Námořnictvo německé říše, ať už stál v jeho čele kdokoli, představovalo z hlediska názoru na pobřežní čluny takřka přesný opak toho britského. Loďstvo císařství, Výmarské republiky i třetí říše mívalo obvykle omezené prostředky a admirálové věděli, že budou muset čelit daleko silnějším protivníkům. Členité pobřeží Evropy vypadalo jako problém, ale Němci se jej vždy snažili proměnit ve výhodu, a proto budovali silné loďstvo pro pobřežní operace.

Předchozí část: Duel na bouřlivých vlnách: Posádky britských a německých rychlých člunů (1)

Německá sázka na malé lodě 

Jednoduchý a levný rychlý člun, který se dá lehce vyrábět ve velkých sériích, se tak jevil jako dokonalý prostředek pro neustálé narušování převahy Royal Navy. Bylo jasné, že takové lodě nemohou vyhrát celou námořní válku, zároveň se ale dalo předpokládat, že při správném nasazení mohou působit protivníkovi závažné materiální a psychologické škody, jelikož jej mohou přimět, aby k obraně proti nim vyčleňoval neúměrně velké zdroje. Obdobně tomu ostatně bylo i s minami, a proto Kriegsmarine věnovala velkou pozornost také minonoskám, které značně komplikovaly operace britských lodí průlivu La Manche.

Hlavním nástrojem pro toto specifické válčiště se nicméně staly rychlé čluny, německy Schnellboot či S-Boot. V mnoha zdrojích se ale objevují i pod jménem „E-Boat“, což je dobové britské označení utvořené z termínu „Enemy Boat“, tedy nepřátelský člun. Na rozdíl od Velké Británie se v Německu těšily dlouhodobé podpoře, která začala již před nástupem nacistů k moci. Hlavním dodavatelem se stala firma Lürssen.

Ta vyvinula základní design Schnellbootu na přelomu 20. a 30. let coby soukromou iniciativu na bázi konstrukce jachty, ovšem záhy začala získávat státní zakázky, protože Kriegsmarine přesně o takové čluny stála. Hned od počátku bylo zřejmé, že se jedná o mimořádně povedenou zbraň, takže ačkoli se postupně uskutečnila řada změn, například v podobě montáže pancéřovaného kapitánského můstku, základní design německého rychlého člunu se během války v zásadě nezměnil. 

Speciální skupina 

Primární oblast bojového využití těchto plavidel představoval průliv La Manche, přestože menší počet S-Bootů byl po železnici dopraven i ke Středozemnímu a Černému moři. Naproti tomu výcvik se odehrával nejčastěji v klidnějším Baltském moři, nicméně k bojovým akcím nejednou došlo i tam. Rozdíl oproti Velké Británii spočíval mimo jiné v tom, že německé námořnictvo nemělo žádný problém získávat kandidáty pro službu na S-Bootech. Kriegsmarine se těšila velkému zájmu dobrovolníků a mohla si vybírat. Preferovala ty, kdo již měli nějaký vztah k moři, ale nezřídka dávala šanci i technicky vzdělaným mladíkům z vnitrozemí.

Nedisponovala sice systémem záloh srovnatelným s tím britským, nicméně služba na rychlých člunech byla dostatečně lákavá, což ještě násobily propagandistické apely k obraně vlasti. V případě pobřežních člunů totiž bylo jasné, že jsou primárně nástrojem pro ochranu domácího pobřeží, byť válečná realita se pak ukázala být výrazně odlišná. Co ale námořníky na člunech Royal Navy i Kriegsmarine spojovalo, byly základní požadavky na členy posádek. Také Němci totiž preferovali spíše flexibilní a statečné muže s trochu dobrodružnou povahou před možná perfektně poslušnými, jenže ne tak bystrými a odvážnými kandidáty.

Podobně jako posádky německých ponorek tak i muži z S-Bootů postupně vytvořili specifickou komunitu, jež do tradic Kriegsmarine tak úplně nezapadala. Jejich symbolem se stal zvláštní odznak (Schnellboot-Kriegsabzeichen), jenž se uděloval mimo jiné za příkladné chování, úspěšnou misi, zranění v boji či vynikající velení. Neobvyklé bylo, že se jeho vzhled vyvíjel s tím, jak se měnil vzhled různých verzí člunů, v každém případě ovšem potvrzoval mimořádné úspěchy této složky – vždyť německé rychlé čluny byly z hlediska potopeného výtlaku spojeneckých lodí po ponorkách druhou nejúspěšnější složkou Kriegsmarine.

Měření sil

Britské námořnictvo silně podcenilo potenciál člunů a pobřežních sil obecně. Tato skutečnost vynikla již krátce po vypuknutí války, kdy museli překvapení Britové čelit operacím výborně připravených německých rychlých člunů a minonosek a průliv La Manche se záhy stal nebezpečnou zónou. Royal Navy proto muselo spolknout vlastní hrdost a přiznat, že rychlé čluny mají význam.

Dosud přehlížená a okrajová složka tedy získala podstatně větší podporu, na čemž měl ostatně podíl také Winston Churchill, který odvážným mužům na malých plavidlech velmi fandil již od první světové války. Oproti Němcům však Britové značně zaostávali z hlediska specifického výcviku a taktiky pro rychlé čluny, a proto jim nejčastěji nezbylo než improvizovat či napodobovat protivníka. Učili se ale velice rychle a brzy se mohli mužům Kriegsmarine rovnocenně postavit, přičemž jim pomáhal také nesmírně cenný technický vynález v podobě radaru.

Převaha mizí

Prvotní převaha německých rychlých člunů tak začala slábnout, na čemž se navíc podepisovala změna situace ve vzduchu, jelikož značné ztráty S-Bootům působily i britské letouny. Obecně lze říci, že německá taktika byla zpočátku mnohem více ofenzivní, protože šlo hlavně o útoky na spojenecké konvoje, ale také britské MTB a MGB začaly časem vyrážet do útočných akcí, aby záměrně vyhledávaly a ničily německé čluny.

TIP: Služba v ocelové rakvi: Každodennost prvoválečných ponorkářů

Spektrum operací na obou stranách nicméně bylo daleko širší a zahrnovalo také pomoc při kladení a likvidaci min, zachraňování sestřelených letců nebo vysazování agentů. Ačkoli vítězství ve válce nakonec slavili Britové, z dlouhodobého hlediska lze konstatovat, že pro rozvoj konstrukce a taktiky rychlých člunů toho udělali více němečtí inženýři a námořníci.

Množství autorů se v minulosti zabývalo Hitlerovým vztahem ke společnosti Thule (německy Thule-Gesellschaft, pravým jménem Studiengruppe für germanisches Altertum, doslovně česky „Studijní skupina pro germánský starověk“). Slovo Thule je název bájného severského ostrova, který je znám i jiným jménem – Hyperborea. Z pohledu nacistické esoteriky byl ostrov Thule chápán jako místo, ze kterého vzešla árijská rasa.

Thule a vznik nacismu

Společnost Thule založil koncem první světové války Rudolf von Sebottendorf (původním jménem Adam Glauer), jeden z žáků Lanze von Liebenfelse – rakouského radikála (vlastním jménem Adolf Josef Lanz), který založil okultistický magazín Ostara, v němž publikoval nacionalistické a protižidovské texty.

Sebottendorf v mládí hodně cestoval a v Egyptě měl možnost seznámit se s vyznavači súfismu, mystické odnože islámu. Právě to v něm zřejmě probudilo zájem o okultismus i alchymii, který se stále víc prohluboval. Po návratu do Německa však byl obviněn z různých podvodů a padělatelství, takže musel uprchnout do Istanbulu, kde se věnoval okultismu a roku 1910 založil vlastní mystickou lóži.

Za první světové války se usadil v Bavorsku, vstoupil do nacionalisticky zaměřeného Germánského řádu (Germanenodren). Jeho názory byly čím dál „originálnější“. Mimo jiné tvrdil, že islám a germánské runy mají stejné árijské kořeny, ale árijci prý ztratili povědomí o magické síle run kvůli míšení s podřadnými rasami, zejména se Židy.

Po vzniku společnosti Thule počet členů rychle rostl a na podzim 1919 jich bylo už okolo 1 500. Vstupovali sem lidé z „lepší společnosti“, hlavně šlechtici, právníci, soudci, bankéři, podnikatelé a podobně. Mnoho z nich se později stalo funkcionáři nacistické strany NSDAP. Skupina prováděla různé na pohled efektní obřady, přednášky o germánské mytologii a další akce.

Symbolem Thule byl pravotočivý hákový kříž překrytý mečem a společnost měla hesla typu „Pamatuj, že jsi Němec“ nebo „Dbej na čistotu své krve“. Členové věřili v příchod jakéhosi germánského mesiáše, který vyvede poražené Německo z chaosu a používali pozdrav „Heil und Sieg!“.

V dobách politické nestability v Německu na přelomu let 1918 a 1919 se Thule aktivně podílela na boji s levicovými silami. Docházelo přitom k bojům s komunisty, při nichž tekla krev na obou stranách. A protože vedení Thule mělo zájem proniknout i mezi dělníky, došlo k založení Politického dělnického kroužku, v jehož vedení se objevil jeden ze zakladatelů nacistické strany Anton Drexler. Ten úzce spolupracoval se Sebottendorfem na založení Německé dělnické strany (Deutsche Arbeiterpartei) v lednu 1919, která se o rok později přejmenovala na Nacionálně socialistickou německou dělnickou stranu (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei – NSDAP).

Hitler a tajné společnosti

Přes úzké propojení nacistů s Thule se Hitler oficiálně stavěl proti podobným tajným spolkům a odsuzoval jejich spiklenecký charakter. Nikdy také ve skutečnosti členem Thule nebyl a  vystupoval zde pouze jako host, podobně jako další nacističtí předáci Dietrich Eckart, Rudolf Hess nebo Alfred Rosenberg. Hitler sám dával přednost otevřenému boji v politické straně, jakou se stala NSDAP.

Některé prvky z činnosti ariosofistů jej bezpochyby ovlivnily, zejména nenávist proti Židům a rasismus obecně. Ale okultní teorie mu zřejmě vždy byly cizí a sám členy tajných společností ve svém Mein Kampf ironicky hodnotil takto: „Charakteristické pro tyto povahy je, že básní o starogermánském bohatýrství, o šedém závoji dávných dob, o kamenných sekyrách, mečích a štítech, ve skutečnosti jsou však největší zbabělci, jaké si člověk jen může představit. Neboť stejní lidé, kteří ve vzduchu šermují s věrnými plechovými kopiemi starogermánských mečů a na vousaté hlavě nosí preparovanou medvědí kůži s rohy a prosazují boj s duchovními zbraněmi, se jako hejno hus ve spěchu rozutečou před každým komunistickým gumovým obuškem. Potomstvo nebude mít mnoho důvodů oslavovat jejich hrdinskou existenci v nějakém novém eposu.“

TIP: Hákový kříž nad velehorami: Po stopách nacistické expedice do Tibetu

Znak Thule byl ovšem nakonec v upravené podobě přijat jako nacistický symbol a tím už zůstal. Na zakládající schůzi NSDAP v květnu 1920 tak mohli lidé poprvé vidět černou svastiku v bílém kruhu na červeném pozadí. Samotná společnost Thule po uklidnění politické situace v Německu ztrácela na významu a nakonec se kolem poloviny dvacátých let dočasně rozpadla. 

Neobvyklá podívaná se naskytla Sheldonovi Rey Boco, mořskému biologovi z australské Griffith University. Nedaleko břehů filipínského ostrova Palawan narazil na záplavu růžových medúz druhu Crambione cf. mastigophora. Výskyt tak obrovského množství těchto žahavců je zde v této roční době rozhodně neobvyklý. Podle Sheldona Rey Boca je sem s největší pravděpodobností přinesly příhodné oceánské proudy, směřující do zálivu Corong-Corong.

TIP: Opeřená invaze: Krocaní gangy terorizují obyvatele amerických měst

Medúzy Crambione cf. mastigophora (české pojmenování pro ně chybí, v angličtině bývají označovány za „rajčatové medúzy“, na Filipínách jim říkají labong-labong) nejsou pro člověka nebezpečné. Problémy mohou obří hejna způsobit rybářům, kterým mohou zahlcovat sítě a nepříjemné jsou také pro plavce. Jsou ale důležité pro mořské a oceánské ekosystémy a v Číně a Japonsku jsou běžnou ingrediencí tamní kuchyně. 

Rakovina stále představuje jednu ze zásadních hrozeb lidstvu a je zodpovědná za množství úmrtí. Statistiky uvádějí, že v roce 2018 zemřelo v souvislosti s rakovinou okolo 9,6 milionu lidí. V řadě případů je to především kvůli tomu, že se nádor nepodaří zachytit včas a pacientovi je diagnostikován ve chvíli, kdy už je na efektivní léčbu v podstatě pozdě. Některé typy rakoviny se rozvíjí velmi pozvolna a postupně, často celé roky, a dokonce i pokročilé nádory mohou být velmi nenápadné.

Včasná diagnostika

Tým vědců z amerických a britských univerzit nedávno oznámil nový typ krevního testu, které dokáže detekovat přes 50 různých typů nádorů. Dokonce určí, na jakém místě v těle se tento nádor vyskytuje. Klíčovou součástí testu je umělá inteligence. Tvůrci testu ji vycvičili tak, aby dokázala nalézt specifické chemické „značky“ na DNA, takzvané metylace DNA, které souvisejí s jednotlivými typy nádorů.

Vědci nejprve umělou inteligenci vycvičili na více než 3 000 vzorcích krve z databáze Circulating Cell-free Genome Atlas (CCGA), z nichž půlka byla od pacientů s různým typem nádoru. Pak nový test vyzkoušeli na 1 200 dalších vzorcích, z nichž opět polovina pocházela od pacienta s nějakým nádorem.

Test s inteligencí dokázal detekovat 18 % nádorů v nejranější fázi a 93 % nádorů v nejpokročilejší fázi.  Rovněž v 93 % případů test správně určil tkáň, v níž se nádor u pacienta nachází. Zároveň měl jen 0,7 % falešně pozitivních výsledků.

TIP: Nový krevní test dokáže odhalit 20 typů rakoviny v rané fázi

„Možnost odhalit rakovinu v raných stádiích, kdy je méně agresivní a lépe léčitelná, má obrovský potenciál zachraňovat životy a my potřebujeme technologické inovace, které by tento potenciál uvedly do praxe. Ačkoli tento test je teprve v úvodní fázi zkoušek, výsledky jsou velice povzbudivé,“ uvedl britský onkolog David Crosby.

Ze švýcarského alpského střediska Zermattu se každý den po setmění zaměří světla na štít Matterhornu a vytvoří na něm obraz podle návrhu Švýcara Gerryho Hofstettera. Zermatt, uvyklý na ruch a turisty, nyní zeje kvůli koronaviru prázdnotou. Iluminační akcí chce prokázat solidaritu s celým světem, který čelí smrtící epidemii.

Hofstetter navrhl několik obrazů, mezi nimiž jsou italská a švýcarská vlajka, slova naděje a solidarita i červené srdce na bílém podkladu. Každý večer po setmění se promítají na jednu ze stěn Matterhornu, který se tyčí do výšky 4 478 metrů. Prozatím se počítá s tím, že akce potrvá do 19. dubna, do nějž mají ve Švýcarsku platit mimořádná opatření proti koronaviru.

„Chtěli jsme udělat něco sympatického pro lidi celého světa,“ řekl ředitel zermattské turistické kanceláře Daniel Luggen. „Matterhorn je pro Švýcarsko významný symbol, který je znám všude ve světě. Věříme, že když ho takto osvětlíme, dodá to lidem naději,“ dodal Luggen.

Gerry Hofstetter svůj projekt vysvětluje takto: „Světlo, to je naděje. Jestliže je v situaci, jakou nyní prožíváme, použijete k předání poselství, předáváte i naději. Matterhorn tady byl, ještě když lidstvo neexistovalo. Když se podíváte zpět do historie a do dob nemocí, bylo to umění, které lidem připomínalo, že bude lépe. To dokáže jenom umění.“

Fosilie nám mohou poskytnout informace nejen o tom, jak původní tvor vypadal, ale za příhodných podmínek také o jeho genetické informaci. Paleogenetici nedávno zaznamenali významný úspěch, když přečetli dávné proteiny ze zubní skloviny, která je součástí fosilie dávného předka z lidské linie.

Šlo o fosilii stále dost záhadného hominida druhu Homo antecessor, která byla nalezena na významné paleontologické lokalitě ve španělské krasové oblasti Atapuerca. Původní majitel těchto kostí přitom žil asi před 800 tisíci let. Tím pádem jde o doposud nejstarší genetickou informaci, kterou se nám povedlo získat z fosilií v lidské linii.

TIP: Muž z Altamury dárcem nejstaršího vzorku DNA neandertálců

Vědci se obvykle snaží z fosilie získat dávnou DNA a přečíst její sekvenci. Čím starší je ale fosilie, tím menší je naděje, že se v ní ještě najde nějaká DNA ve slušném stavu. V tomto případě badatelé použili odlišný postup. Nezískali přímo genetický materiál, ale pomocí hmotnostní spektrometrie přečetli sekvenci aminokyselin v dávných proteinech, které se uchovaly v zubní sklovině zmíněné fosilie. Je to sice poněkud jiný druh genetické informace než sekvence DNA, i tak ale obsahuje spoustu cenných údajů.

Jistě byste správně odhadli, že se pití kávy, a tudíž i výraz pro ni rozšířily z arabského světa. Slovo „kahwa“ v arabštině původně označovalo víno, později se začalo používat pro předchůdce dnešní kávy.

Šlo o nápoj připravený ze zrn stromu rostoucího planě v oblasti Habeše zvané Kaffa. Přes turecký ekvivalent „kahve“ se pojmenování kávy dostalo do dalších jazyků. Voňavá pochoutka se samozřejmě dostala i do českých zemí, přičemž prvenství v tomto případě patří Brnu. Od roku 1702 zde lahodný exotický mok nabízel jistý pokřtěný Turek Ahmed. V Praze prodával kávu zřejmě Arab, česky zvaný Jiří Deodat, který ji vařil ve svém bytě tzv. na turecký způsob. Pak s kbelíkem nápoje a třtinovým cukrem chodil po ulicích a nabízel ho kolemjdoucím. V roce 1714 si ale polepšil a zařídil si kavárnu na Malé Straně. Koncem 19. století už bylo v Praze 33 velkých a 38 menších kaváren, v Brně pak 30 větších a 63 menších. 

TIP: Zákoutí češtiny: Jak pivo ke svému názvu přišlo?

Podávané delikatese se u nás ovšem v té době spisovně říkalo „kafe“. Proč je tedy „kafe“ dnes nespisovné? Mohou za to národní obrozenci, konkrétně Josef Jungmann, jenž písmeno „f“ považoval za neslovanské. Proto se inspiroval v polštině a srbochorvatštině a prosadil do spisovného jazyka tvar „káva“.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Historické centrum Jaroslavle se na seznam světového dědictví dostalo díky harmonii a souměrnosti zástavby. O tu se v 18. století zasloužila carevna Kateřina II. Veliká. Právě díky její urbanistické reformě, která proměnila tvář téměř všech sídel v impériu, vznikl nový koncept: zachovat architektonicky cenné budovy a přestavět zbytek města do úhledných pravidelných ulic. Projekt vypracoval Ivan Starov a středem jeho návrhu se stal chrám Proroka Eliáše, k němuž se sbíhají hlavní třídy metropole.

Nejvýznamnější památky představují architektonické komplexy náměstí, nábřeží a centrálních ulic, lemovaných dvoupatrovými neoklasicistními domy. Sovětské období se jádra města paradoxně téměř nedotklo a přístav na Volze z 80. let minulého století z historické kompozice nijak nevyčnívá. Dnes však staré centrum ohrožuje měnící se územní plán a nové stavební projekty.

Město moudrého knížete

Specifický rys Jaroslavle tvoří četné kostely a kláštery z 16. a 17. století, působící jako dominantní prvky. Uvnitř každého z nich se nacházejí hodnotné nástěnné malby a ikonostas – dřevěná či mramorová stěna zdobená ikonami, jež odděluje oltářní část od prostoru pro věřící. 

Spaso-preobraženský klášter z 12. století hrál kdysi důležitou obrannou roli. V roce 1501 však vyhořel a znovu vyrostl po vzoru chrámu Zvěstování a Archandělského chrámu v moskevském Kremlu. Pro město plnil podstatnou úlohu i coby duchovní, kulturní a ekonomické centrum.

TIP: Město na vodě: Sen Petra Velikého na bažinách a kanálech

Během stalinistického období byly zničeny tisíce kostelů, především ve větších sídlech. V Jaroslavli jich ovšem přežilo 56 z 80. Některé se sice v té době využívaly jako dílny či sklady, ale vnitřní umělecká výzdoba zkáze unikla.

Město ležící na soutoku řek Volha a Kotorosl patří k nejstarším a historicky nejzachovalejším v Rusku. Podle legendy jej v 11. století založil kníže Jaroslav I. Moudrý, jenž na místě při lovu zabil medvěda. Šelma přitom figuruje ve znaku metropole dodnes. 

Pokud jde o vesmírné observatoře, až doposud jsme spoléhali spíše na velké a drahé teleskopy. V řadě případů ale existuje jednodušší řešení – poslat do vesmíru sestavu malých satelitů, které budou společně pracovat jako velký a výkonný radioteleskop. Přesně to teď plánuje americká NASA s projektem SunRISE (Sun Radio Interferometer Space Experiment).

Cubesaty mise SunRISE by měly vyrazit do vesmíru nejdříve v červenci 2023. Cílem této mise, která přijde asi na 63 milionů dolarů (přibližně 1,6 miliardy Kč), bude výzkum rádiových vln, která vysílá Slunce během slunečních erupcí, zejména při výronech koronální hmoty (CME).

Sestava topinkovačů

Satelity zhruba o velikosti topinkovače, které se budou skládat ze 6 cubesatových jednotek, vytvoří formaci na ploše o velikosti zhruba 10 kilometrů. Zemi budou obíhat na geosynchronní dráze ve výšce 35 tisíc kilometrů. Budou se držet dostatečně daleko od pozemské ionosféry, která brání průchodu rádiových vln právě na těch frekvencích, s nimiž budou pracovat cubesaty SunRISE.

TIP: Mise do neznáma: Flotila cubesatů míří do přehlížené ignorosféry

Šestice cubesatů bude fungovat jako jeden velký radioteleskop. Pořízené snímky rádiových vln na frekvencích od 20 MHz až pod 1 MHz budou cubesaty posílat na Zemi prostřednictvím komunikační sítě Deep Space Network. Virtuální vesmírný teleskop SunRISE bude schopný vytvářet 3D mapy slunečních erupcí a měl by nám poodhalit procesy urychlování částic slunečního větru v blízkosti Slunce.