Jeden z posledních sloupků Ernieho Pylea, otištěný tři dny po jeho smrti (18. dubna 1945), byl věnován novinářově prvnímu přímému setkání s japonskými vojáky – šlo o dva muže, kteří se bez boje vzdali americkým mariňákům. Článek končil větou: „Takže to byli mí první dva Japíci. Doufám, že všichní mí budoucí Japíci budou podobně krotcí. Ale dost o tom pochybuji.“ Pyle měl pravdu – o několik dnů později jej na ostrově Ie Šima zabila palba japonského kulometčíka.

Nuda na farmě

Ernest „Ernie“ Pyle se narodil 3. srpna 1900 jako jedináček na farmě poblíž malého města Dana ve státě Indiana. Práce v zemědělství jej ale nebavila – mladíka spíše lákala různá dobrodružství, a tak se po dokončení střední školy dobrovolně přihlásil k americkému námořnictvu. V té době zuřila první světová válka, ale Pyle se do ní nezapojil, neboť do jejího skončení nestihl absolvovat kompletní výcvik.

S vidinou kariéry novináře se proto v roce 1919 přihlásil na univerzitu. Školu sice nedokončil, získal ale mnoho zkušeností a kontaktů, takže pro něj nebyl problém najít si vysněnou práci. V roce 1923 se z Indiany přestěhoval do Washingtonu, kde začal pracovat pro The Washington Daily News, noviny vydávané společností Scripps-Howard, a postupně se vypracoval jako sloupkař, zaměřený především na rozvíjející se fenomén letectví. I když si sám nikdy nepořídil pilotní průkaz, nalétal 160 000 km jako pasažér a slavná pilotka Amelia Earhartová dokonce prohlásila, že „letec, který nezná Pylea, jako by ani neexistoval“.

Mezi blátošlapy

Ernie se po své „aviatické éře“ vrhl na cestovatelské sloupky a v těch pokračoval až do roku 1942. Tou dobou ale už psal také texty, které jej proslavily zdaleka nejvíc. Již v prosinci 1940 se vypravil do Londýna, aby pro své noviny pokryl německý Blitz, a za rok a půl se do Evropy vrátil, tentokráte už jako řádný válečný zpravodaj vydavatelství Scripps-Howard. S americkými vojáky prošel nejprve tažením v severní Africe, následně se účastnil italské kampaně a sloupky psal také z vylodění v Normandii a nakonec z Pacifiku.

Svým stylem psaní Pyle akcentoval především prožitky obyčejných mužů a to, jak válka každodenně ovlivňovala jejich životy. Rychle si získal oblibu nejen u čtenářů, ale i u samotných vojáků. Přátelil se s vojíny i s nejvyššími důstojníky napříč zbraněmi, nejvíce ale tíhl k pěšákům, jejichž úděl považoval za nejtěžší a zároveň za nejméně oceňovaný. Právě „blátošlapům“ tak věnoval většinu svých sloupků a pomohl jim také finančně.

Předvídal svou smrt

V jednom článku napsal, že pěšáci nasazení v boji by měli dostávat příplatky stejně jako třeba letci, kteří absolvují vzdušnou misi. Americký Kongres pak v návaznosti na to schválil zákon, podle nějž dostávali vojáci za bojovou službu 50% příplatky. V září 1943, Pyle odjel domů, aby se zotavil z příznaků posttraumatické stresové poruchy a pečoval o nemocnou ženu, brzy se ale vrátil na frontu. O několik měsíců později, v prosinci 1943 napsal svůj zřejmě nejslavnější sloupek s názvem Smrt kapitána Waskowa, který vznikl v průběhu bitvy o San Pietro.

TIP: Spisovatel za volantem ambulance: Ernest Hemingway na italské frontě

Pyleova kariéra se blížila vrcholu – v následujícím roce obdržel Pulitzerovu cenu a byl také mezi 28 vybranými novináři, kteří ráno 7. června jako první přistáli na invazních plážích v Normandii. Poté, co se se spojeneckými vojáky dostal až do Paříže, jej ale znovu dostihlo vyčerpání a válečný stres. Proto se vrátil domů, kde, jak doufal, načerpal dost energie a elánu, aby se opět vydal mezi vojáky, tentokrát ale na pacifické válčiště. Právě tam jej 18. dubna 1945 dostihl osud a splnilo se to, co on sám v některých svých dopisech přátelům předvídal – totiž že válku nepřežije.

Když v roce 1968 letěla do vesmíru posádka mise Apollo 7, astronaut Walter Schirra dostal během letu rýmu. Z pozemského pohledu nejde o nic vážného, ve vesmíru ale platí jiná pravidla. Zatímco na Zemi se lze bez problémů vysmrkat, v beztížném stavu se hlen hromadí uvnitř dutin. Schirra tehdy zkoušel vší silou smrkat do utěrek na palubě, jediným výsledkem však byla nepříjemná bolest ušních bubínků. Navrhoval proto letovému lékaři v Houstonu, že si vezme antibiotika, ale nedostal povolení.

Schirra nakonec svou misi zvládl, NASA ale od té doby zavedla přísný protokol „stabilizace zdravotního stavu“ před letem do vesmíru. Astronauté musejí posledních 10 dní před startem intenzivně cvičit a odevzdávají vzorky krve a výtěry sliznic ke kontrole, aby se zcela minimalizovalo riziko, že si do vesmíru odvezou infekci.

Útočiště na oběžné dráze

Kromě toho jsou astronauti dva týdny před startem v izolaci, která má rovněž zabránit infekci. Takto dlouhá izolace by měla stačit i v naprosté většině případů nákazy pandemickou chorobou COVID-19. Můžeme ale předpokládat, že opatření pro zabezpečení zdraví astronautů, kteří poletí na ISS, budou tentokrát obzvláště přísná.

TIP: Nezvaní hosté: Vědci vystopovali nebezpečné bakterie na palubě ISS

Pokud jde o riziko nákazy COVID-19, je v současné době paluba Mezinárodní vesmírné stanice zřejmě jedním z nejbezpečnějších míst a NASA rozhodně hodlá udělat vše, aby to tak i zůstalo. Expedice 63, které má velet americký astronaut Chris Cassidy, by ke stanici měla zamířit už 9. dubna. Je ale samozřejmě otázkou, zda k tomu kvůli neustále se zhoršující situaci s pandemií vůbec dojde.

Každoroční Zpráva o světovém štěstí (World Happiness Report) se pomocí šestice kritérií snaží objektivizovat pojem štěstí. Autoři srovnávali 153 zemí z celého světa podle hrubého domácího produktu na hlavu, sociální podpory, délky života ve zdraví, svobody volby v životě, štědrosti (měřenou skrze dary na charitu) a pociťování korupce na úřadech a v byznysu.

Zlatý finský hattrick!

Nejšťastnější zemí je z tohoto pohledu (stejně jako v loňském a předloňském roce) Finsko. Nejde o žádné velké překvapení – Finsko a ostatní severské země se v žebříčku WHR umisťuje na předních místech pravidelně. V TOP 10 jsou vedle Finska ještě Dánsko (2.), Island (4.), Norsko (5.) a Švédsko (7.). Seveřany pak doplňují Švýcaři (3.), Nizozemci (6.), Novozélanďané (8.), Rakušané (9.) a Lucemburčané (10.)

Česká republika se letos umístila na lichotivém 19. místě, těsně za USA. Proti loňskému roku jde o polepšení o jedno místo, ještě v roce 2013 přitom byla Česká republika vyhodnocena jako 39. nejšťastnější země světa.

Z našich nebližších sousedů si lépe než Češi vedou již zmínění Rakušané a také Němci (17.). Slovákům patří aktuální 37. příčka, Polsko je na tom ještě o šest míst hůře. Naopak nejhůře jsou na tom obyvatelé Středoafrické republiky, Rwandy, Zimbabwe, Jižního Súdánu a Afghánistánu.

Zajímavý je také pohled na největší změny v hodnocení, kterým v negativním smyslu nepřekvapivě vévodí země zmítané válkou a politickou a ekonomickou krizí. Nejhůře z tohoto pohledu dopadla Venezuela a Afghánistán. Venezuela byla v roce 2013 hodnocena jako 20. nejšťastnější země světa, v aktuálním žebříčku jí ale patří až 99. místo. Největší pozitivní skok v hodnocení naopak předvedl západoafrický Benin, Togo a také Maďarsko, kterému patří v aktuálním žebříčku 53. místo a proti loňsku si polepšilo o devět míst.

Letos bylo součástí zprávy i pořadí nejšťastnějších měst světa. V něm první místo zaujaly finské Helsinky, následované dánským Aarhusem a novozélandským Wellingtonem. Na 29. místě se umístila Vídeň, Praha skončila 44., těsně za Paříží. Bratislava je 54. Poslední tři místa obsadily palestinská Gaza, jemenské Saná a metropole Afghánistánu Kábul.

Lokalita Teymareh, která leží u vesnice Sarkubeh v centrálním Íránu, je známá množstvím prehistorických petroglyfů – obrazců na skále, které vytvořili naši dávní předci. V roce 2017 tam byl objeven i jeden unikátní petroglyf o délce 14 centimetrů. Zobrazuje postavu, která připomíná kudlanku nábožnou s jejími charakteristickými zahnutými končetinami.

Odborníci se domnívají, že petroglyf Kudlančího muže (podle anglického „Mantis Man“), vznikl někdy mezi 4 a 40 tisíci let. Tento značný rozsah v odhadu stáří je daný tím, že kvůli mezinárodním sankcím není možné v Íránu využívat datování archeologických nálezů pomocí radiokarbonové metody.

TIP: V Indonésii objevili nejstarší jeskynní malbu s loveckou tematikou

Podobné petroglyfy, které zobrazují hmyzí motivy, jsou velmi vzácné. Archeologové v tomto případě při analýze petroglyfu spolupracovali s entomology. Na základě poznatků o kudlankách v této části světa nakonec dospěli k závěru, že Kudlančí muž je inspirovaný svéráznými kudlankami rodu Empusa. Samotný význam petroglyfu není úplně jasný. Snad byl součástí tehdejších rituálů anebo je vyjádřením obav či naopak oslav lidí, kteří Kudlančího muže vytvořili.

K hlavním příznakům onemocnění COVID-19 patří zvýšená teplota, kašel, dušnost, bolest hlavy a únava. Ne každý s těmito příznaky je pochopitelně nakažen koronavirem, stejně tak může jít o běžné nachlazení, případně příznaky nastupující chřipky. Britští vědci nyní narazili na další příznak, který může indikovat nákazu novým typem koronaviru – je jím ztráta čichu, nebo jeho citelné snížení.

Podle předních britských rinologů je náhlá ztrátu čichu nebo jeho citelné snížení indikátorem nákazy novým koronavirem SARS-CoV-2. Ukazují to podle nich data získaná od pacientů z Jižní Koreje, Číny a Itálie, kde přibližně třetina pacientů, kteří byli pozitivně testováni na COVID-19, udávala jako jeden z příznaků ztrátu čichu – v medicíně známou jako anosmie nebo hyposmie.

V Německu udávají anosmii jako jeden z příznaků 2 ze 3 pozitivně testovaných, v Jižní Koreji šlo dokonce o hlavní příznak u třetiny pozitivně testovaných. Podobné zkušenosti popisují i lékaři z USA, Francie, Íránu a severní Itálie.

TIP: Jak vypadá koronavirus, ebola nebo HIV pod mikroskopem

Podle britských lékařů je třeba věnovat problémům se ztrátou čichu náležitou pozornost, zejména pak v případech, kdy zmíněné problémy nejsou doprovázeny horečkou a kašlem. V zemích, kde je testování zacíleno výhradně na pacienty s obecně udávanými příznaky (zvýšená teplota, kašel, dušnost atp.) by tito lidé mohli být z testování vyřazeni a šířit nadále nákazu.

Lékaři proto doporučují důslednou karanténu všem lidem, kteří pocítí náhlou ztrátu čichu či jeho citelné oslabení po dobu alespoň sedmi dnů, a to i v případech, kdy dotyčný nemá žádné další příznaky nákazy koronavirem. 

Dnešní drony zvládnou leccos. Ale vyhýbání se překážkám stále bohužel není jejich nejsilnější stránkou. A pro rychle se pohybující překážky to platí dvojnásobně. Typický dron potřebuje asi 20-40 milisekund, než zpracuje obraz překážky a zareaguje. Vypadá to, že je to rychlé, ale ve skutečnosti taková reakce nestačí, aby se dron vyhnul například ptáku nebo jinému dronu. Stejně tak mají problém s vyhýbáním drony, které letí velkou rychlostí.

Švýcarští vědci a inženýři nedávno postavili systém, díky němuž se drony vyhýbají mnohem pohotověji. S využití speciálních kamer a algoritmů dovedou zareagovat během pár milisekund. To je dost rychlé na to, aby se takový dron dokázal například vyhnout hozenému míči.

TIP: Kontrola dronem: Hexakoptéra s tlakovými senzory ohlídá mrakodrapy

Jak si vědci vyzkoušeli, drony s novým navigačním systémem si klidně mohou zahrát vybíjenou. To ale pochopitelně nebude jejich hlavní využití. Drony s touto schopností by se mohly uplatnit například na misích ve velmi náročném prostředí, kde je nutný pohotový zásah. Nabízejí se například přírodní nebo i civilizační katastrofy, během nichž by hbité drony mohly významně pomáhat. 

V dnešní době mají dobré zprávy cenu zlata. Jedna taková nedávno přiletěla z Marsu, kde pracuje robotický „geolog“, americká sonda InSight. Tento ostře sledovaný geolog by mohl zjistit spoustu velmi cenných informací o vnitřní struktuře rudé planety. V posledních měsících měl ale problémy s klíčovým zařízením, takzvaným „krtkem“.

„Krtek“ je vlastně samopenetrační tepelná sonda HP3 (Heat Flow and Physical Properties Package). Jejím úkolem je zavrtat se asi 3 až 5 metrů pod povrch a tam pak zjišťovat, jak se na rudé planetě šíří teplo. Zní to sice jednoduše, ale na vzdáleném Marsu se doposud krtek nedokázal zavrtat.

Problémy s horninou

Ukázalo se, že na místě, kde přistála sonda InSight, má terén úplně jiné vlastnosti, než na jaké jsme zatím na Marsu byli zvyklí. Měli jsme tu zkušenost, že na povrch Marsu pokrývá spíše písčitý materiál. Jenomže InSight, ke své smůle, přistál na místě, kde je podklad mnohem tvrdší. 

TIP: Problémy na Marsu: „Krtek“ robotického geologa InSight je opět venku z díry

Když došla jednoduchá řešení, museli operátoři sondy InSight použít nouzový postup. Bylo to riskantní, ale s improvizovaným vybavením sondy se jim nakonec povedlo „krtka“ zprovoznit. Krtek už se zase zavrtává a všichni doufají, že mu to vydrží několik příštích týdnů. 

Jen zhruba 140 metrů vysoký a neobydlený ostrůvek Little Tobago se nachází v Karibiku, 2,5 km severovýchodně od pobřeží Tobaga, jenž je jedním ze dvou hlavních ostrovů státu Trinidad a Tobago. Jediný přístup k zdejším strmým útesům je možný motorovým člunem, který lze najmout v přístavu tobažského městečka Speyside. Sehnat člun není problém, ale relativně krátká plavba může být o to dobrodružnější. Při větrnějším počasí vlny směřují kolmo k přídi a člověk si užije pořádné houpání. Naštěstí už po cca 30 minutách přirážíme k malému molu v chráněném zálivu, kde vyskakujeme na pevnou zem. Strmou stezkou skrz les, jenž je tvořen stálezeleným, světlým a sušším porostem stromů, bambusů a keřů, vystupujeme na hřeben ostrova. Odtud si můžeme z výšky nějakých 120 metrů poprvé prohlédnout panorama ostrova.

Unikát ponechaný osudu

Ostrov Little Tobago, tedy Malé Tobago, není trvale obydlený, ale pravidelně jej navštěvují milovníci ptactva, fotografové a filmaři. Například část pátého dílu seriálu Život, který vyrobila televize BBC, je věnována právě zdejšímu prostředí. Důvodem „ornitologické popularity“ ostrova jsou skvělé podmínky pro pozorování mořských ptáků, jako jsou faetoni červenozobí, fregatky vznešené, terejové žluto- i červenonozí a další druhy. Hlavním lákadlem jsou ovšem právě faetoni, kteří na ostrově hnízdí.

Když se sem rozhodnete vyrazit, počítejte s celodenním výletem a vezměte si dost vody. Raději taky zaplaťte za odvoz až po návratu. Zajistíte si tak, že si přes noc nebudete nedobrovolně hrát na Robinsona Crusoe. V interiéru ostrova nenajdete žádnou vodu nebo občerstvení. Místo je zaplaťbůh tak odříznuté od civilizace, jak je to jen v této oblasti možné. Pro sledování avifauny je k dispozici několik polorozpadlých pozorovacích plošin a téměř zarostlých stezek. Z plošin lze poměrně slušně přehlédnout celou lokalitu a pořídit nějaké fotografie. Jde totiž o jedny z mála míst, kde jsou v ostnatých keřích, pokrývajících strmé svahy, vysekány průhledy.

Po stezkách i mimo ně

Pro zkušené návštěvníky obdobných míst, která jsou střípkem zachované přírody mimo všeobecnou lidmi řízenou skládku, je určitě překvapením absence zákazů a příkazů. Nemusíte si ani povinně zaplatit průvodce a nikdo dokonce nevybírá poplatky za vstup. Podle stavu stezek a rozpadajícího se vybavení je ostrov nejspíš ponechán divočině a z tohoto hlediska k němu zřejmě přistupují i zdejší úřady. Některé boční stezky byly úmyslně zaházeny ostnatými větvemi a některé už ani nebyly patrné. Funkční je jen jedna hlavní stezka přes hřeben k severní pozorovatelně. Ostatní jsou víceméně mimo provoz a značení neexistuje. Může se tedy stát, že se, jako v případě naší skupinky, jeden člen záhadně ztratí a nějakou dobu ponechává ostatní i sebe v nejistotě.

S trochou snahy lze najít i jiné, skryté stezky, které se hodí tak pro horské kozy. Po nich se dá trnitým porostem dostat až na hranu útesu. Skála je tu ale hodně zvětralá a často drží pohromadě jen díky kořenům okolních keřů. Je tedy potřeba dát pozor a nenechat se pozorováním ptáků strhnout až ke snaze napodobit je ve střemhlavém letu dolů.

Skrytá hnízda a letová dálnice

V lednu probíhá na Malém Tobagu hnízdění faetonů a při průzkumu ostrova je proto nezbytné dávat pozor na jejich hnízda. Často jsou umístěna pod kořeny, kameny nebo v husté vegetaci. Ačkoli faeton není žádný drobek a jeho bíločerné zbarvení není zrovna maskovací, ve změti vegetace a roztříštěného světla jej velmi snadno přehlédnete. Tím spíš, že nehybnost kusu sedícího na hnízdě je pozoruhodná.

O tom, jak blízko si faetoni připustí člověka k tělu, aniž by spustili poplach, jsem se přesvědčil při nalezení jedné z pozorovatelen. Když jsem se na ní začal pohodlně usídlovat, vyděsil mě ostrý skřek z bezprostřední blízkosti. Docela jsem se lekl a začal jsem pátrat, kvůli komu jsem tak pěkně nadskočil. Až po chvíli jsme zjistil, že některé páry si vybraly za ideální hnízdní místo prostor pod prkennou podlahou rozpadající se pozorovatelny. Když jsem se škrábal nahoru, to ještě ptáci „přešli bez komentáře“. Jakmile jsem se jim ale postavil 30 centimetrů nad hlavu, došla i jim trpělivost. V okolí se nacházelo ještě několik hnízd, a tak jsem se stáhnul hlouběji do lesa, abych nerušil. Faetoni si mě ale stejně brzy „našli“. Ukázalo se totiž, že stezku, která nechává trochu otevřeného prostoru, a po níž jsem se sám pohyboval, využívají ptáci jako letovou trasu k hnízdům, ukrytým hlouběji v lese…

Leť, leť, leť!

Kolem třetí hodiny odpoledne se z moře začínají vracet první ptáci s úlovkem ryb nebo olihní. Nemají to ale snadné, protože na cestě k hnízdu se musejí probít přes hlídkující fregatky vznešené. Tito vzdušní piráti hlídkují ve velké výšce a napadají vracející se faetony a tereje. Nechtějí je zabít, jen připravit o kořist. Fregatky jsou silnější a větší, faetoni mrštnější. Velká šance menších ptáků spočívá ve faktu, že fregatky nemají dobře impregnovaná křídla. Těsně nad vodní hladinou jsou si tak méně jisté, protože se nechtějí namočit. Jestliže se menšímu a obratnějšímu faetonovi podaří manévrovat mezi vlnami těsně nad hladinou a dosáhnout útesu, obvykle má vyhráno. Když se ale nechá nachytat ve větší výšce, fregatky z něj často úlovek doslova vytřepou.

Ideální podmínky na pozorování jsou hlavně ráno a pak mezi třetí až čtvrtou hodinou odpoledne. Kolem páté divadlo končí. Po dobu „představení“ vás ale aktéři vtáhnou naplno do děje. Při sledování vzdušné akrobacie faetonů a drsných útoků fregatek, jsem se přistihl, jak si mumlám: „Leť sakra, zdrhej...“ Faetoni ale moje fandění nepotřebovali. Efektivita útoků fregatek nebyla nijak vysoká a za celý den jsem byl svědkem jen dvou úspěšných útoků. Při jednom přišel o svou kořist faeton, při druhém terej žlutonohý.

Jak se z Little Tobaga stal Ostrov rajek

Anglický název Bird of Paradise Island, jak je také by Little Tobago znám, měl být domovem rajek. Ptáci z opačného konce světa zde nějakou dobu skutečně žili. V roce 1909 se Sir William Ingram, majitel kakaových plantáží na Trinidadu, rozhodl vysadit na ostrově lovem ohrožené rajky velké (Paradisea apoda) z Nové Guineje. V září téhož roku zde vypustili spolu s Wilfredem Frostem 24 párů rajek, které se rychle staly hlavní turistickou atrakcí ostrova. 

TIP: Karibik býval plný zajímavých savců: Dokud sem nedorazili lidé

Aby myšlenka mohla pokračovat, v roce 1928 předali Ingramovi dědicové ostrov lidu Tobaga a v roce 1929 byl vyhlášen přírodní rezervací – s plnou ochranou a zákazem stavební činnosti. Před lidmi tak unikátní kolonie rajek na západní polokouli chráněná byla, ale kvůli predaci a bouřím se stav ptáků postupně snižoval, a to až do úplného konce. Poslední záznam je z roku 1981. Hlavní podíl na vyhynutí má pravděpodobně hurikán Flora (1963), který zdecimoval oba ostrovy a téměř zapříčinil vyhynutí kolibříka běloocasého.