Máloco dokáže rozdmýchat tolik vášní jako politická diskuse. A čím ožehavější téma, tím víc se názory různí. Jak to, že podobné rozdíly vůbec existují? Proč je každá strana přesvědčená o své pravdě a leckdy ani s největším úsilím nedokáže pochopit postoj té druhé? Čím to, že je někdo liberál a jiný konzervativec? Zmíněné otázky trápí lidstvo odedávna. A ani několik generací politologů a psychologů, kteří se zaměřovali především na vliv výchovy či prostředí, je nedokázalo s konečnou platností rozřešit. 

V posledních dvaceti letech se však o slovo hlásí také biologie. A třebaže ani ona nemůže dát definitivní odpovědi, disponuje metodami, jež by mohly na uvedené dotazy vrhnout nové světlo. Koneckonců, člověk je živočich jako každý jiný a biologie se tím či oním způsobem nutně odráží v každém aspektu jeho osobnosti – politické smýšlení nevyjímaje.

Za vším hledej geny

Kde ovšem najít spojení mezi politickou orientací a biologií? Geny budou nepochybně mezi prvními podezřelými. Ostatně právě na ně se, coby na klíč k mnoha prvkům našeho chování, stále víc zaměřuje řada oblastí biologie. V posledních desetiletích vědci informovali o nalezení genů pro inteligenci, sexuální orientaci, výšku, sklony k násilnému chování či hudební nadání. Proč by tedy nemohly nějakým způsobem ovlivňovat i politické smýšlení? 

Na dané téma se již v roce 2005 zaměřila trojice amerických výzkumníků a své výsledky publikovali v časopise American Political Science Review. Sledovali jednovaječná a dvouvaječná dvojčata, jež představují pro popsaný typ studií vhodný model: První zmínění sourozenci totiž sdílejí 100 % genetické informace, kdežto ti druzí pouze 50 % jako normální bratři a sestry, přičemž vyrůstali ve stejném prostředí. Odpadá tak řada rušivých faktorů a lze lépe odhadnout vliv genetické složky na zkoumaný znak. Ukázalo se, že u jednovaječných dvojčat bývá politické zaměření opravdu výrazně podobnější než u těch dvouvaječných. Závěr autorů práce zněl, že je politická orientace asi z 50 % dědičná, což vůbec nepředstavuje malé číslo.

Nesplnitelný úkol

Na americký tým se samozřejmě záhy snesla kritika od jiných vědců, s tím že na základě podobně obecných výzkumů rozhodně nelze stanovit, nakolik politické názory ovlivňuje genetika. Oddělit v daném případě dědičnost od prostředí, například působení rodičů, je takřka nemožné. Výsledný efekt tak může být jen druhotným projevem jiných, třebaže geneticky podmíněných faktorů. 

Pozdější zkoumání sice dokázalo vytipovat některé konkrétní geny, jež se s politickou orientací patrně pojí. Je nicméně velmi nepravděpodobné, že by se někdy podařilo objevit jeden či několik málo genů, které by z člověka udělaly volnomyšlenkářského liberála, nebo naopak zarytého konzervativce. Některé mohou leda nepatrně ovlivnit, k jaké ideologii se jedinec přikloní. I zde však hrají roli ostatní vnitřní a vnější faktory, jako jsou socioekonomický status či další geny v genomu.

Co na to mozek?

Poněkud „hmatatelněji“ se z hlediska pátrání po biologických kořenech politické orientace jeví mozek, bezpochyby nejúžasnější orgán našeho těla. Stále dokonalejší invazivní i neinvazivní metody jeho studia přispěly v posledních letech k objasnění řady zásadních otázek. Už v roce 2011 přitom vyšel v časopise Current Biology pozoruhodný výzkum, jenž pomocí magnetické rezonance sledoval vztah mezi strukturou určitých částí mozku a politickým smýšlením studentů University College London. 

Ukázalo se, že čím víc měli zkoumaní jedinci šedé hmoty v oblasti přední cingulární kůry, související se zpracováním emocí a paměti, tím liberálnější názory zastávali. Naopak čím větší objem šedé kůry měli v amygdale (viz Trable s amygdalou), jež se podílí na formování a uchovávání paměťových stop, tím konzervativnější politickou orientaci zaujímali.

Kdo obhajuje systém

Velmi zajímavé výsledky, do jisté míry navazující na předchozí výzkum, přinesla studie publikovaná koncem roku 2017 v časopise Nature Human Behaviour. Zúčastnilo se jí 93 dospělých – 48 bělochů a 45 zástupců jiných etnik, přičemž v obou případech tvořily nadpoloviční většinu ženy. Vyšlo najevo, že s rostoucím množstvím šedé hmoty v amygdale se zvyšuje pravděpodobnost, že budou subjekty ospravedlňovat existující společenský systém, potažmo obhajovat zachování statu quo, tedy současného stavu. Toto obhajování stávajícího uspořádání potom silně souvisí s konzervativní ideologií. 

Další výsledek byl statisticky trochu méně jistý, přesto rovněž zajímavý: Lidé s větší amygdalou – tedy ti, kteří hájí systém – se v posledních třech letech nezúčastnili žádného politicky podbarveného protestu.

V hlavní roli znechucení

Téměř samostatným oborem se v posledních letech stalo zkoumání vlivu fyzického znechucení na politické smýšlení. Už dřív se například zjistilo, že když se testovaný jedinec umístí do místnosti, kde nelibě páchnou odpadky, stane se konzervativnějším. Důkladněji se na vztah mezi znechucením a politickou orientací zaměřila studie publikovaná roku 2014 v časopise Current Biology. Tým pod vedením Reada Montaguea zkoumal mozkovou aktivitu 83 subjektů: Vědci jim ukazovali obrázky vyvolávající pozitivní či negativní emoce. Následně lidé vyplnili dotazník, který jejich politickou orientaci zařadil do škály od krajně liberální po krajně konzervativní. A výsledky byly pozoruhodné. 

Ukázalo se, že mozky liberálů a konzervativců reagují na určité typy obrázků – konkrétně na odpudivé tváře – diametrálně odlišně, kdežto u výjevů násilí či veselých momentů žádná podobná souvislost neplatila. Autoři pak pouze na základě záznamu neurální aktivity dokázali s 95% pravděpodobností určit, zda je příslušný člověk liberál, nebo konzervativec.

Nízko položená hranice 

Konzervativně orientovaní jedinci mají podle všeho hranici znechucení položenu níž. Prokazují to i další studie, jež zkoumaly fyziologické reakce na pozitivní a negativní obrázky. Konzervativci se například na fotografie se zápornými tématy dívali déle než liberálové. Podle některých badatelů ovlivňuje náchylnost ke znechucení politické názory dokonce víc než různé dlouhodobější faktory jako třeba vzdělání. 

Jaká je ovšem souvislost mezi snadným vyvoláním znechucení a konzervativním přesvědčením, kam spadá například odmítání homosexuálních sňatků? Nabízí se, že má uvedený vztah evoluční původ. Někteří vědci zde připomínají představu tzv. behaviorálního imunitního systému, který se mohl vyvinout jako ochrana před lidmi či chováním, jež představují potenciální ohrožení. Pokud se kupříkladu střetneme s anomálií nebo cizorodým prvkem, s nimiž jsme se dřív nesetkali, aktivují se příslušná mozková centra, která nám radí dát si pozor a neriskovat třeba nákazu nebezpečnou nemocí. 

Ve spojení se znechucením stojí za pozornost ještě jedno zajímavé zjištění, totiž že pravicově smýšlející lidé mají na jazyku víc chuťových receptorů. Pachuť z odpudivého jedince či jeho jednání tak nespočívá jen v hlavě, ale i v ústech.

Omezenci a naivové

Politická orientace se často dává do souvislosti také s inteligencí, přičemž častěji zaznívá názor, že hůř jsou na tom v daném ohledu konzervativně zaměření lidé. Ti pak mají liberály často za morálně pokleslé naivky, kteří si své názory mohou udržovat jen díky tomu, že si neuvědomují nebo nechtějí uvědomovat všechna rizika a dívají se na svět přes růžové brýle.

Za zmínku též stojí, že vedle znechucení ovlivňuje politickou orientaci i mnoho jiných krátkodobých faktorů, které svým způsobem rovněž souvisejí s biologií. Posun ke konzervativnějšímu smýšlení dokáže totiž způsobit třeba bolest, únava či alkohol. Stačí tedy (libovolným způsobem) udržovat obyvatele dostatečně unavené a „ony je ty liberální nápady jako volební právo ženám nebo svoboda projevu přejdou“. Jak už navíc zaznělo, konvenčněji uvažující lidé budou spíš souhlasit se zachováním společenského statu quo, což je pro vládnoucí vrstvu samozřejmě žádoucí.

Vše souvisí se vším

Bývá fascinující i poučné dávat do souvislosti s biologií v podstatě kterýkoliv aspekt lidské osobnosti, nebo dokonce společenského fenoménu, jakým je politika. Pozorované vztahy ovšem nemusejí mít mnoho společného s kauzalitou, tedy příčinnou souvislostí. A pokud už nějaká existuje, není bez přesvědčivých a opakovatelných experimentů vždy jasné, v jakém směru platí: Má biologická příčina, jako třeba aktivnější oblast mozku, za následek inklinaci k určité politické ideologii? Nebo se činnost oné mozkové oblasti posiluje právě vyznáváním konkrétního světonázoru?

Stejně tak je vždy omezující snažit se podobné jevy vysvětlit pouze z jednoho hlediska, neboť tak nevyhnutelně získáme jen část celkového obrazu. Všechno totiž souvisí se vším: Geny mohou vést ke zvýšení hladiny určitého hormonu, což zas vyústí v odlišnou nervovou reakci na konkrétní podnět. Zároveň bychom neměli zapomínat na evoluci, která chování člověka formovala miliony let. A jak se říká, bez evoluce nedává v biologii smysl vůbec nic. 

TIP: Život v době post-faktické: Proč světu vládne nevědomost?

Přesto má rozhodně význam vztah mezi biologií a politickou orientací studovat, už jen proto, že tím lze posílit toleranci odlišných názorů, jak prohlásil přední badatel v oboru John R. Hibbing. Jakmile si lidé uvědomí, že je sexuální orientace daná biologicky, zaujmou k homosexuálům smířlivější postoj. Možná pak budou tolerantněji nahlížet i na své protějšky s jiným politickým přesvědčením, připustí-li, že dané smýšlení alespoň zčásti podmiňuje biologie. 

Za dávných časů se náčelník ainského kmene z ostrova Iwanai vydal na moře, aby nalovil nějaké lachtany. Společnost mu dělali jen jeho dva urostlí synové. Moře je zaneslo do neznámé země. Sotva přistáli, začaly se na břeh scházet ženy v bohatém odění, kterým vévodila kráska ve zdobených nosítkách. Bylo jasné, že to není nikdo jiný než samotná vládkyně ostrova.

Překvapení pro statečné lovce

Panovnice sestoupila, plavmým krokem se přiblížila k loďce a pravila: „Toto je země žen. Užívejte pohostinství mého domu až do podzimu; v zimě se stanete našimi manželi. Příští jaro můžete odplout domů. Nyní mě odneste do mého domu.“ 

Náčelník a jeho synové se nedali dlouze pobízet, chopili se nosítek a zamířili k horám, kde stálo obydlí vladařky. Cestou se rozhlíželi po krajině. Byla pustá a nejvíc jim připomínala vřesoviště. Když dorazili, pozvala je paní dovnitř. Muži vstoupili do pokoje, v němž visely zlaté sítě podobné těm proti hmyzu. Krasavice jim nabídla místo a sama se postarala o jídlo.

Tak šel čas až do podzimu. Ve dne přicházely do domu ženy, posedávaly pod sítěmi a po očku trojici pozorovaly. Se soumrakem smutně odcházely domů. Na podzim panovnice oznámila: „Padá listí a nastal ten správný čas. Tvé dva syny odvedu k mým pobočnicím. Ty sám se staneš mým mužem.“ Nato vstoupily dvě půvabné dívky a odvedly si oba mládence. Sama královna se pak oddala jejich otci.

Ozubená lůna krásných žen

Muži zůstali v domě paní až do jara. Tehdy jim vládkyně oznámila: „Ženy této země jsou jiné než ty vaše. Každé jaro, sotva začne rašit tráva, nám v lůně vyrostou zuby. Proto s námi nesmí muž zůstat. Naším manželem se stává východní vítr; když vane, obrátíme se k němu zády a tak počneme děti. Někdy jde o chlapce, ale ti jsou zabiti a odneseni větrem v okamžiku, kdy nadejde čas a oni by mohli ulehnout s ženou. Snad z vůle zlého boha jste přistáli u našich břehů v létě, kdy jsme měly hluboko v těle zuby. Proto jste si nás nemohli vzít – šlo to až poté, co zmizely. Nyní, když se s nadcházejícím jarem znovu ohlašují, už není možné, abychom se milovali. Zítra se tedy vydáte domů. Vzkaž synům, ať se připraví na cestu.“ 

Mládenci přišli plní zklamání a rozpaků. Vládkyně, která zůstala v domě, jim se slzami v očích řekla: „Ač to není bezpečné, strávíme tuto noc – naši poslední – spolu.“ Nato náčelník vzal z váčku na své hrudi pochvu na nůž, aby se ochránil. Po vášnivé noci na ní zůstaly stopy po zubech.

TIP: Kraj magických studánek a bosorek: V co věřili lidé na českém venkově?

Nadešel úsvit, se kterým muži nasedli do lodi a vypluli na širé moře. A z hor zadul čerstvý vítr, který hnal loď Ainů vpřed. Zanedlouho spatřili zemi – byly to hory obklopující jejich ostrov. Vyskočili na pláž a spatřili své ženy, jak nosí vdovské čepce. Sevřeli je v objetí a pak už všichni pozorně naslouchali podivuhodnému vyprávění. Na důkaz, že celý příběh je pravdivý, ukázal náčelník všem zuby poznamenanou ozdobnou pochvu, která jej ochránila při poslední noci s krásnou vládkyní.

Existuje celá řada cest, jak zvěčnit krásu nebeských objektů. Některé jsou rychlé a snadné, jiné vyžadují nákladnější vybavení i značnou trpělivost. A liší se samozřejmě také kvalitou pořízených snímků. Podstatné však je, že si dnes může astrofoto vyzkoušet opravdu každý! 

Slabé, malé a vzdálené

Začneme nejjednoduššími postupy, které umožňují získat hezkou fotku i úplným začátečníkům nejen na poli astrofotografie, ale dokonce i na poli astronomie. Chcete-li se ovšem fotografování noční oblohy věnovat intenzivně, bude vhodné se s ní seznámit důkladněji – nejdřív očima, a pak také prostřednictvím dalekohledu: třeba už jen proto, abyste věděli, jak hvězdné nebe „funguje“, proč a jak se na něm objekty pohybují či kde a jak je hledat. Jinými slovy, kariéře astrofotografa by měla vždy předcházet kariéra náruživého pozorovatele, ideálně s praxí u dalekohledu. 

Oproti běžné fotografii má ta astronomická celou řadu specifik a úskalí. Plyne to především z povahy snímaných objektů: Budou totiž zpravidla velice slabé a budou mít i malé úhlové rozměry. Platí to pro většinu objektů hlubokého vesmíru (tzv. deep-sky objekty), jako jsou mlhoviny, hvězdokupy či galaxie. Mezi výjimky lze zařadit pár nápadných planet a hvězd a samozřejmě i Měsíc a Slunce. 

Moderní technika umí zázraky

Zkoušeli jste někdy udělat obyčejnou fotku za šera, či dokonce v noci? Pak nejspíš víte, že při absenci světla je výsledek často nevalný. Nyní si představte, že cíl vašeho snažení bude nesčíslněkrát slabší, mnohdy dokonce na hranici viditelnosti v dalekohledu. Situaci vám navíc bude komplikovat světelné znečištění, které je v České republice takřka všudypřítomné. Vždyť přemíra světla umí z noční oblohy spolehlivě vymazat i nejnápadnější vesmírné objekty…

Nevěšte však hlavu! Kouzlo astronomické fotografie tkví totiž mimo jiné v tom, že díky speciálním postupům a moderní digitální technice můžete navzdory výše uvedeným negativním vlivům pořídit úchvatné snímky. V tomto směru je potřeba zmínit ještě jednu stránku astrofota, a sice následné zpracování pořízených digitálních fotografií ve vhodném počítačovém programu. Právě s jeho pomocí pak můžete se snímky doslova čarovat.

Tajemství dlouhých expozic

Zaměřme se nyní na to, proč nám fotografie umožňuje „vidět“ nebeské objekty jinak než naše oči. Hlavní příčina spočívá ve schopnosti fotoaparátu kumulovat světlo, přesněji řečeno světelná kvanta. Jinak dokonalé lidské oko bohužel nic takového neumí. Klasický film či snímací digitální čip přitom mohou střádat světelná kvanta po velmi dlouhou dobu. 

TIP: Kde je v Česku nejtmavší obloha?

Při sledování objektu očima (například v dalekohledu) vyvolávají světelná kvanta, jež z něj přicházejí, na sítnici našeho oka opakované vjemy podobné intenzity. Oko je však nedokáže sčítat – světlo z objektu si nemůžeme „nasbírat“ do zásoby a vidět pak cíl jasněji… Film nebo digitální čip to však umějí, i když k tomu využívají zcela odlišné cesty. V praxi to znamená, že je-li světla nedostatek a objekt je málo jasný, fotografujeme jej dlouhými expozicemi, během nichž se na snímacím médiu kumulují světelná kvanta. 

Další rozdíl spočívá v citlivosti našeho oka a klasického filmu či digitálního obrazového čipu. Oči dokážou vnímat pouze tzv. viditelné světlo v určitém rozsahu vlnových délek (barev). Nejcitlivější jsou na světlo žluté a zelené, zatímco nejméně vnímají to červené. Jenže například mnohé mlhoviny vyzařují zejména v červené oblasti elektromagnetického spektra. Je tudíž jasné, že běžně z nich mnoho neuvidíme. Při nízké intenzitě světla navíc přicházíme o barevné vidění úplně. Naopak filmy a snímací čipy mají mnohem větší citlivost, a mohou jít dokonce až za hranice viditelného záření. S astrofotografií však začneme tam, kde bude světla dostatek – aby si přišli na své i majitelé nejjednodušších digitálních fotoaparátů, a dokonce i mobilních telefonů. Příště se proto zaměříme na tzv. afokální fotografii. (vychází v sobotu 18. dubna)

Když asi před 10 tisíci let dorazili dávní lidé do Amazonie, začali tam pěstovat původně planě rostoucí maniok a tykve. Jejich zemědělství změnilo krajinu a vedlo ke vzniku vyvýšených lesních „ostrovů“. V oblasti Llanos de Moxos v severní Bolivii se dnes těchto lesních ostrovů vyskytuje asi 4 700.

Jde o oblast savany, která je od prosince do března zaplavená vodou a od července do října je tam naopak extrémní sucho. Během období dešťů zůstávají pahorky s lesními ostrovy nad vodou, díky čemuž na nich rostou stromy. Mezinárodní tým vědců tyto „ostrovy“ nedávno pomocí pokročilých archeologických metod zmapoval a vybrané detailně prozkoumal. Na 30 ostrovech odebrali vzorky a na čtyřech z nich uskutečnili archeologické vykopávky.

TIP: Tajuplné geoglyfy prozrazují, že Amazonie bývala hustě osídlená lidmi

Tropy by měly být příznivé pro pěstitele a odborníci mají už dlouho podezření, že lidé v tropech provozovali zemědělství od pradávna. V tropickém prostředí ale bývá velmi obtížné objevit pozůstatky pěstovaných plodin. Na lesních ostrovech to naštěstí tak úplně neplatí.

Badatelé na těchto „ostrovech“ objevili neklamné stopy po pěstování manioku, tykví, a také kukuřice. Maniok tam lidé pěstovali už před 10 350 lety, tykve před 10 250 lety a kukuřici před 6 850 lety. Jde o nejstarší doklady přítomnosti těchto plodin v oblasti Amazonie. Z výsledků výzkumu vyplývá, že lidé měnili tvář krajiny dnešní Amazonie o celých 8 tisíc let dříve, než jsme si ještě nedávno mysleli. Tím se z Amazonie rázem stává jedno z nejstarších center zemědělství světa.

Za vůní knih nelze hledat jeden jediný prvek – jde totiž o celou směs nejrůznějších chemikálií použitých při vzniku svazků. „Aroma“ starých a nových knih se přitom liší: První zmíněné vydávají sladký odér s tóny vanilkových květů a mandlí, za což může rozpad chemických sloučenin v papíru, jako je benzaldehyd, vanilin, ethylhexanol, toluen a ethylbenzen. Samotný papír sestává z celulózy a malého množství ligninu, stavební složky dřeva, v důsledku jejíž oxidace časem získává nažloutlou patinu.

TIP: Vědci se pokoušejí definovat vůni knih jako součást kulturního dědictví

Za vůni nových knih pak vděčíme papíru a chemikáliím použitým při jeho výrobě. Například hydroxid sodný snižuje kyselost papíru, která vede k bobtnání vláken v dřevěné buničině, a tudíž ke znehodnocení materiálu. Různý odér potom vyvolávají také inkoust a lepidla ve vazbě. 

Mezi nejemotivnější zážitky při potápění v české kotlině bezesporu patří setkání se sumcem. Já jsem měla to štěstí, že jsem se s těmito obřími rybami nejen potkala, ale opakovaně jsem je krmila a „kočkovala“ se s nimi. Dotek sametově hladkého hřbetu dvoumetrového sumce velkého (Silurus glanis) patří mezi nezapomenutelné zážitky.

Setkání na dlouhý nádech

Sumec je dravá ryba, která v našich podmínkách dorůstá obvyklé délky 100 až 160 cm. Někteří jedinci, kteří mají vhodné podmínky, mohou dosáhnout až délky dvou metrů a hmotnosti přes 70 kilogramů. Trofejní kusy však mohou být větší než tři metry s váhou přes metrák. Sumec velký představuje v našich vodách nejvyšší článek potravního řetězce.

Když se ponoříte pod vodu s něčím, co sumcům chutná, velmi brzy se k vám přiblíží hned několik velkých tlam. Těsně před vámi se otevřou a pohltí vše nabízené. Co jim nechutná, okamžitě vyplivnou. Musí ovšem mít také svůj den a náladu. Jednou si s vámi rád hraje ten jednooký, podruhé sumec s podivným hrbem uprostřed zad, někdy zase ten s rozdvojeným vouskem po zranění. Každý má jiné vizuální znaky i jinou povahu, stejně jako lidé.

Nikdy se setkání s nimi nemohu nabažit a není snadné se od nich odtrhnout a pokračovat v ponoru i jinde. Zpravidla naše setkání končí mou omezenou zásobou vzduchu v lahvi, nebo tím, že moje dočasné společníky přestane člověk v neoprenu bavit.

Ohleduplní strávníci

Jsem si vědoma mohutnosti sumců, ale zkušenosti s osobním kontaktem mám výhradně dobré. Obři většinou připlouvají z hloubky a z kalné vody se jejich obrysy zhmotní až na hranici viditelnosti, která se u nás pod vodou obvykle pohybuje mezi 2–4 metry, často i méně. Vynořují se jakoby z mlhy a míří k natažené ruce. Všechno ostatní nechávají bez povšimnutí. Někdy zakrouží jednou nebo dvakrát okolo, pak se osmělí a přiblíží se na dosah. Otevřou tlamu a zhltnou vše, co v ruce našli. Nikdy na mě nezaútočili, přestože délkou i hmotností se mi někteří mohou rovnat. Nikdy ani nebojovali o sousto mezi sebou. Pokud se stalo, že se jim do tlamy dostaly i moje prsty nebo ruka, po jemném stisknutí ji okamžitě pustili, aniž bych pocítila kromě tlaku i bolest.

Během krmení se k sobě vzájemně chovají velmi galantně, i když vědí, že kdo bude potápěči nejblíže, nají se nejčastěji, tudíž nejvíc. Nevnímají ani okolo kroužící malé ryby, které jsou jinak na jejich každodenním jídelníčku. Teprve, když je nějaká z nich předběhne a připlave si pro sousto, dostanou chuť drzouna potrestat. Viditelně zrychlí, ale vše zpravidla končí jen rychlým výpadem bez dalších následků.

Pohlazení za úplatek

Na sumci vás na první pohled zaujme impozantní velká hlava s obrovskou širokou tlamou. Menší kus vyhlíží jako dobrácký vousatý strýček, dvoumetrový sumec se už může jevit spíše jako nebezpečně svalnaté monstrum. Tlama plná drobných zoubků ve dvou řadách svědčí o způsobu obživy. Zejména ti menší sumci napadají ze zálohy hejna ryb, často k nic netušící oběti „přijedou“ zespodu. Prudkým rozevřením čelistí dokáže sumec potravu do své prostorné tlamy doslova nasát. Při lovu u hladiny při tom vznikají typické zvuky nazývané „pukání“.

Sumci mají špatný zrak, ale zato skvělý čich a pod vodou i výborně slyší. Stačí hodit do vody něco, co jim chutná, a z nejvzdálenějšího konce zatopeného kamenolomu během pár okamžiků neomylně připlují, jako podle kompasu. Zpravidla ke mně připlouvají sumci osamoceně, každý odjinud. Ale pak se jakoby mezi sebou zdraví, vítají, dotýkají se vzájemně nebo spolu i plavou. Vedle sebe, nad sebou.

Pohladit se ode mě nenechá každý, ale já to beru jako formu platby za krmivo. Dám ti, co chceš, ale musíš vydržet i mou dlaň. Jsou vedle vás, přímo pod vámi, ale když nechtějí, nedovolí vám nic a v mžiku jsou pryč. Během ponoru pak už bez jakékoli dobrůtky potkávám sumce osaměle odpočívající v korunách spadlých zatopených kmenů mezi větvemi. Pod hladinou jsou schováni ve změti rostlin nebo leží v bahnitém dně.

Od planktonu po kachnu

Sumec má mimořádně široké potravní spektrum. Jeho žaludek zpravidla obsahuje bílé ryby, žáby, plazy, vodní ptáky (kachny, potápky), vodní savce, hlodavce (ondatry) nebo dokonce kočky (neopovrhne mršinami). Z větších ryb se nejčastěji zaměřuje na kapry a líny, ale nepohrdne ani bezobratlými živočichy jako jsou červi, žížaly nebo hmyz. Potápěči a rybáři jej často lákají na pečivo, jako jsou rohlíky a piškoty, nebo dokonce na párky.

V mládí se sumci živí planktonem, ale postupem času přecházejí na objemnější stravu a tím pádem i na dravý způsob lovu. Složení potravy mění dle sezóny, záleží i na místě konkrétního výskytu, tedy na jejich možnostech i věku. U mladých sumců tvoří značnou část jídelníčku vodní bezobratlí, žížaly apod. U dna sumec filtruje tlamou bahno, aby z něj získal bezobratlé živočichy, různé červy, plže, obojživelníky, korýše a měkkýše.

Měla jsem také možnost sledovat, jak v lomu, kam jsem se za sumci vydávala, vyvedla kachna mláďata. Každé ráno bylo o jedno méně, až kačena zůstala sama bez svých káčátek. Jsem přesvědčena, že se všechny staly soustem pro některého ze sumců.

Milovník temných skrýší

Z pozice na vrcholu potravního řetězce reguluje sumec stavy bílé ryby, zejména cejna, cejnka, plotice a oukleje a zbavuje vodu uhynulých živočichů. Velikost jeho kořisti je větší než u většiny ostatních dravců, takže jim konkuruje jen v místech početnějšího výskytu. Tam, kde žije větší počet sumců, může dojít i ke zřetelnému poklesu stavů bílé ryby. Vzhledem k velkému zájmu o lov sumce mezi rybáři je ale takových míst na našem území málo.

Sumec je naším původním druhem a ideálním místem jsou pro něj nížinné toky s neregulovanými koryty, kde si vybírá hlubší partie s měkkým bahnitým dnem. Má rád teplejší vodu, takže jej lze zahlédnout také v okolních přiléhajících ramenech s meandry, v tůních, jezerech a teplejších místech v nádržích, kde je pomalu proudící nebo stojatá voda. S oblibou se ukrývá mezi větvemi, vývraty, u podemletých břehů s kořeny stromů a hromadami naplavenin. Vyhledává členité prostředí s úkryty.

Když začne klesat teplota vody, klesá s ní i aktivita sumce. S chladnějším obdobím a v zimních měsících upadá téměř do úplného zimního spánku. U nás v lomu se objevuje zpravidla začátkem letních prázdnin a s posledním srpnovým dnem zase mizí do hloubky. Pak ho zase skoro celý rok nevidíme.

Nástrahy a hádanky

V mládí mají sumci dost nepřátel a dokonce byl mezi nimi prokázán i kanibalismus. Dospělé kusy ovšem dorostou takových rozměrů, že prakticky nemají přirozeného nepřítele. Jen člověka. Díky blízkému a častému kontaktu jsme mohli osudy některých kusů sledovat. Jednoho z nich, kterému jsme dali jméno Karel, zabili harpunou pytláci. Zůstala v něm trčet, jako vykřičník lidské arogance. Nevyhýbají se jim však ani přirozená úmrtí. Například sumec přezdívaný Pepa si našel úkryt v jeskyňce u dna útesu. Z nezpevněné skalnaté stráně se však svalila lavina kamení, která otvor zasypala, a sumec zahynul.

TIP: Zubatá kráska našich vod: Obávaná lovkyně štika obecná

Sumec je vysoce ceněná ryba, a to zejména ve volných vodách, kde se uplatňuje též jeho regulační funkce – omezování přemnožených a méněcenných druhů ryb. Přesto, že o těchto impozantních rybách máme hodně informací, v jejich životě jsou stále období, která představují bílá místa našeho poznání. Celou škálu jejich chování během různých ročních období neznáme. Skutečnost, že žijí v odlišném a pro člověka víceméně nedostupném prostředí, způsobuje, že jejich každodenní život je stále zahalen tajemstvím. My potápěči je alespoň můžeme občas pozorovat a získávat další střípky do rozsypané informační mozaiky.

Ježíšův vliv je přitom zcela zásadní i pro ateistickou část světa. Vždyť s jeho narozením započal nový věk! I dnes tak historii dělíme na tu „před Kristem“ a „po Kristu“.

Rok nula se posunuje

Kdy však Mariin syn opravdu spatřil světlo světa? Nejmnohomluvnější odpověď nabízí Lukášovo evangelium: „Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius.“ Tím získáváme důležité údaje. Vláda císaře Oktaviána řečeného Augustus trvala od roku 27 př. n. l. do roku 14 n. l. Postihuje tedy i rok nula. Problémem však je správcování onoho Quirinia. Publius Sulpicius (51 př. n. l. až 21 n. l.) totiž sčítání organizoval v letech 6–7. n. l. Tím se nám Ježíšovo narození dostává do doby po Kristu. 

Zde je však nutné upozornit na názor teologa Aloise Stögera, podle kterého byl celý soupis dlouhým procesem, který se klidně mohl protáhnout na několik let. Sčítání navíc mělo dvě etapy. Nejprve se dávalo dohromady pozemkové vlastnictví a z něj se teprve odvozovalo, kolik kdo musí platit. Tím se dostáváme k dalšímu problému. Proč Josef z Nazareta hnal svou těhotnou manželku do Betléma, když podle Lukáše měl jít „každý do svého města“? Možná tam měl nějaké pozemky, spíš to ale nasvědčuje tomu, že se měl naplnit příslib proroka Micheáše, podle kterého se Pastýř Izraele měl narodit v Betlémě. To ale ve prospěch Kristovy historicity příliš nesvědčí.

Další údaj nám také příliš nepomůže. Evangelista Matouš píše: „Když se narodil Ježíš (...) za dnů krále Heroda (...)“ Vláda tohoto panovníka však končí jeho smrtí v roce 4 př. n. l. Hovoříme tedy o rozdílu zhruba deseti let. 

Meteorit nad jesličkami?

Pokud vrátíme slovo Matoušovi, dozvíme se ještě: „(…) hle mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: ‚Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.‘“ Nabízí se otázka, co tato létavice byla zač. I její výskyt by nám totiž mohl pomoci se zatím tak nejasnou periodizací.

Tradice z daného astronomického jevu udělala kometu, ale stejně dobře mohlo jít o konjunkci planet, nebo o jiný dostatečně výrazný astronomický jev. Dnes už se považuje za poměrně nepravděpodobné, že by betlémskou vlasaticí byla Halleyova kometa okolo roku 12 př. n. l. Jistější se zdá, že by mohlo jít o konjunkci. Konkrétně snad o konjunkci Saturnu s Jupiterem.

TIP: Odvěké hledání betlémské hvězdy: O jaký nebeský úkaz ve skutečnosti šlo?

Některé tituly dávají důraz na to, že Saturn byl považován za hvězdu židovského národa (uctívali ho již staří semité a Židé mají do synagogy chodit v SATURday). K mimořádnému jevu došlo v roce 7 př. n. l. hned třikrát, a to 29. května, 30. září a 7. prosince. Neméně zajímavá konjunkce Venuše a Jupitera nastala 17. června roku 2 př. n. l. a opomenout nemůžeme ani tu z 12. srpna roku 3 př. n. l. Ta se navíc odehrála na východním nebi. Tento výčet není ani zdaleka kompletní a i tak nabízí obrovské množství variant. Astronomie nám tedy příliš nepomůže.

Rebel Strauss

Vnitřní rozpory mezi jednotlivými evangelii samozřejmě neunikly pozornosti našich předků. Kritické hlasy rezonovaly již na sklonku 18. století a rozhodné tvrzení, že Ježíš vůbec nežil, poprvé zaznívá na jeho konci.

Větší impuls pak dodal Bruno Bauer (1809–1882), jehož dílo získalo značnou popularitu. Skutečně halasný spor z kauzy udělal Arthur Drews (1865–1935), ale na nesrovnalosti v rámci biblického textu upozorňoval například i polský spisovatel a esejista Zenon Kosidowski (1898–1978). Za největšího pochybovače o Kristově historicitě je však jednoznačně považován biblista David Friedrich Strauss (1808–1874). Tento muž byl osobně přesvědčen, že vzdělanci jeho doby už nejsou křesťany, neboť to nemají zapotřebí. Co se týká Ježíše, je jeho argumentace velice zajímavá: „To přece vůbec není způsob, jak se realizuje idea, vydat celou svou plnost na jeden exemplář a vůči všem ostatním skrblit. Idea ráda šíří své bohatství v mnohotvárnosti exemplářů, které se navzájem doplňují, ve střídání individuí, která se kladou a opět ruší.“ 

Za nehistorické považuje Strauss všechny příběhy, které odporují všeobecně platným zákonům. Do značné míry by se však dalo říci, že popření Kristovy existence není jeho hlavním cílem, ba co více, tento rozměr spíš pouští ze zřetele. David Strauss však ovlivnil Karla Marxe a marxisty a zde nastává skutečně kopernikánský obrat.

Na rozdíl od filozoficko-teologických úvah vzali komunisté celou problematiku šturmem. V dobou zatížených úvodech do literatury se tak objevuje rezolutní tvrzení, že Kristus nikdy neexistoval. Výtečně to totiž souzní s pojetím náboženství coby opia lidstva.

Pohané píší o Kristovi

Jak pak ale vysvětlit všechna svědectví, která o Ježíšovi a jeho následovnících hovoří? Mnoho z nich je nebiblických a leckterá vysloveně kritická až nenávistná. Jistě je tedy nemůžeme považovat za dílo účelové propagandy.

Nejstarším nekřesťanským a nežidovským pramenem je dopis politika a historika Plinia mladšího (61–113 n. l.) císaři Trajánovi, který datujeme do roku 112 n. l. Plinius tehdy působil jako prokurátor v Bithýnii a musel rozhodnout o osudu služky obviňované z křesťanství. Sám měl za to, že tato víra je zlá a zvrácená pověra, jejíž věřící „měli ve zvyku shromažďovat se v určitý den ráno a zpívat Kristu, jehož považovali za svého boha“.

Dalším dokladem jsou anály římského historika Cornelia Tacita z roku 116 n. l. V souvislosti s požárem Říma uvádí, že ho zapálil Nero, ale vinu svalil na křesťany. „Původce tohoto pojmenování, Kristus, byl popraven prokurátorem Pontiem Pilátem za panování Tiberiova. Tato zhoubná pověra byla sice na čas potlačena, ale znova se začala šířit nejenom v Judsku, kde vznikla, ale též ve Městě (v Římě), kde se sbíhají a jsou nadšeně přijímány ty nejvulgárnější a nejohavnější věci.“

Jen o čtyři roky mladší je trochu tajemná věta z Života císaře Claudia: „Iudeos impulsore Chresto assidue tumultuantis Roma axpulit.“ Ta se dá vyložit tak, že (Claudius) vyhnal z Říma Židy, kteří kvůli Kristu neustále vyvolávali nepokoje. 

Bystrému čtenáři možná tento výčet nepřijde příliš obsáhlý a položí si otázku, proč antičtí analisté prvního století o Ježíšovi mlčeli? Na tuto výtku teolog Johannes Weiss (1863–1914) odpovídá protiotázkou: „Kdopak jsou ti mnozí římští kronikáři, ve kterých jsme tak marně pátrali po nějakém svědectví? Nejsou vůbec žádní, neboť veškerá literární tradice staré císařské doby se až na Tacita a Suetonia ztratila. Naprosto tedy nemůžeme vědět, zda vůbec a jak raní římští historikové uznali křesťanství a osobu Ježíše za hodné pozornosti.“ Tomuto tvrzení přizvukuje i Günter Bornkamm (1905–1990): „Velké světové dějiny ho (Ježíše) sotva zaznamenaly.“

Ježíš bez klasických autorů

Svědectví však existuje i z židovské strany. Podal ho Josephus Flavius, který se ještě před rokem 66 n. l. dostal služebně do Říma. Ten napsal několik důležitých děl. V Antiquitates Judaicae, které spatřily světlo světa kolem roku 90 n. l., stojí: „V této době žil Ježíš, moudrý člověk, je-li ho možno zvát člověkem. Konal totiž podivuhodné skutky a byl učitelem těch, kdo přijímají pravdu s radostí, a přitáhl k sobě mnoho Židů a též mnoho Řeků. On byl Kristus. V důsledku obvinění našich předáků byl Pilátem odsouzen ke smrti křížem, ale ti, kdo ho milovali, nepřestali ho milovat: a znovu se jim ukázal živý třetího dne: božští proroci o něm předpověděli toto a mnohé jiné podivuhodné věci. I dnes jsou ti, kdo se od jeho jména nazývají křesťané.“

Kritika tohoto textu tvrdí, že byl pravděpodobně později doplněn. Ona prý „vlepená“ slůvka jsme proto vytučnili. Abychom se tedy vyvarovali svévole nějakého opisovače, sáhněme k „arabskému znění“ z přelomu 5. a 6. století: „V té době byl jeden moudrý člověk jménem Ježíš. Jeho život byl dobrý a byl znám jako ctnostný. A mnozí z Židů a z jiných národů se stali jeho učedníky. Pilát ho odsoudil k smrti ukřižováním. Ale ti, kdo se stali jeho učedníky, neopustili jeho učednictví. Oni vyprávěli, že se jim ukázal tři dny po svém ukřižování a že byl živý. Proto, možná, byl Mesiáš, o němž proroci vyprávěli podivuhodné věci.“

Ať s přípisky nebo bez, text je možné brát jako poměrně věrohodné svědectví. Další pak máme od syrského historika Mara bar Sarapiona. Ten píše svému synovi v roce 73 n. l.: „Jaký prospěch měli Athéňané z toho, že zabili Sokrata? Zločin, za který museli platit hladem a morem? Anebo obyvatelé Sámu, že zabili Pythagora, když pak jejich země byla v jednom okamžiku zasuta pískem? Anebo Židé, že popravili svého moudrého krále, neboť od toho času byli zbaveni svého království. Bůh spravedlnosti totiž pomstil ty tři mudrce. Athéňané zemřeli hladem; obyvatelé Sámu byli zaplaveni mořem; Židé byli zabiti a vyhnáni ze své země, aby žili roztroušeni po všech končinách. Sokrates nezemřel, díky Platonovi; a ani Pythagoras, díky Héřině soše; ani moudrý král, díky novým zákonům, které vyhlásil.“ Dá se předpokládat, že tímto moudrým králem je právě Ježíš.

Církev nabízí řešení

Zdá se tedy, že prameny hovoří pro existenci. Jak se však vypořádat s rozporností evangelií? Touto a příbuznou otázkou se zabývá na tisíc svazků, a pokud bychom přidali i odborné studie, dostali bychom se k číslu blížícímu se desítce tisíc. Církev si je totiž disonancí ve svých hlavních textech vědoma a již vůči nim zaujala stanovisko. I je emeritní papež Ratzinger přiznává, že se Ježíš nenarodil v roce nula. K místě rodiště pak uvádí: „Významní představitelé exegeze se domnívají, že zpráva obou evangelistů – Matouše a Lukáše –, podle níž se Ježíš narodil v Betlémě, je teologickou, nikoli historickou výpovědí. Ve skutečnosti se podle nich Ježíš narodil v Nazaretě.“

Rozhodně se nedá tvrdit, že by církev bránila studiu bible. Svobodné vědecké zkoumání Písma bylo nejen povoleno, ale dokonce doporučeno katolickým učencům již encyklikou Divino afflante Spiritu v roce 1943. Ti v bibli objevili různé vrstvy tradice. Otázku pak řešila koncilová konstituce Dei verbum a další dokumenty Papežské biblické komise. (Stranou ponechme, do jaké míry je teologické bádání svobodnou vědou.)

Je tedy klidně možné, že se Ježíš narodil jindy a jinde. A to ani zdaleka není vše. Na Golgotu dost možná nenesl celý kříž, ale jen příčné břevno. To však nebylo nijak zvlášť těžké a není tedy důvodu, aby pod ním mladý muž tolikrát klesl. Nabízí se, že možná katani s biči svou povinnost trochu přehnali. To bychom se však dostali do oblasti spekulací. Nás bude zajímat především problematika Kristova umučení.

Ukřižování jako důkaz

Paradoxně totiž jistotu o tom, že Ježíš skutečně žil, získáváme díky tomu, že zemřel. Ukřižování bylo římským trestem, adekvátní židovskou paralelou bylo ukamenování. Především však šlo o exekuci velice potupnou. Tak dehonestující, že kříž se jako symbol křesťanství uplatnil až o pěkných pár staletí později. Kdyby byl tedy Kristus fiktivní postavou, jistě by mu vymysleli jiný a méně zahanbující trest.

Ve 2. století vznikl zlobný spis, který se jmenoval Proti křesťanům a jehož autorem byl jistý Celsus, jehož dílo známe z Origenových polemik. Celsus tvrdí, že celé křesťanství je podvod, protože učedníci ukradli učitelovo tělo a rozšířili zvěst, že vstal z mrtvých. Kdyby mohl jakkoli zpochybnit, že onen rabbi opravdu žil, jistě by to udělal. A tento případ je jen jedním z mnoha. 

Když to spojíme s věrohodnou a mnohostrannou výpovědí pramenů, dostaneme se k tomu, co dnes tvrdí moderní věda. Ježíš existoval. Některé události jeho života se dají historicky dokázat a jsou to zrovna ty, které zvěstovatelé poselství pociťovali jako zátěž a „nehodily se jim do krámu“.

TIP: Je Chrám Božího hrobu skutečně místem posledního odpočinku Ježíše Krista?

Samozřejmě že existenci osoby nám tak časově vzdálené můžeme zpochybňovat. Víme však s jistotou, že skutečně žil Pilát Pontský? A co král a císař Karel IV.? Jak můžeme průkazně tvrdit, že prameny, které o nich hovoří, neobsahují zkreslující či tendenční líčení? Anglický rétor, logik a teolog Richard Whateley (1787 až 1863) o Ježíšově dějinnosti nepochyboval. Roku 1849 však vydal zajímavé dílo s názvem Historic Doubts relative to Napoleon Bonaparte, ve kterém dokazuje, že Napoleon nikdy neexistoval. Zpochybnit se totiž dá vše.

Ježíš z Nazareta jako historická postava patří do lidských dějin, zejména do toho proudu, ze kterého povstala evropská kultura. Ba co víc, pro vznik evropské kultury byl vysloveně konstitutivní. Ony neshody a zkreslení pocházejí z toho, že záměrem evangelistů nebylo sepsat historické pojednání, ale zvěstovat Ježíše jako Boha.   

Einsteinova teorie relativity předpovídá, že hmotné objekty zakřivují časoprostor svou gravitací. Opravdu masivní objekty působí na časoprostor do té míry, že to naše přístroje mohou změřit. Einsteinova relativita mimo jiné předpovídá, že čas běží pomaleji, když je měřen hlouběji v gravitačním poli nějakého tělesa, než když takové měření proběhne méně hluboko v gravitačním poli.

Tuto předpověď ověřovali fyzici v laboratořích, a také v reálném světě, pomocí satelitů s velice přesnými hodinami. V takovém případě se satelity pohybovaly na oběžných drahách, které dělily tisíce kilometrů. Japonští badatelé nedávno uspořádali unikátní experiment, během něhož k ověření zmíněné Einsteinovy předpovědi využili telekomunikační věž Tokyo Sky Tree, čili „Tokijský nebeský strom“. Tato věž je vysoká 634 metrů a v současné době je druhou nejvyšší stavbou na světě po mrakodrapu Burdž Chalífa v Dubaji.

TIP: Stále platí! Einsteinova teorie prošla testem v centru Mléčné dráhy

Vědci při experimentu použili dvoje extrémně přesné hodiny. Jedny z nich umístili do přízemí věže a druhé na tzv. Druhé pozorovací podlaží, které se nachází ve výšce 450 metrů. Díky ultrapřesným měřením se jim podařilo potvrdit, že Einsteinova relativita skutečně stále platí. Japonský tým zároveň přiznává, že výzva Einsteinovy relativity byla jen třešničkou na dortu. Vědci by rádi podobný systém využívali pro přesná měření v terénu, například pro geologické pohyby. A potřebovali jej vyzkoušet mimo laboratoř.

Že má fluor pozitivní vliv na sklovinu a zuby obecně, zjistili lékaři už na počátku 20. století. Ve 40. letech jej pak například Američané začali v malých dávkách přidávat do pitné vody – a dnes takto obohacenou H2O pije 75 % tamních obyvatel. 

Řada konspiračních teoretiků nicméně odmítá připustit, že by vláda USA dělala něco prospěšného pro zdraví občanů, a za pozitivním krokem vidí spiknutí. „Fluor v jakémkoliv množství není ničím jiným než chemickou zbraní. Jelikož se aplikuje na celé národy nebo skupiny uvnitř národů, jedná se o nástroj chemické války, pomocí kterého chtějí eugenikové snížit zalidnění planety,“ tvrdí samozvaný odborník Alex Jones, jehož články si můžete přečíst na dezinformačním portále Infowars.com. 

Jak se otrávit kyslíkem?

Jones a mnoho jemu podobných staví na překrucování odborných textů. Citují například studie, podle nichž mohou středně vysoké dávky fluoru ovlivnit inteligenci, a laboratorním zvířatům dokonce poškodily mozek. Nicméně tutéž logiku lze aplikovat na řadu jiných látek, s nimiž se běžně dostáváme do styku: Kupříkladu velké množství thiokyanatanu obsaženého v obyčejné kapustě dokáže člověka zabít, a otrávit se koneckonců můžeme i kyslíkem. Podstatnou roli totiž hraje koncentrace: Velké dávky fluoru mají skutečně negativní vliv na zdraví, v USA je však jeho množství ve vodě stanoveno na neškodných 0,7 miligramu na litr. Veškeré konspirační teorie na uvedené téma jsou tudíž „mimo“.

TIP: Mýty všedního dne: Znáte nejčastější hoaxy kolující po síti?

Jejich přívržencům to ovšem nebrání v nákupech filtrů, které z vody většinu fluoru odstraní. Ti nejzavilejší si pak pořizují destilační přístroje, jež dokážou životodárnou tekutinu zbavit nenáviděné látky zcela. Destilovaná H2O však na rozdíl od fluorované verze znamená reálné zdravotní riziko, neboť narušuje tělesný metabolismus…

Podle průzkumu pojišťovací společnosti Direct Line Home Insurance chodí až 50 % dotázaných Britů na WC s mobilním telefonem. Dalších 16 % se raději vyprazdňuje v přítomnosti tabletu a 4 % si na míse hraje s přenosnými konzolemi.

TIP: Sušáky na ruce prý šíří tolik bakterií, že představují hrozbu veřejnému zdraví

Všichni se přitom vystavují nejen hygienickému riziku – neboť bakterie ulpívají na zařízení, která na rozdíl od rukou obvykle neumyjeme –, ale hazardují také se ztrátou přístroje. Až 40 % respondentů se totiž přiznalo, že svůj telefon, tablet nebo konzoli upustilo do mísy či umyvadla, kde se elektronika utopila a přestala fungovat. Na toaletní dobrodružství nejčastěji vyráželi Britové z Leedsu, naopak ti v Nottinghamu preferovali spíš neinteraktivní formy zábavy.