Význam fráze „kout pikle“ známe asi všichni: Označuje se tak pletichaření a spřádání úkladů. Ovšem co konkrétně ony pikle jsou, to ví jen málokdo. Původem uvedeného spojení si totiž nejsou zcela jisti ani lingvisté. Jako nejvíc pravděpodobná se každopádně jeví souvislost se slovem „pikel“, které dřív odkazovalo k malé bodné zbrani.

TIP: Jazykovědma prozrazuje: Kde se vzala klika a proč je smůla pech?

Kdo kul pikel, ten si tedy doslova připravoval nástroj pro úkladnou vraždu. Díky kapesním rozměrům se zmíněná zbraň dala snadno ukrýt, proto se dobře hodila pro zákeřný útok. Dnes už se pikle samozřejmě kují pouze v přeneseném smyslu, takže takové intrikaření nemusí nutně nikoho sprovodit ze světa. 

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Italská dědička, múza a mecenáška umění, římská markýza Luisa Casati Stampa di Soncino desítky let fascinovala Evropu a svým excentrickým stylem života dodnes inspiruje umělce, spisovatele, módní návrháře i filmaře. V patnácti letech osiřela. Protože byla až patologicky stydlivá, vytvořila ze sebe legendu – sama sobě vymyslela novou identitu. Bytost, kterou stvořila, dokázala na rozdíl od ní žít divoký život plný historek tak propracovaných jako šaty, které nosila. 

Obklopila se zvířátky. Její bílí pávi byli vycvičení tak, že hřadovali na jejích okenicích. Albínské kosy nechala barvit na různé bary, aby svou přítomností zdobili její proslulé večírky. Procházela se po ulicích oblečená jen a pouze v kožichu a na vodítku si vedla gepardy. Kolem krku místo šperků nosila živé hady. Na jejích opulentních večeřích obsluhovali nazí pozlacení sloužící a u jídelního stolu vedle ní sedávala vosková figurína – její dokonalá kopie dokonce s parukou z jejích vlastních vlasů. V mihotavém světle svíček pak hosté jen těžko rozeznávali, která markýza je ta pravá!

Večery v jejím domě tak byly víc než jen společenskou událostí. Luisa vždy vypracovala podrobný scénář, aby se staly uměleckým dílem. Brala si to nejlepší ze secese, ale inspirovala už moderní umělecké směry, jako byl futurismus či kubismus. Man Ray ji vyfotil coby „surrealistickou Medusu“, maloval ji Picasso, Giovanni Boldini nebo fauvista van Dongen. Psal o ní Marinetti, Ezra Pound nebo Jack Kerouac. 

TIP: Dámy z Llangollen: Kvůli lásce předběhly dobu a vstoupily do dějin

Krach na burze ji ve třicátých letech připravil doslova o všechno. Přestěhovala se do jednopokojového bytu v Londýně, kde pořádala ezoterické seance. Říká se, že bývala viděna, jak ve vypelichaném kožichu prohledává popelnice. V roce 1957 ji ranila mrtvice. Je pohřbená se svým milovaným pekinézem a na víčkách má nalepené umělé řasy.

Už nějakou dobu tušíme, že přibližně 85 procent hmoty vesmíru tvoří temná hmota. Přes velké úsilí odborníků je stále jen hypotetická a není jasné, jaké částice ji tvoří. Mezi významné kandidáty na částice temné hmoty patří axiony, hypotetické „přízračné“ částice, které by měly být mnohokrát lehčí než elektrony. Až doposud ale vzdorovaly všem snahám o objevení. Není ani jasné, jaké přesné vlastnosti by měly mít.

Vědci předpovídají, že pokud axiony existují, měly by vznikat na velmi extrémních místech. Jde například o jádra umírajících masivních hvězd, které v blízké době vybuchnou jako supernova. Vědci předpokládají, že pokud takové hvězdy chrlí axiony, mohli bychom je detekovat poté, co se setkají se silným magnetickým polem, ve kterém se mohou přeměnit na fotony.

Pátrání u červeného veleobra

Mengjiao Xiao z amerického institutu MIT a jeho tým se zaměřili na červeného veleobra Betelgeuse ze souhvězdí Orionu, který by měl během milionu let explodovat jako supernova. Tato obří umírající hvězda by měla být doslova továrnou na axiony, které by z ní měly ve velkých množstvích vylétat do okolního vesmíru.

TIP: Záhadné gama signály z centra Mléčné dráhy nepocházejí od temné hmoty

Xiao s kolegy pátrali v okolí Betelgeuse po fotonech v určité vybrané oblasti spektra rentgenového záření, které by měly vznikat přeměnami axionů v magnetickém poli. Jejich úsilí ale bylo marné. Vědci u červeného veleobra žádné stopy po axionech nenašli. To ale neznamená, že by jejich výzkum byl k ničemu. Díky jejich výsledkům můžeme s velkou dávkou jistoty vyloučit existenci axionů o určitých vlastnostech, což úspěšně zúžilo další hledání.

Během bojů u Piavy na počátku léta 1918 sehrály důležitou roli výborně připravené jednotky XVI. sboru podmaršálka Rudolfa Králíčka, rodáka z moravských Huštěňovic. Jednotky jeho 58. pěší divize (1. pěší pluk z Opavy a 2. prapor polních myslivců z Hradce Králové) se přepravily úzkými a hlubokými rameny kolem výběžku ostrova Grave di Papadopoli a dovedně se uchytily na italských hrázích.

Čekání na posily

Odtud se divize přes značný italský odpor probila až do Maserady sul Piave. Pak ale marně dva dny čekala na posily, neboť Králíčkovy další síly musely dle rozkazů podpořit vedlejší IV. sbor, byť se na jeho úseku mnoho nedělo. Pak se po prvních úspěších habsburských sborů na předmostích začala útočná operace hroutit. Zatím nikoli pod italskými protiútoky, ale kvůli problémům jiného rázu.

Do AOK začala z fronty přicházet stále častější hlášení typu: „U XXIV. sboru jsou vysokou vodou strženy všechny mosty, Piava se zvedla o dalších 78 cm, rychlost vody je 3,9 m za sekundu; ostrovy jsou zaplaveny, udržení mostů nad vodou je v této době vyloučeno. O přeplavení s municí a stravou se pokusíme. Spojení přes Piavu pouze rádiem a optickým přístrojem.“ Podobně odpovídali dělostřelci: „Munici máme na osm dní, 4,9 ran denně na jedno dělo; se stravou asi vydržíme pouze do pětadvacátého.“ 

Smrt v řece

Zkušený generálplukovník Svetozar Borojević von Bojna se ještě na počátku června v Udine při setkání s císařem Karlem postavil proti riskantní operaci. Přítomné muže, uvyklé tichu svých pracoven a nikoliv realitě fronty zcela kuse upozornil, že jdou „chytat býka za rohy“. Ale nebyl to býk, nýbrž generál Armando Diaz, kdo nakonec zaútočil. Italský velitel znalý věci dosud držel své vojsko v obraně sestávající z několika pásem členěných až do hloubky 15 km.

Zde připravoval s pomocí Dohody 7 000 děl jako hlavní sílu protiútoků. Z nich sice nechal sporadicky ostřelovat nepřítele přes řeku, stále však čekal na pravý čas k ataku vyhladovělého a vyčerpaného protivníka. Teprve nyní císař Karel poznal, že se ofenziva nenávratně hroutí. Nakonec nemohl jinak než povolit (20. června) a poté přímo nařídit, aby se „trupy vojskové skupiny Borojević“ vrátily zpátky na piavský levý břeh. Voda mezitím poněkud opadla, avšak i tak zůstalo v proudu i kolem řeky mnoho císařských vojáků.

Zpět za Tagliamento

Od sklonku června až do konce října 1918 vyčkávala zdecimovaná c. a k. armáda opět ve vodou zaplavených a bažinatých postaveních na východní hrázi řeky na svůj osud. Neupravení, nemytí a převážně v potrhaných uniformách trpící vojáci čelili opět hladu. Denně žvýkali bochníček slámového chleba (500 g/den), maso nedostávali již téměř žádné (a když už, tak pocházelo z padlých či zastřelených vychrtlých koní). Polévka se podávala s uschlou zeleninou a „káva“ byla z pražené kukuřice. Blížícího se nepřítele pak odráželi ponejvíce dělostřelci, ač i oni se ozývali stále méně, neboť jim docházela munice. Palbu vedli ze statických postavení, protože k táhnutí děl už neměli žádné prostředky.

Pak přišel 24. říjen 1918, kdy italské vrchní velení zahájilo velkou ofenzivu po celé délce fronty – od Alp až k Jaderskému moři. Italové se spojenci již v dalších dnech (27.–29. října) nevratně prolomili rakousko-uherské linie a narychlo budovaná obranná sestava se teď hroutila skoro všude. Většina císařských vojsk tak začala s ústupem za původní rakouské hranice. Od Piavy se rovněž probíjely na svůj vrub i Borojevićovy jednotky – převážně k Tagliamentu, kde vojsko mohlo po šťastném přechodu řeky konečně vyjít z boje.

Poslední pochod

Za Rakušany se táhly od Monticana tři britské pěší divize sledující jejich poslední pochod. Nepřítel se ale nehodlal vrhnout do dalších krvavých půtek, neboť všichni měli už dost krutostí války na západě a nechtěli zemřít během posledních hodin bojů na jakési neznámé italské řece. Pokud tak narazili na samostatnou jednotku, odvedli její muže jako své zajatce zpět k Trevisu.

Při odchodu habsburských sborů od Piavy docházelo někdy až ke kuriózním okamžikům. Například Boroević v jakémsi zatracení hlásil ještě 28. října (kdy monarchie již v podstatě neexistovala) do Badenu císaři, že „jeho vojáci všech národností stále kladou odpor s veškerou poslušností. Ti, kteří by tak neučinili, budou k poslušnosti přivedeni“. Jednotky stahující se od Piavy s sebou vedly dokonce 12 000 italských zajatců, ale po ujednání příměří (3.–4. listopadu) došlo k jejich propuštění, načež se z Terstu rozjeli do svých domovů. Naproti tomu Italové odvedli ještě asi 350 000 již odzbrojených bývalých rakousko- -uherských vojáků do svých zajateckých táborů. Inu „Cantare Vittoria – Nárok vítězství“! 

Počátkem 19. století pronikají Američané těžko prostupnými Appalačskými horami táhnoucími se od zálivu svatého Vavřince východním pobřežím téměř až po Západní Floridu. Kráčí indiánskými stezkami k blahodárnému veletoku Mississippi. Jeho západní břeh ale ovládají po celé délce až ke strategicky skvěle položenému městu New Orleans Francouzi. Můžou tak kontrolovat veškerý americký obchod mířící z Mexického zálivu do Evropy i centrální oblast dnešních Spojených států.

Napoleon Bonaparte, který se v roce 1799 chápe moci ve Francii, si totiž Louisianu (pojmenovanou po jednom z nejslavnějších francouzských králů) bere nazpět od Španělska. Španěly k tomuto kroku v podstatě donutí – na starém kontinentu francouzská vojska rychle obsazují takřka celou oblast Pyrenejského poloostrova.

Nežádoucí Francouzi

Bonaparte chce v Severní Americe zprvu vybudovat bývalé impérium a výchozím bodem k tomuto cíli má být New Orleans. O jeho významu moc dobře ví i americký prezident Thomas Jefferson. „Na tomto světě existuje jediné místo, jehož držitel je naším přirozeným a zřejmým nepřítelem. Je to New Orleans,“ praví rozhodně. Jefferson je v roce 1802 odhodlán i k ozbrojenému střetu. „Toho dne, kdy se Francie zmocní New Orleansu se musíme sjednotit s britskou flotilou a britským národem,“ koketuje dokonce s myšlenkou na spolupráci s někdejším nepřítelem. Nejdříve ale uvážlivě sáhne k diplomacii. 

Americký vyslanec ve Francii Robert R. Livingston dostává obtížný úkol. Musí vymyslet, jak zařídit, aby ústí Mississippi nekontroloval Napoleon. Píše se rok 1803, Bonaparte válčí kde se dá a diplomaté dlouze vyjednávají.

V dubnu se náhle francouzský mistr Charles Maurice de Talleyrand-Périgord svého amerického protějšku zeptá na zajímavou otázku. Zkoumá, zda by Američané celou oblast Louisiany nechtěli koupit! Politické špičky USA jsou v šoku. Nabídku nečekají, ale ihned po ní skočí. Proč Napoleon mění plány? Nepodaří se mu totiž dobýt cukrem oplývající ostrov Santo Domingo (dnešní Haiti a Dominikánská republika) a v Novém světě má momentálně nedostatek sil. Navíc chystá invazi do Anglie a peníze se mu náramně hodí… 

Co jsme koupili?

Odkup rozsáhlého území přijde Američany na něco málo přes 15 milionů dolarů. Jedním tahem pera tak zdvojnásobí svou rozlohu a stanou se pány největší vnitrozemské vodní přepravní sítě na světě. Samotná dohoda z 30. dubna 1803 nicméně působí velmi vágně. Prodávané území Louisiany je popsáno poměrně nepřesně a ve volném výkladu obsahuje i Texas a západní Floridu.

Když se Američané pídí po jasném určení toho, co kupují, Talleyrand odpoví lišácky: „Nemohu vám poradit. Výhodně jste nakoupili a předpokládám, že toho dokážete využít!“ A Američané toho vskutku využijí. Pás pevniny táhnoucí se od Mexického zálivu směrem na severozápad až k pramenům přítoků Mississippi ve Skalnatých horách rozšiřuje USA o území, na které byste vedle sebe mohli poskládat Německo, Španělsko, Itálii a Francii i spolu s Velkou Británií!

Nejlepší kontrakt?

Největší výhodou ale bylo již zmíněné rozvětvené povodí Mississippi, které hraje roli ve stále čilejším obchodu. Budují se přístaviště, zdokonaluje se lodní doprava, která je navíc levnější, než doprava po souši. Američané už v obchodu nemusejí spoléhat pouze na přístavy podél pobřeží Atlantiku. Mladičká demokracie získává strategicky cennou geografickou hloubku (její hlavní osídlení na východním pobřeží lze lépe bránit) i obrovskou plochu úrodné země v jednom. 

TIP: Obchod tisíciletí aneb Jak získaly USA zlatonosnou Aljašku za babku

Vše má nicméně právní háček. V ještě poměrně čerstvé ústavě Spojených státu není ani zmínka o možné koupi cizího území. Jefferson nejprve zvažuje schválení dodatku k ústavě, který by tuto věc ošetřoval. To se moc nezamlouvá jeho poradcům, kteří se bojí, že Napoleon by mohl během schvalování nového dodatku změnit názor. Prezidenta obratně přesvědčí, že možnost státu koupit si území přece vyplývá z práva uzavírat dohody. Senát pak v říjnu smlouvu naprostou většinou v poměru 26:6 ratifikuje. Jefferson je spokojený – o toto území se ostatně zajímá dlouhodobě. Ale ze zcela jiného hlediska. Jako amatérského vědce ho nejvíce zajímá tamní flora a fauna. Výzkumníci tak ještě před prodejem narazí třeba na psouna prérijního nebo straky, které vědecky zdokumentují. 

Budování systematické obrany

Spojené státy v následujícím období řeší, jak své hranice co nejúčinněji zabezpečit. Na západě a na jihu zůstávají Španělé. S pomocí místních indiánů na ně tlačí nejprve na Západní Floridě, odkud se po čase skutečně stáhnou. Podobný princip pak Američané aplikují i na západě. Tam dochází k uzavření smlouvy mezi Spojenými státy a Španělskem v roce 1819. Americký kolos získává klíčový přístup k vodám Pacifiku a nic mu nebrání k tomu upřít svůj zrak na jih a oblast Texasu a Mexika. Rodí se nová světová velmoc…

Zformování Sluneční soustavy přímo z pozůstatků supernovy není dost dobře možné. Ejekta směřující od hvězdného výbuchu jsou velmi horká a dosahují vysokých rychlostí, což prakticky vylučuje jejich kondenzaci do gravitačně vázaného útvaru. Vzájemné rychlosti částic v horkém plynu jsou příliš velké a náhodně vzniklé gravitační zhustky se okamžitě rozdrobí do okolí. Hvězdy se utvářejí výhradně z velmi chladného molekulového plynu. 

TIP: Co zbude po hvězdných explozích: Bílí trpaslíci, neutronové hvězdy či planetární mlhoviny

Přesto hrála supernova, přesněji několik generací předchozích supernov, pro zrod Sluneční soustavy důležitou úlohu. Jednak zmíněná ejekta obohatila panenský mezihvězdný plyn o těžší prvky a prach, který je při formování stálic důležitý. A pak to mohla být právě rázová vlna ze supernovy, jež vyvedla prasluneční mlhovinu z rovnováhy a umožnila počátek gravitačního kolapsu Praslunce. 

Prazvláštní a pestrá směsice božstev, mýtů, tradic a posvátných míst prapůvodních obyvatel Evropy a nově příchozích Indoevropanů. Tak bychom mohli charakterizovat náboženství Keltů, etnika, jež je neodmyslitelně spjato se střední Evropou, kolébkou keltské civilizace.

Historičtí Keltové pak postupně expandovali všemi směry, od Británie po Turecko. Česká kotlina nebyla výjimkou. Právě na našem území totiž sídlili keltští Bójové, příbuzní velkého kmene ze severní Itálie, kteří dali našemu území i jméno – Boiohaemum (Bohemia). Název poprvé použil v 1. století dějepisec Tacitus a jsou to rovněž antičtí autoři, například Caesar či Lucanus, kteří nám jako jediní zanechali alespoň základní informace o podobě keltského náboženství a jeho božstev. Z větší části jsme však odkázáni na archeologické prameny a případné analogie.

Nejistý panteon

Ve vztahu ke středoevropským Bójům a jejich panteonu nutno poznamenat, že se k našemu území nevztahují žádné písemné zprávy ani jiné prameny, které by přímo dokládaly podobu jejich náboženství. Přesto se můžeme na základě analogií a známých skutečností pokusit alespoň částečně rekonstruovat úlohu a podobu božstev, jimž Bójové vyjadřovali úctu a do nichž vkládali své naděje. Přímá rekonstrukce keltského panteonu je nemožná, a to nejen z hlediska nedostatku pramenů. Keltové totiž vynikli ve schopnosti přisvojit si a absorbovat mnohé z toho, s čím se na svých cestách Evropou setkali. To platí nejen o kulturních a ekonomických vlivech, ale nelze to vyloučit ani v případě některých božstev a mýtů, které dále rozvíjely už tak pestrý svět jejich božstev.

Případný keltský panteon nese také mnohá specifika. Na jedné straně se objevují téměř univerzální mužská božstva indoevropského původu, například hromovládný Taranis, a na straně druhé přetrvává v keltském náboženství dominantní úloha mateřských bohyň, které jsou neolitickým dědictvím z dob před příchodem Indoevropanů. Tyto Velké mateřské bohyně či Velké matky spojované s plodností země se objevují v podobě desítek dalších lokálních bohyň. Nepřehlednost umocňuje i to, že se mnoho keltských božstev objevuje v jednotlivých krajích pod různými jmény a někdy též s pozměněnými atributy či vlastnostmi. To záviselo na místních a zeměpisných i hospodářských odlišnostech. 

Abnoba, strážkyně lesa

Kult keltské bohyně Abnoby je znám z území Německa, z oblasti Schwarzwaldu, kde je doložen devíti nápisy z římské éry. Na dvou z nich byla Abnoba ztotožněna s římskou bohyní lovu Dianou. O Abnobě, či pohoří téhož jména, se zmiňuje i několik římských autorů, například Plinius starší či Tacitus.

Abnoba byla božskou strážkyní lesů a pramenů, ochránkyní zde žijících tvorů i rostlin, což byl jeden z rysů Velké mateřské bohyně. Jejím možným atributem byl zajíc.

Belenos, zářivý bůh

Sluneční bůh byl úzce spojovaný se svátkem beltine (30. dubna), kdy se na oslavu příchodu léta zapalovaly velké posvátné ohně. Uctívání Belena, jenž byl v římské době pro značnou podobnost ztotožněn s Apollonem, je prokázáno v Británii, Španělsku, Francii, Rakousku a také v severní Itálii, což byla oblast osídlená kmenem Bójů s centrem v Bononii (dnes Bologna). Dá se říci, že Belenos byl bohem pankeltským, v mnohém se podobal bohu Lugovi. Jeho božskou partnerkou byla bohyně Belisama. Jako božský pár pak mohli v keltské mytologii vládnout obloze a řídit cestu slunečního kotouče.

Cernunnos, rohatý pán podsvětí

Boha Cernunna, jehož dominantním rysem bylo jelení paroží, uctívali na celém keltském území, od Británie po Rumunsko. Jsou známy desítky jeho vyobrazení, kde je často doprovázen divokými zvířaty (jelen, býk, vlk či medvěd), v ruce drží keltský nákrčník torques a velmi často jsou jeho atributem také dva hadi, někdy též rohatí. Bůh je nejčastěji zobrazen v podobě „sedícího buddhy“. Cernunnos bývá považován za pána podsvětí, zároveň je však bohem přírody a plodnosti, který vládne všem živým bytostem. Velmi výmluvná je zejména jeho spojitost s jelenem, který byl Kelty považován za mytického předka. Stal se symbolem plodnosti i obnovy a průvodcem zemřelých. Je možné, že Cernunnos byl dokonce bohem předindoevropským a jako takový byl novými bohy zapuzen do role pána podsvětí.

Obdobou Cernunna by mohl být Vogesus, bůh lovu, jehož kult je znám z oblasti francouzských Vogéz. Existuje i zajímavá souvislost s českým prostředím. Že je Krakonoš ozvěnou pohanského boha, netřeba pochybovat. A německý Rübezahl, u nás známý právě jako Krakonoš, byl původně zobrazován s jelením parožím. 

Cissonius, ochránce obchodníků

Galský bůh, jehož kult máme doložen v oblasti severní Francie a jižního Německa, je považován za ochránce obchodu. V tom utvrzuje nejen výklad jeho jména, ale též fakt, že byl Římany ztotožňován s Merkurem. Byl zobrazován jako vousatý muž s přilbou jedoucí s pohárem v ruce na beranu a doprovázený kohoutem a kozou. Později přebral podobu mladého Merkura s okřídlenou přilbou. Známa je rovněž jeho ženská obdoba, bohyně Cissonia.

Epona, vládkyně koní

Velká mateřská bohyně uctívaná od Británie, přes Portugalsko a jih Itálie až po Balkán. Její kult dokládá na 300 nápisů a zobrazení. Typickým atributem je kůň, v jehož přítomnosti je zobrazována, někdy má rovněž vůz, koš s ovocem či klasy obilí. Ty jsou symbolem plodnosti a úrody. Velmi často byla uctívána u pramenů, což dokládají četné nálezy obětin v podobě koňských figurek. Epona, jejímž manželem byl nebeský bůh Taranis, je jediným keltským božstvem přejatým Římany. Byla lidovou bohyní, ctěnou hlavně na venkově.

Epona je symbiotickým božstvem neolitické mateřské bohyně a koně, jenž je symbolem indoevropským. Fakticky je zosobněním země. Na Eponin význam v mytologii českých Bójů patrně odkazuje i prastará pověst ze středních Čech, podle které se v Českém krasu, v blízkosti stradonického oppida, objevuje bohyně na bílém koni. Navíc, jméno zdejší řeky Litavky je keltského původu a je zároveň jménem Kelty uctívané bohyně Matky Země, Litavis.

Esus, dobrý bůh

Esus byl jedním z trojice nejvýznamnějších galských bohů. Jeho jméno je vykládáno jako „dobrý“ či „pán“ a byl patrně bohem válečníků, v dobách míru pak ochráncem lidí. Své místo měl i v kultu plodnosti. Zobrazován je s plnovousem a sekyrou v ruce. Na některých vyobrazeních má kolem hlavy lístky jmelí. Esovi se obětovalo oběšením, kdy byla oběť pověšena na strom a podříznuta. Strom je rovněž jedním z jeho atributů. Římané jej srovnávali s Martem, bohem války, někdy též s Merkurem. 

Genius Cucullatus

Záhadné pankeltské božstvo, které se hojně objevuje na Kelty ovládaném území včetně Německa a Rakouska. Jedná se o postavu zahalenou v plášti s kapucí, nejčastěji vystupující v trojici a jako doprovod mateřských bohyní. Většinou je zobrazován bez atributů. Úloha božstva byla patrně ochranitelská, šlo o jakéhosi strážného ducha.

Lugos, bůh devatera řemesel

Sluneční bůh Lugos, též Lugh, byl jedním z nejoblíbenějších a nejrozšířenějších keltských bohů. Na jeho oblibu dodnes upomínají názvy měst jako Lugo, Lyon, Leiden či Legnica. Byl bohem nebeským, zosobněním slunce, vystupuje též jako zručný řemeslník, harfeník a pěvec. Jeho jméno nese i jeden ze čtyř velkých keltských svátků, oslava sklizně Lughnasad. Jeho atributem je kopí a zasvěcen mu je havran či vrána.

Sucellos, bůh mnoha tváří

Patrně velmi staré božstvo, které původně mohlo být bohem-stvořitelem. Velmi ho uctíval kmen Arvernů a také Bójů. Z Galie je znám z více než dvou set vyobrazení. Zatímco jeho atributy jsou charakteristické (kladivo či palice na dlouhé násadě a pohár či soudek), jeho podoba je velmi proměnlivá region od regionu. Na jihu se blíží vzhledu římského Silvana, zahaleného ve vlčí kůži, na severu připomíná germánského boha Thóra. Proto ani jeho božské kompetence nejsou zcela jasné. Nejčastěji mu je připisován patronát nad zemědělstvím, lesem a alkoholickými nápoji. Sucellovou manželkou byla Nantosvelta, „otvíračka potoků“, bohyně plodnosti a ochránkyně lidských obydlí. Několikrát jsou zobrazeni společně, tehdy jsou symboly prosperity a rodinného života.

Taranis, nebeský hromovládce

Další z trojice hlavních galských bohů, o nichž referují antičtí autoři. Je původním keltským nebeským vládcem a bohem hromu, podobným germánskému Thórovi, slovanskému Perunovi či římskému Jovovi. Jeho atributem je šesti- či osmiloukoťové kolo, blesk, spirála či triskelion a velký mlat. Jeho široce rozšířený kult dokládají i v Čechách nacházené amulety, takzvaná Taranidova kolečka. Taranidovi se obětovalo žehem a zasvěcen mu byl dub. Dochovalo se na dvě stě oltářů s jeho jménem či podobou.

Teutates, bůh válečníků

Poslední z nejvyšší božské trojice galských bohů. Jeho jméno je vykládáno jako „otec kmene“, což z něj může činit jakéhosi mytického kmenového prapředka, neboli „boha lidu“ všech Keltů. Římané jej nejčastěji ztotožňovali s válečnickým Martem, někdy ale také s Merkurem, bohem obchodníků. Teutates je považován za ochránce a průvodce válečníků, má však vztah i k zásvětí.

Teutatovým symbolem je často ozdobný prvek tvaru S a V, též v podobě beraních rohů, beraní hlava či samotný beran. Od 3. století př. n. l. je Teutates často zobrazován jako kanec, například na mincích, či v jeho přítomnosti. Teutatovi se obětovalo utopením. Jeho kult je znám z Británie, Španělska, Francie a Rakouska.

Image

Čtěte také

Na slovanském Olympu (1): Kterým bohům se klaněli staří Čechové?

Počátky M14 sahají do září 1944, kdy americká armáda začala na základě zkušeností z probíhající války hledat novou pušku, která bude mít větší palebnou sílu a přitom nižší hmotnost než v té době používané typy. Pěchota tehdy disponovala dvěma kvalitními modely ručních zbraní, které tvořily páteř výzbroje družstva, nicméně velení s nimi nebylo zcela spokojeno. Automatická puška (de facto lehký kulomet) M1918 BAR dávala družstvu postačující palebnou sílu, ale pro dlouhodobější manipulaci byla příliš těžkopádná. Samonabíjecí pušku M1 zase znevýhodňoval systém doplňování munice, používající nábojový rámeček s kapacitou 8 nábojů. Palebnou sílu rovněž limitovala poloautomatická konstrukce. Ideálem se v očích armády stala kombinace obou uvedených zbraní, tedy vlastně již útočná puška.

Americký vs. belgický kandidát

Kýžený výsledek se pokoušela přinést řada konstrukcí, až nakonec v červnu 1951 vznikl prototyp T44. Jeho vývoj trval ještě několik let a provázely ho intenzivní srovnávací zkoušky s dalším kandidátem – modelem T48 (variantou belgické útočné pušky FN FAL). Obě zbraně používaly náboj T65 (7,62×51 mm), v roce 1953 standardizovaný jako jednotná pěchotní munice NATO.

Americký model T44E4 nakonec vyhrál díky o 0,5 kg nižší hmotnosti a jednodušší konstrukci. V červnu 1957 byl přijat do výzbroje ozbrojených sil jako puška M14 (útočná puška), respektive M15 – podpůrná varianta s těžší hlavní a dvojnožkou, jež v pěším družstvu plnila roli lehkého kulometu. Zavedení nových zbraní znamenalo velký krok k unifikaci výzbroje pěchoty, protože měly nahradit pušku M1, lehký kulomet BAR, poloautomatické a automatické karabiny M1 a M2 a samopal M3.

Stejně účinná ale lehčí

Všechny tyto zbraně se nacházely ve výzbroji pěší čety a používaly tři druhy nábojů, což ztěžovalo logistiku. Útočná puška M14 si zachovala stejnou účinnost jako její předchůdkyně a byla dokonce lehčí. Nová konstrukce měla řadu novinek zvyšujících ovladatelnost a taktickou hodnotu v boji. Praktickým vylepšením byla kromě využití odnímatelného zásobníku možnost jeho nabíjení 5rannými nábojovými pásky otevřeným závěrem.

Díky tomu mohl voják doplnit poloprázdný zásobník přímo v boji v poloze vleže. M14 také dostala kompenzátor, díky kterému nebyl na vzdálenost vyšší než 50 m viditelný záblesk z ústí hlavně. Polní zkoušky ukázaly odolnost i při hrubém zacházení a spolehlivost v extrémních povětrnostních podmínkách.

Pomalá výroba

M14 byla schválena k zavedení do výzbroje již v roce 1957, o její masové produkci se rozhodlo o rok později. K jednotkám se první exempláře dostaly na jaře 1960, kdy začalo přezbrojování 101. výsadkové divize. V následujícím roce obdržel M14 i americký kontingent v Evropě. Rovněž námořní pěchota si musela na nové zbraně počkat, protože její přezbrojování začalo v roce 1961 a trvalo takřka celou polovinu dekády. Vedle pušek samotných dodávaly zbrojovky i příslušenství – náhradní zásobníky, bajonet M6 či úsťový granátomet M76.

TIP: Mauser M 98: Nejlepší německá puška se vyráběla v Brně

M14 se osvědčila jako velmi spolehlivá a účinná zbraň, problematickou se ale ukázala střelba dávkou, protože při ní se zbraň obtížně ovládala a výsledkem bylo často plýtvání náboji bez efektu v cíli. To se ale jednoduše vyřešilo tím, že přímo u jednotek zbrojíři upravili mechanismus, aby mohl střílet pouze jednotlivě. V taktickém konceptu boje malých jednotek pěchoty měli podpůrnou palbu dávkami totiž vést hlavně kulometčíci, kteří utvářeli palebnou sílu každého střeleckého týmu a disponovali verzí M15.

Dokončení: Americká puška M14: Ikonická zbraň vydržela ve výzbroji jen krátce (2) (vychází ve čtvrtek 4. února)

Podle odborníků německé Universität Hohenheim asi 80 procent ovocných stromů v Německu trpí tím, že nejsou pravidelně prořezávané. Přitom právě takový zákrok obvykle významně zvyšuje pevnost stromů a jejich odolnost vůči prostředí, herbivorům a patogenům.

David Reiser s kolegy navrhují jako řešení robotického sadaře s umělou inteligencí. Pásový robot Phoenix sice člověka příliš nepřipomíná, má ale k dispozici motorovou pilu a s prořezáváním se jistě vyrovná podobně jako lidští kolegové. Phoenix je vybavený soustavou senzorů, včetně kamer a laserového LIDARu, které mu mají maximálně usnadnit jeho práci.

TIP: BrambleBee: Autonomní robot specialista na opylování ostružin

Robot Phoenix pracuje tak, že nejprve vyhledá strom. Současný prototyp bude při cestě mezi jednotlivými stromy řízen manuálně svými tvůrci, v budoucnu to zvládne sám, pomocí senzorů, inteligence a GPS navigace. Když se Phoenix dostane ke vhodnému stromu, tak ho nejprve objede kolem dokola. Přitom pořídí 3D sken stromu, který následně zpracuje palubní umělá inteligence robota. Nakonec se Phoenix pustí do práce s motorovou pilou a podle vytvořeného 3D modelu ovocný strom prořeže. Možná se časem budeme s podobnými roboty setkávat i v naší krajině.

Jedním z důležitých parametrů při stavbě nového mrakodrapu je jeho odolnost vůči větru. Turecké architektonické studio Hayri Atak Architectural Design tuto výzvu pojalo zcela jinak. Jejich mrakodrap Squall Tower tvoří tři obří lopatky, otáčející se díky síle větru kolem pevné středové osy. Otáčení by pak podobně jako u vertikálních větrných turbín mělo generovat elektrickou energii. 

TIP: Nejkrásnější mrakodrapy světa: Vítězem je 632 metry vysoký Shanghai Tower 

Kromě novátorského přístupu k energetické soběstačnosti je Squall Tower zajímavý i z pohledu jeho případných obyvatel – otáčející mrakodrap nabídne neustále měnící se výhled. Nepůjde přitom o žádný kvapík, ze kterého by se při pohledu z okna měla točit hlava. Jednu otočku by měl mrakodrap zvládnout za 48 hodin. Originální koncept je navržen pro Dubaj, nicméně není jasné kdy (a zda vůbec někdy) spatří světlo světa.