Seznam historických receptů na nejrůznější lektvary, které měly zastavit proces stárnutí anebo hned svým konzumentům léta věku ubírat, má tisíce položek. Většinou šlo o dost nechutné záležitosti. Třeba takový Plinius Starší, jinak uznávaný válečník a filozof 1. století, doporučoval „šťávu vymačkanou z bradavic a vředů“. Přišlo mu, že tyhle kožní výrůstky jsou plné života, a tak ho z nich chtěl extrahovat. Nemějme ale tomuto moudrému muži za zlé, že ke stáru podlehl mámení věčného života. Rozhodně nebyl sám. 

Zlato je nejlepší

Čchin Š'-chuang-ti, první z dlouhé řady čínských císařů, zase nedal dopustit na výluh s kapkou rtuti. I jemu přišel „živý kov“ jako zdroj nehynoucí síly. Posedlost nesmrtelností ho díky nevyhnutelné otravě stála život. A staří Egypťané? Jejich pokusy s rozpouštěním olověného prachu v kobřím jedu také nedopadly pro uživatele nejlépe. A dál? Doba se možná mění, ale lidská touha po nekonečném životě je věčná. V raném i pozdním středověku tak zažívá ohromný boom coby léčivo na přibývající léta zlato. Ptáte se proč? 

Je to kov, který nekoroduje, nestárne! A tudíž musí mít s věkem něco společného, ne? Trochu ujetá idea ale tehdy lidem smysl absolutně dávala. Není snad pravdou, že se boháči, šlechtici i králové, kteří nemají hluboko do kapsy, dožívají vyššího věku? Samozřejmě! Ti, kteří měli dost jídla a pohodlí a nemuseli se dřít na polích, očividně žili déle a stárli pomaleji, než zbytek populace. A této myšlenky se pak s radostí zhostili nejrůznější mastičkáři a výroba ve velkém mohla začít!

Nemáte zlato?

Co všechno svedou zlaté medikamenty? Ve formě masti, obvykle ze zvířecího tuku s příměsí zlatého prachu, zabrání stárnutí pokožky. Jako přísada do koupele pak omlazují tělo i ducha. Takhle to třeba zkoušel Jindřich II. Plantagenet, o kterém víme, že: „Od rána do večera se neustále zabýval záležitostmi království. Nikdy si nesedl, pokud zrovna neseděl na koni nebo nejedl. Pokud neměl v rukou luk nebo meč, zasedal v radě nebo četl.“ Prý za to mohlo zlato, šeptali si poddaní. A alchymisté takové příběhy rádi notně přiživovali.

Ne každý si ale mohl dovolit zlatou lázeň, jako anglický král. A pro takové případy je tu Aurum potabile čili pitné zlato! Malý flakónek s touto tekutinou se vyplatí mít vždy při ruce, lektvar naplněný životem je totiž zázračný. Uvnitř se nachází silný líh a pár zlatých zrníček. Výsledek? Zahřeje a povzbudí. Naštěstí toxicita zlata není vysoká, takže měli jen boháči pořádně drahou stolici. Horší už bylo, když strůjci lektvarů šetřili a místo čirého zlata přidávali do nápoje díl rtuťového amalgámu. Ten už zabíjel.

Nesmrtelná teta? 

Podobné excesy se ale obvykle vysvětlovaly tím, že konzument „nebyl svým původem hoden“ daru věčného života. S postupem času nabírají variace pitného zlata na obrátkách. Na francouzském dvoře se v 16. století pravidelně popíjí roztok chloridu zlata a dietyléteru. Ano, i to je dost smrtící kombinace. Ale uvěřit bylo snadné: podívejte se třeba na královu milenku a učitelku jeho dětí Dianu de Poitiers. Dožila se 66 let, ale pořád vypadala jako mladá laňka. I když trochu přiotrávená. Lidé od dvora věřili, že zlato je všelék na všechny neduhy. Od záchvatů šílenství, přes úplavičný průjem po epilepsii. K pití zlata ve vodě se přiznal i portugalský papež, Jan XXI. Vatikánského stolce si moc neužil, ale o peníze nouzi evidentně neměl. 

TIP: Nesmrtelný alchymista a kámen mudrců: Kdo byl tajemný Nicolas Flamel?

Dvorní felčaři Jean Beguin a Christophe Glaser nám také zanechali originální postup pro výrobu „oživujícího zlatého tonika“. Pokud byste si jej chtěli připravit doma, budete potřebovat nejen pořádnou porci zlata, ale i stříbro, měď, železo, ocel a trochu olověných pilin. To vše je třeba vylouhovat v první moči novorozence. Smíchejte roztok s bílým vínem, listy fenyklu, trochou lidské krve, vaječným bílkem a mateřským mlékem. Pak už stačí jen nechat šest dní odležet, scedit a může se podávat. Na zdraví!

Součást sebevědomí každého státu tvoří touha být pánem na svém vlastním území. A tato tužba provázela Slovinsko dlouhá léta. Vždy bylo považováno za nejvyspělejší stát bývalé Jugoslávie, ekonomicky nejsilnější a navíc s geograficky výhodnou polohou. Ze všech států v rámci federace mělo nejblíže západnímu smýšlení a hodnotám. Kroky směřující k osamostatnění začala tato země (čítající bezmála dva miliony obyvatel) uskutečňovat již po jarních volbách v roce 1990.

O samostatnost museli Slovinci bojovat už od raného středověku a od 16. století se i oni ocitli v habsburském soustátí. Po rozpadu Rakouska-Uherska se znovu dostali do područí cizí moci. Po druhé světové válce sice Slovinsko obdrželo některé atributy státu, ovšem s komunistickým vedením v rámci komunisticky pojaté federace. To se však začalo měnit v 80. letech, když se po smrti stmelující autority Josipa Broze Tita (†1980) jugoslávský stát začal postupně rozkládat. Navíc k tomu přispěly i politické změny v socialistických zemích po nástupu Michaila Gorbačova v SSSR. Perestrojka a glasnosť – trendy, které koncem 80. let zasáhly celou východní Evropu, doputovaly i do nejzápadnější části Jugoslávie.

Zapomenutá klauzule

Slovinsko, nejvyspělejší svazová země bývalé Jugoslávie, si dobře uvědomovalo svůj ekonomický potenciál. Jeho vrchní představitelé se pomalu, ale jistě začali připravovat na osamostatnění a nezávislost. V tomto okamžiku využili klauzule ze zastaralé svazové ústavy Jugoslávie z roku 1974, podle níž každý z jednotlivých států mohl federaci kdykoli opustit.

Tento dovětek se nacházel v ústavě pouze pro forma, vyjadřoval tak zdánlivou svobodu jednotlivých republik SFRJ. V roce 1974 bylo využití klauzule nemyslitelné, v roce 1990 přímo žádoucí. Válka představovala rozuzlení napjatých vztahů mezi Slovinskem, jež po jarních volbách roku 1990 stále více směřovalo k odtržení, a Jugoslávskou lidovou armádou (JLA).

Válka ve vzduchu

Lublaň usilovala o decentralizaci a demokratizaci, avšak všechny její návrhy na nové uspořádání vztahů centrum smetlo ze stolu. A protože se velkosrbský nátlak neustále stupňoval (nejdříve v oblasti Kosova a poté v dalších částech soustátí), rozhodla se během referenda z 23. prosince 1990 většina slovinských obyvatel pro samostatnost a nezávislost. Ve vzduchu visel ozbrojený střet, na nějž se JLA začala ve Slovinsku a Chorvatsku připravovat po volbách v roce 1990 tím, že z těchto republik odvážela zbraně, aby se jich nezmocnily místní složky.

Na rozpadu Jugoslávie a válce o Slovinsko se velkou měrou podílel nástup srbských nacionalistických sil v čele se Slobodanem Miloševićem. Idea velkého Srbska měla příznivce také ve vrcholných armádních pozicích. Část představitelů JLA zase věřila, že potíráním separatistů chrání jugoslávskou ideu o rovnoprávnosti všech národů. 

Vyhlášení nezávislosti

Dvacátý pátý červen 1991 znamená datum, které se mimořádně zapsalo do slovinské i chorvatské novodobé historie. Právě tehdy, tedy o den dříve, než se původně očekávalo (aby se předešlo případnému zákroku federálních orgánů), vyhlásil slovinský parlament formou takzvané Deklarace o nezávislosti úplnou samostatnost Republiky Slovinsko. Stejně tak učinilo Chorvatsko. Tento krok představoval onu pomyslnou poslední kapku; Bělehradu došla trpělivost.

Dokončení: David proti jugoslávskému Goliášovi: Slovinská válka za samostatnost (2)

Kdo však nakonec Slovinsko zradil, bylo Chorvatsko. Před rozpadem Jugoslávie se zdálo, že tyto dvě země jsou (coby katolické a hospodářsky nejrozvinutější státy federace) blízkými spojenci v zápase proti centralistickým silám, které měly naopak silnou podporu v ekonomicky slabších a převážně pravoslavných republikách. Ale při vypuknutí válečného konfliktu se ukázalo, že tomu tak není. Záhřeb měl potíže už od léta 1990, kdy se musel vyrovnávat s odporem krajinských Srbů, kteří se chtěli odtrhnout a připojit se k Bělehradu. Chorvati měli také smůlu v tom, že je JLA v květnu 1990 (na rozdíl od Slovinců, kde si část kdysi společného federálního státu ubránila Teritoriální obrana) obrala o veškerou zásobu zbraní.

Cvičení je bezesporu výborný způsob, jak si zajistit dobrou kondici a pevně stavěné tělo. Mnoho lidí ale cvičit v potřebném rozsahu z různých důvodů nemůže – například senioři anebo dlouhodobě nemocní. Pro ně hledají řešení odborníci National University of Singapore. Nedávno se jim podařilo prokázat, že jistý protein, označovaný jako TRPC1, podporuje růst svalů, pokud je buňka s tímto proteinem vystavená slabému magnetickému poli.

Objevený proces napodobuje efekt, jaký má na svaly cvičení. Badatelé ve svých experimentech používali magnetické pole, které bylo 10× až 15× silnější než magnetické pole Země. To je stále velmi slabé magnetické pole, mnohem slabší než například u klasického tyčového magnetu. Protein TRPC1 zřejmě funguje jako „anténa“, která detekuje magnetické pole.

TIP: Vědci objevili hormon, jehož účinek napodobuje tělesné cvičení

Badatelé během výzkumu v geneticky upravených svalových buňkách „vypnuli“ produkci tohoto proteinu. Svalové buňky poté přestaly reagovat na magnetické pole. Když pak následně protein TRPC1 opět vložili do svalových buněk, svalové buňky se opět dostaly pod vliv magnetismu. Tím singapurský tým prokázal klíčovou roli tohoto proteinu. Vztah mezi svaly a magnetickým polem bude nepochybně možné využít v rozmanitých aplikacích, od medicíny až po volnočasové aktivity.

Stěny z chladivého mramoru vykládané drahým kovem a místy zdobené výpisky z Koránu. Pestré mozaiky hrající v barvách zelené. Okrasné květiny, omamné vůně, hlasy exotických ptáků. Prostě zmenšené zobrazení ráje, určeného k potěše ducha i oka jediné osoby. A také vězení pro stovky dalších, jejichž celý svět tvořily čtyři stovky pokojů propojených nádvořími, lázněmi, jídelnami, skleníky a zahradami. 

Občas z místností zaznívala hudba a smích, ale povětšinou to bylo tiché, skoro až zbožné místo. Obyvatelky se tu mohly pohybovat volně, mohli si vyprávět, modlit se, číst si, ale v zásadě ani všechen ten nashromážděný luxus a bohatství nemohl zakrýt, že jsou uvnitř zavřeny jako ve zlaté kleci, ze které se většina z nich nikdy nepodívá ven. Proč? Už sám název harém je přímo odvozen od arabského slova haram, značící zákaz. Bylo to přísně střežené místo, kam byl jiným mužům zapovězen vstup. Aura tajemství a výlučnosti totiž byla součástí reprezentace vladaře.

Masáže i množírna

V zásadě to tedy byl opak klasického selamliku, částí paláce, kam neměly přístup ženy. Jen pozor, představa harému jako místa hříšného a naplněného neřestí se zrodila ve fantazii velvyslanců a prvních západních cestovatelů. Uzavřený palácový trakt naplněný až po strop překrásnými ženami, kam má přístup jen panovník, jim přišel nemravně vzrušující.

Ve skutečnosti to byla spíš chovná stanice, soukromá genetická banka sultána, která představovala současně jeho nejvíce bezpečné i nejvíce zranitelné místo. Tady mohl odložit své všední starosti a odpočívat. Říct, že v harému se nacházely jen ženy určené k sexuálnímu povyražení panovníka, je do krajnosti nepřesné. 

Milenky i matky

Ubytována tu byla pestrá společnost: jako nejdůležitější asi sultánova matka a jeho první (a hierarchicky následující) manželky plus jejich ženské příbuzenstvo. Sultánovy dcery a také synové, než dorostli věku 12 let. Poté už byli považováni za muže a museli hledat štěstí jinde. Teprve pak pokračuje záplava proškolených služebnic a živá kolekce kurtizán.

Rozdělení jejich „funkcí“ bylo pestré: nejpočetnější skupinou byly gedik, které můžeme s jistou nadsázkou nazvat provozním servisem. Natřepávají polštáře divanů, na stříbrných mísách nabízí hostům ty nejvyzrálejší fíky. Ano, jsou na pohled dokonalé, ale prakticky neviditelné. Více pozornosti se dostává odaliskám. Mají na starosti zábavu: tanec a hudební doprovod. Tvoří pohyblivou složku každodenního živého programu. A pak jsou to profesionální masérky a milovnice – ikbaly, které ale povětšinou slouží choutkám sultána jako sexuální předkrm a vyhřívačky podušek. Ryzí postelové radovánky tráví většinou s vlastními manželkami, jejichž jedinou a hlavní úlohou je plemenitba. Čistě technicky jsou k mání všechny ženy uvnitř harému, pokud to bude vůle sultána. Přesto je tu frekventovaných milenek zřídka více než tucet.

Kariéra?

Trajektorie kariéry těchto stálých obyvatelek záležela na štěstí a náhodě. Rozlít čaj? Čeká vás výprask a pokud byl sultán špatně naladěn, tak poprava šavlí. Stačí, když panovník pokyne prstem a za deset minut už nejste mezi živými. Nebo jste učinila něco zajímavého, mile nečekaného, na položenou otázku odpověděla trefně a bystře? Zaujala jste. A z prosté služebnice se rázem můžete stát i kurtizánou. Kdo ví, třeba vás jednou nejvyšší pojme za manželku? Kdo nikdy nemá sen, žádný se mu splnit nemůže.

Ostatně, to, že je sultán někdy třebas osloví, bylo pro ženy v harému tím hlavním důvodem, proč tak pilně studovaly. Musely zazářit na první pokus, jiný obvykle nedostaly. Mnoho možností, jak vyniknout z průměru, ale nebylo. Hvězdné momenty zažívaly prosté gedik jako tlumočnice a překladatelky. V ten moment, kdy sultán přijme list psaný francouzsky, tedy řečí kterou neovládá a vy ano, nestojí vaší hvězdné kariéře nic v cestě.

Nic se neodpouští

Přežít v tomto uzavřeném světě plném intrik nebylo lehké a vyžadovalo to umně balancovat na ostří nože. V konkurenci jiných služebnic a konkubín chcete vyniknout, ale pokud je příliš zastíníte, můžete čekat zradu. Nahněvali jste sultánovu třetí manželku? Ani se nenadějete a sandali vám na její pokyn nachystá tác s datlemi, z nichž jedna je nahnilá. Snadno to přehlédnete, ale pokud to zaznamená sultán, můžete se rozloučit se životem.

Jak často se takové věci stávaly? Sultán Ibrahim I. za podobné nedostatky nechal za osm let své vlády utopit dvěstě osmdesát žen ze svého harému v Bosporu.

Pnutí působil i rozmanitý původ žen nakoupených na otrockých tržnicích – pocházely z Řecka, Turecka, Ruska, Ukrajiny, Iránu i z Evropy. Jiné sem byly zavlečeny z dobytých území. Jejich krása, původ, vzdělanost i dovednosti jim zajistily pochybné privilegium života v komfortním vězení. Některé to chápaly jako životní výhru, jiné snášely izolaci velmi těžce.

Kdo velí?

Spory vytvářela i paralelní hierarchie žen. Hlavní slovo teoreticky měla sultánova první manželka, ale prakticky jen jeho matka. Spolu s dalšími manželkami patřily mezi jediné svobodné obyvatelky harému. Teoreticky mohly palácový trakt opustit, ale společensky to nebylo žádoucí. Navíc by na ně mohl sultán zanevřít. Jejich postavení také průběžně ovlivňovalo, jak „oblíbené“ děti produkovaly.

Proti těmto „svobodným“ obyvatelkám pak stojí konkubíny, označované jako gözde, momentální favoritky, spíše jednorázové ikbaly a jakési sultánovy osobní důvěrnice, kadin. Ty byly manželkám zvláště nemilé, protože sultán je vyhledával ne kvůli tělesnému potěšení, ale osobní blízkosti. Naslouchal jejich slovům a radám, což mohlo ovlivnit jeho další preference. A to nebylo zrovna málo.

Harémová politika

Byť harém sloužil sultánovi primárně jako klidné útočiště před starostmi každodenního života, právě tady se dělala ta nejvyšší politika a dozrávaly tu nejvážnější rozhodnutí. Tady vznikaly myšlenky, které už jako hotové rozkazy vynášel sultán v selamliku.

To, jaká diplomatická pošta mu sem bude doručena a jak mu bude přeložena a podána, rozhodovalo o budoucích válkách a taženích. To, v jak příjemné náladě odtud odejde na jednání, ovlivňovalo politické klima. Nebylo nic neobvyklého, když sultán, vyrážející na dlouhé válečné tažení, svěřil celou diplomatickou korespondenci představeným svého harému. Důvěřoval jim víc než svým rádcům. Komplikované vztahy mezi sultánovou matkou, coby vedoucí osobou celého harému, a nejvyššího vezíra, zástupce panovníka, se pak odrážely na politice celé říše… 

Každý kout této krajiny je jiný. Senegal totiž utvářejí desítky etnik, s vlastními zvyky a kulturou. Jde o zemi mnoha rozdílů, kde se však budete vždy cítit vítáni. Přesto ji trápí některé problémy, přičemž ty největší se ještě donedávna odehrávaly na jihu. 

Přetnutý na půlky

Gambie svým absurdním tvarem, který si vynutili Britové na Francouzích během koloniální vlády, „krájí“ Senegal téměř napůl. Hranice tak rozdělila rodiny, kmeny i kultury a vyvolala řadu obtíží, mimo jiné společenských. Nejvíc jimi patrně trpí jihosenegalský region Casamance, odříznutý od metropole Dakaru, a tudíž poměrně zapomenutý – i když neprávem. 

Úrodná zelená krajina poskytuje ohromné množství plodin, jako třeba vyhlášená manga. Vesničané je však nemohou vyvážet, protože cesta přes Gambii je kvůli dlouhým čekáním náročná. A než by protáhlé hranice objeli, ovoce shnije. Manga se tedy válejí na hromadách a soukromníci si je přijíždějí sbírat do pytlů. Nelze se jim divit: Do zralého plodu s úžasnou chutí stačí zasunout brčko a vnitřek vysát. Kus stojí několik haléřů a procházející vesničan vám ho často vloží do ruky jen tak.

Dlouhé roky nepokojů

Casamance obývají především Diolové, ale v etnicky roztříštěném Senegalu představují pouze 4 % populace. Oblast se navíc od zbytku státu nábožensky a etnicky výrazně liší. Také proto v 80. letech propukaly rebelie a vzniklo separatistické Hnutí demokratických sil Casamance (MFDC), požadující nezávislost. Africké zemi navíc dominují Wolofové a do jihu investují jen málo, což u místních vyvolává pochopitelnou nespokojenost. 

Ačkoliv rebelie neznamenala krvavou válku, ale spíš nárazové útoky a nepokoje, celou oblast na dlouho ochromila. Turisté přijíždějící obdivovat úchvatnou zelenou krajinu se vytratili, investice se zastavily, možnosti vývozu se rozplynuly. Casamance zkrátka upadalo. Neklidná situace přetrvávala v letech 1985–2014, nicméně občasné výbuchy se projevují dodnes.

Náboženství a kulky

Přestože se do jisté míry jedná o problémový region, narazíte tam na relativně málo vojáků. Pokud už je ovšem potkáte, všimněte si spousty amuletů, které nosí na krku. Jde o náboženská požehnání, jež mají chránit před kulkami. 

V Senegalu tvoří amulety součást každodenní reality. Hluboce věřící země je v prvé řadě muslimská, ovládaná súfijskými řády, které si na magické předměty potrpí. Bez nich nelze prakticky ani kandidovat na politický post: Požehnání znamená schválení náboženskou autoritou. Křesťané, zejména animisté v čele s králem, pak žijí především na jihu. Prosluli svými rituály, palmovým vínem i jistou uzavřeností. A patří k nim také Diolové se svým panovníkem.

Příběhy v písních

Muž s vysokým rudým kloboukem, v rudém hávu a s holí v ruce – král z Oussouye představuje velmi důležitou postavu, protože ačkoliv vládne jen několika vesnicím, jeho slovo má váhu i za hranicemi. Muammar Kaddáfí jej kdysi dokonce zval do Libye coby spřízněného monarchu a naslouchají mu také senegalští prezidenti. Role nejvyššího duchovního a obětníka u něj následuje hned po té královské, potažmo soudcovské. 

Dějiny vladařské rodiny se píšou již po staletí, ale první záznamy se vážou k roku 1903 a pocházejí od Francouzů. Že je králův rod starší než zmíněné evropské zápisky, víme díky tradičním písním západní Afriky. Všechny vesnice, významné rodiny či panovnické dvory vždy měly svého griota – člověka s úkolem uchovávat moudrost a paměť národa. Písně tradované ústy griotů jsou někdy staré i stovky let a líčí životy mocných vládců, vzestup bohů a dávné války, které formovaly tehdejší svět. Příběhy z oblasti Oussouye pak mimo jiné popisují vznik královské tradice, jež je v místě dosud živá. 

Panovník bez bot

Po smrti krále volí rada starších jeho nástupce ze tří vznešených rodin klanu. Ceremoniál provází obětování množství zvířat, jelikož král je vládcem animistickým a uctívá duchy přírody. Jenže během nepokojů nebyly nezbytné obětiny k dispozici, a tak zůstal region v letech 1984–2001 bez panovníka. Dnešní král Sibiloumbaye Diéhiou pracoval jako mechanik, a než byl vybrán coby vládce, působil také v turismu. A podle vlastních slov – kdyby věděl, co ho čeká a nebál se o pověst své rodiny, utekl by ještě před korunovací. 

Jeho život se totiž od základů změnil. Přišel o ženu i o životní styl. Obývá chýši, kam za ním lidé chodí pro radu a modlitbu. Nesmí odejít jinam a nemůže vlastnit moderní výdobytky jako televizi či telefon, ale ani boty. Pokud náhodou za nutných okolností vyjde ven, poznáte ho snadno – obléká oděv rudé barvy, kterou mohou mezi věřícími nosit právě jen panovník a jeho rodina.

Obětovat za gól

Král z Oussouye vládne asi stovce tisíc lidí, kteří jsou však zároveň občany Senegalu a spadají pod jeho zákony. Podobná situace je nicméně v tomto koutě světa běžná. Diéhiou radí při konfliktech, dělá smírčího soudce, spojuje lid s jeho božstvem a zároveň pomáhá pečovat o chudé. Z jeho rýžových polí se denně vaří jídlo, jež dostane každý, kdo si požádá. Ačkoliv tvrdí, že byl jako prostý muž šťastnější, hraje ve společenství klíčovou roli: Symbolizuje mír i klidné soužití a propojuje Dioly s jejich minulostí, na niž jsou patřičně hrdí. 

I král ovšem přiznává, že tradice pomalu mizí. V době naší návštěvy v červnu 2018 probíhalo mistrovství světa ve fotbale, kde si senegalský tým získal mnohé příznivce svou veselostí. Přestože se však jedná o hluboce věřící region, podle panovníka nikdo nepřišel obětovat za vítězství, což ho překvapilo. Pro Senegalce znamená fotbal lásku a životní styl, samotný vládce ovšem zápas sledovat nemohl, neboť nemá televizi. Kralování zřejmě představuje mnohem těžší úděl, než by se mohlo zdát. 

Kdo byl první grázl vůbec, víme docela přesně. Tento pomyslný předek všech lotrů jim totiž posmrtně propůjčil své jméno. Jmenoval se Jan Jiří Grasel, známý také německy jako Johann Georg Grasel, a narodil se roku 1790 v Nových Syrovicích u Moravských Budějovic. 

TIP: Nomen omen: Když v Rakousku-Uhersku řádil Johann Georg Grasel

Se svými kumpány nechvalně proslul loupežným řáděním po jižní Moravě, jižních Čechách i za hranicemi dnešního Rakouska. Po dopadení se doznal k „úctyhodným“ 205 zločinům, včetně dvou vražd. V roce 1818 jej ve Vídni před početným davem přihlížejících popravili. Na morbidní divadlo se přišlo podívat na 60 tisíc Vídeňáků i přespolních! Lupič to prý okomentoval posledními slovy: „Jéžiš, to je lidí…“

Portorický radioteleskop postihla v posledních měsících série havárií. V srpnu praskl pomocný ukotvovací kabel, spadl na disk o průměru 305 metrů a vytvořil v něm 30 metrů dlouhou trhlinu. Poškodila se i plošina visící nad talířem. Začátkem listopadu se pak přetrhlo jedno z hlavních lan, která poutala plošinu k jednomu ze tří podpůrných sloupů. 

Radioteleskop za 57 let své existence vydržel řádění hurikánů, působení tropické vlhkosti i řadu zemětřesení. Nepohyblivý radioteleskop byl vybudován v letech 1959 až 1963 ve velké terénní proláklině. Jeho výstavbu financovalo americké ministerstvo obrany v rámci snah o rozvoj ochrany proti balistickým střelám. Využíval se například ke zkoumání změn v atmosféře, sledování dráhy asteroidů blížících se k Zemi a k serióznímu hledání informací o možné existenci mimozemských civilizací. Američtí astronomové Russell Hulse a Joseph Taylor s pomocí tohoto radioteleskopu v roce 1974 objevili nový typ pulsaru, za což v roce 1993 obdrželi Nobelovu cenu za fyziku.

Mediálně proslavené zařízení

Zařízení bylo také hlavní částí projektu SETI@home, který se zaměřuje na hledání známek mimozemské inteligence, a posloužilo jako kulisa v jedné ze závěrečných scén filmu Zlaté oko ze série o agentu Jamesi Bondovi. Hlavní záporný hrdina filmu pomocí teleskopu ovládal smrtící zbraň na oběžné dráze. Radioteleskop se objevil také ve sci-fi snímku Kontakt s Jodie Fosterovou v hlavní roli a zahrál si v jednom z dílů série Akta X.

TIP: Čína plánuje do roku 2023 vybudovat největší plně ovladatelný radioteleskop světa

Ředitel observatoře Ralph Gaume již po listopadové havárii oznámil, že rozsah poškození neumožňuje jeho opravu a radioteleskop bude odstaven a demontován. Ukončení provozu radioteleskopu ale neznamená ukončení provozu observatoře. Pokračovat má například výzkum pomocí LIDARu, který studuje zemskou atmosféru.

Historikové se domnívají, že geniálnímu umělci pózovala manželka florentského kupce Lisa Gherardini del Giocondo. A jak se nyní zdá, ostatky odkryté při vykopávkách zahájených v roce 2011 v hrobce pod florentským klášterem Sant’Orsola svým stářím a umístěním k této ženě odkazují. Podle vedoucího výzkumu Silvana Vincetiho hovoří ve prospěch hypotézy archeologické i antropologické nálezy. Bohužel se však nedochovala lebka nebožky, takže vědci nemohou rekonstruovat podobu jejího obličeje.

Naši předkové zhotovovali zlaté a stříbrné šperky, které vynikají jemnou technikou filigránu a granulace. Takto se vyráběly a zdobily především náušnice, gombíky, prsteny, lunicovité závěsky nebo nákončí opasků. Někdy je oživují barevná sklíčka. 

Záhadná technologie

O dokonalém ovládnutí klenotnického řemesla na Velké Moravě svědčí hned několik typů náušnic v bohatých hrobech: hrozníčkových, bubínkových, košíčkových nebo sloupečkových, a zejména pak jejich obdivuhodné zdobení. Jak mohly pod rukama lidí žijících před 1 200 lety vzniknout tak kouzelné věci? Šlo o poměrně sofistikovaný proces,  v němž hrála zásadní roli znalost chemických a fyzikálních jevů.

TIP: Vítejte na Velké Moravě: Jak se oblékali její tehdejší obyvatelé?

„Způsob, jakým dokázali dávní klenotníci připojit bez viditelných pozůstatků pájky drobné granule k povrchu, patří dodnes k největším ‚tajemstvím‘ jejich výroby,“ píše se v knize Tajemství výroby velkomoravského šperku. Její autoři pokládají za pravděpodobné, že se na tělo šperku nanesla vrstvička měďnaté soli (lze získat drcením přírodní měďnaté rudy – malachitu) rozmíchaná ve fixační pastě. Jejím rozložením při vysokých teplotách se vyredukovala čistá měď, která na přechodnou dobu působila jako spojovací médium.

Pod dozorem vládce

Podle archeologů byli velkomoravští klenotníci dvorští řemeslníci spjatí s knížecím prostředím a jejich výroba podléhala přímé kontrole panovníka či jeho zástupců. Výše popsané honosné kusy nenosila jen nobilita v centrech Velké Moravy, ale našly se i na hradištích v Čechách. Níže postavený lid se spokojil se zjednodušenými verzemi z bronzu, které ale také mohly být pozlacené nebo postříbřené. Tomuto šperku se říká podunajský.