Dávný původ velké rodiny indoevropských jazyků, kam patří i většina evropských jazyků včetně češtiny, vysvětlují dvě soupeřící hypotézy. Podle jedné z nich se indoevropské jazyky začaly šířit s rozvojem pastevectví asi před 6 a půl tisíci lety, z rozsáhlých stepí, které se rozkládaly na území dnešního Moldavska, Ukrajiny, Ruska a Kazachstánu. Druhá hypotéza tvrdí, že se indoevropské jazyky začaly šířit už před 9 tisíci lety z Předního východu, společně se zemědělstvím.

Lingvisté Kalifornské univerzity v Berkeley využili toho, že je možné analyzovat evoluci jazyků, stejným způsobem jako evoluci druhů. Zkoumali soubory 200 slov z více než 150 dnešních i vymřelých indoevropských jazyků a zjišťovali, jak rychle se slova mění během historie.

Když jim vyšlo, že původní indoevropština existovala asi před 6 500 lety, měli jasno. Krásně to sedí na stepní hypotézu. Řečí, která byla prapůvodním předkem češtiny i všech ostatních indoevropských jazyků, se tedy s velkou pravděpodobností mluvilo mezi pastevci ve stepi.

Už je to 120 let, co byl ve vraku římské lodi u řeckého ostrova Antikythéra objevený podivuhodný „mechanismus z Antikythéry“. Loď se přitom potopila zhruba v letech 70 až 60 před naším letopočtem a mechanismus byl vyroben někdy v letech 150 až 100 před naším letopočtem. Objevené zařízení zhruba velikosti krabice od bot je řecký astronomický kalkulátor s komplikovaným systémem ozubených kol s diferenciálními převody, který musel být na samotné hraně možností tehdejších inženýrů. 

Kolem mechanismu se vyrojila celá řada teorií, které nabízely více či méně uvěřitelná vysvětlení o jeho původu. Postupně se ukázalo, že jde o velmi důmyslné, ale nikterak magické zařízení, které sloužilo k předpovídání pozic Slunce, Měsíce a planet, stejně jako zatmění Měsíce a Slunce. Je to vlastně ručně poháněný analogový počítač, nejstarší svého druhu. Znalosti o konstrukci zařízení se ztratily z historie a trvalo tisíc let, než se podobné strojky znovu objevily.

Rekonstrukce mechanismu z Antikythéry

Problém je v tom, že se z původního mechanismu zachovala jen asi jedna třetina původní konstrukce, navíc ještě poškozená pobytem na mořském dně. Zařízení je intenzivně zkoumáno různými moderními metodami, stále ale plně nerozumíme tomu, jak fungovalo a co všechno dokázalo. Tony Freeth z britské University College London a jeho tým nedávno vytvořili věrný digitální model mechanismu z Antikythéry, který je v souladu se všemi doposud získanými důkazy o jeho fungování.

TIP: Vědci objevili lidské pozůstatky ve slavném vraku z Antikythéry

Díky modelu se vědcům podařilo odhalit nové funkce mechanismu. Badatelé například zjistili, že na textech mechanismu jsou zmíněné 462 letý cyklus pro Venuši a 442 letý cyklus pro Saturn. To jsou velmi přesné hodnoty, které souvisejí se zdánlivými cykly těchto planet při pozorování ze Země. Akademiky překvapilo, že tohle Řekové před naším letopočtem věděli. Zároveň se jim podařilo přiřadit část systému mechanismu z Antikythéry právě ke zmíněnému cyklu Venuše. Dalším krokem bude výroba repliky mechanismu podle modelu, s využitím původních technologií.

Národní park Mount Kenya vznikl v roce 1949 na ochranu stejnojmenné hory a jejího okolí. Je po Kilimandžáru druhou nejvyšší horou Afriky, ale vědci se domnívají, že původně měřila přes šest tisíc metrů a byla nejvyšší horou kontinentu. Ve skutečnosti se jedná o vyhaslou sopku, která má období své aktivity již asi dva miliony let za sebou.

Návštěvníci při výstupu nejprve narazí na deštný prales, který ji obklopuje. Vlhkost, stoupající z husté vegetace, vytváří mraky, které často zahalují vrcholek hory a chrání jej tak před přímým slunečním světlem. To je možná také důvod, proč je trvale pokrytý sněhem a nachází se na něm hned dvanáct ledovců, ačkoliv hora leží jen pár kilometrů od rovníku. V posledních letech však kvůli změnám klimatu ledovce rychle ustupují a podle některých odhadů během třiceti let zcela zmizí. V průběhu dne zde bývají také velké teplotní rozdíly, kolem poledne tu mohou panovat tropy, v noci pak mráz. Zdejší rostliny jsou však na tyto extrémy přizpůsobené.

Se stoupající výškou prales střídá bambusový porost, který pak přechází do roztodivné vysokohorské vegetace, připomínající pravěkou flóru. Samotný vrcholek je skalnatý. Mount Kenya je hlavním zdrojem vody pro dvě největší keňské řeky, Tana a Ewaso Nyiro, které poskytují životodárnou tekutinu zhruba pro polovinu Keňanů. 

Ohrožená příroda

V národním parku se nachází přes 880 druhů rostlin, z nichž nejméně 11 je endemických, nerostou tedy nikde jinde na světě. Žije tu také několik ohrožených druhů savců, jde například o 1 200–2 000 slonů afrických. Pokud budete mít štěstí, můžete spatřit i vzácného nosorožce dvourohého, kterého tu zbývá jen několik kusů.

TIP: Národní park Uluru-Kata Tjuta: Rudá pýcha Austrálie

Mount Kenya má pro domorodé obyvatele spirituální a náboženský význam, proto své domy stavějí tak, aby vchod směřoval k hoře. Některé místní kmeny ji totiž považují za sídlo svého boha. Posvátná jsou pro ně i některá zdejší jezera, jeskyně a řeky. Toto sídlo boha je však v posledních letech ohroženo intenzivním zemědělstvím a ničením místních pralesů, které trpí mimo jiné i požáry, ať už přírodního původu nebo úmyslně založenými zdejšími sběrači medu. V posledních letech byly za období sucha tímto způsobem zničeny velké kusy pralesa.

Jak je vidět, vědci nemají příliš velkou důvěru v lidstvo a jeho nerušené přežívání na Zemi v následujících stoletích. Ať už kvůli naší chybě, nebo z  přirozených příčin, může dojít k tomu, že bude na naší planetě vyhlazena část biosféry. Kdyby k tomu opravdu došlo, nebylo by špatné mít někde uložené vzorky organismů, z nichž by bylo možné do jisté míry biosféru zase obnovit.

Odborníci americké University of Arizona navrhují, že by takové úložiště nebylo špatné mít někde bokem, mimo dosah případné pozemské katastrofy. Například na Měsíci. Chtějí proto na Měsíci vybudovat globální úložiště organismů, kde by byly vzorky semen, vajíček i spermií co největšího počtu rostlin a živočichů, lidi nevyjímaje.

Lunární archa

Zní to sice jako science-fiction, ale podle komentátorů je to až překvapivě funkční řešení. V „lunární arše“ by byly uloženy kryogenicky zmražené vzorky asi 6,7 milionů druhů organismů, které by tam byly k dispozici pro případné napravování škod po katastrofálním poničení biosféry.

TIP: Postapokalyptická společnost bude mít k dispozici semena rostlin i digitální data

Měsíc je sice poněkud z ruky, projekt „lunární archy“ ale předpokládá, že lidstvo po zmíněné katastrofě bude stále schopné létat do vesmíru a vozit odtamtud vzorky organismů zpět. Měsíc navíc pro takové úložiště nabízí řadu výhod. Kromě klidu a bezpečí to je například vhodný terén, alespoň pokud víme. Pod povrchem Luny by se měly nacházet početné lávové tunely a jeskyně, kde by bylo možné takové úložiště vybudovat. Vzorky tam budou dobře chráněné před nepřízní vesmíru.

Michael Moore a Ryan Martin z Case Western Reserve University v americkém Clevelandu podrobili podrobnému zkoumání zhruba 600 fotografií vážek druhu Pachydiplax longipennis, které byly pořízeny jednak na západě USA a rovněž ve zhruba 3 000 kilometrů vzdáleném severovýchodním Ohiu. Díky trpělivému srovnávání odstínů křídel a enviromentálních a klimatických údajů zjistili, že samečci vážek z teplejších oblastí mají mnohem méně probarvená křídla než jejich protějšky žijící v chladnějším podnebí. Delší dobu ovšem neměli představu, proč tomu tak je. 

K obratu došlo, když Moore spolu se studentkou Cassandrou Lisovou sledovali na výzkumné farmě v Ohiu samečky vážek, kteří soupeřili o teritorium kolem tamního rybníčku. V sérii pokusů, při nichž si označili jednotlivé vážky podle velikosti a zabarvení křídel, zjistili, že tmavší zbarvení křídel je výhodou v chladnějších jasných dnech. Samečci se díky tomu rychleji zahřáli na slunci a jejich svaly byly lépe připraveny na souboje při ochraně teritoria nebo při potyčkách o samičky. Jenže když bylo moc horko, obrátil se přínos tmavších křídel v nevýhodu.

„Další testy prokázaly, že při vyšších teplotách způsobila tmavší křídla přehřátí svých majitelů, kteří poté naopak byli neschopní efektivně se postavit svým soupeřům,“ vysvětlil Moore. Zdá se tedy, že z tohoto důvodu se u samečkův nejteplejších částech USA vyvinula méně probarvená křídla. Dvojice zoologů dále zvažuje, zda podobný princip obecně platí i u jiných živočišných druhů.

Po celá staletí měly dcery panovníků na výběr jen ze dvou možností: buď přijaly postavení manželky a matky, nebo vstoupily do kláštera. Ani v moderním 19. století se toho v tomto ohledu příliš nezměnilo. Přesto si bavorská princezna Tereza našla způsob, jak se vyhnout všem nabídkám k sňatku. Navzdory protestům rodiny se pustila do něčeho pro ženu, a urozenou dámu zvlášť, naprosto neslýchaného. Zcela se ponořila do vědeckého výzkumu. Právě jí tak německá muzea vděčí za rozsáhlé sbírky hmyzu, rostlin i kultovních předmětů z různých částí světa. Přitom možná chybělo jen málo k tomu, aby šlechtična zakotvila ve svazku manželském, jak od ní žádali její nejbližší.

Neobvyklé záliby

Vědkyně s modrou krví přišla na svět roku 1850 jako jediná dcera budoucího bavorského prince regenta Luitpolda a jeho ženy rakouské arcivévodkyně Augusty Ferdinandy. Děvčátko vyrůstalo ve společnosti svých tří bratrů Ludvíka, Leopolda a Arnulfa. Zřejmě díky tomu se Tereza už od dětství zajímala o naprosto neženská témata. Princezna se účastnila výuky svých bratrů, takže propadla vábení přírodních věd. Uchvátila ji botanika, zoologie i etnologie. Už tím se vymykala. 

Od princezen se očekávalo, že se budou věnovat učení se cizím jazykům, hudbě, tanci, vyšívání či malování. Studium přírodních věd podle tehdejšího přesvědčení náleželo mužům. Co si však počít, když princezně přišlo vyučování jejích bratrů o tolik zábavnější než to její? I tak si o mnoho let později stýskala, jak málo toho stihla pochytit. Chyběly jí znalosti především ze dvou pro ženy zapovězených odvětví: matematiky a latiny. Cestu k matematice si našla sama. Hůře to dopadlo s latinou. Vychovatelé totiž považovali za dostačující, když urozené dámy zvládly latinské zpěvy či modlitby. Proč je zatěžovat nějakou složitější gramatikou? Kvůli tomuto přístupu se Tereza v budoucnosti potýkala s problémem, jak vědecky popsat všechny zástupce živočišné i rostlinné říše, s nimiž se setkala. Nicméně k tomuto okamžiku vedla ještě dlouhá cesta. Předtím ji zasáhl Amorův šíp… 

Pomatený kavalír

Zájem učené princezny neupoutal nikdo jiný než její o tři roky starší bratranec Otto I. Bavorský. Šlo o inteligentního, společenského, milého mladíka, který se navíc mohl pochlubit přitažlivým zjevem. Proti takovému svazku by rodina nic nenamítala. Vždyť Otto patřil k synům bavorského krále.

Jak bylo tehdy zvykem, nastoupil mladíček v roce 1863 k armádě. Zúčastnil se dvou válek – roku 1866 rakousko-pruské a o čtyři roky později prusko-francouzské. A právě tehdy se něco pokazilo. Po zážitcích z bojiště mladý muž upadal do depresí a vyhledával samotu. Postupně se začal chovat víc než podivně. „Je velmi bolestné vidět Otta v takovém stavu utrpení, který se denně zhoršuje. Obvykle nespí čtyřiadvacet hodin, po osm týdnů si nesundává boty, chová se jako šílenec, dělá strašné obličeje, štěká jako pes,“ napsal o stavu svého bratra mladý král Ludvík II. Bavorský.

Pomateného prince jeho příbuzní v dalších letech drželi v domácím vězení na různých německých zámcích. A co Tereza? Ta se chtíc nechtíc musela smířit s tím, že ke sňatku s jejím vysněným kavalírem nikdy nedojde. Nezapomněla na něj však, navštěvovala ho, psala mu dopisy a prý velmi těžce nesla, jak špatně s ním její vlastní rodina zachází. Její blízcí ale neprojevili žádné pochopení pro její zlomené srdce. Rozhodli se, že dívka musí dostát svým povinnostem a co nejdříve se provdat.

Vzpurná nevěsta

O nápadníky neměla princezna nouzi. Žádný však nevzbudil její zájem. O jednom z kandidátů na ženicha, nejmladším bratrovi císaře Františka Josefa I., si dokonce poznamenala: „Ten muž je mi trnem v oku, je mi doslova odporný, dělají narážky na to, že si mě vezme, za něco takového pěkně děkuji. Prý je navíc zlomyslný a bezcitný, nemá žádný talent, vyhledává jen zábavu a vymýšlí hloupé žerty. A za toho se mám provdat? Ani mě nenapadne!“

Osobní schůzky s potenciálním manželem Terezin odpor k němu nijak nezlomily. Ba naopak! Ještě zesílil. Považovala ho za hejska, ani slušně zaopatřit ji nemohl, protože dle jejích slov neměl žádný majetek. Ze zamýšleného spojení urozených rodů tedy sešlo.

To ovšem neznamenalo, že by se otec a bratři vzdali dalších pokusů o princeznino provdání. Proč se těchto vyjednávání neúčastnila Terezina matka? O tu přišla princezna již v pouhých třinácti letech. Kdo ví, zda by si rakouská arcivévodkyně v dohazovačských praktikách počínala obratněji než mužští členové domácnosti…

I tak musela mladá dáma čelit nejrůznějším metodám, jak ji dostat pod čepec. Například ji nutili snídat s budoucí tchyní. Když tohle selhalo, přišla na řadu otázka životního zabezpečení. S tou vyrukovali především její bratři. „Můj vztah k bratrům nebyl snadný. Jeden z nich, když viděl, že se nechci vázat, mi dal na srozuměnou, že je to nezbytné pro rodinu. Žili jsme ve skromných poměrech, a pokud bych zůstala v domě rodičů, byla by to zátěž pro všechny. Tímhle argumentem jsem se trápila dlouhé měsíce a roky,“ vzpomínala Tereza. Nakonec však všudypřítomný tlak ustála. Celým svým srdcem i duší se upnula k vědě. Copak by nějaký manžel mohl její badatelskou vášeň pochopit?

Neúnavná cestovatelka

Tereza Bavorská se nespokojí s bádáním z pohodlí pracoven, jak se to tehdy běžně dělávalo. Chce na vlastní oči spatřit krásy přírody. Její první kroky vedou roku 1875 do Tuniska. Cestuje v utajení, avšak s doprovodem přiměřeným svému postavení. Jeden muž ji má chránit, další jí slouží a ženská společnice dohlíží na její počestnost. A co vlastně princezna zkoumá? Zajímá ji všechno. Od nejmenších broučků a rostlinek po velká zvířata či domorodé zvyky. Kromě Tuniska navštíví Skandinávii, zejména oblasti severně od polárního kruhu, také Rusko, Brazílii a západní části Jižní Ameriky. Při těchto výpravách se může plně spolehnout na své jazykové znalosti. Ovládá prý až dvanáct cizích řečí! 

Její badatelské cesty rozhodně nelze považovat jen za pouhou zvláštnůstku znuděné aristokratky. Popíše čtyři nové druhy ryb, seznámí učence s dosud neznámými druhy hmyzu i rostlin. Její otec ani bratři si už nestýskají, že neprovdaná žena představuje zátěž pro rodinný rozpočet. Jejich poměry se totiž mezitím značně změnily. Jak to?

Otec regent, bratr král

Král Ludvík II. Bavorský je roku 1886 prohlášen za nepříčetného. Kdo bude místo něj řídit zemi? Nikdo jiný než Terezin otec a Ludvíkův strýc Luitpold, který se tak ocitá v pozici regenta. Tato úloha mu zůstane i poté, co král zbavený svéprávnosti záhy po svém uvržení do domácího vězení zemře. Trůn totiž připadne Ludvíkovu mladšímu bratrovi Ottovi, onomu princi, do nějž se tak nešťastně zamilovala Tereza. Novopečený panovník už dávno držený v ústraní kvůli pomatenosti usedne na trůn pouze formálně. Ve skutečně zemi spravuje Luitpold. Tak to zůstane až do jeho smrti roku 1912. Co bude dál? Otto přece nemůže vládnout. O blaho Bavorska má nyní pečovat Terezin nejstarší bratr Ludvík. 

TIP: Bití, týrání hladem a ponižování: Tak vypadala výchova princů a princezen

Ten se ovšem s rolí pouhého regenta nespokojí. Z jeho popudu roku 1913 parlament schválí zákon, podle něhož se v případě, že regenství z důvodu panovníkovy neschopnosti trvá nejméně deset let, může regent stát králem. Ctižádostivý Luitpoldův syn tak usedá na trůn jako Ludvík III. Jeho sestra mezitím plánuje svoji poslední cestu za přírodními krásami. Jenomže pak vypukne první světová válka. Místo obohacování přírodovědných sbírek tak Tereza otevírá dokořán dveře své vily v Lindau, kde pečuje o zraněné vojáky. A co po válce? Ludvík III. přichází o trůn, neboť z království se stane republika. Dožije v Maďarsku, kde roku 1921 umírá. Jeho stále více churavějící sestra ho následuje na věčnost o čtyři roky později. Její odkaz ovšem žije ve vědeckých kruzích dál…

Budova Tao Zhu Yin Yuan (dříve označovaná také jako Zahrada Agora) je dílem pařížského architektonického studia Vincent Callebaut Architectures. Výstavba téměř sto metrů vysokého mrakodrapu, který svým vzhledem připomíná dvoušroubovici DNA, odstartovala již v roce 2013 a o pět let později byla dokončena hrubá stavba. Práce na mrakodrapu tím ale zdaleka neskončily. Podle původních plánů má budova sloužit jako obří lapač oxidu uhličitého – ročně by měla absorbovat přibližně 130 tun tohoto skleníkového plynu. Klíčovou roli v tomto úkolu má sehrát 23 tisíc keřů, stromů a dalších rostlin, vysazených na balkonech a terasách v jednotlivých patrech. Finální „zezelenání“ mrakodrapu má být dokončeno v druhé polovině tohoto roku.

TIP: Zelený super mrakodrap jako čistička vzduchu pro New York

Zelený mrakodrap patří mezi nejdražší adresy v Tchaj-peji. V každém z 20 obytných pater se nachází dva apartmány o výměře 165 m². Budova splňuje nepřísnější standardy z hlediska bezpečnosti a odolnosti vůči zemětřesení a tajfunům a je také vysoce energeticky úsporná. Díky své pozoruhodné konstrukci nabízí každé její patro mírně odlišný výhled – jednotlivá patra jsou pootočená o 4,5 stupně ve směru hodinových ručiček, takže rozdíl mezi přízemím a nejvyšším patrem činí 90 stupňů. 

V místech, kde se táhlé horstvo Alborz odklání od pobřežní linie Kaspického moře a pokračuje dál na východ, leží Golestán – nejstarší národní park a největší lesní masiv v Íránu. Peršané, zvyklí na otevřenou krajinu bez kousku zeleně, odedávna vnímali les jako magický a symbolický prostor a v náruči stromů popouštěli uzdu fantazii. Ne náhodou pojmenovali mohutný zalesněný kus země Golestán – Růžová zahrada.

Džungle daleko od rovníku

V tisíc let starém cestopise líčí arabský kupec strastiplnou pouť z Mašhadu do Rej, tehdy hlavního města Persie: „Šel jsem po celý čas ve stínu staletých stromů…“ Popsal tak obrovský komplex lesa, který dnes nese název Golestánský. Mísí se tu historie s mytologií a skutečnost 21. století jakoby přestává platit.

Fenomén lesa neznámého stáří, v němž lze stěží najít zásah lidské ruky, zůstal dodnes. Při cestě od východu, z aridního vnitrozemí, se nejdřív přihlásí jalovce na vápencových výchozech. Keře přibývají, až jsou z nich stále vyšší stromy s hustým podrostem, a to už se objeví skutečný les. Souvislé dubové porosty sestupují z hřebenů hor do hlubokých dolin. Tam návštěvníka postupně pohltí neprostupný, vlhký a temný prales. Jen na málo místech se jeho náruč otevře, aby poskytla místo rýžovištím. A tak to jde takřka beze změny nejméně osmdesát kilometrů. Pouhý krok do houští zimostrázu a je tu nefalšovaná divočina, která brání projití. Mužíci z lišejníků a závěsy mechů oživují svět, v němž pro člověka náhle není místo. Scenerie tropické džungle tisíce kilometrů od rovníku.

Prototyp ztraceného ráje

Na rozhraní dvou typů krajiny – vlhké (přímořské) a suché (kontinentální) – a dvou biogeografických oblasti (eurosibiřské a íránsko-túránské), oplývá příroda nesmírným druhovým bohatstvím. Dřeviny známé z Evropy (habr, dub, javor, jasan, lípa či dřín) zastupují východní, orientální druhy. Mezi nimi nalezneme vzácné relikty či kaspické endemity, třeba parocii perskou (Parrotia persica), které se tady říká „železné dřevo“. Byť Golestán vzhledově odpovídá středoevropským horským lesům, divokostí se skutečně blíží džungli (les se mimochodem v perštině řekne džangal). Všechno, co tu roste, se zdá být mohutnější a úctyhodnější, nadčasové a stěží zařaditelné.

Temný a neprostupný hvozd plný zvěře s všudypřítomným pachem prasat a ryzí divočiny vzbuzuje až strach. Věkovité kmeny stromů nesou stopy medvědích drápů a odkudsi z pokroucených větví se ozývají neznámé zvuky, což ve stálém šeru vyvolává nejrůznější asociace.

Golestán se zdá být prototypem ztraceného ráje, což může z určitého pohledu vyznít paradoxně. Nad místem zamořeným mraky komárů totiž až donedávna visela hrozba malárie. Ještě po druhé světové válce byl zdejší kraj zapovězeným místem a malárie zastavila skoro každého, kdo se odvážil do pralesních mokřin. I díky ní se prales dochoval v tak nedotčené a úctyhodné podobě.

Souboj s řekou

Zdejší vlhko je na íránské poměry mimořádné a vegetace v něm bují skoro celý rok. Všudypřítomný pocit vlhkosti panuje i za dlouhého sucha, kdy se zvěř stahuje k posledním zbytkům tůní. Neobvyklou zkušeností je zažít zdejší povodně. Přicházejí několikrát do roka – vždy neočekávaně a bleskově. Během dvou tří hodin stržemi doslova propadává nesmírný proud a v něm balvany, padlé větve a vývraty. Už jen stopy po velké vodě působí impozantně. Náplavy dřeva nakupené podél obřích kmenů připomenou pravěká lidská obydlí. Ještě o kus výš zejí v dubech rány po nárazu stromů, které příval unáší jako dětské lodičky.

Co svedou golestánské vody, jsme poznali na vlastní kůži. Šňůry vod přinesly 160 milimetrů za jediný den a noc. Řidiči čekali naprosto klidně, vědomí toho, že oprava silnice potrvá týdny, je nijak nerozházelo. Když jsme se vydali proti živlům, netušili, jsme, do čeho jdeme. Prodrali jsme se třicet kilometrů napříč pralesem jako jediní – pěší. Řeka brala všechno: asfalt, pilíře vyšších mostů, zatímco ty nízké rovnou zaplavovala. Ustavičně jsme se brodili skrz pahýly stržených mostů, kličkovali přes rozbouřené přítoky po padlých kmenech. Velebná příroda vládla všude kolem a stáda prasat na břehu to naše pinožení pozorovala za zpěněnou hladinou netečně a s klidem.

Bohatá přehlídka fauny  

Skladba přítomných velkých savců a jejich kvanta vzbuzují respekt. Stovky šakalů zlatých, stovka medvědů a několik smeček vlků. Několik druhů zastupuje středně velké kočky – třeba manul, údajný předchůdce ušlechtilých plemen perských koček. Zdejší levhart (Panthera pardus) je největší na světě, o polovinu těžší než indičtí či afričtí bratránci. Na ploše několika tisíc kilometrů čtverečních se jich pohybují desítky. Krom vlků, kteří se zimě stahují k okolním vesnicím, představuje levhart pro člověka skutečné nebezpečí, skoro každoročně se odehrají tragická setkání, často se smrtelným koncem.

Golestán je místem s největší koncentrací levhartů v Íránu. Už při letmém pohledu do interiéru lesa je jasné proč. Břehy potoků jsou souvisle rozryté divokými prasaty, která jsou hlavní potravou obávaného predátora. Kromě divočáků se v lesích a na skalnatých svazích pasou stovky až tisíce divokých ovcí arkalů, jelenů východních a menších maralů, kozorožců, muflonů či gazel. Běžně lze narazit na metrového dikobraza. Statut parku omezil vnější vlivy a dal vzniknout skutečnému útočišti, v němž mnohé druhy mají blízko k přemnožení. Tolik zvěře jako v Golestánu nežije na žádném jiném místě v Íránu.

Černí vládci Golestánu

Nejvíc o sobě dávají vědět divoké prasata. V Íránu je nikdo nestřílí a prales plný žaludů, bukvic a larev hmyzu je pro ně optimální biotop. Rok od roku jejich stavy kolísají, ale přibližné odhady mluví o pěti, možná i více tisících. Štětinaté zvíře se dokonale adaptovalo na rostoucí návštěvnost. Stahuje se k silnici, kde se hromadí odpadky, a postupně ztrácí ostražitost. Byť tu jsou sporadické odpadkové nádoby v podobě velkých klecí, kolem nich je pro prasata i tak dost. Každou chvíli nalézáme výkaly v „ekologickém balení“, rozdělené igelitovými sáčky a kusy polystyrénových talířů – všežravci si zvykli na každodenní přikrmení. Pozorovat stovky divokých prasat za jediný den se snad nepodaří nikde jinde. Celá stáda se nerušeně pasou hned vedle přihlížejících výletníků.

TIP: Iránský národní park Tendooreh: V roklích a kaňonech Kopet Dagu

A zůstat tu v noci mezi pobíhající černou zvěří? Rozhodně nelze doporučit. Golestánští kanci s třiceticentimetrovými tesáky se dokážou postavit vlkům a mohou být stejně nebezpeční jako levharti. Lesní mýtinu, kde ve dne hlučí mraky výletníků, v noci opanuje divoká zvěř. Za světla zaslíbené místo, ale jakmile přijde šero, les ožívá: prasata přibíhají v ohromném množství a tlupy se dožadují potravy. Tuhle situaci nelze zvládnout a nezbývá než se stáhnout. Další den pro jistotu nocujeme na zpola oploceném dvoře u cestářů. Večer je to zábava, bachyně s mláďaty si to rázuje mezi zaparkované náklaďáky. Ale za úsvitu se zjeví statný divočák, jen pár metrů od mého spacáku – div se o něj neotře. Snad aby dal najevo, kdo je pánem Golestánu.

Už od středověku byli Židé obviňováni z rituálních vražd křesťanů, jejichž krev měli o Velikonocích přidávat do nekvašeného chleba. Velmi známý je případ Simona z Tridentu z roku 1485, dvou či tříletého křesťanského chlapce, kterého údajně Židé rituálně zabili právě z takového důvodu. Tuto kauzu, která skončila popravou 14 Židů, zaznamenává také slavná Norimberská kronika z roku 1493. 

Český antisemitismus

V českých zemích druhé poloviny 19. století nebyl antisemitismus a spory kolem údajných rituálních vražd ničím novým. Ostatně podívejme se, co píše Jan Neruda v pamfletu Pro strach židovský z roku 1869: „My podrobujeme se těžké práci, on, Žid, se jí vyhýbá, my s malým výtěžkem jsme již spokojeni, on rozmnožuje své jmění do smrti, my milujme požitek, jemu je požitkem výdělek, my jsme lehkověrní, on stále nedůvěřivý.“ Ano, autorem je náš národní básník.

V Národních listech o něco později a po svém vítal vznik sionistického hnutí. Psal o „dobrodiní všeobecného vyhazovu“, kdy si Evropa „od všech těch nemakačenků oddychne“, jelikož „zmizí v Palestině“. Problém podle něj spočíval v tom, že pak bude země pro Židy zaslíbená „potřebovat přísun několika milionů křesťanských otroků“. 

Protižidovskou náladu rozjitřily spisy profesora pražské teologické fakulty Augusta Rohlinga (Der Talmudjude, 1871, Moje odpovědi rabinům, 1883), v nichž se do značné míry zabýval právě rituálními vraždami. Velké vášně pak vyvolal první závažný případ obvinění z rituální vraždy v druhé polovině 19. století. Souvisel se zmizením čtrnáctileté Uherky Esther Solymosiové v roce 1882 a značně aktivizoval antisemitské hnutí v celé střední Evropě. V neposlední řadě měl sílící antisemitismus u nás co do činění s narůstající sociální nespokojeností. Obojího využívali ve svém politickém boji radikální mladočeši, jak ukazuje i kolínský případ.

Smrt Marie Havlínové

Kolín bylo na konci 19. století okresní město s 15 000 obyvateli. Ve městě ale žila početná židovská komunita – přes tisíc obyvatel. Náboženská obec měla vlastní školu, kde se vyučovalo v němčině. Co o tom soudili čeští nacionalisté, si lze domyslet. Židé zaměstnávali mnoho křesťanů. Patřila k nim i slečna Marie Havlínová, služka v židovské rodině Brettlerových. Večer 1. března 1893 odešla a nevrátila se. Zaměstnavatelé se hned druhý den ráno obrátili na policii. Uvedli, že Marie má v místě tetu. Příbuzná vypověděla, že se dívka trápila, snad kvůli marné lásce, a že na zaměstnavatele si děvče nikdy nestěžovalo.

Kolínský lumpenproletariát měl ale jasno. Přidala se i střední třída, ba i špičky místních mladočechů. Blíží se Velikonoce, a Židé přece chtějí krev! Roli bulvárního tisku převzal mladočeský plátek Polaban. Už léta tepal komplot místního (rozuměj německého) cukrovaru a židovské menšiny. Obecní volby prý vyhrály jejich špinavé, z českých chudáků vydřené peníze. Za ně si „němčouři a židé v jedno jsoucí“ koupili hlasy chudých pomýlených Čechů. Polaban propagoval heslo antisemitské organizace Národní obrana „Svůj k svému“. Ostatně jak jinak, vždyť i Jan Neruda v již citovaném dílku radí: „Zbohatne-li židovský obchodník v dosti malé vesničce, proč by nemohla vesnička ta podržet svých peněz pro sebe, proč sobě nezřídit svůj obchod v tom zboží, které od cizího obchodníka bere.“ 

Utonulou Marii nalezli 11. dubna v Labi. Úřední ohledání a pitva měly jasný závěr. Nešlo o vraždu, tím méně pak o vraždu rituální, ale o sebevraždu. Šeptanda mezi lidmi ovšem šířila opak. Objevovaly se náznaky srocení davu k pogromu. Městská policie zasáhla a situaci toho dne večer zklidnila. Nazítří Polaban otiskl, že „na těle utonulé byly zaznamenány bodné rány“, a čtenářstvu nabídl své důvodné pochybnosti o sebevraždě. Inkriminované číslo Polabanu bylo sice zabaveno, ale lepší reklamu si list nemohl přát. Navíc se značný počet výtisků prodal před úředním zásahem.

Situace eskaluje

Situace se vyhrotila v den pohřbu. Ve smutečním průvodu zazněla antisemitská hesla a zvláště školní mládež Židy napadala. Ze hřbitova šli lidé na náměstí – sešly se jich tam asi dvě tisícovky. Uráželi Židy, vyhrožovali jim a zapřísahali se, že do jejich obchodů už nevkročí. Policie zasáhla a jménem zákona se pokusila náměstí vyklidit. Demonstranti neposlechli. Na strážníky křičeli urážlivé výroky a házeli kamení. Poté se rozdělili do skupin a napadali židovské domy. Rozbíjeli okna a vyhrožovali. 

Pod tlakem okolností požádal okresní hejtman o vojenskou pomoc. Obratem, 13. dubna, dorazila do Kolína rota vojáků a v Kolíně nastal klid. Horší byla situace v okolních městech a vesnicích. Rozbíjení oken, bojkot obchodů, nadávky i pokusy o lynč židovských podomních obchodníků byly zaznamenány v Kutné Hoře, v Kladně a ve Slaném. Razantním přístupem orgánů se zhruba po dvou týdnech podařilo situaci zpacifikovat.

Soudní dohra se zaměřila na malé ryby, nikoli na iniciátory. Tresty za výtržnost byly poměrně nízké, v řádu týdnů maximálně měsíců. Autor vymyšlené zprávy v Polabanu byl osvobozen. Národní listy si zahrály na objektivního arbitra. Nejprve psaly o tom, že pogrom není řešení, neboť křivdy nelze napravit křivdou. Posléze opakovaně vyzývaly Židy k zamyšlení nad jejich chováním i nekalými obchody. A nakonec přitvrdily úvahami o židovských pošklebcích za hradbou bodáků urážejících křesťany.

TIP: Před 100 lety vypuklo v Holešově ostudné rabování a židovský pogrom

Opačné stanovisko zastávaly Polabské noviny řízené staročechy. Nešlo jim ale o ochranu židovstva, jen o politický boj s mladočechy, považovanými za ideové iniciátory akce. Klerikální listy pověsti o vraždě odsoudily. Nabízely však poněkud farizejské vysvětlení nepokojů: Židé tyjí z potu křesťanů. Nelze se divit, že ti mají dojem, že co Žid, to upír. Odtud prý pochází podezření o používání krve nevinných k rituálním účelům. 

Obvinění z rituálních vražd se na sklonku 19. století opakovalo. Nejde jen o nejznámější případ Anežky Hrůzové z Polné, kde šlo o prachsprostou kriminální záležitost (viz Hilsneriáda). Podobná obvinění se v té době objevila například v Ústí nad Orlicí a v Náchodě.

Podle údajů Institution of Mechanical Engineers až 50 % všech potravin vyrobených na světě končí každý rok jako odpad. Kolik vody je ale zapotřebí k jejich výrobě?

Pro vypěstování jednoho kila pšenice je zapotřebí 500 až 4 000 litrů vody. Kilogram chleba si vyžádá 1 600 litrů a jedna pizza zhruba 1 200 litrů vody. Masný průmysl je na tom v tomto směru ještě hůř - na jeden kilogram hovězího masa je třeba vynaložit zhruba 15 tisíc litrů vody, u skopového jde o zhruba 10 tisíc litrů, vepřového 6 tisíc litrů a u nejméně nákladného kuřecího přes 4 tisíce litrů vody.

Na výrobu jednoho kilogramu cukru z cukrové třtiny je zapotřebí 210 litrů vody. Jde tak o zhruba stejné množství vody jakou je třeba vynaložit na vypěstování kilogramu hlávkového zelí, rajčat nebo čtvrtlitrové sklenice mléka.

Obrovská spotřeba vody jde na vrub také textilnímu průmyslu - vodou, která je třeba pro vypěstování 250 gramů bavlny, z níž je možné zhotovit jedno tričko s krátkým rukávem, by bylo možné naplnit zhruba 35 van.

TIP: Jak se krade voda: V některých částech planety se z vody stal luxus

Ekonomové mluví o vodě, která je v pěstování a zpracování mezinárodně obchodovaných výrobků vázána, jako o vodě „virtuální“. Souhrn obchodu se odhaduje na zhruba tisíc kubických kilometrů vody ročně, což reprezentuje dvacetinásobek toku řeky Nil. Téměř desetina veškeré vody použité k zavlažování plodin vstupuje do mezinárodního obchodu s virtuální vodou. Voda tak putuje v množství a na vzdálenosti, které jsou mimo nejdivočejší představy všech vodohospodářských inženýrů.