Prakticky každá galaxie má ve svém nitru supermasivní černou díru. Tyto obrovské černé díry jsou ale obvykle poměrně klidně a tiché. Jen vzácně se stane něco, co naruší jejich siestu.

Vaidehi Paliya z německého institutu Deutsches Elektronen Synchrotron (DESY) a jeho spolupracovníci nedávno vůbec poprvé dokázali pořídit snímek relativistického výtrysku z jádra galaxie, který bezprostředně souvisí se srážkou dvou galaxií. Ukázalo se, že během rozhodující fáze procesu splývání galaxií, dochází ke zvýšené aktivitě černých děr v jejich jádrech a uvolňování výtrysků s extrémní rychlostí. 

Gama záření aktivní galaxie

Vědci detekovali gama záření, v tomto případě neklamnou známku relativistického výtrysku hmoty, který pochází z jádra galaxie TXS 2116−077. Tuto galaxii pozorujeme, jak se sráží se sousední galaxií. Obě galaxie jsou přitom spirálové a mají tvar disku. Tato pozorování definitivně potvrzují, že se při splývání galaxií dostane k supermasivním dírám množství materiálu a jejich aktivita se přepne na „vyšší rychlostní stupeň“.

TIP: Jak vypadá jídelníček supermasivních černých děr: Jedna hvězda ročně

Pozorovaný výtrysk galaxie TXS 2116−077 sice míří přímo k nám, ale zatím je „v plenkách“. Vznikl velmi nedávno a teprve sbírá síly. Až se „rozjede“ naplno, mohlo by jeho záření „přezářit“ celou galaxii. V podobných případech září aktivní jádro galaxie tak intenzivně, že za jedinou sekundu vyzáří více energie, než Slunce za celý svůj život.

Nejlehčí tank ve výzbroji země galského kohouta – Renault FT-17 – vznikl ve dvou verzích. Kulometná s jediným automatem Hotchkiss se hodila pro průzkum, dělostřelecká už nesla na lehký tank solidní výzbroj v podobě 37mm kanonu Puteaux SA 18. Pokud se renaulty používaly proti cílům, jež odpovídaly jejich možnostem (lehčí opevnění), byl tento kalibr dostačující.

Německý těžký A7V se od všech dohodových protějšků lišil svým určením. Neměl prorážet linie ani prohlubovat průlomy, spíše se jednalo o mobilní pevnost pro podporu infanterie. Nepočítalo se s nutností vypořádat se s těžším terénem či zákopy, čemuž odpovídal i tvar korby. Zatímco britské obrněnce mívaly kosočtvercový profi l a francouzské připomínaly lodě se zkosenou přídí, vilémovský stroj vypadal jako krabice na pásech ježící se hlavněmi. 

Kanony i kulomety 

Obluda s osmnáctičlennou(!) osádkou jako by předjímala megalomanské projekty Hitlerovy třetí říše. Z přídě trčel 57mm pevnostní kanon Maxim-Nordenfelt, v bocích a zádi vězelo šest střílen s kulomety MG 08 ráže 7,92 mm. Rozložením arzenálu se tedy A7V podobal spíše francouzským než britským konstrukcím. Při prvním tankovém střetu v dějinách potvrdil zranitelnost čistě kulometných obrněnců. Tři německé stroje narazily 24. dubna 1918 u Villers-Bretonneux na jeden „mužský“ a dva „ženské“ tanky Mark IV. Němci rychle vyřadili oba stroje bez děl, poté však čelní A7V inkasoval zásahy z 57mm kanonu a osádka ho musela opustit.

A jaký je tedy verdikt co do nejlépe vyzbrojeného tanku Velké války? Celkové srovnání opět vyznívá ve prospěch britské řady Mark I–V. I když účinnost děl omezovala zastaralá lafetace, každou stranu stroje vždy bránil kanon podpořený kulomety. Ani pro zásah odolnějšího cíle se tak obrněnec nemusel otáčet.

Zatřetí: vývojový potenciál 

Posledním úhlem pohledu, z něhož se na tanky podíváme, bude nadčasovost designu a vliv na vývoj dalších typů v poválečném období. Obrněnce z let 1916–1918 obvykle vznikaly za chodu a bez předchozího koncepčního plánování. Reagovaly na momentální válečné potřeby, aniž by konstruktéři uvažovali o jejich využitelnosti v budoucích konfliktech. Ostatně první světová válka v očích mnoha z nich měla být i válkou poslední. Britské tanky Mark I–V prokázaly jistý vývojový potenciál vylepšující schopnost překonávat zákopy, ale šlo jen o drobné modernizace.

V závěrečné fázi války vznikla prodloužená verze Mark V+ s lepší průchodností terénem a tvarově nejpokročilejší Mark V++, i když se pořád jednalo o typy určené výhradně k původnímu účelu. Zůstával jim kosočtvercový profil, pásy obíhající kolem celého obvodu stroje i problémové sponsony. Z tohoto schématu nedokázali inženýři vybočit ani u prototypů Mark VI–X a není divu, že se žádný nedočkal sériové produkce. Velká Británie vyšla z konfliktu jako přední tanková velmoc a nemohla si dovolit provozovat rychle zastarávající flotilu – i úspěšný Mark IV byl záhy stažen do výcvikových středisek a vývoj se zaměřil na odlišné konstrukce.

Ještě menší potenciál prokázaly francouzské těžké i střední modely. Saint-chamond a Schneider CA1 představovaly de facto jednoduché ocelové krabice na pásech, navíc sdílely několik konstrukčních vad. Šlo zejména o kombinaci krátkého podvozku s dlouhým trupem, jež působila řidičům potíže v terénu – převislá příď i záď snadno uvázly v širším zákopu. Každý z těchto typů měl zřejmě jediný progresivní prvek. Schneider se mohl pochlubit zešikmenou přídí zvyšující odolnost při zásahu, saint-chamond zase neortodoxním pohonem. Benzinový čtyřválec roztáčel generátor, jenž vyráběl proud pro dva elektromotory. V praxi však systém nepřinášel výraznější výhody – rozpohyboval obrněnec jen na 8 km/h při dojezdu 60 km. 

Jasný vítěz

Při pohledu na zkostnatělost obou typů je až s podivem, jak pokrokový stroj naopak představoval lehký Renault FT-17. Málokterá zbraň v dějinách tak výrazně ovlivnila vývoj své kategorie – a to se průmyslový magnát Louis Renault výrobě obrněnců původně bránil. Subtilní stroj přinesl dva konstrukční prvky, které se od jeho časů ve světě tanků zabydlely. V první řadě šlo o plně otočnou věž umístěnou na střeše korby, díky čemuž lafetovaný kulomet či kanon dostal volné výstřelné pole. Řidič nemusel mířit celým strojem, stačilo otočit věží směrem k cíli a vypálit. Zároveň toto řešení umožnilo zmenšit celkové rozměry tanku. Druhá inovace spočívala v přesunu pohonné jednotky do zadní části korby, čímž se zvětšil interiér pro osádku a kleslo riziko požáru v bojovém prostoru.

TIP: Od oceli k antiraketám: Jak funguje ochrana tanků?

V porovnání s konkurenty působil Renault FT-17 jako stroj z budoucnosti a jeho design se v boji více než osvědčil. Šlo sice o lehký a malý typ, ale to mu paradoxně přinášelo i výhody – jednak tvořil méně nápadný cíl, jednak šel jako jediný prvoválečný obrněnec přepravovat na korbě nákladního auta. Ne náhodou se dostal do výzbroje řady dalších zemí včetně USA nebo Ruska. V některých státech se licenčně stavěl, jinde vznikly jeho kopie a odvozeniny – jedním příkladem za všechny budiž italský Fiat 3000. Renault FT-17 nejen ovlivnil vývoj obrněnců na desítky let, i on sám zůstal dlouhé roky ve výzbroji – francouzská armáda ještě v roce 1939 provozovala přes 1 500 exemplářů. Co do vývojového potenciálu jde o nezpochybnitelného vítěze našeho porovnání. 

Mauricijská republika má za sebou turbulentní historii. Tvoří ji ostrov Mauricius, ležící v Indickém oceánu zhruba 900 km východně od Madagaskaru, Rodrigues vzdálený dalších 500 km na východ a několik menších ostrůvků, jež ovšem od samotného Mauricia dělí přes 1 000 km směrem na sever. Jako první Evropané dorazili ke břehům hlavního ostrova v roce 1505 Portugalci a téměř sto let jej pak využívali coby kotviště lodí plujících do Indie.

Dnešní název ovšem získal až díky Nizozemcům: Přistáli u něj roku 1598 a na počest prince Mořice Oranžského ho přejmenovali na Prins Maurits van Nassaueiland. Rovněž oni si na Mauriciu zbudovali základnu, která se dál snažila uživit těžbou ebenového dřeva a pěstováním cukrové třtiny. Zničující cyklony i období sucha však v roce 1710 vyhnaly také Nizozemce. 

O pět let později prohlásila ostrov za svou kolonii Francie, roku 1810 ji ovšem vystřídala Británie. Na Mauricius pak začali přicházet mimo jiné indičtí migranti, aby tam hledali práci. V roce 1865 již tvořili polovinu obyvatelstva a z oblasti se nestáhli ani poté, co ji koncem 19. století zasáhla ekonomická krize. Během následujícího století se britské sevření postupně uvolňovalo a v roce 1968 se ostrovní stát mírovou cestou od impéria oddělil. 

Mísení kultur

Po získání samostatnosti se proměnila celá tamní společnost. Relativně chudý národ vsadil na turismus a pěstování cukrové třtiny, která v současnosti roste na 90 % kultivované krajiny a každý rok zajišťuje 15 % výdělků z exportu. Země se dál specializuje i na rybaření, zpracování textilu či bankovnictví. Loni tak její hrubý domácí produkt na hlavu dosáhl v přepočtu 568 tisíc korun a byl třetí nejvyšší v Africe, po Seychelách a Rovníkové Guineji.

Bouřlivé dějiny se dodnes projevují mimo jiné tím, že se na Mauriciu domluvíte nejen kreolštinou – jazykem, který vznikl mísením s kulturami nově příchozích obyvatel. Používají se také francouzština a angličtina, jimiž se zároveň hovoří v parlamentu. Mnohem víc na vás však historie dýchne skrz samotné Mauricijce, a hlavně jejich náboženské tradice. 

Současná ostrovní populace je ze 48,5 % hinduistická, dalších 26,3 % se hlásí k římskokatolické církvi a čelní trojici uzavírají se 17,3 % vyznavači islámu. Nejpočetnější část mauricijského obyvatelstva tvoří indičtí Tamilové, jejichž původní domovina se nachází na severu Cejlonu. S nimi dorazila v 19. století na místo nejen pracovní síla, ale také silná hinduistická tradice, za níž se dnes můžete vydat třeba do někdejší rybářské vesnice Grand Baie.

Půl hodiny do ráje

Nádherná obec, kde žije zhruba dvanáct tisíc lidí a jejíž území zahrnuje také čisté pláže, azurové moře a všudypřítomnou zeleň, poslouží jako ideální východisko pro vaše cestovatelské tužby. Pokud tam nasednete na autobus, dostanete se za půl hodiny do hlavního města Port Louis nebo třeba do úchvatné botanické zahrady Pamplemousses. V metropoli se navíc, stejně jako na řadě jiných míst Mauricia, slaví největší tamilský svátek Thaipusam. Jeho tradice vychází z příběhu o boji mezi bohy a zlými démony a Tamilové si ho připomínají po celém světě. 

Bohové s démonem Soorapadamanem prohrávali natolik, že nakonec požádali o záchranu samotného Šivu. Nejvyšší je vyslyšel a stvořil mocného válečníka Murugana, který pak v čele božské armády nezdolného démona pokořil. Na oslavu se tedy koná desetidenní veselí, jeho datum se však mění: Řídí se totiž úplňkem, ale obvykle spadá do ledna či února.  

Sárí a háky v kůži

Vrchol Thaipusamu bezesporu tvoří závěrečný průvod, na nějž se účastníci dlouho připravují. Dámy přemýšlejí, které z tradičních sárí bude pro danou příležitost nejkrásnější, pánové zas posilují vůli půstem a meditací. Jejich charakter se totiž prověří v procesí, kdy si probodávají těla jehlami či háčky – podobně jako na vegetariánském festivalu v thajském Phuketu. Bližním i božstvům tak dokazují, že se nebojí postavit zlu. 

Průvod směřuje k hinduistickému chrámu trasou dlouhou asi tři kilometry. A zatímco mnoho lidí se oddává nespoutanému veselí, jiní upadají do náboženského transu – obzvlášť ti s probodenou kůží: Některé zdobí desítky až stovky vpichů a mnohé háčky napínají pokožku odvážlivců k prasknutí, neboť si na ně věší různé ozdoby či ovoce. Další dokonce pomocí zapíchnutých háků a připevněných provazů tahají posvátné vozy s oltáři. „Tak co tomu říkáte?“ zeptá se usměvavý policista – a člověk musí uznat, že na takovou podívanou se z pohodlí domova zkrátka připravit nedá.  

Na konci cesty

„Ozdobení“ jedinci se pohybují v jakémsi poblouznění, které však nemá nic společného s námahou nebo vyčerpáním: Jejich vůle se nepodlamuje ani pod tíhou tzv. kavadi připomínajících baldachýny, které nesou na ramenou. Na obou koncích jsou navíc připevněny nádoby s mlékem, jež se v horku nesmí zkazit ani srazit, jinak jej věřící nebude moct nabídnout coby oběť. 

TIP: Příliš důvěřivý dronte mauricijský: Blboun nejapný je smutným symbolem lidské hlouposti

Na cestě povzbuzují své souputníky bubeníci a pěvci, takže do nich čas od času vjede vlna záhadné energie, načež se i se svým břemenem vrhnou do tance. Ať už sebou však zmítají sebedivočeji, jejich nádoby zůstávají plné. Exotická podívaná trvá, než procesí dorazí k pestrobarevnému svatostánku, kde se mimo jiné chodí po rozžhaveném uhlí. Věřící tam lijí přinesené mléko na posvátné kolo a výměnou dostávají popel z chrámové hranice. Poté jim přátelé vytáhnou z těla jehly i háčky a sundají kavadi. Končí tím také povinný dvoudenní půst a šťastní muži si kromě odpočinku mohou konečně dopřát dobré jídlo a pití. 

Evropa ve 14. století narazila na meze růstu. Zemědělská kolonizace postupně slábla a kolem roku 1350 už v podstatě nebylo kde brát novou půdu. Ti, kteří zkoušeli zúrodnit méně výhodná, například výše položená místa, často neuspěli, byli limitováni tehdejšími technickými možnostmi. Evropa tak byla posetá zpustlými osadami na místech, kde osídlení nevyšlo. Ale hlavně: zemědělství přestávalo být schopné nasytit dál vzrůstající populaci. 

Kromě jídla se nedostávalo také zlata a stříbra. Snadno dostupná stará naleziště se vyčerpala a drahé kovy se musely dolovat z mnohem větších hloubek. Evropská šlechta současně bažila po orientálním zboží (hedvábné látky či koření), ale Arabové, Turci nebo Indové vůbec nestáli o evropské výrobky. Jedinou adekvátní protihodnotou pro ně bylo evropské zlato a stříbro. Drahé kovy tak rychle mizely za moře a evropští vládcové to řešili inflací, když nechávali postupně snižovat obsah zlata a stříbra v mincích.

Jenže všechny možné dávky jako desátky nebo poplatky za užívání půdy byly stanoveny „jednou pro vždy“, a tak vrchnost ve skutečnosti chudla, protože dostávala stejný počet mincí, ve kterých však bylo stále méně stříbra. Mnozí šlechtici si z tísnivé situace pomáhali lapkovstvím, což zase poškozovalo místní i dálkový obchod. Do této nejisté doby zasáhly Evropu tři rány, které zásadním způsobem pozměnily její tvář.

Stoletá válka

• Anglie proti Francii 1337–1453

Roku 1337 propukla válka mezi Anglií a Francií, dvěma nejmocnějšími státy západní Evropy. Anglický král Eduard III. (vládl 1327–1377) a francouzský panovník Filip VI. z dynastie Valois (vládl 1328–1350), jenž nastoupil po vymření královské dynastie Kapetovců, se nikdy neměli rádi. A když Filip zabral roku 1337 Akvitánii, kterou držel Eduard jako francouzské léno, Eduard prohlásil, že je po matce Kapetovec a má tedy vlastně mnohem větší nárok na francouzský trůn než Filip. 

Eduardovým cílem však nebylo dobýt Francii, to by se mu asi sotva povedlo. Šlo o bohaté Flandry, kam angličtí obchodníci vyváželi vlnu, z níž se zde tkala mimořádně kvalitní vlněná sukna.

TIP: Obléhaní Calais za Stoleté války: Jak padlo nedobytné město?

Roku 1346 vpadli Angličané do Francie a v bitvě u Kresčaku, které se na francouzské straně účastnil i český král Jan Lucemburský se synem Karlem, na hlavu porazili Francouze.

O deset let později byl dokonce francouzský král Jan II. (vládl 1350–1364) zajat a internován v Anglii, kde nakonec zemřel. Ve Francii řádily žoldnéřské bandy všech národností a propukala lidová povstání, která se nevyhnula ani Anglii. Pustošivý konflikt nakonec s přestávkami trval celých 114 let, během nichž trpěl obchod i obyvatelstvo zatížené nesmírnými daněmi.

Avignonské zajetí

• Papež pod vlivem krále

Na počátku 14. století se francouzský král Filip IV. Sličný (vládl 1285–1314) ocitl v tvrdém sporu s posledním mocným středověkým papežem, Bonifácem VIII. (papežem 1294–1303). Po Bonifácově smrti přinutil Filip roku 1309 nového papeže přesídlit z Říma do francouzského Avignonu, aby ho tak držel pod kontrolou. Od té doby byli papežové závislí na francouzské politice. Tato situace trvala až do roku 1378, kdy se objevil ještě závažnější problém – papežské schisma. Jeden papež byl totiž zvolen v Římě a druhý v Avignonu a oba se navzájem proklínali a prohlašovali toho druhého za ďábla a antikrista. 

Avignonská kurie byla zkorumpovaná, preláti protežovali příbuzné, žili v přepychu, vydržovali si milenky a kurtizány. Před nástupem Karla IV. navíc papežové setrvávali trvale v konfliktu s římským panovníkem, jímž byl Wittelsbach Ludvík Bavor. Toho nakonec prokleli a zbavili formálně trůnu, což středověkou společnost, pro niž měli být právě papež a císař nejvyššími vzory, ještě více zneklidňovalo.

Černá smrt

• Mor kosící lidstvo 1347–1352

„Upadali do nemoci denně po tisících…ve dne v noci hynulo mnoho lidí na veřejné ulici a mnozí z těch, kteří zemřeli doma, dávali zvěst o své smrti zápachem rozkládajícího se těla… Na hřbitovech už bylo všude plno, a tak se kopaly obrovské jámy, kam byli přinášeni nebožtíci po stovkách.“ Takto popsal propuknutí morové epidemie ve Florencii roku 1348 její očitý svědek, italský spisovatel Giovanni Boccaccio v Dekameronu.

Pandemie dýmějového moru, která stihla Evropu v letech 1347–1352, znamenala skutečnou katastrofu, která dosáhla na několika místech až apokalyptických rozměrů. Do Evropy se mor dostal z Krymu, odkud janovské lodě dovezly do Itálie kromě obilí také infikované krysy. 

TIP: Katastrofy, které změnily svět: Záhuba poloviny evropské populace

Středověká medicína zůstávala vůči této hrozné nemoci bezmocná, a tak v poměrně krátkém čase zahynula až čtvrtina všeho evropského obyvatelstva, tedy několik milionů lidí. Mnohde z celého města zbylo jen pár živých, kteří nebyli schopni ani pohřbít všechny mrtvé. Není divu, že se rozmohl náboženský fanatismus a lidé očekávali konec světa. Někteří si tehdy neznámý původ utrpení vyložili po svém – za epidemii prý mohli Židé, kteří otrávili křesťanské studny. Pogromy na sebe nenechaly dlouho čekat, ale přispěly jen k dalšímu hospodářskému i společenskému rozvratu.

Šlechtická rodina budoucího odbojáře Witolda Pileckého (1901–1948) měla dlouhé zkušenosti s cizí nadvládou – narodil se v Karélii, kam carská vláda jeho vlastenecky smýšlející předky vystěhovala. Po obnovení nezávislosti Polska roku 1918 působil v partyzánských oddílech, poté se přidal ke kavalerii a bojoval s bolševiky. V dobách míru Pilecki absolvoval důstojnický kurs a v hodnosti podporučíka nastoupil k hulánskému pluku, po návratu do civilu se věnoval správě rodinného majetku.

Dobrovolně do Osvětimi

Koncem srpna 1939 ho armáda povolala coby velitele jízdní čety u 19. divize. Jednotka do 10. září téměř vykrvácela a přeživší se stáhli k rumunskému předmostí. Zde nadřízení četu začlenili do 41. divize, v níž Pilecki obdržel funkci zástupce velitele. Jeho mužům se podařilo zlikvidovat sedm tanků, sestřelit jeden letoun a dva zničit na zemi. Po vpádu rudoarmějců bojovala divize na dvou frontách a 22. září došlo k jejímu rozpuštění. Kapitulace zastihla Pileckého ve Varšavě.

Záhy se rozhodl využít partyzánských zkušeností a s někdejším velitelem 41. divize majorem Włodarkiewiczem založil Tajnou polskou armádu – jednu z prvních odbojových organizací v zemi. Následně se podílel na jejím rozšíření mimo metropoli a vyzbrojení. V létě 1940 představil Pilecki nadřízeným plán na infiltraci osvětimského koncentračního tábora – s cílem zjistit informace o chodu a zorganizovat mezi vězni odboj.

TIP: Napadeni ze dvou stran: Před 80 lety vtrhla armáda Sovětského svazu do Polska

Nechal se záměrně zatknout a v lágru šokovaně zjistil jeho pravý účel. Přes tyfus, zápal plic a přísný dozor posílal ven zprávy, jež se pro Spojence staly prvním svědectvím o zvěrstvech. V dubnu 1943 Pilecki z Osvětimi uprchl a přidal se ke zpravodajskému oddělení Zemské armády. Za varšavského povstání velel skupině bránící jedno z ohnisek odporu, po porážce strávil zbytek války v německém zajetí. Když Polsko ovládli komunisté, Pilecki coby agent exilové vlády shromažďoval důkazy o sovětských zločinech. Tajná policie ho však v květnu 1947 zatkla a skončil na popravišti, jeho hrob nebyl nikdy nalezen.

Nová studie, zpracovaná na základě dat z rentgenových observatoří Chandra a XMM-Newton, zřejmě bude výzvou pro základní pojem kosmologie – tedy tvrzení, že v dostatečně velkých měřítkách je vesmír homogenní (stejný ve všech místech) a izotropní (stejný ve všech směrech).

Tvrzení, že vesmír je homogenní a izotropní se na první pohled může zdát poněkud zvláštní. Stačí se podívat na oblohu. V některém směru vidíme plno hvězd, někde naopak obloha vypadá poměrně pustě. Podle kosmologického principu je ale třeba homogenitu a izotropnost dokazovat na velkých škálách – to znamená mnohem větších, než jsou galaxie. Musíme se podívat až na rozložení kup galaxií (skupin několika stovek až tisíců galaxií). A přesně to udělali vědci z univerzit v německém Bonnu a v Astrofyzikálním centru v americké Cambridgi.

Vícerychlostní rozpínání vesmíru

Současné teorie předpokládají, že vesmír se od Velkého třesku neustále rozpíná (navíc zrychlujícím se tempem), a pokud platí základní kosmologický princip, měl by se v izotropním vesmíru rozpínat stejným způsobem ve všech směrech. Nová pozorování rentgenových observatoří ale ukazují něco jiného.

Pro svá pozorování vědci využili techniku, založenou na vztahu teploty horkého plynu prostupujícího kupami galaxií a množstvím rentgenového záření. V tomto vztahu platí, že čím vyšší je teplota plynu v kupě galaxií, tím vyšší je její rentgenová svítivost. Podle teploty plynu tedy lze odhadnout její rentgenovou svítivost. Výhodou tohoto postupu je, že je nezávislý na kosmologických veličinách, včetně rychlosti expanze vesmíru.

Poté, co vědci pomocí této techniky odhadli rentgenovou svítivost vybraných kup galaxií, vypočítali svítivost pomocí jiné metody, která závisí na kosmologických veličinách. Ukázalo se ale, že se vesmír v některých směrech rozpíná jinou rychlostí než v jiných.

Svá zjištění navíc vědci porovnali s dřívějšími studiemi, které využívaly jiné metody práce a naznačovaly něco podobného, totiž že rychlost rozpínání vesmíru nemusí být ve všech směrech stejná. Jejich výsledky se s dřívějšími zjištěními částečně překrývaly.

TIP: Historie výzkumu reliktního záření: Tichý svědek počátku vesmíru

Autoři nové studie přišli hned se dvěma možnými scénáři – podle jednoho je určující silou rozpínání vzájemné gravitační působení obřích struktur, jakými jsou například kupy galaxií. Podle druhého scénáře by za rozdílnou rychlostí rozpínání vesmíru mohla stát temná energie, respektive její rozdílná „koncentrace“ v různých částech vesmíru.

Podle spoluautora studie Thomase Reipricha z bonnské univerzity je zatím předčasné hovořit o tom, který z navržených scénářů je blíže pravdě. K jejich potvrzení (nebo vyvrácení) bude třeba mnoho dalších pozorování a výpočtů.  

Prostředí na Zemi se neustále vyvíjí. Dnes žijeme ve velmi chladném období, zřejmě v jednom z nejchladnějších v historii planety. V období křídy, asi před 90 miliony let, tedy ještě dlouho před dopadem osudového meteoritu, bylo na Zemi naopak velmi horko. Podle nových paleontologických objevů v Antarktidě dokonce více horko, než jsme si doposud mysleli. Zjistil do mezinárodní tým vědců, který analyzoval pozůstatky kořenů, pylu a spor, objevených v dnes zamrzlé Antarktidě.

Postupně se ukázalo, že tyto pozůstatky jsou velmi pěkně zachovalé. A odkrývají nám podobu tehdejšího světa, která je pro odborníky překvapením. Místo, odkud tyto fosilie pocházejí, se před 90 miliony let nacházelo blízko tehdejšímu jižnímu pólu. Přesto bylo zarostlé vegetací. Vše nasvědčuje tomu, že v Antarktidě tehdy rostl bujný bažinatý tropický prales. Rostlinám očividně nevadily ani dlouhé měsíce bez přímého slunečního záření.

TIP: Za severním polárním kruhem žili obrovští nelétaví ptáci gastornisové

Období střední křídy, o němž je řeč, bylo zřejmě nejteplejším obdobím planety za posledních 140 milionů let. V tropech tehdy panovala teplota kolem 35 °C a hladina oceánu na planetě byla asi o 170 metrů výše než dnes. To znamená, že rozloha souše byla o poznání menší, než v dnešním světě. O nějakém zalednění oblastí kolem tehdejšího jižního a severního pólu nemůže být pochopitelně ani řeč. Jak je to v podobných případech stále obvyklé, konkrétní příčiny vysokých teplot v tomto období nejsou známé.

Hongkongský Ocean Park je podobně jako mnoha dalších zoologických zahrad po celém světě uzavřený kvůli pandemii koronaviru. Zatímco návštěvníci mohou smutnit pro chovatele jde o dobrou zprávu. Klid a ticho totiž některým zvířatům svědčí – pandí páreček například využil klidu k páření.

Páření pand je i ve volné přírodě poměrně vzácnou záležitostí, v zajetí se pak jedná o extrémně vzácné případy. Zároveň podle zoologů platí, že přirozené páření znamená i vyšší pravděpodobnost zabřeznutí. V zoologické zahradě v Hong Kongu se o přirozené spáření samičky Jing Jing a samce Le Le pokoušeli dlouhých deset let. Teprve teď, když je zoo kvůli pandemii koronaviru prázdná a tichá, se to konečně povedlo.

TIP: Pandám se blýská na lepší časy: Už nepatří mezi kriticky ohrožené druhy

Doba páření nastává u pand mezi březnem a květnem, zoologové proto pozorně sledovali hladinu jejich hormonů. Pandí námluvy pak naplno propukly na počátku března, kdy samec Le Le začal věnovat Ying Ying stále větší pozornost a značkoval si výběh. Páření samotné proběhlo bez potíží, zda však přineslo kýžený výsledek v podobě březosti Jing Jing, se ještě nějakou dobu vědět nebude. Březost u pand obvykle trvá 10 měsíců a s jistotou ji lze potvrdit dva až tři týdny před porodem. 

Zdraví máme všichni jen jedno, a tak není divu, že se kdekdo snaží na jeho utužování vydělat. Internet zaplavuje alternativní medicína, léčivé předměty i konspirační teorie vyvolávající strach s jediným cílem – prodat lidem často nefungující, nebo dokonce škodlivé produkty. V nekonečných dálavách sítě sítí se totiž může každý podvodník tvářit věrohodně a sebevětší hloupost se bere vážně, pokud se k ní přikloní dostatek jedinců, jimž se nedostává zdravého rozumu. Stále víc lidí tak dnes pečuje o své tělo na základě webů, které šíří pouze takovou pravdu, jakou chtějí jejich uživatelé číst. 

Záhada autismu

• co: očkování
• mýtus: vakcína způsobuje mentální poruchy

Studie pod vedením Przemysława Waszaka uveřejněná v časopise Health Policy and Technology zkoumala, jak hluboce pronikají tzv. fake news neboli „falešné zprávy“ z lékařského oboru do polských sociálních sítí a kolik lidí jim věří. Odborníci zpracovávali období let 2012–2017 a zaměřovali se hlavně na články o rakovině, cukrovce, očkování, HIV, AIDS, infarktu, mrtvici a vysokém krevním tlaku. Dospěli k závěru, že 40 % nejčastěji sdílených textů obsahovalo lživé informace – a přesto se o ně lidé na internetu podělili víc než 450 000krát. Nejlépe napsané a nejpravdivější byly obvykle články o infarktu, naopak největší bludy se šířily kolem ožehavého tématu očkování.   

Vakcíny se vyrábějí z oslabených nebo usmrcených organismů, jež způsobují nebezpečná onemocnění. Není proto divu, že jsou vůči nim lidé podezřívaví a snadno uvěří kdejakým lživým tvrzením. V roce 1997 například Andrew Wakefield ve své studii uvedl, že očkování proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám vyvolává autismus. Závěry práce byly okamžitě napadnuty, jelikož britský chirurg použil velmi pochybné výzkumné metody. Své snažení navíc financoval z podezřelých zdrojů a následné studie, které jeho tvrzení prověřovaly, nikdy spojitost mezi očkovací látkou a autismem neodhalily. 

Spalničky se vracejí!

Na internetu však zastaralé a neplatné závěry rezonují dodnes a vyděšené matky na jejich základě jednají, ačkoliv jim vědci radí opak. Dětí bez očkování proti spalničkám stále přibývá a nemoc, kterou se již podařilo ve vyspělém světě takřka vymýtit, se vrací. Loni se virem, k jehož vyléčení neexistují žádné konkrétní přípravky, nakazilo v USA přes tisíc lidí – do roku 2000 se tam přitom povedlo spalničky zcela eliminovat. Podobný osud potkal i Českou republiku, kde se nemoc považovala za vymýcenou až do roku 2019. 

Spalničky přitom nepředstavují nijak banální chorobu. Než se proti nim začalo v roce 1963 globálně očkovat, usmrtily podle dat Světové zdravotnické organizace každoročně 2,6 milionu dětí a ještě dnes jde zhruba o 140 tisíc ročně. Máme tak co dělat s jedním z největších zabijáků malých pacientů do pěti let. Řada zemí proto na novou situaci reaguje zpřísňováním pravidel pro vakcinaci: Například v Německu je od loňska povinná.

TIP: Návrat spalniček: Proč se vrací již téměř vymýcená choroba?

Očkování je přitom v drtivé většině případů bezpečné, a pokud už se dostaví nějaké vedlejší účinky, jedná se o bolesti hlavy, slabou horečku či podobné projevy, jež rychle odeznějí. Vážnější forma – obvykle alergická reakce, která může ohrozit život dítěte – zasáhne pouze jednoho až dva očkované z milionu. V současnosti se lékaři a vědci shodují, že jde o přijatelné riziko v porovnání s nekontrolovanou infekcí. Dětská mortalita totiž v evropské historii až do novověku kolísala mezi 30 a 55 %, z čehož šla značná část na vrub právě nemocem. 

Lidská moč a stolice obsahují celou řadu informací o lidském zdraví. Vědci a inženýři vyvíjejí nové technologie, které by mohly zajistit průběžné sledování zdraví i známek výskytu potenciálně nebezpečných chorob v moči a stolici u většího počtu lidí zároveň. Pracuje na tom i tým odborníků americké Stanford University, kteří vyvíjejí chytré toalety.

Nedávno představili veřejnosti nový typ chytré toalety, která automaticky skenuje moč i stolici a hledá v nich možné známky onemocnění. Vývoj tohoto typu zařízení probíhá již déle než 15 let. U lidí často vzbuzuje spíše úsměv, ale na projektu se podílejí přední experti a přínos takových zařízení pro zdravotnictví by mohl být značný.

TIP: Nanotechnologický zázrak: Záchod, co vyrábí elektřinu a pitnou vodu

Výhodou této technologie je, že ji lze relativně snadno nainstalovat na již používané toalety. Součástí zařízení je kamera, jejíž záběry vyhodnocuje speciální software. Systém totiž sleduje i fyzikální parametry moči a stolice, například jejich objem a intenzitu proudění. Zařízení ale samozřejmě hlídá i biologické charakteristiky, jako je počet bílých krvinek a hladina jistých významných proteinů, které jsou ukazatelem rozmanitých onemocnění.