Výroba celé řady běžně užívaných léků je komplikovaná a na mnoha místech světa proto nejsou takové léky dostupné. Vědci se to snaží řešit například tím, že geneticky upraví běžné plodiny tak, aby vyráběly léky na poli a nikoliv ve farmaceutických továrnách. Je to v mnoha ohledech jednodušší a levnější řešení.

Tým britského výzkumného centra John Innes Center vytvořil z rajčat malé biotovárny na výrobu různých léků. Využívají přitom toho, že rajčata mívají velké výnosy a bez větších problémů rostou v mnoha částech světa. Cathie Martin a její kolegové tato rajčata použili pro výrobu látky zvané L-DOPA nebo též levodopa, která se mimo jiné běžně využívá k léčbě neurodegenerativní Parkinsonovy choroby.

TIP: Genetičtí inženýři udělali z pole tabáku továrnu na lék proti malárii

L-DOPA je vlastně aminokyselina, která je prekurzorem neurotransmiterů dopaminu, noradrenalinu a adrenalinu. Geneticky modifikovaná rajčata mohou tuto látku vyrobit ve velkém množství – podle pilotní studie asi 150 miligramů L-DOPA na jeden kilogram rajčat. Pak už jen stačí tuto látku z rajčat izolovat a vyčistit a může se používat k léčbě Parkinsonovy choroby.

Velký problém, který musel Václav IV. po svém nástupu na trůn řešit, byla otázka papežského schizmatu. Římska kurie zažívala jednu z nejvážnějších krizí ve své historii, neboť měla dva papeže, jednoho v Římě a druhého v Avignonu. Francouzský král Karel V. a jeho syn Karel VI. usilovali o to, aby získali českého panovníka v otázce schizmatu na svou stranu. Václav však dlouhou dobu neprojevil žádnou větší snahu papežské schizma řešit. Teprve na konci devadesátých let se rozhodl zajet do Francie, aby tam otázku dvojpapežství projednal.

Večeře bez krále

Cesta trvala poměrně dlouho. Václav IV. s družinou vyrazil z Lokte 12. září 1397 a před branami Remeše, kde jej přivítalo francouzské poselstvo, stanul 23. března následujícího roku. Slavnostní průvod městem byl zakončen bohoslužbou v katedrále Notre-Dam. Po bohoslužbě se delegace přesunula do opatství Saint-Rémy, kde se Václav se svou družinou ubytoval.

Další den se měla konat slavnostní večeře a nedělní mše k příležitosti svátku Zvěstování panny Marie. Když šli vévoda z Berry a vévoda bourbonský římského krále Václava hledat, aby se k nim připojil, vrátili se rozladění a francouzskému panovníkovi sdělili, že Václav se slavnostní večeře nezúčastní, protože se necítí dobře a je velmi ospalý. Podle francouzských kronikářů „ctěný vladař, mravů hrubých a neotesaných, propadl hanebnému hýření, nenasytnosti a opilství a nechoval se tak, jak by se na krále slušelo“. 

Tajná jednání

Jednání obou panovníků tak započala až třetí den, poté, co Václav konečně vystřízlivěl. O čem konkrétně panovníci mluvili, nevíme, neboť kronikáři označují jednání jako přísně tajné. Francouzský král však uprostřed schůzky nečekaně odjel zpátky do Paříže. Důvodem jeho náhlého odjezdu bylo zřejmě zhoršení jeho zdravotního stavu. Karel VI. totiž trpěl vážnou duševní chorobou a většinu svého života nebyl schopen kontaktu s realitou. Období nemoci se u něj střídalo s obdobím uzdravení, kdy si uvědomoval svůj neutěšený stav a propadal se do těžkých depresí. 

TIP: Svatý Václav: Druhý život zavražděného knížete

Delegaci tak za francouzského krále převzal jeho bratr, vévoda Ludvík Orleánský. Václav IV. se zavázal, že se bude konečně intenzivně zabývat otázkou schizmatu, kterou „tak dlouho zanedbával“. Dále byl projednáván dynastický sňatek Elišky Zhořelecké a Karla Orleánského, syna vévody Ludvíka. Dne 31. března roku 1398 pak Ludvík a Václav uzavřeli spojeneckou smlouvu. Poté Václav opustil Remeš o odcestoval zpět do říše. Diplomatická jednání Václava IV. ve Francii si sice vysloužila pozornost celé Evropy a zdálky dozajista velmi oslňovala, ale ve skutečnosti nepřinesla žádný větší úspěch. 

WASP-12b je jednou z nejzajímavějších exoplanet, jaké jsme zatím objevili. Tato temná planeta obíhá kolem hvězdy docela podobné Slunci, vzdálené od nás 1 410 světelných let. Jeden rok na ní trvá méně než jeden pozemský den. Pozorování Hubbleova teleskopu ukázala, že míra odrazivosti této supertmavé planety je zhruba dvakrát nižší než odrazivost našeho Měsíce. Exoplaneta je tak tmavší než čerstvý asfalt. WASP-12b je katalogizován jako horký jupiter, tedy plynný obr, který obíhá velmi blízko své mateřské hvězdy. Na jeho přivrácené straně panuje žár okolo 2 600 °C.  

Již dřívější pozorování naznačovala, že vyhlídky této exoplanety nejsou nikterak růžové. Její mateřská hvězda ji žhaví tak silně, že za sebou táhne plynový ohon. Oběh planety není příliš stabilní a vše nasvědčuje tomu, že nebude mít dlouhého trvání. „Opečená“ planeta se časem přiblíží hvězdě natolik, že se zřítí na její povrch.

Finále za 2,9 milionů let

Jake Turner z americké Cornell University vedl tým odborníků, kteří analyzovali parametry oběžné dráhy WASP-12b na základě pozorování nového amerického lovce exoplanet, vesmírného teleskopu TESS. Badatelé zaznamenali celkem 21 tranzitů, tedy přechodů planety přes kotouč hvězdy.

TIP: Atmosféra horkého jupiteru WASP-121b je plná vypařených kovů

Z jejich výpočtů vyplynulo, že se oběžná doba planety WASP-12b dle předpokladů zkracuje. Rychlost zkracování je ale o 32,53 milisekundy za pozemský rok vyšší, než jsme si doposud mysleli. Z toho je možné odvodit, že se planeta přibližně za 2,9 milionů let zřítí na povrch své mateřské hvězdy. Vědci přitom původně odhadovali, že WASP-12b bude obíhat hvězdu ještě zhruba 10 milionů let, než ji žár hvězdy úplně sežehne.

K málo známým a dodnes ne zcela prozkoumaným kapitolám dějin Velké války patří i řádění rakousko-uherské armády na Balkáně. K prvním případům hromadných násilností docházelo již krátce po zahájení bojů. Během bitvy u Ceru v srpnu 1914 byly zaznamenány případy, kdy císařští vojáci vytahovali místní obyvatelstvo z domů, svazovali je a hromadně vraždili. Dochovaly se také zprávy o skalpování zajatců a znásilňování.

Šabacké krveprolití

K nejznámějším zločinům došlo v městě Šabac. Jeden z vojáků později vzpomínal: „Byl nám nahlas přečten rozkaz zabít každého a spálit všechno, co nám přijde do cesty. Měli jsme zlikvidovat vše srbské.“ Rakušané posléze ve městě pozabíjeli na 200 civilistů, z toho jich 80 upálili v místním kostele.

Původem německo-švýcarský vyšetřovatel Archibald Reiss odhadl, že jen během první ofenzivy roku 1914 zmasakrovala rakousko-uherská armáda více než 3 500 srbských civilistů. Po obsazení země následovaly další masakry, navíc desetitisíce Srbů čekalo odvlečení na nucené práce. Obecně však lze říci, že se habsburská armáda s postupem času snažila situaci spíše mírnit.

Bulharský účet

Konečný účet Vídně v Srbsku tak s ohledem na nedostatečné výzkumy činí 11 000–30 000 zavražděných civilistů. Krom Rakušanů se však na území dohodového spojence od roku 1915 činili také Bulhaři. Okolí Surdulice patřilo Srbsku teprve od roku 1912 a většina tamního obyvatelstva sympatizovala spíše s Bulharskem, proto také přivítali opětovné připojení ke své někdejší vlasti. Pak ale nastal čas vyrovnávání účtů.

Srbové přistižení v Surdulici nemohli počítat se slitováním. Bulharské hlídky prováděly masové zátahy, své oběti odváděly do hor, kde je bez soudu likvidovaly. Pouze v Surdulici se Bulharům připisují masakry 2 000–3 000 civilistů. Ani v tomto případě se konečný účet dosud nepodařilo zcela vyčíslit.

Komunistický převrat v roce 1948 přinesl mnoho zásadních změn a také otevřel dveře radikální proměně představ o zaměstnanosti žen. Zvýšil se tlak na to, aby všechny obyvatelky Československa chodili do zaměstnání a zároveň pracovaly hlavně v továrnách. 

Božka jde do dolů

Přednostní zájem vedení státu o zaměstnanost žen měl několik důvodů. První z nich spočíval v nedostatku pracovních sil, který se projevil již po skončení druhé světové války. Jednoduché řešení, jak získat nové pracanty a obnovit zničené hospodářství, údajně spočívalo ve využití „ženské síly“, především žen v domácnosti. Ty byly vnímány jako dosud nepříliš využitá zásobárna skrývající v sobě silný potenciál, který je nutné využít. 

Druhý důvod ležel v restrukturalizaci státem řízené ekonomiky a jednostranné orientaci na těžký průmysl. Změna výroby v mnoha továrnách, které se dříve zaměřovaly na produkci spotřebního zboží, umocnila nedostatek pracovníků a pracovnic v hutnictví, slévárenství či hornictví. Nestačilo, aby ženy vstoupily do zaměstnání, ale aby si také začaly myslet, že doposud oblíbená povolání švadlen nebo kadeřnic nejsou tolik zajímavá. V jednom z mnoha agitačních textů zaznělo:

„Myslíte, že Božka půjde do učení do kadeřnictví, Jiřka, že se bude učit šít a Marie prostě zůstane doma, aby se naučila vařit? Kdepak! Boženka, Jiřka i Marie jdou do hornictví!“ 

Tak pravil Lenin

Ideologickou záštitu poskytl marxismus-leninismus, který ve výdělečné práci žen viděl rozhodující faktor emancipace žen. Jedině svojí finanční nezávislostí, sociální zkušeností z továrny a prací pro blaho celku se měla žena vnitřně osvobodit a postavit na roveň mužům. Údajné dřívější „buržoazní“ uzamčení v soukromé sféře domovů ženy ničilo a mrhalo jejich tvůrčím potenciálem. 

Velmi sugestivně popisoval pocity žen Vladimír I. Lenin, skoro jakoby se domácím pracím někdy sám intenzivně věnoval: „Žena zůstává domácí otrokyní přes všechny osvobozovací zákony, neboť ji deptá, rdousí, otupuje a ponižuje drobné domácí hospodaření, připoutává ji k rodině a k dětskému pokoji, plýtvá její tvůrčí silou na práci až k zbláznění neproduktivní, malichernou, unavující, otupující a ubíjející.“

Teprve v zaměstnání se naplno rozvine osobnost žen. A samozřejmě jen tam nedochází k plýtvání jejich tvůrčí silou, kterou mohou věnovat pro blaho celku a budování socialismu. 

Náborová střediska

Komunisté nenechávali ženy rozhodovat podle vlastní vůle, ale vyvinuli masivní kampaň vedoucí k vyššímu počtu šťastných hornic a slévaček. Ústřední výbor KSČ vypracoval podrobný a velmi rozsáhlý seznam metod, které využívaly ministerstva, národní výbory i masové organizace. Velký důraz se kladl na agitace s přímým kontaktem. Jednalo se o besedy, přednášky či nábory v podnicích. Například do malé slezské obce Klimkovice přijely v březnu 1951 opěvovat krásy svého povolání traktoristky z Ostravy, které chtěly přivítat mezi sebe další řidičky „novodobého tanku míru“. 

Mezi další způsoby náboru patřily cílené návštěvy žen v domácnosti, za nimiž se vydávaly dvojice podle předem obdržených seznamů. Nezvané návštěvnice klepaly na dveře potenciálních dělnic a snažily se je přemluvit, aby již neztrácely čas „malichernou a neproduktivní prací“, ale změnily svůj život k lepšímu a staly se budovatelkami nové společnosti.

Do této kategorie spadal od roku 1950 i vznik náborových středisek Služba ženám, kterých do dvou let existovalo v celé republice již přes dvě stě. Centra shromažďovala informace od jednotlivých podniků o jejich potřebách a volných místech, o počtu nezaměstnaných žen v daném regionu a v neposlední řadě o kapacitách školek, jeslí a závodních jídelen. Práce chtivé ženy sem chodily pro radu či přímo doporučení konkrétního zaměstnání. Podle souhrnných hlášení se například v Opavě, Krnově a Ostravě během tří měsíců zapojilo do pracovního procesu přes 16 000 nových zaměstnankyň. Většina plánovaných strategií ale spočívala v mediálním tlaku novin, časopisů, rozhlasu i filmu.

Tohle ženská nedokáže

Příběhy hlavních postav filmových pláten, stejně jako reportáží a článků v tisku, ale neměly sloužit pouze jako vzor, ale přinášely také návod, jak se vyrovnat s některými problémy na novém působišti. Novodobé hrdinky práce zde totiž neměly na růžích ustláno. Typický modelový příběh začínal nástupem ženy na pracoviště, který vyvolal mezi jejími kolegy nevoli. Nová kolegyně se často dočkala posměchu, který směřoval k podceňování jejích intelektových i fyzických schopností, vytrvalosti a doporučení, ať se raději vrátí zpátky k plotně. Spolupracovníci jí také nechtěli zaučit, neporadili jí a první dny jí rovněž opepřili nějakým drobným naschválem. V časopise Vlasta o svých začátcích hovořila Zdeňka Kodadová z Motorletu: „Nabrečela jsem se hodně, kolikrát bych byla od stroje nejradši utekla. Ale řekla jsem si, že zrovna ne, když mužští říkali, že to ženská nedokáže.“  

Problémy na pracovišti…

Uvedené překážky v těchto stále se opakujících příbězích ale nebyly zcela smyšlené. Vypovídaly o reálném střetu s tradičními představami o mužích a ženách. V archivních materiálech a také v těchto propagačních story se odrážely lety reprodukované ideály o typických vlastnostech obou pohlaví. Ženy měly vyhrazeny škatulku láskyplné starostlivosti, mateřské trpělivosti nebo poslušné poddajnosti, které bylo vhodné rozvíjet při ručních pracích, vaření nebo během působení ve školství a zdravotnictví.

A když se po smrti Stalina a Gottwalda v březnu 1953 otupilo ostří radikálního stalinismu, komunisté zčásti tyto „maloměšťácké“ hodnoty oprášili. V slavnostním projevu k Mezinárodnímu dni žen v roce 1956 byla zdůrazňována jemnost, vkus, zručnost a smysl pro čistotu a pořádek. Předchozí náborové akce volající pracovnice do továren stály v kontrastu s těmito představami – ve slévárně, na stavbě či při obrábění kovů jemnost a vkus pravděpodobně příliš prostoru k využití nedostaly. 

… a nesnáze doma

Peripetie na pracovištích se přelévaly i do soukromé sféry. Vedle hrozby narušení obvyklých vzájemných představ partnerů se objevoval strach ze zavádění různých domácích novot, které budou mít zničující následky. O těchto obavách hovořil mimo jiné prezident Antonín Zápotocký v roce 1954: „Velmi často jste slyšely a i dnes slyšíte námitku, že zařazení žen do práce rozbíjí rodinu.“

Vstup žen do zaměstnání znamenal narušení každodenních zvyklostí. Manželky vykonávající valnou část domácích prací včetně péče o potomky často nenacházely podporu partnerů. Božena Slunková se v časopise Vlasta svěřila: „Měl starost, že doma bude všechno hynout, bál se věčně studené plotny, ušmouraných, zanedbaných dětí, šlo mu jistě i o kousek osobního blaha.“

TIP: Tragédie jménem kolektivizace: 50. léta změnila tvář československého venkova

Ačkoli do zaměstnání nastoupila během dalších let většina žen produktivního věku, otázka slaďování péče o domácnost a potomstvo nebyla uspokojivě vyřešena. Stát sice zvyšoval počet mateřských škol a jeslí stejně jako prádelen či čistíren, které měly ze zaměstnaných žen sejmout tíhu domácích prací. Počet těchto zařízení ani kvalita nabízených služeb však neodpovídala skutečným požadavkům většiny rodin. Výsledkem se stalo zatížení žen dvojím břemenem, po návratu ze zaměstnání nastávala ženám „druhá směna“ doma.

Náborové kampaně nesoucí v sobě riziko destabilizace zavedených pořádků a představ o mužích a ženách postupně ubývaly, stejně jako se vytrácely usměvavé postavy traktoristek a dělnic v montérkách. Přibližně od konce padesátých let 20. století byla na většině vyobrazení žena spokojená tehdy, když si oblékla zástěru a místo kladiva držela v ruce vařečku. 

SpaceX včera úspěšně otestovali svůj prototyp vesmírné lodi Starship označované jako SN8. Krátce před půlnocí našeho času tato 50 metrů vysoká raketa se pomocí trojice motorů Raptor vznesla ze startovací plochy texaského kosmodromu Boca Chica. Raketa, jež má v budoucnu (v kombinaci s prvním stupněm Super Heavy) dopravit lidskou posádku a náklad na Měsíc i na Mars, měla vystoupat do výšky 12,5 kilometru a následně pak dosednout zpátky na zem.

Superskok se třemi Raptory

Zda se SpaceX podařilo dosáhnout plánované výšky nebylo v době přípravy tohoto textu jasné, samotný stoupavý let ale probíhal bez větších zádrhelů. Přibližně v čase 1:50 od startu došlo k výpadku jednoho z motorů Raptor. Podle pozdějšího vyjádření Elona Muska ale šlo o součást testu. Po dalších 80 sekundách došlo k výpadku i druhého motoru, loď ale i tak stoupala další minutu a půl vzhůru.

V čase 4:40 došlo na kritickou fázi celého testu, kdy se po vypnutí třetího motoru přetočila Starship na bok a volným pádem klesala k zemi. V této části testu byla poloha Starship kontrolována jen pomocí směrových křídel a klapek.

Přibližně po dalších dvou minutách opětovně zažehly motory Raptor a sestava se vrátila do kolmé pozice, připravená na přistání. Rychlost dosednutí ale byla kvůli nízkému tlaku v jedné z předních palivových nádrží příliš vysoká a v čase 6:30 Starship skončila v mohutné explozi.

TIP: Na Mars z moře? SpaceX plánují příbřežní kosmodrom u Texasu

I přes nevydařenou závěrečnou část přistání šlo nepochybně další velký úspěch SpaceX. Předchozí modely Starship absolvovaly pouze statické testy a skok do výšky 150 metrů. Poháněné byly jen jedním motorem Raptor. Starship SN8 tak lze označit jako první plnohodnotný prototyp budoucí kosmické lodi. 

I nejlepší inženýři uznávají, že někdy je lepší nesoupeřit s přírodou, ale vypůjčit si její nápady. Udělal to i tým Washingtonské univerzity, který stvořil biohybridní dron Smellicopter (česky např. Pachokoptéra).

Smellicopter je hybrot, čili hybridní robot, stroj, který obsahuje živou část. K navigačnímu systému dronu je totiž připojeno živé tykadlo lišaje tabákového (Manduca sexta). Tykadlo přitom navádí dron na cíl „po čichu“. 

Můří tykadla jsou mnohem lepší než cokoliv srovnatelného, co vyrobil člověk. Pachokoptéra spojuje to nejlepší z obou světů – přírodní senzor a robotickou platformu, kterou je možné velmi dobře ovládat. Experimenty potvrzují, že takový položivý výtvor funguje, a že ho bude možné využít například k hledání výbušnin nebo třeba živých lidí pod sutinami.

TIP: Bioinženýři postavili rejnoky kyborgy s buňkami potkaního srdce

Tvůrci Pachokoptéry získali tykadla amputací od živých lišajů. Takto oddělený orgán pochopitelně nevydrží věčně. Tykadlo funguje zhruba 4 hodiny, přičemž tuto dobu je možné prodloužit jeho uskladněním v ledničce. V budoucnu by podobná zařízení mohla pomáhat lidem na obtížně dostupných místech nebo v nebezpečných situacích.

Několik měsíců před osamostatněním Slovinska (20. ledna 1991) podepsali tamní ministr obrany Janez Janša a ministr vnitra Igor Bavčar se svými chorvatskými kolegy Martinem Špegljem a Josipem Boljkovcem dohodu o obraně. Úmluva stanovovala, že obě země si vzájemně pomohou v případě, že jednoho z nich napadne Jugoslávská lidová armáda (JLA). Chorvatsko ale v červnu 1991 nechalo Slovinsko na holičkách a nezastavilo jugoslávské tankové kolony, které se prodíraly přes jeho území směrem k rebelující republice.

Předchozí část: David proti jugoslávskému Goliášovi: Slovinská válka za samostatnost (1)

Předčasná radost

Slovinské shromáždění vyhlásilo ústavní zákon o samostatnosti 25. června 1991. Na hraničních přechodech nahradily jugoslávské vlajky a cedule nové – slovinské – a vznikly nové hraniční přechody s Chorvatskem. Tentýž večer se v Bělehradě sešla Federální výkonná rada, která přijala rozhodnutí o okamžité obraně státních hranic ve Slovinsku, čímž JLA a federální policie dostaly „zelenou“ k ozbrojenému vpádu.

Celostátní slovinské veselí z vyhlášení samostatnosti v noci z 26. na 27. června 1991 překazila zpráva, že jednotky JLA vyrazily z kasáren směrem k hranicím, aby Slovinsko odřízly od světa a zamezily realizaci nezávislosti. Rozkaz k napadení vydal 26. června tehdejší předseda federální vlády Chorvat Ante Marković. Ironií osudu zůstává, že do té doby ve Slovinsku panovalo všeobecné přesvědčení, že je lepší varianta, pokud v čele federální vlády sedí Chorvat nežli Srb. Ante Marković několik dní před slovinským vyhlášením samostatnosti přijel do Lublaně, kde hrozil tamnímu kabinetu, že ponese následky.

Důležitý byl též postoj USA; ty daly přes svého velvyslance v Bělehradě vědět jugoslávské vládě, aby okamžitě vyřešila vnitřní problémy ve federaci, a zároveň vzkázaly Slovinsku, že jeho nezávislost neuznají. A protože Marković se cítil tímto stanoviskem USA značně posílen, útok na svazovou republiku dovolil. Nutno dodat, že Američané později slovinskou samostatnost přijali jako fakt.

Slovinci překvapili svět

Nikdo však nečekal, že by se tak malá země dokázala úspěšně bránit ohromné přesile federální armády a policejních jednotek. I chorvatská vláda byla přesvědčena – stejně jako ostatní – že se JLA se Slovinskem vypořádá velmi rychle. Avšak slovinské síly (Teritoriální obrana a policisté) celý svět překvapily, když se jim podařilo zastavit obrněné kolony, během několika dnů znovu převzít kontrolu nad hraničními přechody a jugoslávská oddíly v kasárnách zahnat do kouta.

Slovinci udávají, že zajali 5 000 federálních vojáků. Takzvaná desetidenní válka o Slovinsko oficiálně začala 27. června 1991 v 1.15, kdy k italským hraničním přechodům začaly směřovat obrněné jednotky JLA. Obrněná vozidla ale narazila na improvizované barikády a spontánní odpor místních obyvatel, kteří samozřejmě nemohli zabránit postupu tanků. Jednoznačně a rozhodně ale reagovali proti agresi a tento postoj se vzápětí stal typickým pro celou zemi. Slovinci se též snažili rozptýlit a rozmělnit tankové klíny JLA do menších skupin a vzápětí na ně útočili vším, co měli po ruce.

Nepředvídatelná situace

Vojenské a policejní jednotky v první fázi směřovaly ke slovinským hranicím a k letišti Brnik. Obyvatelům země se dostalo ubezpečení, že tanky JLA přijely bránit hranice proti vnějšímu nepříteli. Slovinci ale pochopili, že hlavním cílem je obsazení jejich země. Jugoslávci neusilovali jen o odříznutí Slovinska od okolního světa, ale hodlali též vyměnit politické představitele a ustavit loutkovou vládu, jež by se stala prodlouženou rukou Bělehradu. Po zkušenostech z Chorvatska a Kosova JLA také ve Slovinsku aktivovala ozbrojené síly, ale mylně předpokládala, že se Slovinci pokorně vzdají. Proto také formace JLA jednaly bez vhodné logistické podpory.

Konfliktu se trochu posměšně říká desetidenní nebo víkendová válka, což může evokovat myšlenku, že se vlastně příliš nebojovalo. Přesto však toto období bylo skutečnou válkou. Stačilo málo a sen o samostatném Slovinsku se mohl rozplynout, ba co hůř – země mohla být zatažena do vleklých krvavých bojů, jež později probíhaly v jiných částech Jugoslávie. Naštěstí pro Lublaň se jednalo o rychlý konflikt bez větších ztrát na životech. Na straně JLA padlo 45 vojáků, raněných bylo 146, slovinské ozbrojené síly ohlásily celkově 19 mrtvých a 182 raněných, během střetů zahynulo také 13 civilistů. Tvrdé boje se vedly například u Trzinu či Mariboru.

První skutečně samostatný stát

Desetidenní válka skončila Brionskou deklarací, podepsanou 7. července 1991. Tato dohoda však pro Slovinsko představovala dvousečnou zbraň a nebyla mu příliš nakloněna; obsahovala řadu kompromisních ujednání, například o kontrole hranic, o vzájemném odpoutání bojujících stran, o souhlasu s rozmístěním mezinárodních pozorovatelů v konfliktních oblastech, ale především o tříměsíčním moratoriu platnosti osamostatňovacích aktů. Nikdo proto nemohl Slovinsku zaručit, že se situace v budoucnu nebude opakovat, nebo ještě hůře, že se ještě více nezkomplikuje. K tomuto černému scénáři naštěstí nedošlo, Slovinsko oficiálně vyhlásilo samostatnost 8. října 1991.

TIP: Americká blamáž: Sestřelení F-117 Nighthawk nad Bělehradem

I když se Lublaň vyvlékla z Jugoslávie poměrně rychle a bez větších ztrát na životech, rozpad soustátí a válka ovlivnily životy všech. Nesmíme zapomenout, že taktika Josipa Broze Tita byla promíchat národy a etnika celé Jugoslávie. Slovinci chodili sloužit na vojnu do Makedonie či Srbska, Srbové naopak do Chorvatska či Slovinska. Smíšená jugoslávská krev tak koluje v žilách velké části obyvatel bývalé federace – v každé rodině najdeme příslušníka jiné národnosti. Přestože se Slovinci dokázali myšlence velikého Srbska ubránit, s hrůzou pak několik let pozorovali, čemu se s velkou dávkou štěstí vyhnuli; války v okolních zemích se jich právě kvůli výše zmíněným rodinným vazbám silně dotýkaly také. Počet válečných obětí se stane statistikou, každý lidský osud ale píše dějiny národa. 

Ještě coby medik hledal Tomáš Brngál nejen způsob, jak sobě i spolužákům zvládnutí náročného předmětu anatomie usnadnit, ale také jak fungování lidského těla lépe pochopit. Ideální řešení našel ve světě virtuální reality, která umožňuje trojrozměrné zobrazení. 

Učit se kdekoliv

S týmem programátorů a 3D designérů společně vymysleli aplikaci Human Anatomy VR, jejíž pomocí se budoucí lékaři dostanou přímo ke konkrétním orgánům: Stačí do speciálních brýlí vložit chytrý telefon, a ocitnou se v úžasném i složitém světě naší tělesné schránky. Jakýkoliv orgán nebo strukturu si lze prohlížet, otáčet i studovat, a snáz tak pochopit, jak celé tělo funguje.

Tomáš Brngál se svým týmem založil firmu Virtual Medicine a licenci ke zmíněné aplikaci věnoval v roce 2016 lékařské fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Ta ji začala plně využívat a jako první na Slovensku zřídila virtuální anatomickou učebnu. 

TIP: Léčba virtuálním strachem: Jak se léčí klaustrofobie a další lidské děsy

Human Anatomy VR se však nutně neváže ke konkrétnímu místu: Studenti se s ní mohou učit i doma, v knihovně či kdekoliv jinde. Celkem 92 % z nich navíc v průzkumu potvrdilo, že nyní anatomii zvládají mnohem lépe a nemusejí nad předmětem trávit tolik času. Aplikace se kromě toho již stihla rozšířit do celého světa, takže úspěšně slouží desítkám tisíc uživatelů ve více než 150 zemích.