Tým odborníků, který vedla Lauren Weissová z Havajské univerzity, nedávno s pomocí nového lovce exoplanet – vesmírné observatoře TESS (Transiting Exoplanet Survey Satellite), a také pozemního zařízení High Resolution Echelle Spectrometer, pracujícího na havajském teleskopu Keck I, objevil u hvězdy TOI-561 planetární systém, který tvoří nejméně tři exoplanety.

TOI-561 je jasně zářící hvězda ze souhvězdí Sextant, vzdálená asi 280 světelných let. Její hmota odpovídá asi 80 procentům Slunce. Astronomy zaujala především svým stářím, které odhadují asi na 10 miliard let. Je tím pádem jedna z nejstarších známých hvězd v Mléčné dráze.

Pekelně horká superzemě

Nejblíže hvězdě je horká superzemě TOI-561b. Jde o pekelný svět, který obíhá hvězdu jednou za 0,44 pozemského dne. Na povrchu panuje extrémní žár přes 1 700 °C. Planeta je 3,2× hmotnější než Země a 1,45× větší. Hustota planety se pohybuje kolem 5,5 gramů na centimetr krychlový, takže jde podle všeho o kamennou planetu, i když v tomto případě bude mít povrch minimálně zčásti roztavený. Další dvě objevené planety soustavy TOI-561c a TOI-561d jsou rovněž superzemě, i když poněkud větší – poloměr TOI-561c je zhruba 2,9× větší než poloměr Země a TOI-561d 2,3× větší. Svou mateřskou hvězdu obkrouží jednou za 11, respektive 16 dnů. 

TIP: Exoplaneta K2-33b je možná jedním z nejmladších světů, jaký jsme kdy objevili

Planetární systémy jako je TOI-561 nám ukazují, že kamenné planety podobné Zemi vznikaly už v době, kdy byl vesmír ještě mladý. Jak hvězda, tak i planety jsou také kvůli tomu chudší na těžší chemické prvky (například železo nebo hořčík), které se ve vesmíru objevují až v průběhu jeho stárnutí.

Vystavět opevněné sídlo na skalním útesu, který kromě mořských vln chrání navíc ještě ústí řeky, se jeví jako dobrý nápad. Zvlášť, když žijete v neklidném 7. století. Právě proto se Dommoc, známý také jako Dunwich, brzy stal chloubou celé Východní Anglie, místem, kde zasedali i anglosaští biskupové. Doboví kronikáři jej nazývali novým hlavním městem celých ostrovů, nebo aspoň hlavním městem Anglie. Kam se na něj hrabe špinavý Londýn, ztracený kdesi u Temže! A zdejší bezpečný přístav zasazený v ústí řeky? Radost pohledět! Cokoliv potřebujete dopravit na sever známého světa, vyplouvá odtud. Opravdu?

Když odhlédneme od barvitých popisů kronikářů, zůstanou nám fakta. Stála zde katedrála, osm kostelů a mohutné hradby chránící poměrně rozsáhlé město, které mělo být počtem obyvatel desáté největší v Británii. Na křížové výpravy se z celé Británie vyráželo odtud. Jenže s tím je na počátku 12. století veta. Kostely tu už stojí jen tři a lidí ubylo. Jak to? Původně výhodná pozice sídla na pobřeží si totiž začala vybírat svou daň: moře si každý rok ukouslo pár metrů souše. Když přijde vlnobití, ocitají se pod vodou ulice i tržiště. Je to nepříjemnost, která nekončí. Široké ústí řeky, která dala slavnému městu jméno, se totiž postupně přesouvá. Delta se nakonec posunula o čtyři kilometry na sever. 

Tím Dunwich přichází o vítaný zdroj příjmů. Vylidněné a zpola zaplavené sídlo pozbývá na významu. Po mohutné bouři v roce 1286 definitivně zaniká přístav, který se zanesl naplaveninami, a voda také spláchne na 400 domů. V letech 1347 a 1362 se podobně drastické záplavy zopakují. To už tu ale dohromady nikdo nežije. 

TIP: Jen pro odvážné: Ve středověkém Londýně šlo člověku doslova o život!

Dnes je potíž tohle místo vůbec najít na mapě. V opevněném sídle, které slávou a významem kdysi konkurovalo Londýnu, dnes žije 80 lidí. Kdo si chce prohlédnout štědře disponovaný plán historického města a projít se po jeho kamenem dlážděných bulvárech, potřebuje šnorchl. Starý a pyšný Dommoc si vzalo moře…

Už antičtí sportovci trénovali a utvářeli svá těla zdviháním nejrůznějších závaží. Nepovažovali to ovšem za samostatný sport. Něco však měli dnešním kulturistům společné: i oni si před vstupem na stadion natřeli celé tělo olejem, aby se jim svaly pěkně leskly. A samozřejmě pózovali téměř nazí…

Kulturistika jako svébytný sport se v Evropě objevuje až na konci 19. století díky prvním velkým propagátorům, mezi nimiž září jak slunce vyholená hruď Eugena Sandowa. Móda svalovců naplno propukla ve třicátých letech minulého století, kdy se posilování, zápasení a zvedání čehokoli věnoval například náš borec Gustav Frištenský. A v padesátých letech se osvalení krasavci v plavkách dostali na plakáty podobně jako polonahé krasavice pin-up girls. A o dvě dekády později vstupuje na svou hvězdnou dráhu Arnold Schwarzenegger…

TIP: Proti proudu času: Jak vypadaly posilovny na konci 19. století

Otec moderní kulturistiky

Friedrich Wilhelm Müller byl slabé a neduživé dítě a rodiče doufali, že se z něj jednou stane spořádaný luteránský kněz. Jenže chlapce fascinoval svět sportu. Dal se do posilování, zvedal různě těžká břemena a nakonec skutečně zesílil. Aby se vyhnul vojenské službě, odešel z rodného Královce a přidal se k cirkusu. Vystupoval pod novým jménem Eugen Sandow a nakonec zakotvil v Anglii. Vypracoval tam vlastní cvičební systém, který rozvíjel nejen sílu, ale také formoval svaly. V roce 1901 uspořádal v Londýně první kulturistickou soutěž na světě!

Piava měří od svých pramenů až k ústí do Jadranu asi 220 km, nová fronta měla jen 130 km – začínala u Valdobbiadene a končila u moře. Na této čáře rozvinul svou Vojskovou skupinu (Heeresgruppe Boroević) o dvou polních armádách generálplukovník Svetozar Borojević von Bojna. Po příchodu k Piavě rakouští generálové spatřili rozvodněnou řeku, jejíž přechod z chodu označili za riskantní, na mnoha místech pak za zcela nemožný, a tak 2. prosince AOK (Armee Oberkommando – nejvyšší armádní velitelství) nařídilo zastavení ofenzivy.

Předchozí část: Rozbouřená řeka Piava: Každodennost Čechů na italské frontě (1)

Na piavských hrázích

V následujících dnech opustili Itálii muži generála Otty von Belowa, kteří pospíchali zpět na západní frontu. Některé tehdejší zdroje tvrdily, že za odchodem Němců nestály operační či materiální důvody, ale tajná německo-italská politická jednání. Ještě předtím, než podél Piavy utichla dočasně střelba, podařilo se dvěma praporům chomutovského pěšího pluku č. 92 proniknout na západní břeh u Moliny della Sega. Musely se však rychle vrátit zpět ke svým, neboť nedisponovaly žádnými prostředky k obraně malého předmostí.

Tím se jasně potvrdila nutnost pozastavit všechny útoky a přežít na východní straně řeky až do jarního počasí. Tedy do chvíle, než přijdou nové zálohy i nezbytný materiál pro další pochod do hloubi Itálie. A tak se všichni, kteří dosud rozbíjeli italské útoky na Soči či se podíleli na pověstném průlomu u Caporetta, museli chtě nechtě připravit na nepříjemné přezimování u Piavy po dobu alespoň šesti měsíců. Právě tehdy, na podzim 1917, Rakousko-Uhersko promrhalo svá vítězství za naprostého selhání nejvyšších veličin stojících v čele doposud dobře vyzbrojené a plně bojeschopné armády.

Hotely u řeky

Nyní však na Piavu přicházela zima, pršelo a vítr přinášel sníh z hor. Vyvstal tedy úkol najít střechu nad hlavou pro šest armádních sborů. Ubytování ve vesnicích, samotných statcích či stodolách u řeky vystačilo pouze pro velitele a štáby, těžce nemocné, tu a tam i pro pár důležitých řemeslníků. Všichni ostatní si museli postavit své „hotely“ pod piavskou hrází.

Utrpení vojáků v následujících měsících charakterizoval chlad, dlouhé noci i nepevné hráze plné bláta či vody. Jejich kryty ze slabých fošen, navíc stále mokré a bez podpěr neustále hrozily zřícením. Pouze v rotě, kde sloužili šikovní řemeslníci, stály pevné a méně prosakující „untrštandy“ (Unterstand – úkryt).

Boj s přírodou i nepřítelem

Před těmito vetchými stavbami otočenými vstupem k vodě stály v několika řadách zátarasy – především na kůlech natažené ostnaté dráty. Ty proud rychle podemílal, a tak je muži museli často obnovovat; v těch chvílích se ale dostávali na mušku Italů. Ti, kteří chodili zátarasy opravovat, museli počítat s pravdivostí motta „každý metr drátu je pro nás jeden mrtvý“. Jakmile začala voda nečekaně stoupat, bylo s vojáky zle. „Untrštandy“ se proto stavěly na piloty či se obkládaly koši s pískem; ty však vysoká voda brala s sebou.

Cement a železo vyžádané v zázemí, natožpak v týlu sborů, nepřicházely – ani pro stavbu důležitých kotvišť pontonů a loděk. Zato na druhé straně řeky Italové betonovali ve dne v noci a jejich opevňování stále sílilo. S každým dnem rostly obavy rakousko-uherských sapérů a dalších ženijních mistrů, že průnik na druhou stranu bude čím dál složitější, za několik týdnů však i zhola nemožný. Všude se proto opakovala otázka – na co čekáme?

Rakovina prostaty představuje celosvětový problém. Je to druhá nejčastější rakovina vůbec a zároveň šestá nejčastější příčina úmrtí mužů kvůli nádorovému onemocnění. Proto vědci a lékaři zkoumají rozmanité faktory, které by mohly situaci s rakovinou prostaty zhoršovat nebo naopak zlepšovat.

Jedním z těchto faktorů je i pití kávy. Dřívější výzkum už sice prokázal, že káva snižuje riziko rakoviny jater, žaludku i prsu, ale v případě rakoviny prostaty zatím nebyla role kávy příliš jasná. Tým čínských odborníků nedávno zpracoval dostupné studie, které se týkají právě vztahu mezi kávou a rakovinou prostaty. Káva přitom byla v určitém podezření, že by u této rakoviny mohla být rizikovým faktorem.

TIP: Zdravé osvěžení: Pití kávy snižuje riziko Alzheimera i Parkinsona

Badatelé do svého výzkumu zahrnuli 16 dřívějších studií, které obsahovaly celkem 57 732 případů rakoviny prostaty mezi 1 081 586 sledovanými lidmi. Nakonec dospěli k závěru, že káva nejen že nezvyšuje riziko rakoviny prostaty, ale naopak ho snižuje. Čím více lidé pijí kávu, tím je u nich riziko vzniku této rakoviny nižší. U lidí, kteří pijí dva a více šálků kávy denně klesá riziko rakoviny prostaty o 9 procent. Vysvětlením by mohlo být, že káva zlepšuje metabolismus glukózy, má protizánětlivé a antioxidační účinky, a také ovlivňuje hladiny pohlavních hormonů.

Na druhou stranu je třeba mít na paměti, že u tohoto druhu studií je obvykle problém, že se snaží vyvozovat závěry z jinak nesouvisejících samostatných výzkumů. Ani s kávou se to zkrátka nesmí přehánět, neboť jak známo: všeho moc škodí!

Když přijde hlad, nemoci nebo bída, lidé hledají viníka svého neštěstí. Snad proto se koncem středověku v Evropě rozpoutalo šílenství známé jako hon na čarodějnice. Pouhá pověrčivost a nesmrtelná lidská žízeň po odplatě však k vysvětlení vypuknutí rozsáhlých procesů nestačí. Soudce i žalobce údajných čarodějníků a čarodějnic mnohdy poháněla také touha po moci, chamtivost, závist i náboženská řevnivost. Bylo možné vyváznout ze spárů inkvizice se zdravou kůží?

Středověk? Novověk!

Víru v čarodějnice bychom nejspíše zařadili do raného středověku. Ve skutečnosti kladou historikové zásadní zlom v přístupu k problematice čarodějnictví až na jeho závěr: do roku 1486, kdy ve Štrasburku vyšla neblaze proslulá kniha Malleus Maleficarum, v překladu Kladivo na čarodějnice. Tento spis se stal nejznámější příručkou pro dychtivé lovce satanových pomocníků.

Hon na ďáblovy přisluhovače pak vrcholí mezi lety 1550 až 1650. K největšímu vyšetřování čarodějníků u nás dochází dokonce až v druhé polovině 17. století a rozsudky za praktikování černé magie padnou v americkém Salemu roku 1692. Jako poslední si obvinění z čarodějnictví vyslechne roku 1782 švýcarská služebná Anna Göldi. Žalobu proti ní vznese její zaměstnavatel Johann Jakub Tschudi, s nímž nebohá žena čekala dítě. Lze si snadno představit, že vážený muž se odesláním své milenky na popraviště chtěl zbavit zodpovědnosti za zplození nemanželského potomka! I taková motivace hrála roli v obvinění z čarodějnictví…

Chamtivý inkvizitor

Nelze se nevšimnout, že k největšímu množství čarodějnických procesů dochází v období náboženských bouří. Odehrávají se jak na protestantském, tak na katolickém území. Obvinění z praktikování čarodějnictví se tak mohlo stát vítanou záminkou k zúčtování se stoupenci konkurenčního vyznání. V případě nemilosrdného inkvizitora Jindřicha Františka Bobliga, který na Šumpersku odsoudil k smrti kolem 250 osob, bezpochyby představovala hlavní příčinu jeho jednání hrabivost. Nejenže mu vyšetřování přineslo slušný plat, ale během výslechů přišel také na skvělý způsob, jak si pomoci k dalšímu majetku. Obviněné cíleně manipuloval, aby vypovídali proti nejbohatším šumperským občanům!

K dalším motivacím žalobců mohla patřit také neukojená milostná touha. To se zřejmě stalo osudným francouzskému knězi Urbainu Grandierovi, kterého roku 1634 obvinily jeptišky z kláštera voršilek v Loudunu z toho, že na ně poslal démona Asmodea. Předtím prý některé z nich marně usilovaly o knězovu přízeň.

Ohniska epidemie 

V německém Würzburgu planou hranice. Křiku nešťastníků bez pohnutí naslouchá biskup Filip Adolf von Ehrenberg. Ten v jednom z nejrozsáhlejších čarodějnických procesů v Evropě nechá v letech 1626 až 1631 upálit téměř tisíc osob. Na hranici skončí i devatenáct kněží. Fanatik vyměří strašlivý trest i vlastnímu synovci! 

V horlivosti se würzburskému biskupovi vyrovná lotrinský lovec čarodějnic Nicholas Rémy. Tento inkvizitor během své patnáctileté kariéry pošle na smrt asi 900 domnělých čarodějníků a čarodějnic, mezi nimiž nechybějí starci či malé děti. Právě dnešní Německo a Francie patří v raném novověku mezi regiony nejhůře zasažené čarodějnickou epidemií. 

V 17. století se například zemí galského kohouta šíří fenomén ďábelské posedlosti v ženských klášterech. Jeptišky v záchvatech hysterie označují za viníka svého duševního stavu vlastní zpovědníky. Na hranicích tak končí jeden katolický kněz za druhým. Shodou okolností se jedná o duchovní, kteří se staví smířlivě k protestantům. Náhoda? Mnohem spíše chytila katolická církev příležitost za pačesy a blouznění řeholních sester využila jako vhodný nástroj k zastrašení všech kněží, kteří by chtěli vyjít vstříc svým protestantským bratrům.

Honům na čarodějnice naopak příliš neholdovali Nizozemci, kde od roku 1600 nedošlo k popravě žádné osoby podezřelé z praktikování černé magie. K umírněnějším zemím se rovněž řadila Anglie. Zde patřil k nejvýkonnějším lovcům čarodějnic právník Matthew Hopkins, který v letech 1644 až 1646 odsoudil k smrti okolo 260 lidí. 

Českým zemím se vlna pronásledování domnělých čarodějnic dlouho vyhýbala, než roku 1678 vypukl ve Slezsku losinský čarodějnický proces zvěčněný v románu Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice. 

Nejhorší případ honu na čarodějnice v Americe pak bezpochyby představuje salemské vyšetřování, jež roku 1692 odstartovaly hysterické pubertální dívky. Kdo ale nese největší vinu za popravení tisíců nevinných lidí?

Zločinná církev? 

V době osvícenství se rozšířil názor, že čarodějnické procesy se odehrávaly v režii církve. To však neodpovídá pravdě. Nejvyšší představitelé křesťanstva na­opak víru v čarodějnice dlouho odmítali jako pověru. Například v 11. století papež Řehoř VII. zakázal dánskému králi Haroldovi zahájení procesu proti ženám, které panovník vinil z toho, že svým čarováním způsobily sucho a morovou epidemii.

Existenci čarodějnic připouští v roce 1284 teprve papež Alexandr IV., jenž označuje praktikování černé magie a komunikaci s démony za formu kacířství. Zásadní zlom přinese až roku 1484 bula svatého otce Inocence VIII. Summis desiderantes affectibus, volně přeloženo jako Snaha o nejvyšší horlivost. Tou papež dává povolení dominikánovi Heinrichu Krammerovi, aby zakročil proti čarodějnicím v Německu. Nicméně ani poté nepanuje v církvi na čarodějnické procesy jednoznačný názor. Jak to? Například mezi lety 1566 až 1572, kdy v papežském úřadě působí papež Pius V., nejsou v papežském státě povoleny žádné soudy s domnělými čarodějníky a Kladivo na čarodějnice zařadí Pius V. na seznam zakázaných knih.

Rovněž nelze tvrdit, že se vyhledávání osob ve spolku s ďáblem věnovali především katolíci. Magické praktiky tvrdě potírali i reformátoři Martin Luther či Jan Kalvín a v Salemu rozpoutali čarodějnické procesy puritáni. A co na existenci osob s magickými schopnostmi říkala světská moc? Ta si při vyšetřování obviněných počínala často mnohem horlivěji než zástupci církve.

Například císař Karel V. Habsburský vydal roku 1532 zákoník, v němž vyměřil za nebezpečné čarodějnictví trest upálením. Koncem 16. století se do honů na čarodějnice zapojil i skotský král Jakub I. Stuart. Matthew Hopkins i Boblig patřili k zástupcům světské inkvizice. Těžko tak svalovat veškerou vinu za kruté procesy na církev.

Nikdo není v bezpečí 

Uvádí se, že asi 75 % odsouzených tvořily ženy. Ty tehdejší společnost obecně považovala za náchylnější k hříchu. Vždyť už biblická Eva podlehla Satanovu našeptávání a utrhla zakázané ovoce. Nicméně ve spárech vyšetřovatelů uvízlo i mnoho mužů, starců a dětí. Před obviněním z čarodějnictví neuchránil člověka ani majetek či společenské postavení. Vždyť inkvizitor Boblig poslal na hranici i nejbohatší šumperské měšťany!

Dokonce i osoby církevního stavu v mnoha případech za domnělé čarodějnictví skončily na popravišti. Ve Francii i v Německu odsoudili inkvizitoři k hrůzné smrti mnoho kněží. U nás se léta bezvýsledně bránil proti obvinění ze spolků s ďáblem šumperský děkan Kryštof Lautner, kterého 18. září 1685 upálili v Mohelnici. Marně se předtím odvolával k olomouckému biskupovi s prosbou o zmírnění rozsudku. Boblig z nelidsky mučených lidí vymámil proti děkanovi příliš mnoho svědectví, než aby se Lautner dokázal obhájit… Co tvořilo součást strašlivého vyšetřování?

Za vším stojí ďábel 

Kolotoč obvinění se roztočil velmi snadno. Stačilo jediné udání a nešťastník uvízl ve spárech inkvizice. V první fázi vyšetřování mu většinou soudci ukázali mučicí nástroje. To například v případě žebračky Marie Schuhové zcela stačilo, aby přiznala svou vinu, a navíc udala ty, kdo jí poradili, aby ukradla v kostele hostii. Právě tak začal losinský proces. Když se obviněný hned nepřiznal, čekalo ho bičování, drcení prstů palečnicemi, natahování na skřipec spojené s pálením boků, nechybělo mučení vodou, kdy obžalovanému tekla kapalina do úst a bránila mu dýchat.

Matthew Hopkins, který měl zakázáno obviněné fyzicky týrat, vymyslel vlastní způsob trýznění. Uvězněným nedopřál ani minutku spánku, což většinou nikdo nevydržel déle než čtyři dny. Lidská vynalézavost ve vymýšlení způsobů ubližování druhým skutečně nezná mezí! Záludný anglický inkvizitor rovněž používal zkoušku vodou. Osoba podezřelá z čarodějnictví byla svázána a hozena do vody. Pokud se utopila, jednalo se o důkaz její neviny. Jestliže však vyplavala nahoru, pak jí v tom pomohl sám ďábel. A šup s ní na hranici! 

Satana ostatně viděli vyšetřovatelé všude. V případě, že obviněný zemřel při výslechu, jistě ho Boží nepřítel usmrtil, aby nevyzradil důležitá tajemství. Když vyslýchaný zatvrzele zapíral, to ďábel, nikoli Bůh mu pomohl vydržet strašlivá muka. Obžalobě se tak prakticky nedalo žádným způsobem čelit. Trýzněný ubožák postupně přiznal vše, co mu inkvizitoři podsunuli, a udával další lidi. Patřilo přece mezi všeobecně rozšířené přesvědčení, že čarodějníci a čarodějnice se setkávají na takzvaných sabatech. Proto jich v kraji muselo působit více! Také z tohoto důvodu jen zřídka zůstalo u obvinění jediné osoby…

TIP: Opomenuté české čarodějnice: Jak se stíhala magie před losinskými procesy?

Na ukončení čarodějnických procesů má značnou zásluhu německý jezuita Friedrich Spee. Ten sloužil jako zpovědník domnělých čarodějnic a roku 1631 vydal spis Cautio Criminalis, v němž odmítl brutální vyšetřovací metody inkvizitorů i platnost na mučidlech vynucených doznání.

Objekt, označovaný jako J1818.0-1607, poprvé zaznamenala vesmírná observatoř Swift letos na jaře. Později se na něj zaměřili další vědci a dostal se i do hledáčku rentgenové observatoře Chandra, která odhalila hned několik pozoruhodných detailů.

Rotující mládě

Objekt J1818.0-1607 je magnetar – tedy neutronová hvězda s extrémně silným magnetickým polem, která vznikla zhroucením supernovy. Již samotný objev magnetaru je pro vědce velkou událostí, neboť doposud se těchto podivných objektů podařilo odhalit jen asi tři desítky. Pro srovnání neutronových hvězd vědci evidují zhruba 100× více. Od běžných neutronových hvězd se magnetary liší tím, že je obklopují extrémně silná magnetická pole, ve skutečnosti nejsilnější známá magnetická pole ve vesmíru.

Další zajímavostí, která vědce zaujala je stáří objektu. Podle toho, co o magnetarech víme, se jejich rychlost rotace s postupem času snižuje. J1818.0-1607 se ale (na magnetar) otáčí extrémně rychle – zhruba jednou za 1,4 sekundy. Obvyklá rychlost je přitom 1-10 sekund na jednu otáčku. Podle vědců jde o známku, že objevený objekt je mimořádně mladý. Jeho stáří odhadují na pouhých 500 let, což z něj činí nejmladší známý magnetar. Podivné ovšem je, že v blízkém okolí magnetaru vědci našli jen velmi málo trosek. Jejich absence tak vede vědce k domněnce, že se magnetar J1818.0-1607 zřejmě musí pohybovat mnohem vyšší rychlostí, než jaká je u neutronových hvězd obvyklá. 

TIP: Pulzary a magnetary: Bizarní útvary, nad kterými zůstává rozum stát

Aby toho nebylo málo, pozorování radioteleskopů Karl Jansky Very Large Array (VLA) v Novém Mexiku ukázala, že magnetar J1818.0-1607 vysílá pulzy rádiových vln, takže jde vlastně také o rádiový pulzar.

Společnost PostNord známky s Thunbergovou začne prodávat ve čtvrtek 14. ledna. Známá aktivistka je na nich zobrazená ve své typické žluté pláštěnce, jak se na pobřeží dívá na hejno ptáků.

„Doufáme, že coby velká společnost pomocí malé známky můžeme přivést pozornost k důležitému tématu, jakým je klima,“ uvedla Kristina Olofsdotterová, šéfka oddělení známek společnosti PostNord. Dodala, že do prodeje půjde několik milionů známek s mladou aktivistkou.

TIP: Sluníčkáři na známkách: Britové ocenili své morální elity

Thunbergová se proslavila, když v roce 2018, ve svých 15 letech, začala sama chodit protestovat před sídlo švédského parlamentu ve Stockholmu za lepší ochranu klimatu. Její příklad následovaly tisíce mladých lidí po celém světě, kteří jsou nespokojení s přístupem politiků ke klimatické krizi.

Thunbergová stála u zrodu hnutí Fridays for Future. Podle Olofsdotterová zástupci hnutí podobu známky s Thunbergovou schválili, ale na jejím vzniku se nijak nepodíleli. Součástí nové kolekce známek s ekologickou tematikou jsou i takové, na kterých jsou zobrazeny švédské hory, jezera a řeky.

Všechny československé Su-25 tvořily výzbroj 30. stíhacího bombardovacího (později bitevního) leteckého pluku, který se v roce 1985 přesunul z Hradce Králové do Pardubic. Do roku 1982 tvořily jeho výzbroj „nouzové“ bitevníky MiG-15SB, poslední dva roky před příchodem Su-25 se létalo na L-39ZA s omezenou možností provádění bitevních útoků.

Předchozí část: Smrtící hrábě: Sovětský bitevní letoun Suchoj Su-25 (1)

S trikolorou nakřídlech

Pluk navazoval na tradice 3. čs. bitevního leteckého pluku (Ostravského), který vznikl v lednu 1945 na východní frontě. Na podzim roku 1984 se čtyřčlenný roj československých Su-25 zúčastnil cvičení Štít 84, veřejnosti se typ představil na vojenské přehlídce v květnu následujícího roku. Avšak označení těchto strojů armáda pečlivě tajila až dočervence 1985, kdy se v časopise Letectví+kosmonautika pod jejich fotografiemi poprvé objevilo označení Su-25. Že se jedná o verzi K, se veřejnost dozvěděla ještě později.

Přitom pro západní odborníky nebylo označení letounu žádným tajemstvím. Po rozpadu Československa v roce 1993 u nás zůstalo 24 jednomístných a jeden dvoumístný stroj, zbylých dvanáct Su-25K a jeden Su-25UBK zařadila do výzbroje svého letectva Slovenská republika. Koncem roku 1994 zanikl 30. bitevní letecký pluk a jeho letouny se staly výzbrojí 322. taktické letky působící v Náměšti nad Oslavou. V roce 2000 došlo k definitivnímu vyřazení Su-25 z výzbroje našeho letectva. Žádný stroj československého (a českého) letectva nebyl odepsán v důsledku havárie.

Křest ohněm

V prosinci 1979 vtrhla sovětská armáda do Afghánistánu pod záminkou pomoci tamní vládě. První zkušenosti s leteckou podporou pozemních sil ukázaly, že nadzvukové stíhací bombardéry mají při manévrování v úzkých horských údolích značné problémy, a jejich navigační systémy se ukázaly jako sotva použitelné při útocích na relativně malé cíle. Naopak snadno ovladatelný a mimořádně obratný podzvukový Su-25 představoval pro toto bojiště ideální stroj.

Od dubna do června 1980 působily v Afghánistánu dva prototypy Su-25, jejichž nasazení bylo hodnoceno jako velmi úspěšné. V únoru následujícího roku došlo na letecké základně nedaleko ázerbájdžánské metropole Baku ke zformování 80. samostatného bitevního leteckého pluku, první bojové jednotky vyzbrojené typem Su-25. Stroje tohoto útvaru se v červnu 1981 staly základem 200. samostatné bitevní eskadry převelené na základnu Šindand v Afghánistánu.

Proti mudžáhedínům

Letouny eskadry útočily na sklady zbraní i na jednotlivé domy mudžáhedínů, podílely se na letecké podpoře pozemních sil bojujících o města Herát a později Kandahár. Jejich osádky vysoce oceňovaly schopnost letounů vrátit se na základnu i s těžkým poškozením. Za 15 měsíců provedli piloti 200. eskadry přes dva tisíce bojových letů bez jediné vlastní ztráty. Postupem času došlo k rozmístění eskader vyzbrojených letouny Su-25 také na letiště Kandahár a Bagrám.

TIP: Suchoj Su-17/20/22: Proudová legenda ze Sovětského svazu

Když válka v Afghánistánu počátkem roku 1989 pro Sověty končila, měli piloti Su-25 na tomto bojišti nalétáno přes 60 tisíc bojových letů, během nichž odepsali pouhých 23 letadel. Poslední z nich bylo ztraceno 7. ledna 1989 nedaleko Kábulu, přičemž jeho pilot zahynul. Do těchto ztrát zřejmě nebylo zahrnuto dalších osm strojů Su-25 zničených na parkovací ploše kábulského letiště v důsledku nepřátelského raketového útoku, který proběhl 23. června 1988. 

Dokončení: Smrtící hrábě: Sovětský bitevní letoun Suchoj Su-25 (3) (vychází ve čtvrtek 21. ledna)

Pro někoho zkapalnělé štěstí a tekuté teplo v láhvi, pro jiné ta nejhorší metla lidstva a stupňující se lihové prokletí. Shoda těchto dvou stran jedné mince je v nedohlednu. Omamné účinky alkoholu provázejí lidstvo od vzniku civilizace, a přitom se nezdá, že bychom se s ním za tu dobu naučili hospodařit nějak rozumněji. Jaký je dlouhodobý vliv konzumace alkoholu na lidské zdraví, duševní i fyzické? Jen škodí, anebo může i pomáhat? A v jakém množství se dá jeho konzumace označit za přiměřenou?

Dávka dělá jed a přemíra všeho škodí. To platilo vždy a alkohol nikdy nebyl výjimkou. Pravdou je, že v posledních dekádách bylo skoro zlatým pravidlem, aby za každou odbornou studií potvrzující škodlivost alkoholu následovala další, jež ji v některých aspektech vyvracela. Tyto názorově rozhoupané bilance medicínských studií se ale postupně vyrovnávají, a například Lancet, prestižní odborný časopis medicíny, už od roku 2018 vede poměrně nesmlouvavě linii protialkoholního hnutí. Slovy současného vědeckého poznání: Klady, byť i střídmé konzumace alkoholu, nepřekonají možná rizika a zápory. 

Všichni pijáci na jedné lodi

Rozpory mezi tím, co si alkohol bere a co dává, začaly být více patrné, když se objevily první přepočty na tzv. jednotky alkoholu. Takovou jednotku si můžete představit například objemově jako 10 mililitrů (anebo 8 gramů) čistého lihu. Zdánlivá technická banalita ve vyjádření množství ale poprvé umožnila přemostit nepopiratelné rozdíly mezi konzumenty piva, vína a lihovin. Že půl litru kořalky není totéž co půllitr ležáku, bylo jasné i dříve, ale jednotkový rozdíl byl rázem patrnější. Obsahově je jedna jednotka srovnatelná přibližně s třetinkou piva, deci vína, nebo opravdu hodně malou štamprlí 40% destilátu.

Pokud posedíte v hospodě u šesti piv, dostanete do sebe 12 a více jednotek alkoholu; tři dvoudecky červeného s kamarádkou jsou kolem 6 jednotek, a když se sami podíváte na dno dříve plné lahve slivovice, může jich být i 30. Kde už začínají problémy? V tom právě tkví největší problém: Už první zkonzumovanou jednotkou si můžete uškodit. Alkohol a jeho negativní vliv na zdraví nemá nějakou limitní, prahovou hodnotu, kdy ještě ano, a kdy už ne. Negativní účinky na zdraví lze statisticky potvrdit a jejich postupný nárůst se zvyšující se konzumací doložit už od první vypité jednotky. Škodlivý je podle studií v jakémkoliv množství.

Cesta, jak si zkrátit život nemocí

Dvě deci vína denně, tedy 2 jednotky alkoholu, zvyšují u žen riziko rakoviny prsu o 25 %. Deset jednotek alkoholu týdně u muže znamená riziko rozvoje cévních chorob, selhání srdce a infarktu. Pět piv denně, chcete-li 10 jednotek alkoholu, vás přiblíží rakovině o 37 %. A vzhledem k tomu, že ještě v roce 2016 činila průměrná jednotková spotřeba alkoholu v Česku 9,8 litru čistého lihu (tedy 980 jednotek) na osobu, nutí to k zamyšlení. Není divu, že v jednotkách přepočtené výsledky působí dramaticky a dávají všem, kteří si občas připijí na zdraví, nehezky a možná až příliš důrazně nůž na krk. 

A takových je ve světě (podle Světové zdravotnické organizace) nejméně 2,3 miliardy. Kritický tón sice můžeme lehce zmírnit, protože myšlenka WHO, že alkohol je příčinou jednoho z dvaceti úmrtí na planetě Zemi, je trochu pochybná. Přímo kvůli přestřelené konzumaci – otravou alkoholem – totiž zemřou jen mizivá promile lidí. Ale už nelze odpárat fakt, že i ona jednotková spotřeba alkoholu spouští kaskádu zvyšujících se rizik a zdravotních komplikací u více než 23 onemocnění a chorob. 

Dá se tedy spíše říct, že pokud zemřete na kardiovaskulární onemocnění (ročně 17,9 milionu lidí; je to nejčastější příčina, která se podílí na 31 % úmrtí globálně), je přibližně pětinová (19%) šance, že s tím měla co do činění předchozí dlouhodobá konzumace alkoholu. Váš život tedy ukončí spíše nějaká nemoc, jejímž komplikujícím faktorem byla i záliba v lihem obohaceném pití.

Kolik je akorát?

Stejně jako se neptáte, kolik ředidla, bazénové chemie nebo nemrznoucí směsi můžete vypít, aby všechno bylo v pořádku (proč byste také něco takového dělali, že?), nejspíš byste si ani neměli klást otázku, kolik snesete alkoholu – protože stejně jako ředidlo vám nesvědčí. Chcete vědět, kolik alkoholu můžete, než se otrávíte? Anebo jaká je doporučená dávka bez přidružených zdravotních rizik? Odpověď je jednoduchá – nulová. Pokud nechcete nést zdravotní rizika konzumace alkoholu, nepijte.

Informací o tom, že mezní přiměřenou konzumací je 20 g pro ženy a 40 g pro muže denně, se rozumí spíše doporučená společenská a kulturní hranice, nikoli ta zdravotní. I když i tady se přílišnému zobecňování odborníci zpěčují. Každý člověk a jeho organismus je originál a na alkohol může reagovat odlišně.

Čím konkrétně alkohol škodí? 

Ze své chemické podstaty je alkohol buněčný jed, a proto působí neblaze na všechny orgány trávicí soustavy, se kterými přijde přímo do styku. Jeho konzumace tak může dráždit žaludek a střeva, což může vést k zánětům, poruchám trávení a vředům. Výsledkem může být rakovina tlustého střeva, hrtanu, žaludku nebo slinivky břišní. Ostatně Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny klasifikuje alkoholické nápoje jako prokázané karcinogeny skupiny č. 1, čili stejně jako tabákový kouř anebo zvýšenou radioaktivitu.

Z popíjení může vzejít třeba cukrovka způsobená narušením rovnováhy krevních cukrů. Alkoholické nápoje jsou také vydatně kalorické, takže jejich nadužívání může vést k obezitě. Největší ránu ale dostávají játra, která alkohol v těle odbourávají a detoxikují. Poškodit jejich funkci lihem není zase tak složité a přihlásit se může cirhóza nebo žloutenka. Alkohol si pohrává i s lidským srdcem, zvyšuje totiž krevní tlak. Výsledkem mohou být arytmie (hypertenze, dysrytmie), kardiomyopatie nebo infarkt. Poškozuje také kmenové buňky. 

Neplechu dělá i v centrálním nervovém systému, kde zasahuje čelní lalok mozku, jenž ovlivňuje emoce, krátkodobou paměť a koordinaci. Poškození mozku, vedoucí přes neschopnost učit se až po narušení paměti, mohou vést k rozvoji demence. Přidružit se mohou i poruchy spánku, chronická únava a vyčerpání, epileptické záchvaty či oslabení imunity. Samostatnou kapitolu představují rizika dopadů konzumace alkoholu na společnost a rodiny rozvrácené závislostí. 

Škodí nejen těm, kteří pijí

Dokud rizika dlouhodobé konzumace nese člověk individuálně, jde svým způsobem o jeho věc. Problémy se však násobí tam, kde svůj návyk a jeho následky přenáší na okolí. Což je případ těhotných matek, které si nedokážou své tekuté hobby odříct. Vyvíjející plod tím doslova svévolně hubí. Stejné je to ale i s řidiči pod vlivem alkoholu.

Negativní dopad má také konzumace alkoholu mladistvými, na které alkohol působí obzvláště zhoubně. Nejde jen o to, že snáze podlehnou rozvinuté závislosti a ztrátě sebekontroly (což přirozeně hrozí i dospělým). Proces vývoje mozku běží přibližně do 21 let věku. Nezletilé tedy alkohol připravuje o jejich budoucí možný potenciál. Dětský organismus se také snáze přetíží, a poškození jater, trávicího či nervového systému má mnohem rychlejší průběh, navíc s trvalými následky. 

TIP: Tajemství aperitivu: Proč alkohol podporuje chuť k jídlu?

Za každou skleničku vyvolávající pocity uvolněnosti a euforie platíme hodně vysokou daň. Otázkou jen zůstává, kdy si ji náš organismus vybere. Čistě teoreticky lze převést 7–14 jednotek alkoholu požitých týdně na zkrácení si délky života o 6 měsíců a více než 24 jednotek týdně na ukrácení vlastního života o 4–5 let. Nikdo ale předem neví, z jak dlouhého metru odstřihává. Jen to, že si připíjí na kratší, a nikoli zdravou budoucnost.