konkrétně odolný Manurhin MR73.

I když jsou Lindauerovy podobizny maorských elit světově proslulé a oceňované zejména etnografy, v Čechách je jejich autor znám pouze některým odborníkům. V Plzni sice existuje Lindauerova ulice, ta však připomíná snad malířova vzdáleného příbuzného, biskupa Josefa Ondřeje Lindauera. 

Krušné začátky

Malíř Bohumír Lindauer, jenž užíval německou formu svého jména Gottfried, se narodil 5. ledna 1839 zahradníkovi Hynku (Ignáci) Lindauerovi a jeho ženě Marii. I když se po otcově vzoru vyučil zahradníkem, daleko více jej lákalo kreslení. Proto se údajně pěšky vydal do Vídně, kde se zřejmě zapsal u tehdy významného malíře náboženských motivů Josefa von Führicha jako privátní student. Mladý Lindauer neměl ve Vídni kde spát a noci trávil v šuplíku na vzorky látek svého strýce, vídeňského krejčího. Teprve prostřednictvím Führichovy ženy, která měla přes příbuzné vazby na Plzeň, se podařilo domluvit ubytování přímo u pedagoga. 

Již během studií, roku 1857 nastoupil Lindauer do malířské dílny Carla Johanna Nepomuka Hemerleina, kde se v šedesátých letech podílel na cyklu obrazů pro kapli sv. Cyrila a Metoděje ve Valašských Kloboukách. Účastnil se také výzdoby kostelů v Rakousku, Polsku, Rusku a Haliči. Vedle toho vznikla řada portrétů plzeňských měšťanů. Existenční důvody však Lindauera přiměly nastoupit v dubnu 1874 na parník Reichstag, s nímž odplul na Nový Zéland, který byl tehdy závislým územím pod britskou správou.

V nové vlasti

Šestého srpna šťastně přistál v přístavu Port Nicholson na dnešním předměstí Wellingtonu. Záhy přesídlil na Jižní ostrov a usadil se ve městě Nelson, kde se učil anglicky u jistého pana Harlinga. Během pár let zakořenil v nové vlasti natolik, že se roku 1881 stal řádným občanem Nového Zélandu. 

TIP: Vyděsit a sníst: Maorové se západních kolonistů rozhodně nezalekli

Už od počátku se živil snad jako fotograf, ale jistě jako malíř a vytvořil několik portrétů domorodých Maorů. Připomeňme, že to bylo v době, kdy války mezi bílými osadníky a Maory byly stále v živé paměti. Roku 1876 se Lindauer přestěhoval do Aucklandu, kde potkal podnikatele a svého štědrého mecenáše Henryho Partridge. Tomu se podobizny Maorů zalíbily natolik, že jich sám několik objednal. 

Lindauer pak necelý rok pobýval v Thames na Koromandelském poloostrově a nějaký čas také v Austrálii. Roku 1879 se v Melbourne oženil s Emilií Wipperovou, původem z Gdaňsku. Ta ale koncem února 1880 zemřela, pravděpodobně v důsledku komplikací v těhotenství. V roce 1885 se oženil podruhé s Rebeccou Pettyovou, guvernérovou kuchařkou. O čtyři léta později se usadili ve Woodvillu na Severním ostrově, kde si postavili dům s ateliérem. Gottfried zde pěstoval mimo jiné vinnou révu a vůbec čile zahradničil. Narodili se jim synové Hector a Victor.

V roce 1886 se malíř s manželkou zúčastnil britské Koloniální a indické výstavy v Londýně, kde představil dvacet obrazů. Jeden z nich – dívku tančící tanec Poi – věnoval korunnímu princi a pozdějšímu anglickému králi Edwardu VII. Následovaly výstavy v novozélandských městech a později, v roce 1904, se některé Lindauerovy obrazy objevily na světové výstavě v americkém St. Louis, kde malíř získal zlatou medaili za jeden ze svých nejslavnějších obrazů Heene Hirini s dítětem.

Kontakty s „domovem“

Gottfried Lindauer zůstával v kontaktu s domovem. Roku 1907 zaslal Náprstkovu muzeu dva ze svých obrazů a vycpaného ptáka kivi, symbol Nového Zélandu. O tamní flóře i fauně si také psal s Václavem Fričem, kterého rovněž „zásoboval“ etnografickými předměty. Do Evropy Lindauerovi později jezdili navštěvovat své syny – Hector studoval v Lipsku hudbu a Victor v Mnichově malířství. Od roku 1911 sídlili manželé v Evropě dlouhodobě. Když vypukla první světová válka, s notnou dávkou štěstí se jim podařilo přes Francii a Nizozemí uprchnout zpátky na Nový Zéland. Mladší syn Victor se války účastnil jako dobrovolník. 

TIP: Prostě Červíček: Jak cestovatel Frič přivezl do Prahy Indiána

Roku 1916 musel Gottfried Lindauer kvůli zhoršujícímu se zraku skončit s malováním. Zemřel ve svém domě 13. června 1926 ve spánku. Jeho ostatky byly uloženy do rodinné hrobky, kterou sdílí s manželkou, jež ho přežila o osmnáct let, a synem Hectorem. Mladší syn Victor nakonec nenastoupil cestu profesionálního malířství, stal se však uznávaným znalcem novozélandské flóry a odborníkem na řasy a chaluhy.

Naše Slunce je hvězda, která žije takříkajíc single. Již delší dobu ale víme, že ve vesmíru kolem nás je mnoho hvězdných systémů, v nichž kolem sebe obíhá větší počet hvězdných partnerů. A mohou to být opravdu zvláštní rodinky. Jednu takovou nedávno objevili astronomové britské University of Sheffield.

Steven Parsons se svým týmem vystopoval unikátní dvojhvězdu, kterou tvoří dva bílí trpaslíci, tedy pozvolna vyhasínající jádra hvězd střední a malé velikosti, které již zakončily svoji kariéru. Už to by samo o sobě stálo za pozornost, protože takové systémy za sebou mají zrození a poté i zánik červených obrů, kteří jsou předstupněm pro vznik bílého trpaslíka.

Pozoruhodná dvojice trpaslíků 

V tomto případě jde ale o velmi zajímavou dvojici trpaslíků. Tvoří takzvanou zákrytovou dvojhvězdu, protože se obíhají tak, že se z našeho pohledu střídavě zakrývají. A co je ještě lepší, jeden z těchto trpaslíků pulzuje. Takovou dvojici bílých trpaslíků jsme ve vesmíru ještě neviděli.

TIP: Těsné páry bílých trpaslíků splynou do velmi exotického druhu hvězdy

Objevení trpaslíci opravdu nejsou příliš velcí. Pulzující bílý trpaslík je o trochu menší a má poloměr asi 13 300 kilometrů. Jeho hmota dosahuje přibližně 32,5 % hmotnosti Slunce. Partner pulzujícího trpaslíka má poloměr cca 14 750 kilometrů a jeho hmota činí 36,2 % Slunce. Velikost obou trpaslíků vědci odhadují s přesností na 300 kilometrů, což je velmi slušné, vzhledem k tomu, že jsou od nás vzdálení asi 2 300 světelných let.

Pokročilé počítače a elektronické systémy posilují naše smysly. Můžeme díky nim mít třeba nadlidský zrak nebo sluch. Pokud jde ale o čich, tam už je to mnohem obtížnější. Lidský nos není nijak zvlášť zázračně výkonný, zvláště když ho porovnáme s jinými živočichy. Stále je to ale poměrně složitý systém, který zahrnuje asi 450 různých čichových receptorů. Člověk dokáže nosem údajně rozlišit až miliony různých odérů. Pro popis pachů a vůní nám ale na rozdíl od barev či tónů chybějí správná slova.

Vývojáři společnosti Intel ve spolupráci s americkými neurofyziology specializovanými na čich zjišťují, zda by nám s vývojem výkonného umělého čichu nepomohla umělá inteligence. Zatím vyvinuli neuromorfní počítačový čip Loihi, který má celkem 130 tisíc umělých „neuronů“, pospojovaných 130 miliony umělých „synapsí“. Jejich spojení se navíc může měnit, což čipu umožňuje, aby se mohl „učit“.

TIP: Laboratoř na čipu od IBM pomůže lékařům detekovat rakovinu

Čip Loihi je nesmírně efektivní ve využívání energie. Spotřebuje asi tak tisícinu energie oproti klasickému čipu, který by mohl řešit podobné úlohy. Vývojáři připojili čip Loihi na celkem 72 chemických senzorů, které mu posílají data. V této sestavě umístili „čichový“ čip do aerodynamického tunelu, kam pouštěli 10 různých pachů. Loihi se je učil rozpoznávat a budoval si přitom vlastní „mozkové“ dráhy. Podobné neuromorfní čipy by se mohly stát základem pokročilých „elektronických nosů“.

Na Ukrajině a na západě Východoevropské roviny se postupně našlo asi 70 prastarých tajemných kruhů, které jsou postaveny z kostí. Není divu, že takové objekty velmi přitahují pozornost, a to nejen archeologů. Britští odborníci nedávno prozkoumali jedno z těchto míst, ruskou lokalitu Kostenki 11, která se nachází asi 500 kilometrů jižně od Moskvy.

Na tomto místě je vytvořený asi devítimetrový kruh z mnoha kostí. Analýzy odhalily, že většina z těchto kostí pochází z mamutů, a doplňují je kosti sobů, koní, medvědů, vlků, lišek a také lišek polárních. Z těchto kostí tu byly vybudovány zdi, které zřejmě sloužily jako útočiště. Stáří těchto kostí je přitom minimálně 20 tisíc let a zřejmě pocházejí ze „hřbitovů zvířat“, tedy z míst, kde dávní lidé objevili velké množství kostí.

TIP: Dávní lovci: V Mexiku odkryli pasti na mamuty staré 15 tisíc let

Archeologové uvnitř kruhu kostí objevili uhlíky a zbytky rostlin, které svědčí o tom, že toto místo lidé využívali během drsných časů doby ledové. Léta tu byla krátká a chladná, a v zimě teplota klesala pod mínus 20 °C. Mohl zde být například nezamrzlý pramen, který poskytoval vodu zvířatům, i lidem, kteří je mohli lovit. Život na tomto místě pokračoval i v době ledové.

Předchůdce dnešních žaluzií bychom našli v orientální architektuře, kde okna tradičně vyplňovala zdobná dřevěná mřížka osazená skleněnou mozaikou. Takové uzpůsobení umožňovalo obyvatelům vyhlížet ven, aniž by sami byli viděni. V anglosaském světě se zmíněnému stavebnímu prvku neformálně říká „harémové okno“, protože jím vládce harému chránil své milenky před žádostivými pohledy zvenčí.

TIP: Jak pivo ke svému názvu přišlo?

Žádostivost, závist a žárlivost tvoří významy obsažené ve slově „žaluzie“. Začala se tak označovat okenní zástěna, jež se podle orientálního vzoru rozšířila v 16. století v Itálii a ve Francii. Italský výraz zní „gelosia“, francouzský „jalousie“ a oba vycházejí z řeckého „zēlos“, což znamená právě žárlivost, závist či horlivost. Do češtiny se pak slovo „žaluzie“ dostalo prostřednictvím německého ekvivalentu „Jalousie“.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Merkur je ze všech planet Sluneční soustavy nejblíže Slunci, což je na podmínkách, které na něm panují pochopitelně znát. Denní teplota se tam pohybuje kolem 400 °C. Ačkoliv se to zdá naprosto nepravděpodobné, existuje na povrchu Merkur vodní led. V roce 2011 to potvrdila pozorování americké sondy MESSENGER (Mercury Surface, Space Environment, Geochemistry and Ranging), která navazovala na dřívější pozorování ze Země.

Vědci si až doposud mysleli, že většinu vody na Merkur dopravily asteroidy, podobně jako v případě Země. Brant Jones z amerického technologického institutu Georgia Institute of Technology a jeho kolegové jsou ale přesvědčeni, že existuje mechanismus vzniku ledu, díky němuž Merkur funguje jako velká chemická laboratoř.

Voda ze slunečního větru

Nejde přitom o žádný zázračný proces – na Zemi byl pozorován mnohokrát, byť pokaždé šlo o úzce vymezený prostor. Na počátku tohoto procesu jsou protony ze slunečního větru, které buší do povrchu Merkuru.

TIP: Větší než byste čekali: Merkur má překvapivě velké a pevné vnitřní jádro

Když se tyto protony ocitnou asi 10 nanometrů pod povrchem Merkuru, vytvoří tam chemicky stabilní hydroxylové skupiny (OH). Kvůli extrémnímu horku pak tyto skupiny navzájem reagují, přičemž vznikají molekuly vody a vodík. Takto vytvořené molekuly vody se pak pohybují kolem Merkuru. Buď se vzdálí do vesmíru, rozloží je sluneční záření anebo se dostanou do oblasti pólu Merkuru, kde se z nich na trvale zastíněných místech stane led. Tímto způsobem by mohlo vzniknout až 10 procent ledu na Merkuru.

Společnost „wildlife fotografů“ se v posledních letech značně rozšířila. Až mě někdy udivuje, kolik lidí dnes fotí přírodu a občas přemýšlím, co je k tomu vlastně vede. Motivů může být mnoho. Od lásky k přírodě, přes potřebu vymanit se z moderního světa a stát se (opět) lovcem, až po sportovní touhu pořídit lepší snímek než je „ten na internetu“. Těžko odhadnout, jaký je poměr kterých fotografů. Ve skrytu duše doufám, že nejvíc je těch uvědomělých, kteří vědí, kdy a za jakých podmínek ještě fotit mohou. A když to z nějakého důvodu možné není, berou to s pokorou, protože příroda je pro ně jednoznačně na prvním místě. Ve skrytu duše doufám... ale realita často vypadá úplně jinak.

Poslání fotografů přírody

Takzvaní „fotografové živé přírody“, kteří prahnou po výjimečném záběru, se kolikrát nezastaví před ničím. Někdy dojdou tak daleko, že v přírodě způsobí hotovou katastrofu. Z nevědomosti nebo arogance, to je ve finále jedno. Málokdo si totiž dnes uvědomuje, že doba, ve které žijeme, dělá z naší krásné planety jen „modrozelená torza“. V prvé řadě je tedy třeba pochopit, že při vstupu do přírody se nevydáváme do hojnosti zeleně, ale do toho, co nám z ní ještě zbývá. Někdy jde o poslední útočiště některého z mnoha druhů, jenž lidská bezohlednost odsoudila k zániku. Na tomto posledním „plácku“ už přírodě zpravidla nezbývají síly na to, aby se k tomu všemu nadělení ještě vyrovnávala s neukázněnými nájezdy (nejen) dychtivých fotografů.

Když bych měla charakterizovat fotografování přírody podle svého přesvědčení, řekla bych, že by mělo především jít o umění vstoupit a přitom nenarušit harmonii. Umění zachytit prchavé okamžiky a zároveň se nechat poučit moudrostí vyšší než je ta naše. A zprostředkovat toto poznání druhým. Každým snímkem přírody fotograf zhmotňuje hlas živých tvorů volajících po svých právech, především po právu na život. Fotografie je jedním ze způsobů, jak demonstrovat křehkou krásu přírodních světů a poukázat na nicotu civilizace, která je nezadržitelně pohlcuje. Být fotografem přírody je tedy v prvé řadě poslání respektovat a předávat respekt dál. Nejde o volný styl „slona v porcelánu“.

Fatální následky nevědomosti

Ruku na srdce: kdo z nás fotografů přírody by nechtěl mít ve své fotobance snímek ledňáčka nebo vlhy. Nebo pářících se sokolů. To je aspoň „wildlife“! A co třeba výr na hnízdě ... Pecka! Stačí zjistit lokalitu, kde je daný druh k zastižení. Jenže v iluzi, že je to tak jednoduché, přichází do terénu mnoho fotografů bez jakýchkoli znalostí biologie nebo etologie druhu, na který ve vidině exkluzivního snímku zaměřili svůj teleobjektiv. Přitom se může jednat o vzácný druh, který je natolik citlivý, že mu vadí i pouhá přítomnost člověka ve vzdálenosti několika desítek metrů od hnízda, o kterém dotyčný nemusí ani vědět. Což teprve cílené obtěžování s fotoaparátem!

Přesně takovým druhem je například výr velký. Může se snadno stát, že kvůli fotografujícímu dotěrovi výří samice hnízdo nadobro opustí. Vejce zastydnou a výřice pro letošní rok už nezahnízdí. Z pohledu arogantního fotografa je to jen dílčí neúspěch. Přitom vlastně zabil několik mladých výrů dřív, než se vylíhli. Pokud takovýchto vyrušení (nejen od fotografů) budou desítky, může to pro pomalu se rozmnožující výří populaci znamenat vážnou hrozbu.

Podle vlastních pravidel

Z první ruky vím, že strážci přírody rok co rok řeší případy fotografických selhání. Lovci záběrů bez jakékoli znalosti problematiky vstupují do chráněných území a kupříkladu si prosekávají cesty rákosím k hnízdům potápivých kachen. Už ovšem nedomyslí, že v patách za nimi jdou predátoři, kteří se s chutí vrhají na prozrazená hnízda. „V Litovelském Pomoraví v pravé poledne jsem na rozpáleném poli našel maskovací síť u hnízda se snůškou čejky chocholaté. Rozrušená ptačí matka běhala kolem, zatímco její nechráněná vejce se dál přehřívala,“ líčí své trpké zkušenosti s fotografy vedoucí stráže přírody Radomír Studený.

„V Národní přírodní rezervaci Ramena řeky Moravy jsme odhalili ilegálně vykopaný úkryt v břehu u nory ledňáčka. Na ostrově s kolonií racků v přírodní památce Chomutovské jezero to samé – nelegální fotokryt. Přitom v NPR platí zákaz vstupu mimo cesty a v bližších ochranných podmínkách zmíněné přírodní památky platí zákaz vstupu na ostrovy a použití plavidel na jezeře. No, plavat s drahou fotovýbavou nad hlavou bych tam tedy nechtěl.“ To nutně znamená, že dotyčný i tento zákaz porušil. Asi není co dodat a ani nemá smysl ve výčtu případů pokračovat. Možná by také celé věci pomohlo, kdyby ochrana přírody ruku v ruce se zákazy více vysvětlovala a objasňovala důvody, proč je nutné právě určitý zákaz dodržovat.

Nic není „příliš obyčejné“

Teď si jako fotografka přírody dovolím k mnoha svým kolegům fotografům otázku. Zkusili jste začít třeba u sýkorek? Není pravda, že „skutečný wildlife fotograf takové obyčejné ptáky nefotí!“ Zcela vážně se proto ptám: „Už jste doopravdy zkusili vyfotografovat sýkorku u krmítka tak, aby fotka byla ostrá, měla dobré světlo, správnou kompozici a nerušivé pozadí?!“ Jen to zkuste … a pak klidně můžeme společně vést dlouhé rozhovory o wildlife fotografování – o umění splynout s přírodou a čekat, až neposedný ptáček přilétne přesně na to místo, na kterém ho potřebujete zvěčnit, aby výsledná fotografie byla dokonalá.

Povedenými snímky čiperných sýkorek (u nás žije šest druhů) není fotografickým ambicím zdaleka odzvoněno. Po sýkorkách mohou následovat hašteřiví vrabci, ostražité sojky nebo roztěkané veverky v parku. Pokročilejší fotografové se zaručeně vyžijí při fotografování ptáků v letu – opět od sýkorek na krmítku přes divoké kachny až po rychle nalétávající racky. Na první pohled se to může zdát všechno obyčejné a velmi jednoduché. Pokud však začnete, brzy poznáte, že pořídit dobrou fotku není nikdy zadarmo, a že to stojí překvapivě hodně úsilí i v prostředí, ve kterém jsou živočichové na lidskou přítomnost zvyklí. A navíc, co si budeme nalhávat. Jestliže nezvládnete tohle, v divoké přírodě kloudně nevyfotíte ani obyčejnou srnu. V takovém případě je obtěžování v kolonii vlh nebo kdekoli jinde, naprostá ztráta času.

Čestné alternativní cesty

Není vyloučeno, že se teď někteří kolegové fotografové urazí. Jestliže ale fotíte z lásky k přírodě, jsem přesvědčena, že vždy existuje nějaká alternativa. Mnohem lepší fotografie některých druhů se dají pořídit v zahraničí (například při jelení říji v Dánsku). Ani dravé ptáky, výra velkého nevyjímaje, není potřeba v přírodě rušit. Když se člověk snaží, najde vždy dostatek ochotných sokolníků, takže osobně dávám přednost fotografování sokolnicky vedených dravců. Udělat dobrou fotku i sokolnicky vedeného ptáka dá práci a stejně jako v případě parkových veverek to není „cvaknutí jen tak“. Přinejmenším vám třeba na smluvený termín nevyjde počasí.

Práce s ochočenými zvířaty navíc skýtá samé výhody. Dostanete se na dlouhou dobu do bezprostřední blízkosti daného druhu, čímž si můžete jeho krásu a ladnost pohybu vychutnávat takřka donekonečna. Krom toho si můžete všímat i detailů, na které byste při pozorování, natož při fotografování ve volné přírodě, ve většině případů neměli čas. A to vše s čistým svědomím, že dravce nijak nerušíte. Jako bonus beru i fakt, že se od sokolníka dozvíte nejednu zajímavost a pokud workshop vede zkušený lektor, leccos se naučíte. Třeba jak dostat do fotografie letícího ptáka dynamiku.

Již citovaný pan Studený k této variantě fotolovů dodává: „Vždy budou nějací lovci beze zbraní, kteří budou raději číhat v přírodě, než fotit dravce sokolníků. Rybáři se také dělí na ty, kteří sedí u kapřího rybníka, a ty aktivně zkoušející štěstí s přívlačí podél řek. Každopádně je potřeba apelovat na problematiku rušení živočichů v přírodě.“ Pan Studený má pravdu. Nicméně si stojím za názorem, že v případě focení ze zájmu o přírodu (a ne ze sportu, kde každou fotkou musíte trumfnout všechny kolegy fotografy), existuje vždy nějaká šetrnější alternativa.

Příroda přeje náhodám

Při fotografování divoké přírody se zpravidla nemaskuji – pokud tedy nepočítám například strnulé ležení za hradbou křoví nebo plížení se po louce. Nepoužívám vábničky ani balabány (gumová atrapa živočicha) a vlastně nemám ani fotostan. Přírodou chodím s otevřenýma očima, nastraženýma ušima a připraveným foťákem. Jednoduše čekám, co mi samo přijde nebo přilétne před objektiv. Spoléhat na štědrost přírody se mi přitom pokaždé vyplatilo. Kupříkladu jsem mohla vyfotografovat srnčata, která se narodila na našem neoploceném pozemku. V dutině třešně, na kterou vidím z okna koupelny, zahnízdil špaček. Do spižírny se vypravil plch a každoročně k nám zalétá dlouhozobka svízelová. Fotoaparát nezahálí, příležitostí je pořád dost. A když mě nebaví fotit tahle „domácí“ zvířata, vypravím se za humna, třeba do Národního parku Bavorský les, který není zdaleka jedinou destinací uzpůsobenou fotografům.

TIP: Okouzlení mořskými hlubinami: Rozhovor s českým fotografem Jiřím Karbusem

Protože jsem si vybrala úděl wildlife fotografa, můj fotoaparát se mnou jezdí samozřejmě i na dovolené, kde také není o nepředvídaná setkání nouze. Blízko břehu se důstojně prochází vodouš šedý, v Alpách mne obklíčí stádo kozorohů a zatím co mlsná liška dál vymetá popelnice v kempu, já se po třetí úspěšně probdělé noci dobrovolně vzdávám. Jsou to náhody. Je to štěstí. V každém případě je to wildlife!