Celkem osm mužů a sedm žen stráví příštích 40 dnů v izolované jeskyni v jižní Francii. Účastníci experimentu se budou muset obejít nejen bez veškerých vymožeností moderní techniky, nesmějí sebou mít ani hodinky. Cílem experimentu je shromáždit údaje o dopadech dlouhodobé izolace a ztráty povědomí o čase na lidský mozek.

Otcem neobvyklého experimentu je cestovatel a milovník extrémních aktivit ze Švýcarska Christian Clot, který je i jedním z přímých účastníků mise. Patnáctka dobrovolníků se Pyrenejích bude muset po 40 dnů obejít bez přirozeného světla a fungovat v prostředí s 95% vlhkostí a konstantní teplotou 12 °C. Vodu budou účastníci čerpat z 45 metrů hlubokého zdroje a elektřinu ke svícení si vyrobí pomocí generátoru poháněného silou vlastních nohou. Zásoby jídla jim vědci doručili na místo již před začátkem experimentu, ve snaze eliminovat jakoukoli komunikaci s vnějším světem.

TIP: Drsné pokusy na lidech: Psychologické experimenty s šokujícími výsledky

Na celý experiment dohlédne tým odborníků z laboratoří kognitivních a výpočetních neurověd na pařížské Ecole Normale Supérieure. Podle profesora Etienne Koechlina jde o první podobný experiment na světě. „Ztráta pojmu o čase je pro lidský mozek mimořádně dezorientující a cílem projektu Deep Time je lepší porozumění tohoto fenoménu,“ okomentoval cíle unikátního experimentu profesor Koechlin. Experiment Deep Time odstartoval 14. března, a pokud se nestane nic neočekávaného, potrvá až do 22. dubna.

Násilí a vraždy provázejí lidstvo od jeho počátků. Potvrzuje to i archeologický výzkum v Chorvatsku – ve vesnici Potočani zde v roce 2007 při stavbě garáže objevili prastarý hrob, který ukrýval větší množství lidských ostatků. 

Archeologický průzkum, který zde odstartoval v roce 2012 ukázal, že jde o masový hrob celkem 41 lidí. Jejich pohřeb byl velmi ledabylý. Pravděpodobně prostě někdo naházel mrtvoly na jednu hromadu. Kosti přibližně stejným dílem náležejí mužům i ženám, kteří zřejmě pocházeli z místní zemědělské komunity. Žili a pak společně zahynuli v době zhruba před 6 200 lety.

Masakr v Potočani

Analýza DNA prozradila, že asi 70 procent mrtvých nebylo s nikým dalším pohřbeným v těsném příbuzenském vztahu. To podle archeologů vylučuje, že by šlo o vyřizování účtů mezi dvěma rody, ve stylu pokrevní msty. 13 mrtvých nese fatální zranění na lebce, zatímco u většiny mrtvých scházejí jasné stopy zabití. Mohli být uškrceni, anebo zasaženi do měkkých částí těla. 

TIP: Hromadný hrob v ruské Jaroslavli ukrýval oběti krvavého řádění Mongolů

Vědci se domnívají, že jde o nejstarší objevený doklad masového zabíjení. Spekulují o tom, že k tomuto aktu násilí došlo kvůli nepříznivému podnebí anebo snad přelidnění. Jak ale ukazuje chování šimpanzů, kteří nemají s vyvražďováním dalších skupin šimpanzů problém, lidé v Potočani pro masivní zabíjení možná ani žádný konkrétní důvod nepotřebovali.

Při první návštěvě Nového Zélandu zažijete vzrušující pocity objevitele a nebudete ani zdaleka první. Vždyť právě objevitelé a následně kolonizátoři tohoto ostrova nastartovali před celým tisíciletím jedinečný sled událostí, díky nimž jsou dnes tyto ostrovy baštou badatelů. Ti neustále přicházejí se zajímavými poznatky o novozélandské přírodě, ať už jde o pozůstatky přírody původní či o překvapivé objevy ze studia jedinečné směsi druhů, které zde lidé později vysadili.

Velmi výrazná je tato invaze v případě avifauny a její důsledky vnímá každý návštěvník, jakmile vyjde z letištní haly, ať už na Severním nebo Jižním ostrově. Našinec si nemůže nevšimnout nápadně povědomého vrabčího štěbetání nebo zvědavě pokukujících holubů. To je však jen začátek…

Přistěhovalecká ptačí vlna

Maorští objevitelé s sebou na Nový Zéland přiváželi ptactvo především jako zdroj potravy a zavlečené s původními druhy tak přicházely do kontaktu spíše výjimečně. Příliv Evropanů ve druhé polovině 19. století však v novozélandské ptačí fauně znamenal úplný převrat. Kolonizátoři opeřence přiváželi nejen jako potravu, ale také kvůli loveckým radovánkám, druhovému obohacení zdejší přirozeně chudé ostrovní fauny, regulaci hmyzích a jiných škůdců v zemědělství nebo jen jako připomínku na domovinu.

Počáteční nadšené úsilí Evropanů o dovoz nepůvodních živočichů a rostlin bylo zprvu neřízené. Brzy však vznikly dohlížecí orgány, jejichž cílem bylo dovážená zvířata usměrňovat a kontrolovat. Takových „aklimatizačních společností“ (acclimatisation societies) tu na malém prostoru nakonec působila více než polovina ze všech těchto společností na světě. Přestože jejich členové byli vybraní odborníci, při zpětném pohledu byla jejich rozhodnutí spíše úsměvná, a natropila více škody než užitku.

Příkladem může být introdukce semenožravých druhů ptáků s absurdním cílem snížit množství škodlivého hmyzu. Tito ptáci celkem logicky nechávali hmyz na pokoji, ale naopak se stali vážnými škůdci v zemědělství. Vrabec domácí se už v roce 1875 stal prvním oficiálním škůdcem s povolením libovolného odstřelu. Příchodem Evropanů na Nový Zéland tak byla dokonána přeměna, která sice znamenala zkvalitnění životních podmínek pro člověka, ale zároveň přírodní katastrofu.

Druhy smetené z povrchu

S vpádem nových druhů rychle mizeli zdejší původní opeřenci, o nichž se dnes zachovaly už jen historické doklady. Patřil mezi ně největší dravý pták světa, orel Haastův (Harpagornis moorei), který vážil až 18 kg a byl prý schopen ohrozit i původní maorské obyvatele. Tomu není těžké uvěřit, protože tento orel lovil i přes 200 kg vážící nelétavé obry, ptáky moa. Všech devět druhů moa, vysokých až 3,6 m, vyhubili lidé před asi 600 lety a orel Haastův je bohužel rychle následoval, protože moa byli hlavním zdrojem jeho potravy. Maorové stihli vyhubit i několik dalších druhů, ale pomyslný hřebíček do rakve zatloukli až Evropané.

Největší slabinou vymřelých druhů bylo mnoho tisíc let evoluce bez pozemních predátorů, což z místních ptáků udělalo často krotké, hůře létající a na zemi hnízdící tvory, kteří se stali snadnou kořistí zavlečených lasic, potkanů či divokých prasat. Lidem se tak podařilo, především lovem a introdukcí šelem a hlodavců, vyhubit během několika desetiletí 16 ptačích druhů.

Už nikdy proto naživo neuvidíme elegána laločníka ostrozobého (Heteralocha acutirostris), známého z maorštiny jako huia, s nejvýraznějším popsaným pohlavním dimorfismem ve stavbě zobáku, díky kterému každé pohlaví používalo odlišnou strategii k získávání potravy. Už jen podle historických popisů si můžeme představovat také sovku bělolící (Sceloglaux albifacies) známou svým „šíleným smíchem“.

Stále ostrov kuriozit

Přes všechny drastické změny v minulosti tu přežívají fascinující ptačí druhy – i díky nim Nový Zéland stále zůstává přírodním klenotem. Během večerů se na několika místech obou novozélandských ostrovů můžete zaposlouchat do prapodivných hlasů neobvyklých ptačích zástupců z rodu kivi (Apteryx). Na přilehlých ostrovech se ozývá zvuk podobný autu, které nechce nastartovat, jenž pochází od laločníka sedlatého (Philesturnus carunculatus rufusater). V lesích si můžete téměř potřást křídlem s neposednými zvědavci lejsčíkem dlouhonohým (Petroica australis) a pávíkem popelavým (Rhipidura fuliginosa). Spíše zaslechnout než uvidět můžete v lesích Jižního ostrova šestigramového trpaslíka pokřovníka zeleného (Acanthisitta chloris).

Každý fanda přírody by rád viděl kakapo sovího (Strigops habroptila), nejtěžšího papouška světa, který nelétá, aktivní je pouze v noci a možná se i dožívá nejvyššího věku mezi ptáky. Kakapo však přežívá jen na třech izolovaných a veřejnosti nepřístupných ostrůvcích. Se štěstím maximálně uvidíte legendárního samečka Sirocco, kterého ochranáři příležitostně převážejí na hlavní novozélandské ostrovy. Jen obrovské úsilí mnoha zapálených dobrovolníků i profesionálů je důvodem, proč řada z přežívajících druhů ještě nevymřela a má naději na přežití i do budoucna.

Gigantický experiment

Naopak jedním z hlavních důvodů, proč řada domácích ptáků bojuje o přežití, jsou introdukovaní savci i ptáci. Evropanům se podařilo založit životaschopné a rychle se šířící populace zhruba čtyřiceti druhů! Třeba kos černý (Turdus merula) se tak během několika desetiletí vyšvihl z množství původně 800 přivezených jedinců v 2. polovině 19. století na pozici nejpočetnějšího ptačího druhu celého Nového Zélandu, a to včetně původních ptačích druhů.

Pro přírodovědce mají tyto introdukované populace neocenitelnou hodnotu. Pomáhají totiž studovat jevy, které by dnes jinak nebylo možné realizovat z důvodů logistických, finančních nebo etických. V jistém smyslu tak lze ocenit naše předky, že se neostýchali nevědomky provést pokus kolosálních rozměrů a zavlekli na Nový Zéland úspěšně 80 druhů živočichů a přibližně 1 800 (zde se odhady různí) druhů rostlin.

Izolace a evoluční procesy

Dnes se většina obyvatel Zélandu dívá na zavlečené druhy s nelibostí a mnozí by je s radostí ihned vymýtili. Oficiálně přicházející přírodovědec se už na novozélandských celnicích ocitá pod palbou otázek. Absolutní podpoře se tu těší organizace Department of Conservation, přísně dohlížející – někdy až paranoidně – na eliminaci jakéhokoli nežádoucího jevu ve zdejší přírodě a stejně tak usilovně ochraňující poslední střípky původní fauny i flóry.

Ochranářská opatření přispívají k významnému biologickému rysu tohoto ostrova: izolaci. Většina zavlečených druhů je po desetiletí odříznutá od svých příbuzných a to nám dává příležitost studovat evoluci v novém prostředí bez rušivých vlivů (genového toku z původních pevninských populací) přímo před očima.

I když tento přírodní experiment zůstává silně nedoceněný a z evolučního hlediska se jedná o krátké časové měřítko (století a půl), podařilo se vědcům získat mnoho zajímavých poznatků o evolučních procesech. Mezi prvními popsanými důsledky rychlé evoluce je tendence introdukovaných ptáků zvětšovat tělesné rozměry ve srovnání s jejich zdrojovými pevninskými populacemi. Dokonce i v rámci Zélandu se u ptačích druhů ukázal se snižující se zeměpisnou šířkou trend k větším tělesným rozměrům.

Poučení pro účinnou ochranu

Jedním z nejlépe doložených – a paradoxně z hlediska příčin nejméně pochopených – vztahů v přírodě je tendence ke snižování velikosti snůšky směrem k rovníku. Tyto trendy se projevují, když provedeme srovnání jak na úrovni mezidruhové, tak vnitrodruhové. U zavlečených populací ptáků z Británie na Zéland tento vztah také najdeme – což znamená, že evoluční změna se musela udát během pouhých několika desetiletí. Už ne tak jednoznačné výsledky ukazují měření změn ve velikosti vajec.

TIP: Divoce žijící kočky zabijí jen v Austrálii přes milion plazů denně

Důsledky zásadní změny, jako je investice do snůšky, se výrazně projeví v mnoha dalších oblastech ptačího života a je na přírodovědcích využít obrovský potenciál Nového Zélandu k poodhalovaní těchto následků. Výzkum zde usnadňuje neoblíbenost introdukovaných ptáků: kos, vrabec či pěnkava jsou pokládáni za škůdce, takže k jejich studiu není třeba žádné úřední povolení, což je třeba u nás doma nemyslitelné (ovšem etické nakládání se zvířaty je samozřejmě třeba dodržovat vždy).

Monstrózní a dnes již z řady důvodů nepřípustný „opeřený experiment“ na Novém Zélandu nám pomohl pochopit mnohé o fungování (nejen) ptačího světa. Již nyní využíváme poučení z tohoto experimentu k účinnější ochraně zbývajících nezasažených oblastí po celém světě a především k záchraně míst v různé míře poničených.

Teleskopy, které pátrají po tajemstvích vesmíru, mohou být pozemní, mohou pracovat ve vesmírném prostoru a také mohou být podvodní. Například pod hladinou ruského jezera Bajkal pracuje už od roku 2003 neutrinový teleskop Baikal Deep Underwater Neutrino Telescope (BDUNT). Dočkal se několika vylepšení a od roku 2015 byl přestavován na větší a pokročilejší teleskop Baikal Gigaton Volume Detector (Baikal-GVD).

V sobotu 13. března ruští astronomové tento pokročilý neutrinový teleskop konečně spustili. Nachází se asi 4 kilometry od pobřeží, v hloubce 750 až 1 300 metrů. Teleskop tvoří ponořené provazce, na nichž jsou jako veliké korálky navlečeny detektory neutrin ze skla a nerezové oceli. Úkolem teleskopu Bajkal-GVD bude zaznamenávat proudy neutrin, které se na Zemi dostávají z vesmíru, z rodících se nebo umírajících galaxií a z různých hvězdných objektů.

Teleskop v jezeře

V současné době má teleskop Baikal-GVD své detektory zhruba v objemu poloviny kilometru krychlového. Během pár let by prý teleskop měl být rozšířen a bude zabírat zhruba kilometr krychlový. Podle ruských astronomů je jezero Bajkal pro umístění neutrinového teleskopu jedno z nejvhodnějších na světě.

TIP: Na dně Středozemního moře roste nový neutrinový teleskop

Důležitá je v tomto případě velká hloubka jezera Bajkal. Významnou roli hraje i jeho velmi průhledná voda, stejně jako to, že hladina Bajkalu bývá dva až dva a půl měsíce zamrzlá. Teleskop Baikal-GVD se stal největším neutrinovým teleskopem na severní polokouli. Největším neutrinovým teleskopem světa ovšem zůstává IceCube Neutrino Observatory, umístěný přímo na jižním pólu.

Skellig Michael nebo též Great Skellig (irsky Sceilig Mhichíl) představuje jeden ze dvou ostrůvků (druhý se nazývá Small Skellig) v nejzápadnějším výběžku irského pobřeží. Ostrov, jehož valnou část tvoří nepřístupná skaliska omývaná vlnami Atlantského oceánu, dnes spadá pod správu irského hrabství Kerry. 

Great Skellig zaujímá plochu 21,9 hektaru asi dvanáct kilometrů od pobřeží a jeho dominantu představují ruiny starobylého křesťanského kláštera s původem zřejmě až v 6. století. A jak se lidé na tento „konec světa“, jak jej nazývali Keltové, dostali? Jedna z legend praví, že se sem po neshodách s jiným vladařem uchýlil Duagh, král West Munsteru. Bezpečně však pouze víme, že do založení kláštera byl ostrov neobydlený. 

Útěk před bouřemi 

Jméno Saint Michael se pro místo vžilo zřejmě kolem roku 950, kdy ke klášteru přibyl kostel stejného názvu. S definitivní platností opustili mniši zdi tamního opatství koncem 12. nebo počátkem 13. století. Ochlazující se klima s narůstajícím množstvím nemilosrdných bouří se ukázalo být pro trvalé obývání nesnesitelným. Irská církev pak mnichům určila nové působiště – opatství v Ballinskelligs.

TIP: Gruzínský klášter v Katški: Pilíř ke slávě Boží a magnet pro turisty

V současnosti slouží ostrov prodchnutý křesťanskou historií jako turistická atrakce, ovšem pozor – pouze v létě a za pěkného počasí. Je-li příliš vlhko či větrno, panuje z bezpečnostních důvodů (schody do kláštera jsou nerovné a strmé) na starobylé místo zákaz vstupu. Na prohlídku mají navíc šťastlivci pouhé dvě hodiny a celkově může být na ostrově přítomno maximálně 250 lidí.

Početné vojsko svírá ze všech stran malou skupinu rebelů. Pokusy o vyjednání smíru selhávají. Velitel mohutné armády Umar ibn Sa´ad promlouvá k vůdci vzbouřenců: „Dávám ti poslední šanci. Uznej Jazída I. za chalífu a slož své zbraně, jinak žádný z tvých mužů nevyvázne životem.“ Jeho protivník se hrdě napřímí: „To nikdy neudělám.“

Těmito slovy odsoudí Husajn, syn posledního z volených vůdců islámské říše, sebe i 72 mužů své družiny k smrti. Jak došlo k bitvě u Karbalá, podle šíitských muslimů snad nejhorší tragédii v dějinách islámu?

Odpor proti hříšníkovi

Mezi stoupenci nového náboženství, které v 7. století založil muž z Mekky jménem Muhammad, to vře. Roku 680 umírá chalífa Mu´ávija z rodu Umajjovců. Ten ještě před svou smrtí prohlásí za dědice říše svého syna Jazída.

Ovšem toto rozhodnutí se mnoha muslimům nezamlouvá. Jazída považují za hříšníka, který si libuje v pozemských rozkoších. Copak se nenajde vhodnější kandidát na vůdce chalífátu? Část muslimů si vzpomene na Husajna. Mladší syn Mu´avíjova předchůdce Alího se těší pověsti zbožného muže. Kromě toho patří k potomkům samotného proroka Muhammada. Alí se totiž oženil s dcerou zakladatele islámu Fátimou. To jeho vnuka Husajna v očích některých muslimů přímo předurčuje k tomu, aby se ujal vlády nad stále se rozšiřujícím chalífátem. 

Husajnovi stoupenci se shromáždí ve městě Kúfa ležícím na území dnešního Iráku. Jejich vyvolený mezitím pobývá se svou rodinou v Mekkce. Do nejposvátnějšího místa islámu se uchýlil poté, co odmítl veřejně podpořit Jazídův nárok na vůdcovství. Jestlipak se odváží zajít i dál a postaví se nepříliš oblíbenému chalífovi v otevřeném boji?

V obklíčení

Husajn se rozhodne vyslyšet volání svých zastánců. V doprovodu sedmdesáti dvou mužů se vydává z Mekky do Kúfy. Bere s sebou i ženy a děti. Na cestě prý potká slavného básníka al-Farazdaqa, který ho varuje: „Srdce Iráčanů budou s tebou, avšak jejich meče budou bojovat za Umajjjovce.“ Muhammadův vnuk netuší, jak brzy se o pravdivosti básníkových slov přesvědčí!

Jeho cesta do Kúfy totiž neunikla guvernérovi Iráku. Ten na chalífův rozkaz vyšle za vzbouřenci početné vojsko. Podle legendy ho tvořilo až třicet tisíc mužů! Toto číslo ovšem považují historikové za značně nadsazené. Mnohem blíže pravdě zřejmě bude skromnější údaj o armádě čtyř tisíc mužů. I tak se ovšem jedná o strašlivou přesilu!

Jazídovi vojáci dostihnou Husajnovu skupinu poblíž iráckého města Karbalá. Široko daleko se táhne poušť a oni obklíčeným odříznou jedinou cestu k vodě. Týden je týrají žízní. Doufají, že tato muka přimějí vzbouřence se vzdát. Jenže netuší, s jak tvrdohlavým protivníkem se střetli. Veškeré pokusy o domluvu se míjejí účinkem…

Nevyslyšené prosby

Během vyčkávání pronese Husajn několikrát ke svým mužům i nepřátelským vojákům řeč. Jeho proslovy prý znějí tak působivě, že dokonce přesvědčí jednoho z Jazídových generálů, aby se přidal k jeho malé skupince. A velitel vojska Umar ibn Sa´ad? Ten by údajně Husajna nejraději propustil. Od rozzlobeného vládce islámské říše však dostane jasný vzkaz: Pokud se Alího syn nepokoří, musí zemřít. Jestliže ho necháš jít, zaplatíš za to vlastní hlavou! 

Nebezpečí, které se nad ním vznáší, si dobře uvědomuje i Husajn. Proto podle legendy v předvečer osudné bitvy naléhá na členy svého doprovodu, aby ho opustili, dokud je čas. Nepřeje si, aby za něj někdo zemřel. Jeho věrní se ovšem nenechají zviklat. Budou ho následovat i na smrt. Dobrá, dospělí muži tedy rozhodli o svém osudu. Co však s těmi, kteří se uprostřed konfliktu ocitli zcela nevinně? Ušetří chalífovi vojáci ženy a děti? Husajn doufá, že ano.

V obklíčeném táboře se spolu s ním nachází i jeho půlroční synek Ali Ashgar. Miminko umírá žízní. Husajn ho vezme do náruče a vydá se s ním k nepřátelům. Snad se muži v Jazídových službách slitují alespoň nad tím maličkým človíčkem. „Prosím jen o doušek vody pro svého synáčka,“ obrací se k Umaru ibn Sa´adovi. Místo milosrdenství však dostane v odpověď šíp. Husajn sevře nehybné tělíčko svého syna a přemožen žalem se vrátí zpátky do tábora. S takovou krutostí nepočítal! 

Masakr

Ráno se rozpoutá bitva. Husajnovi muži se bijí jako lvi, ale proti takové přesile nemají sebemenší šanci. Nikdo z nich nepřežije. Samotná Husajnova smrt však chalífovi vojáky neuspokojí. Jeho mrtvému tělu useknou hlavu a narazí ji na kůl. Pro výstrahu, aby se nikdo neodvážil postavit Jazídovi. Další bojovníci se již sápou po starším Husajnovu synovi Zajnu al-Abidinovi. I on musí zemřít! V tu chvíli se jim prý postaví do cesty Husajnova statečná sestra Zajnab. „Jestliže ho usmrtíte, budete mě muset zabít s ním!“ vykřikne. Její odvaha udělá na nepřítele dojem, a tak život dítěte ušetří. Všechny ženy a děti pak putují do zajetí do syrského Damašku, který se stal hlavním městem chalífátu.

TIP: Aiša a „ty druhé“: Jak to bylo s Muhammadovými manželkami?

Zajnab nepřestává šířit mezi lidmi informace o bitvě, lépe řečeno masakru, a vystupuje proti Jazídovi. Umírá asi dva roky po střetnutí. Ještě o rok dříve odchází na věčnost Husajnova dcera Sakinah. Jak se traduje, zabil ji žal nad otcovou smrtí. Jazíd I. se ze svého vítězství nad vzbouřenci dlouho neradoval. Vládl pouhé tři roky, než ho sklátila neznámá nemoc. Rod Umajjovců, z nějž pocházel, se ovšem držel u moci až do poloviny 8. století…

„Než praskne žárovka, někdy chvilku bliká. V srdci je to podobné. Okamžik smrti je z biologického pohledu proces. Z právního a etického hlediska však smrt za proces považovat nelze, a proto na základě celospolečenské dohody pracujeme se smrtí jako s okamžikem,“ uvedla Kateřina Rusinová, která je přednostkou Kliniky paliativní medicíny 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, která se studie zúčastnila.

To, jak tento okamžik určit, bylo cílem studie, do níž se zapojily dvě desítky jednotek intenzivní péče v Kanadě, Česku a v Nizozemsku. Podle zástupců Univerzity Karlovy výzkumníci požádali přes 600 rodin, aby lékařům umožnily sledovat životní funkce jejich blízkých při umírání.

Kdy přesně nastává okamžik smrti?

Výsledky studie, kterou publikoval New England Journal of Medicine, ukázaly, že srdeční aktivita se při umírání může po zastavení opět na chvíli obnovit. Podle vědců byla nejdelší prodleva mezi srdeční zástavou a krátkodobým znovuobnovením činnosti čtyři minuty a 20 sekund. Nikdy se však nestalo, že by se krevní oběh obnovil trvale, nebo že by pacient nabyl vědomí. Studie tak podle odborníků poskytla důkazy podporující přístup, kdy se po zástavě srdce čeká pět minut, než lékař stanoví čas úmrtí. Data lze mimo jiné použít k formulování dalších zásad pro dárcovství orgánů.

Aby byla transplantace úspěšná, je nutné k odběru orgánu od dárce přistoupit v co nejkratší době po stanovení smrti. Příjemce tak má optimální šanci, že u něj bude orgán dobře fungovat. Odborníci o možnosti darování orgánů musí uvažovat ještě před smrtí pacienta. Je třeba řešit řadu parametrů, včetně převozu orgánu. Podle zástupců UK ke konci roku 2020 v Česku čekalo na transplantaci některého život zachraňujícího orgánu 1 103 lidí. V loňském roce se také 81 lidí transplantace nedočkalo.

TIP: Darovat kus sebe: Jak probíhá transplantace živých orgánů

„Ve chvíli přijetí pacienta je prognóza neznámá a o pacienta pečujeme s cílem ho uzdravit. Když se ukáže, že je jeho stav neslučitelný se životem a zároveň, že jeho orgány by mohly pomoci někomu, kdo orgán potřebuje, pokračujeme v péči, která se nazývá péče o 'potenciálního dárce orgánů',“ popsala Kateřina Rusinová. Dodala, že je pak třeba seznámit s tím rodinu a společně probrat možnost zařazení pacienta do dárcovského programu. Podle přednostky Rusinové blízcí zpravidla potřebují čas, aby se se situací vyrovnali. V naprosté většině případů ale nakonec odběr orgánu podpoří.

Mimo honosné paláce se ve starověkém Římě servíruje nezbytná klasika: víno, obilniny a olivy tvořily základní pilíře římského jídelníčku. Říká se tomu potravní triáda Středozemního moře a nesměla chybět v žádné spíži nebo kuchyni. Za opravdu chudé vás považovali tehdy, když se vám jedné nebo více z těchto surovin nedostávalo. Pochopitelně – roli tu hrála cena a kvalita – a také způsob zpracování. Víno mohlo mít podobu hroznů, rozinek, vinného střiku, archivního moku nebo aspoň běžného acetum čili octa. Ten se využíval během vaření a dochucování a mimo jiné také pro hašení malých požárů. 

A obilniny? Opravdu movití si dopřávali pečiva z vlastní pekárny, méně zámožní nakupovali na tržištích, chudší si připláceli za „vypůjčení“ veřejné pekárny a ti opravdu chudí si placky z nahrubo drcené mouky smíchané s vodou pekli jen tak na horkých kamenech. 

Olivy byly naprosto univerzální. Jako dekorace, chuťovka i plnohodnotná svačina. Syrové nebo v nálevu? Jak je libo. A nezapomínejte ani na nepostradatelný olivový olej, který se hodil zrovna tak na vaření, do lampy ke svícení nebo ke koupelím. Bez triády zkrátka žádný Říman nemohl přežít.

Pochoutka z odpadků

Co je to garum? Ta otázka trápila historiky i znalce archeo-gastronomie opravdu dlouho. Protože jak víme z dobových záznamů, kolem 1. století jedl garum v podstatě každý. Jenže jednou bylo tak levné, že si je mohl dovolit i naprostý chudák a pomocný dělník, zatímco luxusní varianta mohla přivést na mizinu i solidního majitele půdy. O co tedy šlo? V naší kuchyni nemá garum přesný ekvivalent. Je to něco na pomezí dochucující rybí omáčky a řekněme rybí pomazánky. 

V zásadě se jednalo o překvašené rybí vnitřnosti se solí, které se uchovávaly v speciálních nádobách či nádržích. Tento odpad z rybích trhů postupně fermentoval do podoby polotekuté pasty, kterou jste si mohli doladit pepřem, bylinkami, vínem a olejem – a poněkud páchl. Přesné recepty na složení se lišily detailech a chránily se jako výrobní tajemství. To luxusní pocházelo jen z konkrétních druhů ryb a přísady byly velmi vzácné. Třeba takové garum sociorum z dnešního Katalánska patřilo podle Plinia staršího k nejlepším na celém světě.

Chleba a zuby

Jídelníček prostých obyvatel měst a venkova se pochopitelně dost lišil. Stejně jako kvalita jejich chrupu. Jak to? Venkovská strava byla sezónní, pestřejší a méně sázela na chleba. Nedává to logiku? Oblíbený římský panis quadratus, tedy kulatý pecen chleba s osmi naznačenými cípky, totiž ve verzi pro běžný lid nepocházel ze zrovna kvalitní mouky. Zrno na ni se mlelo mezi kamennými žernovy a dost často se přitom odštěpovaly drobné kamenné zlomky. 

Pár let o římském „kamenném“ chlebu vás snadno připravilo o chrup. Pokud jste hledali kvalitu a byli jste ochotni si za ni připlatit, hodilo se hledat chleba světlé barvy. Ten pocházel z jemnější, opakovaně prosévané mouky. Čím tmavší, tím hrubší byla mouka a více kameniva v ní. Pro chudé byl chleba zadarmo, ale na ten už jste museli mít silný žaludek. Na nepovedený pecen jste si ale mohli stěžovat přímo u výrobce. Každý bochník se totiž značil razítkem pekárny.

Tvrdá kaše

Život vojenský není nikdy lehký a v římských legiích tomu nebylo jinak. Řadový voják byl často odkázán na standardní příděl pravidelného žoldu. Ten tvořil žok zrní, zvaný puls a velký měch plný nekvalitního vína posca. Zrní není specifikováno: mohli jste dostat oves i ječmen. Podstatné je, že k vám putovalo dlouhou dobu a dostalo se k vám už se stopami plísně. Vojáci zrní fasovali v rámci svého contubernium, tedy osmičlenné jednotky. A obvykle bylo hned uvařeno na univerzální kaši, která na krátký čas zabránila plesnivění. Do hutné kaše se někdy přimíchával sýr, med nebo vajíčka, které dodaly šlichtě trochu chuti. 

Chuť na sladké

Med si v impériu nemohl dovolit každý. Spousta lidí se musela spokojit s mnohem civilnější náhražkou zvanou defrutum. To je mimochodem originálním dokladem toho, jak úspěšně Římané recyklovali odpad. Základem jsou nejrůznější slupky a vymačkané citrusové plody, bobule ovocných keřů, hroznové víno a k tomu nějaké koření. Vše se rozmačkalo a povařilo. Výsledkem je hodně nenáročný džem, který v uzavřené nádobě přečká věčnost.

TIP: Opít se! Ale čím? Poznejte 5+1 alkoholických nápojů dávné minulosti

Římané jej používali jako náhradní sladidlo prakticky ke všemu: na placky, k dochucení omáček i při pečení masa. I nevábné obilné kaše se prý po přídavku defrutum staly nejen výživné, ale konečně i poživatelné. Chuťovým opakem je moretum, tedy variace na pikantní tóny. Základem je čerstvý, leč nepříliš kvalitní sýr, jakékoliv dostupné bylinky a spousta česneku. Tahle zrající pasta navíc umí na strávníka nějaký ten týden počkat.

Asi před 4,5 miliardami let se proto-Země srazila s menší protoplanetou zhruba velikosti Marsu, které se říká Theia. Byla to ultimátní srážka, z jejíž trosek se zrodil náš Měsíc. Země se v té době na nějaký čas změnila na pekelný svět, pokrytý oceánem žhnoucího magmatu.

Přestože to tehdy musela být opravdu dramatická celoplanetární katastrofa, dnes jen velmi těžko hledáme doklady tehdejších událostí. Stalo se to velmi dávno. Země je geologicky aktivní planeta a tak staré události jsou v naprosté většině už úplně překryté novějšími procesy. Jak ale ukazuje nedávný objev v Grónsku, najdou se i výjimky.

Pradávné izotopy z Grónska

Helen Williams z britské University of Cambridge společně s dalšími odborníky zkoumala horniny takzvaného zelenokamového pásu Issua (anglicky Isua Greenstone Belt), které se nacházejí v provincii Nuuk na západním pobřeží Grónska. Jde o světoznámou lokalitu s jedněmi z nejstarších známých hornin na Zemi. Věk těch nejstarších vědci odhadují na 3,8 až 3,7 miliardy let.

TIP: Měsíc možná vznikl z pozemského magmatu, který vyšplouchl do vesmíru

Badatelé v horninách objevili neobvyklé izotopy hafnia a neodymu, které vznikají za extrémně vysokých tlaků, jako například ve spodním plášti Země. Společně s nimi narazili i na neobvyklý izotop wolframu, který vznikl z jiného izotopu, existujícího na Zemi jen prvních 45 milionů let po vzniku planety. Williamsová a spol. jsou přesvědčeni, že tyto izotopy jsou stopami planetárního oceánu magmatu, který zalil Zemi po srážce s Theiou.