Kolem rovníku naší planety se táhne podnebný pás vlhkých tropů. Celý rok tam prší a vlhkost vzduchu je prakticky neustále stoprocentní. Podle nové studie odborníků z americké Kalifornské univerzity v Irvine, by se ale poloha vlhkých tropů mohla brzy změnit. 

Antonios Mamalakis a jeho tým zkoumal, jak postupující globální oteplování zasáhne rozložení vlhkých tropů. Podle vědců dojde k posunům tohoto podnebného pásu, přičemž tento posun nebude rovnoměrný. Badatelé například předpovídají, že v některých oblastech východní polokoule se vlhké tropy posunou na sever, na západní polokouli by mohly posunout spíše k jihu.

TIP: Co nám připraví klima? Drtivé hurikány, vražedná horka a města bez vody

Nejde přitom zdaleka jen o samotné posuny klimatického pásu. Předpovídané změny totiž budou mít své následky. Pokud se v Africe a Indickém oceánu posunou vlhké tropy na sever, přinese to podle vědců větší sucha v jihovýchodní Africe a na Madagaskaru, ale i větší množství záplav v jižní Indii. Posun vlhkých tropů ve východním Pacifiku a v Atlantiku na jih zase způsobí větší sucha ve střední Americe. Uvedené změny by velmi zasáhly dostupnost vody a produkci potravin v mnoha oblastech, v nichž žije veliké množství lidí.

Kromě Afghánistánu se Su-25 bojově angažoval nejméně v tuctu dalších válek. Prvním mimoevropským uživatelem typu se stal Irák, jehož letectvo v letech 1986–1987 zařadilo do výzbroje 12 jednomístných a dva dvojmístné stroje, které se zapojily do probíhajícího konfliktu s Íránem.

Od Iráku... 

V době nejtěžších bojů prováděly až 15 misí denně, do konce války v roce 1988 se uskutečnilo kolem 900 bojových letů Su-25. Další jednotka tvořená čtrnácti stroji se stala bojeschopnou až po skončení konfliktu. Irácké Su-25 se znovu zapojily do bojů během invaze do Kuvajtu v roce 1990. V průběhu následné operace Pouštní bouře přeletělo sedm Su-25 do (nedávno ještě nepřátelského) Íránu, dva stroje během pokusu o úlet sestřelil americký F-15C. Většinu zbylých iráckých Su-25 zničila koaliční letadla na zemi, či je získala nepoškozené. Po třiadvaceti letech (v polovině roku 2014) vrátil Írán všech sedm strojů Su-25 zpět do Iráku, kde se po boku dalších letounů téhož typu dodaných z Ruska zapojily do bojů proti Islámskému státu.

Začátkem roku 1988 došlo mezi Sovětským svazem a Angolou k podpisu dohody o prodeji 12 jednomístných a dvou dvoumístných Su-25, které se zapojily do občanské války vládních sil proti jednotkám opozičního hnutí UNITA. Hned na počátku bojových operací došlo ke ztrátě tří strojů v důsledku chyby pilotáže nedostatečně vycvičeného angolského létajícího personálu. Když v roce 1991 přestali Rusové angolskou vládu podporovat, provoz typu zcela ustal. Su-25 nalétaly v této africké zemi kolem 1 500 hodin. 

... po Čečnu

Bojů v Abcházii v letech 1992–1993 se zúčastnily Su-25 gruzínského i ruského letectva. Gruzínské stroje uskutečnily 215 bojových letů, zatímco Rusové, bojující na straně abcházských separatistů, podnikli řadu náletů na město Suchumi a tvrdili, že útočila gruzínská letadla označená rudými hvězdami(!) Ve válce, která začala v roce 1992 a trvala 412 dní, byl zničen jeden ruský a sedm gruzínských Su-25 (jeden stroj si Gruzínci omylem sestřelili sami).

Dalším konfliktem na teritoriu někdejšího SSSR, během kterého došlo k nasazení Su-25 oběma bojujícími stranami, byla válka o Náhorní Karabach. Zatímco Arménie svých pět strojů využívala poměrně málo, Ázerbájdžán se Su-25 pravidelně útočil proti arménským (nezřídka civilním) cílům. V průběhu války byly údajně sestřeleny tři ázerbájdžánské Su-25.

K intenzivnímu bojovému nasazení Su-25 ruského letectva docházelo také v průběhu obou čečenských válek. Na začátku první (1994–1996) se typ podílel na zničení protivníkova letectva na zemi. V dubnu 1996 odpálil Su-25 řízenou střelu, která zabila čečenského prezidenta Džochara Dudajeva. V průběhu druhé války (1999–2000) se do bojů zapojily také modernizované Su-25T schopné operovat za snížené dohlednosti nebo v noci. Rusové ztratili nad Čečnou v obou válkách celkem 10 strojů Su-25. 

V novém tisíciletí

Na počátku roku 2001 se na hranicích Makedonie s Kosovem rozhořel konflikt mezi makedonskými bezpečnostními silami a Národní osvobozeneckou armádou (NLA), tedy gerilou bojující za zájmy etnických Albánců. V červnu téhož roku makedonská vláda zakoupila na Ukrajině čtyři letouny Su-25 (z toho jeden dvoumístný) a nasadila je proti vzbouřencům. Stroje pilotovali ukrajinští dobrovolníci, kteří vzlétali z letecké základny u města Petrovac.

Čtyři Su-25 zakoupené v Bělorusku se od roku 2004 bojově angažovaly na straně vládních sil za občanské války v Pobřeží slonoviny. Ze stejného zdroje pocházelo i 15 strojů zařazených do výzbroje súdánského letectva, které se zúčastnily bojových operací v oblasti Dárfúru. Šesti letouny disponuje také letectvo Čadu, tyto stroje pocházejí z ukrajinských přebytků. V květnu 2009 bombardovaly pozice protivládních povstalců poblíž Abéché na jihovýchodě země.

Poslední ztráty

Suchoje znovu brázdily nebe nad Gruzií v průběhu rusko-gruzínské války v roce 2008. Gruzínské letectvo disponovalo dvanácti Su-25, které se zapojily především do bojů o hlavní město Jižní Osetie, Cchinvali. Gruzie neztratila ani jeden bitevník, zatímco Rusové odepsali hned tři stroje (všechny v důsledku palby vlastních nebo spřátelených sil). Dva zničila řízená střela vypálená ze země, jeden sestřelil samohybný protiletadlový prostředek ZSU-23-4.

TIP: Suchoj Su-17/20/22: Proudová legenda ze Sovětského svazu

Více než čtyři desetiletí od vzletu prototypu je Su-25 stále schopen bojového nasazení v zemi původu i jinde. Od roku 2014 bojují ukrajinské Su-25 proti proruským separatistům na východě země. Stroje ruského letectva ze syrského letiště Latákie poskytují od roku 2015 leteckou podporu ruským jednotkám bojujícím na straně prezidenta Bašára al-Asada v syrské občanské válce. Kariéra letounu vyvinutého v době vrcholící studené války zřejmě hned tak neskončí. 

Kokain se z Mexika na sever často dostává kanalizací: Někdy ho překupníci posílají v balíčcích, které plují na hladině odpadní vody, jindy se s bílým práškem sami plazí skrz bahno a lidské exkrementy, dokud nedosáhnou americké půdy. Jelikož úřady Spojených států přehradily hranici u města Nogales neprostupnou zdí, musel se tamní obchod s narkotiky přesunout pod zem.

Mexické i americké hlídky nacházejí jeden tunel za druhým, provrtané do osmdesát let starého odvodňovacího systému, který spojuje obě země čtyři a půl metru pod povrchem. Právě teď stojí na mexické straně šest strážných a s baterkami v rukách hledají pašeráky na úseku dlouhém jedenáct kilometrů. Přemýšlejí přitom, kolik tunelů zatím neodhalili.

Tunely za miliony

„Nogales je hlavním městem přeshraničních tunelů mezi Mexikem a Spojenými státy,“ vysvětluje Ricardo Santana Velázquez, mexický generální konzul jmenovaný pro zmíněné město na americké straně hranice. Pokusy o zastavení obchodu s drogami i pašování lidí tam představují denní chléb. Jakmile překupníci objevili odvodňovací systém, naučili se vrtat do stěn kanálu. Úřady nevědí, kolik kontrabandu skrz tunely projde, dokud je nenajdou a nezablokují. Podle jejich slov však jeden úzký, ručně vykopaný průchod může mít pro drogové kartely hodnotu až desítek milionů dolarů. 

Jednoho dne Santana s týmem mexických strážných do odvodňovacího systému vlezli a zjistili, že tam překupníci zřejmě chodí každý den a vykopávají v kanalizaci tunely, napojené na potrubí v Arizoně. Celá oblast teď prý připomíná ementál. Jeden z odhalených tunelů vede do koupelny arizonského domu, kde agenti našli na sto kilogramů kokainu, fentanylu, pervitinu a heroinu. Další ústí v trávě na sever od hraniční zdi, zatímco jindy překupníci dokonce pronikli do potrubí skrz hrob na mexickém hřbitově, poté co z něj odstranili ostatky.

Výhoda pro pašeráky

Stárnoucí kanalizační systém vznikl během hospodářské krize v 30. letech 20. století coby společný projekt obou zemí a spojuje stejnojmenná města Nogales – jedno v Mexiku, druhé v Arizoně. Pro pašeráky šlo o zlatý důl: Víc než polovina tunelů objevených od roku 1990 pod americko-mexickou hranicí se nacházela právě v Nogales. 

Jeden strážný právě sestoupil do kanalizace a prozkoumal boční stěnu. „Je jasné, že pracují na něčem novém,“ vysvětluje. Členové jednotky sdílejí informace jedině pod podmínkou anonymity, jinak by se i s rodinami stali okamžitě cílem kartelů. Strážný ukazuje na hromadu kamenů a zeminy poblíž improvizovaného oltáře se svíčkami, kterou někdo nedávno narušil. Trubky osvětluje pouze baterka, ze stropu kape voda a všude se šíří hnilobný zápach. „Nejtěžší je teď najít nejnovější tunel,“ líčí muž, „bude někde tady.“

Odpad se valí

Hlídání přes tři tisíce kilometrů dlouhého americko-mexického pomezí je náročné samo o sobě. Hranice se zařezává do nehostinné pouště, sleduje kroutící se koryto řeky Rio Grande a půlí několik měst, jejichž ulice vedou jen pár metrů od dělicí linie. A k tomu ještě hlídkovat v podzemí, ve starém kanalizačním systému? „S pouhými šesti muži se to někdy zdá nemožné,“ popisuje jeden ze strážných. 

Kanál Nogales Wash Channel vznikl, aby vyřešil prostý problém: Každý rok v období monzunových dešťů proudil příval z mexického Nogales do toho arizonského a zaplavil jej odpadními vodami. Inženýři obou zemí zjistili, že jediné řešení představuje mezinárodní odvodňovací systém – asi pětadvacet kilometrů dlouhá soustava potrubí, tunelů a otevřeného kanálu, procházející hranicí. 

„Projekt byl navržen tak, aby ochránil důležité příhraniční město Nogales,“ napsaly roku 1935 noviny Daily News v texaském Amarillu. Nyní každý den směřuje z Mexika do Spojených států čtyřicet až padesát milionů litrů vody, která v cíli prochází úpravou. Zhruba jedenáctikilometrová část soustavy leží v mexickém státě Sonora, v Arizoně se pak jedná o čtrnáct kilometrů.

Hraniční slabina

Když byl projekt ve 40. letech dokončen, neexistoval žádný důvod se domnívat, že by infrastrukturu – spojující tehdy ještě ospalé komunity na obou stranách – mohli využívat mezinárodní zločinci. Ačkoliv se obchod s drogami v 70. a 80. letech rozrostl, nebylo nutné marihuanu či kokain pašovat skrz trubky, protože se hranice dala snadno překonat. Se zpřísňováním bezpečnosti se ovšem ukázalo, že kanalizační systém tvoří její největší slabinu. 

Podle americké pohraniční hlídky se v nogaleské oblasti našlo od roku 1990 celkem 127 tunelů a řada z nich se napojuje přímo na odvodňovací systém. „Proto se o Nogales mluví jako o hlavním tunelu pod hranicí,“ uvádí John Mennell, mluvčí Celní a hraniční ochrany USA. „Zároveň se ukazuje, jak důležitá je ta zeď. Pašeráci skončili v podzemí, protože jednodušší cesty už pro ně nejsou dostupné.“

Drogy na hladině

Překupníci posílají balíčky s drogami na sever po hladině odpadních vod a zároveň upozorní kolegy v Arizoně, aby si zásilku vyzvedli. V minulosti dokonce narkotika kanál ucpala, což vedlo k obrovské povodni. Hraniční stráž pak upozornila, že neznáme zdravotní dopady drog unikajících do kanalizační vody, jež se následně upravuje. 

Aby pašeráky na jihu Arizony odradila, zavařila hlídka šachty, které jim sloužily k přístupu do podzemí. Tamní úředníci potom diskutovali o přidání sítí z pletiva, jež by balíčky v kanálech zachytávaly. Podle inženýrů a místních úřadů od sebe nelze kanalizační sítě oddělit, protože Mexiko má k úpravě vody jen malou kapacitu, a do Arizony položené níž tak proudí mnoho odpadu. „Lidé splachují každý den,“ dodává Luis Ramirez, poradce radnice v americkém Nogales, který na kanalizačním systému pracuje přes pětadvacet let. „Proud vody zkrátka nezastavíte.“

Jedni všechno, druzí nic

Po desetiletí hlídkovali na hranicích jen američtí strážníci, ve snaze zabránit překupníkům ve stále vynalézavějších způsobech pašování. V poslední dekádě se k nim ovšem přidali i Mexičané. Tým USA využívá při prohlídce tunelů špičkové technologie, včetně monitoringu úrovně kyslíku a škodlivých plynů. K výcviku nových agentů navíc vznikl simulátor tunelů. „Američané mají všechno,“ popisuje člen mexické jednotky, „zatímco my nemáme ani helmy.“ Jeho šestičlenná skupina zodpovídá za hranici v délce téměř padesáti kilometrů, a to na povrchu i pod zemí. Každý týden ovšem zvládnou jen dvě krátké prohlídky kanalizace.

Strop tunelu na mexické straně začal chátrat a úřady se obávají, že by se mohl propadnout. Minulý měsíc objevil tým při kontrole další místo, odkud kape voda. Jakmile Mexičané naleznou tunel, zavolají americké pohraniční hlídce, aby zkusila vypátrat, kam by mohl v Arizoně vést. „Spolupráce je momentálně velmi intenzivní,“ popisuje Kevin Hecht, vedoucí týmu, jenž podzemí zkoumá. „Policejní agentury obou stran často střeží tunely společně,“ dodává mexický konzul Santana, „chápeme, že zmíněná kriminální činnost ovlivňuje bezpečnost na hranici.“

Realita v podzemí

Ilegální tunely měří mnohdy tři metry na šířku a až sto padesát na délku, podle toho, co se překupníci snaží do USA dostat. Jeden z tunelů nalezených loni využili migranti: Vynořili se na americké straně poblíž nízkého porostu, ale kamera hlídky je zachytila, jak vycházejí ven a rozbíhají se na všechny strany. Překupníci obvykle rozřezávají trubky autogenem a okolní zeminu odhrabávají pomocí malých lopatek, jež následně zakopou. A někdy své stopy maskují vrstvami šedého jílu. 

TIP: Kartelům na stopě: Severní hranice Guatemaly se stala rejdištěm pašeráků drog

Mexická stráž nezřídka nachází v drenážním systému dýmky na kouření amfetaminů. Muži zákona předpokládají, že překupníci návykové látky nejen pašují, ale také sami užívají. Týmy na obou stranách tam během monzunové sezony objevily těla smetená proudem vody: Obvykle však není jasné, zda se jednalo o obchodníky s drogami, či o bezdomovce hledající v potrubí útočiště. V několika případech narazila mexická hlídka na zjevně kopající muže, ale jelikož byli stále na domácí půdě a neměli u sebe drogy, žádná obvinění nepadla. „Přeshraniční tunely tvoří paralelní podzemní realitu nezákonného převádění lidí, peněz, drog a zbraní, které už nelze dál tolerovat,“ uzavírá Santana. 

Co se děje v lidském mozku během diskuse? A funguje náš mozek jinak, pokud s protějškem souhlasíme, než když zastáváme jiný názor? Na tyto otázky hledala odpověď neurovědkyně a psychiatrička z Yaleovy univerzity Joy Hirschová.

Hirschová se svým týmem požádala 38 dobrovolníků, aby se vyjádřili k nejrůznějším společensky sporným tématům. Šlo například o jejich postoje k legalizaci marihuany či ke sňatkům osob stejného pohlaví. Respondenty poté rozdělili do dvojic podle toho, zda zastávali shodné či odlišné stanovisko. Pomocí funkční blízké infračervené spektroskopie (fNIRS) mapovali mozkovou aktivitu diskutujících.

Výsledky experimentu jsou vskutku pozoruhodné. Když spolu debatovali lidé se shodným nebo podobným názorem, jejich mozky vykazovaly nápadnou synchronicitu. Jako kdyby jejich mozky zpívaly duet. Zapojovaly se přitom především senzorické oblasti mozku, například zrakové centrum. 

TIP: Náboženské zážitky aktivují stejné dráhy v mozku, jako sex a drogy

Když se ale diskutéři hádali, vypadalo to, jako když hrají dva symfonické orchestry zároveň, každý ale odlišnou melodii. Mozky nebyly synchronizované a zapojovaly se také jiné oblasti. Zvýšila se například aktivita v čelních lalocích mozku, které jsou mimo jiné sídlem kognitivních funkcí – paměti, koncentrace, pozornosti, řečových funkcí, rychlosti myšlení nebo třeba schopnosti pochopení informací. Jak se zdá, nesouhlas či dohadování se jsou pro mozek podstatně náročnější než vyjádření souhlasu. Je to zřejmě jeden z důvodů, proč se raději obklopujeme lidmi s podobnými názory.

Vědci objevili galaxii, která přišla téměř o polovinu plynu potřebného pro formování dalších hvězd. Proces navíc probíhá překvapivou rychlostí – galaxie ztrácí každý rok plyn ekvivalentní hmotě 10 000 Sluncí.

„Vůbec poprvé jsme ve vzdáleném vesmíru pozorovali typickou hmotnou galaxii s probíhající tvorbou hvězd, u které se produkce nových stálic zastavuje díky masivní ztrátě chladného plynu,“ říká vedoucí výzkumu Annagrazia Puglisi z Durhamské univerzity. Galaxie s označením ID2299 je natolik vzdálená, že jejímu světlu trvá 9 miliard let, než doletí až k nám. Vidíme ji tedy tak, jak vypadala v době, kdy byl vesmír jen 4,5 miliardy let starý.  

Galaxie ID2299 ztrácí materiál rychlostí asi 10 000 hmotností Slunce za rok a přišla již o neuvěřitelných 46 % celkového množství chladného plynu. A jelikož tato galaxie zároveň tvoří hvězdy vysokou rychlostí – stokrát vyšší než Mléčná dráha, zbylý plyn bude rychle spotřebován a období tvorby hvězd v galaxii ID2299 skončí za pouhých několik desítek milionů let. 

Jak končí galaxie

Astronomové se domnívají, že za touto působivou ztrátou hmoty stojí kolize dvou galaxií, které se patrně spojily a daly vzniknout ID2299. Vodítkem, které vědce na tuto myšlenku přivedlo, se stalo spojení vyvrženého plynu s útvarem označovaným jako „slapový ohon“. Jedná se o protáhlé proudy hvězd a plynu táhnoucí se do mezigalaktického prostoru, které vznikají následkem sloučení dvou galaxií, obvykle jsou ale příliš slabé na to, aby bylo možné je u takto vzdálených objektů zaznamenat. Členům tohoto týmu se však podařilo pozorovat poměrně jasnou strukturu táhnoucí se z galaxie do okolního prostoru, u které prokázali, že se skutečně jedná o slapový ohon.

TIP: Může existovat „bezhvězdná“ galaxie?

Většina astronomů se domnívá, že za rozfoukání hmoty pro tvorbu dalších hvězd do okolního vesmíru jsou zodpovědné dva procesy – hvězdný vítr doprovázející formování nových hvězd a aktivita černých děr v jádrech hmotných galaxií, které společnými silami připraví galaxii o schopnost nové hvězdy utvářet. Nová studie ale naznačuje, že k vyvrhování chladného plynu může přispívat také spojování galaxií. To by (alespoň podle některých vědců) mohlo vést k revizi našeho chápání konce aktivní hvězdotvorby v galaxiích.

„Dokážu všem, že jedovatí hadi útočí, jen když jsou k tomu vyprovokováni,“ prohlásil před 41 lety recepční z indického hotelu a amatérský herpetolog Neelam Kumar Khaire. Jak řekl, tak i udělal – 20. ledna 1980 vstoupil do skleněného výběhu s 72 jedovatými hady a zůstal v něm 72 hodin. Společnost mu tvořilo 27 kober monoklových 24 zmijí řetízkových, 9 kober indických, 8 bungarů proužkovaných a 4 další hadi. Svým počinem Neelam nejen že ukázal mírumilovnou povahu hadů, vysloužil si navíc i zápis do Guinnessovy knihy rekordů. Zápis do populární knihy byl ale vlastně jen začátkem…

Láska k hadům i mužská ješitnost

Důvodem počínání mladého Inda byla láska k hadům. Dnes uznávaný herpetolog nesnesl pohled na zabíjení hadů, kteří byli častými nezvanými návštěvníky plážového resortu poblíž Bombaje, kde pracoval. Začal proto hady chytat a odnášel je do volné přírody. Později si doma zařídil malý hadí park. Právě ten byl podle Neelama na počátku jeho rozhodnutí absolvovat hadí experiment. Sliboval si totiž, že zájem médií by mohl přilákat investory a on by tak mohl svým hadům vytvořit lepší podmínky.

TIP: Ten, který tančí s hady: Nebojácný mladík se čtyřmetrovou kobrou královskou

Kromě toho byla ve hře i typická mužská ješitnost – do té doby platný rekord v délce pobytu s jedovatými hady držel Peter Snyemaris z Johannesburgu, který vydržel s 24 jedovatými hady úctyhodných 50 hodin. Podle Neelama je ale jedinou opravdovou zemí hadů Indie a rozhodl se proto, že Jihoafričanův rekord překoná.

Nutno dodat, že Neelamovi se splnilo i jeho hlavní přání vybudovat hadům bezpečné útočiště. Od roku 1986 totiž úspěšně provozuje hadí svět v zoologickém parku Rajiva Gandhiho v Puné, osmém největším městě Indie.

V zimě Avaři obsazovali slovanská obydlí a do postele si brali jejich manželky i dcery. Podle některých zpráv dokonce do povozů zapřahávali namísto zvířat právě slovanské ženy! Byli však Avaři skutečně tak krutí? Přinášeli do okolí jen strach a hrůzu podobně jako kdysi Hunové, s nimiž si je ostatně doboví kronikáři často pletli? Anebo to bylo jinak? Nepřispěli naopak Avaři k zformování nejstarších Slovanů usazených na našem území? A tak svým způsobem také ke vzniku Čechů a Moravanů?

Stěhování národů

Ve 4. století došlo k procesu, kterému říkáme stěhování národů. Začal vpádem Hunů, kočovných válečníků s „děsivým vzhledem“, kteří pronikali ze své středoasijské domoviny na západ. Vytvořili rozsáhlou říši od jihoruských stepí až po Karpatskou kotlinu, jejíž největší rozkvět, jakož i zánik probíhal v 5. století – za slavného vojevůdce Attily.

Pod tlakem Hunů začaly pronikat germánské kmeny, usídlené na severu Evropy, do oblasti západořímské říše, jejíž provincie postupně obsazovali. Když pak v roce 476 skirský Odoaker svrhl posledního západořímského císaře, stala se tato událost historickým mezníkem oddělujícím starověk od středověku. Ostatně i jeho jméno Romulus Augustulus příhodně ohraničuje vznik i pád této starověké mocnosti. Namísto zániku západořímské říše je však lépe hovořit o její přeměně v nové germánské státy, z nichž nejvýznamnější postavení zaujala v prostoru Galie říše Franků.

Slované přicházejí

Stěhování národů se účastnili také Slované. Na počátku 6. století vyšli z dnešní Ukrajiny a usadili se severně od Panonie, v té době obsazené germánskými Langobardy. Část Slovanů se oddělila, aby zamířila na jih, kde vytrvale ohrožovala území Byzantské říše. Tito předkové dnešních jihoslovanských národů postupně obsadili Balkánský poloostrov.

TIP: Hledá se pravlast Slovanů: Odkud vyrazil praotec Čech?

V roce 567 došlo v Panonii k rozhodující válce mezi dvěma germánskými kmeny: Langobardy, sídlícími v Podunají, tedy zhruba v dnešním západním Maďarsku, a Gepidy, usazenými naopak v Potisí. V této válce bojovali coby žoldnéři také Slované a zainteresován byl rovněž byzantský císař Justin II. Oficiálně bojoval na straně Gepidů, jenže často spíš podle hesla „dva se perou a třetí se směje“ podporoval oba dva kmeny. Byla tu však ještě jedna strana, která z této války profitovala: Avaři!

Záhadní Avaři

Avaři jsou sami o sobě záhadou, nejzáhadnější je však jejich původ. Existují rozličné teorie, jisté však je, že přišli v 6. století ze středoasijských stepí, z oblasti mezi Volhou a Dunajem. Tedy zhruba ve stejné době, kdy docházelo ke slovanskému stěhování. 

Avarské kmeny byly namíchány z různých etnik, pravděpodobně ale převažovala ta indoevropského původu. Dorazily k černomořskému pobřeží, tedy do sousedství Byzantské říše. A právě tam vyslali roku 558 poselstvo. 

Avarští vyslanci, každý s dvěma pletenými copy ozdobenými drahými sponami, vzbudili v Konstantinopoli rozruch. Nejen svým zvláštním vzhledem, ale i svou žádostí. Chtěli území, na němž by se mohli usadit, a poplatek za ochranu severní hranice Byzantské říše. Tehdejší císař Justinián první žádost odmítl, ale na druhou přistoupil. Požadovaná suma nebyla pro bohatou říši zas tak velká a Byzantinci měli zaručenou alespoň jakousi ochranu. Právě tak se Avaři v roce 562 usadili na dolním Dunaji.

Avarský kaganát

Poté, co císařův nástupce Justin II. odmítl Avarům platit tribut, naštvaný nomádský kmen se v již zmíněné válce mezi Langobardy a Gepidy přidal na stranu Langobardů. Avarská pomoc však nebyla nezištná. Žádali celé území Gepidů, tedy údolí řeky Tisy a k tomu navrch desetinu všeho langobardského dobytka! Náčelníkovi Alboi­novi nezbývalo nic jiného, než souhlasit. 

Gepidy nakonec Langobardi porazili v roce 567 i bez výraznějšího přispění Avarů. Přesto však Avaři získali více, než žádali. Langobardi, kteří se chystali na odchod do severní Itálie, jim totiž smlouvou přenechali Panonii, tedy celé své území. Již rok po válce ji vyklidili a odešli si založit do severní Itálie nové království. Dodnes je po nich pojmenována oblast Lombardie. Avaři tak získali území Gepidů i území Langobardů. Pod vedením kagana Bajana († 602) si založili svůj stát, kaganát. Právě tato událost bývá považována za konec stěhování národů.

Spojenci, či jejich poddaní?

Vraťme se však k původní otázce. Jaký byl skutečný vztah mezi Slovany a Avary? Franská kronika tzv. Fredegara ze 7. století jej popisuje následovně: „Hunové (tj. Avaři) přicházeli často každoročně k Slovanům přezimovat, brali si do lože manželky Slovanů i jejich dcery. Vedle jiných projevů útlaku platili Slované Hunům daně.“

Skutečná situace však tak jednoznačná nebyla. Už při příchodu Avarů do Karpatské kotliny se Slované dělili do mnoha navzájem znesvářených kmenů. Někteří se sami ochotně přidávali k Avarům, jiní s nimi už dokonce přišli. Při vzniku kaganátu si Avaři některé Slovany podrobili, s některými se vojensky spojili. Slované pak s nimi válčili bok po boku. Jak píše již zmíněný Fredegar: „Vinidé (tj. Slované) byli již od dřívějška befulci Hunů (Avarů) neboť když Hunové válčili proti některému národu a stáli s celým vojskem před táborem, Vinidé bojovali; jestliže se schylovalo k vítězství, tu Hunové v touze zmocnit se kořisti vyráželi, jestliže však Vinidé byli přemáháni, opřeni o pomoc Hunů nabírali nových sil.“ 

Společné nájezdy Avarů a Slovanů pocítila hlavně Byzantská říše. Největší takové tažení se uskutečnilo v roce 626. Tehdy došlo k mohutnému obléhání Konstantinopole. Kromě avarsko-slovanských vojsk, která oblehla severní hranici říše, zaútočili z maloasijské strany Peršané. Ti chtěli s Avary navázat spojenectví, ale Byzantincům se podařilo jejich posly zadržet. Po stylu barbarů pak jednomu z nich usekli ruce, zavěsili mu je okolo krku, navrch přidali useknutou hlavu jeho druha, a takto ho poslali přímo ke kaganovi.

Bitvu nakonec Byzantinci vyhráli. Zřejmě nejen proto, že místní biskup dal rozvěsit po hradbách ikony Panny Marie, ochránkyně města, ale také díky lepším zbraním a bojové taktice. Slované, kteří mimochodem nesli hlavní tíži bojů, nemohli konkurovat se svými monoxyly vydlabanými z jednoho kmene stromu mnohem dokonalejším lodím byzantským.

TIP: Cizinec vůdcem Slovanů: Kdo byl a odkud vlastně přišel kupec Sámo? 

Po porážce nechal rozlícený kagan všechny přeživší slovanské bojovníky popravit. Tím ovšem přišel o jakoukoli slovanskou důvěru. Bitva z roku 626 totiž předznamenala pád kaganátu. Slovanský respekt k Avarům byl ten tam!

Slované začínají putovat z Podunají do nových míst. Ti, kteří obývali zhruba dnešní českou kotlinu, se s Avary dostali do potyček. Už v roce 624 jim na pomoc přišel franský kupec Sámo. Jeho schopnosti musely být obdivuhodné, neboť si ho vyvolili za svého hlavního knížete. Do konce života pak Slovanům pomáhal v bojích jak proti Avarům, tak proti Frankům. 

Byl to holandský kapitán Willem Janszoon, kdo v roce 1605, tedy o celých 165 let dříve než James Cook, do své mapy zakreslil více než tři stovky kilometrů západního australského pobřeží. S jeho jménem se pojí také dvě další zdokumentovaná prvenství: jako první Evropan vystoupil na zdejší břeh, a dokonce se setkal i s původními obyvateli – Aboridžinci. Prakticky celé 17. století se tu pak střídala jedna holandská loď za druhou. Ať už úmyslně či dílem nehody nebo náhody se jich tu vystřídalo přes padesát. 

První novorozenec z Evropy?

Rok po Janszoonovi proplul zrádnými vodami mezi Novou Guineou a Austrálií Luis Váez de Torres. Celá oblast průlivu dodnes nese jeho jméno. I on při tom narazil na „neobjevený kontinent“. Mimochodem, jeho námořní objev si hrdě připisují Španělé. Právě v jejich službách čistokrevný Portugalec Torres plul. Do hry se tím dostává už druhá světová námořní velmoc, která ale nemá potřebu nárokovat si titul objevitele.

A Eendracht, Zeewolf, Duyfken, Dordrecht a Amsterdam? To jsou jen jména dalších holandských lodí, které se u australského pobřeží tou dobou zastavily. Na neznámém pobřeží tedy bylo vcelku živo. První Evropan, který se narodil v Austrálii? Malé dítě, které přišlo na svět v roce 1626 – jeho matka se plavila na holandské lodi Leijden, která zrovna kotvila u západního pobřeží. Kapitán Hermanszoon využil porodní přestávky k tomu, aby na souši nabral zásoby. 

Kolonisté, násilníci a objevitelé

Nizozemci také dovezli do Austrálie první kolonisty z Evropy. Nebyl to zamýšlený krok. Jenže po neúspěšném pokusu o vzpouru na lodi Batavia na jejím pobřeží končí stovka ztroskotanců. Píše se rok 1629. Tito přeživší se vraždí a znásilňují mezi s sebou, dojde však i k prvnímu ozbrojenému konfliktu s domorodci. 

O podrobnější průzkum pobřeží a neprobádané pevniny se v dalších letech postaral Dirk Hartog a Frederick de Houtman, stejně jako francouzský objevitel Louis Antoine de Bougainville. Za zmínku rozhodně stojí výprava nizozemského kapitána Willema de Vlamingha. Pronikl na osmdesát kilometrů do hloubky kontinentu, když na člunech vyrazil probádat ústí řeky Swan. 

Velká neznámá? Ale jděte…

Na samém počátku 18. století je tak zmapováno téměř 3 500 kilometrů australského pobřeží a jako dávno známý jižní kontinent jej vedou v patrnosti Francouzi, Španělé, Portugalci i Nizozemci. Ne všichni mají jasno o celkové rozloze pevniny nebo přesném tvaru všech ostrovů, zálivů a průlivů, ale Terra australis už rozhodně není neobjevenou zemí.

Abychom však Angličanům ne­upírali všechny objevitelské zásluhy: v roce 1646 Robert Dudley publikuje první část map Austrálie. Je to dílko skromné, ale počítá se. O třicet let později pak kapitán britské lodi New London tyto mapy zpřesní a v roce 1688 kapitán jménem Read na australském pobřeží pobude celé dva měsíce. Jeho loď Cygnet totiž nutně potřebuje opravit a pomáhají mu i domorodci z kmene Nimaburu. O poznání méně přátelský kontakt s místními má britský korzár William Dampier. V zátoce Žraloků roku 1699 kvůli neshodám nechá do domorodců střílet z mušket a děl.

Země na obzoru!

Jinak mimořádný mořeplavec a objevitel James Cook tedy v letech 1768 až 1771 rozhodně neplul do neznáma. Jeho Endeavour se držela dobře ozkoušených tras, po kterých se už 165 let plavily jiné lodě.

TIP: Výpravy bez návratu: Pohltila Ludwiga Leichhardta australská poušť?

Ostatně i původní chvályhodný záměr jeho plavby, tedy vědecké pozorování přechodu Venuše přes sluneční kotouč, byl vlastně jen zástěrkou. Jako z udělání  při kosmických měřeních „náhodou“ objevil novou zemi, kterou pohotově prohlásil za majetek britské koruny. A Británie se tak okamžitě mohla pustit do dalšího koloniálního dobrodružství. 

Uherské království v 16. století čelilo útokům Osmanské říše. Při jednom z takových útoků došlo zřejmě k tomu, že prchající Maďaři ukryli poklad stříbrných a zlatých mincí. Dnes se na tom místě nachází maďarská vesnice Újlengyel, ležící asi 50 kilometrů jihovýchodně od Budapešti.

V roce 2019 se zde podařilo nalézt našlo asi 150 starých mincí. Na samotném konci loňského roku ale vyrazili do Újlengyelu archeologové z Ferenczy Museum, vybavení detektory kovu a odhodlaní objevit další mince. Vedoucí expedice numismatik Balázs Nagy a jeho kolegové nakonec uspěli nad očekávání. Nedaleko místa původního nálezu pronikli do malé skrýše, kde byla nádoba, zřejmě nedávno poškozená orbou, která obsahovala tisíce zlatých a stříbrných mincí.

TIP: Izraelský výzkum ukázal, že falšování platidel je starší než samotné peníze

Archeologové objevili celkem téměř 7 tisíc stříbrných mincí a 4 zlaté mince. V době kolem roku 1520, kdy byl tento poklad ukryt, by za tento obnos bylo možné pořídit sedm koní. V dnešní době by to odpovídalo zhruba ceně velmi luxusního automobilu.

Poklad zahrnuje mince rozmanitého stáří. Nejstarší mincí v pokladu je stříbrná mince římského císaře Lucia Vera, který vládl v letech 161 až 169 našeho letopočtu. Naopak nejnovější byla mince českého a uherského krále Ludvíka Jagellonského, který vládl v letech 1516 až 1526.

Leningradské noviny po válce otiskly příběh rudoarmějce Omelčenka (křestní jméno tisk nezmínil), který se po odloučení od jednotky stal partyzánem. Ať už tento muž opravdu žil, nebo šlo o výplod propagandy, článek věrně vystihl typický průběh vzniku guerillových skupin v oblasti.

Nahý do zajetí

Omelčenko se v srpnu 1941 ocitl v zajetí. Němci jej svlékli a poslali do nedaleké vesnice, kde si zřídili velitelství. Důstojník nevěřil, že by se nahý vězeň pokusil o útěk, a tak se Omelčenko vydal na cestu bez eskorty – okolí koneckonců hlídalo několik snajperů.

Nepřítel však rudoarmějce podcenil – jakmile kolona tanků zvířila prach, využil snížené viditelnosti a vrhl se do příkopu u cesty. Chvílemi se plížil, pak běžel a nakonec se v křoví ukryl do soumraku. Okolními lesy bloudil pět dnů, než se zhroutil hladem a vyčerpáním. Šestého dne nalezl zuboženého Omelčenka starý muž. Když zjistil, že má před sebou vojáka, požádal jej o pomoc.

Zatopit Němcům!

Jeho vesnici vypálil nepřítel a rolník toužil po pomstě. Z celé obce přežil jen on, tři chlapci a dvě ženy. Omelčenko souhlasil, že civilistům poskytne výcvik v guerillových taktikách, avšak po zotavení se hodlal vrátit k armádě. V dalších dnech se skupinka rozrostla na 11 lidí a jedna z žen Omelčenka ošetřila. Brzo nabral dost sil, aby se mohl pustit do práce. Zprvu měli partyzáni jen dvě pušky nalezené v polích. Poté zastihli na opuštěné farmě tři spící Němce, bleskově je sprovodili ze světa a rozmnožili svůj arzenál o tři pušky i několik granátů.

TIP: Velkoměsto v obležení: Jak vypadala blokáda Leningradu

O týden později Omelčenko ukořistil kulomet, s jehož pomocí skupina zajala náklaďák plný výbušnin – a ty zase posloužily při likvidaci dvou mostů. Odvážný partyzán se opakovaně chystal odejít zpět k regulérní jednotce, ale vždy se naskytla nová příležitost Němcům zatopit – a bez jeho plánovacích schopností by odbojáři neměli šanci uspět. Koncem září 1941 se rozhodl setrvat se stále rostoucí skupinou, dokud válka neskončí, a po mnoha střetech se dožil jejího konce.