V ohybu větve eukalyptu se schovával koala – mírně popálený a úplně sám. Strom, jehož se ze všech sil držel, tvořil kdysi součást listnatého království. Žily tam stovky dalších příslušníků jeho druhu, zatímco po zemi poskakovali klokani a občas se kolem mihl vombat. Teď však bylo útočiště malého vačnatce zničené plameny. Ačkoliv se ukrýval zhruba patnáct metrů nad zemí, a nacházel se tedy v relativním bezpečí, stále přebýval v oblasti, odkud zmizela většina zdrojů vody i potravy: Okolí stromu bylo spálené na uhel a pokrývaly ho desítky mrtvol mláďat i dospělých zvířat. Ostatky přitom byly sežehnuté natolik, že o ně nejevili zájem ani mrchožrouti.

Požáry, které od minulého roku běsní v jihovýchodní Austrálii, vypálily do kontinentu jizvu o velikosti Portugalska a způsobily škody, jež nemají v tamní historii obdoby. Plameny tak mimo jiné poukázaly na fakt, že se australské klima – navzdory názorům premiéra Scotta Morrisona odmítajícího myšlenku globálního oteplování – mění a následkem toho krajina vysychá mnohem rychleji, než se dřív předvídalo. 

Zvířata v plamenech

Nejvíc však požáry zasáhly živočichy, kteří si nemají jak a komu stěžovat. Na Klokaním ostrově, třetím největším v Austrálii, nebral oheň na nic ohledy a jeho řádění ovlivňovaly pouze poryvy větru. Programová ředitelka Humane Society International Georgie Dolphinová předpokládá, že na území vzdáleném asi 110 kilometrů od Adelaide lehla popelem zhruba polovina koalích útočišť a s nimi i většina zvířat. Podle odhadů žilo před požáry na ostrově padesát tisíc vačnatců. V současnosti jde nejspíš o polovinu. „Ve skutečnosti jsme ještě kompletně nezdokumentovali škody, takže situace může být mnohem horší,“ dodává Adam Parascandola ze zmíněné organizace (viz Bojovníci dobra). 

On, Dolphinová a Patrick Brothers prozkoumávali kus spáleného eukalyptového lesa na vnějším okraji háje Flinders Chase, který zůstával kvůli ohni donedávna zcela nepřístupný. Mezi desítkami mrtvých klokanů, jejichž těla byla rozeseta po lese „očištěném“ plameny, stopovali zřejmě poraněného koalu. Tu a tam přitom naráželi na malé hnědé kopečky, za kterými se ukrývala provizorní jezírka, z nichž kdysi pila divoká zvěř. Koalové je dřív navštěvovali jen velmi zřídka – oheň však ze stromů sežehl listy, a tak se k nim teď vydávají mnohem častěji.  

Setkání s člověkem

„Když narazíte na koalu na zemi, můžete si být jistí, že se nechová přirozeně,“ vysvětluje Dolphinová. „Vypadají smutně a poraženě, nicméně jsme rádi za každého, kterého najdeme a můžeme zachránit.“ Brothers a Parascandola dokázali vytáhnout jednoho vačnatce z díry v zemi: Lapili ho do dvou košů na prádlo, vypolstrovaných ručníky. Klidný a zvědavý sameček měl popálený čenich a zadní stranu chodidel. 

„Tahle divoká zvířata se v životě nesetkala s člověkem, takže jsou velmi vystresovaná a mnohdy také těžko zvladatelná,“ vysvětluje Parascandola. „Pokud bychom je však odtud neodnesli, jednoduše by pošla hlady.“ Lapený samec se přesune do záchranného centra přímo na ostrově a připojí se k ostatním koalům, kteří přežili. 

Nejdřív moc, teď málo

O den dřív skupina narazila na klokana: Ležel na boku a nehýbal se, ale žil. Přivolaný veterinář bohužel konstatoval, že popáleniny na chodidlech zvířete byly příliš vážné a nedokázalo by se z nich zotavit. Nakonec ho proto museli utratit. Ani u eukalyptů není jisté, zda se z požárů vzpamatují – v žádném případě se však již nerozrostou do původního stavu, kdy byly takřka všudypřítomné. 

Ještě obtížnější obroda čeká samotné koaly: V posledních letech se totiž na ostrově přemnožili a vláda koketovala s myšlenkou na regulování jejich populace. Ačkoliv se nápad nesetkal s kladným ohlasem veřejnosti, během posledních dvou let prodělaly stovky ikonických vačnatců sterilizaci. Samičky se dožívají průměrně dvanácti let a porodí pět až šest mláďat, přičemž těhotenství trvá pětatřicet dnů. A podle Dolphinové zmíněný umělý zásah výrazně zpomalí obnovu koalích stavů po požárech.

Odkud není úniku

Mírný vítr se proplétá větvemi a dodává procházce spáleništěm děsivou atmosféru. Do sežehlých pahýlů se zatím nevrátili ani ptáci, takže v lese panuje ticho. Tým pomalu kráčí mezi řadami stromů a dívá se po větvích nad sebou, zda se tam neukrývají pomyslné dobré zprávy v podobě živých koalů. Za poslední týden se jich totiž takto podařilo zachránit na tři desítky. Zatímco vzhůru záchranáři hledí s nadějí, všudypřítomná šeď stáčí jejich pohledy zpět k zemi, doslova poseté mrtvolami zvířat, jež se před plameny nedokázala ukrýt. 

TIP: Ikony přírody, které pomalu mizí: Dvojí úder roztomilým medvídkům

Některá zemřela ve skupinkách, jiná sama, ale vidět jsou úplně všude. Vytvářejí tak hrozivou mozaiku zmaru, o to drásavější, že sestává z malých bezbranných tvorů. U nedalekého stromu leží tělo mladého koaly o velikosti novorozence, jenž se ze všech sil snažil přežít, ale chyběly mu síly: Pokoušel se uniknout ohni na slabých packách, protože zadní končetiny měl již spálené. Nakonec vyčerpáním padl do hlíny a dostihl ho požár. Stejně jako tisíce dalších. 

V časech pandemie koronaviru je časté a důsledné mytí rukou doporučováno jako jeden z nejefektivnějších nástrojů v ochraně před viry. Ani ta sebelepší doporučení ale ne vždy padají na úrodnou půdu. Japonec vystupující na sociálních sítích jako @harakoatom proto přišel se zajímavým nápadem – propojil mytí rukou a postavičky z populární anime hry Arknights. 

Vše navíc pojal jako originální hru – svůdné hrdinky zalil do mýdla, přičemž jejich „nejcitlivější“ partie jsou důmyslně zastřeny. Hraní v tomto případě představuje používání mýdla – tedy především mytí rukou.

Odměnou „hráčům“ je pak postupné odkrývání těla jejich hrdinek. Existují pochopitelně i rychlejší cesty, jak se k cíli dostat, jak vám ale potvrdí pravověrní hráči – cheateři (podvodníci) nikoho nebaví. Na pohled poněkud bizarní nápad sklidil nečekaný úspěch – všechna vyrobená mýdla se totiž podařilo vyprodat během několika dnů.

Američtí odborníci se nedávno zaměřili na dostupnou lékařskou marihuanu a zjistili, že je ve skutečnosti až příliš „potentní“. Podle studie zveřejněné v odborném magazínu PLOS One se to týká až 90 % marihuanových produktů, nabízených v lékárnách. Výzkumníci zkoumali více než 8 tisíc medicínských produktů z konopí v devíti státech USA. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o dobrou zprávu, opak je ale pravdou.

Výzkum ukázal, že marihuana na předpis často obsahuje tolik klíčové psychoaktivní látky konopí, tetrahydrokanabinolu (THC), že je to pro využití v medicíně zbytečné. Takové množství THC podle odborníků zvyšuje riziko nepříznivých vedlejší účinků, které může užívání medicínské marihuany přinést. Ideální by podle nich bylo, kdyby lékařská marihuana obsahovala do 5 % THC, zatímco dnes často obsahuje více než 15 % THC.

Vědci také upozorňují, že obsah THC v medicínské marihuaně v USA neustále narůstá. Podle dřívějšího výzkumu se ve Spojených státech množství THC v tomto konopí pro lékařské účinky mezi lety 2006 a 2016 zvýšilo o 10 procent. Zároveň se v něm snižuje obsah další významné látky, kanabidiolu (CBD). Rovnováha mezi obsahem THC a CBD je přitom podle expertů významná pro snížení negativních vedlejších účinků při užívání lékařské marihuany. CDB totiž funguje jako inhibitor řady účinků THC.

TIP: Rozsáhlá studie marihuany odhalila řadu účinků konopí na lidské zdraví

Podle hlavního autora studie - E. Alfonsa Romero-Sandovala, docenta anesteziologie na Wake Forest School of Medicine, užívá 60 % až 80 % lidí lékařskou marihuanu k úlevě od bolesti. Vyšší koncentrace THC ale podle něj nese i vyšší riziko vzniku závislosti a rychlejší rozvoj tolerance, což znamená, že pro dosažení stejné úrovně úlevy od bolesti je časem třeba vyšší dávka.

Předtím, než se z dávného zhrouceného molekulárního mračna zrodilo Slunce s planetami, došlo se vší pravděpodobností v relativně blízkém vesmíru ke srážce neutronových hvězd. Určitě to byla nesmírně energetická událost, která vyslala napříč vesmírem silné gravitační vlny. A taky se v ní zrodilo množství „těžkých“ chemických prvků, včetně vzácných kovů a radioaktivních prvků. Důvěrně je známe, neboť část z nich je i u nás na Zemi.

Při srážce neutronových hvězd dochází k intenzivní tvorbě velmi těžkých chemických prvků. Po svém vzniku se stanou součástí kosmického prachu a následně i vznikajících hvězd a planet. Szabolcs Mark z americké Columbia University a jeho kolegové se rozhodli, že vystopují srážku neutronových hvězd, která vyprodukovala tyto cenné látky pro Sluneční soustavu.

Důkazy v meteoritech

Badatelé analyzovali izotopy chemických prvků, které jsou obsažené v meteoritech z úsvitu Sluneční soustavy. V těchto meteoritech jsou uložené velmi cenné informace o situaci před miliardami let. Měl by v nich být i materiál, který pochází z oné pradávné srážky. Tyto údaje pak následně porovnávali s odhady množství vzniklých atomů prvků ve srážkách neutronových hvězd. Zároveň také zohlednili odhady četnosti těchto srážek v Mléčné dráze.

TIP: Většina nejtěžších prvků ve vesmíru vznikla v discích kolem zhroucených hvězd

Z jejich výpočtů vyplynulo, že srážce neutronových hvězd, během níž vzniklo podstatné množství zlata, uranu a dalších zajímavých prvků pro Zemi, došlo asi 100 milionů let, čili jen vlastně krátce, před vznikem Sluneční soustavy. Odehrálo se to zřejmě ve vzdálenosti 1 000 světelných let od místa, kde později vzniklo Slunce s planetami. Kdyby k tomu došlo dnes, taková událost by rozsvítila celou noční oblohu.

Situace dobrovolníků v jinojazyčném prostředí byla složitá. Výhodu měli ti, kteří před válkou v Rusku žili a jazyk již ovládali. U nich však musíme konstatovat vyšší stupeň „nakaženosti“ jejich češtiny (resp. slovenštiny) určitým množstvím rusismů.

Přejímky z ruštiny…

Do „vystoupení proti bolševikům“ roku 1918 byla úředním jazykem v československých jednotkách ruština, což se podepsalo na komolení češtiny a ruštiny dohromady. Právě takto tedy můžeme zdůvodnit pronikání ruské vojenské terminologie do mluvy legionářů. Používání ruských frází i jednotlivých slov z ostatních oborů lidské činnosti lze zase jednoduše dát za „vinu“ neustálému styku legionářů s ruským světem. Život dobrovolců s sebou nesl nebezpečí komolení češtiny u jedinců s nižším vzděláním, je však samozřejmé, že ani ti vzdělanější se pronikání rusismů do své mluvy nemohli ubránit. S postupujícím časem totiž už nešlo jen o vliv zvenčí, ale i o vliv vnitřní, kdy se rusismy uvnitř vojska šířily dál.

…i z jiných jazyků

Ruština samozřejmě není jedinou řečí, která se stala zdrojem pro „legionářský slang“; mezi původními jazyky přejímaných výrazů můžeme najít srbštinu (juriš pro bodák, momci pro chlapce, uzbuna pro poplach, pasulja pro fazole), francouzštinu (ariegarda pro zadní voj, avantgard pro přední voj, děžurnyj pro důstojníka-dozorčího určeného denní službou ve štábu či u jednotky, zde se jedná o výpůjčku z francouzštiny přes ruštinu), japonštinu (arigato pro na shledanou, musumé pro slečnu, sakura pro pivo, koničeva pro děkuji), němčinu (cuksfíra pro poddůstojníka, feldwacha pro polní stráž, jagdkompanie pro rozvědkovou jednotku pověřenou chytáním zajatců, kochkisna pro várnici), čínštinu (sajka pro housky z bílého pečiva).

Stejným způsobem lze identifikovat v souboru legionářské mluvy slova převzatá z předválečné mluvy, např. „pražštiny“ či z jiných nářečí, nebo ze slangu typického pro rakousko-uherskou armádu.

TIP: Vojenská gastronomie: Na čem si (ne)pochutnávali čs. legionáři?

Specifickým způsobem převzatým z ruštiny jsou zkráceniny vznikající odtržením jedné nebo více závěrečných slabik z prvního slova (ze slova dělostřelecký – zbude dělo-) a přidáním druhého slova (sklad): dělosklad. Tento proces je tak vlastně kombinací dvou postupů: krácení a skládání. Nelze vynechat komolení cizích slov. Fujtajfl pro tajfun, Šosa pro francouzský lehký kulomet Chauchat, Šošista pro střelce z této zbraně, Lujska pro lehký kulomet Lewis. 

Na fotografii známého sovětského fotografa Ivana Šagina pózuje slavná odstřelovačka podporučice Ljudmila Pavličenková, příslušnice 2. roty 54. střeleckého pluku 25. střelecké divize. Snímek pořízený v létě 1942, pravděpodobně po pádu Sevastopolu, na jehož více jak půlroční obraně se Pavličenková podílela. Zachycuje hrdinku se samonabíjecí puškou SVT-40 ráže 7,62 mm osazenou optickým zaměřovačem PU s 3,5násobným zvětšením a v převlečníku s maskovacím vzorem „améba“.

Na uniformě jsou také dobře patrná dvě vyznamenání: vlevo Leninův řád a vpravo pak medaile Za bojové zásluhy. Pavličenková bojovala před stažením do Sevastopolu i u Oděsy a od srpna 1941 do června 1942 si podle oficiálních zdrojů připsala celkem 309 zabitých nepřátelských vojáků, z toho 36 odstřelovačů.

TIP: Ďábel z Ramádí: Kdo byl nejúspěšnější americký sniper všech dob?

Po zotavení z frontového zranění, které utrpěla v posledních dnech obléhání Sevastopolu, absolvovala propagační turné po Spojených státech amerických a stala se vůbec první občankou Sovětského svazu, kterou v Bílém domě oficiálně přijal Franklin Roosevelt.

Navštívila i Kanadu a Velkou Británii, kde mimo jiné v Coventry předala peníze vybrané v SSSR na obnovu bombardováním zničeného města. Po návratu do vlasti byla povýšena na majorku, na frontu se ale nevrátila a až do konce války školila mladé odstřelovačky. V roce 1943 obdržela Zlatou hvězdu hrdiny SSSR.

I když tomu před 67 miliony let nic nenasvědčovalo, vláda velkých dinosaurů se v této době již chýlila ke svému konci. Na sklonku období křídy, a také celých druhohor, dopadl na Zemi obrovský meteorit a v následné apokalypse zmizeli nejen neptačí dinosauři, ale i mnoho dalších skupin organismů, které dnes známe jenom z fosilního záznamu. 

V americkém Novém Mexiku před pár lety objevili fosilní pozůstatky z této doby. Z objevu se vyklubal jeden z úplně posledních raptorů, tedy příslušníků skupiny dromeosaurů, kteří běhali po Zemi. Dostal jméno Dineobellator notohesperus, přičemž rodové jméno je složeninou z „Diné“, což je skutečné jméno kmene Navahů a „bellator“, čili latinsky „bojovník“. 

TIP: Zhenyuanlong: Opeřený bratranec velociraptorů z Jurského parku

Dineobellator byl podobný slavným raptorům z Jurského parku, jen o něco menší. Na výšku měřil asi metr a od hlavy po špičku ocasu asi dva metry. Celkem asi 20 fosilií prozradilo, že tito raptoři byli opeření, hbití, divocí a velmi zdatní predátoři. Podle vědců je možné, že lovili ve smečkách. Jejich kořistí mohla být veškerá zvířata malé až střední velikosti tehdejší přírody.

Traduje se, že Slaytonovy problémy způsobil první Američan na oběžné dráze, John Glenn. Tedy nikoliv problémy se zdravím, nýbrž s Bílým domem a NASA, které pak vyústily v jeho desetileté „uzemnění“ z kosmických letů.

Pokud nechceš, s nikým nemluv

Svou ženu Annie Margaret Glenn nesmírně miloval, přestože trpěla vadou řeči – koktala. Jenže u páru, který měl vystupovat v televizi, setkávat se s prezidenty či velvyslanci a s dalšími celebritami šlo o dost zásadní omezení. Manželé se však s problémem vypořádali po svém: Celou komunikaci vždy zastal John, zatímco Annie se jen usmívala a přikyvovala.

Ale 27. ledna 1962 se všechno odehrávalo jinak. Annie byla doma ve Virginii v kruhu nejbližší rodiny a přátel. Glenn seděl o tisíc kilometrů dál na mysu Canaveral v lodi Mercury na špici rakety Atlas. A za pár minut se měl stát prvním Američanem na oběžné dráze. Stovky novinářů kolem domu Glennových čekaly na jakoukoliv reakci manželky nejsledovanějšího muže USA. Annie byla na pokraji zhroucení. A ve vedlejší ulici parkovala kolona vozidel, v jejímž středu stála limuzína s tehdejším viceprezidentem USA Lyndonem Johnsonem. Politik se chtěl za každou cenu blýsknout s paní Glennovou před kamerami a fotoaparáty.

Annie se s ním však s pochopitelných důvodů odmítala před novináři setkat. Johnsonovi poradci proto kontaktovali administrátora NASA Jamese Webba a ten obratem zavolal na Canaveral s příkazem, že má Glenn manželce setkání s viceprezidentem nařídit. Když astronauta se ženou spojili, řekl jí do telefonu: „Ann, pokud s někým nechceš mluvit, tak s ním nemluv. A jestli nechceš, aby Johnson vkročil na náš trávník, tak tam nevkročí.“

Glenn, nebo nikdo

Start rakety se nakonec kvůli poruše musel odložit. Každopádně Johnson soptil – a Webb také: Věděl, že je viceprezident hlavní postavou, pokud jde o rozpočet kosmických programů. A jako nejvyšší šéf NASA důrazně požadoval, aby Glenna z letu odvolali a nahradili jej někým jiným.

V tu chvíli se však stalo něco, co nikdo nečekal. Ostatní piloti, kteří se rovněž připravovali na misi a o místo v kosmické kabině se doslova prali, se za Glenna – do té doby hlavního rivala – postavili. A vyjádřili se zcela jasně: „Nikdo z nás do té lodi nesedne. Buď poletí John, nebo nikdo.“ Dvacátého února 1962 se tak na palubě Mercury podíval na zemskou orbitu jako první americký astronaut právě Glenn.

Navzdory problémům se srdcem 

Na první pohled šlo o příběh se šťastným koncem, ale Bílý dům ani šéf NASA nezapomněli. Už delší čas věděli, že jim oddíl astronautů poněkud „přerůstá přes hlavu“: Ačkoliv žádný z těchto mužů dosud kolem Země nekroužil, média z nich dělala téměř polobohy. A nikdo se proti „americkým superhrdinům“ neodvažoval ani náznakem postavit.

V tu chvíli se proto velmi hodila skutečnost, že měl Donald Slayton zdravotní problémy. V srpnu 1959 mu lékař před testem na centrifuze v Pensylvánii naměřil neobvyklé hodnoty EKG. Myslel si, že se jedná o chybu zařízení, a vyšetření zopakoval – jenže se stejným výsledkem. Slaytona tudíž na centrifugu nepustili a poslali ho do vojenské nemocnice, kde ovšem lékaři přes veškerou snahu neodhalili nic zvláštního.

Protože však každý kandidát na astronauta podléhal bedlivému dohledu, odeslali Slaytona o měsíc později pro jistotu na specializovanou kliniku v San Antoniu. Aby se zbytečně nepřitahovala pozornost médií, měl několik dní oficiálně „virózu“. Texaští lékaři každopádně po důkladných testech identifikovali, že Slayton trpí vzácnou srdeční vadou – idiopatickou atriální fibrilací. Zjednodušeně řečeno jde o velmi rychlé a nekoordinované stahy jednotlivých svalových snopců v srdci.

Jelikož měl „Deke“ za sebou roky služby v armádě a náročné lékařské testy, nepovažovala se zmíněná diagnóza za zásadní problém. Pokud lidé s fibrilací nezemřou velmi mladí, čeká je plnohodnotný život bez větších problémů. „Budete žít dlouho,“ loučili se lékaři se Slaytonem. Ani je přitom nenapadlo ho z přípravy ke kosmickým letům vyřadit. On každopádně věděl, že se první mise Mercury odehrají bez něj, přesto dál tvrdě dřel. V prosinci 1961 pak padlo rozhodnutí, že premiérový let na oběžnou dráhu absolvuje Glenn a ten následující – Slayton. Lékaři si byli jeho zdravotním stavem naprosto jisti.

Pomsta administrátora Webba

Jenže pak přišel výše popsaný incident rodiny Glennových s viceprezidentem Johnsonem. Ještě před startem Glenna do vesmíru dostal jeden z vojenských lékařů aktuálně uvolněných do služby v NASA tip: Ta zpráva pocházela z míst „vyšších než Ministerstvo obrany“ – jak se běžně označoval Bílý dům – a říkala, že „některý z astronautů, možná přímo Glenn, má problémy se srdcem“.

Za vším prý byl jeden z lékařů, kteří Slaytona v roce 1959 vyšetřovali – nejspíš zároveň osobní doktor Lyndona Johnsona. Zřejmě se před politikem, jenž měl se srdcem rovněž dlouhodobé potíže, prořekl, že jistý astronaut také nemá srdce právě v nejlepším stavu, a přesto ho to nijak neomezuje. Konkrétní jméno pravděpodobně nezmínil, protože NASA se následně pokoušela zahrát situaci do autu: „Ne, Glenn žádné takové problémy nemá.“ O několik dní později přišel dotaz na jeho náhradníka Scotta Carpentera. Odpověď zněla stejně. Vesmírná agentura nicméně pochopila, že hru na kočku a myš nevyhraje, a uvedla, že se jedná o Slaytona.

„Deke“ se zatím chystal na svou misi Mercury Delta 7, jež se měla uskutečnit v květnu 1962. V polovině března jej ov šem odvolali z přípravy na mysu Canaveral do Washingtonu, kde na něj čekala dvacetičlenná komise lékařů amerického letectva. Výsledek důkladného vyšetření? Schopen letu bez omezení.

TIP: Věčně druhý astronaut: Osudové příběhy Scotta Carpentera

V tu chvíli se však do hry vložil administrátor James Webb: Prohlásil, že názor armádních specialistů není podstatný a že Slayton musí před komisi civilních lékařů, protože NASA je civilní agentura. Další tříčlenná komise pak astronauta jen zběžně vyšetřila stetoskopem. Formálně sice odborníci neshledali žádný problém, ale konstatovali, že pokud má NASA v záloze další – zcela zdravé – piloty, ať raději pošle do kosmu některého z nich. Webbovi to stačilo, aby Slaytona z mise odvolal.

Dokončení: Šéf astronautů Donald „Deke“ Slayton: Ten, který vybíral posádky (2) (vychází v neděli 5. dubna)

V době svého největšího rozmachu se římské impérium dělilo na čtyřicet provincií, z nichž každá měla vlastní hlavní město jako správní středisko. Srdcem říše byl Řím a jeho hlavou císař. Z dobytých území přitom proudilo k jeho dvoru exotické zboží – buď jako válečná kořist, nebo v podobě obchodních artiklů. K nejdůležitějším zdrojům cizokrajných produktů nepochybně patřila Afrika. Nejenže odtam Římané získávali otroky, ale pro pobavení lidu si z černého kontinentu houfně přiváželi i divoké šelmy, s nimiž pak v amfiteátrech bojovali na život a na smrt váleční zajatci či otroci.

Město zrozené z dun

Největším a zároveň hlavním městem provincie Afrika se stalo Leptis Magna ležící na území dnešní Libye. Rozkládalo se podél severoafrického pobřeží při Středozemním moři asi sto třicet kilometrů východně od Tripolisu. Blízká Sahara měla na svědomí, že jeho trosky až do 16. století spočívaly pod nánosy písku. Jen tu a tam z dun vykukovaly sloupy a sochy, které obyvatelům okolních vesnic naháněly takový strach, že se místu obloukem vyhýbali.

Za prvními tamními archeologickými nálezy musíme hledat chamtivost Clauda Lemaira, francouzského konzula v Tripolisu. Roku 1683 si všiml nádherných mramorových památek doslova „vyrůstajících“ z písku a později se jeho přičiněním dostaly stovky římských uměleckých předmětů do Paříže, kde skončily v soukromých sbírkách a v muzeích.

Další archeologické práce – o pár století později v době okupace v letech 1911 a 1912 – měly národní charakter. Italové chtěli odkrytím antického města zdůraznit římskou přítomnost v severní Africe již před dvěma tisíci lety. A od roku 1951, kdy se Libye stala nezávislým státem, provádějí výzkum tamní univerzity ve spolupráci se zahraničními odborníky. Velká část města nicméně zůstává nadále skryta v písku.

Chlouba císaře z Afriky 

Historie Leptis Magna byla krátká, avšak oslňující. Město vzniklo v 7. století př. n. l. coby obchodní přístav Féničanů a dlouho tvořilo součást Kartága. Jeho sláva začala stoupat přibližně od roku 146 př. n. l., kdy se po prohrané válce s Římem začlenilo do impéria a stalo se správním střediskem provincie. Jeho přístav byl nejdůležitějším v Africe a město plnilo funkci nejvýznamnějšího římského dodavatele exotického zboží, ale hrálo rovněž roli obchodní křižovatky. Vypovídá o tom i orientace hlavní ulice, která spojovala přístav s centrem: měřila půl kilometru na délku, dvacet metrů na šířku a na obou stranách ji i lemovalo množství obchůdků. 

Největší slávu, ale zároveň labutí píseň zažilo Leptis Magna v roce 193, kdy se tamní rodák Septimius Severus stal prvním císařem pocházejícím z Afriky (vládl v letech 193–211). Aby uctil rodné město, vynaložil obrovské sumy na jeho zkrášlení. Pracoval na tom tak usilovně, že začalo africké centrum po estetické stránce konkurovat samotnému Římu. 

Náměstí z mramoru 

Město nabízelo vše, co mohli jeho tehdejší obyvatelé potřebovat. Největší důraz se ovšem kladl na estetiku, a stavby tak musely být nejen praktické, ale i krásné. Centrum tvořilo fórum – obdélníkové náměstí obklopené důležitými správními a náboženskými budovami. Jeho původní podobu přetvořil císař Septimius tak, aby přímo oslňovalo – bylo dlážděno mramorem a zdobilo jej mnoho oblouků a soch. Významnou součástí fóra byla rovněž impozantní bazilika o délce 92 metrů, široká a vysoká shodně asi 40 metrů. 

Kromě obchůdků mohli obyvatelé nakupovat na tržnici, a aby prodávající nešidili, museli používat kamennou desku s otvory sloužícími jako oficiální měrky na různé suroviny. Do nich se pak jako do trychtýřů sypalo zrní nebo lily tekutiny, například víno a olej.

Právo na stavbu budov měl nejen císař, ale i řadoví občané, kteří si tak získávali přízeň lidu. Například Hannibal Rufus, bohatý obchodník z Kartága, nechal v Leptis Magna zbudovat divadlo pro šestnáct tisíc diváků. Hlediště přitom jeho stavitelé vyhloubili přímo do skály a akustika byla tak dokonalá, že mohli diváci v posledních řadách slyšet z pódia i tiché mluvení. 

Nepostradatelné domy lásky

Při procházce antickým městem mnohé zarazí mužské přirození v nadživotní velikosti, vytesané do kamenného bloku na rohu dvou ulic. Zmíněný symbol se těšil oblibě zejména u mužské části tehdejší populace – označoval totiž veřejné domy. Římané věděli, že jednu z nejdůležitějších podmínek pro uchování společenské stability v říši představuje uspokojení tělesných potřeb mužů. Prostitutky nepracovaly na ulici, ale pouze ve veřejných domech, které spadaly pod ochranu a kontrolu státu: směly mít otevřeno jen v noci, aby přes den nerozptylovaly pracující občany. 

Všechny „služebnice lásky“ se musely registrovat a ze svých (nepříliš vysokých) výdělků odváděly daně. Prostitutkami se stávaly většinou otrokyně a příslušnice nejchudších vrstev, avšak nezřídka se pod falešnými jmény tajně oddávaly sexuálním hrátkám s klienty i bohaté ženy, které hledaly rozptýlení v nudném manželství. Pokoje ve veřejných domech byly malé, špinavé a vypadaly spíš jako vězeňské cely. Zdi bohatě zdobily erotické nápisy a malby, které měly zvýšit sexuální apetit klientů, ale zároveň sloužily jako katalog služeb a pozic. 

Debaty na latrínách 

K největším vymoženostem Leptis Magna ovšem patřily veřejné lázně z mramoru s nádhernými mozaikami a sochami. Nabízely bazény s teplou, vlažnou a studenou vodou a patřila k nim rovněž tělocvična. Využívali je ovšem jen obyvatelé středních vrstev – bohatí patricijové měli totiž soukromé lázně přímo ve svých luxusních vilách. 

Ve městě, kde v době největšího rozmachu žilo zhruba sto tisíc obyvatel, se vůbec velmi dbalo na dodržování hygieny. Kanalizace přiváděla pitnou vodu z venkova a odváděla špinavou vodu ven z města, což se týkalo i výkalů. Zatímco pro nás je však samozřejmé vykonávat potřebu o samotě, Římané chodili na záchod společně a veřejné – placené – latríny považovali za prostor, kde se setkávali, povídali si a uzavírali obchody. Záchody se nacházely v budově lázní: šlo o obdélníkové místnosti, podél jejichž zdí se táhla dlouhá mramorová deska s otvory v pravidelných vzdálenostech. Tekoucí voda pod nimi odváděla splašky do kanálů a uprostřed místnosti se pak nacházely nádoby s vlhkými žínkami, které sloužily jako toaletní papír. Muži a ženy měli latríny oddělené.

Konec slávy

Za úpadkem města stálo zejména působení přírodních zákonů. Neustálé nánosy pouštního písku, s nimiž si lidé už v 3. století nedokázali poradit, přístav doslova pohřbily. Leptis Magna tak skončilo odříznuto z obchodních tras a již v polovině 4. století zela jeho velká část prázdnotou. Když jej v roce 650 dobyli Arabové, bylo už téměř neobydlené.