Václav Cibulka byl učitelem od roku 1920, kdy po návratu z vojny dokončil studium na učitelském ústavu u sv. Anny v Praze. Hned nato začal učit na Obecné škole chlapecké v Praze-Bubnech. 1. září 1928 byl jmenován výpomocným učitelem při Obecné škole smíšené v Hostivaři. Jeho nástupní měsíční plat činil zhruba 750 Kč. V porovnání s dělnickými profesemi to byla práce dobře placená a vážená. Václav se stal třídním učitelem IV. b s 45 žáky.

S prvními projevy krize se setkal už ke konci roku 1929. Pět dětí pocházelo z nuzných poměrů nemajetných rodin, které s nastupující krizí neměly žádné finanční prostředky. Hostivařská škola takovým dětem rozdávala mléko a školní obědy zdarma. O Vánocích dostaly poukázku na potraviny pro rodiče v hodnotě 25 Kč od místní organizace Červeného kříže.

Václav Cibulka se snažil těmto dětem pomoci, proto opakovaně žádal na městském školním výboru o finanční pomoc. Nakonec uspěl – byla uvolněna částka 1 000 Kč. Přesto nastaly perné chvíle, když se ukázalo, že ve třídě dochází ke krádežím. Nejprve se ztrácely drobnosti, později i hodnotnější věci. Podezření padlo na jednoho z žáků z nemajetné rodiny, který se záhy ke krádežím přiznal. Jak sám vysvětlil panu učiteli, kradl „protože rodiče a malí sourozenci měli hlad“. 

Soucitný kantor z Prahy

Až přílišný soucit s chudým žactvem však byl trnem v oku některým kolegům. Ti začali Václava pomlouvat u ředitele školy, poukazujíce na jeho „nezdravý zápal pro řešení situace nemajetných a problémových žáků, které řešit nemusí, neboť to ani není v jeho kompetenci“.  Přestože se hospodářská krize v jeho pracovní sféře zatím citelně neprojevila, narážel na její důsledky tam, kde by to nejméně čekal. Několikrát musel své postoje a chování obhajovat před učitelskou kárnou komisí a opakovaně byl předvolán před zástupce městského školního výboru, když se řešila otázka, zdali a jak se má učitel snažit pomoci svým žákům v nastalém období hospodářské krize.

Václav své postoje neustále obhajoval, ale bylo mu jasně dáno najevo, že do budoucna si škola ani výbor takové jednání nepřejí a nebudou ho tolerovat. Nakonec došlo k nejhoršímu. V lednu 1930 se opět prošetřovaly krádeže v několika třídách. Přispěním jednoho z učitelů, jenž je dával za vinu právě Václavovi, byl soucitný učitel připraven o práci. Rázem přišel o postavení, plat i služební byt. Odvolání se nikde nedomohl. Po této zkušenosti se rozhodl odejít z hlavního města. 

TIP: Bylo za Tatíčka lépe? Aneb nejslavnější hospodářské mýty První republiky

Zatrpklý z nastalé situace a obvinění bez důkazů se pokoušel najít zaměstnání až v Jihlavě. Bohužel nepravdivé zvěsti o jeho pražském působení doputovaly až na Vysočinu. Když chtěl 11. března 1930 pokračovat v cestě vlakem dál, osopil se na něj z neznámé příčiny drážní vrátný. Po výměně názorů dorazil strážník, jemuž Václav vynadal taky. Ten ho podrobil osobní prohlídce, při níž Václavovi zabavil básně a jiné spisy, v nichž osobitým způsobem zlehčoval postavení a důležitost školských úřadů a vtipnými glosami komentoval úděl trestanců.

Poněvadž Václav neměl stálé bydliště a policejní orgány ho vyhodnotily jako tuláka, pohnaly ho před jihlavský soud pro potulku. Za veřejné pobuřování byl odsouzen na měsíc žaláře. Po propuštění třel bídu s nouzí, potloukal se jako tulák po Vysočině a jen čas od času získal krátkodobé zaměstnání v zemědělství nebo průmyslu. 

V poslední době se stále častěji ukazuje, že se společenstva střevních bakterií, tedy mikrobiom, podílejí na mnoha procesech v lidském těle, včetně léčebných zákroků. Někdy je až šokující, jak daleko v těle mikrobiom „dosáhne“. Potvrzuje to i nedávný výzkum odborníků americké University of Pittsburgh, který se týkal vztahu mezi mikrobiomem a léčbou melanomu, tedy rakoviny kůže.

Výzkum se týkal protinádorového přípravku, který je inhibitorem imunitního proteinu PD-1 (programed cell death 1). Tato léčba, která představuje jednu z variant imunoterapie nádorů, může být velmi účinná. Experimenty ale ukazují, že funguje asi jen u čtvrtiny pacientů. Americké vědce přitom zaujal výzkum z roku 2017, podle kterého se na účinnosti léčby inhibitorem PD-1 podílejí střevní bakterie. Tehdy se totiž ukázalo, že léčba antibiotiky, která zničí určité střevní bakterie, významně zhorší účinnost těchto protinádorových léků.

TIP: Některé střevní bakterie omezují účinnost léků na Parkinsonovu chorobu

Badatelé nejprve zjistili, kteří pacienti příznivě reagují na léčbu inhibitorem PD-1. Pak jim odebrali fekální hmotu a transplantovali ji myším s melanomem. U těchto myší pak následně úspěšně zafungovala léčba inhibitorem PD-1. Když odebrali fekální hmotu pacientům, kteří předtím užívali antibiotika, tak se tento příznivý účinek nedostavil. Vše nasvědčuje tomu, že s mikrobiomem budeme muset v léčbě nádorů do budoucna počítat.

Na příkaz československého prezidenta Emila Háchy se v březnu 1939 uskutečnil tzv. Homolův puč, kdy velitel čs. armády na Slovensku generál Bedřich Homola obdržel rozkaz sesadit Tisovu vládu, odzbrojit Hlinkovy gardy a vyhlásit stanné právo. Přesně na tento výsledek uměle vyvolané eskalace Hitler už několik týdnů čekal. Nařídil generálnímu štábu dokončit plán vojenského obsazení českých zemí a pozemní i letecké síly byly uvedeny do pohotovosti. Svým generálům führer sdělil i přesné datum invaze: 15. března 1939.

Oficiálně se mělo jednat o „uklidňovací akci“ (Befriedungsaktion) s cílem zabezpečit „životní prostor náležející Německu“. Přesně v tomto duchu tedy berlínské ministerstvo zahraničních věcí dolaďovalo text tiskového prohlášení – údajný „chaos v českých zemích“ prý přiměl Německo k zásahu ve jménu obnovy pořádku. Háchova armáda měla být zpacifikována a donucena vydat svou výzbroj bez sebemenšího odporu.

Samostatnost, nebo maďarská okupace

Zároveň Hitler pokračoval v politické hře a pozval do Berlína sesazeného Tisa. Ten dorazil 13. března a ke svému překvapení byl přijat s poctami náležejícími hlavě státu. Diktátor pak Tisovi předložil dvě možnosti: buď dojde k vyhlášení samostatnosti slovenského státu, jenž obratem požádá třetí říši o ochranu, nebo Hitler „ponechá Slovensko svému osudu“, jímž byla myšlena zmíněná maďarská okupace. Volba tedy byla více než jasná.

V této situaci si nacistický diktátor 14. března povolal do Berlína i Háchu a Chvalkovského, kteří se – ve snaze zachránit svou zemi – audience několik dnů sami dožadovali. Když jejich zvláštní vlak opouštěl Prahu, německé divize v celkové síle asi 350 000 mužů už stály na hranicích – připraveny k invazi s kódovým označením Březnový vítr. Na severní Moravě Němci dokonce neváhali vstoupit na čs. území již toho dne kvečeru a 8. divize Wehrmachtu s Leibstandarte SS Adolf Hitler obsadila Moravskou Ostravu.

Osudová audience

Ve führerových očích šlo o přijatelné riziko a preventivní krok, jak zabránit Polákům v případné okupaci pohraničního regionu. Před setměním se v německých rukou ocitl také Místek (dnes Frýdek-Místek) a Vítkovice. Nazítří v 1.00 ráno přijal Hitler oba české politické lídry ve své matně osvětlené pracovně. Hácha chtěl za každou cenu udržet státnost a suverenitu, a proto měl připraveny rozsáhlé ústupky: uznání nezávislosti Slovenska, posílení vazeb Prahy na Berlín a sladění zahraniční politiky obou zemí.

TIP: Právník v době bezpráví: Role prezidenta Háchy za druhé světové války

V úvahu připadaly i kroky donedávna zcela vyloučené – demilitarizace vnitrozemí, povolení tranzitu jednotek Wehrmachtu nebo dokonce zřízení německých základen na českém území. Než však prezident stihl své návrhy předložit, ocitli se Hácha s Chvalkovským v početní i verbální defenzivě. Kromě diktátora na ně totiž čekal mimo jiné Wilhelm Keitel, Hermann Göring, Joachim von Ribbentrop, tlumočník a několik úředníků.

Vynucený souhlas

Vůdce očekával jediné – odsouhlasení okupace a telefonický rozkaz čs. armádě složit zbraně. Nejprve ultimativně přednesl své požadavky: začlenění českých zemí do třetí říše a volný vstup Wehrmachtu na jejich území. Poté se vložil do hry šéf Luftwaffe, který vykreslil chmurný obrázek rozbombardované Prahy, pokud se Češi nepodvolí a vláda nepřijme slovenské požadavky na poskytnutí nezávislosti.

Pokračování: Cesta do područí: Německá okupace českých zemí v březnu 1939 (4)

Hácha během líčení zkázy metropole zkolaboval a führerův lékař ho musel přivést k vědomí. Hitler pak bledému prezidentovi sdělil zesměšňující i zastrašující poznámku: „Až se stydím, když si uvědomím, že na každý váš prapor připadá jedna naše divize.“ Šlo o poměrně přesný poměr sil nahlášený do Berlína sudetskými agenty.

Zatímco mánii po koncertech Beatles v Anglii pozvolna střídá první vlna punku, anglické dívky žijí ve strachu. Necelých sto let po řádění Jacka Rozparovače se objevuje jeho následovník. V noci stíhá osamocené mladé ženy, většinou prostitutky, které nejdřív omráčí kladivem a poté rozpárá nožem či naostřeným šroubovákem. Pouze místo londýnské čtvrti řádí v hrabstvích Yorkshire a Lancashire na severu Anglie.

Yorkshirský rozparovač

Peter Sutcliffe, jak se Yorskhirský rozparovač jmenuje, si své první oběti vyhlédl v roce 1975. První dvě ženy útok kladivem přežily, další tři to štěstí neměly. Městem Leeds a jeho okolím se začala šířit panika. Nejdřív mezi prostitutkami, které se hromadně stěhovaly desítky kilometrů daleko. Po pátém útoku, jemuž podlehla šestnáctiletá prodavačka, byly vyděšené všechny ženy. V roce 1978 už Yorkshirským rozparovačem žila celá Anglie. Na pátrání po něm se podílelo více než dvě stě detektivů, zprávy s různými hypotézami plnily noviny každý den. 

Sutcliffovo dopadení pravděpodobně oddálilo několik nešťastných náhod a chyb vyšetřovatelů. Několik měsíců se například kriminalisté zabývali nahrávkou a dopisy, o nichž byli přesvědčení, že je psal vrah z Yorkshiru. Po zatčení Sutcliffa se ukázalo, že byly falešné. Jejich skutečný pisatel John Humble byl v roce 2006 odsouzen k osmi letům vězení za úmyslné maření vyšetřování.

Zmařené stopy

Jindy se podařilo policistům nalézt horkou stopu, ale nedokázali ji využít. V peněžence jedné z obětí třeba našli nově vytisknutou bankovku, na základě níž vytipovali osm tisíc místních zaměstnanců, kterým by mohla patřit. Mezi nimi i Sutcliffa, řidiče z blízké továrny. Po výslechu ho však pustili. Nakonec se někde mezi úřednickými lejstry ztratilo i udání, které anonymně poslal podezřívavý Sutcliffův přítel. 

To bylo jen pár týdnů před tím, než policejní hlídka zadržela v roce 1980 Sutcliffa při běžné kontrole s prostitutkou v autě. Po několika dnech vyšetřování se přiznal ke třinácti vraždám a sedmi pokusům o vraždu. Celý soudní proces se obhajoba snažila svést Sutcliffovy činy na jeho psychickou poruchu, což se nakonec povedlo. Poté, co mu lékaři diagnostikovali schizofrenii, se přesunul z vězení do Broadmoorské nemocnice a nechal si úředně změnit jméno na Petera Coonana. Soud jej potrestal 20 souběžnými tresty doživotního vězení za třináct vražd a sedm pokusů o ně.

TIP: Jack Rozparovač: Deset týdnů, které otřásly Londýnem

V posledních letech trpěl Sutcliffe zdravotními problémy – byl obézní a měl cukrovku. Loni na podzim byl hospitalizován kvůli podezření na infarkt. Zemřel loni v listopadu na komplikace způsbené onemocněním codid-19 ve věku 74 let. Ve vězení a vězeňských nemocnicích strávil 40 let.

V roce 1846 se podařilo objevit Neptun a šlo o velké vítězství teoretického modelování. Pozici osmé planety totiž Francouz Urbain Le Verrier spočítal na základě pozorování odchylek poloh Uranu od vypočtených hodnot. Neptun působil gravitační rušení, kterým se prozradil.

Jenže ani pozice Merkuru příliš neodpovídaly tehdejším rovnicím. Le Verrier, povzbuzen předchozím úspěchem, tedy usoudil, že i Merkur gravitačně ruší neviditelná planeta obíhající uvnitř jeho dráhy, a pokusil se její trajektorii propočítat. Žádný z pozorovatelů však při hledání objektu neuspěl. 

TIP: Pátrání po neviditelných světech: Kdy najdeme Planetu X?

Dnes víme, že planeta Vulkán neexistuje, přinejmenším ne v naší soustavě. Nesoulad předpovězených poloh Merkuru je důsledkem obecné teorie relativity, publikované na počátku 20. století. Existenci těles na stabilních dráhách uvnitř jeho trajektorie však zcela vyloučit nelze: Jednalo by se o planetky, tzv. vulkanoidy, a jejich objev by byl nesmírně cenný pro pochopení vzniku Sluneční soustavy.

Elektronický sport, tedy soutěžení v hraní počítačových her, je stále populárnější. Většina států a sportovních svazů sice ještě neuznala e-sport za sport, jeho hráči ani diváci si z toho ale moc nedělají. Experti Německé sportovní univerzity v Kolíně nad Rýnem navíc nedávno zbořili jeden velký mýtus, který se týká e-sportovců.

Obecná představa e-sportovce vykresluje jako teenagery s nezdravým životním stylem, kteří tráví veškerý volný čas v sedě, civěním do monitoru a pojídáním zcela nezdravých jídel. Němečtí vědci prostudovali životní styl celkem 820 e-sportovců a ověřili, jak to ve skutečnosti je s jejich zdravím.

TIP: Sportovci virtuálních světů: Jaká zdravotní rizika hrozí profesionálním e-sportovcům?

Výsledky jejich výzkumu ukazují, že skutečnost se od našich předsudků značně liší. Vedoucí projektu Ingo Froböse sice přiznává, že v jídelníčku e-sportovců se pravidelně objevují nepříliš zdravé energetické drinky, jinak ale hráči elektronických sportů jedí zdravěji než průměrný člověk. Dokonce jejich fyzická aktivita přesahuje doporučení Světové zdravotnické organizace WHO. E-sportovci, alespoň ve zmíněné studii, zvládají průměrně 9,5 hodiny intenzivní fyzické aktivity týdně. Jak se zdá, lidé mohou žít hraním počítačových her, a přesto mít zdravý životní styl.

Cedr libanonský (Cedrus libani) je mohutný a dlouhověký horský jehličnan, jenž najdete nejen v přírodě, ale také na vlajce Libanonu a rovněž je zmíněn v hymně tohoto státu. Jednu píseň mu věnovala také irská skupina U2. Ne náhodou, protože jde o skutečně výjimečný strom. 

Střípky původních lesů

Za „Al-Arz“, jak se cedru libanonskému říká v arabštině, se musíte vydat vysoko do hor. Roste v nadmořských výškách od 1 300 do více než 2 000 metrů, ale tisíciletí těžby zdecimovalo libanonské cedrové lesy natolik, že souvislé porosty najdete jen na několika místech: v pohoří Šúf, nad vesničkou Tannúrín, na hoře Džabal Barúk, poblíž města Bšarré a v nedalekém lese Horš Ehden.

Z míst, kde dnes cedry rostou, je určitě nejznámější lesík nazývaný „Boží cedry“ (Al-Arz ar-Rabb). Leží v blízkosti Bšarré, rodiště známého spisovatele a básníka Chalíla Džibrána, a působí spíš jako udržovaný park s malou kaplí. Naproti tomu nabízí zbylá trojice chráněných území pohled na to, jak asi Libanon vypadal kdysi – dávno před tím, než jej lidská ruka změnila k nepoznání.

Budoucnost stromů v embryích?

Na rozdíl od Libanonu a Sýrie, kde je cedr ohroženým druhem, se mu v Turecku daří mnohem lépe. Roste zejména na jihu středního Turecka, v pohoří Toros, kde probíhá i program umělého zalesňování svahů těmito stromy. Na internetu lze ovšem nalézt i několik videí a reklam odhalujících jeho těžbu v této zemi a využívání cedrového dřeva na výrobu nábytku, člunů a saun. Turecké cedry jsou však považovány za jiný poddruh – Cedrus libani stenocoma, tedy cedr turecký neboli toroský, pojmenovaný podle pohoří Toros. Naproti tomu poddruh Cedrus libani libani je cedrem libanonským se vším všudy.

V Libanonu jsou sice zbývající cedrové lesy státem chráněné, ale postupující stavební činnost společně s rozvojem zemědělství je stále ohrožují i ve vyšších polohách pohoří Džabal Lubnán. V posledních letech se rozběhlo několik projektů obnovy cedrových lesů. Podle jejich realizátorů není jejich předmětem jen výsadba, ale také ochrana a péče o zbývající stromy. Stále více se experimentuje s vybranými genotypy vhodnými pro projekt obnovy, přičemž se využívá somatická embryogeneze – tvorba embryí z tělních buněk rostliny bez oplodnění. Jde o poměrně novou metodu, první embrya jehličnanů byla touto metodou získána v roce 1985 a to hned ze tří nezávislých laboratoří.

Vytlačen do atmosféry?

Cedry potřebují dostatek vláhy a také poměrně tuhé zimy s teplotami pod bodem mrazu. Mnozí nejen libanonští vědci se domnívají, že globální oteplování je pro tento druh vážnou hrozbou. Pokud by se průměrné teploty výrazněji zvýšily, znamenalo by to ohrožení hned z několika stran. Zhoršila by se situace ohledně nemocí a hmyzu, ale zároveň by se přirozené prostředí cedrů posouvalo do stále větších nadmořských výšek. Většina libanonských hor však jen o málo převyšuje současnou horní hranici výskytu Cedrus libani. V případě pokračování současného trendu by se tak mohlo stát, že posouvat se už nebude kam. 

„Pořád to nebereme příliš vážně, ale poslední zima tady byla téměř bez sněhu,“ říká Daniel Chami z vesničky Mzarib, která leží vysoko v horách severního Libanonu. „Něco se tu v přírodě opravdu děje,“ dodává. V zemi, kde jsem ještě na konci března po několik let za sebou pozoroval několikametrovou sněhovou pokrývku, nejde o dobrou zprávu.

Strom bible i eposu

Jdu úplně sám lesem vysoko v horách nad maronitskou vesničkou Tannúrín a raduji se z ticha a vůně pryskyřicí prosyceného vzduchu. Představovat si, jak asi vypadal tento kout světa před tisíci let, znamená snít. Je paradoxem evoluce, že člověk tak důsledně ničí věci, o nichž tvrdí, že jsou mimořádné a systematicky devastuje přírodu, z níž vyšel. Během staletí se v tomto nerovném zápase změnily jen naše schopnosti a prostředky, princip zůstává nezměněn ...

Už v Eposu o Gilgamešovi lze nalézt příběh, ve kterém Gilgameš potřeboval dřevo na stavbu velkolepého města. Vyhlédl si tedy cedrový les v jižní Mezopotámii, který hlídal bůh bouře, dechu a větru Enlil a jeho služebníci – polobozi. Enlil měl předpovědět, že „pokud lidé jednou vkročí do lesa božské krásy, úplně ho zničí a nic z něj nezůstane“. Tak se i stalo. Gilgameš boj vyhrál a všechny stromy dal pokácet. Na místě lesa tak zůstala jen holá zem.

I v Bibli jsou cedry synonymem krásy a předmětem zničení. V Šalomounově Písni písní (Pís 5,15–16) se říká: „Jeho stehna jsou sloupy z bílého mramoru, spočívající na patkách z ryzího zlata. Vzhled má jak Libanón, je ztepilý jak cedr. Patro jeho úst je přesladké, on sám je přežádoucí skvost. Takový je milý můj, takový je můj přítel, jeruzalémské dcery.“ Na jiném místě Starého zákona (Zach 11,1–2) Zacharjáš volá: „Otevři svá vrata, Libanóne, ať tvé cedry pozře oheň. Kvílej, cypřiši, že padl cedr, že vznešené stromy propadly záhubě. Kvílejte, bášanské duby, že padl neprostupný hvozd.“

Cedr pod ochranou vládců

Výše zmíněná písemná díla samozřejmě můžeme chápat čistě obrazně, ale faktem zůstane, že osud cedrů se do velké míry naplnil v doslovném významu. Féničané cedrové dřevo potřebovali na stavbu lodí, díky nimž se stali prvním národem skutečných mořeplavců, expanze Římanů do regionu přispěla k dalšímu decimování. Cedrové dřevo bylo použito i na stavbu Šalamounova chrámu v Jeruzalémě.

Během historie se vždy našel někdo, kdo si všiml úbytku majestátních stromů a zasadil se za jejich ochranu. Římský císař Hadrián (117–138) kolem zbývajících lesů vytyčil hranici a prohlásil je za vlastnictví říše. O bezmála dvě tisíciletí později (v roce 1876) se britská královna Viktorie zasadila o vznik lesíka „Al-Arz ar-Rabb“. Během první světové války ale právě vojska Britského impéria těžila množství cedrů na výrobu železničních pražců.

Ráj v Zemi cedrů

Stejně krásný jako pohled do údolí z vyhlídky Rás-al-Wádí v Tannúrínu je smíšený les Horš Ehden, jenž leží v blízkosti stejnojmenné vesničky na severu Libanonu. Když člověka obklopí houštiny, stává se menším a svět kolem něj získává magický rozměr. Koruny cedrových stromů zakrývají nebe a z kamenitého chodníčku vytvářejí cestu do pohádky. Dotýkat se kůry starých stromů a dýchat vlhký vzduch je něco zcela jiného, než kráčet vyprahlou odlesněnou krajinou. My, lidé ze střední Evropy, si něco takového neuvědomujeme v plném rozsahu a doma to možná ani neumíme pořádně ocenit. Tady, v horách „Země cedrů“, jak Libanonu stále mnozí říkají, je stín lesa mnohem vzácnější.

Zachránit tato překrásná místa a vznešené stromy by mělo být věcí nás všech. Pokud by cedry zůstaly jen na vlajkách, v písních, vyryté na ozdobných vratech, nebo ve znaku libanonské falangistické strany „Hizb-al-Katáib“, svět by přišel o kus historie a nenahraditelný symbol. „Al-Arz“ je symbolem síly i jednoty. Pokud mu po staletích hříchů nakonec pomůžeme, přežije v jednotě s námi lidmi.

Portrét dlouhověkého obra

Cedr libanonský (Cedrus libani) je neopadavý, dorůstá výšky dvaceti až čtyřiceti metrů a průměr jeho kmene může dosahovat až tří metrů. Nejstarší jedinci mají přes tisíc let, některé zdroje hovoří až o dvoutisíciletých stromech. Jeho tvrdé a velmi pevné dřevo, odolné vůči škůdcům i houbám, bylo odedávna ceněným stavebním materiálem, pryskyřice cedrů se používala při balzamování již ve starověkém Egyptě. Koruna mladých jedinců má tvar pyramidy, s přibývajícím věkem se výrazně rozrůstá do šířky. Cedry mají dva typy větví – delší, které tvoří nosnou strukturu koruny a hustší krátké, na nichž se nachází většina jehlic a šišek. Tmavozelené až modrozelené tuhé jehlice mají délku do 3,5 centimetru a rostou buď ve svazcích po 15 až 45 na kratších větvích, nebo ve spirálách na dlouhých větvích. Jehličí z cedrů se rozkládá velmi pomalu a jeho vrstva pod stromy může být i přes metr silná.

TIP: Baobaby: Pozapomenutí králové sucha

Cedrus libani je jednodomá rostlina, jejíž jedinci pohlavně dospívají ve věku 20 až 40 let, kdy rodí první šišky. Ty rostou na větvích ve vzpřímené poloze, samčí jsou šedozelené až načervenalé, válcovité a mají 3 až 5 centimetrů na délku. Samičí šišky jsou zaoblené, 5 až 12 centimetrů dlouhé a 3 až 6 centimetrů široké. Zpočátku jsou světle zelené a jak dospívají, jejich barva se mění na hnědou. Když se otevřou, vypadávají z nich dvoukřídlá semínka. Samčí šišky rostou v létě a vypouštějí pyl nesený vzduchem k samičím šiškám. Ty po opylení dozrávají o rok až dva později, zpravidla od srpna do října. Semínka pak uvolňují během zimy.

Kentucké Rabbit Hash si poprvé zvolilo za starostu psa již v roce 1998, kdy správu obce převzal chlupáč Goofy Borneman. Od té doby se každé čtyři roky konají volby, v nichž usedlíci odevzdávají hlasy mazlíčkům: Jediná podmínka zní, aby každý volič přispěl na Rabbit Hash Historical Society, jež městečko spravuje reálně.

TIP: Koza v  křesle starosty: Volby v americkém Fair Heavenu vyhrála koza

Letošní ročník se nesl v duchu drtivé porážky: Buldoček Wilbur obdržel nadpoloviční většinu z celkových 22 985 hlasů, a jeho kampaň tak získala v přepočtu 136 tisíc korun. Za ním se umístil bígl Jack Rabbit a zlatá retrívřice Poppy.

Historie amerického samohybného děla M40 sahá až do předposledního roku první světové války. V roce 1917 neměla americká armáda vlastní kvalitní houfnice, a proto zakoupila 155mm francouzská děla GPF (Grande Puissance Filloux), která se tehdy nepochybně řadila ve svém oboru na absolutní špičku. US Army zbraně používala pod jmény M1917 a M1918 velmi dlouho, vlastně až do konce druhé světové války, protože právě tato houfnice sloužila jako výzbroj prvního amerického těžkého samohybného děla jménem 155 mm Gun Motor Carriage M12.

Základ této zbraně, kterou konstruktéři navrhli v roce 1942, tvořil podvozek z problémového středního tanku M3 General Lee s posazenou houfnicí M1917 nebo M1918 (rozdíly mezi nimi byly jen minimální). Zásoba pouhých deseti kusů střeliva si vynutila vznik speciálního vozidla pro dopravu munice, jež se nazývalo M30. Celkem ovšem vzniklo pouze sto kusů samohybné houfnice M12 (ke každé mělo náležet jedno pomocné M30), jež se používaly v bojích ve Francii. Především při dobývání německých opevněných pozic se osvědčila, ale současně se ukázala potřeba nového a účinnějšího samohybného děla. V prosinci 1943 proto začal vývoj nové kombinace.

Při konstrukci podvozku se vyšlo z tanku M4A3 Sherman, jehož podvozek byl ovšem prodloužen a rozšířen, dostal výkonnější motor (jenž se navíc přesunul zezadu dopředu) a novou podobu zavěšení kol systému VVSS (Vertical Volute Spring Suspension). Na zadní části vozidla se (stejně jako u M12) objevila ostruha, která se při střelbě zarývala do země a pohlcovala část zpětného rázu; dnes sice prvek zcela běžný, ale tehdy šlo o novinku. Největší přínos nového typu, jehož prototyp se označoval jako T83 a sériová varianta jako „155 mm Gun Motor Carriage M40“, však představovalo samotné dělo, které se ve srovnání se svým předchůdcem mohlo pochlubit podstatně větším dostřelem.

Historický význam

Houfnice M1917 a M1918 se už záhy po zařazení do US Army staly předmětem velkého zájmu amerických konstruktérů, kteří začali pracovat na jejich zdokonalování. Mnoho pokusů sice zůstalo ve fázi prototypů, ale nakonec koncem 30. let do služby vstoupil typ M1, jenž možnosti původního děla posunul o kus dál. Kromě nového závěru systému Asbury měla jeho hlaveň tehdy nezvykle velkou délku odpovídající 45 násobkům ráže a celá zbraň se při střelbě zvedla na opěrné platformě, což jí dodávalo stabilitu a přesnost. Dostřel se zvýšil na více než 23 km a dělo M1 se stalo základem amerického těžkého dělostřeleckého arzenálu. Na konci roku 1944 jej nahradila varianta M2, jež disponovala stejnými výkony a byla výrobně o něco jednodušší.

A právě skvělá 155mm houfnice M1/M2, jíž se přezdívalo „Long Tom“ (Dlouhý Tom), tvořila výzbroj samohybného dělostřeleckého kompletu M40. Vozidlo samo převáželo zásobu 20 kusů střeliva, takže se stejně jako M12 dočkalo i pomocné muniční varianty s označením T30. V zájmu úplnosti se dá dodat, že pod označením M43 existovala i úprava nesoucí 203mm houfnici, ovšem ani ta se nijak významně nerozšířila a byla vyrobena pouze v počtu 48 kusů.

Základní samohybná houfnice M40 se začala dodávat v lednu 1945 (první nasazení M40 se odehrálo při boji o Kolín nad Rýnem) a do konce války v Evropě bylo vyrobeno 311 exemplářů. Vozidlo nenabízelo naprosto žádnou ochranu pro svou osmičlennou osádku, což však nepředstavovalo problém, protože se počítalo s palbou z pozic daleko za frontou. Produkce povedené zbraně běžela i po válce a M40 se dočkaly rozsáhlého uplatnění v Koreji. Také se ve velkých počtech exportovaly, mj. do Velké Británie a Francie, která pořízené houfnice nasadila v koloniální válce v Indočíně.

Irská modelka Joanna Hiffernanová šokovala už samým svým povoláním. V 19. století byly dívky, které pózovaly umělcům, jen o málo oceňovanější než prostitutky. Navíc svobodná Joanna s americkým malířem Jamesem McNeillem Whistlerem i celých šest let – bez sňatku – žila! Když jej z Ameriky přijela navštívit matka, dcera vážené jižanské rodiny, Joanna se musela ze společného bytu načas odstěhovat…  

Pak se začala objevovat na obrazech – a velmi pravděpodobně i v posteli Whistlerova přítele, Francouze Gustava Courbeta. Ba co víc, umělecký svět je přesvědčený o tom, že to byla právě Joanna, podle koho tento umělec namaloval jeden z nejkontroverznějších obrazů všech dob. Jmenuje se Původ světa (L'Origine du monde) a realisticky zachycuje ženské pohlaví. Krásná Irka zřejmě s oběma přáteli žila zároveň. 

Když se pak s oběma rozešla, pomáhala služebné Louise vychovávat Whistlerova nemanželského syna Charlese.

TIP: Když žena miluje ženu: Meziválečná Paříž byla centrem ženské lásky

Pak se její stopy v historii zcela ztrácí. Jisté je, že se v roce 1903 objevila na malířově pohřbu v Londýně – a to se o ní mluvilo jako o úspěšné obchodnici se starožitnostmi. Prý žila v jihofrancouzském Aix-en-Provence a byla vdaná. Ostatně, není divu, že se nakonec dokázala živit i jinak než jen „tělem“. Už v dobách pletek s Whistlerem o ní jeden z jeho přátel řekl: „Nebyla jen krásná. Byla chytrá, byla sympatická. Byla Whistlerovi partnerkou, bez jaké nedokázal být…“