Keporkaci každý rok migrují mezi subarktickými oblastmi, kde v létě hledají potravu, a tropickými areály, v nichž v zimním období dochází k rozmnožování. Právě z teplých vod jsou známé zpěvy samců, které jsou spojovány s námluvami. Výzkum vedený Eddou E. Magnúsdóttirovou a Rangyn Limovou z University of Iceland ovšem ukázal, že ne všichni keporkaci v zimě směřují do teplých vod a naznačil, že jejich zpěvy možná nesouvisí jen s obdobím námluv. 

I v zimě je jim do zpěvu

Zooložky analyzovaly celkem 70 desetiminutových zpěvů (dohromady tedy bezmála 12 hodin záznamu), které byly pořízeny v průběhu 42 dní mezi lednem a březnem v zálivu Skjálfandi na severovýchodě Islandu, kde velryby oproti dříve známým skutečnostem přezimovaly. Autorky identifikovaly výrazné „nápěvy“ a zjistily, že jsou velmi blízké velrybím melodiím zaznamenaným v tropických oblastech výskytu. 

Výzkum tedy naznačuje, že zpěvy keporkaků jsou flexibilnější formou chování, než se dříve předpokládalo, a že k nim může docházet nejen v tradičních oblastech námluv, ale také v místech, která jsou tradičně spojena jen s krmením obřích savců.

TIP: Tajemství velrybího chování: Proč si keporkaci vyskakují?

Vzhledem k tomu, že autorky používaly pouze audiotechniku a nepořídily vizuální záznamy velryb, není rovněž jasné, zda se v dané době v okolí zálivu Skjálfandi vyskytovaly také samice keporaků, které se zvukově nijak neprojevují. Pokud by tomu tak bylo, není vyloučené, že i rozmnožování keporkaků probíhá mnohem variabilněji než se vědci dříve domnívali.

„Pravděpodobně jsme svědky strategické reakce keporkaků na rychle se měnící arktické prostředí. Zřejmě zde velryby zůstávají stále déle – dokud je k dispozici dostatek potravy – a to až do období dříve věnovaného námluvám,“ dodávají autorky.

Proti chřipce, oparu, ebole, žloutence nebo aktuálnímu onemocnění covid-19 antibiotika nepomáhají. Původcem těchto chorob jsou totiž viry, nikoliv bakterie. To, co možná právě teď hledáte – ať už jako léčbu, anebo možnou prevenci – jsou tzv. antivirotika čili léčebné látky podávané proti virům. S těmi primárními, terapeutickými, se ale pojí nejedna potíž, která vychází ze samotného mechanismu fungování a existence jinak dočista nepatrných virů.

Ty se totiž nedokážou množit jako jiné spořádané organismy dělením, protože jsou nebuněčnými organismy – vnitrobuněčnými parazity. Rozmnožují se tedy replikací – svou genetickou informaci (DNA, RNA) vnesou do cizí buňky a zevnitř ji pozmění. Každý virus (prozatím je jich popsáno přes 6 500) má svou vlastní osobitou fintu pro určité buněčné receptory, jak se k replikaci v buňce, na niž je svou konstrukcí připraven, v několika fázích dopracovat.

Nestřílíme na viry

Z tohoto důvodu proti nim většinou nelze efektivně zasáhnout přímo jako antibiotiky u bakterií. Na druhou stranu můžeme tělu dodat příhodné látky, které například zabrání absorpci či penetraci viru do buňky skrze membránu. Můžeme blokovat uvolnění jimi přenášených nukleových kyselin, zabránit jim v přepisování genetické informace anebo je uzavřít v buňce, do níž již jednou pronikly. Možností je hodně, ovšem stejně tak mají viry řadu nástrojů, jak přežít a naši snahu o jejich ulovení zmařit. Platí, že při boji neútočíme na viry samotné; antivirotika cílí a mění charakter prostředí, na něž se patogeny snaží působit. Léčba antivirotiky je však stále záležitostí hodně pokročilé vědy, do které odborníci teprve pronikají. 

Navíc se s jejich aplikací pojí řada nežádoucích vedlejších účinků. Na naší straně stojí naštěstí náš imunitní systém, který se velmi rychle s každou nákazou učí na tyto vnitrobuněčné cizopasníky reagovat. Proto povětšinou stačí, když jen tlumíme projevy virového onemocnění a nešíříme ho dál. Lékaři snižují bolesti, teplotu, snaží se posilnit pacienta a zabránit vzniku sekundárních infekcí, jež by pronikly do jeho oslabeného organismu. Tím napadenému tělu kupují čas, aby jeho imunitní systém nalezl správnou odpověď. Dobrá zpráva je, že posílit schopnost organismu, aby odolával virům, a zvýšit rychlost imunitní odpovědi může učinit do jisté míry každý sám – například přírodními antivirotiky.  

Zelená lékárna s ručením omezeným

Ale pozor: Antivirotika jsou ze své podstaty spíše podpůrným a preventivním opatřením, nikoliv oficiální medicínskou terapií. Znamená to, že vám pomohou snížit šanci na onemocnění či usnadnit jeho průběh. Jsou užitečným doplňkem ke zdravé a plnohodnotné životosprávě. Nejsou však samospasitelným řešením ani kulkou proti všem virovým upírům.

Určitý pozitivní efekt jim upřít nelze, a právě proto se jimi tak často zásobily naše babičky a prababičky, které samozřejmě o antivirotikách nevěděly. Jen selským rozumem vyvodily, že kdo si pravidelně ve formě výluhů, čajů a kapek dopřává určité části léčivých rostlin, bývá méně často nemocný. S respektem k omezené míře našeho dosavadního poznání i nedostatku praktických vědeckých studií lze říct, že následující tipy by mohly pomoct vašemu zdraví a nemusely by – pokud je budete užívat v rozumném množství – škodit. 

Pomoc z přírody

Olej z dobromysli (Origanum sp.) obsahuje karvakrol, který snižuje aktivitu norovirů, rotavirů a respiračních syncytiálních virů (RSV). Antivirotický účinek vykazují i látky safficinolid a salviol v listech a stonku šalvěje. Enterovirům umí znesnadnit život kyselina ursolová a apigenin, jež se vyskytují v bazalce. Trans-anetol, jinak zodpovědný za lékořicovou příchuť fenyklu, dokáže do jisté míry potlačovat herpetické viry. Mentol a kyselina rosmarinová, obsažené ve formě esenciálních olejů v mátových listech, potlačují viry a snižují rizika zánětů. Trojice látek glycyrrhizin, liquiritigenin a glabridin, které najdete v lékořici, je také sestavou s antivirotickým účinkem. 

V rozumné míře můžete vyzkoušet jablečný ocet (dvě polévkové lžíce na čtvrt litru vody, doporučujeme tento roztok osladit) nebo čaj z třezalky tečkované – ten mj. pomáhá i od depresí. Za vynikající antivirotikum se považuje výtažek z třapatky nachové, protože stimuluje produkci bílých krvinek.

Kombinovaným antibiotickým a antivirotickým účinkem vyniká kurkuma, kterou lze konzumovat buď ve formě pasty, anebo ochuceného mléka s medem. Vhodné jsou i výtažky, čaje a výluhy z květů měsíčku lékařského, neboť obsahují flavonoidy, jež fungují jako antioxidanty, a mohly by pomáhat i jako antivirotika. Vychvalováno je i listí olivovníku, čaje ze sušených bobulí bezu, grepových semínek, výluhu badyánu a listí krtičníku hlíznatého. Tlumit expanzi virů dokáže i výtažek z pampelišek, kozince a ženšenu.

Zní to bezvadně? Háček je už v tom, jak byl onen antivirotický efekt zjištěn. Většinou to bylo s pomocí koncentrátu extrahované účinné rostlinné látky, v uzavřené laboratorní zkumavce anebo na pokusném zvířeti. Jinými slovy, není možné garantovat, že by snad méně koncentrovaná látka uvnitř živého lidského organismu mohla způsobit ten samý pozitivní výsledek, a přitom bez nežádoucích účinků. Nezbývá nám než vzít rozum do hrsti a nepřehánět to. 

Astronomové i milovníci vesmíru celého světa se snad už konečně dočkají. Po řadě odkladů se snad již konečně blíží start nového a nepochybně zásadního vesmírného dalekohledu Jamese Webba (JWST). V tuto chvíli je naplánovaný na 31. října letošního roku.

NASA právě ohlásila, že její odborníci úspěšně dokončili finální testy funkčnosti teleskopu. Testy potvrdily, že všechna zařízení vesmírného dalekohledu odesílají a přijímají data tak, jak by měla. Dalekohled přitom již dříve absolvoval podobné testy za „reálných“ podmínek, které napodobily situaci, jaké bude dalekohled vystaven během startu.

Vše musí být perfektní

Testování trvalo 17 dní a bylo opravdu důkladné. Všechna klíčová zařízení jsou jištěná, aby dalekohled co nejlépe vyrovnal se všemi možnými problémy, k nimž může dojít. Je to nezbytné, protože dalekohled JWST bude operovat daleko za oběžnou dráhou Měsíce a je takřka vyloučené, že by tam kdy mohl zaletět nějaký tým opravářů.

TIP: Vesmírný dalekohled Jamese Webba se chystá ke startu: Na co se zaměří?

Jak se nechala slyšet Jennifer Love-Pruitt ze společnosti Northrop Grumman, vedoucí „elektrikářů“ vesmírného dalekohledu Jamese Webba, konstrukce takového zařízení je pro všechny skvělou zkušeností. S kolegy jsou pyšní na to, že elektrická zařízení dalekohledu obstála na jedničku. Je to další významný krok na cestě dalekohledu do vesmíru.

Na konci února 1916 zahájili Němci ofenzivu u Verdunu. Podle německého velitele von Falkenhayna měla tato operace francouzským vojskům „vysát krev do běla“ a Britům „vyrazit z ruky jejich nejlepší meč“. Ohromný nápor zatlačil Francouze až na pokraj jejich sil. Britové proto měli podniknout útok na Sommě, aby uvolnili tlak, který svíral jejich spojence a odvrátil německá vojska od Verdunu.

Předchozí část: Řezník, který vyhrál válku? Polní maršál Douglas Haig (1)

Neúčinné dělostřelectvo

Plán ofenzivy Douglase Haiga na Sommě byl jednoduchý, počítal s prolomením nepřátelských linií a následným obchvácením Němců u Arrasu. Útoku předcházela mohutná dělostřelecká příprava, která trvala celý týden a spotřebovala milion střel. Polní kanony se měly zaměřit na rozstřílení ostnatých drátů před zákopy, zatímco těžká děla měla zaútočit na nepřátelskou artilerii „protibaterijní palbou“ a zničit německá zákopy a opěrné body.

Haig předpokládal, že nepřátelé, kteří přežijí bombardování, budou otřesení a nečinní a jeho pěchota tak snad projde rozervanými drátěnými zátarasy a obsadí německé pozice. Nic z toho se ale neuskutečnilo. Protivníkovy pozice byly daleko silnější, než britská zpravodajská služba očekávala. Podzemní kryty deset metrů pod povrchem, v nichž se ukrývaly německé posádky, byly téměř neproniknutelné jakýmkoliv projektilem, který Britové dokázali vypálit, a přežily netknuté až do posledního dne před útokem. Ještě horší bylo selhání záměru rozstřílet dráty, protože nepřestřižené dráty před chráněnými zákopy znamenaly smrt pro útočící pěchotu.

Jatka na Sommě

Prvního července v 7 hodin ze zákopů vyrazily řady britských vojáků, aby obsadily nepřátelské pozice. Návrh vyslat nejdříve vpřed malé průzkumné oddíly, aby zjistily výsledky bombardování, byl zamítnut, přestože Němcům se tato taktika u Verdunu osvědčila. Když spojenečtí vojáci překonávali „zemi nikoho“, přesvědčeni svými veliteli, že v zákopech najdou pouze děly roztrhaná těla, vynořili se Němci ze svých krytů a začali protivníka kosit kulomety. Britské ztráty byly strašlivé, ze 100 000 mužů, kteří se účastnili útoku, se jich 20 000 nevrátilo a dalších 40 000 dopravených zpátky bylo zraněno.

I přes obrovské ztráty se Haig rozhodl pokračovat, neboť byl přesvědčen, že nepřítel je vážně otřesen a má jen velmi málo záloh. Ve skutečnosti Němci přisunuli během dne několik divizí a jejich ztráty byly v porovnání s Brity výrazně menší (zhruba 6 000 mužů). Nakonec se ofenziva na Sommě protáhla až do 18. listopadu, kdy byla s prvním sněhem konečně ukončena. Její výsledky byly děsivé – na britské straně padlo 420 000 mužů, Francouzi přišli o 200 000 mužů a Němci zhruba o 500 000. Dohodové mocnosti získaly asi 12 km území. Ohromné ztráty během této ofenzivy vynesly britskému veliteli přezdívku „řezník Haig“.

Diskutabilní bitva

Prvního ledna 1917 byl Haig jmenován polním maršálem. Na jaře se pak velitel BEF připojil k ofenzivě (16. dubna–9. května 1917) francouzského generála Roberta Nivella, kterou podpořil útokem britské armády u Arrasu. Němci však byli o podniku spojenců velmi dobře informováni a celá ofenziva tak skončila naprostým fiaskem. Na konec července proto naplánoval Haig flanderskou ofenzivu.

Polní maršál byl přesvědčen (jako už ostatně několikrát), že německá armáda je na pokraji zhroucení, a nenechal se od plánů odradit. Dne 31. července tak začala bitva u Passchendaele (známá též jako třetí bitva o Ypry), do níž velitel BEF vkládal velké naděje, a věřil, že dosáhne rozhodujícího průlomu nepřátelských linií a vítězství ve válce. Dobytí vesnice Passchendaele se zdálo být nepříliš náročným úkolem ve srovnání s operacemi, které již britská armáda absolvovala. Skutečnost však byla taková, že i v yperské oblasti se německé jednotky opevnily v bunkrech a dělostřeleckých bateriích, což Britové později na vlastní kůži pocítili.

Bessie Wallis Warfieldová patřila k americké prominentní vrstvě, milovala společnost, tanec a peníze. Ty především. Provdala za pilota Winn­frieda Spencera a posléze za makléře Ernesta Simpsona, který kvůli ní opustil ženu a dítě. Na jednom večírku však potkala britského prince a budoucího krále Edwarda. Pronesla na jeho adresu jízlivou poznámku – a tím si ho navždy získala.

Když ji však coby svou nastávající představil rodičům, králi Jiřímu a královně Marii, okamžitě mu ji zakázali. Poté v lednu 1936 Jiří V. zemřel a Edward se stal vládcem Británie. Předseda vlády měl však ohledně Wallis stejný názor jako před tím královi rodiče. Říká se však, že nikomu z nich ani tolik nevadil fakt, že je Američanka či její rozvody, ale to, že pod jejím vlivem Edward obdivoval Mussoliniho i Hitlera. Panovník se tak musel rozhodnout: Wallis, nebo trůn? Výsledkem byla Edwardova abdikace 11. prosince 1936.

TIP: Historické proměny britské panovnice: Neznámé obrazy královny Alžběty

Za půl roku se na francouzském zámku Candé se svou vyvolenou oženil. I když spolu žili až do konce Edwardova života, skandalistka Wallis své touhy tak úplně nezkrotila. Ve třiapadesáti se spustila s čtyřiatřicetiletým Jimmym Donahuem. Dědic amerického klanu Woolworthových na čtyři roky s manželi Windsorovými vytvořil nerozlučnou trojici. Společně pravidelně obráželi noční kluby a užívali si na nákladných dovolených. Kdo měl s kým poměr, se dnes už asi těžko dozvíme. Jimmy každopádně všechny výlety platil. Ostatně říká se, že peníze byly to, co Wallis Simpsonová milovala nejvíc. Jednou poznamenala: „Člověk nemůže být moc bohatý nebo moc hubený.“ 

Za průmyslové éry se města nebývale rozrůstala a jedním z průvodních jevů nahloučení osob na jednotku plochy byl nárůst kriminality. Veškerá reforma vězeňství se tak omezila jen na dva úkoly: dokázat zavřít co nejrychleji co nejvíce osob. A podle toho to ve vězeních vypadalo. Žádná tekoucí voda, žádná kanalizace. Absolutně nedostatečná hygiena přitom nebyla správci vězení vnímána jako problém. Vždyť i města samotná se potýkala se sanitací, a tak blaho odsouzenců stálo na vedlejší koleji. Nikomu nepřišlo zvláštní, že „lidská špína“, tedy zločinci, tráví čas ve špíně. 

A že se zavšivené a svrabem prolezlé věznice potýkaly s epidemiemi? Byl to vlastně ten nejsnazší způsob, jak bezbolestně a bez amnestií snížit kapacitní stav. Tyfus dokázal za pár týdnů vyprázdnit polovinu všech cel. V roce 1820 byl Sing Sing, obávaný newyorský kriminál, nazván pokrokový, protože jako jeden z prvních zavedl přímo do cel plechové kbelíky pro vykonávání velké i malé potřeby. Kam se chodilo předtím? Lepší se nevyptávat. 

Výběr nepotěší

Velká Británie a po jejím vzoru i další námořní velmoci do značné míry spoléhaly na trestanecké kolonie. Odesláním nepřizpůsobivých za moře se vlády zbavovaly potenciálních recidivistů. Po dvaceti letech ve vyhnanství se zpátky dostal jen málokdo. Jenže ve třicátých letech 19. století se populární destinace odsouzenců: Austrálie i severoamerické kolonie, zřekly dovozu dalších živlů. Stávající pevninské věznice tak přestávaly kapacitně vyhovovat a bylo zapotřebí rychle vystavět nové. Mezi lety 1842 až 1877 jich jen v Anglii vzniklo devadesát. 

V zásadě se tu ujaly dva typy. Prvním byly velkokapacitní státní věznice spravované centrální vládou z Londýna. Tam jste v titěrné cele mohli shnít zaživa mezi ostatními dlouholetými odsouzenci. Druhé, venkovské „okresní“ nápravné zařízení, spravovalo Ministerstvo spravedlnosti. Do zařízení druhé kategorie jste se mohli dostat i za drobný přestupek proti zavedeným pořádkům. Třeba prostitucí nebo pytláctvím. Svůj přečin proti společnosti jste si tu museli odpracovat na poli nebo v kamenolomu. A vzhledem k otrocké dřině těžko říct, která z obou variant byla horší.

Byt a strava

Co se jedlo? Ve státem zřizovaných věznicích žili kriminálníci „z veřejných peněz“. Jenže těch se nikdy nedostávalo – a tomu odpovídaly i příděly. Počítalo se automaticky s tím, že vás rodinní příslušníci budou průběžně zásobovat. Standard tvořila solená ovesná kaše, rozvařené brambory s tuřínem, mastná pepřená polévka nejistého původu a podivné kakao, spíše tedy hnědá hořká voda. Strava byla „sezonní“ – i několik měsíců jste mohli dostávat to samé jídlo, vylepšené leda tak chlebem. 

V okresních věznicích jste mohli dopadnout lépe i hůře: někde bylo ve svátek k dostání maso – nevábná slanina a popíjel se i čaj s rumem. Hodně záleželo na zadané práci a odvedeném výkonu. Některé britské věznice byly z hlediska jídelníčku legendární: v takovém Bedfordu vězni dostávali 6 uncí masa každý den. Fantastické! Přitom zrovna tato věznice měla pořád docela volno… Kriminální legendy totiž praví, že maso pocházelo z ubitých vězňů. Možná to byla jen legenda – ale působivá. V roce 1857 se objevují vůbec první směrnice o tom, jaká strava by měla odpovídat trestu a práci.

V podpalubí

Tempo vězeňství v Evropě 19. století ve skutečnosti udávala Francie, která přišla o část své koloniální sféry (a tím možnosti vývozu kriminálníků za hranice) o něco dřív. A protože útěky tvořily až 45 % a recidiva přes 80 %, vláda se zdráhala vypouštět polapené kriminálníky na pevninu. Uchovávala je proto zavřené při pobřeží v podpalubí nefunkčních lodí. Trávili tu čas přikovaní – podobně jako otročtí veslaři na římských galérách. Proto si také říkali galejníci. 

Britové tuto lodní novinku zhodnotili při zřizování „hulků“ – vězeňských bárek. V podstatě šlo o neřiditelné lodě (často bez plachet či strojovny), které dopravily vězně na potřebné místo – do ocelárny, lomu či do doků při pobřeží. Tam vězni těžkou prací strávili den. Na noc byli poté zahnáni do podpalubí a vyvezeni na volné moře. Příležitostí k útěku tak moc nezbývalo. Jisté výhody to mělo: vězňové měli relativní svobodu a v noci „loď pod kontrolou“. Navíc dostávali i na místní poměry relativně slušnou stravu, protože se od nich očekával náročný fyzický výkon. Nevýhoda? Kromě nočních bitek v podpalubí pak ještě epidemie cholery, protože pitná voda se nabírala přímo z Temže. Nejednalo se o nic neobvyklého, když celá posádka zkrátka vymřela.

Na oprátku

Do vězení pro dlužníky jste se mohli dostat, pokud jste nedokázali splácet pohledávky a někdo vás udal. Nemuselo jít jen o daně, ale i o důsledky neúspěšného podnikání. Vězení pro dlužníky bylo „soukromou investicí“ a rozhodně vám nehodlalo pomoci z bídy. Chcete zavšivenou kobku a krysy, anebo celu, ve které se kromě mříží cítíte jak v pokojíčku? Pokud zaplatíte, můžete si vybrat. Se správci se uzavíraly desítky smluv: na pronájem postele a houně, lepší jídlo, možnost psát a číst knihy. Což ale přispívalo k dalšímu zadlužování. Ve vězení pro dlužníky jste zůstali tak dlouho, než někdo vyplatil vaše zvyšující se pohledávky. V těchto institucích končily často celé rodiny a společnost jim dělali nejrůznější blázni a postižení. Ti se mimochodem brzy dočkali vlastních ústavů zvaných asylum. Byly to soukromé, vládou sponzorované blázince a sirotčince, které s humánním zacházením neměly pranic společného.

Jen čísla

Na počátku 19. století začali Američané experimentovat s vězeňstvím ve velkém. Jejich prvním pokusem byl tzv. separátní systém. Vlastně to byla jedna z prvních snah o nápravu vězňů. Trestanci měli nechat svou minulost za sebou. Jak? Třeba tím, že skončí v úplné izolaci na samotce a jejich jména nahradí čísla. Navíc měli úplný zákaz mluvení, jehož porušení se přísně trestalo. Jedinou úlitbou byly nedělní mše, kdy si při zpěvu žalmů vězni připomenuli, jak vlastně zní jejich hlas. Tato metoda ovšem selhala – z lumpů beránky neudělala a navíc se spousta trestanců ze samoty a strádání pomátla na rozumu. 

Když se britský generál Edmund Du Cane stal roku 1863 předsedou správní rady anglických věznic, rozhodl se „přitvrdit“. „U nás mají vězni jen tři věci jisté: tvrdé lože, tvrdou stravu a tvrdou práci,“ prohlásil s nadšením. Tedy postel z neohoblovaných fošen, k jídlu jen briketový chleba a sušené maso a desetihodinovou šichtu. Cane přitom nezastíral přesvědčení, že náprava vězňů není možná. Jediná cesta, jak je zpacifikovat? Zlomit jejich ducha.

Rozpracovat a zkombinovat tyto kruté přístupy dokázali tvůrčím způsobem v newyorském Auburnu. S nuceným tichem šli tak daleko, že ani bachaři na vězně nepromluvili. Pokyny udíleli počtem ťuknutí holí o mříže nebo podlahu. Vězeň obvykle podstoupil několik bičování, než pochopil, co se po něm chce. 

Upracovat se?

A práce? Bezútěšná a nenaplňující, například rozbíjení velkých kamenů těžkými palicemi. Auburn patřil mezi špičky vězeňské praxe a kruté metody si tu uchovali až do roku 1914. 

Stará dobrá Anglie v podobném duchu zavedla v roce 1818 své treadmills, které vzdáleně připomínají dnešní posilovací stroje. Princip je stejný: monotónní dřina, pohyb rukama a nohama proti závaží, šlapání šest až osm hodin denně. Což je dost na to, aby vězeň zemřel vyčerpáním. Aby se to nestávalo příliš často, pracovali vězni v páru a střídali se. Každý ale musel „vyšlápnout“ tíhu do výšky 762 metrů za hodinu. 

TIP: Přežít za mřížemi: Tohle jsou nejtvrdší věznice světa

Původně měly tyto mlýny drtit zrní, ale jen málokde byly opravdu užitečné. Většina z vězňů šlapala na prázdno. Oscar Wilde tuto sadistickou hříčku málem nepřežil. Oficiálně bylo vražedné fitness zakázáno v roce 1902, pořád se ale našli tací, kteří soudili, že přesuny vězňů z cel k mlýnům jsou zbytečně rozptylující. A tak jim nesmyslnou práci přenesli přímo do cel.

Mlecí buben s pákou zvaný Crank se stal ultimátním trestem. Každý den jste točili klikou, přičemž míru námahy ovlivnil dozorce zvenčí tím, jaký vám nastavil převod. Rachtání bubnu, ve kterém se převalovaly kameny, navíc dohánělo vězně k šílenství. Točit ale museli: za dva tisíce otáček dostali snídani, za tři tisíce oběd a navrch dva tisíce, aby se dostali do postele. Každý den. Netočíte? Zemřete hlady. 

Samotka i veverčí klec

Dehumanizace vězňů se nezastavila, protože jim pořád zůstávalo jejich minimální soukromí. A tak někdo oprášil ideu vynálezce Jeremyho Benthama z roku 1791. Jeho „panoptikon“ byl hrozen cel pro jednoho, které směřovaly do jednoho středu, v němž seděl dozorce. Ten pak dokázal s vynaložením minimální energie přehlédnout všechny nepravosti. V USA bylo takových panoptikonů vystavěno několik. Ten největší se nachází na Kubě. Variací na toto téma pak byla tzv. Veverčí klec. Rotující válec cel, který se postupně otáčel kolem kukaně dozorce. Potřebnou hybnou sílu vynálezu dodávali sami vězni, kteří se u hnacího mechanismu střídali na směny. Ano, dostat se sem opravdu nikdo netoužil…

Podle některých důstojníků a konstruktérů představují ozbrojené drony známé jako UCAV (Unmanned Combat Aerial Vehicle) budoucnost vojenských letectev, jiní ovšem nedají dopustit na pilotovaná letadla. Zatímco armády s menšími rozpočty se dálkově ovládanými zabijáky většinou nezabývají, v ozbrojených silách velmocí v čele s USA, Čínou, Izraelem a Tureckem jde o žhavé téma. Jejich drony by mohly s nejmodernějšími stíhačkami spolupracovat a časem je i nahradit.  

Izraelská inspirace

Za otce konceptu UCAV bývá považován fyzik John Stuart Foster, který coby stavitel rádiem ovládaných modelů letadel přišel s nápadem spojit svůj koníček s armádními potřebami. Roku 1973 předložil americké vládní agentuře DARPA plány, na jejichž základě vznikla dvojice malých prototypů poháněných motůrkem ze sekačky.

K prvnímu bojovému nasazení dronů – byť zatím neozbrojených – došlo v témže roce na Blízkém východě. Izrael při jomkipurské válce využil proudové cvičné cíle Ryan Firebee ke zmatení egyptské protivzdušné obrany, jež na domnělé stíhačky odpálila většinu svých řízených střel. Tel Aviv bez ztráty jediného pilota ochromil protivníka a skutečné letouny snadno pronikly obranou.

Kolík přebírají Američané

Povzbuzení Izraelci se pustili do vývoje výkonnějších dronů pro průzkum či radioelektronický boj. Pokrok blízkovýchodního spojence neunikl Američanům, kteří si obratem pořídili vlastní průzkumné drony. Jejich úspěšné nasazení za operace Pouštní bouře (1991) podnítilo vznik plnohodnotných UCAV s proudovým pohonem. Za první projekt této kategorie se považuje technologický demonstrátor Bird of Prey, jenž vznikl pod hlavičkou Boeingu a létal v letech 1996–1999.

Některé jeho rysy se objevily i u následujících modelů – zejména prvky stealth a aerodynamicky stabilní tvar, umožňující dronu létat i bez počítačové korekce. Nejvýrazněji tuto kategorii ovlivnil Boeing X-45, jenž se poprvé vznesl roku 2002. Vyznačoval se nízkoprofilovým hřbetem, trupem prolnutým dokřídel a absencí vertikálních ovládacích ploch. Postupně vzniklo několik variant, jež dodávaly inženýrům data pro další evoluci. Verze X-45A se mohla pochlubit doletem 600 km, rychlostí 919 km/h a pumovnicí – v dubnu 2004 provedla první shoz bomby naváděné pomocí GPS.

Škatulata strýčka Sama

Americké námořnictvo projevilo zájem o UCAV teprve roku 2000 a první demonstrátor X-47A Pegasus pro něj postavila společnost Northrop. Vzlétl v roce 2003 a musel splnit náročné požadavky pro provoz z válečných lodí včetně zvýšené odolnosti vůči korozi. Generálové a admirálové se nakonec rozhodli spolupracovat a zahájili program J-UCAS (Joint Unmanned Combat Air Systems), který jim měl dodat společný typ bojového dronu. Soutěže se zúčastnily oba zmíněné typy, jenže roku 2006 Washington program zastavil ve prospěch strategických bombardérů.

US Navy tedy opět postupovalo samostatně a se zbrojovkou Northrop Grumman rozvíjelo model X-47B. Proudové samokřídlo se poprvé odlepilo od země roku 2011 a mohlo se pochlubit schopností doplňovat palivo za letu či sklopnými konci křídel. Přelomový moment nastal 14. května 2013, kdy X-47B coby první dron v historii odstartoval z letadlové lodi. Dalším zdokonalením vznikl X-47C, od něhož měl být už jen krůček k sériově vyráběnému UCAV – novému útočnému hrotu jednotek operujících z letadlových nosičů. 

Dokončení: S pilotem u počítače kilometry daleko: Jak fungují ozbrojené drony? (2)

Ve světě velkých zbrojních zakázek však není nic jisté a mezi politiky i námořníky strýčka Sama se strhla vášnivá debata o finálním určení stroje. Výsledek experty zaskočil – US Navy nedostane bojový dron, ale bezpilotní vzdušný tanker. Aby překvapení nebylo málo, soutěž v roce 2018 místo X-47 vyhrál konkurenční Boeing MQ-25 Stingray. Jeho hlavním úkolem bude prodloužit dolet stíhaček F/A-18 a F-35, což umožní námořním svazům lépe čelit nové generaci čínských protilodních střel. 

Původní plány třetího skoku Starship SN10 počítaly se startem krátce po 19. hodině našeho času. Ten byl ale přerušen kvůli problémům s tahem u jednoho z motorů Raptor. Start prototypu tak musel být o několik hodin odložen.

Opakovaný start ale vyšel na jedničku – během čtyř a půl minuty vystoupala Starship SN10 do požadované výšky okolo 10 kilometrů a postupně došlo k vypnutí tří motorů Raptor. Také další kritická fáze – přetočení na bok a kontrolovaný sestup vyšel zcela podle plánů. Na rozdíl od předchozích dvou testů se tentokrát vydařilo i přistání na texaského kosmodromu Boca Chica a Starship SN10 v čase 6:20 měkce dosedla na přistávací rampě. Zdálo se, že platí ono okřídlené „do třetice všeho dobrého…“

Osudnou se SN10 ale zřejmě stala původně nevýznamná lapálie – i po úspěšném dosednutí byly u jedné z částí patrné šlehající plameny. O jejich hašení se sice staral automatický hasicí systém, přibližně po osmi minutách ale došlo ke spektakulární explozi, která Starship SN10 vymrštila několik metrů nad přistávací rampu.

TIP: Rudá planeta na dosah? Kdy se vydáme na Mars a jaká jsou největší rizika cesty?

I přes zkázu SN10 je zřejmé, že šlo o další velký úspěch SpaceX a Elona Muska. Na rozdíl od předchozích dvou prototypů totiž dokázala SN10 měkce přistát. Původní odhady přitom počítaly jen s mírně nadpoloviční pravděpodobností úspěchu. V dalších týdnech a měsících tak lze čekat další testy – SpaceX již staví několik nástupců SN10 a v přípravě je i první prototyp Super Heavy. Pokud vše půjde podle plánů, mohl by se první prototyp Starship podívat do vesmíru již během letošního roku a během dalších dvou let dopravovat do vesmíru i lidskou posádku.

Vysoká hladina cholesterolu dnes představuje nepříjemný symptom u mnoha milionů lidí po celém světě, který je spojený s řadou závažných zdravotních komplikací. Američtí odborníci navrhují využít novou léčbu s genetickým editorem, se kterou je možné významně snížit hladinu takzvaného „špatného“ či „zlého“ cholesterolu, čili nízkodenzitního lipoproteinu LDL.

Badatelé vytvořili nové lipidové nanočástice, které dopraví do živých buněk v těle pacienta komponenty populárního genetického editoru CRISPR-Cas9. Editor přitom cílí na gen Angiopoietin-like 3 (Angptl3), jehož produkt omezuje rozkládání určitých tuků v krvi. Lidé, kteří mají tento gen vyřazený mutací, mají v krvi mnohem méně cholesterolu, aniž by trpěli nějakými rozpoznatelnými zdravotními důsledky. Přesně to stejné udělá i genetický editor, když vyřadí gen Angptl3 z činnosti.

TIP: Zákaz trans tuků se osvědčil: Lidé mají méně infarktů a mrtvic

Když vědci vyzkoušeli novou léčbu u pokusných myší, u hlodavců došlo k poklesu hladiny „špatného“ cholesterolu LDL až o téměř 57 procent. Tyto účinky přitom vydržely po dobu 100 dní od jediné injekce s nanoléčbou. Důležité je, že tvůrci vakcíny nepozorovali žádné nežádoucí editace mimo cílový gen ani žádné negativní účinky na játra. Odhadují, že by účinnost léčby u lidí mohla být velmi podobná jako u myší, přičemž by její účinek mohl přetrvat až rok.

Izraelské architektonické studio Zygo má smělé plány. Rádi by v Dubaji vytvořili největší umělecké dílo na světě – 50patrový mrakodrap Clothespin Tower ve tvaru kolíčku na prádlo.

Neobvyklý tvar má svou důležitou symboliku – dvě části spojené do jedné, nebo chcete-li dvě duše a jedna mysl. 170 metrů vysoká stavba má připomínat novou dimenzi vztahů mezi Izraelem a Spojenými arabskými emiráty, podepsanou v minulém roce.

TIP: Nová dominanta pro Dubaj: Otáčející se mrakodrap má vyrábět elektřinu

50patrová budova má být rozdělena do dvou částí – první tvoří luxusní hotelový komplex se 1 200 pokoji. Druhá část nabídne 300 neméně luxusních apartmánů, komerční prostory, restaurace, obří nákupní centrum, uměleckou galerii, lázně nebo třeba fitness centrum. Pokud se podaří nalézt strategické partnery projektu a vyřídit všechna potřebná povolení, měla by výstavba „dubajského kolíčku na prádlo“ začít již v roce 2023.