Francouzský lehký tank Renault FT (často nesprávně označovaný jako FT-17), který se na bojišti poprvé objevil na jaře 1918, je mnohdy považován za první moderní obrněnec. Vůbec poprvé totiž přišel s výzbrojí umístěnou v plně otočné věži a motorem v zadní části korby – tento standard tankoví konstruktéři následují dodnes.

Nesmrtelná plechovka

Se svou maximální rychlostí 7,5 km/h v terénu, dojezdem jen 65 km a výzbrojí nepostačující ani proti mnoha lehkým meziválečným tankům ale Renault FT po konci Velké války velmi rychle zastaral. Francouzská armáda ale tanky FT udržovala ve službě i během 20. a 30. let, přičemž se zrodilo několik nápadů, jak staré stroje modernizovat, všechny projekty však selhaly.

I po příchodu novějších designů pak nedostatek financí zabránil kompletnímu nahrazení starých tanků, ještě v předvečer bitvy o Francii v létě 1940 se proto v prvoliniové službě nacházelo nejméně 500 Renaultů FT obou hlavních verzí (kulometné a kanonové).

Proti panzerům bez šance

Tanky z první světové války nemohly konkurovat moderním německým obrněncům, většina strojů proto během bojů ve Francii sloužila v zázemí. Po pádu země galského kohouta pak zbývající vozidla ukořistili Němci, kteří je zařadili do služby pod označením PzKpfw 17R/18R 730(f) a využívali je až do ztráty Francie pro bezpečnostní a protipartyzánské úkoly.

TIP: Samohybné dělo FT AC: Na podvozku legendárního tanku Renault FT-17

Vichistická Francie tyto stroje nasadila proti moderním spojeneckým obrněncům během anglo-americké invaze do severní Afriky a v srpnu 1944 Němci hrstku strojů poslali k potlačení povstání v Paříži. Renaulty FT se podílely i na obraně Indočíny před Japonci a některé koloniální jednotky mimo hlavní oblasti bojů používaly FT až do samého závěru války. Kromě Francie renaulty sloužily i v Polsku, Belgii, Jugoslávii nebo Finsku.

Po skončení německé okupace se ve Francii, stejně jako o rok později u nás, vyrojila spousta samozvaných lidových mstitelů. A ne vždy byly jejich rozsudky spravedlivé – docházelo k lynči, který měl dotyčné co nejvíce ponížit, což lákalo nejrůznější pokřivená individua a dávalo průchod dlouho potlačovaným frustracím.

Ve Francii rozlišovali dva typy kolaborace. Častěji se vyskytoval tzv. collaborateur – tedy člověk, který kolaboroval z čistě pragmatických důvodů – mohlo jít o vládní úředníky a policisty, kteří na okupovaném území zastávali své úřady, stejně jako o prostitutky a podnikatele či osoby s nejrůznějšími ambicemi, které sice nijak zvlášť nevěřily v nacismus a Třetí říši, ale bylo pro ně výhodné s Němci aktivně spolupracovat. A pak tu byly samozřejmě nejrůznější milenky – ať už si chtěly přilepšit a žít na vysoké noze, nebo se do německých vojáků a úředníků prostě zamilovaly a vzaly si je za muže.

Naopak collaborationniste se říkalo členům místních pseudo nacistických spolků, kteří fašistické ideologii skutečně věřili – dost často šlo i o antikomunisty.

Ženám, které za války požívaly od Němců určitých privilegií, se po skončení okupace vše vrátilo i s úroky. Mohly to být milenky, udavačky, členky organizací podporujících okupanty, nebo jen ty, které dobrovolně pracovaly pro Němce či s nimi obchodovaly – důvod ke skutečné či domnělé kolaboraci nakonec nerozhodoval. Nejčastějším a nejviditelnějším způsobem, jak si s nimi jejich spoluobčané vyřizovali účty, bylo veřejné ostříhání dohola. Většinou polonahé, bosé a pomalované hákovými kříži je poté „mstitelé“ vodili ulicemi, aby na ně dav mohl plivat a urážet je. Podobné pochody hanby a ponížení, při nichž někdy došlo i na fyzické násilí, absolvovalo až kolem dvaceti tisíc žen. Přitom k exekuci stačilo udání od sousedů.

Myslíte, že se podobně měřilo i mužům, kteří si začali se sličnými německými blondýnkami? Ani nápad! A přitom do Říše na práci byla nasazena spousta Francouzů, kteří tam těch několik let rozhodně nestrávili v celibátu – stejně tak francouzští váleční zajatci…

Za schopnost procitnout dřív, než se ozve řinčení budíku, vděčíme cirkadiánnímu rytmu – biologickým hodinám běžícím na pozadí 24 hodin denně, kdy se v pravidelném rytmu opakují změny ve fyziologických funkcích, jako je tělesná teplota či krevní tlak. Zmíněný rytmus ovlivňují vnější okolnosti: Například když se setmí, vyšlou oči do hypotalamu signál, že bychom měli začít být unavení. 

TIP: Život řízený světlem: Jak přesně fungují naše biologické hodiny?

Pokud tělu dopřáváme pravidelnou rutinu a chodíme spát ve stejný čas, funguje doslova jako hodinky, takže ví, kdy se ráno probudit. V podstatě by se dalo říct, že raději procitne samo, než by se nechalo ze sladkého snění vytrhnout nepříjemným zvoněním. Jde však spíš o to, že si tělo dokážeme „vytrénovat“ pravidelností.

Balony přenášející internet a schopné dlouhodobých letů ve stratosféře byly původně projektem společnosti Google. Později se tohoto nápadu ujala společnost Loon, která usiluje o dotažení do praktického využití. Jejich balon nedávno zlomil rekord, navíc svůj vlastní, v délce nepřetržitého letu. Balon s označením HBAL703 létal po dobu 312 dní. Předchozí rekord přitom byl 223 dní, takže jde o dramatické zlepšení.

Balon HBAL703 vyrazil na cestu na Portoriku, v květnu 2019. Zamířil nad Peru, kde tři měsíce probíhaly testy přenášení Loon internetu. Pak jej operátoři poslali na jih, kde obletěl téměř celou Zemi. Putoval přitom nad jižním Atlantikem a jižní částí Indického oceánu. Poté strávil asi sedm měsíců nad jižním Pacifikem, západně od jižní Ameriky, kde probíhal experiment s navigačním systémem. Nakonec balon vyrazil nad Kalifornský poloostrov v Mexiku, kde přistál v březnu 2020.

TIP: Internetové balony Project Loon budou pomáhat ve zpustošeném Portoriku

Na rekordu není podle technického ředitele společnosti Loon Salvatore Candida nejpodstatnější, že jejich balón dokázal tak dlouho letět. Za mnohem podstatnější považuje skutečnost, že jejich systematická práce na prodlužování letů je úspěšná. Cílem společnosti je vytvoření flotily komunikačních balonů, které vytvoří síť, schopnou přenášet internet rychlostí odpovídající dnešním 4G sítím.

Každý z balonů by měl pokrýt signálem oblast o průměru zhruba 80 kilometrů. Stratosférické balonové sítě mají nalézt uplatnění v místech, kde není internetové připojení dostupné jiným způsobem. Takovým místem je například Keňa, kde byla letos technologie Loon již komerčně nasazena.

Za kolébku moderní civilizace jsou obecně považována sumerská města. Právě v nich se mělo zrodit písmo a s ním i nové dějiny. Jak ale ukázaly vykopávky z íránské provincie Kermán, Sumeru zřejmě předcházela neméně rozlehlá a snad ještě vyspělejší civilizace, známá jako Arratu.

Senzace ze severu Sýrie

I kdyby se teorie o říši Arratu předcházející sumerská města nepotvrdila, dějiny nejstarších civilizací se budou muset přepsat. Důvod spočívá v dalším senzačním objevu, který si roku 1999 připsali američtí a turečtí badatelé, když prozkoumali okolí obce Hamoukar v nejsevernějším cípu Sýrie. Naleziště u samotných hranic s Irákem a Tureckem totiž ukrývalo ruiny pocházející minimálně ze stejné doby jako nejstarší sumerská sídla, tedy z 5. tisíciletí př. n. l. 

Co dnes můžeme o obyvatelích Hamoukaru říct? Jisté je, že již v nejstarších dobách živila město výroba nástrojů a zbraní z obsidiánu. Jelikož se zmíněný materiál v lokalitě nevyskytuje, museli jej místní lidé dovážet. Identické předměty objevené na jihu Mezopotámie pak naznačují, že Hamoukarští své řemeslné výtvory před více než sedmi tisíci lety rovněž exportovali. Podle dochovaného městského opevnění a řady pečetidel můžeme také usuzovat, že v obci fungoval právní systém a správa. Písmo naopak tamní obyvatelé neznali. 

Bez písma i zemědělství 

V čem je tedy zmíněný objev tak přelomový? Region Hamoukaru utváří neúrodná půda, a lidé tam tudíž rozhodně nemohli zakládat svoji obživu na zemědělství – od počátku museli spoléhat na řemeslo a obchod. Zmíněný fakt ovšem opět staví dějiny do nového světla: Až dosud se totiž předpokládalo, že se vyspělá kultura vyvinula v Mezopotámii, a to pouze v úrodných oblastech. Ze zemědělských přebytků vznikaly zásoby, jež bylo potřeba skladovat, a tak se objevily první osady, kde se zrodila správa i dělba práce. To vše nakonec vedlo k vynálezu písma, nepostradatelného znaku každé pokročilé civilizace.

TIP: Sumerové zřejmě nebyli první, kdo vynalezl písmo a urbanismus! 

Objev Hamoukaru ovšem dokazuje, že některá nejstarší sídla mohla vzejít i z málo úrodných lokalit, a to jako ryze obchodní centra založená na řemeslných dovednostech. Stejně tak se zdá, že se i vyspělé rané civilizace mohly docela dobře obejít bez znalosti písma. A konečně, kulturní vývoj Mezopotámie zřejmě nezapočal v jediném místě, odkud se šířil dál. Na území dnešní Sýrie se spíš souběžně rozvíjela odlišná kultura, minimálně stejně stará jako ta sumerská. V souvislosti s nálezy v Hamoukaru proto archeologové již v roce 2007 navrhli, aby se mezopotámská oblast nazývaná „kolébka civilizace“ rozšířila dál na sever podél Tigridu, takže by zahrnula i zmíněné naleziště. 

Nedávno se na oběžnou dráhu dostala umělá inteligence. Postarala se o to Evropská kosmická agentura ESA ve spolupráci se společnostmi Intel a španělskou Ubotica Tecnologías. Umělá inteligence je součástí cubesatu Phi-Sat-1, který tvoří 6 klasických cubesatových jednotek. Malý satelit vynesla do vesmíru nosná raketa Vega, která startovala letos 3. září.

Na palubě satelitu je speciální a velmi výkonný čip Movidius Myriad 2 Vision Processing Unit se zmíněnou umělou inteligencí. Cubesat pořídí velké množství snímků ve viditelné a infračervené oblasti, které pak zpracuje umělá inteligence. Jejím úkolem je detekovat snímky, na nichž jsou mraky. To sníží počet snímků, které cubesat pošle na Zemi, což zase zvýší efektivitu celého procesu.

Inteligentní cubesat

Výrobcem inteligentního cubesatu je španělská technická univerzita Universitat Politècnica de Catalunya, se kterou spolupracovala řada dalších institucí a soukromých společností. Phi-Sat-1 zůstane na heliosynchronní oběžné dráze ve výšce cca 530 kilometrů nad Zemí, odkud bude snímkovat celou řadu míst na planetě, včetně polárních oblastí, zemědělských oblastí nebo míst přírodních i lidmi vyvolaných katastrof.

TIP: Průlet peklem: Evropský Qarman sestoupí jako první cubesat do atmosféry

Pokud se čip Myriad s umělou inteligencí osvědčí, tak ho nejspíš čeká velká budoucnost. Na sklonku roku 2018 prošel zatěžkávacími testy v CERNu, kde do něho po dobu 36 hodin bušilo tvrdé záření, které simulovalo vliv kosmického záření. Čip to vydržel. ESA již připravuje další cubesat Phi-Sat-2, který by měl nést ještě pokročilejší čip s umělou inteligencí Myriad 2. Ten bude součástí testování budoucí mezisatelitní komunikační sítě.

Při jedné návštěvě přírodní rezervace Buky u Vysokého Chvojna jsem v kolonii mravenců Lasius brunneus objevil podivného tvora, kterého jsem na první pohled nedokázal identifikovat. Přesněji řečeno jsem se s tímto druhem hmyzu potkal poprvé v životě. Tajemný neznámý vypadal jako stvoření z jiné planety, takže není divu, že okamžitě upoutal moji pozornost. 

Chobot delší než tělo

Vraťme se ale na úplný začátek. Při prohlížení suchých stojících buků jsem si všiml hustého porostu mechu při patě jednoho z nich. Často se dívám pod podobné porosty, které někdy skrývají kolonie mravenců, jindy nejrůznější brouky. Tentokrát jsem objevil kolonii mravenců Lasius brunneus.

Už při prvním rychlém pohledu mezi mravenčí hemžení upoutal mou pozornost neznámý hmyz. Při bližším pohledu jsem konstatoval, že jde o baculatého, světle zbarveného tvora s neuvěřitelně dlouhým ústním ústrojím – chobotem, který byl tak dlouhý, že jej stvoření mělo stočený pod tělem a špička dokonce dosahovala daleko za něj. To už jsem začal tušit, kam podivného tvora zařadit. 

K mé domněnce přispěla i další indicie, a to kapička tekutiny na zadečku, kterou jsem u několika jedinců pozoroval. Zanedlouho jsem objevil jedince, který měl dlouhý chobot zabodnutý do kořene stromu. V té chvíli jsem měl jasno – určitě jde o nějakou mšici. Až doma jsem byl ovšem schopen určit, že jsem měl čest potkat se s nosálkou dubovou (Stomaphis quercus). Tento druh mšice žije nejčastěji při patách stromů, kde se vyskytují kolonie mravenců černolesklých (Lasius fuliginosus) nebo právě mravenců druhu Lasius brunneus. V palearktické oblasti je dosud známo asi 25 zástupců rodu Stomaphis. 

Chráněný obyvatel kolonie

Nosálka dubová se nejčastěji vyskytuje v koloniích mravenců při patách dubů a bříz, ale i jiných stromů. A co je na této mšici tak výjimečné? Je to samozřejmě její neuvěřitelně dlouhé sací ústrojí, které může být dvakrát delší než samotné tělo. Mimořádná je také velikost, která tento druh v kategorii velikosti řadí na první místo mezi všemi mšicemi světa.

Některé exempláře jsou dokonce větší než jeden centimetr. Tak velké ovšem bývají pouze samičky, samečci jsou mnohem menší. Tyto mšice jsou na mravencích zcela závislé. Přezimují v jejich hnízdech a na jaře je mravenci vynášejí až 20 metrů vysoko do korun stromů.

Chobot jako překážka i kotva 

Pozorovat nosálky dubové v mravenčím hnízdě bylo velmi zajímavé. Například jsem objevil jednu mšici ukrytou pod kouskem mechu, jejíž neuvěřitelně dlouhý chobot byl zabodnut do kořene buku daleko před ní. Občas kolem přeběhl nějaký mravenec, který o chobot doslova zakopnul. Mravenci se také často pokoušeli mšici odtáhnout do bezpečí, ale kvůli pevně zabodnutému chobotu se jim to nedařilo. 

TIP: Mšice a jejich spolupracovníci: Výkonná genetická laboratoř

Malé skupinky nosálek se krčily v přítmí hnízda a mravenci kolem nich stále vzrušeně pobíhali. Čas od času některá nosálka vyprodukovala kuličku sladké tekutiny (medovice), kterou mravenci ochotně sbírali. Tomuto vztahu mezi mravenci a mšicemi, kdy mravenci poskytují mšicím ochranu a ty jim na oplátku dávají sladkou medovici, se říká trofobióza.

2. listopadu 2000 vstoupila na Mezinárodní vesmírnou stanici první posádka. Pro příštích 20 let se ISS stala jedinou trvale obydlenou lidskou základnou mimo planetu Zemi. Historie Mezinárodní vesmírné stanice se začala psát již v roce 1984, kdy americký prezident Ronald Reagan vyhlásil plán stavby vesmírné stanice pojmenované Freedom, první díl stanice, modul Zarja, byl na oběžnou dráhu vynesen o 14 let později - 20. listopadu 1998.

TIP: „Můj bože, co to tady postavili?“ Historie a současnost ISS

První posádkou, která na ISS vstoupila, byl William Shepherd z NASA a Jurij Pavlovič Gidzenko a Sergej Konstantinovič Krikaljov z ruského Roskosmosu. Na ISS tato posádka z Expedice 1 strávila čtyři měsíce. Za 20 let provozu stanice se na ní vystřídalo 241 lidí z 19 zemí.

V těle humrů, stejně jako některých dalších mořských tvorů, se nachází škodlivé bakterie, které se po jejich smrti rychle množí. Navíc mohou uvolňovat nebezpečné toxiny, které se nezničí ani vařením. Minimalizace nebezpečí otravy humrem se tedy děje právě jeho vařením zaživa, což je sice věc skvělá pro nás, ale zřejmě méně pro humry.

Dříve vědci předpokládali, že jelikož zmínění tvorové nemají skutečný mozek, nemohou cítit ani bolest. Dnes se však již ví, že ačkoli humři nedisponují vědomím podobným člověku, na poškození tkáně reagují fyzicky i hormonálně, tudíž bolest pravděpodobně cítí.

Badatelé zjistili, že při vaření zaživa uvolňují do svého krevního řečiště hormon kortizol, stejný jako ten, který produkují lidé, když je něco bolí. Ovšem k nejvíce viditelným známkám bolesti humrů patří škubání ocasem, který jinak používají jako únikový reflex.

TIP: Bolest a strach ve světě bezobratlých: Cítí bolest humři, krabi, olihně a chobotnice?

Odborníci z univerzity v Maine zjistili, že nejvíce záškubů ocasem prokazoval humr naložený do ledu po dobu 15 minut před vložením do vařící vody. Populární mýtus o tom, že chladná voda působí na tvora jako anestetikum tak zřejmě neplatí a ledová lázeň utrpení živočicha pouze prodlužuje.