Poznávacím znamením této „Královny pin-up girls“, tedy dívek z plakátů a nástěnných kalendářů, byla její havraní ofina. Bettie Mae Page (1923–2008) se chtěla stát herečkou, ale nakonec v padesátých letech proslula jako modelka pikantních obrázků. V lednu 1955 byla dokonce jednou z prvních „Dívek měsíce“ časopisu Playboy. Jeho kontroverzní vydavatel Hugh Hefner o ní prohlásil: „Myslím, že to byla pozoruhodná dáma, ikonická postava pop kultury, která ovlivnila sexualitu, vkus i módu. Zkrátka, měla na naši společnost ohromný vliv.“

Bettie Page před fotoaparátem netrpěla zbytečným ostychem, a tak se už v samých počátcích kariéry začala objevovat v populárních pánských magazínech. Pózovala také při sado-masochistických praktikách, stejně jako svázaná. Stala se tak zřejmě první bondage modelkou historie. Nutno však říct, že ačkoli často fotila nahá nebo v provokativních pozicích, nikdy se neobjevila na fotkách či ve filmech se sexuálně explicitním obsahem.

Druhý život pin-up misionářy

Po ukončení kariéry se Bettie Page nechala pokřtít a toužila po dráze misionářky. Odmítli ji –protože byla rozvedená. V sedmdesátých letech se nervově zhroutila a pobodala ženu, od které si pronajímala byt. Soud ji nakonec osvobodil, protože jí byla diagnostikována para­noidní schizofrenie. Několik let pak strávila v psychiatrické léčebně. 

Přesto se dožila i comebacku, když se o ní v osmdesátých letech začaly psát knihy a články do časopisů. MTV o ní o pár let později referovala jako o ženě, která ovlivnila Katy Perry, Madonnu, Rihannu, Ditu Von Teese, stejně jako vzhled Umy Thurmanové ve filmu Pulp Fiction: Historky z podsvětí.

Bettie na konci devadesátých let o své kariéře prohlásila: „Nikdy jsem se za to nestyděla. Zdálo se mi to normální. Zkrátka to bylo o moc lepší než denně osm hodin klapat na psacím stroji, což může být poněkud monotónní…“

V roce 2020 byl v alžírské části Sahary objeven meteorit, který podle místa nálezu nese jméno Erg Chech 002. V této oblasti nejde až o takovou vzácnost. V roce 2007 zde bylo nalezeno asi 100 kilogramů meteoritů. Loni objevený Erg Chech 002 také nebyl žádný drobeček. Jeho hmotnost činí 32 kilogramů.

Francouzsko-japonský tým odborníků nedávno analyzoval vzorky meteoritu Erg Chech 002 a odhadoval jeho stáří. Z jejich výzkumu vyplynulo, že materiál z dotyčného meteoritu je skutečně prastarý. Odhadují, že vznikl před 4,565 miliardami let, zhruba 20 milionů let před vznikem planety Země. Sluneční soustavě bylo v době vzniku materiálu jen asi 2 miliony let.

Nejstarší kus lávy

Pokud mají vědci se stářím meteoritu pravdu, je Erg Chech 002 asi o milion let starší, než dosavadní nejstarší držitel tohoto rekordu. Zároveň se meteorit Erg Chech 002 stává nejstarším známým kusem utuhlé lávy ve Sluneční soustavě. Podle badatelů by mohlo jít o kus kůry protoplanety, z jakých se v té době postupně tvořily planety.

TIP: V Botswaně objevili úlomek meteoritu, který před pár dny explodoval

Dnes známe asi 3 100 meteoritů, které zřejmě pocházejí z kůry nebo pláště původních protoplanet. Naprostou většinu z nich tvoří bazalt. Erg Chech 002 je ale z andezitu, čímž je zcela unikátní. Vědci jsou přesvědčeni, že navzdory tomu nebyly protoplanety s andezitovou kůrou vzácné. Obvykle ale skončily v nitru vznikajících planet. Výzkum meteoritů jako je Erg Chech 002 tak pro nás představuje stěžejní zdroj informací o době vzniku Sluneční soustavy.

Nejlepší zbraní proti pandemickému koronaviru SARS-CoV-2, kterou teď máme k dispozici, je očkování. Probíhá prakticky po celém světě, včetně odlehlých a obtížně dostupných oblastí. Počátkem letošního března byla v africké Ghaně spuštěna první očkovací kampaň proti covidu-19 na světě, která využívá k přepravě vakcíny drony.

Klíčovou roli v této akci hraje americká společnost pro přepravu medicínských zásilek drony Zipline. Fungují již několik let v různých afrických zemích, kde již postupně vybudovali infrastrukturu pro přepravu kriticky významných medicínských zásilek. V roce 2016 zahájili přepravu krve ve Rwandě a od té doby své aktivity rozšiřují.

Letecké očkování v Ghaně

Během prvního dne přepravy vakcíny v Ghaně bylo doručeno 36 zásilek pro zdravotní centra v odlehlých oblastech. Jednotlivé zásilky přitom obsahovaly 250 dávek vakcíny Oxford/AstraZeneca. V této zemi se na očkování připravovali několik měsíců. Distribuci vakcín zahájili poté, co v Ghaně „přistálo“ 600 tisíc dávek zmíněné vakcíny.

TIP: Drony v akci: Ve Rwandě zavádějí nejrychlejší doručovací službu na světě

Zipline společně s dalšími investory, jako UPS Foundation, vláda Ghany a Gavi - the Vaccine Alliance, vybudovali několik center pro přepravu medicínských zásilek drony. Z těchto center mohou obsluhovat cca 1 000 zdravotních středisek na území Ghany. Podle Zipline je teď přeprava zásilek, jako jsou vakcíny, v Ghaně velmi přesně cílená a rychlá. Pro účely očkování je to jedině dobře.

Třetí bitva u Yper, známá též jako bitva o Passchendaele, je dodnes předmětem sporů. Polnímu maršálovi Douglasi Haigovi, vrchnímu veliteli britského expedičního sboru, se vytýká, že ji neukončil dřív, když bylo jasné, že k průlomu nedojde, případně, že ji vůbec začal na tomto místě a vedl ji tak, jak ji vedl. Za několik kilometrů území tu Britové zaplatili ztrátou 250 000 mužů; německé ztráty byly dokonce ještě vyšší.

Zachránil Francouze?

Z perspektivy vývoje situace na západní frontě však byla bitva významnou událostí. Britský tlak v yperské oblasti zaměstnal tolik nepřátelských jednotek, že se Němci neodvážili zaútočil na francouzské linie oslabené Nivellovým debaklem a následnou vzpourou některých francouzských oddílů. Kdyby tak učinili, možná by se jim podařilo dosáhnout vysněného vítězství. Bitva u Passchendaele tak byla významným okamžikem války. Pomohla udržet frontu v téměř neměnné podobě do okamžiku, než se plně zotavila francouzská armáda a než se do války zapojily USA.

Haig se snažil před koncem roku 1917 dosáhnout ještě jednoho úspěchu, a proto po skončení bitvy u Passchendaele zahájil 20. listopadu ofenzivu u Cambrai. Během této operace poprvé jako hlavní úderný prvek vystupovaly tanky a první okamžiky bitvy přinesly dramatický úspěch britských vojáků. Němci ale 30. listopadu převzali iniciativu, zuřivými protiútoky zatlačili Brity zpět a dobyli téměř veškerá ztracená území. Ztráty byly opět vysoké, obě strany přišly zhruba o 47 000 mužů.

Horké měsíce

Na jaře 1918 začala mohutná německá ofenziva, která byla pro britské vojsko strašlivou ranou. Během prvního týdne musely jejich jednotky ustoupit o 40 mil a ztratily přibližně 200 000 mrtvých a raněných. Francouzský generál Ferdinand Foch, který se na začátku dubna stal vrchním velitelem spojeneckých sil, sice poslal Haigovi část francouzských divizí na podporu britských pozic, situace ale byla nadále kritická.

Dne 9. dubna zahájil německý maršál Erich Ludendorff druhou fázi své ofenzivy a spojenecké oddíly nebyly schopny jeho postup zastavit. Němci ale platili za dobyté území mimořádně těžkými ztrátami. V červenci podnikl Ludendorff poslední zoufalý pokus překročit Marnu a vstoupit do Paříže. Vyšel však naprázdno a spojenci mohli přejít do protiútoku. V bitvě u Amiensu (8.–12. srpna) se Britům podařilo prolomit německé obranné linie, načež Dohoda vytlačila centrální mocnosti z pozic, které dobyly během jarní ofenzivy.

Ten, co „vyhrál válku“

Sbory BEF dosáhly během závěrečných bojů na západní frontě působivých výsledků, a to i navzdory tomu, že tehdejší britský premiér Lloyd George odmítl polnímu maršálovi poslat další posily. Vojáci pod Haigovým velením zajali téměř 190 000 nepřátel a ukořistili 2 840 děl. Historik Gary Shefield nazval stodenní ofenzivu (8. srpna–11. listopadu 1918) „největším vojenským vítězstvím v britské historii“.

Nutno ale dodat, že denní ztráty britské armády během závěrečného postupu spojenců na západní frontě činily 3 645 obětí, což bylo více než během ofenziv na Sommě (2 950) nebo u Passchendaele (2 121). Po válce byl Haig povýšen do šlechtického stavu. V lednu roku 1920 odešel do výslužby a užíval si bohatou penzi. Zemřel na infarkt 29. ledna 1928 ve věku 66 let.

Polní maršál byl v poválečném období oslavován jako vůdce vítězné armády. Americký generál John Pershing prohlásil, že to byl právě velitel BEF, kdo vyhrál první světovou válku. Po své smrti byl ale stále více kritizován jako zcela bezohledný a nekompetentní velitel, jehož rozkazy a beznadějné útoky vedly k nadměrným ztrátám.

TIP: Břídilové v akci: Největší omyly Velké války

Britský historik B. H. Liddell Hart, který sám prožil hrůzy Velké války, o Haigovi napsal: „Haig byl ukázkou tohoto nejvyššího egoismu a naprostého nedostatku zábran, který pro své ambice obětoval stovky tisíc mužů. Muž, který zradil své nejoddanější pomocníky i zem, které sloužil. Muž, který dosáhl svých cílů podvodem.“

Zákon o legalizaci marihuany už v listopadu schválila horní komora parlamentu, poslanci v něm ale udělali změny, takže se nyní vrací do Senátu. Očekává se, že i upravená norma tam projde. Zákon přijatý mexickými poslanci reguluje pěstování, výrobu, distribuci, prodej i spotřebu marihuany. Osobám starším 18 let povoluje držení 28 gramů marihuany a pěstování až osmi rostlin v jednom domě. Užívat marihuanu smí podle něj jen dospělí doma v nepřítomnosti dětí, zakázána je na pracovišti. Prodávat se bude smět jen v autorizovaných obchodech.

Zákon rovněž umožňuje vznik neziskových sdružení, která mohou s příslušným povolením pěstovat až 50 rostlin konopí. Smí mít nejvýše 20 členů, z nichž nikdo nesmí mít v trestním rejstříku záznam týkající se obchodu s drogami či organizované trestné činnosti. Tato sdružení ale nesmí marihuanu distribuovat jiným osobám než svým členům, nesmí prodávat alkohol, ani dělat na svou činnost reklamu.

TIP: Nový výzkum: Po legalizaci klesá spotřeba marihuany u teenagerů

V prvním článku nové normy se uvádí, že má „zlepšit životní podmínky občanů“ a přispět „ke snížení trestné činnosti spojené s obchodem s drogami“. Legalizaci marihuany slíbil před dvěma lety po nástupu do úřadu levicový prezident Andrés Manuel López Obrador, podle něhož tento krok pomůže v boji proti drogovým kartelům. Jejich působení se výrazně podílí na rekordním počtu vražd v této zemi. Loni tam bylo zavražděno na 34 600 lidí, tedy v průměru 95 denně (předloni to bylo 90 denně).

V České republice je možné získat léčebné konopí na předpis, který vydávají například onkologové, neurologové či odborníci na paliativní péči. Lékaři se ale musí k předepisování konopí zaregistrovat u Státního ústavu pro kontrolu léčiv (SÚKL), registrovat se musí i lékárny, které ho chtějí prodávat. Marihuana pomáhá při léčbě chronických bolestí, používá se i u pacientů s rakovinou, AIDS či roztroušenou sklerózou.

Experimentální archeologové z Univerzity v Leidenu neztrácejí čas dlouhými diskusemi. Namísto dohadů o tom, jak moc má Homo sapiens neanderthalensis blízko k Homo sapiens sapiens, dávají přednost praktickým otázkám. Třeba jakým způsobem se před 200 tisíci lety vyráběly šípy a oštěpy. 

I když se to může zdát banální, způsobovala tato hádanka odborníkům po celém světě bolení hlavy. Jistě, vždy tu bude opracovaný pazourek tvořící ostrý hrot, a dlouhé ratiště oštěpu či tělo šípu vyrobené ze dřeva. Ryze praktická otázka, kterou nyní s úspěchem vyřešili Paul Kozowyk a Geeske Langejans, zní: „Jak onu zaostřenou část připojit na nosné těleso?“ 

Nejstarší lepidlo

Pokud jste si v dětství hráli na indiány nebo pravěké lovce mamutů, jistě už víte, že připevňování kamenné části ke dřevu není právě snadné. A vytváření dutiny nebo zářezu může ovlivnit pevnost šípu či vrhacího oštěpu. Hrot nesměl narušovat let šípu a musel vydržet silný náraz na cíl.

Experimentální archeologie si zakládá na rekonstrukčních metodách, při kterých se pokouší dosáhnout historicky věrného výsledku jen s nástroji, které byly známy našim předchůdcům. „Museli jsme si tedy pro upevnění pazourkových hrotů vystačit s tím, co měl k dispozici nean­dertálec,“ říká leidenský archeolog Langejans. „Což není právě snadné, protože se v archeologickém záznamu dochovalo jen minimum jím užívaných předmětů.“ 

Oba badatelé tedy zkoušeli sérii nejrůznějších postupů, až se jim výběr zúžil na nejpravděpodobnější, byť poněkud překvapivou variantu. Pravěcí lidé používali pro zapevnění a fixaci pazourků – lepidlo!

TIP: Bez šroubků a hřebíků, nepostavíš nábytku: Jak to ale naši předci dělali?

Jeho základem byl březový dehet, získaný suchou destilací. Ačkoliv zní tento proces velmi sofistikovaně, je možné ho docílit relativně snadno. „Předchozí pokusy badatelů nebyly úspěšné, získali buď jen malé množství březového dehtu, nebo žádný,“ říká Kozowyk. „Mělo se za to, že extrakce může být úspěšná jen tehdy, když dokážete efektivně kontrolovat teplotu plamenů.“ Oba badatelé ale dokázali „odhalit“ hned tři postupy, při kterých bylo možné získat optimální množství dehtu s minimem vynaložené energie. Jak?

„Prostým otáčením odkorněné březové klády nad ohništěm,“ říkají oba experimentální archeologové. „Chtělo to jen trochu zručnosti. Neandertálci začínali pravděpodobně s těmi jednoduššími postupy. Až postupně z nich vytvářeli komplexní proces…“

Strážník Allan měl původně představovat klasický výstřižek postavy policisty, který je zdálky k nerozeznání od živého příslušníka, takže donutí řidiče zpomalit. V době, kdy si o něj vesnice Braemar zažádala, však policie žádné makety k dispozici neměla, a tak místní nastrojili obyčejnou figurínu: Oblékli ji do uniformy a namalovali jí obličej, načež Allan zafixovaný izolepou a přivázaný provazy hlídal rychlost a Braemarští si ho nemohli vynachválit.

V sobotu 23. ledna se však po něm slehla zem a bez jeho dohledu si vesničané opět přijdou v ohrožení. Na sociálních sítích se proto objevila výzva: „Pokud jste ho unesli, vraťte nám ho, prosím! Je to něžná duše, která nikdy nikomu neublížila, a v Braemaru jej máme velmi rádi.“ 

TIP: Zmizelý obří penis z bavorské hory je zpět: Záhadu šetří policie

K dopadení únosců nepomohla ani virální kampaň, do které se vedle policie zapojili i občané na sociálních sítích a lokální rádia. I přes dílčí vodítka se po strážníku Allanovi se slehla zem.

Alespoň trochu dobrou zprávou pro obyvatele Braemaru je, že v brzké době má Allanovo místo obsadit jeho nástupkyně – místní úřady tentokrát povolali zástupce něžného pohlaví a Allanovo místo tak zaujme strážnice Annette.

Peripetie kolem amerických proudových UCAV ukazují, že vývoj takového stroje představuje i pro velmoc náročný technologicko-vojensko-politický projekt. Ozbrojené drony totiž mohou mít mnoho podob a ujasnit si jejich roli v komplexním systému ozbrojených sil není snadné. Už jen o pohonné jednotce lze vést sáhodlouhé diskuse, neboť UCAV se dá osadit nejrůznějšími typy motorů – od nízkonákladových pístových přes menší proudové až po nejvýkonnější „turbíny“ s přídavným spalováním.

Předchozí část: S pilotem u počítače kilometry daleko: Jak fungují ozbrojené drony? (1)

Zatímco vrtulové typy vydrží ve vzduchu nejdelší dobu, drony osazené naposled zmíněným pohonem by těžily z vysoké rychlosti při pronikání do nepřátelského vzdušného prostoru. A když by se v něm ocitly, díky vektorování tahu by měly takovou obratnost, že by vymanévrovaly i protiletadlové střely.

Jak jej ovládat?

To vše nicméně za cenu extrémní technologické náročnosti a vysokých vývojových i pořizovacích nákladů. O nic jednodušší není volba způsobu ovládání dronu. Operátoři mívají k dispozici pracoviště umístěné v bunkru, vozidle, kontrolním letounu či na válečné lodi, přičemž ke komunikaci s UCAV používají vysokorychlostní digitální datové spojení.

V některých případech operátor dron přímo řídí – podobně jako RC model. Pokud by sekomunikace přerušila, stroj buď úkol dokončí dle zadaných údajů, nebo se vrátí na základnu. Nejčastěji se však počítá s tím, že UCAV absolvuje celou misi autonomně v předprogramovaném režimu a operátor pouze dohlíží, aby se něco nezvrtlo. V takovém případě může zasáhnout a převzít manuální řízení.

Predátor s vrtulí

Vzhledem k těmto složitostem není divu, že dosud nejúspěšnější UCAV šel cestou nejmenšího odporu. Americký RQ-1 Predator vzhledem připomíná klasický letoun, pohání ho tlačná vrtule a dosahuje nižší rychlosti než druhoválečné spitfiry.

Zrodil se v polovině 90. let ze spolupráce CIA, Pentagonu a společnosti General Atomics. Vojáci i špioni totiž potřebovali průzkumný stroj, který by z těžko přístupných lokalit přinášel cenné informace. Typ s dlouhým rovným křídlem obdržel čtyřválec Rotax o výkonu 85 kW, jenž se vyznačuje tichým chodem a tunovému dronu dává rychlost 218 km/h. 

Nízká váha i spotřeba benzinu dovolovaly predatoru setrvat ve vzduchu 24 hodin, což přivedlo generály k myšlence uzpůsobit průzkumník i pro ofenzivní mise. Inženýři vyztužili křídla, osadili je pylony a doplnili laserový značkovač. Roku 2001 spatřil světlo světa MQ-1 Predator (M neboli multirole znamená víceúčelový, R čili reconnaissance upomínalo na průzkum), který unese dvě protitankové střely AGM-114 Hellfire, čtyři protiletadlové AIM-92 Stinger nebo šest protizemních AGM-176 Griffin.

Váha výzbroje snížila vytrvalost, přesto se z dronu stal nebezpečný bojový prostředek, který se zapojil do misí v Afghánistánu, Iráku, Sýrii, Jemenu nebo Somálsku. Záhy se však ukázalo, že US Air Force bude přece jen potřebovat výkonnější typ. Začátkem 21. století vznikl vývojový program Hunter-Killer, do něhož se zapojilo několik zbrojovek. Se svým želízkem v ohni přišla i General Atomics a její Predator B zaujal vojáky nejvíce. Stroj, posléze přeznačený na MQ-9 Reaper, je větší a těžší než předchůdce, unese více zbraní a dosahuje rychlosti 482 km/h. Jeho srdce tvoří turbovrtulový Honeywell TPE331 o 671 kW, na sedm pylonů lze kromě výzbroje zmíněné u MQ-1 podvěsit laserem naváděné pumy GBU-12 Paveway II nebo bomby JDAM.   

Do boje!

Reaper vstoupil do služby u USAF roku 2007 a 28. října odpálil první rakety proti afghánským povstalcům v oblasti Deh Ravod. Od té doby se drony v Afghánistánu zapojily do stovek operací. Úspěšné bylo kupříkladu krytí základny Bagrám, jež se stávala cílem raketových útoků. Bezpilotní stroje díky průzkumné výbavě mudžahedíny odhalily a operátor poté odpálil výzbroj. Ani reaperům se ovšem nevyhnuly problémy – roku 2009 ztratil pilot kontrolu nad jedním MQ-9, jenž neovladatelně mířil k hranici s Tádžikistánem. V obavách z úniku technologií Američané dron sestřelili stíhačkou F-15. 

Vrtulové UCAV se objevily též nad Irákem, posléze nad Sýrií zasahovaly proti Islámskému státu. Právě střela Hellfire z MQ-9 ukončila v listopadu 2015 život vraha známého jako Džihádista John. Zatím naposledy se reapery dostaly do hledáčku médií v lednu 2020, kdy jeden z nich zabil u bagdádského letiště velitele íránských revolučních gard Kásima Sulejmáního. Stroje MQ-1 už Spojené státy roku 2018 vyřadily, reapery čeká ještě dlouhá kariéra. Kromě USAF si je pořídily ozbrojené síly Francie, Indie, Británie, Itálie, Maroka nebo Nizozemí. 

TIP: Nejnovější zbraň proti dronům dokáže zneškodnit dron na vzdálenost 500 metrů

A jak jsou na tom ostatní země? Zpravidla provozují jen průzkumné drony a případně zkoumají jejich vybavitelnost výzbrojí, nebo se nacházejí ve fázi testování proudových samokřídel podobných těm americkým. Mezi tyto projekty patří britský Taranis či Dassault nEUROn, vyvíjený v mezinárodní spolupráci. 

Ozbrojenou výjimku potvrzující pravidlo tvoří izraelský IAI Harop, který je zároveň dronem i municí – cíle ničí nárazem ve stylu kamikadze. K jejich likvidaci slouží jak kinetická energie stroje, tak 23kg bojová hlavice. Pokud UCAV cíl nenalezne, vrátí se na základnu a přistane. 

Kvazary jsou velmi aktivní a jasná jádra některých galaxií, kterým energii dodává superhmotná černá díra. Černá díra vtahuje okolní plyn a při tom se uvolňuje ohromné množství energie, která astronomům umožňuje tyto objekty pozorovat dokonce i na velmi velké vzdálenosti.

Kvazar z časů raného vesmíru

Nově objevený kvazar s označením P172+18 je natolik vzdálený, že jeho světlu trvalo asi 13 miliard let, než doletělo až k nám. Znamená to, že tento objekt pozorujeme tak, jak vypadal v době, kdy byl vesmír pouhých 780 milionů let starý. I když jsou známy i vzdálenější kvazary, byli astronomové v tomto případě poprvé schopni identifikovat neklamné známky rádiových výtrysků (jetů) v takto rané fázi vývoje vesmíru. Pouze asi 10 % kvazarů – které astronomové označují jako rádiově hlasité – má výtrysky, které intenzivně vyzařují na rádiových vlnách elektromagnetického záření.       

Kvazaru P172+18 dodává energii černá díra o hmotnosti asi 300 milionů Sluncí, která enormní rychlostí pohlcuje okolní plyn. „Tato černá díra velmi rychle požírá hmotu, nabírá na hmotnosti jednou z nejvyšších rychlostí, jaká kdy byla pozorována,“ vysvětluje astronomka Chiara Mazzucchelli, která společně s kolegou Eduardem Bañadosem z astronomického institutu Maxe Plancka, vedla výzkum, při němž byl objekt nalezen.

Astronomové se domnívají, že existuje spojitost mezi rychlým růstem superhmotných černých děr a mohutnými rádiovými výtrysky, jaké pozorují například u kvazaru P172+18. Zdá se, že výtrysky jsou schopné rozrušovat plyn v okolí černé díry a zvyšovat tak množství hmoty, kterou černá díra pohlcuje. Výzkum rádiově hlasitých kvazarů tak může pomoci pochopit, jak černé díry v raném vesmíru dosáhly svých superhmotných proporcí, tak krátce po velkém třesku.

TIP: Monstrum z počátku vesmíru: Vědci objevili nejstarší černou díru

I když byl tento objekt znám již dříve jako rádiový zdroj, že by P172+18 mohl být vzdálený kvazar si Eduardo Bañados a Chiara Mazzucchelli poprvé uvědomili při pozorování dalekohledem Magellan na Observatoři Las Campanas v Chile. „Jakmile jsme měli k dispozici data, prohlédli jsme je a okamžitě zjistili, že jsme objevili nejvzdálenější dosud známý rádiově hlasitý kvazar,“ okomentoval objev Eduardo Bañados.

Mandejci jsou nesmírně uzavřeným náboženským a etnickým společenstvím v jižním Iráku a Íránu, a v menším počtu i v dalších zemích, především v USA. Dnes jich ve světě žije asi 50 až 70 tisíc. Jejich historie není příliš známá. Mohli by mít něco společného s Hyksósy, kteří si podmanili Egypt a poté z něj byli vyhnáni v 16. století před naším letopočtem. Zároveň by mohli být těsně spojení s esény, kteří žili kolem počátku letopočtu v krajině kolem Mrtvého moře, k nimž patřil i Jan Křtitel.

Tom McCollough z americké Centre College v Kentucky a jeho spolupracovníci nedávno přeložili text na starobylém mandejském amuletu. Tento amulet představuje tenký plátek olova o rozměrech 20,3 × 4,4 centimetrů v obalu z mědi, který je pokrytý 62 řádky textu v mandejštině. Centre College získala amulet spolu se dvěma dalšími v roce 2009, kdy je zakoupili od sběratele za 5 tisíc dolarů (přes 110 tisíc Kč). Podle všeho pochází jižního Iráku.

Amulet proti zlým duchům

Přeložený text na amuletu prozrazuje, že jeho účelem bylo chránit muže jménem Abbiya, syna Mahui, před duchy a démony, kteří pijí krev a požírají maso svých obětí. Amulet se přitom odvolává na moc archanděla Gabriela. Odborníci Centre College odvodili z míry koroze amuletu, že byl vyroben v roce 450 našeho letopočtu a možná i dříve.

TIP: 2 700 let stará klínová tabulka z novoasyrské říše popisuje démona epilepsie

Vzhledem ke stáří amuletu a k uzavřenosti kultury Mandejců tento amulet představuje cenný zdroj informací o vývoji náboženství a společnosti Mandejců, kteří jsou bytostně pacifističtí a filozoficky založení. V současné podobě je náboženství Mandejců velmi komplexní a představuje syntézu několika dalších náboženství.