Nacházíme se ve vrcholném středověku, obchod začíná kvést a s ním i dopravní propojení starého kontinentu. Smělé plány mají i čeští panovníci. Přesně vědí, kudy má která silnice vést a za které úseky se má platit. Realita je ale o dost bídnější, cesta k moderním silnicím se ukáže být během na dlouhou trať!

Středověkem to však nezačíná. Obchodníci se v oblasti Čech a Moravy pohybují odedávna. Láká je totiž nedaleký německý Hallstadt bohatý na sůl a baltské pobřeží pyšnící se jantarem. Nálezy z 1. a 2. tisíciletí př. n. l. dokazují, že i naším územím proudily karavany soumarů a všemožní nosiči zboží. A třeba i zlata. Některé panovnické hrobky v Porýní právě české zlato ukrývaly. V knížecích hrobech u Bylan u Prahy zase najdeme pozůstatky čtyřkolových vozů o rozchodu 100 centimetrů, které táhli koně. Jaké cesty ale tyto vozy brázdily? Těžko říct. Nález z Líšně u Brna odkrývá 40 metrů dlouhý úsek z halštatského období, který je dlážděný oblázky a vyplněný vápencovou drtí. 

Na našem území jde ale o výjimku. Koně museli zdolávat spíše jen obyčejné stezky vysekané v poříčních porostech, někde překládané dřevěnými hatěmi (tedy svazky slámy nebo větví). Keltské cesty sledují starší obchodní trasy vedoucí k Baltu a do Německa, navíc jsou ale budované nové, které spojují jednotlivá oppida a další sídla keltské populace. Třeba hrazanské oppidum ve středních Čechách z nejmladší doby laténské disponovalo cestou zpevněnou kameny a upravenou drobným štěrkem.

Honosný název, ale…

Germáni stezky v podstatě přebírají a totéž pak činí Slované. Z období mezi 5. stoletím př. n. l. až po začátek letopočtu tak víme o cestě vedoucí brodem přes Berounku mezi Lety a Řevnicemi či o úsecích dálkové obchodní cesty táhnoucí se Horno- a Dolnomoravským úvalem. Za zmínku stojí také cesty z doby Franské říše, například ta z Hostimského hradiska až k Tetínu. Je dlážděná, na straně od svahů zpevněná opěrnou zídkou.

Opět jde ale o výjimku – až do raného středověku totiž převažují zemní cesty uježděné vozy nebo ušlapané lidmi. Zpevnění kamenem se objevuje sporadicky, hatě jsou pokrývány zeminou nebo pískem. Právě haťové cesty nacházíme všude, kde Slované působí. 

Zlom přichází se vznikem českého státu za Přemyslovců. Obchodní styky jsou četnější, síť komunikací hustší. Nejvýznamnějšími jsou bezesporu „zemské stezky“, v roce 1000 jich je asi dvacet! Nesou sice honosný název „magna via“ nebo „magna strata“, jsou ale ve zcela nevyhovujícím stavu. Chybí jim jednotný styl, jsou neudržované a vypadají spíš jako lesní stezky. 

Za cesty se platí

Neutěšený stav se snaží změnit Karel IV., který prosazuje pravidelné opravy cest a strážná místa, která je mají bránit před loupežníky. První skutečnou silnicí je pak cesta z Prahy do Vídně budovaná právě za vlády Otce vlasti. Normou se stává výběr cel a mýt na hlavních stezkách, vybírá se také mostné (především od cizích obchodníků). Vybrané finance mají posloužit obnově stezek.

Za vlády Václava IV. se ale množí případy, kdy si obchodníci „zkracují“ cesty postranními stezkami a travnatými pěšinami využívanými domácím obyvatelstvem. Nechce se jim totiž platit. Král Václav proto poručí městům Kadaň, Louny a dalším, aby obchodníkům se solí a obilím, kteří jezdí po cestách postranních, udělovaly pokuty. Povinně vybíraná mýta bohužel vlastníci půdy na opravy často nepoužívají. Z cest jsou pouhé vyšlapané pruhy země bez zpevnění a odvodnění, mnohdy tak vyježděné, že obchodníci raději jezdí kolem nich. Je pravda, že občas se zasypou díry a vykopou pruhy příkopů, ty jsou ale nesouvislé. Vše zhorší vlna husitské revoluce. Cesty se mění v bahno, ve víru války se o ně nikdo nestará.  

Válka a silnice

S 16. stoletím dochází k dalším změnám. Například nařízení z roku 1548 požaduje, aby lesy okolo hlavních cest byly vykáceny do vzdálenosti 360 metrů. Jde o další prostředek, jak se vypořádat s loupežníky a dalšími podvratnými živly, kteří přepadávají typické vozy doby – lehké a rychlé cestovní kotčí vozy (vyráběné například v uherském Komárnu) i těžké formanské vozy kryté plachtou.

Posun v silniční dopravě přichází až s Karlem VI. Habsburským v první polovině 18. století. Objevuje se rakouská metoda výstavby – na urovnanou pláň se kladou ploché lomové kameny a mezery mezi nimi se vyplní zahliněným štěrkem. Na vrch se rozprostře 20 centimetrů vysoká vrstva menších lomových kamenů zpevněná pískem a navrch se ještě položí hrubý štěrk. Výška vozovky je asi 53 centimetrů.

Na Moravě je výstavba těchto cest svěřena především staviteli Janu Grossovi, který vše pečlivě dozoruje. Jím vystavěné cesty vydrží i 30 let! Silniční komise ještě předtím rozhoduje o výstavbě šesti státních – císařských silnic. Na zrodu Vídeňské a Lipské císařské cesty se podílejí i sedláci z povstání z roku 1738. Cesta z Prahy přes Čáslav, Vysoké Mýto a Brno do Vídně je hotová až v roce 1774. Později vzniká silniční ředitelství stanovující jednotlivé technické a správní parametry a spouští se stavitelský boom. 

Z outsidera jedničkou

V 19. století se objevuje parní vůz, v roce 1876 se představuje vynález spalovacího motoru. Auto a motocykl jsou na světě o deset let později. Císařské silnice jsou konečně dostavěné, celkem je koncem století hotovo 3 800 kilometrů vozovek v Čechách, 890 na Moravě a ve Slezsku. Nevýhodou této doby je, že se nové silnice sice budují, stávající ale chátrají, navíc jsou snižovány stavy cestářů a silničních dozorců. Cestáři přitom musejí na silnici pracovat téměř každý den. I díky nim pak dochází v roce 1875 k osazení milníků udávajících vzdálenosti v kilometrech. Zavedeno je i válcování silnic a první parní válec vyráží na cesty v roce 1895 na Náchodsku.

Koncem století se situace zlepšuje, staré nezpevněné cesty jsou upraveny na silnice a dobudovává se hustá síť velkoryse budovaných okresních silnic. V roce 1895 už má 531 kilometrů! I proto jsou Čechy v roce 1918 v rozpadajícím se Rakousku-Uhersku na prvním místě v hustotě silniční sítě. A v celé Evropě jsme na místě čtvrtém! Rozmach zažívají i železné příhradové mosty, první betonový most je pak vybudován v roce 1896 přes Rokytku v Praze-Libni.  

Finišery i asfalt

První světová válka opět zanechala cesty zdevastované. V nové republice mají státní čili erární silnice předepsanou výšku kameniny 55 centimetrů a štěrku 20 centimetrů. U zemských silnic je to 35 a 15 centimetrů, u okresních a obecních 25 až 20 a 10 centimetrů. Růst automobilové dopravy nutí silničáře a stát neuspokojivý stav silnic důsledně řešit. Silnice proto dostávají od roku 1927 nový kabát z drobnějšího kameniva obalovaného asfaltem nebo směsí dehtu a asfaltu.

Další inovací jsou jemné asfaltové betony používané od 30. let. Jejich pojivem je asfalt přírodní či petrolejový a pokládají je nové stroje – takzvané finišery. Někde přesto zůstávají vozovky z konce 19. století – jde o dlažbu z velkých kamenných kostek, které se postupně zmenšují. Dlážděná vozovka z drobných kostek je prvně vybudovaná v Karlových Varech. A Československo si koncem třicátých let nechce nechat „ujet vlak“ a sahá k výstavbě dálnic…

Rychle vpřed!

Se stavbou dálniční sítě počítá vládní nařízení z prosince 1938. Má propojit Prahu s Brnem, Zlínem a Prešovem až k rumunským hranicím. Stavba je zahájena v květnu 1939 u pražských Průhonic. Práce jsou ale v roce 1941 zastavené, jen na chvíli se znovu rozjedou v roce 1945.

TIP: Hitlerovy mosty ztracené v polích: Pozůstatky dálnice Breslau–Wien

V roce 1948 je projekt stornován a stavba zarůstá keři a břízkami. Koncem let šedesátých se v podobě dálnice D1 práce opět rozběhnou. První úsek je otevřen v roce 1971 mezi Prahou a Mirošovicemi. Zamýšlená „Hitlerova dálnice“ z Vídně do Vratislavy se ale neobnovuje vůbec. V roce 1985 se Československo chlubí 455 kilometry dálnic, k letošnímu roku Českou republiku křižuje 1 292 dálničních kilometrů.

První americký komerční projekt příbřežního větrného parku Vineyard Wind 1 využije gigantické větrné turbíny od společnosti GE Renewable Energy. Mamutí turbíny Haliade-X jsou přitom momentálně největší a nejvýkonnější na světě. Jsou vysoké 260 metrů a jejich rotory o průměru 220 metrů vyrobí jedinou otáčkou rotoru dost energie pro jednu domácnost na dva dny.

Projekt Vineyard Wind 1 by měl mít celkový výkon 800 MW, což odpovídá necelé třetině výkonu jaderné elektrárny v Dukovanech. Ve větrném parku bude pracovat velký počet turbín Haliade-X, které budou umístěné zhruba 24 kilometrů od jižního pobřeží ostrova Martha's Vineyard v americkém státě Massachusetts. Využijí tam silné větry, které jsou v této části východního pobřeží USA běžné.

TIP: Rozsáhlé větrné farmy v severním Atlantiku by stačily pro celou Zemi

Větrná farma Vineyard Wind 1 by měla roztočit turbíny někdy v roce 2023. Její energie by měla stačit pro cca 400 tisíc domácností v Nové Anglii. Podle všeho bude mít největší výkon ze všech větrných farem v severní Americe. Zároveň ale bude dost zaostávat za momentálně největším projektem příbřežní větrné farmy světa, což bude britský Dogger Bank s výkonem 3,6 GW. Ten hodlá využít stejné turbíny Haliade-X.

Právě tyto turbíny jsou pro oba zmíněné projekty zásadní. Jejich rotory zužitkují minimálně o 45 procent více větrné energie než jejich konkurence. Jsou také efektivnější při větru o nízké rychlosti. Instalace gigantických turbín znamená, že jich bude potřeba méně. Tím větrné parky významně ušetří počáteční investice. 

V prostoru observatoře Haleakalā na havajském ostrově Maui vyrostl nový největší pozemní teleskop Daniel K. Inouye Solar Telescope (DKIST) určený k pozorování Slunce. Stavbu teleskopu zahájili v roce 2013 a snad by měl být definitivně dokončen v roce 2021. Od loňského roku už ale pracuje a pozoruje Slunce.

Letos 28. ledna 2020 teleskop DKIST pořídil uhrančivý snímek sluneční skvrny v neuvěřitelném detailu. Nevšední snímek byl zveřejněn až nyní, jako první snímek sluneční skvrny tohoto teleskopu. Stačí krátký pohled a je jasné, že v průběhu dalšího jedenáctiletého solárního cyklu, který právě začal, to bude právě teleskop DKIST, který nám poskytne nejlepší výhled ze Země na Slunce.

Nejostřejsí snímek sluneční skvrny

Vzhledem k časovému odstupu už skvrna, kterou zobrazuje zmíněný snímek, na Slunci dávno není patrná. Ze snímku je každopádně dost jasné, že adaptivní optika a čtyřmetrové primární zrcadlo teleskopu DSKIT dovedou zázraky. Snímek má rozlišení 2,5× větší než doposud nejostřejší snímek tohoto druhu a ukazuje nevídané detaily na povrchu Slunce.

TIP: Nový největší solární teleskop se uvedl fantastickým snímkem Slunce

Zveřejněný snímek zachycuje jen malou část povrchu Slunce. Přesto by se do této sluneční skvrny pohodlně vešla celá Země. Sluneční skvrny jsou nejvíce patrným projevem sluneční aktivity. V těchto místech jsou na povrchu Slunce koncentrovaná magnetické pole, která brání přístupu žhavého materiálu z hlubin Slunce na povrch. Proto jsou sluneční skvrny o něco chladnější než okolní plochy na Slunci, i když pro pozemšťana to jsou stále pekelná místa.

Bavorská policie řeší neobvyklou záhadu. Z místní hory Grünten nedávno zmizela socha zhruba dva metry velkého dřevěného penisu. Po bezmála dvousetkilogramové skulptuře zbyla jen hromada pilin. Není známo, kdo sochu odstranil a není ani jisté, zda jde o zločin – nikdo totiž netuší, komu vlastně tato podivná socha patřila.

Obří penis se na Grüntenu objevil před čtyřmi nebo pěti lety a rychle se stal vyhledávanou turistickou atrakcí. Kdo jej ale na 1 738 metrů vysokou horu umístil, není dodnes jasné. Podle místních šlo zřejmě o odložený nevhodný dárek. Pikantní dílo si každopádně rychle získalo srdce místních i turistů a Google ji ve svých mapách zařadil mezi „kulturní dominanty“.

TIP: Sorry, kámo! Sexuální hrátky skončily trapnou blamáží

Jen několik dnů po zmizení sochy se ale na Grüntenu objevil penis nový. Je dokonce o něco větší než ten původní. Ani v tomto případě ale není známé jméno majitele ani toho, kdo novou sochu na Grünten umístil. Policii v Kemptenu, která má vyšetřování záhady dřevěného penisu na starosti, tak nejspíš čeká nejedna bezesná noc.

O výšce Mount Everestu se vedly debaty od roku 2015, kdy Nepál postihlo zemětřesení o síle 7,8 stupně, které připravilo o život tisíce lidí a změnilo krajinu této himálajské země. Satelitní data naznačovala, že Mount Everest – u nějž se doposud uváděla výška 8 848 metrů – se mohl kvůli otřesům půdy zmenšit.

To ale vyvrátily expedice Číny a Nepálu. Nepálská výprava na horu vystoupala v roce 2019, čínská letos a dnes představitelé obou zemí zveřejnili závěry. Podle nich je Everest o 86 centimetrů vyšší, než se do nynějška tvrdilo.

Výšku 8 848 metrů naměřili indičtí vědci v 50. letech minulého století, ke stejné hodnotě později dospěli i Nepálci. Čína uváděla výšku 8 844 metrů, přičemž za rozhodující považovala skalnatý vrcholek hory bez sněhové čepičky. Američané z bostonské Národní zeměpisné společnosti zase v roce 1999 satelitním měřením došli k výšce 8 850 metrů.

V životním cyklu pandemického koronaviru hraje významnou roli enzym, kterému se přezdívá „hlavní proteáza“ (M^PRO). Je nezbytný pro zpracování virových proteinů při tvorbě nových částic viru. Zároveň je to lákavý cíl pro léky a další látky, protože zablokování tohoto enzymu je pro virus zpravidla fatální. Někdy není nutné takové látky vynalézat, protože to příroda už dávno udělala za nás.

Biochemici De-Yu Xie a Yue Zhu z americké North Carolina State University pátrali mezi mnoha různými látkami obsaženými v rostlinách a hledali takové, které by, alespoň teoreticky, dokázaly hlavní proteázu pandemického viru vyřadit z činnosti. Používali k tomu počítačové simulace i laboratorní experimenty.

TIP: Dobrota pro zdraví: Hořká čokoláda rozpustí stres, zánět, zlepší paměť i náladu

Pátrání bylo úspěšné. Vědci objevili celou řadu rostlinných látek, které se mohou vázat na hlavní proteázu koronaviru a tím omezit či úplně vypnout její aktivitu. Uspěly například látky obsažené v zeleném čaji a bobulích americké révy okrouhlolisté, které blokují proteázu. Jako prospěšné se ukázaly i látky z kakaového prášku či hořké čokolády, které aktivitu enzymu snižují na polovinu.

Výzkum sice nezaručuje, že zmíněné látky budou fungovat u lidí, ale jejich případnou konzumací lidé nejspíš nic nezkazí. Jak uvádějí autoři studie, rostliny těmito látkami chrání samy sebe a i rostliny se mohou setkávat s různými viry. S trochou štěstí to budeme moci využít i my.

Kde začít? Přece u nebojácných průkopníků, lovců a traperů z proslulé Společnosti Hudsonova zálivu (HBC). A nejen proto, že tu s trochou fantazie můžeme dohledat českou stopu. Jedním ze zakladatelů byl totiž Ruprecht Falcký, syn slavného Fridricha, který českým zemím po jednu zimu kraloval. Právě Ruprecht se v zakládací listině HBC zavázal, že nezpochybnitelným teritoriem lovců budou všechny řeky ústící do Hudsonova zálivu.

Šlechticovy znalosti geografie Nového světa asi nebyly příliš valné. Nevědomky totiž svěřil do rukou lovců kožešin území pokrývající dobrou třetinu Kanady, chcete-li, 15 % rozlohy Severní Ameriky. Však ji na jeho počest nazvali Ruprechtovou zemí! HBC si pak toto obtížně představitelné území rozdělila na několik dílčích okrsků. Na nich zřizovala obchodní stanice, kde trapeři mohli kožešiny směnit za proviant. 

Tahle země ti nepatří

Vybudovali síť říčních přístavů, stavení, krčem a malých strážních fortů. Ty přišly vhod, když se lovci nepohodli s původními obyvateli. Celé území, na kterém začala HBC hospodařit s kožešinami, totiž patřilo indiánům. Ti ale v oficiál­ních kalkulacích HBC nikterak nefigurují. A to ani když nad nimi HBC oficiálně převzala správu, a řekněme, legislativní dohled.

Představte si třeba athabaského nebo čipevského indiána, který se jako každý podzim vydá na lov. Je úspěšný, ale když se vrací do svého kmenového loviště, potkají ho v lese méně šikovní trapeři. Kůže mu zabaví, protože porušuje pravidla monopolu, o kterém nikdy neslyšel. Chce se s nimi prát? Může snadno skončit ve vězení HBC, protože tahle země mu přece nepatří. Lovci kožešin kolonizovali severské pustiny až do roku 1870, kdy území podstoupili Kanadě.

Britská Východoindická společnost (BEIC) se počítá mezi nejstarší akciov­ky na světě. Na své zakládací listině měla datum 31. prosince 1600. A také podpis královny Alžběty I., která se tím vyvázala ze spousty nepříjemností. Vlastně už nemusela řešit nic, co se zámořského obchodu se zmíněným koutem světa týkalo. Mohla se soustředit jen na počítání vydatných příjmů královské pokladnice. Londýnské vedení společnosti na svá bedra převzalo všechny povinnosti a začalo plně spravovat obchod s bavlnou, hedvábím, barvivem indigo, ledkem, čajem a také s opiem. A když začala sláva hlavního obchodního partnera, Mughalské říše upadat? Vedení BEIC se rozhodlo v Indii „intervenovat“ za ochranu svých investic. Bengálskou část země pak společnost vojensky obsadila.

Armáda, loďstvo i království

BEIC totiž díky monopolu nad exotickým zbožím disponovala ohromnými finančními prostředky, které uměla zatraceně dobře investovat! Nejprve do úplatků doma i v zahraničí, stejně jako do poplatků za pronájmy přístavů. Později do výstavby ohromné flotily pěti stovek přepravních lodí. Investice šly ale i do lodí bitevních, které bránily náklad před pirátskými rejdy. A když skoupili přístavy a města na pobřeží? Se soukromými armádami začali prosazovat svou politiku v celých říších. Není divu, pod vlajkou BEIC byly shromážděny regimenty o síle 280 tisíc mužů. To je dvakrát víc, než oficiálně čítala britská armáda. Tento kolosální podnik nakonec asimilovala britská koruna. Není divu, BEIC tehdy spravovala území třináctkrát větší, než měly celé Britské ostrovy – a takový vliv bylo nutné podchytit!

Přísný, silný a nepoddajný. Tak hodnotila domácí belgická politika mladého krále Leopolda II., když v roce 1865 usedl na trůn. Pevný charakter a trochu ráznější přístup lidé ocení – zvlášť když vidí jeho budovatelský zápal. Díky jeho štědrosti pak země získávala stavební klenoty od Bruselu přes Bruggy, Gent až po Antverpy. Nikdo se už ale nevyptával, odkud na to bere peníze. Někteří to možná ani vědět nechtěli. Leopold II. byl totiž výhradním majitelem Svobodného státu Kongo a představeným Mezinárodního společenství Konga. Co to znamená? Že někde za mořem ve střední Africe se nacházelo území osmdesátkrát větší než celá Belgie, ze kterého plynuly zisky jedinému muži, který měl monopol na území i podnikání na něm.

Deset milionů mrtvých, miliarda zisků

Kaučuk, slonovina, plantáže cukrové třtiny i tabáku, zlato. Cokoliv, co tu mělo cenu, mířilo přímou cestou do Belgie, která na tomto obchodě rozhodně nebyla škodná. O obyvatelích Svobodného státu Kongo, jehož název je jen krutou ironií, to však rozhodně neplatilo. Všichni byli otroky jednoho pána, který si do svých rozhodnutí nenechal mluvit. Přesídlit celé vesnice. Vybít staré a nemocné. Vypálit stará stavení. Sehnat domorodce na plantáže a po sklizni je ubít, protože už stejně nemají kde bydlet a přesun na další lokalitu se nevyplatí.

TIP: Temná minulost Belgie: Krutovláda v africkém Kongu si vyžádala životy 10 milionů lidí

Přijde vám to šílené? Deset milionů mrtvých s vámi souhlasí. A také stejný počet zmrzačených, protože sekání rukou tu platilo za obvyklý trest. Když se svět konečně dozví, co se tu děje, rozhodne se Leopold „své“ Kongo odkázat Belgii. Dnes bychom panovníkovo jmění odhadli na miliardu liber.

Organizace Vereenigde Oost-Indische Compagnie (VOC), tedy Nizozemská Východoindická společnost, může vedle té britské vypadat jako chudý příbuzný. Nebylo tomu tak vždy. Ve skutečnosti byla první akciovou společností na světě. To proto, že se na její podnikání složili bohatí kupci z Amsterodamu. A když se jejich ozbrojené lodě postaraly o portugalskou konkurenci, dosáhli svými loděmi dál, než by si kdo byl schopen představit: Jáva, Indonésie, Moluky, Cejlon. Společnost samozřejmě získala také monopol na dovoz koření. Což byl o poznání výnosnější artikl, než nějaká bavlna. Zlatem se platilo už za pár gramů. Lodě ho převážely po tunách…

Když firma přeroste stát

Zámořské podnikání ale potřebuje pořádnou základnu. A tu si vedení VOC zřídilo v Jakartě. Tedy spíše v Batávii, protože původní Jakartu nechali srovnat se zemí a nové město obchodníků vybudovali na jejích základech. To mohlo dát místním dost jasný signál o tom, že mají problém. Bohužel jej ignorovali.

TIP: Boj o černý kontinent: Po stopách evropského drancování Afriky

Když začali Holanďané razit vlastní měnu, zřizovat další obchodní stanice, přístavy a města, aniž by se někoho ptali, bylo už trochu pozdě. Na výplatní listině totiž měli všechny vůdce komunit, starosty a vlastně i panovníky, které dosazovali a měnili podle libosti. Vytvořili si paralelní vládu, armádu i soudní systém. Nakonec začali jménem VOC uzavírat dohody se sousedními státy. S původní investicí pár stovek zlatých to nebyl špatný výsledek. Podnik, který už všem začal přerůstat přes hlavu, nakonec převzala nizozemská vláda.

Evoluční teorie nenabízejí pro převahu praváků nad leváky jasná vysvětlení. Pokud by pravorukost nepřinášela ve srovnání s levorukostí významné výhody, pak by se měl výskyt praváků a leváků v lidské populaci ustálit zhruba v poměru 50 : 50. Nebo by převládali lidé, kteří mají stejně zručnou pravou i levou ruku. Tato vlastnost, označovaná jako ambidexterita, se ale vyskytuje u méně než 1 % lidí. Navíc se jeví spíš jako hendikep, protože ji provázejí problémy, např. hyperaktivita nebo poruchy pozornosti.

Pokud by však neslo přednostní používání pravé ruky výrazné výhody, mělo by převládnout – a leváci by tudíž měli z lidské populace vymizet. Místo toho jsme svědky dlouhodobé neúplné dominance praváků nad leváky. V populaci jich bývá od 75 do 95 % a k levorukosti jsou muži o něco náchylnější než ženy. 

Pravorukost je silně podmíněna dědičnými předpoklady, ale nejde o záležitost jednoho nebo několika mála genů. Rozdíly mezi etniky přitom nejsou často dány genetickými rozdíly, ale odlišnostmi v kultuře. V zemích, kde se klade velký důraz na přizpůsobení jednotlivce většině, mají méně leváků, protože ti byli zhusta nuceni už od raného dětství používat přednostně pravačku. Na Tchaj-wanu je tak leváků jen 5 % populace, v Japonsku 3 %, a v Koreji dokonce 2 %. Fakt, že se leváctví v těchto zemích vůbec udrželo, svědčí o jeho velmi solidních kořenech. 

Pravolevá rozpolcenost

Preference ruky se projevuje u různých lidí různou měrou a vytváří v populaci spojité spektrum. Vyložení leváci a praváci představují krajní případy a mezi nimi je široká škála lidí, kteří nejsou v preferenci jedné ruky tak výrazně vyhranění. Velmi „silní“ praváci tvoří asi 60 % populace. U 20 % převažuje preference pravé ruky, přičemž tito lidé mají levou ruku poměrně šikovnou a zapojují ji do činnosti vyšší měrou, než bývá u ostatních praváků zvykem. Zbytek jsou leváci, přičemž levou ruku výhradně preferují pouhá 3 % populace.

Řada lidí tak sice používá přednostně pravou ruku, ale při některých činnostech se chovají spíše jako leváci. Jasně to dokazuje situace na trhu s hokejovými holemi. Asi dvě třetiny hokejek, které se každoročně ve světě prodají, jsou zahnutím čepele určeny levákům. Znamená to, že jako leváci hrají i hokejisté, kteří jsou od přírody praváci. Do držení hokejky se kromě vrozených dispozic promítá i národní „hokejová škola“ – tedy způsob, jakým jsou se základy hry seznamovány děti. Například ve Spojených státech hraje hokejkou pro leváky mírně nadpoloviční většina hokejistů. V sousední Kanadě je převaha uživatelů „leváckých“ hokejek podstatně vyšší.

Příklady pravolevé rozpolcenosti nabízejí i slavné sportovní hvězdy, jako jsou či byli tenista Rafael Nadal, golfista Phil Mickelson či boxer Marvin Hagler. Ti provozovali sport na elitní úrovni levačkou, ačkoli při ostatních činnostech preferovali pravou ruku. Naopak, boxer Oscar de la Hoya nebo golfista Arnold Parker měli ve svém sportu dominantní pravou ruku, i když mimo sport to byli leváci. 

O původu převahy

Převahu praváků nad leváky se vědci snaží vysvětlit už dlouho. Podle jedné z historických hypotéz byli lidé nuceni v boji držet zbraň v pravé ruce, protože levou rukou si drželi u těla štít a chránili si jím srdce. To mělo vést k dominantnímu užívání pravé ruky i při ostatních činnostech. Už v 19. století, kdy tato teorie vznikala, se však vědělo, že převaha praváků je neskonale starší než používání štítů. Vědci proto hledali jiná vysvětlení a dnes dávají některé moderní teorie pravorukost do souvislosti se vznikem řeči, protože u jejího zrodu zřejmě stála gestikulace rukou. 

Brocovo a Wernickeovo mozkové centrum řeči se nachází na levé mozkové polokouli, která má na starosti rovněž ovládání pravé ruky. Že to není náhoda, dokládá výzkum mozku šimpanzů. Tito nejbližší zvířecí příbuzní člověka často tleskají rukama nebo ukazují rukou na žádanou potravu. Přitom většina z nich dává přednost pravé ruce. Tato zvířata mají mohutněji vyvinuté mozkové centrum, jež u člověka odpovídá Brocově řečovému centru. Zdá se, že preferencí pravačky naši předci vykročili k rozvoji částí mozku, které následně využili ke zvládnutí řeči. Díky řeči pak získali další schopnosti: sdílení a hromadění informací.

Souboj hemisfér

Vztah mezi pravorukostí a evolučním rozvojem mozkových center řeči ale zjevně nebyl úplně přímočarý, protože i mezi praváky se najdou lidé, kteří pro kontrolu řeči používají z valné části pravou mozkovou polokouli. Jde však o pouhých 5 % všech praváků. Trend k řízení řeči levou mozkovou hemisférou je silný. To je patrné z faktu, že zhruba dvě třetiny všech leváků řídí řeč levou mozkovou polokoulí. Asi 16 % leváků zaměstnává při řeči pravou mozkovou hemisféru a zhruba stejný podíl připadá na leváky, kteří zapojují do kontroly řeči rovnoměrně obě mozkové hemisféry. 

Tyto skutečnosti se jasně odrážejí i v anatomii mozku. Praváci mají celkově levou mozkovou hemisféru větší a komplikovaněji organizovanou. Oblasti levé polokoule, kde se u nich nacházejí řečová centra, jsou až třikrát objemnější než odpovídající oblasti na pravé straně mozku. Totéž platí i o centru řídícím pohyb ruky. Na levé hemisféře praváků je jasně patrné jeho zvětšení. Mozek leváků však není zrcadlovým obrazem mozku praváků. Nevykazuje tak výraznou převahu jedné mozkové hemisféry a je celkově symetričtější. 

Je na vině velký mozek?

Specializace mozkových hemisfér na různé aktivity včetně dominance jedné ruky nad druhou mohou být nepřímým důsledkem zvětšování mozku. Primáti mají ve srovnání s jinými savci poměrně objemný mozek. Zvláště to platí o lidoopech a člověku. Jak objem mozkových hemisfér roste, stoupá nejen počet neuronů, ale i počet jejich vzájemných propojení. Ve složitěji organizovaném mozku se obtížněji udržuje adekvátní úroveň komunikace mezi levou a pravou hemisférou.

TIP: Nově objevené geny mohou za to, že lidé mají tak veliký mozek

Čím objemnější jsou hemisféry, tím menší je v poměru k nim například corpus callosum, jež obě hemisféry spojuje. Za této situace je každá hemisféra tlačena k tomu, aby řešila problémy samostatně bez výpomoci protější hemisféry. V konečném důsledku to může v jedné hemisféře vést ke specializaci center na určitý typ aktivit. Výsledkem je stav označovaný jako lateralizace mozku. 

Lateralizace má evolučně velmi hluboké kořeny, protože hlavní rozdíly mezi člověkem a šimpanzem nespočívají v tom, že by člověk měl mozek lateralizovaný a šimpanzi nikoli. Odlišnosti, které pozorujeme mezi hemisférami mozku člověka, najdeme také u šimpanzů – jen nebývají tak výrazné. Evoluční vymožeností lidského mozku tedy není samotná lateralizace, ale míra, v jaké u něj lateralizace proběhla.

Stěhovavé smysly

U lidských leváků se některé mozkové aktivity stěhují na opačnou mozkovou polokouli, než jaká je řídí u praváků. To platí například o rozeznávání tváří. Zatímco praváci pro tuto aktivitu využívají pravou mozkovou polokouli, leváci ji řeší levou mozkovou hemisférou. Některá mozková centra jsou ale napevno zakotvena v jedné mozkové hemisféře a pravorukost či levorukost na to nemá žádný vliv. K takovým činnostem patří třeba seřazení většího počtu pohybů do sekvence s přesně určeným pořadím. To má na starosti levá mozková hemisféra jak u praváků, tak i leváků. 

O velmi silném vrozeném základu rozdělení práce mezi levou a pravou mozkovou hemisférou svědčí i sledování aktivity mozku lidí, kteří se narodili jako leváci, ale jako děti se přeškolili na praváky. U těch převládají aktivity levé mozkové polokoule prakticky stejně jako u rodilých praváků. V jejich pravé mozkové polokouli jsou ale v odpovídajících místech patrné známky zvýšené aktivity. Vědci tento podivný fenomén vysvětlují tím, že aby rodilý levák zvládal aktivity podobně jako pravák, nestačí mu jen příslušná aktivita levé mozkové hemisféry. Musí navíc aktivně potlačovat spontánní aktivitu center v pravé mozkové hemisféře, která by podvědomě přidělila splnění úkolu levé ruce. 

Časné počátky preference

Většina lidských plodů už od 12. týdne pohybuje více pravou rukou a od 15. týdne si přednostně cucá palec pravé ruky. V těchto stadiích vývoje ještě není ruka pod kontrolou mozku. Preference jedné končetiny nad druhou je tu diktována zděděnými variantami genů. Tyto geny působí ve vyvíjející se míše, a to přednostně v úsecích, kde z ní odstupují nervy pro ovládání končetin. Budoucí praváci mají v těchto úsecích zvýšenou aktivitu vybraných genů na pravé straně míchy. Vyvíjející se mícha tedy předurčuje dominantní končetinu. Mozek následně tuto preferenci akceptuje a své funkce během vývoje nastavuje tak, jak mu to předurčila aktivita genů v míše. 

TIP: Mezi pravou a levou rukou: Jaká jsou rizika přeučování leváků?

Jaké geny se na pravorukosti a levorukosti podílejí, to i nadále obestírá záhada. Některé studie naznačují, že o preferenci jedné ruky spolurozhodují geny, jež se v raném embryonálním vývoji podílejí na určení pravolevé asymetrie našeho těla, např. na uložení srdce v levé části hrudního koše nebo jater v pravé části břišní dutiny. Tyto geny patří ke klíčovým regulátorům vývoje každého jedince a jejich podíl na vzniku pravorukosti nebo levorukosti naznačuje, že preference jedné ruky patří k důležitým vlastnostem a schopnostem člověka Homo sapiens.