Obecně se dá říct, že nám sny pomáhají, jelikož plní psychohygienickou funkci. Ve spánku se nám v těle odehrává duševní úklid, děláme pořádek sami v sobě a některé věci prožité přes den potřebujeme nechat odplavit. Sny se dřív považovaly za proroctví budoucnosti. A vznikla díky nim prý i skladba Yesterday od skupiny Beatles, Mendělejevova tabulka chemických prvků nebo šicí stroj. Můžeme je však ovládat? 

Když přijdou kouzla

Lucidní snění znamená stav, kdy si člověk uvědomí, že sní. V takové chvíli lze sen řídit a nastávají „kouzla“. Zmíněné snění se dá využít i ve vlastní prospěch: Můžeme jej totiž považovat za bezpečné tréninkové místo. Pokud se například bojíme mluvit na veřejnosti, dá se na takovou situaci připravit právě ve spánku. Jakmile dokážeme své sny ovládat a naplno si uvědomujeme, že sníme, lze si projít situacemi, v nichž jsme nikdy předtím nebyli, a nachystat se na ně.

„Třeba když jsem měl trému z maturity, prožil jsem si zkoušku ve snu mnohem dřív, než nastala, a tím jsem se na ni lépe připravil,“ popisuje Eduard Birke. Někomu se daří lucidně snít zcela přirozeně, jinému naopak vůbec. V takovém případě tvoří základní pomůcku deník, kam si člověk zapíše maximum podrobností, které se mu po probuzení vybaví.

Je to sen, nebo ne?

Existují však i další cesty, jak mít sny podle svých představ. Jedna z nich spočívá tom, uvědomit si v průběhu běžného snu, že pouze sníme. Jak na to? Stačí se ve spánku sebe sama zeptat: Je to sen, nebo ne?

V rámci druhé varianty přecházíme do lucidního snu přímo při usínání. Pak máme nad procesem větší kontrolu, ale uvedený způsob může také narušit spánkový cyklus, proto není dobré jej provádět pravidelně. 

Ne všichni lidé si však přímo ve snu dovedou uvědomit, že právě spí, a takoví pak někdy v honbě na lucidními zážitky zkoušejí různé drogy či léčiva. K vědecky prověřeným alternativám patří přípravek Galantamin, který se používá ke zmírnění projevů Alzheimerovy choroby. Je běžně k dostání bez předpisu, a tak si v komunitě lucidních spáčů rychle získal pověst. 

Snová efektivita

Dosáhl dokonce takové obliby, že v roce 2018 proběhly klinické testy, jež měly odhalit, zda přípravek lucidní snění skutečně podporuje. Zúčastnilo se jich 121 dobrovolníků, z nichž některým vědci podávali placebo a jiným Galantamin. Následné pozorování u lidí užívajících přípravek odhalilo až 42% nárůst pravděpodobnosti lucidních snů.

TIP: Jak mozek zpracovává naše denní zážitky během spánku?

Dodnes přitom neznáme příčinu zmíněného efektu: Podle stávající teorie brání Galantamin rozpadu acetylcholinu, který napomáhá přenosu vzruchů v centrální i periferní nervové soustavě a pojí se s učením, pamětí či spánkovou fází REM. Díky přípravku se acetylcholin nahromadí a člověk si pak sen nejen lépe pamatuje, ale také nad ním získává kontrolu. 

Průzkum se ponořil hluboko do minulosti a zahrnul závodní i jiné hry počínaje Gran Trak 10 pro Atari z roku 1974, která byla údajně první, při níž se k řízení používal volant a pedály.

Pokud jde o značky, nejčastěji se v počítačových hrách objevují automobily Ford (8 700×), následované Chevrolety (6 242×). Mezi jednotlivými vozy, jsou předvídatelně zastoupená sportovní auta včetně Ferrari F40 a Ferrari F50. Objevují se ale také běžnější modely jako Ford Crown Victoria a Chevrolet Step Van, které jsou nejčastěji využívány jako policejní nebo vojenská vozidla v hrách, jako jsou série Grand Theft Auto či Call of Duty.

TIP: Kostičkové šílenství: Nejprodávanější hra všech dob vznikla v Sovětském svazu

Celkovou jedničkou přitom není ani sportovní vůz, ani automobil mužů zákona, ale jeden z nejoblíbenějších a kultovních modelů všech dob – Volkswagen „Brouk“.

Volkswagen „Brouk“ se vyskytl v ne méně než 337 hrách, a to ať už jako klasický Typ 1 z 60. let 20. století, nebo jako pozdější reinkarnace VW Beetle a New Beetle. Setkat se s ním můžete v různých verzích Grand Theft Auto, Need for Speed, Gran Turismo, SimCity a dalších klasikách včetně akční adventury The Simpsons: Hit & Run z roku 2003.

20 nejoblíbenějších modelů aut ve videohrách:

Kometa 2I/Borisov, která se nedávno stala druhým známým „návštěvníkem“ z mezihvězdného prostoru, který zavítal do Sluneční soustavy, možná brzy zanikne. Pozorování ze začátku března totiž ukazují, že se kometa zřejmě rozpadá na kusy. Potvrzují to i zcela nová pozorování z konce března, která pořídil Hubbleův teleskop.

Pozemní polský projekt OGLE (Optical Gravitational Lensing Experiment) ve dnech 4. až 12. března pozoroval dvě nezávislá zjasnění komety Borisov, která odpovídají rozpadání jádra komety. Následně se na kometu zaměřil jiný tým odborníků a pozoroval ji Hubbleovým teleskopem. Na snímcích ze 23. března nebylo na kometě patrné nic, co by nasvědčovalo změnám její struktury.

První známky rozpadu

Pozorování z 28. a 30. března ale zachytila známky toho, že se kometa Borisov nejspíše opravdu rozpadá. Je na nich vidět, že se mění tvar kometárního jádra, což takovému rozpadu odpovídá. Hubbleův teleskop v současnosti pokračuje v pozorováních a brzy se snad dozvíme další podrobnosti o osudu této pozoruhodné komety.

TIP: Mezihvězdný poutník `Oumuamua je přeci jen kometou

Mezihvězdná kometa Borisov loni v prosinci prolétla kolem Slunce. Jak se zdá, toto přiblížení by se pro ni mohlo stát osudným. Teď kometa sice směřuje ven ze Sluneční soustavy, mohla by se ale rozpadnout dřív, než stihne vyletět do mezihvězdného prostoru. Pro astronomy to ale rozhodně není důvod ke smutku. Mají teď šanci získat cenné informace o složení komety Borisov a porovnat jej s kometami Sluneční soustavy.

Mravenci mají celkem jednoduchý systém pachových značek, s jehož pomocí rozeznávají příslušníky svého druhu a členy vlastní kolonie. Cizáky, kteří by se chtěli vetřít do mraveniště, poznají a obvykle s nimi velmi rychle skoncují. Někteří živočichové označovaní jako myrmekofilové ovšem tenhle „poznávací kód“ rozlouskli. Vylučují „poznávací pach“ a mohou se beztrestně vydávat za mravence, i když tak vůbec nevypadají a nemají s tímto hmyzem pranic společného. Přesto je mravenci přijmou za své a obětavě se o ně starají.

V manipulaci mravenčí kolonií vynikají housenky některých modrásků (Lycaenidae), které tráví na hostitelské rostlině jen počáteční fáze vývoje. Ze speciálních žláz vylučují sekret, kterým se pachově maskují za mravenčí larvu. Mravenci si je proto odnesou do mraveniště a tam jim nosí potravu. Housenky některých modrásků jsou masožravé a živí se mravenčími larvami.

Housenka modráska dokončí v mraveništi vývoj, zakuklí se a v bezpečí přečká až do chvíle, kdy se promění v dospělého motýla. Pak urychleně opustí stísněné prostory mraveniště, protože teprve venku má dost místa na plné rozvinutí křídel. Samičky těchto modrásků kladou vajíčka přednostně na rostliny navštěvované mravenci, protože tak zajistí housenkám potřebnou mravenčí péči.

TIP: Mšice jako užitkový hmyz: Dojné krávy mravenců

Podobný životní styl jako housenky modrásků má i brouk drabčík mravenčí (Lomechusa pubicollis), který dokonce během roku mění hostitele. V létě žije v kolonii mravenců množivých (Formica polyctena). Ti ale přes zimu nepečují o své larvy a drabčík by tak byl odstaven od přísunu potravy. Proto se brouk stěhuje do kolonií mravenců z rodu Myrmica, kteří v zimě péči o larvy nepřerušují. Pro tento „přestup“ je drabčík vybaven speciální tzv. adopční žlázou, která mravence zklidňuje a zajistí vetřelci přežití v novém bydlišti. Brouk postupně nachytá z okolí pach hostitelské kolonie a tím je jeho pachové maskování dokončeno.

V současnosti se objevuje celá řada projektů městských leteckých taxi, které mají elektrický pohon a zvládnou jak kolmý start, tak i přistání (eVTOL), což je pro provoz ve městech klíčové. Jednou z hlavních překážek, které doposud stojí v cestě rozmachu eVTOL aerotaxi, je ale stále jejich bezpečnost. Většina připravovaných leteckých taxi spoléhá na balistický padák, který ale nefunguje v nízké výšce.

Se zajímavým řešením přichází doposud nepříliš známý startup Jaunt Air Mobility, který vznikl v roce 2018. Jejich stroj ROSA (Reduced Rotor Operating Speed Aircraft) je totiž gyrodyn - zvláštní typ vrtulníku s hlavním rotorem a horizontálními vrtulemi na křídlech.

Jeho hlavní rotor, který zajišťuje kolmé starty a přistání, dokáže s celým letounem bezpečně přistát s využitím pouhé autorotace, i když dojde k úplném výpadku elektřiny. Rotor je v takovém případě roztáčen silou vzduchu proudícího zdola nahoru, zatímco stroj pomalu klesá k zemi. Nezáleží přitom na výšce, ani na rychlosti.

TIP: Wisk spustí testovací provoz autonomního aerotaxi na Novém Zélandu

Pro aerotaxi je takový systém zásadní výhodou. Za normálního letu ROSA využívá ještě čtyři další rotory, které jsou umístěné horizontálně na křídlech. Díky nim ROSA nepotřebuje rotor na ocasu. Některé parametry aerotaxi ROSA zatím nejsou známé, například výdrž baterií. Výrobce slibuje letovou rychlost okolo 280 km/h a velmi nízkou hlučnost. Proti konvečním vrtulníkům by měl být o 65 % tišší. Jaunt Air Mobility počítají s tím, že by ROSA mohla být na trhu kolem roku 2025.

Tišení bolesti a snižování horečky znali léčitelé již ve starověku. Slavný řecký lékař Hippokrates vypozoroval, že zvířata záměrně okusují kůru vrby bílé – ta totiž obsahuje kyselinu salicylovou, přírodní formu analgetika. Odvar ze zmíněné kůry pomáhal proti teplotě, bolesti a také potlačoval zánětlivé stavy.

Historie přitom nabízí mnohem víc dokladů o využívání léčivých účinků uvedené kyseliny: Znali je třeba Sumerové nebo staří Egypťané. V 19. století pak snahu získat kyselinu v čisté podobě konečně korunoval úspěch. Její syntetická podoba, tedy kyselina acetylsalicylová, se stala nejstarším uměle připraveným léčivem.

Nejednoznačné účinky

Kromě kyseliny acetylsalicylové se k přípravě základních tišících prostředků využívají ještě další dvě látky: paracetamol a ibuprofen. Lékař může samozřejmě zvolit i mnohem silnější analgetika, zejména na bázi opiátů. I volně prodejné léky však provází řada rizik a při překročení doporučených dávek může dojít až k ohrožení života (viz Otrava paracetamolem). Pokud to člověk s pilulkami přežene, riskuje mimo jiné poruchy funkce jater – tzv. hepatotoxicitu.

Analgetika mají řadu účinků, o nichž nelze jasně rozhodnout, zda jsou dobré, nebo špatné. Jedná se třeba o poruchy srážlivosti krve vyvolané kyselinou acetylsalicylovou: Ta totiž blokuje složky krve, které se při krvácení podílejí na jejím srážení. Užívání léků s kyselinou acetylsalicylovou tak může vést k vnitřnímu krvácení nebo k vykrvácení otevřenou ránou. Popsaný účinek je ovšem možné využít v situacích, kdy potřebujeme krev nesraženou, tedy jako prevenci embolie, infarktu myokardu či mozkové mrtvice.

V boji proti zánětu

Nejednoznačné znaménko mají i protizánětlivé účinky těchto léků. Dřív platilo, že je zánět nežádoucí a je třeba s ním bojovat. Již několik let však nejen přední imunologové tvrdí, že fyziologický zánět prospívá. Tělo si totiž díky němu dokáže s infekcí poradit samo.

Navíc látky, které při tomto druhu zánětu vznikají, urychlují následnou regeneraci. S každou prodělanou infekcí získává náš imunitní systém také výhodu do budoucna a tvoří si protilátky, jež napomáhají vypořádat se s podobnými infekcemi lépe a rychleji. 

Plusy a minusy

Další účinky kyseliny acetylsalicylové jsou v současné době předmětem hned několika vědeckých studií. Vyplývá z nich, že užívání látky ve velmi malých množstvích funguje preventivně proti rozvoji demence a některých onkologických onemocnění, jako je například rakovina tlustého střeva nebo prsu. Pod bedlivým dozorem lékaře může tedy kyselina acetylsalicylová posloužit i jinak než jako běžně známý lék proti bolesti a horečce.

Kromě kladů, pro něž je tato látka vyhledávána, však s sebou její užívání nese i celou řadu negativ. Kyselina dráždí sliznice a dlouhodobé „zobání“ pilulek tak může vést až ke krvácení do zažívacího traktu. A jelikož tato látka působí proti srážení krve, může mít vnitřní krvácení způsobené jejím nadužíváním fatální následky.

Další nevýhoda léků na bázi kyseliny acetylsalicylové tkví v tom, že je nelze podávat dětem a mladistvým do 15 let. V ojedinělých případech totiž tato léčiva vyvolávají velmi vzácný, život ohrožující Reyův syndrom – onemocnění, při kterém může dojít k selhání orgánů, zejména jater.

Nová cesta, nová rizika

Kvůli výše uvedeným rizikům hledaly vědecké týmy jinou alternativu v boji proti bolesti a horečce. V 50. letech 20. století se tak začala hojně používat nová účinná látka, paracetamol – a dlouho se předpokládalo, že s sebou nenese takřka žádná rizika. Poslední dobou však vyvstala řada pochybností: Maximální denní dávka je totiž velmi blízko toxické dávce léku, takže může snadno dojít k předávkování.

Přehnaná konzumace paracetamolu způsobuje selhání jater nebo ledvin. Ze současných vědeckých studií vyplývá také spojitost mezi užíváním paracetamolu a propuknutím astmatu u dětí i dospělých. Dětem matek, které braly paracetamol během těhotenství, hrozí dokonce o 30 % vyšší riziko, že se u nich zmíněné onemocnění rozvine.

Růžová pilulka štěstí

Třetím velmi hojně užívaným analgetikem je ibuprofen (Ibalgin, Nurofen), který v našich krajích doslova zdomácněl. Stejně jako kyselina acetylsalicylová však silně dráždí žaludek a může způsobit krvácení do zažívacího traktu. Spekuluje se o jeho pozitivních účincích proti rozvoji demence, ale jeho dlouhodobé užívání je velmi nebezpečné, protože i v tomto případě dochází ke kumulativnímu toxickému účinku na játra a ledviny.

Jak se vyhnout pasti?

Pokud už se kvůli bolesti musíte uchýlit k lékům, nekombinujte víc typů analgetik dohromady a nepolykejte další tabletu dřív než v povolených časových odstupech: Všechny přijaté látky končí v játrech a větší množství jednoho léku, nebo dokonce kombinace různých medikamentů se těžko odbourávají.

TIP: Dáma se superschopností: Díky vzácné mutaci necítí téměř žádnou bolest

Důležité je také neužívat tišící prostředky dlouhodobě, protože kýžený účinek se postupně snižuje a naopak narůstají související rizika. Látky z léků se totiž v organismu kumulují a tělo se jich zbavuje jen pomalu.

S velkou ruskou panovnicí sdílela Kateřina Dašková mnohé životní paralely. Jako by se jejich osudy ubíraly jedním směrem a po stejné lince s rozdílem pouhých několika málo let. To, co se zdálo jako osudové přátelství, svazek pevnější než jakákoliv aliance nebo milenecký vztah, však skončilo záhy za podivných okolností! Cesty obou žen se rozdělily.

Veřejně činná osoba

Narodila se v roce 1743 jako Kateřina Romanovna Vorontsová, třetí dcera hraběte a senátora Romana Vorontsova. Pro svou budoucí kariéru veřejně činné osoby a emancipované ženy měla ty nejlepší předpoklady. Její strýc i bratři byli aktivní a úspěšní ve státních službách. Vzdělání se v rodině Vorontsových cenilo velmi vysoko a tak není divu, že i Kateřina dostala příležitost učit se s těmi nejlepšími učiteli.

Byla skutečnou dcerou osvícenství. Už ve velmi raném věku prokázala ohromný talent pro matematiku, její opravdovou zálibou však byla literatura. A to především ta západní a progresivní. Dospívající dívka se obklopila díly Diderota, Voltaira a Montesquieua.  

Přítelkyně budoucí carevny

K osudovému setkání obou Kateřin, které předurčilo budoucnost jejich i celého Ruska, došlo v zimě roku 1761. Kateřina Dašková seděla na širokém okenním parapetu a hleděla do zahrady, za jejímž vysokým plotem tušila ruch ulice. Na klíně měla otevřenou knihu, očima však nebloudila po řádcích. Pohled upírala na otevřenou bránu, kterou dovnitř vjížděl honosný kočár. Zatím ještě netušila, kdo jejich dům poctil návštěvou. 

„Kateřino, pojď přivítat našeho hosta!” narušil její rozjímání matčin hlas. Kateřina sebou trhla, uhladila záhyby šatů a rozběhla se k přijímacímu pokoji. A tam stála ona: sebejistá v každém pohybu, pohled jejích očí byl něžný a přitom jaksi neúprosný. Každé její gesto svědčilo o tom, že si je velmi dobře vědoma svého okolí, ale hlavně své úlohy, jejíž závažnost vycítila už teď. Byla vysoká a krásná. S ní jako by do pokoje vešla ušlechtilost a moudrost.

„To je ona,“ pomyslela si Kateřina, když se před návštěvnicí, která byla její jmenovkyní, ukláněla, „ona nás zachrání!“ Kateřina Dašková byla okouzlena a také přesvědčena, že osvícená panovnice může absolutismus posunout do zcela jiných poloh. Že možná právě a jenom carevna Kateřina vyvede Rusko ze stínu minulosti a učiní z něj velmoc. V té chvíli se rozhodla: bude ji následovat kamkoliv!

Na ruském dvoře

Netrvalo dlouho a pohledné a bystré dívky si všiml ruský dvůr. Možná si sama manželka následníka trůnu vzpomněla na sečtělé děvče, s nímž se kdysi dobře pobavila o knihách. Možná se zvěst o její inteligenci dostala v pravý čas k těm pravým lidem. Kateřina začala každopádně do paláce docházet čím dál častěji. V té době ještě Kateřina Vorontsová netušila, že právě ona významným dílem přispěje k tomu, aby na trůn usedla žena, s níž sdílela nejen ambice, ale i touhu měnit společnost v duchu pokrokových myšlenek francouzských a německých filosofů. 

Ještě než dosáhla šestnáctého roku, provdala se Kateřina za prince Michaila Ivanoviče Daškova, významného ruského šlechtice, jehož rodina svůj původ odvozovala od nejstarší ruské vládnoucí dynastie Rurikovců. Kateřina, dívka na prahu dospělosti, žila v romantickém světě okouzlujících literárních postav a tak, když se jednou vracela z návštěvy příbuzných a objevil se před ní pohledný a charizmatický mladík, zcela jeho kouzlu podlehla a ihned se do něj zamilovala. Krátce nato se vdala a porodila syna a dceru. S manželem se pak odstěhovala do Moskvy a teprve tady se naučila rusky, aby se dorozuměla i s jeho rodinou. 

Palácový převrat

V roce 1762 došlo v Sankt-Petěrburgu k puči. Ambiciózní manželka ruského cara mířila výš, než jen na post matky budoucích vládců. O spravování země, kterou přijala za svou a jejíž jazyk se také dokonale naučila, měla zcela jiné představy, než její trochu infantilní manžel, který dokonale ztělesňoval stereotyp neschopného a zhýčkaného vládce zcela odtrženého od reality běž-ného dne, a hlavně od života obyčejných lidí. Petra III. se zkrátka bylo třeba zbavit. Právě on totiž stál velkým plánům budoucí panovnice v cestě. Obě Kateřiny se rozhodly jednat!

Zosnovaly plán, na jehož konci byl Petr uvězněn a nakonec zabit. Kateřina Veliká i Kateřina Malá se převlékly za muže a tajně navštívily vojenské jednotky, které se zavázaly vzpouru proti carovi podpořit. Vítězství bylo na dosah. Dvě ženy změnily historii a připravily pro Rusko zcela nevídanou budoucnost.

Puč sice proběhl tak, jak měl, ale ne zcela podle představ Kateřiny Daškové. Ta se převratu nejen účastnila, ale podle svých slov v něm sehrála klíčovou, ba přímo vůdčí úlohu! V té době jí bylo pouhých devatenáct let! Když se ale Kateřina Veliká dostala k moci, všechny zásluhy své přítelkyni popřela. Vztahy mezi nimi se fatálně zhoršily.

Kateřina Dašková ale vždycky měla na paměti především Rusko a blaho národa, který toužila obrodit vzděláním a západními myšlenkami, které by rozproudily stojaté vody ruského intelektuálního života. A tak, přestože se situace v politické sféře nevyvíjela podle plánů, které pokrokoví šlechtici společně spřádali, zůstávala carevně věrná. 

TIP: Carevna Kateřina II. a Grigorij Potěmkin: Milenci na čas, přátelé navždy

S čím se ale Kateřina smířit nedokázala, byl výběr mužů, kterými se mladá carevna obklopovala. Veřejně jimi opovrhovala a označovala je za hanbu Ruska i za ukázku carevnina nevkusu. Vztahy obou žen se pomalu dostávaly pod bod mrazu, což vyvrcholilo žádostí Daškové o výjezd do zahraničí. Carevna souhlasila. Zbavila se tak hlasité kritičky, ale o přítelkyni nepřišla. Možná, že právě vzdálenost a Kateřinina neutuchající loajalita zachránily jejich vztah, který tak zůstal po zbytek jejich života velmi korektní.

Jak je vidět i v České republice, německý ovčák je jedním z nejrozšířenějších plemen na světě, a také je nejvíce rozšířeným služebním plemenem. Není divu, němečtí ovčáci jsou inteligentní, všestranní i přizpůsobiví. Jde o relativně mladé plemeno, které vzniklo v 19. století v Německu. Stinnou stránkou jeho popularity je, že intenzivní šlechtění vedlo ke značnému zatížení genetickými chorobami. U německých ovčáků jich je známo asi 50.

Globální tým genetiků nedávno dokončil rozsáhlý výzkum, během něhož přečetli první kompletní genom německého ovčáka. Tento genom přitom zahrnuje 38 párů chromozomů, které obsahují 2,8 miliard párů písmen genetické informace, včetně asi 19 tisíc genů. Dárcem genomu byla v tomto případě pětiletá fenka německého ovčáka Nala z australského Sydney.

TIP: Co ukrývá genom chobotnic? Geny pro jejich neobyčejnou inteligenci

Přečtený genom německého ovčáka teď poslouží nejen k rozšíření poznatků o biologii psů, ale také přispěje k výzkumu a léčbě genetických chorob tohoto plemene. Fenka Nala v době odebráním vzorků netrpěla žádnou známou genetickou chorobou. Její genom tak bude sloužit jako referenční materiál pro budoucí studie.

Němečtí ovčáci trpí především dědičnou dysplazií loketního nebo kyčelního kloubu a často se u nich vyskytuje například hemofilie A nebo von Willebrandova nemoc, která způsobuje krvácivé stavy.

Donald „Deke“ Slayton se chystal na svou misi Mercury Delta 7, jež se měla uskutečnit v květnu 1962. V polovině března jej ovšem odvolali z přípravy na mysu Canaveral do Washingtonu, kde na něj kvůli vyšetření srdce čekala dvacetičlenná komise lékařů amerického letectva. Formálně sice odborníci neshledali žádný problém, ale konstatovali, že pokud má NASA v záloze další – zcela zdravé – piloty, ať raději pošle do kosmu některého z nich. Administrátorovi NASA Jamesi Webbovi to stačilo, aby Slaytona z mise odvolal.

Předchozí část: Šéf astronautů Donald „Deke“ Slayton: Ten, který vybíral posádky (1)

Slayton se chtěl pochopitelně bránit – vždyť právě přišel o letenku do vesmíru! Navštívil proto několik uznávaných autorit a jeden z lékařů mu řekl: „Dvě třetiny lidí s tímto problémem umírají už v nízkém věku. Zbývající třetina se o něm nikdy nedozví a nijak je to neomezuje. Mladíku, vy budete žít velmi dlouho.“ A v žertu prý navrhl: „Jediná možnost, jak zjistit váš skutečný stav, je provést pitvu.“

První šéfastronaut

Tyto hlasy však vedení NASA ignorovalo. Slayton se přesto nevzdal, rozhodl se obrnit trpělivostí a bojovat. Od září 1962 se stal „koordinátorem aktivit astronautů“, přičemž později byla tato funkce přejmenována na „šéfa kanceláře astronautů“, i když všeobecně vešla ve známost spíš pod označením „šéfastronaut“.

Slayton měl za úkol zajišťovat každodenní provoz oddílu, koordinovat výcvik, podílet se na výběru nových kandidátů, ale především – jmenovat posádky. Formálně to sice bylo v kompetenci jeho nadřízených a administrátora NASA, ale jen ve zcela výjimečných případech nebyl názor šéfastronauta přijat.

Slayton tak de facto mohl zastávat manažerskou funkci, kde mu lékařské záznamy nebyly na obtíž – a zároveň si udržovat naději, že se jednoho dne do vesmíru přece jen vydá.

Konečně zpátky

Po „uzemnění“ tedy dlouhé roky odhodlaně čekal na svoji příležitost. Mezitím se udržoval v kondici, vybíral posádky, užíval léky a vitaminy, sledoval svůj zdravotní stav… Program Apollo se chýlil ke konci a on věděl, že pro nadcházející – v té době ještě vzdálené – starty raketoplánů už může být příliš starý.

Vsadil proto všechno na jedinou kartu: Domluvil se s hlavním lékařem NASA Charlesem Berrym, že pokud „projde“ u specialisty z kliniky Mayo, vrátí se mezi aktivní astronauty. (Pro úplnost: Berry Slaytona podporoval a zmíněného lékaře mu sám na jedné odborné konferenci vyhledal.) Okamžik pravdy nastal v prosinci 1971, kdy se „Deke“ pod falešným jménem na kliniku zapsal – a o tři měsíce později NASA oznámila jeho návrat do letového stavu. Stalo se tak přesně deset roků poté, co jej odvolali z mysu Canaveral v průběhu předletové přípravy.

Poslední šance

Zdálo se však, že půjde jen o symbolické gesto a zadostiučinění. Posádky pro poslední dvě lunární výpravy – Apollo 16 a 17 – už byly jmenovány a procházely pokročilou fází přípravy, stejně jako všechny posádky pro stanici Skylab. Zbývala jediná šance: hodně nejistý společný pilotovaný let se Sovětským svazem. Už dva roky se o něm sice formálně diskutovalo, ale teprve v květnu 1972 jej prezident Richard Nixon skutečně odsouhlasil. Přesto se ještě dlouho debatovalo o podobě mise: Bude se jednat o let lodi Apollo ke stanici Saljut, nebo o setkání Apolla a Sojuzu?

Slayton každopádně na nic nečekal a intenzivně se učil rusky. Když pak mise Apollo–Sojuz přecházela do stadia realizace, zeptal se ho Christopher Kraft, tehdejší ředitel střediska v Houstonu zodpovědný za pilotované lety, koho by do posádky doporučil. Ideální sestava měla podle Slaytona vypadat následovně: on sám jako velitel, Vance Brand na pozici pilota a Jack Swigert coby pilot přechodové sekce.

Jenže z uvedené trojice měl zkušenosti s vesmírem pouze Swigert, jenž letěl v legendárním Apollu 13. Nebyl však žádoucí osobou, protože se podílel na některých nepovolených komerčních aktivitách v oddíle astronautů. Pozice velitele zase vyžadovala někoho ostříleného, tedy rozhodně ne Slaytona.

Brand nakonec zůstal, Slayton se posunul na místo třetího člena posádky a velitelem se stal zkušený Thomas Stafford. „Deke“ nebyl nijak nadšený a dával svůj nesouhlas patřičně najevo – domníval se, že jako služebně nejstarší by měl velet on. Dostalo se mu však odpovědi, že jde o jeho jedinou potenciální letenku do vesmíru, a tak na protesty rezignoval. „Ale co, k čertu… Létání je létání. A já jsem konečně dostal šanci,“ vzpomínal později.

Život po NASA

V červenci 1975 se pak do kosmu skutečně podíval: Bylo mu 51 let, a ve své době tak získal titul „nejstarší astronaut“. Po návratu z mise Apollo–Sojuz se podílel na programu raketoplánů, který však neprobíhal podle jeho představ, proto v roce 1982 z NASA odešel.

TIP: Kdyby tragicky nezemřel, stal by Virgil Grissom prvním mužem na Měsíci?

Nějaký čas působil ve firmě Space Services Inc., jež se (neúspěšně) pokoušela vyvinout raketu Conestoga. Koncem roku 1992 mu lékaři diagnostikovali zhoubný nádor na mozku. O půl roku později – 13. června 1993 – Donald „Deke“ Slayton svou poslední bitvu prohrál. 

Waddenzee, část pobřeží mezi Frískými ostrovy a pevninou Nizozemska, Německa a Dánska, se dvakrát denně stává dějištěm pozoruhodného úkazu. Díky odlivu ustupuje moře tak daleko, že na něj z břehu nedohlédnete. V tu chvíli je možné na některé z Fríských ostrovů dojít pěšky po odhaleném mořském dně.

Působením větru a moře se zdejší krajina neustále mění. Písek a naplaveniny se přesouvají a vznikají nové mělčiny a jiné zase zanikají. Když příliv či odliv skončí, hladina vody se vrací do různé výšky, což je dáno rozdílným postavením Měsíce a Slunce – obě tato vesmírná tělesa mají totiž na sílu přílivu vliv. 

Jak se neutopit 

Procházky po dočasně odhaleném mořském dně je vhodné absolvovat s průvodcem, který oblast dobře zná. V případě, že turisté nestihnou celou trasu projít a překvapí je příliv, mohou využít některou ze záchranných plošin, které se na prohlídkové trase nacházejí každých pár set metrů. Někteří toho však prý využívají a nechávají se na plošině uvěznit záměrně, aby mohli strávit několik hodin do dalšího odlivu s láhví dobrého alkoholu obklopeni mořem. 

V chráněném území každoročně hoduje zhruba dvanáct milionů migrujících ptáků, neboť kvůli odlivu uvízne spousta ryb na souši a jejich osud je zpečetěn. V bahně se nacházejí také nejrůznější mušle, plži nebo mořské hvězdice.

Pro návštěvníky (jimž je nicméně přístupná jen malá část území) představují největší lákadlo kolonie tuleňů obecných a kuželozubých, které lze zahlédnout, jak se líně povalují na pobřeží. Avšak v okamžiku, kdy vlezou do moře, se z nich zase stávají mrštní lovci – ne nadarmo se jim říká akrobati moří.