Z Itálie zachvácené hospodářskou krizí vycestovalo do Spojených států jen mezi roky 1880 až 1914 na čtyři miliony lidí. A další samozřejmě přibývali v následujících letech. Coby dělníci a horníci mířili do USA, zemědělci se naopak uplatňovali v Jižní Americe. Dnes například jen v Brazílii žije kolem 24 milionů jejich potomků a v Argentině jde až o polovinu populace země!

TIP: Osudy českých imigrantů v USA: České divochy tu nechceme!

Italové zkrátka tvořili zdaleka největší přistěhovaleckou skupinu a zároveň šlo o nejchudší a nejméně vzdělané evropské imigranty – pocházeli většinou ze zaostalého jihu poloostrova a ze Sicílie. Kvůli svému silnému katolickému vyznání museli v protestantsky založené Severní Americe čelit velkým předsudkům, což je vzhledem tomu, že kladli velký důraz na rodinu a rodinné vazby, ještě více semklo…

Italští přistěhovalci prodávají chleba na ulicích newyorského Manhattanu – fotochrom od Williama Henryho Jacksona z roku 1902 (zdroj: Shutterstock)

Čtyřka neboli IV. bezpečnostní oddělení Policejního ředitelství Praha bylo po vzniku samostatného Československa v roce 1918 pověřeno všeobecnou agendou veřejné bezpečnosti. Již počátkem dvacátých let se skládalo z několika oddělení, z nichž jmenujme alespoň oddělení mravnostní (stíhání obchodu se ženami a dětmi, obchodu s narkotiky, kuplířství, tuláctví, pornografie), oddělení krádeží, oddělení pro stíhání kapesních zlodějů, oddělení pro stíhání padělatelů platidel, šeků a cenných papírů, oddělení zjišťovací, které vedlo úřední sbírku fotografií a daktyloskopickou sbírku pro celé území republiky, trestní rejstřík a další.

Aby se to nepletlo, Čtyřka sídlila v Bartolomějské ulici číslo 4 a v jejím čele stál v podstatě po celé období první republiky Josef Vaňásek. Právě on se stal věrným předobrazem rady Vacátka, jak ho známe z povídek Jiřího Marka a ze seriálu Hříšní lidé města pražského, kde ho geniálně zahrál Jaroslav Marvan.

Na oblast takzvané Velké Prahy bylo vyčleněno 45 detektivů, jejichž pracovní podmínky nebyly zrovna k závidění. U jednoho stolu v kanceláři se tísnili čtyři až šest detektivů, kteří se dělili o jeden telefon. Dobový tisk je nazýval „kavalíry zákona“, neboť jejich platy zdaleka neodpovídaly jejich odpovědnosti a výkonu. Pohybovali se většinou pěšky nebo tramvajemi, o služebních autech se jim mohlo dlouho jen zdát. Technické nedostatky však nahrazovali vynikající znalostí svého rajonu a členů galerky.

Skutečný rada Vacátko

Josef Vaňásek předběhl svou dobu – byl prototypem moderního policisty, který se nebrání žádným vyšetřovacím metodám, vedoucím k odhalení a dopadení zločince. Nebránil se ani alternativním přístupům, jako byla spolupráce s tehdy věhlasnou grafoložkou Dolfinou Poppée. Navíc se angažoval v boji proti drogám, který se u nás po celou dobu první republiky hluboce podceňoval. Prosazoval své názory na mezinárodních policejních kongresech, kde si ho kolegové velmi považovali. Díky němu byl například zaveden mezinárodní systém evidence fluktujících živlů, tedy takzvaných kriminálních světoběžníků.

Josef Vaňásek se narodil 1. listopadu 1877 v Praze. Jeho otec pracoval jako konduktér tramvají a zemřel v pouhých 59 letech. Nedočkal se již okamžiku, kdy jeho syn nastoupil službu u policie, a už vůbec ne vnoučat (pan rada měl syna a dceru) – zemřel v lednu 1904 a jeho žena Anna ho přežila o 18 let. Josef Vaňásek vystudoval státní gymnázium Jana Nerudy v Hellichově ulici v Praze, kde byl v červenci 1896 uznán dospělým s vyznamenáním. Ve studiích pokračoval na české univerzitě v Praze, kde postupně složil zkoušku z historie práva, judiciální zkoušku a v roce 1904 státovědeckou zkoušku. Mezitím také absolvoval jako jednoroční dobrovolník vojenskou činnou službu u pěšího pluku č. 88. 

Po studiích vstoupil Vaňásek do policejních služeb na bezpečnostní oddělení v Praze a stal se tak rakouským c. k. úředníkem. Pracoval tam od roku 1904 nepřetržitě s výjimkou válečných let. V roce 1914 byl totiž přeložen do Plzně, kde vedl expozituru státní policie v Bolevci. Tady ho 25. května 1917 zastihl výbuch zdejší největší rakousko-uherské muniční továrny. Na rozloze 60 hektarů stálo za ostnatým plotem 57 budov, v nichž pracovalo na 3 000 lidí. Výbuch dělostřelecké munice způsobil zranění 650 lidem a přes 200 pracovníků zahynulo.

Policejní řemeslo mu bylo vším

Boleveckou tragédii, která inspirovala Karla Čapka k napsání románu Krakatit, vyšetřoval právě Vaňásek. Ve vzpomínkovém článku, který vyšel po radově smrti v únoru 1938, napsal novinář František Gel, že „už tam se osvědčil jako muž spravedlivý, lidský a neohrožený, když se postavil vůči nátlaku vídeňského ministerstva a proti rozkazu rakouského hlavního stanu a prokázal, že bolevecká katastrofa nebyla způsobena sabotáží. Zachránil desítky nevinných lidí před žalářováním a skupinu nařčených před smrtí.“ 

Do Prahy se Vaňásek vrátil po převratu. Jeho mimořádné schopnosti byly oceněny, když ho prezident republiky jmenoval 26. července 1923 prostřednictvím dekretu vrchním policejním radou. Byl zařazen na Policejní ředitelství v Praze a pro svoje výjimečné kriminalistické vlohy byl pověřen zastupováním ministerského rady Knotka. Po jeho odchodu do výslužby se stal jako vládní rada přednostou IV. bezpečnostního oddělení. Do jeho pravomoci spadala veřejná bezpečnost, mravnostní policie, policejní věznice, ztráty a nálezy a Všeobecná kriminální ústředna.

Podle Františka Gela byl Vaňásek až fanaticky pilný a pracovitý, přísný na sebe i na své podřízené. Policejní řemeslo mu bylo vším, měl údajně k dispozici služební byt přímo v Bartolomějské ulici, aby mohl v práci i přespat. Měl svého řidiče, který ho vozil služebním vozem nejen v pracovní době, ale i ve chvílích volna. Podle svědectví Vaňáskova syna byla nejstarším vozem Minerva z roku 1910, zkonfiskovaná jakési maďarské šlechtičně. Vůz rady Vaňáska měl státní poznávací značku N III 814 a další vozidla Policejního ředitelství byla vesměs označována sérií N III 810 až 818. Takže i espézetka na pragovce, kterou jezdili detektivové ze Čtyřky v seriálu, odpovídá historické skutečnosti. V archivu režiséra Sequense se našla fotografie, která dokládá, že během natáčení Vraždy v hotelu Excelsior byl na place přítomen syn pana rady, JUDr. Josef Vaňásek. I takovou drobnost, jakou je číslo SPZ, nechali filmaři zřejmě upravit podle jeho doporučení.

Páni v buřinkách a pražská galerka

Kriminální rada Vaňásek by samozřejmě nemohl mít tak skvělé výsledky nebýt kvalitních spolupracovníků. Na jednoho z nich, revírního inspektora Jaroslava Kinkora, vzpomínal i sám Karel Čapek a nazýval ho lordem pražské kriminálky. Kinkor mu také pomáhal při psaní Povídek z jedné a druhé kapsy. Zřejmě právě tento muž se stal spolu se svým kolegou Petrem Salačem předobrazem pro inspektora Brůžka v hereckém podání Josefa Bláhy. Je pravděpodobné, že tvůrci zkombinovali vždy několik charakterů do jedné figury.

Dalším vzorem byli reální detektivové z protikapsářského oddělení Jiří Tuček a František Dlask. Zatímco Tučka, milovníka psů a mysliveckých honů, v seriálu nejvíc připomíná detektiv Mrázek alias František Filipovský, Josef Vinklář jako inspektor Bouše zase fyziognomicky odpovídá podsaditému Františku Dlaskovi. Protikapsářské oddělení bylo v prvorepublikovém tisku pravidelně chváleno, takže jejich případy i charakteristiky se daly poměrně snadno vyhledat. 

Dnešního diváka by jistě zajímalo, zda byla tehdejší galerka skutečně tak přátelská, jak je líčena v seriálu. Na to měl režisér Jiří Sequens již v roce 1968, tedy v době, kdy seriál připravoval, následující odpověď: „S Jiřím Markem jsme si řekli, že nebudeme dělat detektivky v tradičním duchu, ale že se pokusíme o poněkud zvláštní líčení osudů lidí a lidiček kolem zločinu, že zvolíme pohled, jakým tyto lidi viděl Karel Čapek, Karel Poláček aj. Chtěli jsme se na podsvětí Prahy podívat trochu s ironií a s humorem, někdy i s určitou poezií.“

Faktem je, že mnozí detektivové měli s galerkou nadstandardní vztahy a například s některými prostitutkami spolupracovali jako s informátorkami. Takhle je vylíčená například lehká holka v podání Jiřiny Bohdalové ve filmu Pěnička a Paraplíčko. Svého milého kasaře „práskne“ přímo panu radovi, a to ve chvíli, kdy kasař Pěnička překročí své „pravomoci“ a dopustí se vraždy. Potomci skutečných detektivů si vybavují situace, kdy se jejich otcové či dědové potkali po letech na ulici s bývalou prostitutkou a ta je uctivě zdravila. Nebylo přitom výjimkou, že bývalý detektiv se už v té době mohl živit jen manuální prací, kdežto někdejší prostitutka seděla třeba jako důležitá osoba na národním výboru. 

Čekání na ocenění

Bohužel osud většiny předválečných detektivů byl podobný. Řada z nich nepřežila druhou světovou válku, zapojila se do protifašistického odboje, byla vězněna v koncentračních táborech nebo předčasně zemřela pod vlivem silného stresu. A pokud se dožili míru, čekalo je nejprve povýšení a vyznamenání a následně po únoru 1948 nekompromisní vyhazov. Málokdo z nich byl ochotný podvolit se novým praktikám a vstoupit do Komunistické strany Československa.

Po vyhazovu od policie skončili v manuálních profesích nebo v důchodu. Pan rada Vaňásek zemřel ještě před vypuknutím druhé světové války, jinak by ho potkal stejný úděl. Bývalí detektivové dožili v ústraní a zapomnění a od našeho státu se dodnes nedočkali nějakého ocenění, byť už jen in memoriam. Je obdivuhodné, že dokázali nezatrpknout, žili dál pro své rodiny a udržovali se v dobré fyzické kondici. Například detektiv Albert Havelka chodil do sběrných surovin, kde ho režim donutil pracovat, perfektně upravený a udržoval si způsoby, na něž byl zvyklý za první republiky. Ve sběrně se setkával s bývalými členy galerky, kteří ho i nadále respektovali.

Image

Čtěte také

Co odkrývá černá kronika první republiky? Krvavé mordy i vraždy z vášně

Loňská exploze podpovrchového metanu na ruském poloostrově Jamal odhalila masivní, 30 metrů hluboký závrt. Za posledních sedm let jde již o 17 podobnou událost, která se v této sibiřské oblasti odehrála. Podrobný průzkum závrtu ukazuje, že tyto nejsevernější výběžky procházejí zásadní klimatickou změnou.

Varování zaznívá od moskevských vědců ze Skolkovského institutu vědy a technologie, kteří se na průzkumu podíleli. Vědcům tentokrát přálo štěstí – masivní kráter se jim podařilo objevit zhruba měsíc po explozi. Nebyl tak době průzkumu výrazně ovlivněn počasím a dalšími vlivy.

Pomalu tající bomba

Vědci do třicet metrů hlubokého kráteru nahlédli pomocí dronu a pořídili přes 80 fotografií, ze kterých následně vznikl přesný 3D model závrtu. Pohled do nitra kráteru vědcům potvrdil jejich očekávání – metan se hromadí v ledových dutinách, což se na povrchu projevuje vznikem jakési mohyly. Ta je po výbuchu rozmetána stovky metrů daleko.

Nejasný zůstává zdroj metanu. Podle vědců může pocházet z hlubinných rezervoárů i podpovrchových zásobáren, případně z obou jmenovaných zdrojů. Až donedávna jej bezpečně zadržovala silná vrstva permafrostu – věčně zmrzlé půdy. Vzhledem k tomu, že se Arktida otepluje dvakrát rychleji než zbytek Země, ale dochází k postupnému tání permafrostu a ztenčování této bezpečné vrstvy.

I když se závrty objevily ve velmi řídce osídlené oblasti (na Jamalském poloostrově žije trvale jen asi 20 tisíc lidí a na sousedním Gydském poloostrově okolo 7 tisíc), představuje explodující metan značné nebezpečí. Oblast je největší zásobárnou ruského zemního plynu a nachází se zde značné množství distribuční infrastruktury, včetně například přes čtyři tisíce kilometrů dlouhého plynovodu Jamal – Evropa, vedoucího přes Bělorusko až do Německa.

TIP: Země tající pod nohama: Sibiřský permafrost taje a hrozí katastrofou

Podle vědecko-výzkumné organizace Woodwell Climate Research Center, která vyvinula algoritmus, umožňující předpovídání podobných změn, představují metanové krátery a další náhlé změny, ke kterým dochází v arktické krajině, důkazy o rychlém oteplování a rozmrazování Arktidy, což může mít vážné důsledky pro obyvatele Arktidy i na celém světě.

Před 266 až 260 miliony let, tedy na sklonku permu a celého období prvohor, žil v dnešní jižní Africe starobylý predátor, který svými proporcemi připomínal menšího hrocha. Byl jím Anteosaurus magnificus ze skupiny terapsidů – dorůstal délky 5 až 6 metrů a vážil přes půl tuny. Jeho masivní lebka měřila 80 centimetrů.

Vědci si až doposud mysleli, že robustně stavěný Anteosaurus, s těžkou lebkou a kostmi, byl sice hrůzný dravec, ale zároveň také pomalý a těžkopádný. Podle nové detailní analýzy fosilních nálezů anteosaura, především jeho lebky, kterou provedl tým Juliena Benoita z jihoafrické University of the Witwatersrand, to ale byl mnohem horší protivník.

Mašina na zabíjení

Podle závěrů vědců byl Anteosaurus masivně stavěný a zároveň překvapivě pohyblivý a hbitý. Vlastně i tím připomínal hrochy, kteří jsou navzdory svým proporcím nečekaně rychlí. Na rozdíl od hrochů ale Anteosaurus nebyl obojživelný, žil na souši, kde také pronásledoval svou kořist.

TIP: Zavalití draci s gigantickými hlavami kralovali potravnímu řetězci triasu

Díky doslova smrtící kombinaci těžkého těla s mocnou lebkou, vybavenou děsivými zuby, a vysoké pohyblivosti, byl anteosaurus nepochybně jedním z nejobávanějších vrcholových predátorů své doby. Někteří tehdejší terapsidi používali masivní hlavy v soubojích jako těžká beranidla. Anteosaurus k nim ale podle stavby lebky nepatřil. V soubojích se zřejmě spoléhal na své vražedné zuby.

Nad pozemskými oceány i nad pevninou řádí hurikány a další tropické cyklóny, veliké rotující bouřkové systémy v podobě obrovského víru. Astronomové nedávno poprvé pozorovali jev velmi podobný hurikánu v horních vrstvách atmosféry Země. Šlo o obrovský hurikán plazmatu, tedy ionizovaného plynu, o šířce asi 1 000 kilometrů.

Vesmírný hurikán řádil 20. srpna 2014, téměř 8 hodin. Otáčel se nad severním pólem Země. Tvořilo jej klubko siločar magnetického pole a proudy slunečního větru, takže hurikán nebyl viditelný lidským zrakem. Všimly si ho ale satelity, které v té době monitorovaly oblast severního pólu.

Liják elektronů 

Hurikán plazmatu byl pozoruhodně podobný klasickému hurikánu, včetně „oka“, klidné oblasti ve středu otáčející se bouře. Tento hurikán ovšem nebičoval své okolí dešťovou vodou, nýbrž elektrony, které z něho proudily do horních vrstev atmosféry. Přestože to byl první takový hurikán, jakého jsme si všimli, podle badatelů jsou takové jevy zřejmě relativně běžné.

TIP: NASA připravuje misi CYGNSS, která zlepší předpovídání hurikánů

Podle Mika Lockwooda z britské Univerzity v Readingu jde o důležité potvrzení, až doposud totiž nebylo jasné, zda takové vesmírné hurikány plazmatu vůbec existují. Stejně jako v případě klasických hurikánů, i vesmírný hurikán potřebuje obrovské množství energie. Podle všeho si ji bere z energie slunečního větru a jeho elektricky nabitých částic.

Během uplynulého týdne otřáslo jižním Islandem více než 20 tisíc zemětřesení. Většina z nich neměla příliš velkou sílu. Přesto ale geologové situaci velmi pozorně sledují, protože takové masivní zemětřesné roje bývají předzvěstí velkých sopečných erupcí. Právě na Islandu k tomu nikdy není moc daleko.

Zvýšenou seismickou aktivitu zahájilo středně silné zemětřesení 24. února, jehož epicentrum se nalézalo u poloostrova Reykjanes, asi 32 kilometrů od hlavního města Reykjavíku. Bylo to naštěstí stranou od osídlených oblastí, takže nebyla hlášena žádná zranění ani žádné škody. Jak uvedl vulkanolog Thorvaldur Thordarson z Islandské univerzity, následné otřesy byly sice v naprosté většině slabší, přesto ale obyvatelé Reykjavíku prakticky každý den nějaké pociťují nějaké otřesy.

Erupce na jihu Islandu

Podle odborníků jsou podobné zemětřesné roje projevem pohybů magmatu, které proudí podél hranice Severoamerické a Eurasijské tektonické desky. Toto neklidné geologické rozhraní přitom přímo probíhá Islandem. V minulosti zemětřesné roje ohlašovaly nadcházející erupci některého z pěti aktivních vulkánů, které se dnes nacházejí na poloostrově Reykjanes.

TIP: Kolosální sopečná erupce na Islandu zřejmě přispěla k rozšíření křesťanství

Možnou erupci jednoho, případně i více vulkánů, nasvědčuje i to, že na jižním Islandu se sopky probouzejí k intenzivní činnosti zhruba jednou za 800 let. Naposledy to bylo v 11. až 13. století, takže už je vlastně na čase. Na rozdíl od erupce vulkánu Eyjafjallajökull v roce 2010, který zastavil leteckou dopravu prakticky nad celou Evropou, bývají erupce v oblasti Reykjanes „pohodové“. Vulkány tu obvykle vyvrhují mohutné a pomalu tekoucí lávy. Bývá to úžasné a poměrně bezpečné divadlo pro turisty. Nepochybně by se sjeli z celého světa, nebýt nešťastné pandemie. Za těchto okolností se svět bude muset spokojit s dech beroucími záběry.

Myšlenka využít metro jako úkryt před útokem z nebe nebyla nová. Již za první světové války při náletech německých letounů a vzducholodí hledaly davy Londýňanů útočiště v podzemních stanicích a tunelech tehdy soukromých přepravních společností.

Zapovězené metro

V průběhu meziválečného období se dopravní síť pod městem ještě rozrostla, zároveň ale britská vláda podobnému využití drážní infrastruktury nepřála. Panovaly obavy, že se bezpečnostním orgánům nepodaří udržet v hlubokých podzemních tunelech pořádek, někteří odborníci také varovali, že jakmile si lidé na metro zvyknou, mohou se u nich projevit obtíže s návratem k normálnímu životu. Podzemní dráha nedisponovala ani dostatečným hygienickým vybavením a kupříkladu ventilace nebyla koncipována pro delší pobyt velkého množství lidí. Proto již ve 30. letech začaly v Londýně růst státem budované protiletecké kryty a společnost London Transport provozující podzemní dráhu dostala zákaz ukrývat obyvatele města během náletů.

Stěhování pod zem

Jakékoliv zákazy i opatření se ale v krizové chvíli ukázaly jako málo platné. Se začátkem náletů zamířily tisíce Britů spontánně do metra a zaměstnanci přepravní společnosti jim v tom neuměly zamezit. Především na noc se stanice podzemní dráhy stávaly samostatnými malými městečky.

Londýnská radní Barbara Castle na to vzpomínala: „Každou noc, těsně předtím, než zazněly sirény, zamířily tisíce lidí spořádaně do nejbližší stanice metra. S sebou si vzaly ložní prádlo, láhve s horkým čajem, občerstvení, rádia, balíčky karet a hromady časopisů. Brzy si každý zabral své pravidelné místo a vznikla podivná místní společenství.“

Úřady, velení, továrny...

Vláda rychle pochopila, že využívání podzemní dráhy jako protileteckého úkrytu nedokáže zabránit, a snahy rozmluvit lidem, aby se ukrývali ve stanicích, rychle ustaly. Namísto toho se veřejnosti otevřely nevyužívané či slepé tunely a v metru se objevili policisté a vojáci dohlížející na pořádek.

Do září 1940 využíval Londýn jako protiletadlové úkryty téměř 80 stanic a rozsáhlé kolejové prostory, ve kterých mohlo najednou nalézt útočiště na 177 000 lidí. Jen v nedokončeném rozšíření pod East Endem se jich někdy tísnilo skoro 10 000. Prostory pod Londýnem začala záhy využívat také vláda a armáda. V tunelech vyrostly kanceláře i malá kasárna, přesunula se tam také část výroby. Stanice Earl's Court a Gants Hill se přeměnily na improvizované továrny na letecké součástky. Do zastávky Aldwych zase Britové přemístili část expozic muzeí, kterým hrozilo poničení bombardováním.

Stanice metra nebyly uzpůsobené na dlouhodobý pobyt velkého množství lidí, což se záhy po zahájení německých náletů projevilo. Pamětnice Evelyn Rose vzpomínala: „Zápach byl nesnesitelný. Vzduch byl tak hrozný, že nechápu, jak je možné, že se tam nikdo neudusil. Tisíce těl a žádný čerstvý vzduch. Navíc lidé do stanic metra přicházeli dlouho před setměním, aby si zajistili co nejlepší místa. Neustále vznikaly hádky.“

Žádná idyla

Kromě toho rozsáhlé části metra dosud plnily svůj původní účel. Další z pamětníků o tom napsal: „Ve stanici Lancaster Gate jsem vystoupil na nástupiště, které na první pohled vypadalo jako pohřebiště po nějaké strašné katastrofě. Vedle sebe spali na zemi lidé všech věkových kategorií, obou pohlaví, napůl vysvlečení. Nechali jen úzkou cestu přes nástupiště. Horko bylo příšerné a zápach děsivý. Protože však šlo o každodenní jev, člověk si zvykl.“

Zároveň se stalo přesně to, čeho se vláda obávala – pobyt v podzemí se stal běžnou součástí života některých Londýňanů. Ti přicházeli do metra již v dopoledních hodinách, aby si zajistili co nejlepší místa. Nakonec došlo i na otevřené kšeftování s parcelami v podzemních stanicích.

Stát se tomu snažil předejít vydáváním zvláštních rezervačních potvrzení, ale tím jen černému trhu dodal další komoditu. Ti, na které místo nezbylo, nebo nedisponovali dostatečnými finančními prostředky, museli volný prostor shánět, jak jen mohli. Tehdy čtrnáctiletý Ben Korps později vzpomínal: „Byli jsme podzemní lidé. Když bylo ve stanici plno, donutili nás vojáci nastoupit do vlaku a jet dál po trati. Nejbližší zastávka Liverpool Street byla hodně populární, takže jsme museli jet dál, dokud jsme nenašli místo.“

Tragédie v podzemí

Stanice metra navíc nebyly tak bezpečné, jak lidé věřili. Například 17. září 1940 výbuch bomby způsobil zhroucení části stropu, přičemž o život přišlo 20 osob. O tři týdny později pak exploze způsobila kolaps betonu nad eskalátory a zabila tři desítky ukrývajících se Londýňanů. K největší tragédii ale došlo 14. října ve stanici Balham.

Výbuch bomby v ulici nad ní způsobil propad části stropu a do vzniklého kráteru následně spadl dvoupatrový autobus. Exploze také poškodila část vodovodu a do stanice se začala hrnout voda. Neštěstí si nakonec vyžádalo 68 životů a desítky zraněných.

Tragédie z Bethnal Green

Ne vždy ale tragédii způsobily nepřátelské nálety. Například v březnu 1943 zamířilo asi 1 500 místních do stanice Bethnal Green ukrýt se před očekávaným náletem. Z nepochopitelných důvodů však byly do stanice otevřeny pouze jedny dveře, kterými se nervózní dav dral vpřed. Když z nedalekého parku zazněly výstřely protiletadlových baterií, vypukla panika. V nastalém chaosu začali lidé padat z eskalátoru a následně došlo k ušlapání a zadušení mnoha obětí. Konečný účet tragédie z Bethnal Green činil 173 mrtvých, naprostou většinu z nich tvořily ženy a děti.

Přesto se část stanic využívala jako úkryt po celou dobu války. Postupně se dokonce zvyšoval jejich komfort, v roce 1941 v některých vyrostly improvizované umývárny a toalety, postupem času přibyla i lůžka a další vybavení – knihovna ve Westminsteru například do krytů věnovala 2 000 knih. Osvědčilo se však také vojenské využití, v části krytu pod stanicí Goodge Street například od konce roku 1942 sídlil štáb spojeneckých ozbrojených sil a posléze sloužil coby jedno ze spojovacích středisek americké armády. Část těchto prostor pak Britové využívali i po skončení druhé světové války jako nouzový kryt pro případ konfliktu se Sovětským svazem. Poslední stanici královští vojáci opustili teprve v roce 1972. 

V roce 2019 zveřejnila kalifornská společnost Gateway Foundation plány na hotel ve stylu výletních lodí, který by se jednoho dne mohl vznášet nad zemskou atmosférou. Tento futuristický koncept nazvaný Stanice Von Braun – rotující kolo obíhající kolem Země a složené z 24 modulů spojených výtahovými šachtami – by měl být plně funkční do roku 2027. Nyní, o dva roky později, má hotel nový název – Stanice Voyager.

Postavit ho má nová stavební společnost Orbital Assembly Corporation, provozovaná bývalým pilotem Johnem Blincowem, který také stojí v čele nadace Gateway Foundation. Blincow vysvětlil, že kvůli pandemii covidu-19 došlo k určitému zpoždění, ale očekává se, že stavba vesmírného hotelu začne v roce 2026 a pobyt v něm by mohl být realitou do roku 2027.

„Snažíme se, aby si veřejnost uvědomila, že zlatý věk cestování do vesmíru je za rohem. Přichází, a to rychle,“ řekl Blincow. Nákresy toho, jak by mohl hotel vypadat, naznačují interiér, který se neliší od luxusního hotelu na Zemi, ale který má pěkné nepozemské výhledy.

Pohodlí a vesmírný luxus

Když před pár lety měly premiéru původní návrhy, Tim Alatorre, hlavní designér společnosti Orbital Assembly Corporation, řekl, že estetika hotelu byla přímou reakcí na film Stanleyho Kubricka 2001: Vesmírná odysea. Snímek označil za „téměř plán toho, co nedělat“. „Myslím si, že cílem Stanleyho Kubricka bylo zdůraznit rozdíl mezi technikou a lidstvem, a tak záměrně udělal stanice a lodě velmi sterilní, čisté a mimozemské,“ vysvětlil Alatorre.

Místo toho chce Alatorre a jeho tým přenést do vesmíru trochu něčeho ze Země prostřednictvím příjemných apartmánů a elegantních barů a restaurací. Hosté mohou být ve vesmíru, ale stále si mohou užívat normální postele a sprchy. To neznamená, že hotel bude zcela ignorovat novost pobytu ve vesmíru. V hotelové restauraci se plánuje servírovat tradiční „vesmírné jídlo“, jako je třeba speciální zmrzlina pro astronauty. Navíc budou v nabídce rekreační aktivity, jež „zdůrazňují skutečnost, že jste schopni dělat věci, které na Zemi dělat nemůžete. Díky stavu beztíže a snížené gravitaci budete moci skákat výš, budete umět zvedat věci a budete běhat způsobem, který na Zemi neumíte,“ tvrdí Alatorre.

Jak přesně by tedy fungovala fyzika vesmírného hotelu? Podle Alatorreho rotující kolo zajistí vytvoření simulované gravitace. „Stanice se otáčí a tlačí vše, co je v ní, k obvodu, podobně jako když točíte kbelík s vodou – voda se tlačí do kbelíku a zůstává v něm.“ Blízko středu stanice umělá gravitace není, ale jak se pohybujete směrem k vnější straně, gravitace narůstá.

Původní název hotelu Stanice Von Braun byl zvolen, protože koncept byl inspirován 60 let starými návrhy Wernhera von Brauna, leteckého inženýra, který konstruoval raketovou techniku, nejprve v Německu a později v USA. Když žil v Německu, byl zapojený do programu vývoje nacistických raket, takže pojmenování vesmírného hotelu po něm bylo kontroverzní volbou. Částečně proto byl název změněn. „Stanice ve skutečnosti není o něm. Je založená na jeho návrhu a líbí se nám jeho příspěvky do vědy a výzkumu vesmíru,“ řekl Blincow. „Ale víte, Stanice Voyager je mnohem víc než jen to. Je to věc budoucnosti. A my chceme jméno, které nemá takové připomínky minulosti,“ dodal.

Vesmírná turistika se stává stále aktuálnějším tématem a existuje několik společností, které se o to snaží – od Virgin Galactic po SpaceX Elona Muska. Systém Starship společnosti SpaceX by mohl pomoci dostat stanici Voyager ze Země. „Nemůžeme SpaceX nazvat naším partnerem, ale v budoucnu se těšíme na spolupráci s nimi,“ řekl Blincow na nedávné akci propagující Orbital Assembly Corporation.

TIP: Zlatá éra dobývání kosmu: Kdy se do vesmíru podívají obyčejní lidé?

Vesmírný hotel prozatím nezveřejňuje cenu pobytu, ale dá se očekávat, že bude rozhodně vysoká. Společnost Virgin Galactic například plánuje, že bude cestujícímu účtovat za suborbitální let 250 000 dolarů (5,5 milionu korun). Nicméně tým, který pracuje na Stanici Voyager, doufá, že nakonec dosáhne toho, že pobyt ve vesmírném hotelu bude odpovídat „plavbě výletní lodí nebo výletu do Disneylandu“.

Britská Coast Capture Air uvedla na trh láhve plněné „nejčerstvějším pobřežním vzdouškem“. Za 700mililitrovou láhev zájemce zaplatí 75 liber (v přepočtu zhruba 2 200 korun). Podle firmy jde o řešení pro všechny, kteří jsou nuceni žít v prostředí se znečištěným vzduchem.

„Každá skleněná láhev značky Coast Capture Air obsahuje čerstvý pobřežní vzduch v jeho nejčistší podobě, přímo z přirozených a nedotčených pobřežních linií Velké Británie,“ uvádí firma na svém webu. „Námi dodávaný vzduch pochází z venkovských, člověkem neposkvrněných a odlehlých oblastí“. Naplnění každé láhve předchází cílené měření kvality vzduchu pomocí „vysoce citlivých zařízení“ a firma nabízí i praktický postup, jak si jejich produkt nejlépe užít. 

Podle rad Coast Capture Air je třeba si najít hezké a klidné místo, důkladně si vyčistit nos a teprve poté odzátkovat láhev. Pro maximální využití je třeba vdechovat vzduch do bránice a po každém nádechu láhev vždy pečlivě uzavřít.

TIP: Nadechnutí za padesátikačku: Čerstvý tibetský vzdoušek zabalený v pytlíku

Jakkoli se může obchodní model prodeje láhví plněných vzduchem bláznivý, Coast Capture Air rozhodně není jedinou, která se do „obchodu s čerstvým vzduchem“ vrhla. Originální je především její cenovka. Podobný produkt nabízí za 15 $ (330 kč) například kanadská Vitality Air, která prodává „koncentrovaný čerstvý vzduch z kanadských Skalistých hor“, nebo Air de Montcuq, která za 6 euro (150 kč) pro změnu nabízí „čerstvý vzduch z francouzského venkova“ zabalený v konzervě. Pořídit si můžete i „panenský vzduch z Alp“ nebo třeba „čerstvý tibetský vzdoušek zabalený v pytlíku“.