Stále častěji se ukazuje, že nejrůznější psychedelické látky mohou účinně přispět k léčbě celé řady duševních poruch, problémů či závislostí. Problém je ovšem v tom, že užívání takových látek může být pro člověka velmi náročné a může zanechávat dlouhodobé stopy na psychice.

Z toho důvodu se vědci snaží vyvíjet molekuly, které jsou psychedelickým látkám podobné – mají podobné účinky na psychiku, ale zároveň jsou u nich potlačené halucinogenní projevy. Badatelský tým, který vedl David Olson z Kalifornské univerzity, uspěl s vývojem látky, která je podobná ibogainu.

Starý známý z Afriky

Ibogain je indolový alkaloid, který se vyskytuje v keři iboga (Tabernanthe iboga) z pralesů západní Afriky a v řadě dalších druhů rostlin. Ve své domovině se používá především k rituálním účelům. V menším množství má stimulující účinky. Ve vyšších dávkách vyvolává hluboké a náročné psychedelické stavy, které jsou ovšem často spojené se smutkem či strachem. U mnoha lidí se též projevuje nevolnost a podobné stavy. Celkově lze halucinogenní zážitek s ibogainem jen stěží označit za příjemný či relaxační.

TIP: Halucinogenní ketamin dokáže účinně léčit devastující migrény 

Zároveň se ale již v šedesátých letech zjistilo, že ibogain je jednou z mála látek, která dokáže účinně přerušit závislost na heroinu i další silné závislosti. Tento účinek má i nová syntetická molekula Olsonova týmu, zvaná tabernanthalog (TBG). Není halucinogenní, její syntéza je jednodušší než u ibogainu, podporuje růst a spojování nervových buněk a v pokusech na zvířatech zabírá proti závislostem i proti depresi.

Kartička z roku 1979, kdy nejlepší hokejista všech dob zahájil v dresu Edmontonu kariéru v NHL, změnila majitele po čtyřech letech a její hodnota se téměř ztrojnásobila. Dosavadní majitel ji tehdy získal za 465 000 dolarů, a i to bylo maximum. V roce 2011 byla stejná relikvie prodána za 95 000 dolarů, což tehdy rovněž představovalo rekord.

TIP: Kanadský sběratel zaplatil za raritní tenisky 10 milionů

Sběratelská kartička zobrazující suverénně nejproduktivnějšího hráče NHL v dresu Oilers je jedním z pouhých dvou exemplářů, které znalci mezi více než 5 000 existujícími kopiemi ocenili nejvyšším možným stupněm zachovalosti. Aukční síň Heritage Auctions i proto předvídala, že její hodnota přesáhne poprvé milionovou hranici. „Tahle přes 40 let stará kartička přežívá v perfektním stavu a sběratelé po ní prahnou, protože je to to nejlepší z nejlepšího,“ konstatoval představitel aukční síně Chris Ivy.

Předchozí řádky samozřejmě nenajdete v žádné encyklopedii ani literatuře faktu. Vypůjčili jsme si je z románu Otčina od Roberta Harrise. Stejně dobře jsme ovšem mohli „zalovit“ jinde, protože uměleckou licenci v podobě „kosmodromu Peenemünde“ použil i Thomas Pynchon v Duze gravitace, James Michener ve Vesmíru, Ann-Marie MacDonaldová v Kam létají vrány, Harry Turtledove v Kolonizaci, Robert Ludlum v Rhinemannově výměně, a dokonce i „otec Jamese Bonda“ Ian Fleming v Moonrakeru.

Ačkoliv se Evropa – především pod praporem ESA – řadí mezi kosmické velmoci, dosud nikdy z jejího území nebyla vypuštěna družice na oběžnou dráhu. Tedy pokud se budeme držet obecně přijatého, přestože geograficky nepřesného úzu, že se ruské kosmodromy Pleseck a Kapustin Jar do starého kontinentu nepočítají. Mohlo by se proto zdát, že k historii evropských kosmodromů není mnoho co napsat. Opak je ovšem pravdou: Jejich dějiny jsou bohaté a pestré. A dost možná mají před sebou zajímavou budoucnost.

Afrika, či Jižní Amerika?

Původně chtěla Francie vybudovat svůj národní kosmodrom na ostrově Île du Levant ve Středozemním moři. Nakonec se však přiklonila k využití základny Hammaguir v Alžírsku. Bylo to celkem pochopitelné: Sahara nabízela prakticky neomezený střelecký prostor s rozsáhlými plochami pro odhazování stupňů, případně pro dopady raket, jež selhaly. Z Hammaguiru také Francie v listopadu 1965 vypustila nosič Diamant s družicí Asterix a stala se třetí zemí, jež něco podobného dokázala.

Nicméně Alžírsko bylo už v té době nezávislé a zůstávalo jen otázkou času, kdy budou muset Francouzi africký stát i s kosmodromem opustit. Začala se proto hledat nová vhodná lokalita. Do výběru jich postoupilo celkem čtrnáct, mimo jiné Seychely, australská oblast Darwin, Belém v Brazílii nebo somálské Mogadišo. Pak ovšem přišlo jasné zpřesnění zadání: Místo se musí nacházet na francouzském či Francií stabilně spravovaném území. Čtrnáct možností se tak náhle smrsklo na dvě – pobřeží Atlantiku v departementu Landes, na jih od Bordeaux směrem ke španělským hranicím, a Francouzskou Guyanu v Jižní Americe.

Každé z míst mělo svá zásadní pozitiva i negativa. Pro pobřeží Francie hovořila blízkost výrobních středisek a veškeré další infrastruktury, proti pak nemožnost startovat na východ. Rakety by mohly vzlétat jen severním či severozápadním směrem, což je sice vhodné pro dosažení polární dráhy (využívá ji část zpravodajských družic a satelitů pro dálkový průzkum Země), ale rozhodně nejde o univerzální kosmodrom. Francouzská Guyana je zas ideální s ohledem na střelecké vektory, neboť se na východ i na sever táhne nekonečný oceán, nicméně z hlediska evropských průmyslových středisek leží „na konci světa“. Přesto nakonec padla volba na Jižní Ameriku.

Do vesmíru z ostrovů

Velká Británie coby odvěký rival Francie samozřejmě nechtěla zůstat v raketové technice pozadu. Pro vybudování národního kosmodromu připadaly v úvahu ostrovy Jižní či Severní Uist ve Vnějších Hebridách u Skotska či oblast Norfolk na východním pobřeží Anglie. Nakonec Britové, podobně jako země galského kohouta, zvolili přeměnu raketové střelnice na svém zámořském území v kosmodrom. V užším výběru se tak ocitl třeba Hudsonův záliv v Kanadě nebo Bahamy.

Pro úplnost dodejme, že Británie chtěla svůj kosmický program postavit na raketě středního doletu Blue Streak. Vyvíjela se v letech 1954–1960, ale nakonec nebyla dokončena. Stala se ovšem základem pro společný evropský nosič Europa, který však ani jednou nedosáhl oběžné dráhy a předčasně opustil scénu. První a jediný britský pokus o dosažení orbity tak uskutečnila raketa BLACK ARROW (formálně se skutečně píše velkými písmeny), jejíž druhý a nikdy nepoužitý exemplář můžete vidět v londýnském Science Museum.

Znovuzrozený Albion

Pak se Albion na dlouhou dobu z většiny vesmírných programů stáhl. V posledních letech se však karta obrací a britská vláda kosmonautiku maximálně podporuje, včetně výstavby vlastního kosmodromu přímo na ostrovech. Záměr vybudovat komerční vesmírnou základnu zazněl v roce 2014 a o rok později byl zveřejněn seznam vybraných lokalit. Ve všech případech šlo o stávající či již nepoužívaná letiště: Campbeltown, Glasgow Prestwick, Stornoway, Cornwall Newquay, Llanbedr a Leuchars. Poslední jmenované však ze hry záhy vypadlo. 

TIP: Velká Británie plánuje vybudovat zbrusu nový kosmodrom ve Skotsku

Hledání skončilo v roce 2016, bez vyhlášení vítěze. Nicméně v červenci 2018 přece jen došlo na oznámení, kde kosmodrom vznikne – ve skotské oblasti Sutherland. Měly by odtud startovat jednak rakety Prime společnosti Orbex a jednak nosiče Electron od RocketLabu. Původně se počítalo s orbitální premié­rou v průběhu tohoto roku, termín se však nejspíš dodržet nepodaří.

Ve svitu polární záře

Švédsko už několik let sní o přebudování výzkumné základny Kiruna na plnohodnotný kosmodrom. Drsné severské město proslulo především doly na železnou rudu a kosmické středisko Esrange Space Center tam vyrostlo v roce 1964. První suborbitální nosiče z něj vzlétly o dva roky později a dnes ho ESA využívá ke startům sondážních raket, kterých odtud zamířilo k nebi přes 500. Existuje i dohoda s firmou Virgin Galactic o budoucích suborbitálních letech: Turisté v raketoplánu SpaceShipTwo by po startu ze základny za polárním kruhem zažili nejen krátký pobyt v beztíži, ale i průlet jedinečným fenoménem – polární září. 

Přestavbu na kosmodrom myslí švédská vláda skutečně vážně, chybí jí jen skutečně vážný zájemce schopný nabídnout odpovídající nosič. Jinak už je připraveno 50–60 milionů eur na modernizaci. Národní kosmická agentura SSC mimo to pracuje na „plánu B“, projektu rakety SmallSat Express schopné vynášet družice o hmotnosti až 150 kg.

Ještě jednou na severu

V roce 1962 vznikla na nejsevernější výspě norského souostroví Vesterály Raketová základna Andøya, přejmenovaná v červnu 2014 na Kosmické středisko Andøya. Dosud odtud vzlétlo přes 1 200 sondážních a suborbitálních raket, a to jak pro národní provozovatele, tak pro ESA či NASA.

Díky bohatému zázemí se Andøya opakovaně prosazuje jako kosmodrom pro nosiče nanodružic, tedy těles lehčích než 10 kg. Například v lednu 2013 společnost Nammo oznámila, že vyvíjí raketový systém Severní hvězda využívající hybridní motory. Z nich by bylo možné stavebnicovým způsobem poskládat dva typy sondážních raket a jeden orbitální nosič. Nedávno projekt podpořila i ESA, přesto zůstává termín případného premiérového letu nejasný.

Španělsko kosmické

Oproti drsnému severu stojí slunné Španělsko. „Pokud někde dokážeme najít tři sta slunečných dní v roce, bude to skvělé. Máme několik vytipovaných lokalit na ostrovech a dále je studujeme,“ uvedl Raúl Torres ze španělské firmy PLD Space. Ta chystá vlastní raketu a v nejbližší době chce otestovat suborbitální demonstrátor Arion 1. „Dvojka“ má potom zamířit na oběžnou dráhu.

Podobný záměr má společnost Zero 2 Infinity, která také chystá malý nosič a uvažuje o kosmodromu na Kanárských ostrovech. A do třetice, Celestia Aerospace chce vyrobit raketu, u níž by jako první stupeň sloužilo letadlo – a která by rovněž operovala ze španělského území. Uvedená trojice firem přitom upíná své naděje k nové vládě, v níž zaujímá křeslo ministra pro vědu, inovace a vysoké školství dvojnásobný kosmonaut ESA Pedro Duque.

Špagety a rakety

Pokus o kosmický start si letos připsala poněkud překvapivě Itálie. Zasloužila se o to raketa LauncherOne firmy Virgin Orbit (za projektem stojí britský podnikatel Richard Branson), vypouštěná zpod křídla upraveného Boeingu 747. Zatímco letový test absolvovala LauncherOne letos v polovině března úspěšně, červnový ostrý test, spojený s dosažením oběžné dráhy naplánovaný na konec května, skončil nezdarem. 

TIP: Chátrající svatostánek vesmírných letů: Kosmodrom Bajkonur

Boeing 747 krátce po startu z kalifornského letiště Mohave zamířil nad Tichý oceán, kde proběhly nezbytné zkoušky a kontroly. Později firma oznámila, že sice došlo k úspěšnému shozu rakety, po krátké době byla ale mise „ukončena“. Z informací, které následně Virgin Orbit zveřejnila na sociálních sítích vyplynulo, že během první fáze letu došlo k anomálii a test musel být ukončen. Posádka letounu se v pořádku a bezpečně se vrátila na základnu. Virgin Orbit nicméně disponuje několika dalšími kusy rakety LauncherOne pro další mise a je tak pravděpodobné, že se dalších pokusů ještě dočkáme.

První specializované zubní léčitelství pro ranhojiče bylo na území rakouského soustátí otevřeno v roce 1810 ve Vídni. Ta se tak na dlouhou dobu stala jediným místem, kde bylo možné tento obor studovat. Někteří historici tento monopol výuky považují za naprosto vědomý, mocnářství si tak studium stomatologie ponechalo výhradně pro svou Vojenskou lékařsko-chirurgickou akademii Josefinum a nikde jinde ji vyučovat nedovolilo.

Místo zubaře ranhojič

Studium na této škole bylo velmi nákladné, vždyť i zakladatel české stomatologie a první pražský rodák, který ji vystudoval – František Nessel (1803–1876), mohl své studium absolvovat jen díky stipendiu. Obecně si tuto specializaci mohl dovolit jen málokdo. 

Nebylo-li k dispozici dostatečné množství studovaných zubařů, přicházeli ke slovu zkušení ranhojiči. Jeden takový si dal dokonce v roce 1862 do Pilsner Bote inzerát následujícího znění:

„Nížepsaný doporučuje svou třicítiletou službu v c. k. pluku dosáhlou zběhlost v trhání zubů, v bezbolestném upilování, v dyhování, vyplňování těstem zubním a v čištění poškozených zubů dle neškodného, v letošním shromáždění zubních lékařů všeobecně schváleného návodu, jakož i ve veškerých nemocech úst. Vhodná zařízení též i mimo domu se splnějí. Nemožným všecky příhodné operace zdarma.“ 

Zubní lékařství za první republiky

Za první republiky řešilo otázky stomatologie ministerstvo veřejného zdraví a tělesné výchovy, konkrétně jeho 10. oddělení, jehož součástí „vedle nemocí pohlavních, alkoholismu a chorob duševních i záležitostí neduživců bylo i obstarávání záležitostí chorob zubních“. Po krušných poválečných začátcích u nás už v roce 1919 nabízelo své služby na 800 stomatologů. 

Běžnou součástí vybavení stomatologických ordinací se stejně jako dnes stalo zubolékařské křeslo. Kromě křesla patřila do nezbytné zubařovy výbavy také vrtačka. Ty první byly takzvané nožní, tedy na šlapací pohon, jenž svým principem nápadně připomíná známé šicí stroje – singrovky. Movitější zubaři si pak v průběhu třicátých let začali do svých ordinací pořizovat i první elektrické modely. I přes značný technologický pokrok, které za první republiky stomatologie zaznamenala, však návštěva zubaře nejspíš mezi oblíbené činnosti nepatřila...

TIP: Od pazourku k amalgámu aneb Cesta stomatologie napříč historií

I když tenkrát se alespoň pacientovi dostalo rady, kterak může sám sobě doma od bolesti pomoci. Blahodárný účinek a léčivá moc byla přisuzována vedle oblíbených bylinných čajů, mastí a nejrůznějších výtažků také například slunečním paprskům. 

Viry jsou oproti lidským buňkám nesmírně jednoduché, tvoří je jen pár kostiček pomyslné skládanky, ze které vzniká vše živé. Zatímco člověk má ve svém genomu zakódováno přes 20 000 proteinů, viry jich mají maximálně pár desítek, a přesto dokážou být mimořádně nebezpečné. Je to dáno především jejich úzkým zaměřením na útok, rozmnožení svých sil a nalezení nového hostitele. 

Tyto miniaturní částice jsou až stonásobně menší než naše vlastní buňky. Odborníci je považují za neživé entity, v zásadě se totiž jedná jen o různě dlouhé úseky genetické informace zabalené v proteinovém obalu (v některých případech ještě v obalu z lipidové dvojmembrány, kterou si vypůjčí z infikované buňky). Virová částice sama o sobě nic nezmůže, protože není schopna se samostatně replikovat (množit). K tomu potřebuje hostitelskou buňku, jejíž metabolický aparát k tomuto účelu zneužije.

Klíčová role RNA

Lidská buňka je komplexní živá jednotka, která musí být velmi složitě řízena a regulována, aby mohla vykonávat všechny svoje funkce. Představte si molekulu DNA jako pomyslný stavební plán obrovského města s tisíci různých budov a kompletní infrastrukturou. I když město tvoří funkční celek, každá jeho městská část, čtvrť, jednotlivé domy a místnosti v nich včetně nezbytného vybavení fungují i nezávisle.

Pokud je potřeba opravit jeden starý a pobořený dům nebo zrekonstruovat elektrické vedení v jedné z ulic, není nezbytné hned rozbalovat plán celého města a vyrazit s ním na dané místo. Buňka tak nepracuje přímo s celým plánem, vystačí si jen s naprosto konkrétní lokální informací, ze které pořídí krátký přepis, aby s ním mohla dále pracovat – a tím je právě molekula RNA (tzv. messenger RNA neboli mRNA). Tento přepsaný úsek plánu dokáže buněčná mašinérie rozeznat a nasyntetizuje podle něj jednotlivé cihly (proteiny) pro opravu konkrétního domu nebo součástky či dráty pro opravu vedení. 

Záměr stejný, cíle rozdílné

DNA viry si s sebou do buněk přinášejí krátký úsek stavebního plánu, a tak potřebují nejprve využít aparát hostitelské buňky pro zajištění onoho přepisu (mRNA). Teprve poté může dojít k přeložení informace, kterou přinášejí do struktury proteinů. RNA viry vlastní stavební plán v podobě DNA nemají, jsou tvořeny právě jen těmito krátkými přepisy informace. Na rozdíl od DNA virů RNA viry obecně rychle mutují, což jim dává velkou výhodu v evolučním boji s obrannými mechanismy hostitelských buněk.

Zajímavé je si uvědomit, že pro patogen není výhodné svého hostitele zabít. Evolučně velmi staré DNA viry, jako například Cytomegalovirus (CMV), jsou svému hostiteli tak dobře přizpůsobeny, že jejich infekce je v naprosté většině případů bez jakýchkoliv klinických projevů. Člověk, jenž je jednou infikován, se viru nezbaví a po celý svůj život ho šíří mezi populací. I proto je virem CMV infikovaná většina lidské populace, odhadem až 80 %.

Třídění virů

První RNA virus napadající člověka byl identifikován teprve v polovině 50. let minulého století. Jednalo se o virus způsobující nechvalně proslulou žlutou zimnici, tedy nebezpečné krvácivé a horečnaté onemocnění přenášené komáry, které v minulosti způsobilo rozsáhlé epidemie a četná úmrtí zejména v oblastech Afriky a Jižní Ameriky. Ovšem díky rapidnímu rozvoji molekulárně-biologických a diagnostických metod existuje v současné době již poměrně rozsáhlá a podrobná databáze RNA virů, představujících potenciální riziko pro lidskou populaci.

Skutečnost je, bohužel, mnohem komplikovanější než prosté dělení virů dle druhu jejich nukleové kyseliny na RNA či DNA viry. Typy nukleových kyselin jsou sice jen dva, ale různých tříd virových genomů rozeznávají odborníci celkem sedm – čtyři z nich tvoří právě RNA viry. Dalšími kritérii pro ještě podrobnější členění jsou například i rozdíly ve stavbě jejich virové částice, ve způsobu infekce, mezi cílovými hostitelskými organismy, životními cykly apod. 

Složité i jednoduché

Třídy RNA virů z pohledu komplexity jejich genetické informace vědci rozdělili na tzv. jednovláknové RNA viry s pozitivní polaritou (jejich RNA může pro syntézu proteinů posloužit přímo, tak, jak bylo popsáno dříve), jednovláknové RNA viry s negativní polaritou (RNA musí být nejprve přepsána do pozitivního vlákna, aby mohla posloužit jako templát pro syntézu proteinů), dvouřetězcové RNA viry (přítomno pozitivní i negativní vlákno v antiparalelním uspořádání, obdobně jako je tomu u dvoušroubovice DNA) a tzv. retroviry, které tvoří zvláštní skupinu RNA virů, jejichž RNA je po infikování hostitelské buňky nejprve přepsána do DNA.

Tuto DNA nic netušící buňka včlení jako pomyslného trojského koně do vlastní genetické informace a s každým dalším dělením ji předává i všem svým dceřiným buňkám. Virus jako by do pomyslného plánku obrovské buněčné metropole přikreslil několik krátkých postranních uliček, které tam nemají co dělat a působí jako skrytá mafiánská síť. Podobně partyzánské chování je typické pro viry jako HIV (způsobují AIDS) či HTMV (způsobují leukémii).

Cesta do hlubin buňky

Aby mohl virus započít svou ničivou práci, musí se nejdřív dostat do nitra buňky. Na povrchu buněk lidského organismu se nalézají tzv. receptory čili proteinové struktury, pronikající skrz cytoplazmatickou membránu buněk, což je tenký obal ohraničující vnitřek buňky od vnějšího prostředí a kontrolující pohyb látek dovnitř a ven. Receptory zastávají mnoho důležitých funkcí, hrají významnou roli v buněčné signalizaci i mezibuněčné komunikaci (převod informací z okolí buněk do jejich nitra, příjem informací od jiných buněk). Zajišťují i tak komplexní procesy, jako je navázání bílé krvinky na stěnu cévy, což jí umožní vniknout přímo do místa probíhající infekce. 

Receptory má na povrchu svého obalu i virus. U něj však plní pouze jedinou zásadní funkci: vniknout do hostitelské buňky. Celý proces funguje na principu zámku a klíče, kdy virový receptor přesně zapadne do receptoru cílové buňky, čímž nic netušící buňku přesvědčí, aby ho transportovala cytoplazmatickou membránou do svého nitra.

Tkáně a orgány člověka se skládají z mnoha druhů vysoce specializovaných buněk, které se mimo jiné liší právě složením různých druhů receptorů na svém na povrchu. Proto je i každý virus specifický a napadá jen určité orgány a tkáně, ať už to jsou dýchací cesty (typický cíl pro chřipku či SARS-CoV-2), trávicí soustava (na ni se zaměřují takzvané rotaviry), mozek (napadá jej klíšťová encefalitida), či játra (ta si bere na mušku žloutenka). Léčba virových onemocnění často spočívá právě ve snaze zabránit infekci blokováním receptorů na povrchu viru.

Sebeobrana organismu

Pokud se do lidského těla virus dostane, v první linii s ním bojují samotné napadené buňky – a za svůj organismus neváhají položit život. Buňka nejdřív spustí samoočistný program (odborně zvaný autofágie), během kterého sebepožíráním likviduje cizorodou entitu, jež se v ní nachází. Když to nevyjde, spustí programovanou buněčnou smrt, a tím v sobě zahubí infekci. Pokud tento postup selže, nastoupí imunitní systém, jenž tvoří druhou obrannou linii proti patogenům, tedy různým cizorodým organismům a virům v těle.

Důležité je, že každá buňka člověka dokáže na svém povrchu ukazovat, co se zrovna děje uvnitř ní. Pokud je buňka napadená, imunitní buňky to dokážou rozpoznat a zahájí protiútok, v případě buňky infikované virem tuto nešťastnici zlikvidují.

Buňky imunitního systému mezi sebou mají populace různých specialistů. Například dendritické buňky průběžně pohlcují materiál ze svého okolí. Jakmile zjistí, že pozřely něco, co je tělu cizí a zároveň nebezpečné, spustí imunitní reakci aktivací dalších buněk. Je vhodné poznamenat, že není důvod, aby dendritické buňky hned útočily proti všemu cizímu, co nebezpečné není. Děje se to však v případě alergií, kdy imunitní systém špatně vyhodnotí tělu sice cizí, ale současně neškodné částice (třeba pylová zrnka) a spustí nepřiměřenou reakci. 

Na východě Amsterdamu roste nová obytná čtvrť. Nejde ale o běžnou zástavbu – Waterbuurt, jak se nové čtvrti přezdívá, totiž vyrůstá na vodní hladině. Na rozdíl od hausbótů jde o plně stacionární obydlí, která jsou připevněná k ocelovým pilotům a přístupná z mola. S měnící se výškou hladiny jezera IJmeer se tak nové domy pohybují jen po svislé ose.

Plovoucí domy jsou dílem architekta Marliese Rohmera a vznikly v 65 kilometrů vzdálené loděnici. Na své místo určení byly poté přivlečeny sítí vodních kanálů. Zaujmou střízlivým designem, nabízí ale i nutnou dávku pohodlí. Jejich základ tvoří betonové plošiny, které se nacházejí pod hladinou jezera. Samotná konstrukce je pak kombinací lehkého ocelového rámu a dřevěného obložení. Ložnice a koupelna se nacházejí ve spodním patře, které je částečně pod hladinou vody. Ve zvýšeném přízemí se nachází kuchyň a jídelna, zatímco hlavní obytný prostor a venkovní terasa se nacházejí v nejvyšší části.

TIP: Vyřeší problém se stoupající hladinou oceánu plovoucí města?

Projekt plovoucí rezidenční čtvrti je zatím v začátcích, některá obydlí již ale mají své majitele. Do budoucna se počítá s rozšířením o rodinná kotviště, plovoucí parky, a dokonce i plovoucí mrakodrapy. Ambicióznímu projektu nahrávají i strmě rostoucí ceny parcel a bytů v nizozemské metropoli. Vodní parcela tak přijde překvapivě levněji než stejně velký prostor na souši.

Astronomie a astrofyzika patří mezi typické „remote-sensing“ disciplíny, tedy takové, v nichž se odehrává výzkum na dálku. Extrémní případ představují právě hvězdy, které leží tak daleko, že je až na pár výjimek i v těch největších dalekohledech spatříme pouze jako jasné body. O to důkladněji bylo třeba vyvinout metody využívající rozlišení hvězdného kotoučku v doméně energie, tzn. rozkladu celkového záření stálice do podrobného spektra podle frekvence či vlnové délky. 

TIP: Jak poznáme, z čeho se skládají vzdálené hvězdy?

Nejvýznamnější útvary ve spektru tvoří spektrální čáry, z jejichž charakteru lze vyčíst indicie pro neuvěřitelné množství základních parametrů hvězdy. Ze spektra nebo jejich sekvence je tak možné odhadnout hmotnost stálice, její vývojové stadium, a tudíž věk i povrchovou teplotu. Můžeme změřit rychlost rotace, posoudit, zda hvězdu obklopuje obálka hvězdného větru, jestli jsou na jejím povrchu magnetická pole a zda formují útvary podobné slunečním skvrnám. Zjistíme, je-li obálka vzdálené stálice konvektivní. Lze se přesvědčit, jestli se jedná o hvězdu osamocenou, nebo má jednoho či víc hvězdných nebo planetárních průvodců. 

Mezi Středoevropany-chovateli byla drůbež odedávna hlídána zejména před jestřáby lesními (Accipiter gentilis) a tito inteligentní dravci byli horlivě pronásledováni. I když v současnosti nejsou hubeni s takovou intenzitou jako dřív, zášť k nim je dosud v mnoha lidech hluboce zakořeněná.

Drůbeži, třes se!?

Už několik let sleduji situaci v naší malé vesničce obkroužené lesy. Zdejší slepice požívají volnosti a běhají, kde se jim zachce. Živí se na pastvině s ovcemi a koňmi, nezřídka prohrabují spadané listí na okraji lesa. Z toho, co zaslechnu, se zdá, že dvakrát třikrát do roka se někomu nějaká slepice ztratí. Nicméně kromě jestřábů žijí ve zdejší přírodě i kuny a lišky, které se na drůbeži rády přiživí. Navíc cvičené oko fotografa si povšimne lecčeho.

Nepřehlédnu třeba kočku, která ve vysoké trávě číhá na kuřata … nebo psa ze sousedství, jenž za páníčkovy nepřítomnosti častokrát uhání za slepicemi, které za zděšeného kdákání peláší, co jim jejich hrabavé nožky stačí. K psově cti musím dodat, že jsem ho nikdy nepřistihla se zadávenou slepicí v tlamě. Ale „za rohem“ se může udát ledacos.

Za celou dobu jsem viděla jestřába na mrtvé slepici jen jednou. Bylo to na silnici, byla mlha a pršelo. Je dost pravděpodobné, že slepice se stala obětí „automobilového neštěstí“ a jestřáb pouze využil svou šanci. Snad ale šlo o klasické setkání lovce a kořisti. Když ale vezmu v potaz úživnost krajiny, ve které potkám jednu veverku a dva zajíce za rok, vlastně se jestřábovi ani nedivím, že v nečase „sáhnul“ po nejdostupnější kořisti, která se navíc potloukala daleko od rodného dvora.

Jeden příživník a lovci

Mnohem častěji než tuhle jednu nebohou slepici však nacházím v lese hromádky peří z hřivnáčů, sýkorek, sojek a kvíčal. Ani zbytky šatu strak nebo strakapoudů nejsou výjimkou. Tahle torza ptačích těl jsou zbytky po hostinách jestřábů a krahujců, kteří jsou hojnější než jestřáb.

Je sice pravda, že se jestřáb lesní může naučit chodit si ke kurníku nebo k holubníku jako do spižírny, ale obecně je toto chování výjimečné. Jinými slovy: na jednoho jestřába, který se naučí krást drůbež či holuby, připadá bezpočet jestřábů, kteří si vystačí s lesní kořistí! Pokud ovšem jako v naší vesničce běhají slepice desítky metrů za domem a ještě k tomu u lesa, je prostě pravděpodobné, že je něco sežere a je docela jedno, co to bude. V tom případě bych se být na místě chovatele zaměřila místo na predátora na ten nejdůležitější z faktorů, který pomůže problém vyřešit: zabezpečenost chovu.

Letci v horách i údolích

Jak již pojmenování dravce napovídá, obývá jestřáb lesní především nejrůznější typy lesů od nížin po hornaté oblasti. V Karpatech byl zaznamenán i 1 200–1 300 metrů vysoko. Je však schopen využít nejen lesů, ale i nabídky ostatních biotopů. Velkou adaptabilitu druhu dokládají i pozorování ornitologů na Slovensku, kde jestřábi hnízdili např. v topolových větrolamech v zemědělské krajině. Taková pozorování jsou nicméně výjimečná.

Dle studie ornitologa T. Diviše, který zkoumal biologii a ekologii jestřábů ve střední části severovýchodních Čech (dnešní Královéhradecký kraj), jestřábí páry měly v oblibě nepříliš hluboká údolí s vodními toky a s četnými terénními zářezy. Oblibu v říčních údolích potvrzují i nálezy z východního Slovenska a z dalších evropských zemí.

Zásnuby s lety střemhlav

Hnízdo si jestřábi staví vysoko ve větvích stromu nebo při jeho kmeni (pro středoevropská hnízda uvádějí ornitologové výšku 5–30 m), ačkoli na Slovensku bylo nalezeno zcela kuriózní jestřábí hnízdo na bezu jen 2,5 m nad zemí. Ptáci hnízda využívají po mnoho let, každým rokem je jen přistaví, takže celá stavba může nakonec měřit jeden metr a v průměru mít i metr a půl. Jestřábi nepohrdnou ani starým hnízdem jiných dravců (nejčastěji káněte lesního) a vran, i když k obsazování cizích hnízd dochází spíše v určité časové tísni nebo na menších a rušnějších lokalitách. A naopak opuštěné hnízdo jestřába zase může posloužit jiným druhům ptáků (např. káně lesní, včelojed lesní, výr velký, krkavec velký, čáp černý).

Zásnuby jestřábů začínají prakticky hned po příchodu déletrvajícího oteplení (únor–březen). V té době se dravci ozývají zvučným voláním. Zásnubní tanec začíná samice, ale vzdušnou akrobacii už provádějí oba partneři. Se zpomalenými údery široce rozepjatých křídel vyletují do výšky a se složenými křídly padají střemhlav k zemi. Toto představení opakují mnohokrát za sebou. Nakonec zmizí v lese, kde dochází k páření.

V době hnízdění jsou jestřábi velmi citliví ke změnám na hnízdišti způsobené těžbou dřeva. V naprosté většině dochází k opuštění zvoleného stanoviště. Přitom se ani nemusí jednat o plošnou těžbu. Stačí výběrná těžba v porostu s hnízdem nebo i v porostech blízce sousedících.

Slabá zvířata pohledem dravce

Zoolog APOK ČR (Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky) Václav Tomášek se účastnil telemetrického sledování dospělých jestřábů na Liberecku. Během rozhovoru nad šálkem čaje se dotýkáme i ožehavého tématu jestřábí predace.

„Z devadesáti procent se jestřáb živí tím, co je jeho přirozená nabídka,“ konstatuje pan Tomášek a vzápětí dodává: „Sledujeme například jestřáby i v okolí bažantnice, do které je ročně vysazeno přes třicet tisíc bažantů, což je pro jestřáby teoreticky velké lákadlo. V praxi však z rozboru vývržků a zbytků přinesených na hnízda mláďatům víme, že jestřábi zde loví málo. Respektive pokud je bažantnice součástí teritoria jestřába, loví zde tento dravec proporčně intenzivněji, neboť potravní nabídka je zde nahloučena. Ale ani u těchto jestřábů netvoří bažanti dominantní složku potravy. Není důvod. V přírodě totiž jestřábi zastávají především funkci zdravotní policie, tudíž primárně se zaměřují na nemocná a slabá zvířata.“

Z pohledu jestřába však za zvířata nemocná a slabá můžeme směle považovat i ekologicky nepřiměřené velkochovy drůbeže (slepice, bažanti, holubi, atp.). V těchto chovech ptáci (a zvířata obecně) rychle ztrácejí přirozené obranné mechanismy chování, což je samo o sobě možné označit až za patologické.

A tak se jestřábi specializují třebas na holuby, zejména pak poštovní nebo závodní, kteří jsou nuceni v extrémně krátkých časech k návratu „domů.“ Během tohoto výkonu pak často vysílením takřka padají k zemi. V tomto okamžiku jsou velmi snadnou kořistí predátorů, tedy i jestřába. A proč nevyužít příležitosti, kdy potenciální kořisti nezbývají síly k útěku? Podle logiky zákonů přírody má takto vyčerpaný jedinec jen pramalé vyhlídky na přežití a stejně to vnímají i predátoři. Shrnuto a podtrženo, nepřirozené a nezajištěné chovy ptactva a jiných drobných obratlovců jsou také přirozenou nabídkou jestřába.

Strážci zdravé populace

Kromě neduživých jedinců nepohrdne jestřáb ani mláďaty jiných dravců vylétávajících z hnízda. A tak ve spárech jestřábů někdy končí i mladé poštolky nebo káňata. Ačkoli zdravá jestřábí samice dokáže ulovit i dospělého krahujce či kunu, dochází k tomu jen výjimečně, neboť každý takový střet s sebou přináší velké riziko poranění, které by následně mohlo být odvážné lovkyni osudným. Úloha zdravotní policie je tedy bezpečnější a navíc pro zachování zdravého životního prostředí velmi důležitá. I když jsou místa, kde byli jestřábi již silně zredukováni (např. střední Morava), je to jeden z posledních predátorů, který naštěstí po celém území Česka stále dobře funguje.

„Nikdo neví, co by se stalo, kdyby jestřáb z naší přírody zmizel … krom toho, že by v ní živořilo více nemocných jedinců, kteří by stejně časem uhynuli a stihli by nakazit další jedince, jak tomu bývá například u ptačí chřipky nebo trichomonózy,“ uzavírá tuto kapitolu pan Tomášek. „I přes tuto nezastupitelnou funkci je bohužel i dnes jestřáb v očích mnoha lidí konfliktní a tudíž pronásledováníhodný druh. O to více pak potřebuje naši ochranu.“

Potřeba objektivního pohledu

Škody způsobované jestřáby nejsou zdaleka tak dramatické, jak by se zdálo podle občasných barvitě vylíčených zpráv v médiích. Vyvozuji to i z reakce úředníků Libereckého kraje. Na můj dotaz ohledně stížností chovatelů drůbeže na jestřáby se mi dostalo odpovědi: „Občas přijde nějaká žádost o povolení odchytu nebo odstřelu jestřába, která je dokládána údajnými škodami na drůbeži, holubech a podobně. Četnost těchto žádostí je tak jedna za rok až dva – čili žádná kvanta. Do současné doby však žádná nebyla shledána tak závažnou a oprávněnou, aby byl odchyt či odstřel povolen.“

TIP: Orli jestřábí: Dravci se španělským temperamentem

Myslím, že záleží na tom, kdo se na jestřába dívá: jinak ho vidí chovatel, jinak myslivec a jinak ochránce přírody. Je potřeba, abychom ten pohled konečně sjednotili a na jestřába se po těch staletích pronásledování konečně podívali realisticky a objektivně.

Laserová technologie dálkového průzkumu LIDAR opět prokázala, že je nesmírně užitečným nástrojem pro archeology. Jose Iriarte z britské University of Exeter a jeho spolupracovníci využili miliard laserových záblesků LIDARu během letů vrtulníkem, když pátrali po zaniklých vesnicích v Amazonii.

Vesmírná inspirace

Dnes už víme, že v místě dnešních nebo nedávno pokácených pralesů na mnoha místech Amazonie před stovkami let vzkvétala překvapivě početná lidská sídla. A že pralesy v Amazonii jsou často mnohem mladší, než jsme si donedávna mysleli. Archeologové ale zatím ještě neprozkoumali celou Amazonii, což není tak zvláštní, vzhledem k její obrovské rozloze.

Iriarte s kolegy pátrali po dávných lidských sídlech v brazilském státě Acre, který se nachází v nejzápadnější části Amazonie i celé Brazílie. Objevili zde pozůstatky 25 zaniklých vesnic kruhovitého tvaru a 11 vesnic obdélníkového tvaru, které byly navzájem propojené sítí cest. Kromě toho vystopovali ještě neúplné pozůstatky 11 dalších vesnic nejasného tvaru. Podle vědců je možné, že vesnice svým tvarem a uspořádáním znázorňují vnímání vesmíru tehdejších lidí.

TIP: Tajuplné geoglyfy prozrazují, že Amazonie bývala hustě osídlená lidmi

Obzvláště kruhové vesnice si byly velmi podobné a připomínaly malá Slunce s paprsky. Jejich průměr se pohyboval kolem 86 metrů. Obdélníkové vesnice byly menší, jejich délka byla průměrně 45 metrů. Archeologové zjistili, že vesnice pocházejí z let 1300 až 1700 našeho letopočtu. O kultuře těchto lidí toho zatím víme velmi málo. Jejich keramika je poněkud méně opracovaná než u jejich předchůdců, což v obecné rovině naznačuje jistý úpadek.