Renesančním sídlem naposledy zaznívá bolestný křik nenáviděného tyrana. Po týdnech soužení vévoda Filippo Maria Visconti 13. srpna 1447 umírá na malárii a úplavici. Milán a jeho državy si oddechnou, ale jen na okamžik.

Filippo Maria Visconti, poslední ze svého rodu, vládl Milánu dlouhých pětatřicet let. Nestabilní prostředí italských městských států a neustálý strach o život a trůn z něj udělaly v očích svého lidu nelítostné monstrum. Nejenže byl fyzicky odpudivý, především byl však proslulý svou krutostí. Té se nevyhnula dokonce ani jeho první manželka. Křivě ji nařkl z nevěry a bez skrupulí ji nechal zkrátit o hlavu!

Přesto však byl vynikajícím politikem. Pod svou přímou nadvládu získal celou Lombardii a zajistil Milánu přední pozici mezi severoitalskými státy. Když v létě 1447 náhle umírá, vévodství je zaskočeno a uvrženo do nejistoty. Filippo Maria totiž nezplodil žádného mužského potomka. Milánský trůn se ocitá bez následníka. Zákulisní boj o moc propuká dříve, než tělo posledního muže z rodu Visconti stihne vychladnout.

Trůn láká

Na uvolněný trůn si dělají zálusk hned čtyři zájemci: orleánský vévoda Karel, rakouský arcivévoda Zikmund, římsko-německý císař Fridrich III. a konečně Alfons V., král Aragonie, Sicílie a Neapolska. Pro posledního ze jmenovaných se na smrtelném loži vyslovil i zesnulý Filippo Maria. Alfons V. si tak ihned získává nejsilnější podporu šlechty a vojska. Spojení s trůnem významných středomořských mocností by Milánu zajistilo ochranu před úhlavním nepřítelem: Benátkami.

Mezi kandidáty se však objevuje další, který ještě zamíchá kartami: Francesco Sforza, zkušený a lidem oblíbený vojevůdce, který ve službách rodu Visconti zajistil Milánu mnohá proslulá vítězství. Filippo Maria s ním totiž stihl zasnoubit svou nemanželskou dceru Biancu Marii. Kdo mohl čekat, že se nestačí dočkat legitimního potomka a následníkem trůnu by se tak mohl stát právě Biančin manžel?

Nesmíme však zapomínat, že další významnou skupinou usilující o moc v bohatém vévodství jsou obchodníci a měšťané. Na rozdíl od šlechtických stavů totiž v ještě bohatších republikánských Benátkách spatřují inspiraci. Není se tak co divit, že buržoazie se rozhodla využít náhlého mocenského vakua a prohlásit Milán republikou! Už den po smrti posledního vévody proniká ozbrojený dav do vladařského sídla. Vůdcům revoluce se dokonce podaří přesvědčit kondotiéry, kteří přísahali věrnost Alfonsu V., aby převlékli kabáty a podpořili republiku. Sliby úřadů v nově vzniklém státě rázem převážily věrnost monarchii.

Ambrosius úřaduje

Takzvaná Ambrosiánská republika je vyhlášena 14. srpna 1447. Svým názvem se odkazuje ke světci ze 4. století a patronu Milána sv. Ambrosiovi. Měšťané a obchodníci, podpořeni učenci z univerzity v Pavii, narychlo sepsali ústavu. V čele nové republiky stanulo nejprve čtyřiadvacet, později jen dvanáct takzvaných kapitánů a obránců svobody. Ti byli jednou za šest měsíců voleni ve volbách, kterých se ale směli účastnit jen ti nejbohatší.

Vyhlášení Ambrosiánské republiky se ihned stalo trnem v oku všem sousedícím zemím. Úhlavním nepřítelem se jí stávají Benátky. Dóže benátské Nejjasnější republiky sv. Marka chápe vznik svého protějšku jako příležitost vydobýt milánské državy pod svou nadvládu. Válka se naplno rozhoří ještě před koncem roku 1477 a nejde rozhodně jen o nevinné škádlení. Benátčané rychle zabírají města Lodi a Piacenza. Jiná města, včetně univerzitní Pavie, reagují na chaos a strach z války vyhlášením samostatnosti. Zdá se, že osud republiky je zpečetěn dříve, než skončí první volební období kapitánů. „Teď už nás může zachránit jen jediný člověk,“ zní jednohlasně zákonodárným sborem.

Vzestup hvězdy

Francesco Sforza v samém počátku první republikánské války zůstává v pozadí. V hlavě tajně vypracovává plán, jak se chopit milánského trůnu. Díky své manželce je sice ne zcela právoplatným, ale přesto následníkem! Do karet mu hraje hlavně to, že v polovině 15. století  není v Evropě zřejmě schopnějšího vojevůdce. Sforzův věhlas dalece přesahuje hranice Itálie. Navíc je známý jako mimořádně charismatický společník a bezmála dokonalý řečník.

Když u jeho dveří zaklepe spěšný posel s nabídkou od sboru kapitánů lidu, je nucen své plány na uchopení moci znovu promyslet. Rychle pochopí, že bude muset být ještě prohnanější, než kdy dřív. Ambrosiánská republika mu za vojenskou pomoc proti Benátkám nabízí post kapitána-generála ve městě Brescia. Fakticky by tak získal vládu nad jedním ze severoitalských center jen pro sebe! Spokojí se prohnaný, ale cílevědomý had Sforza s touto kořistí?

Ať tak či tak, se svým nájemným vojskem se vydává na tažení, jehož cílem mají být poražené Benátky. Sforza získává zpět Pavii, navíc bez boje. Místo chřestění zbraní pomohla gentlemanská dohoda – když se obránci města vzdají, nebude město zatíženo novými daněmi a odstoupiv­ším prominentům budou dokonce vypláceny úřednické důchody! Kéž by se  dohodou dala vyřešit celá válka.

Dokončení: Lstivý had Francesco Sforza (2): Jak italský vojevůdce ovládl milánský trůn?

Na konci roku 1447 se odehrává bitva o město Piacenza, která se do dějin zapíše na tu dobu nevídanou novinkou: nasazením kanonů. Sforza chtěl nechat město vyhladovět, nedařilo se mu ho však odříznout od zásobování. Rozhodl se tak rozstřílet městské hradby napadrť! Následuje jedno vítězství za druhým. Hvězda Francesca Sforzy strmě stoupá… a to se některým pohlavárům v Milánu přestává líbit. Nejen oni, ale i benátští nepřátelé se Sforzy začínají děsit! Doslova jim všem přerostl přes hlavu…

Při závodech holubů se opeřenci vypustí v přesně určené vzdálenosti od domova a měří se, jak rychle se dokážou vrátit na „rodné bydlo“. Rekordmanka New Kim se klání zúčastnila pouze jednou, v roce 2018, a odnesla si titul „nejlepší mladý holub Belgie“. Úspěch oslavila odchodem do důchodu a zbytek života stráví plozením nadějného potomstva.

TIP: Poštovní holubi sloužili Caesarovi i Napoleonovi. Proč o jejich znovunasazení uvažuje americká armáda?

Z hlediska rozmnožování sice není tak lukrativní jako samečci, přesto se její cena v aukci vyšplhala na neuvěřitelných 43,9 milionu korun. Překonala tím holuba Armanda, jenž se v roce 2019 prodal za 27,7 milionu. Její vyvolávací cena přitom činila „pouhých“ 5 200 korun. Kupcem a novým majitelem holubí rekordmanky se stal blíže neupřesněný muž z Číny. V Číně jsou v poslední době závody poštovních holubů velice populární a točí se v nich velké peníze. Ceny pro vítěze ptačích klání šplhají až k sedmimístným částkám.

Když byl Josef Němec 4. října 1850 povýšen na komisaře první třídy v Uhrách s ročním platem 600 zlatých s příplatky, znamenalo to odchod celé rodiny do maďarského Egeru. Pro Boženu to ale bylo nepřípustné. Na novoměstském Koňském trhu v Praze si pronajala dvoupokojový byt a Josef Němec odjel sám. 

Bída a láska

Svůj život si Božena představovala růžově, i když musela vědět, jak bude s nepatrnými příjmy od muže těžký. Když z vypůjčené stovky zlatých zaplatila činži a dala muži na cestu, nezbylo jí skoro nic. „Potřebuju peníze a dostanu je teprv v úterý, nevím tedy ani koho bych obtěžovala. Vy mně to nejspíše uvěříte a odpustíte.“ Dopis byl určen Anně Hlavsové, majitelce krupařského krámu, kde nakupovala na úvěr. Božena Němcová nejedla, byla bezradná, zoufalá a ve vysoké horečce poslala některé z dětí k doktoru Čejkovi. Teprve teď jí přispěchali na pomoc přátelé. Když se uzdravila, došel z Uher dopis od manžela a také peníze. Psal jí, aby přijela do Uher, do Miškolce.

Cestou do Uher se Němcová zastavila v Brně, kam měla pozvání od přátel z Českomoravského bratrstva. Jedním z nich byl i Jan Helcelet, syn soukeníka s francouzskými předky, který vystudoval medicínu a na brněnské technice učil národohospodářství. Tito dva spolu pravděpodobně strávili noc v redakci Moravských novin. Jasně o tom píše Helcelet: „Předně dle mínění mého nepotřebuješ se za onu noc styděti, neboť i já jí nelituju. Jen prosím Tě, nezažehnávejme toho malého okřídlence hned věrností! Až nás zase příhodná doba svede, hodlám tě zase s dobrým svědomím zulíbati, jak v onu slavíkovou noc.“ To, co se přihodilo v brněnské redakci, ty dva sblížilo a Němcová věřila v Helceletovu lásku. Zatímco on? „Nuž, to já odpovídám určitě: Ne, věru ne!“

Ďarmoty

Roku 1851 se Němec dočkal povýšení na vrchního komisaře c. k. finanční stráže. S tím bylo také spojeno místo jeho nového působiště, město Balašské Ďarmoty. Aniž o tom Josef Němec věděl, vydala se jeho žena se čtyřmi dětmi, služkou Marií Votavovou a psem Vidlákem na cestu do Maďarska. Rodina se musela i se služkou a psem tísnit v jednom pokoji a sdílet kuchyň se sporákem bez komory, a ke všemu s protivnou bytnou. „Bývalo by lepší ložírovat venku pod stanem,“ napsala v dopise do Prahy. 

Když jednoho dne na začátku června 1853 přišel její muž předčasně z úřadu domů, domnívala se jeho žena, že se mu podařilo najít nějaký výhodný byt. Josef jí však ukázal přípis, kde stálo, že je suspdendován. Byl zbaven místa i příjmu. Prokuratura proti němu zahájila soudní vyšetřování pro velezradu a z Balašských Ďarmot se nesměl bez vyššího souhlasu vzdálit. 

„19. října 1853 nám na souchotě zemřel nejstarší syn Hynek, žák první vyšší reální školy… byl patnáct roků stár a vyšší o kus než já. Jednou se silně uběhl, dostal píchání na prsou a kašel, nevšímal si toho, až bylo zle, pak se k tomu přidal průjem, který nebyl k zastavení, a tak po čtrnáctitýdenní nemoci při lékařské péči zemřel ve Všeobecné nemocnici.“ O nemoci svého syna se Božena Němcová dozvěděla až na poslední chvíli. Urychleně se vrátila z Uher a dva dny potom Hynek zemřel. Svého nejstaršího syna pohřbila a tři mladší děti byla schopná taktak uživit.

„Nemám groše peněz, a bez těch přece není živobytí možné. Dnes nemohu psát, protože nemám tolik peněz, abych si koupila papír. Kdybych byla sama, tak bych si z toho študentského života nic nedělala, jen když si trochu hlad zaženu, ale když se mám starat o tolik krků, to je smutná věc.“ 

Babička

Spisovatelka myslela víc než kdy jindy na dětství. Stalo se pro ni tématem každého dne. „Začala jsem v tom pracovat po Hynkově smrti, nejhorší době mého života, kdy mne omrzelo v světě žít. Utekla jsem do toho osamělého stavení v malém údolíčku, k nohám milé babičky, a když jsem slyšela její rozumná slova, její písně a pohádky, když tu přede mnou stál její milý obraz, měla jsem za to, že jsem děvče, běhala jsem s veselou myslí po lukách, lese a háji, navštívila upřímné duše všechny a zapomněla při nich na všecek ostatní svět, se všemi jeho trampotami.“

V časopise Lumír a v Pražských novinách se objevila tato noticka: „Chvalně známá naše spisovatelka paní Božena Němcová dokončila právě a nakladateli panu Pospíšilovi do tisku odevzdala větší novelistickou práci pod titulem Babička, obrazy to z venkova, zjevující se nejvíce v oboru, v jehož líčení paní Němcová uznanou jest mistryní.“ Nakladatel Pospíšil rozhodl, že Babičku vydá na pokračování. Honorář dělal za 10 archů a 26 stran 151 zlatých a 22 krejcarů. 

TIP: Šťastná to žena? Jak to bylo doopravdy s Babičkou Boženy Němcové?

V Máji vyšla Němcové Chýše pod horami. Psal se konec padesátých let, všude se šetřilo, byla krize. Němcová neměla čím topit, ze Zdic, kde nyní působil, jí manžel poslal kromě špinavého prádla sotva pět zlatých. Sám přijel do Prahy se zápalem plic a dva měsíce ležel. Pak přece jenom získal místo v archivu u hraběte Kolowrata-Libštejnského, jenomže až u bavorských hranic, ve Velkých Dvorcích u Přimdy. Boženě se ulevilo. Polevil úporný kašel i žaludeční křeče. Co ale nevěděla, byla hrozná skutečnost, že se z její ženské chronické choroby, která se dostavila po porodu, začala pomalu, ale jistě vyvíjet rakovina dělohy. 

Pronásledovaná

Nakladatel Antonín Augusta z Litomyšle Němcové nabídl, že vydá její sebrané spisy. Kromě toho měl v úmyslu svěřit jí redakci rozsáhlé sbírky všeslovanských pohádek a slíbil jí, že zaměstná jejího muže jako expeditora českého politického deníku. Zdálo by se, že za to musel být pan Němec vděčen, ale nebyl. Místo toho vypracoval dokument ve stylu bývalého c. k. úředníka: „Jest má vůle, aby moje manželka Barbora (Božena) Němcová z mého bytu odešla a dle své vůle živa byla pod tou výminkou, že na nějakou podporu z mé strany žádný nárok nemá. Příčiny: její k mé osobě po dlouhý čas trvající osobní odpor a z toho často vzniklé z její strany vášnivé hádky a rozepře. Její nedbalost a nevšímavost, co se týká domácnosti, a nerozumné zacházení s penězi. Její pohodlně vedený život, nesprávnost vůbec a nechuť ke vší domácí práci. Nesrovnalost náhledu při vychování dětí. Já nejsem stavu ze svých příjmů při všem svém namáhání rodinu a ji vyživit, ona ale se nepřičiňuje, by literární prací k výživě něčím přispěla, což jen nedostatky ve všem za následek má. A poněvadž se vyjádřila, že od navyklého způsobu svého živobytí neupustí, což mě pak jen do větších nesnází přivést musí, tak jsem se na tom ustanovil, by ona ode mne odešla a na svou pěst se živila.“

Když Němec onemocněl na nohy a byl doma, teprve si s ním užila. Od rána do večera jí vyčítal její psaní, nadával, že to nic nenese. Surově ji zbil a od dalších násilností ji zachránil jenom příchod dcery Theodory. Němcová se po bezesné noci odebrala s modřinami v obličeji na policejní stanici, že s takovým mužem nemůže žít v jedné domácnosti.

Odstěhovala se do jiného podnájmu v Praze, ale on se přistěhoval k ní. Zakázal jí svítit a topit, aby nemohla psát. Jindy se vrhl na její rukopisy a chtěl je roztrhat. Křičel na ni, že má raději na ulici prodávat sirky, než psát. Ve všech hostincích po celé Praze ji pomlouval. Uváděl, s kým měla spát, zatímco on byl v Uhrách, a k tomu všemu dotyčného vydržovala z jeho peněz. Když se někdo v administraci Národního listů ptal, proč Němcová nepublikuje, odpovídal, že zblbla a že patří do blázince. 

Smutný konec

Bídou zesláblá Němcová utekla nejprve k přátelům do Chlumce nad Cidlinou, odtud putovala do Nového Bydžova a 11. září 1861 odjela po železnici do Vysokého Mýta, odkud to už do Litomyšle nebylo daleko. Byla ubytována v hostinci U Modré hvězdy. Nakladatel Augusta se za ni v hostinci zaručil, poskytl jí zálohu a možnost přivydělat si korekturami. Jenomže Němcové už běžely poslední měsíce života, poslední týdny a za chvilku poslední dny. Pokoušela se pracovat, ale nešlo to. Dopisy od Augusty byly tvrdší a tvrdší: „Déle nechci, nebudu čekat, jak si ze mě dle libosti blázna děláte; odevzdejte Babičku sazeči, já obstarám ostatní, a Vy hleďte, byste Litomyšl brzo opustila.“ Němcová nebyla schopna v horečce a zimnici a za neustálého krvácení práci dokončit.

TIP: Jak vypadala první léta manželství české spisovatelky s Josefem Němcem

24. listopadu 1861 se v jejím pokojíku v hostinci U Modré hvězdy objevil Josef Němec. Zaplatil celý účet a odvezl Němcovou, která sotva stála na nohou, do Prahy. 20. ledna 1862 dostala Němcová autorské exempláře prvního sešitu Babičky. Bolesti neměla, ale slábla čím dál tím víc. Němec přivedl kněze, aby ji zaopatřil, ale ona o tom už nevěděla. Smrt k ní byla milosrdná a 21. ledna 1862 v šest hodin ji zastihla neznatelně a jemně.

Trojská válka byla dlouho považována za literární výplod básníka Homéra. Že se tahle veršovaná pohádka do značné míry zakládá na pravdě, nás všechny názorně přesvědčil až zarputilý německý archeolog Heinrich Schliemann, který mýty opředenou Tróju našel. Což samozřejmě vedlo celé generace amatérských archeologů k tomu, aby nad stránkami Iliady hledali inspiraci k další objevné práci.

Brána k Egyptu

Francouz Franck Goddio je jedním z nich, byť osočení z amatérismu si jistě nezaslouží. Je to každým coulem profesionál podmořských průzkumů. Ve veršovaném eposu jej zaujala ta část, ve které Paris a Helena naleznou dočasné útočiště v egyptském Thonisu. 

Nakolik zde byl jejich pobyt dobrovolný a jak moc byli jen zajatci správce Thonisu, je pořád trochu nejisté. Řekové toto místo nazývali Herakleionem, což se trochu plete s hlavním městem Kréty. A pak tu jsou ještě Egypťané, kteří v tom samém městě prováděli tajné obřady k poctě boha Usira. Jenže město samotné nám fyzicky chybí. Není na mapách, byť všichni tvrdí, že se rozkládalo v ústí Nilu a že jeho sesterským městem byla Naucratis. O té aspoň víme tolik, že na jejich základech vznikla Alexandrie. Pár zmínek také utrousili dávní historici Strabón a Diodóros. Takže? 

TIP: Požár alexandrijské knihovny: Kdo zničil starověký chrám poznání?

Bez dlouhého napínání, Thonis-Herakleion skutečně existoval. Jen se dnes nachází dva a půl kilometru od pobřeží, v hloubce deseti metrů pod hladinou. Město, původně rozložené na ostrovech v deltě Nilu, zde skončilo po zemětřesení a ničivých povodních ve 2. století. Do té doby bylo ale jedním z nejvýznamnějších sídel regionu, brána k celému Egyptu. Zvlášť poté, co sláva a moc faraonů upadla, patřil zdejší přístav k nejmohutnějším a pro obchodníky také byl nejvýnosnějším bodem na celé středomořské trase. A jeho chrámy na ostrovech, paláce propojené mosty a obětiště, ke kterým se plavalo lodí? Prostě takové starověké Benátky!

Utrpení vojáků u Piavy charakterizoval chlad, dlouhé noci i nepevné hráze plné bláta či vody. V tomto prostředí denně patrolovaly stráže a hlídky i skupiny určené pro zvelebování zákopů či jiné práce.

Většina těch, kteří mohli sedět v úkrytu, dočasně neobtěžováni italskou dělostřelbou, si zpravidla vařila čaj v jídelních miskách i v plechovkách od konzerv. Ohřívali je nad ohníčky zapálenými trochou prachu z italského granátu, neboť ten hořel nejrychleji. Tímto způsobem se však nedala osušit stále mokrá výstroj ani zahřát prokřehlé kosti. Alespoň ten čaj poněkud zmírňoval nechutnou stravu jakož i téměř stálé střevní nemoci a malárii přicházející od jihu – z lagun a bažin.

Snad jedinou suchou věcí zůstával v „untrštandu“ balíček karet, jimiž se hrálo o okupační jednolibrové bankovky. Když chodili někteří vojáci s různými pochůzkami zpravidla k etapě (velitelství) ve Venettu, kupovali z tohoto výdělku pro sebe a kamarády něco chutnějšího k snědku. Ještě předtím si ale museli nechat peníze ověřit polním četníkem, neboť italská letadla shazovala nad rakousko-uherskými liniemi mnoho jejich padělků. Na začátku roku 1918 ale začalo být v blátivých zákopech Boroevićových šesti armádních sborů opět živo.

Čekání na zázrak

V divizích (především u německých pluků) se objevily zvěsti vysvětlující rakouské vyčkávání u vody – vojáci měli posloužit pouze obraně a udržet dosaženou linii za každou cenu. Poté za nimi přijdou nové armády; úderné prapory s ohňomety i moderní dělostřelectvo s plynovými granáty, což Italy srazí na kolena. Představy mužstva utvrzovaly akce nepřítele, jehož letouny napadaly zakopané obránce – blízko nad stromy nalétávaly ve stále větších počtech britské, ale i francouzské či italské stroje.

Rakušané stříleli též na upoutané balony na druhé straně řeky. Jejich pozorovatelé působili jako pomyslné oči dělostřelectva. Kolovaly i zprávy o britských dalekonosných dělech či amerických divizích v Trevisu. Prostého vojáka napadalo jediné: „Jestli je to všechno tak, pak to s námi musí dopadnout špatně.“

Pod novým velitelem

Z této sklíčenosti musíme naše dědy (i vojenské historiky) trochu poopravit. Na jaře 1917 byl ze svého místa šéfa generálního štábu odvolán polní maršál Conrad von Hötzendorf a nahradil jej generál pěchoty Arthur Arz von Straussenburg. Nový muž v čele vojska začal v letech 1917–1918 s rozsáhlou reorganizací i modernizací celé armády. Vytyčený úkol však splnil jen zčásti, neboť jej předběhl konec války.

Vojáky stojící v obraně na Piavě pak nijak nevysiloval ani nelikvidoval. Naopak, vždyť v průběhu dalších bojů povoloval dovolenou nejen důstojníkům, ale i mužstvu, kterési tak mohlo odpočinout po několik dní v zázemí a nejčastěji doma! To, že již přicházely první problémy se stravou, oblečením i řadou dalších životních potřeb, jen signalizovalo, že podunajská monarchie spěje ke svému zániku.

Peklo začíná

Když se v předjaří 1918 naši pradědové vraceli z hlídek podél Piavy, přestřelek či občasných bojů s italskými průzkumníky, přinášeli zprávy, že „naše ofenziva je sichr“, neboť zdaleka byl slyšet rámus autokolon, ale i trénů a z týlu halas při vykládání materiálu. Dole na vodě se objevily pontony u kotvišť, za nimi pak sapéři s hromadami fošen. Všichni čekali na přechod přes Piavu, kde najdou nejen teplou vodu, ale také dobré italské konzervy a pořádný doušek grapy. Dočkali se však něčeho poněkud jiného.

Konečně 15. června, ještě potmě a za vysoké vody, zahřměla ve 3.00 císařská dělostřelecká příprava. Za hodinu nato už na obou stranách Piavy „štěkaly“ kanony všech ráží. Po rozednění přišlo dohodové letecké bombardování – především mostů a vojsk koncentrovaných na piavských písčinách. Během prvních dvou, někde snad i tří dnů se na dobytých předmostích na italské straně řeky zdálo, že útok dospěje až do benátské roviny. Ve všech pozdějších dokumentech i literatuře se jako hlavní a nejdůležitější bojiště vyzdvihuje to na Montellu. Opomíjí se přitom daleko namáhavější akce rakousko-uherských útočných sledů především na Papadopoli a u Fossalty.

Během srážek galaxií může dojít i ke plynutí jejich supermasivních černých děr. Takových událostí pozorujeme celou řadu, dokonce v různých fázích vývoje. Velmi vzácně se ale stává, že galaxií tímto způsobem splývá více zároveň. Objevení takového jevu je vždy důvodem k oslavě.

Astronomka Adi Foordová z americké Stanfordovy univerzity a její spolupracovníci prostudovali hned sedm událostí, v nichž před našimi zraky splývají tři galaxie a jejich supermasivní černé díry. Pozoruhodné je, že se tyto události navzájem poměrně liší aktivitou jejich supermasivních černých děr. Všech sedm událostí pozorujeme ve vzdálenosti menší než miliarda světelných let.

Vzácné srážky trojic galaxií

V jednom případě není žádná z tří zúčastněných černých děr patrná jako aktivní galaktické jádro (AGN), v němž se supermasivní černá díra náruživě krmí hmotou a galaktické jádro pak obvykle intenzivně září. V dalším případě je aktivním galaktickým jádrem jedna ze tří černých děr. Ve čtyřech ze sedmi nalezených událostí šlo o dvě aktivní galaktická jádra a v poslední z těchto událostí se na aktivní galaktická jádra proměnily všechny tři supermasivní černé díry. To je případ systému tří splývajících galaxií SDSS J0849+1114.

TIP: Souboj vesmírných titánů: Drama, které se odehrálo před 13 miliardami let

Ve všech uvedených případech jsou od sebe splývající supermasivní černé díry vzdálené nejméně 10 a nejvíce 30 tisíc světelných let, tedy jen o málo více, než kolik činí vzdálenost mezi Sluneční soustavou a centrem Mléčné dráhy. Jde o první výzkum, který se systematicky věnuje fenoménu splývání většího počtu supermasivních černých děr.

Před čtyřmi lety seděl Wieger Wamelink, rostlinný ekolog z Wageningen University, společně s dalšími padesáti hosty v nizozemském hotelu New World u jedinečného jídla. Při zběžném pohledu se menu mohlo zdát vcelku obyčejné, přestože připravené s kuchařským umem: jako předkrm hráškové pyré, poté kopřivová polévka s žitným chlebem a ředkvičkovou pěnou a na závěr mrkvový sorbet. O mimořádnou událost šlo proto, že použitou zeleninu vypěstovali Wamelink a jeho tým na simulované marsovské a měsíční půdě. 

Od té doby vědcům takto vyrostlo dalších deset druhů plodin, včetně quinoy, řeřichy, rukoly a rajčat. Využili k tomu zeminu vytvořenou z rozdrcených vulkanických kamenů nasbíraných na modré planetě: Roztřídili je podle velikosti a následně smíchali v poměru, jaký odpovídá analýze roveru fungujícího přímo na Marsu.

Žádný velký rozdíl

Popsaná zemina původně vznikla proto, aby se dalo na Zemi testovat, jak robotická vozítka a skafandry obstojí v kontaktu s materiály na marsovském a lunárním povrchu. Jen málokdo si však uměl představit, že bychom jednou mohli tamní půdu obdělávat. Nejdřív panovaly obavy ohledně její struktury, především po prvních pokusech osázet modelovou měsíční zeminu, jejíž drobné kamínky ostré jako břitva prořezávaly kořeny rostlin. Marsovský povrch se však díky pohybům dávné vody a přetrvávající větrné erozi jeví pro pěstování slibně, což dokázala i úspěšná simulace.

TIP: Jak si vedly pozemské plodiny v simulované půdě Měsíce a Marsu?

„Nutričně není mezi ‚marsovskými‘ plodinami a těmi, které vyrostou na Zemi, žádný rozdíl,“ vysvětluje Wamelink. A co se týče chuti, největší dojem na něj udělala sladká rajčata. Nyní se tedy s týmem pokoušejí vylepšit sklizeň tím, že testovací půdu napouštějí lidskou močí bohatou na dusík – jež bude při pilotované misi na rudou planetu běžně dostupná. Dále plánují využít bakterie, které vážou víc atmosférického dusíku a také se živí chloristanovými solemi, jež se v tamní půdě vyskytují.

Zadušené brambory

Profesoři Ed Guinan a Alicia Eglinová, vedoucí projektu Red Thumbs neboli „rudé palce“ z Villanova University v Pensylvánii, si již připsali několik úspěchů při obdělávání vlastní napodobeniny marsovské zeminy. Zpočátku pracovali s horninami z Mohavské pouště a později do modelové půdy nasadili žížaly, které dokážou uvolňovat dusík z mrtvé organické hmoty. V roce 2018 se pak projekt dostal na titulní stránky novin: Když tým úspěšně vypěstoval ječmen a chmel, mezinárodní média nadšeně psala o vyhlídce na první marsovské pivo.

Uběhlo několik let a badatelé do skleníku přidali rajčata, česnek, špenát, bazalku, kapustu, salát, rukolu, cibuli a ředkvičky. Kvalita sklizně se mění, nejúspěšnější je ovšem kapusta, která dokonce v marsovské simulaci prosperuje lépe než v pozemské prsti. S ostatními potravinami, jako jsou tolik potřebné a živinami nabité brambory, vědci zatím bojují. Ukázalo se totiž, že se jim daří v nepříliš kompaktní zemině, zatímco těžká simulační půda se při zalití výrazně zpevní a hlízy prostě zadusí. 

I na Zemi zemědělské monokultury často trpí tím, že se vyčerpávají klíčové živiny nutné k růstu konkrétní rostliny a po sklizni se do půdy adekvátně nedoplní. Farmáři proto do stejné pěstitelské oblasti často zavádějí další druhy. Ty sice nemohou hlavní plodině konkurovat, jelikož mají mělčí kořeny, přesto však v půdě udrží dusík zvyšující úrodnost. Eglinová proto nyní hodlá otestovat sójové boby, jež tvoří důležitý zdroj bílkovin. A přidá také kukuřici či laskavec rozkladitý, listovou zeleninu využívanou v karibské kuchyni.

Půda s omezením

Jakkoliv jsou popisované projekty úspěšné, musíme mít na paměti, že simulační půdu svazují velmi reálná omezení. Christel Pailleová z Evropské kosmické agentury se podílí na programu MELiSSA – „mikroekologickém alternativním systému na podporu života“, který zkoumá řadu technologií pro dálkové mise s posádkou. Patří k nim i bakteriální bioreaktory, přetvářející biologický odpad astronautů na vzduch, vodu a potravu. 

MELiSSA poskytovala Wamelinkovi podporu, Pailleová však zdůrazňuje, že jakýkoliv úspěch modelové půdy staví na omezených geografických vzorcích, což je třeba zohlednit: „Jedná se o základ, ale pravděpodobně ho nelze zobecnit pro kterékoliv místo na Marsu. Býváme vždy velmi opatrní, co se týká simulačních materiálů. Je nesmírně těžké zachytit v jednom vzorku všechny charakteristiky povrchu rudé planety.“

Vytrvalost na Marsu

Možná že jediným způsobem, jak bezpečně simulovat marsovský povrch, zůstává shromáždění vzorků přímo z rudé planety a jejich dopravení na Zemi. Loni 30. července vypustila NASA k Marsu nový rover Perseverance neboli „vytrvalost“, jenž se zaměří na prastará ložiska v říční deltě kráteru Jezero. (České čtenáře nejspíš zaujme, že se pojmenování oblasti odvozuje od města v Bosně, což ovšem Američanům nebrání jej vyslovovat „džízirou“.) 

Pokud vše půjde podle plánu, přistane rover příští rok v únoru v oblasti, kterou vědci pokládají za nejúrodnější region planety. A jelikož má vozítko energetický systém na bázi plutonia, bude moct tamní povrch analyzovat teoreticky po celé dekády. Zatímco předchozí mise hledaly důkazy někdejších podmínek pro život, Perseverance zajde o krok dál a bude pátrat po stopách dávných mikrobiálních živých forem. Přitom má sbírat vzorky hornin a schraňovat je pro budoucí robotickou misi, která je dopraví na Zemi k analýze. Do té doby představuje simulační půda vše, s čím můžeme pracovat.

Nepřátelské prostředí

I když se podaří vyrobit vhodnou simulaci zeminy, stále zbývá překonat mnoho výzev. Mars krouží od Slunce zhruba o 80 milionů kilometrů dál než Země, takže tamní průměrná povrchová teplota dosahuje −63 °C. Kvůli sklonu rotační osy a velmi eliptické oběžné dráze zažívá rudá planeta také extrémní změny podmínek v rámci střídání ročních období. 

Další překážku tvoří atmosféra: Je mnohem slabší než ta pozemská a neobsahuje dostatek dusíku, nezbytného pro růst rostlin. Převládá v ní oxid uhličitý, důležitý pro fotosyntézu; jeho koncentrace je ovšem tak nízká, že by měla potenciální flóra vážný problém jej z ovzduší získat. Řídký plynný obal zároveň půdu nechrání před vesmírnou radiací, což znamená nepřátelské prostředí pro jakékoliv mikroorganismy, jež by se mohly podílet na recyklaci živin z mrtvé rostlinné hmoty.

Farmáři bez země

Jennifer Wadsworthová z britského Centre for Astrobiology dokázala, že sluneční radiace může aktivovat sloučeniny chloru v marsovské půdě a proměňovat je v toxické chloristanové soli. Ty jsou při požití jedovaté a způsobují hypotyreózu, tedy sníženou činnost štítné žlázy a související potíže s metabolismem. Zásadní překážku představují i jedovaté těžké kovy jako kadmium, rtuť a železo, nalezené v marsovské zemině. Wieger Wamelink objasňuje: „Rostliny si se zmíněnými látkami poradí. Ale pokud bychom je pak snědli, mohlo by to pro nás znamenat problém.“

Další možnost skýtá pěstitelská technika bez použití půdy zvaná aeroponika, kdy se kořeny zeleně zavěšené ve vzduchu stříkají vodní mlhou bohatou na živiny. Coby alternativa pak slouží hydroponie, při níž se kořeny noří do výživné tekutiny. Lze tak produkovat větší a rychleji rostoucí plodiny, což se prokázalo i na Mezinárodní vesmírné stanici, kde se astronautům podařilo vypěstovat salát. Podle Wamelinka měli ze sklizně takovou radost, že pro vědce zbylo jen málo vzorků k analýze – posádka totiž velkou část úrody spořádala…

Potíže s bramborami

Vzdušné či vodní zemědělství však při dlouhých cestách na Mars zřejmě nepostačí. „Je opravdu složité vypěstovat pomocí hydrokultury brambory. A živit se jen salátem či rajčaty nelze, protože tělo zkrátka potřebuje víc kalorií,“ popisuje Wamelink.

TIP: Kolonisté na Marsu budou získávat palivo a kyslík ze slané vody

V každém případě sehraje jídlo na marsovské základně i jinou zásadní roli než jen výživovou. Zasednout společně ke stolu bude totiž neocenitelné pro duševní zdraví členů průkopnických misí, žijících miliony kilometrů od domova. A kdo ví, třeba se žitný chléb a ředkvičková pěna na jídelníčku přece jen objeví. 

Čína odhalila prototyp nového vysokorychlostního vlaku Maglev, který je schopen dosáhnout rychlosti až 620 kilometrů za hodinu. Elegantní prototyp, který byl odhalen minulý týden ve městě Čcheng-tu v provincii S'-čchuan, měří na délku 21 metrů a pohybuje se na vysokoteplotním supravodivém magnetickém polštáři. Podle profesora He Chuana by mohl být nový typ vlaku v provozu během 3 až 10 let.

TIP: Levitující vlaky Maglev: Super rychlá budoucnost železnice bez kolejí

Čínský rychlík má ambice překonat dosavadní rekord 603 kilometrů v hodině, který od roku 2015 drží Japonsko. Čínští inženýři musejí ještě provést další zkoušky, nový vlak by se ale postupně mohl stát kompromisem mezi železniční a leteckou dopravou.

Mnohé manželky prvních českých panovníků vůbec neznáme jménem. A přesto byly pro budoucnost dynastií nesmírně důležité! Očekávalo se od nich jediné: zajištění pokračování rodu. Musely přivést na svět co nejvíce dětí, nejlépe samozřejmě co nejvíce synů… Mezi těmito neznámými panovnicemi zaujímá významné místo Svatava Polská, první česká královna. 

Świętosława a Svatava

O dětství či mládí budoucí české královny, která se narodila někdy mezi lety 1046 až 1048 jako Świętosława, toho moc nevíme. Jejím otcem byl kníže Kazimír z rodu Piastovců, matkou Dobroněga, dcera kyjevského knížete Vladimíra z rodu Rurikovců. Svatava byla s Vratislavem dokonce spřízněná! Její prababičku Doubravku z rodu Přemyslovců v Polsku uctívají víc než u nás v Čechách, protože její zásluhou se v Polsku začalo šířit křesťanství. Své nové jméno Svatava nevěsta dostala teprve v Čechách.

Třetí Vratislavovou ženou

Ke sňatku s Vratislavem došlo někdy na přelomu let 1062 a 1063, necelý rok po smrti jeho druhé manželky Adléty. Přibližně třicetiletý dvojnásobný vdovec Vratislav měl sice čtyři děti, ale pouze jediného syna. Hledal proto vhodnou nevěstu. Kolik Svatavě bylo let? Podle některých historiků patnáct, podle jiných asi osmnáct či devatenáct, možná i více… Svatava svému muži porodila pět dětí: Boleslava, Bořivoje, Vladislava, Soběslava a Juditu. Nejbližší vztah prý měla se svým posledním synem Soběslavem. I u něj se datum narození v několika zdrojích liší. Tehdy mohlo být Svatavě okolo pětatřiceti let a mateřství si, řečeno dnešním slovníkem, velice užívala. Jako by tušila, že už další děti mít nebude.

Vratislav byl schopný panovník. A velký křesťan. Zasloužil se o zřízení biskupství v Olomouci, obnovil slovanskou liturgii v Sázavském klášteře a založil kostel sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Římskému králi Jindřichu IV. věrně vojensky i finančně pomáhal v boji proti papeži Řehoři VII. 

Když byl Jindřich novým papežem korunován císařem Svaté říše římské, odměnil se Vratislavovi tím, že ho povýšil na krále. I když ještě nezískal titul dědičný, ale jen „pro svou osobu“, šlo o nesmírnou čest a zvýšení prestiže českého panovníka. A tím samozřejmě i jeho manželky Svatavy. Jejich korunovace proběhla hned v roce 1085 v Mohuči a o rok později si tento slavnostní okamžik, jemuž byl přítomen trevírský arcibiskup Egilbert, s velkou pompou zopakovali i v chrámu sv. Víta v Praze.

Vdovou tři desetiletí

Královského titulu si Vratislav příliš dlouho neužil. Pouhých šest let… V lednu 1092 si vyjel na lov, a spadl z koně tak nešťastně, že se napíchl na větev. Za pár dní následkům těžkého zranění podlehl. Svatava ovdověla. Svého manžela přežila o více než třicet let.

Nebylo to klidné období, zatímco před několika desetiletími Přemyslovcům hrozilo vymření, nyní jich bylo víc než dost. A všichni chtěli vládnout! Svatava nepokrytě upřednostňovala své syny před starším potomkem z druhého Vratislavova manželství, který měl na trůn legitimní právo. Vždyť platil tzv. seniorát, tedy právo vlády nejstaršího žijícího Přemyslovce. Ostatně – podle něj vládl nejdříve nejstarší bratr zesnulého krále Konrád Brněnský, a když pak po několika málo měsících zemřel, nastoupil na trůn Svatavin nevlastní syn Břetislav II. 

Boje mezi bratry

Tehdy se Svatava stáhla do ústraní, údajně snad na Moravu. O jejím životě v této době neexistuje mnoho zpráv. Podle historiků se nedá vyloučit, že se s nevlastním synem smířila. Ostatně co jiného jí zbývalo? 

Břetislavova vláda trvala pouze osm let a kronikáři ji hodnotili jako úspěšnou. Aspoň tak se o tom dočteme u Kosmase. V roce 1100 se ale stal Břetislav cestou z lovu obětí atentátu. Prý na pokyn rodu Vršovců, což zapříčinilo rychlý konec kdysi tak mocného rodu. Ještě před smrtí ustanovil Břetislav jako svého nástupce nevlastního bratra Bořivoje, což jistě královna Svatava s povděkem kvitovala. 

TIP: Přemyslovské dědictví: Kdo nahradil prvního českého krále Vratislava II.?

Postupně se na trůně vystřídali tři Svatavini synové – Bořivoj, Vladislav i Soběslav. Bratři však o moc bojovali i mezi sebou. Svatava je musela neustále usmiřovat, což ji silně vyčerpávalo. Dožila se ještě velkolepého vítězství posledního syna Soběslava I. nad německým králem Lotharem III. U Chlumce v roce 1126 uhájil nejen trůn, ale i relativní nezávislost na říši. O pár měsíců později Svatava umírá. Dožila se krásného a na svou dobu neobvyklého věku asi osmdesáti let!

Objevený dinosaurus patřil mezi sauropody, velké býložravé dinosaury s dlouhými krky a ocasy, kteří chodili po čtyřech. Nově objevený jedinec mohl být větší než jeho příbuzný Patagonský titán (Patagotitan mayorum) – příslušníci tohoto rodu žili před 100 až 95 milionů lety a dosahovali výšky až 37,2 metru, nebo kolosální Argentinský ještěr (Argentinosaurus) – který je se svými 75 až 94 tunami považován za doposud největšího známého suchozemského živočicha.

Ocasní obratle, části pánve a další kosti gigantického ještěra, který před 98 miliony lety brázdil dnešní provincii Neuquén v argentinské části Patagonie, našli odborníci v geologické formaci známé jako souvrství Candelerosna, která je na fosílie bohatá.

„Je to obrovský dinosaurus, ale doufáme, že najdeme ještě další části kostry při dalších expedicích, abychom mohli s jistotou říct, jak velký doopravdy byl,“ uvedl Alejandro Otero, paleontolog z přírodovědného muzea v argentinském La Platu.

TIP: Jak se hledají dinosauři: Na návštěvě v ráji paleontologů

Fosílie podobných obřích sauropodů našli odborníci na všech kontinentech kromě Antarktidy. Ty největší z nich – včetně pozůstatků dinosaurů vážících více než 40 tun – však byly objeveny právě v Patagonii.

Dokud vědci neprovedou analýzu dinosauří stehenní či pažní kosti, nelze s jistotou určit, kolik pradávný ještěr vážil. Dosud nalezené fosílie však naznačují, že by částečně odkrytý jedinec mohl být považován za jednoho z největších. Není zatím jasné ani to, ke kterému druhu objevený dinosaurus patřil – vědci ale nepředpokládají, že by se jednalo o nový druh.