Hvězdy a planetární systémy se rodí v obrovských mračnech molekulárního plynu. Před miliardami let tak vznikla i Sluneční soustava. V galaxiích se tu a tam nacházejí hvězdné porodnice, což jsou oblasti plné takových mračen, kde hvězdy vznikají jako na běžícím pásu. Umístění těchto porodnic ale není tak náhodné, jak by se mohlo zdát.

Astronom Jonathan Henshaw z německého institutu Max Planck Institute for Astronomy a jeho tým potvrdili původní předpoklady, že hvězdné porodnice jsou uvnitř galaxie jako zámotky, zapředené do složité sítě kosmického plynu. Tento plyn se pohybuje a napájí hvězdné porodnice i jednotlivé vznikající hvězdy a planetární systémy.

Stopování oxidu uhelnatého

Podle Henshawa molekulární mračna plynu připomínají krajinu plnou měst, která jsou propojená dálnicemi. Po „dálnicích“ se ale namísto automobilů pohybuje kosmický plyn. Molekulární mračna jsou tvořená převážně vodíkem. Henshaw s kolegy ale pozorovali jiný plyn, a to oxid uhelnatý. 

TIP: Vědci poprvé pozorovali hvězdnou porodnici na odvrácené straně Galaxie

Jde o to, že oxid uhelnatý v molekulárních mračnech krásně vyzařuje rádiové vlny, které pak mohou detailně sledovat výkonné radioteleskopy. Taková pozorování zahrnují miliony měření, s jejichž pomocí je pak možné určit pohyb mas plynu v té které oblasti dotyčné galaxie. Badatelé tak mohli sledovat plyn, který zásobuje „živinami“ hvězdné porodnice, do velkého detailu.

V druhé polovině 19. století, v době, kdy byznys drželi ve svých rukou výhradně muži, se stala nejbohatší ženou Ameriky. Jak? To naznačí například jedna z historek, které o ní kolovaly. Jednoho dne přišla nedbale oblečená do banky, a když ze spodničky vytahovala dluhopisy v hodnotě 200 tisíc dolarů, šokovaný pokladník se zdvořile zeptal: „Jak jste sem přijela?“ „Vlakem a koňskou dráhou!“ v klidu odpověděla. „Takhle riskovat, co vás to napadlo! Měla jste si vzít kočár!“ Odvětila jen: „Milý pane, možná vy máte tolik peněz, abyste si mohl dovolit jezdit po New Yorku kočárem, ale já tedy rozhodně ne!“ 

Šetřílek od narození

Henrietta Robinsonová, které odmalinka říkali Hetty, se nenarodila vůbec špatně! Její otec Edward Robinson, díky své dravosti ve světě byznysu nazývaný „černý jestřáb“, vlastnil skvěle prosperující velrybářskou flotilu ve městě New Bedford ve státě Massachusetts. Miloval peníze a jejich vydělávání považoval za hlavní smysl svého života. V nejútlejším dětství Hetty vychovávali prarodiče. Přestože to nebyli zrovna žádní chudáci, žili nesmírně skromně. A jejich styl života přijala malá Hetty za svůj.

Hetty byla vlastně milovaný jedináček, mladší bratříček zemřel brzy po narození. Dědeček i tatínek byli hrdí na to, jak dokázala odmalička šetřit. Místo aby si s ní hráli, učili ji počítat a kalkulovat. Od šesti let, když se Hetty naučila číst, ji její otec využíval k tomu, aby mu z novin předčítala informace týkající se financí, na které kvůli svým špatným očím dobře neviděl. Zasvěcoval ji do tajů svých úspěšných obchodů. A prozradil jí své krédo: „Nikdy nikomu nesmíš nic nedlužit, dokonce ani laskavost.“

V osmi jí otevřeli vlastní účet, na nějž si ukládala každičký cent, a od třinácti let se jí otec nebál svěřit starost o rodinné finance. Její matka hrála v rodině druhé housle, neustále se prý cítila nemocná a na výchovu své dcery vlastně neměla žádný vliv.

Peníze afrodiziakem

O Hettině pověstné lakotě kolovaly přímo legendy. Otázkou samozřejmě zůstává, co všechno bylo pravda. Když ji poslal otec na „studijní pobyt“ k rodině do New Yorku, dal jí slušné kapesné, aby si tam koupila i něco pěkného na sebe. A ona? Nakoupila si cenné papíry, které se ziskem prodala, a chodila dál v hadrech, co už mnohé pamatovaly. Až se za ni newyorská tetička styděla! Dokonce jí za vlastní peníze koupila šaty nové. Zbytečně! Hetty hned spřádala plány, kde by je výhodně prodala. A šokovala neustále.

Vlastní, už tak mimořádně šetrnou rodinu, překvapila při oslavě své plnoletosti ve 21 letech. Zakázala jim zapálit na dortu svíčky. Takové mrhání penězi! Svíčky sundala a odnesla do obchodu, aby jí vrátili peníze.

Po smrti matky se přestěhovala k bohaté ovdovělé tetičce Sylvii, která jí slíbila, že z ní učiní svou dědičku. Na oplátku jí Hetty radila, jak peníze nejlépe zhodnotit. Ostatně jako „investiční poradkyni“ ji začali uznávat a využívat i vzdálení příbuzní. Tetička Sylvie to s ní neměla jednoduché. Hetty ji neustále peskovala, že moc utrácí. Takové výdaje za domácnost! Nejspíš si už “chránila” své budoucí dědictví.

Když bylo Hetty třicet let, zemřel jí otec. Kromě cenných dluhopisů jí odkázal i hotovost zhruba 7,5 milionu dolarů. Po několika týdnech zemřela i tetička Sylvie. Té se zdálo, že Hetty zdědila po otci dost, a tak těsně před smrtí svou závěť změnila. Byl to šok, když místo slibovaných dvou miliónů neteři odkázala jen 65 tisíc dolarů! Zbytek věnovala na charitu.

Hetty zuřila! Závěť napadla a vlastnoručně vyrobila novou. Tvrdila, že tu jí tetička nadiktovala na smrtelné posteli. Soudní proces trvající pět let nakonec prohrála. Došlo ale ke kompromisu a z těch dvou milionů si vyhádala alespoň čtvrtinu. Ty okamžitě investovala tak výhodně, že se její jmění opět rozrostlo nebývalým způsobem.

Pod čepec

To už se nejmenovala Robinsonová, ale Greenová. V mládí rozhodně nevypadala nejhůř, ovšem muže si dlouho vůbec nepřipouštěla k tělu. Všechny totiž podezřívala, že se zajímají jen o její peníze. A tak se vdávala teprve ve 33 letech. Na tu dobu tak trochu „po záruce“. A kdo byl onen šťastný? Jejím vyvoleným se stal bohatý obchodník Edward Green. V předsvatební smlouvě se ale musel vzdát nároku na nevěstin majetek. Svatba nebyla ani trochu okázalá. Skoro se tomu ani nechce věřit, že si svatební „hostinu“ nechali vystrojit v obyčejné pizzerii!

Novomanželé se odstěhovali do Londýna, kde žili v přepychovém hotelu. To se sice Hetty bytostně příčilo, nicméně hotel platil manžel, tak se s tím zatím smířila. Ovšem odmítala utrácet za prádelnu, a tak prala na pokoji. V Londýně Greenovi chytře investovali do amerických obligací, o které Angličané nejevili zájem, a opět na tom ohromně vydělali. Ač nebyla Hetty žádná začátečnice, od svého manžela, zkušeného byznysmena, se toho ještě hodně naučila. Finančně táhl celou domácnost, ale kvůli manželské smlouvě o oddělených financích neměl na majetek své ženy sebemenší nárok. 

Šťastní manželé?

Zpočátku bylo tedy manželství, z pohledu Hetty, relativně šťastné. Narodily se jim dvě děti – syn Edward, kterému říkali Ned, a dcera Sylvie. Když se po několika letech vrátili do New Yorku, Hetty měla opět šťastnou ruku a období, kdy se dalo výhodně investovat, dokonale využila. Přesně podle své zásady levně nakoupit a později draze prodat. Její manžel však měl jinou povahu. Vydělával, ale chtěl si peníze i užít. V Americe se mu zdaleka nedařilo jako jeho ženě. Kvůli špatným investicím promrhal podstatnou část majetku, a navíc se dostal do velkých dluhů. Když banka Hetty vyzvala, aby Edwardovy dluhy zaplatila, ta jen suše odvětila, že ji to nezajímá. Banka brzy zkrachovala a Hetty zanedlouho manžela i s dětmi opustila.

Nešetřila jen na sobě, téměř nic nedopřála ani svým potomkům. Zásadně jim nekupovala nové oblečení. Přešívala. Dceru poslala do klášterní školy, tam totiž nemusela za její vzdělání platit. Navíc se správně domnívala, že ji jeptišky povedou k šetrnosti! Nejvíc se ale podepsala na svém synovi. Když si poranil koleno, bylo jí zatěžko zaplatit za lékařské ošetření a „léčila“ ho raději sama. Coby absolvetka základního zdravotnického kurzu doktory neuznávala. Když se noha stále nehojila, zkusila vzít chlapce do nemocnice pro chudé. Lékaře ale neoklamala. Požadoval po ní peníze. To ji rozzuřilo, a tak pokračovala v domácí léčbě. Neúspěšně. Došlo to tak daleko, že se po čase zánět změnil ve smrtelně nebezpečnou gangrénu a jediným řešením byla amputace nohy. Zákrok zaplatil její manžel.

Ke stáru přece jen trošku „změkla“. I když manžela nechala padnout do velké bídy, před smrtí, když už byl vážně nemocný, se o něj postarala. Dlouho ovládala i své děti. Edwardovi v dospělosti umožnila získat prestižní právnické vzdělání. I on měl v podnikání úspěch. Často cestoval, dohlížel na matčiny nemovitosti a společnosti a získal podíly z jejích finančních transakcí. Dcera Sylvie žila dlouho jen s matkou. Hetty totiž všechny její nápadníky obviňovala ze zlatokopectví. Nakonec jí přece jen našla vhodného ženicha, a tak se Sylvie v 38 letech provdala za muže téměř o dvacet let staršího a velmi bohatého. Podobně jako její otec ovšem musel i on podepsat předmanželskou smlouvu, že si nedělá nároky na Sylviin majetek.

Maminčin majetek nešlo utratit

Na konci života se milionářčino zdraví rapidně zhoršilo. Měla kýlu, ale odmítala operaci. Bylo líto zaplatit za ni 150 dolarů! Jenže nakonec kvůli bolestem skončila na vozíčku. Přidávaly se další zdravotní problémy. Ze studeného bytu bez teplé vody si uhnala zápal plic. Prodělala několik infarktů. Zhoršovala se i její paranoia. Nepřátele usilující jí o majetek viděla všude. Nakonec zemřela ve věku nedožitých 82 let v New Yorku. V té době žila u svého syna, který najal a dobře zaplatil ošetřovatelky, aby o matku v závěru jejího života profesionálně pečovaly. 

TIP: Železní a neúprosní: Kdo byli muži, kteří budovali bohatou Ameriku?

Svým dětem Hetty odkázala ohromný majetek odhadovaný mezi stem až dvěma sty miliony dolarů. Syn i dcera dědictví rozmnožili výhodnými investicemi, ale na rozdíl od matky už nešetřili. I když oba pamatovali i na charitu a dcera nechala v New Yorku postavit velkou nemocnici, zbylé peníze po mamince prostě nedokázali do konce svého života utratit…

Vraždila Agrippina sama, nebo s něčí pomocí? Jed, který císařovna svému manželovi podala, prý vyrobila proslulá travička Locusta! A co žena, která získala nálepku ďáblovy dcery – Lukrécia Borgia? Seznamte s ženami, které vstoupily do dějin kriminalistiky.

Vraždy na zakázku

Tato znalkyně bylin a hub původem z Galie objevila při svých experimentech velké množství jedovatých látek. Své lektvary nejprve testovala na zvířatech a pak je prodávala lidem, kteří se toužili zbavit svých příbuzných či konkurentů. Locusta několikrát čelila obvinění z vraždy, její mocní zákazníci ji však vždycky dokázali ze šlamastyky vytáhnout. Vždyť ji potřebovali!

V císařských službách

Jednou ji na svobodu dostala také Agrippina. Za svou pomoc žádala protislužbu. A tak jí Locusta vyrobila jed, kterým se zbavila císaře. Po Claudiově smrti si služby nájemné vražedkyně vyžádal sám Nero. Jakým úkolem ji pověřil? Vládce se dostal do sporu s vlastní matkou. „Když mě nebudeš poslouchat, dosadím na trůn Britannica,“ vyhrožovala údajně císařovna. Tim zpečetila mladíkův osud!

Nero pozval nevlastního bratra na hostinu. Nechal Britannicovi přinést velmi horký nápoj. Když Claudiův syn požádal o jeho zchlazení, naředili mu ho vodou, která obsahovala prudký jed připravený Locustou.

Ani císař, ani jeho věrná služebnice však nedopadli dobře! Krutý Nero byl roku 68 přinucen spáchat sebevraždu. Jeho nástupce Galbus pak nechal Locustu zatknout a popravit. Nájemná vražedkyně tak nakonec spravedlnosti neunikla!

Nejpodlejší žena všech dob?

Vzezřením se podobala andělům, v nitru však skrývala ďábla. Takovou pověst si vysloužila dcera hříšného papeže Alexandra VI. – krásná Lukrécia Borgia. Říká se o ní, že měla milostný poměr s vlastním otcem i bratrem Césarem a že na hostinách servírovala pokrmy s jedovatou příměsí. Současní historikové však tato tvrzení považují za značně přehnaná. Stala se Lukrécia pouze obětí svých mocichtivých příbuzných?

Figurka na šachovnici

Dívka považovaná za symbol prostopášnosti přišla na svět roku 1480 jako třetí ze čtyř dětí kardinála Rodriga Borgii a jeho milenky Vanozzy Cattanei. Krátce po svém zvolení papežem se otec rozhodl ji provdat za Giovanniho Sforzu. Lukréciin manžel však časem začne rodu Borgiů překážet. Jak se ho zbaví? Mocná rodina se rozhodne manželství rozvést kvůli Sforzově údajné impotenci. To šlechtice rozzuří natolik, že nařkne Lukrécii, její bratry, a dokonce i otce z incestu! Nakonec však s rozvodem souhlasí. 

TIP: Byl mocný rod Borgiů opravdu tak nemravný, jak nám líčí romanopisci?

Papežova dcera se vdá znovu. Tentokrát za Alfonsa Aragonského. Toho měla podle obecně rozšířeného přesvědčení otrávit. Podle historiků ale muže zardousil kapitán Cesarovy ochranky. Borgiům se totiž znelíbil i druhý Lukréciin manžel. Štěstí prý na Lukrécii čekalo až v jejím třetím manželství s Alfonsem d'Este, kterému porodila celkem osm dětí. 

Koná zbožné skutky, pečuje o chudé, stane se mecenáškou umění. Nakonec umírá roku 1519 po komplikovaném porodu. Byla jen bezmocnou loutkou v rukou svého otce a bratra?

Elektronika je skvělá věc. Poskytuje nám ohromně užitečnou pomoc a neméně významnou zábavu. Každý přístroj ale jednou doslouží a každoročně se tak zvyšuje množství vyhozených elektronických spotřebičů všeho druhu, které dohromady tvoří elektronický odpad.

Podle odhadů bylo v roce 2014 na celém světě vyhozeno celkem přibližně 44,4 milionů tun elektroniky, od sluchátek, přes chytré telefony, až po počítače a televize. Odborníci na základě současného vývoje ve světě předpovídají, že do roku 2030 se množství elektronického odpadu zvýší na 74,7 milionů tun, čili na téměř dvojnásobek proti roku 2014. Jednou z hlavních příčinou nárůstu množství elektronického odpadu je podle všeho intenzivnější spotřeba elektroniky, spojená s kratší životností mnohých elektronických zařízení.

TIP: Zlatý důl: Vyhozená elektronika obsahuje zlato za 20 miliard dolarů ročně

Znepokojivé je, že většina lidí z různých důvodů elektronický odpad potřebným způsobem nerecykluje. Z 53,6 milionu tun elektroniky, která se dostala do odpadu v roce 2019, bylo recyklováno jen asi 9,3 milionů tun, čili 17,4 procent. Závažný problém je v tom, že odpadní elektronika často obsahuje nebezpečné materiály, jako například toxické kovy typu kadmium nebo rtuť.

Zároveň kvůli nedostatečné recyklaci elektronického odpadu přicházíme o velká množství cenných kovů, jako je železo, měď či dokonce zlato. V roce 2019 jsme recyklací získali tyto kovy v ceně asi 10 miliard dolarů (asi 238 miliard Kč) – a nevyužili jsme kovy za zhruba 47 miliard dolarů (přibližně 1 bilion 117 miliard Kč).

Zřejmě až tisíc případů poškození pneumatik má na svědomí Yoshito Harada, který byl nedávno v této souvislosti zatčen v japonské prefektuře Aiči. Vedle rozsahu jeho řádění byli policisté překvapeni i důvody, které Japonce k jeho činům vedly. Podle policistů poškozoval Harada pneumatiky proto, aby se mohl snáze seznamovat se ženami. 

Dvakrát do stejné řeky

Na stopu Harady přivedla policii žena, která nakupovala v supermarketu v Higashiuře na jihu Japonska. Po odjezdu z parkoviště si žena všimla, že přední pneumatika jejího vozu je téměř prázdná. Ve stejném okamžiku u ní zastavil muž a nabídl se, že jí pomůže s výměnou. Ke smůle Yoshita Harady si ale žena uvědomila, že stejná příhoda se jí stala zhruba před rokem a muž, který jí tehdy nabídl pomoc, vypadal stejně jako současný rytíř.

Žena se s podivným déjà vu zážitkem svěřila policistům, kteří následně zkontrolovali záznamy průmyslových kamer na parkovišti u supermarketu. Ukázalo se, že tentýž muž chvíli před tím pneumatiku skutečně poškodil.

TIP: Japonský fantom ukradl během 25 let přes 5 800 cyklistických sedel

Další události již vzaly rychlý spád. Na základě kamerových záznamů policisté rychle identifikovali pachatele a ten se krátce po svém zatčení k činu přiznal. Následné vyšetřování ukázalo, že Yoshito Harada byl za stejné chování stíhán již v minulosti. Od vězení ho tehdy zachránilo jen to, že poškozeným škodu uhradil a souhlasil s tím, že bude nosit náramek s GPS. Také tehdy skončil na policejní služebně proto, že ho po opakovaném incidentu poznala poškozená žena.

Smutnou ironií je, že ani stovky poškozených pneumatik nestačily na to, aby si Yoshito Harada dokázal najít vážnou známost. Nad změnou své seznamovací strategie teď bude moct dostatečně dlouho přemýšlet na vězeňském kavalci.

Původní plány pro start rakety Atlas V, která má do vesmíru dopravit nový marsovský rover Perseverance, počítaly s datem okolo 20. července. Blíže nespecifikované technické problémy nosné rakety ale start o několik dnů posunou. Podle NASA by Perseverance mohl do vesmíru zamířit nejdříve 30. července, možná i později.

Původně uvažované startovací okno končí 5. srpna, NASA ale provedla dodatečnou analýzu přeletové trajektorie, na jejímž základě rozhodla prodloužit možný termín startu až do 15. srpna. Zdá se ale, že ani 15. srpen nemusí být definitivní tečkou. Inženýři NASA zpracovávají další výpočty, které mají ukázat, zda lze startovací okno posunout i za tento termín. Pokud by se start v srpnu nepodařil, další možnost by přišla až v roce 2022.

Zdržení je podle všeho způsobeno blíže neupřesněnou kontaminací pozemního vybavení v ultračisté místnosti Payload Hazardous Servicing Facility, kde se rover připravoval. Šéf United Launch Alliance také připustil „nestandardní chování jednoho ze kyslíkových tlakových senzorů“ během předletového testu. Svou roli zřejmě také sehrálo omezení prací během aktuální pandemie koronaviru.

TIP: Marsovský rover Perseverance objevil v Austrálii známky dávného života

Zda se letošní start roveru Perseverance opravdu uskuteční, není v tuto chvíli jasné. Jim Bridenstine z NASA je ale v tomto ohledu optimistický. „Bylo by velmi drahé, kdybychom museli dát Perseverance na dva roky do skladu – stálo by to půl miliardy dolarů,“ uvedl během červnové tiskové konference.

Mezi lety 1940 a 1945 vyrobily americké společnosti Elco a Higgins kolem pěti stovek hlídkových torpédových člunů. US Navy pro ně používalo zkratku PT (hlídkový torpédový = patrol torpedo – PT) a po vypuknutí války v Tichomoří je zpočátku nasazovalo především ve skupinách k nočnímu honu na nepřátelské torpédoborce. Dokázaly sice zničit jen pár větších japonských válečných lodí, ale plnily mnohem širší paletu úkolů – od doprovázení vyloďovacích plavidel ke břehu až po evakuaci generála MacArthura prchajícího na jaře 1942 z Filipín.

Obvykle však probíhalo nasazení PT člunů mnohem prozaičtěji: kladly a vylovovaly miny, poskytovaly palebnou podporu vyloďujícím se jednotkám, prováděly záchranné mise a pronásledovaly zásobovací konvoje protivníka v pobřežních vodách. Taktika torpédových člunů byla jednoduchá – s pomocí radaru Raytheon SO (měl dosah 31 km) nalézt nepřátelské plavidlo či plavidla, rychle se k němu přiblížit, zaútočit a poté se opět velmi rychle stáhnout. K rychlým přepadům byly koneckonců lodě konstruovány – kvůli úspoře hmotnosti postrádaly pancéřování – jejich trup byl vyroben z mahagonového dřeva.

Prezidentský člun 

Americké propagandistické plakáty často zachycovaly tyto štíhlé, pouhých 24 m dlouhé, čluny, jak vypouštějí torpéda na velká japonská válečná plavidla. Ve skutečnosti ale jen velmi zřídka při takovém útoku uspěly. Výjimku představoval PT-137, který během bitvy v průlivu Surigao 25. října 1944 zasáhl a poškodil lehký křižník Abukuma. Ten začal zaostávat za svou flotilou a následujícího dne ho dorazily bombardéry Liberator B-24.

Ale bezesporu nejznámější je PT-109, jemuž velel podporučík John F. Kennedy, pozdější 35. prezident Spojených států. V noci z 2. na 3. srpna 1943 se „stodevítka“ plavila v pobřežních vodách ostrova Kolombangara v Šalamounově souostroví, když byla taranována japonským torpédoborcem Amagiri. Po nárazu následovala exploze paliva, při níž dva členové posádky zahynuli a další dva utrpěli těžké popáleniny. Kennedy vyvázl s lehkým zraněním a pomáhal zachránit zraněné spolubojovníky. Člun se nicméně pomalu potápěl a přeživším námořníkům nezbylo než pokusit se doplavat na 4,5 km vzdálený břeh. To se jim podařilo a s pomocí domorodců byli po několika dnech zachráněni.

Nebezpečné palivo

K pohonu pak sloužily tři 12válcové letecké motory Packa rd 1A-2500 o celkovém výkonu 3 400 kW. Ty byly ovšem velmi žíznivé a za hodinu spotřebovaly při cestovní rychlosti 43 km/h asi 760 litrů paliva. Při maximální rychlosti (72 km/h) se spotřeba zvýšila až na závratných 1 900 l/h. Nádrže PT člunu proto pojaly 11 400 litrů 100oktanového leteckého benzinu, což vystačilo přibližně na dvanáct hodin plavby. Při takovém objemu vysoce hořlavého paliva není divu, že posádky byly při útocích velmi opatrné a pokud možno je podnikaly za noční tmy. Lze si snadno představit, co by způsobil jediný japonský výstřel mířený do prostoru nádrží... Aby se kryly před nepřátelskou palbou, mohly vypustit kouřovou clonu. 

Asi největšího nasazení se dočkaly během bitev o Guadalcanal a u Šalamounových ostrovů v letech 1942–1943. Tehdy čtyři eskadry PT člunů vyčkávaly ukryté při březích ostrovů, a jakmile protivníka zachytily radarem, vyrážely ze zálohy do útoku. Torpéda přitom vypouštěly na cíl ze vzdálenosti kolem 900 m. Od poloviny roku 1943 dostávaly místo zastaralých torpéd Mark 8 nová typu Mark 13. Ta byla umístěna po dvojicích na obou bocích lodi po směru plavby ve čtyřech závěsných vypouštěcích mechanismech. K „vypálení“ pak došlo prostým vyklopením do vody, kde ho poháněla plynová turbína. Mark 13 vážil 635 kg, z čehož připadalo 211 kg na výbušnou hlavici tvořenou výbušninou Torpex. 

Taran i miny

PT čluny ovšem sloužily také na evropském bojišti – například ve Středomoří či při vylodění v Normandii, kde chránily spojenecké loďstvo před německými protěšky torpédovými S-booty. Během války bylo v boji ztraceno celkem 99 člunů z celkových 531. Nejvíce – 32 člunů – potopily omylem vlastní jednotky. Dalších 27 osádky záměrně potopily samy, aby nepadly do rukou nepřítele.

TIP: Americké námořnictvo testuje autonomní bojové čluny

Osm jich nepřátelská plavidla potopila taranem a stejný počet padl za oběť ostřelování z letadel. Devět jich najelo na minu, šest se stalo obětí pobřežních děl, sedm vyřadila palba z lodních děl a dvě zasáhly sebevražedné kamikaze. Po skončení války byla naprostá většina člunů vyřazena ze služby, rozebrána, spálena či jinak zničena. Dodnes se však dochovaly jen dva čluny: PT-617, který vlastní námořní muzeum ve Fall River v Massachusetts, a PT-658 v Portlandu v Oregonu.

Návrh nového sídla je dílem newyorského architektonického studia SHoP a australských architektů z BVN. Stavba by měla odstartovat již v příštím roce a hotová by měla být do roku 2025. Po svém dokončení má pojmout zhruba čtyři tisíce zaměstnanců Atlassianu, ve spodní části budovy počítá návrh s hotelem s necelou pětistovkou lůžek.

TIP: 70 pater a 350 metrů: V Tokiu má vzniknout nejvyšší dřevěný mrakodrap na světě

Novinka je pozoruhodná hned v několika ohledech – kromě originálního konstrukčního pojetí, které má proti konvenčním řešením přinést až 50% snížení uhlíkové stopy, bude budova energeticky zcela soběstačná. O dostatek energie na její provoz se má postarat fotovoltaické panely zasazené do fasády. Důležitou roli v energetické úspornosti stavby ale hraje i systém zelených zahrad a biotopů, které budou součástí čtyřpodlažních celků a související systém vytápění a odvětrávání.

Poslední věc, co bychom potřebovali uprostřed pandemie, by byla další pandemie jiného viru. Odborníci proto se znepokojením sledují zprávy z Číny, kde před časem na prasečích farmách objevili nový typ viru chřipky, který stojí za pozornost. Čínští vědci varují, že by tento virus mohl v budoucnu vyvolat pandemii, v tomto případě chřipky.

Nový virus dostal označení G4 EA H1N1. Jak je u chřipkových i mnoha jiných virů obvyklé, nejde o zcela nový virus. Je to vlastně skládačka kusů sekvencí již existujících virů, kterou společně namíchali náhoda s přírodním výběrem. V tomto případě nový virus obsahuje kus genomu viru H1N1, který v roce 2009 způsobil chřipkovou „pandemii“, a pak kousky genomu dalších virů chřipky.

TIP: Nebezpečné infekce: V Číně se šíří smrtící ptačí chřipka H7N9

To, jestli se nějaký virus stane pandemickou infekcí, záleží na mnoha různých faktorech, z nichž některé není dost dobře možné předpovědět. Podle dostupných zpráv to zatím nevypadá, že by se virus G4 EA H1N1 vydal na tažení po celém světě. Vědci ale naléhavě doporučují tento virus pečlivě hlídat a monitorovat prasečí farmy v oblastech, kde se nový virus vyskytuje.

Podle údajů amerického Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) si pandemie prasečí chřipky H1N1 v roce 2009 vyžádala asi 152 tisíc a možná až 575 tisíc lidských životů. Nakazilo se tehdy až 1,4 miliardy lidí. Není vyloučeno, že by si to virus G4 EA H1N1 mohl chtít zopakovat. Na planetě zasažené pandemií koronaviru by to mohlo mít vážné následky.