Prazvláštní a pestrá směsice božstev, mýtů, tradic a posvátných míst prapůvodních obyvatel Evropy a nově příchozích Indoevropanů. Tak bychom mohli charakterizovat náboženství Keltů, etnika, jež je neodmyslitelně spjato se střední Evropou, kolébkou keltské civilizace.

Historičtí Keltové pak postupně expandovali všemi směry, od Británie po Turecko. Česká kotlina nebyla výjimkou. Právě na našem území totiž sídlili keltští Bójové, příbuzní velkého kmene ze severní Itálie, kteří dali našemu území i jméno – Boiohaemum (Bohemia). Název poprvé použil v 1. století dějepisec Tacitus a jsou to rovněž antičtí autoři, například Caesar či Lucanus, kteří nám jako jediní zanechali alespoň základní informace o podobě keltského náboženství a jeho božstev. Z větší části jsme však odkázáni na archeologické prameny a případné analogie.

Nejistý panteon

Ve vztahu ke středoevropským Bójům a jejich panteonu nutno poznamenat, že se k našemu území nevztahují žádné písemné zprávy ani jiné prameny, které by přímo dokládaly podobu jejich náboženství. Přesto se můžeme na základě analogií a známých skutečností pokusit alespoň částečně rekonstruovat úlohu a podobu božstev, jimž Bójové vyjadřovali úctu a do nichž vkládali své naděje. Přímá rekonstrukce keltského panteonu je nemožná, a to nejen z hlediska nedostatku pramenů. Keltové totiž vynikli ve schopnosti přisvojit si a absorbovat mnohé z toho, s čím se na svých cestách Evropou setkali. To platí nejen o kulturních a ekonomických vlivech, ale nelze to vyloučit ani v případě některých božstev a mýtů, které dále rozvíjely už tak pestrý svět jejich božstev.

Případný keltský panteon nese také mnohá specifika. Na jedné straně se objevují téměř univerzální mužská božstva indoevropského původu, například hromovládný Taranis, a na straně druhé přetrvává v keltském náboženství dominantní úloha mateřských bohyň, které jsou neolitickým dědictvím z dob před příchodem Indoevropanů. Tyto Velké mateřské bohyně či Velké matky spojované s plodností země se objevují v podobě desítek dalších lokálních bohyň. Nepřehlednost umocňuje i to, že se mnoho keltských božstev objevuje v jednotlivých krajích pod různými jmény a někdy též s pozměněnými atributy či vlastnostmi. To záviselo na místních a zeměpisných i hospodářských odlišnostech. 

Abnoba, strážkyně lesa

Kult keltské bohyně Abnoby je znám z území Německa, z oblasti Schwarzwaldu, kde je doložen devíti nápisy z římské éry. Na dvou z nich byla Abnoba ztotožněna s římskou bohyní lovu Dianou. O Abnobě, či pohoří téhož jména, se zmiňuje i několik římských autorů, například Plinius starší či Tacitus.

Abnoba byla božskou strážkyní lesů a pramenů, ochránkyní zde žijících tvorů i rostlin, což byl jeden z rysů Velké mateřské bohyně. Jejím možným atributem byl zajíc.

Belenos, zářivý bůh

Sluneční bůh byl úzce spojovaný se svátkem beltine (30. dubna), kdy se na oslavu příchodu léta zapalovaly velké posvátné ohně. Uctívání Belena, jenž byl v římské době pro značnou podobnost ztotožněn s Apollonem, je prokázáno v Británii, Španělsku, Francii, Rakousku a také v severní Itálii, což byla oblast osídlená kmenem Bójů s centrem v Bononii (dnes Bologna). Dá se říci, že Belenos byl bohem pankeltským, v mnohém se podobal bohu Lugovi. Jeho božskou partnerkou byla bohyně Belisama. Jako božský pár pak mohli v keltské mytologii vládnout obloze a řídit cestu slunečního kotouče.

Cernunnos, rohatý pán podsvětí

Boha Cernunna, jehož dominantním rysem bylo jelení paroží, uctívali na celém keltském území, od Británie po Rumunsko. Jsou známy desítky jeho vyobrazení, kde je často doprovázen divokými zvířaty (jelen, býk, vlk či medvěd), v ruce drží keltský nákrčník torques a velmi často jsou jeho atributem také dva hadi, někdy též rohatí. Bůh je nejčastěji zobrazen v podobě „sedícího buddhy“. Cernunnos bývá považován za pána podsvětí, zároveň je však bohem přírody a plodnosti, který vládne všem živým bytostem. Velmi výmluvná je zejména jeho spojitost s jelenem, který byl Kelty považován za mytického předka. Stal se symbolem plodnosti i obnovy a průvodcem zemřelých. Je možné, že Cernunnos byl dokonce bohem předindoevropským a jako takový byl novými bohy zapuzen do role pána podsvětí.

Obdobou Cernunna by mohl být Vogesus, bůh lovu, jehož kult je znám z oblasti francouzských Vogéz. Existuje i zajímavá souvislost s českým prostředím. Že je Krakonoš ozvěnou pohanského boha, netřeba pochybovat. A německý Rübezahl, u nás známý právě jako Krakonoš, byl původně zobrazován s jelením parožím. 

Cissonius, ochránce obchodníků

Galský bůh, jehož kult máme doložen v oblasti severní Francie a jižního Německa, je považován za ochránce obchodu. V tom utvrzuje nejen výklad jeho jména, ale též fakt, že byl Římany ztotožňován s Merkurem. Byl zobrazován jako vousatý muž s přilbou jedoucí s pohárem v ruce na beranu a doprovázený kohoutem a kozou. Později přebral podobu mladého Merkura s okřídlenou přilbou. Známa je rovněž jeho ženská obdoba, bohyně Cissonia.

Epona, vládkyně koní

Velká mateřská bohyně uctívaná od Británie, přes Portugalsko a jih Itálie až po Balkán. Její kult dokládá na 300 nápisů a zobrazení. Typickým atributem je kůň, v jehož přítomnosti je zobrazována, někdy má rovněž vůz, koš s ovocem či klasy obilí. Ty jsou symbolem plodnosti a úrody. Velmi často byla uctívána u pramenů, což dokládají četné nálezy obětin v podobě koňských figurek. Epona, jejímž manželem byl nebeský bůh Taranis, je jediným keltským božstvem přejatým Římany. Byla lidovou bohyní, ctěnou hlavně na venkově.

Epona je symbiotickým božstvem neolitické mateřské bohyně a koně, jenž je symbolem indoevropským. Fakticky je zosobněním země. Na Eponin význam v mytologii českých Bójů patrně odkazuje i prastará pověst ze středních Čech, podle které se v Českém krasu, v blízkosti stradonického oppida, objevuje bohyně na bílém koni. Navíc, jméno zdejší řeky Litavky je keltského původu a je zároveň jménem Kelty uctívané bohyně Matky Země, Litavis.

Esus, dobrý bůh

Esus byl jedním z trojice nejvýznamnějších galských bohů. Jeho jméno je vykládáno jako „dobrý“ či „pán“ a byl patrně bohem válečníků, v dobách míru pak ochráncem lidí. Své místo měl i v kultu plodnosti. Zobrazován je s plnovousem a sekyrou v ruce. Na některých vyobrazeních má kolem hlavy lístky jmelí. Esovi se obětovalo oběšením, kdy byla oběť pověšena na strom a podříznuta. Strom je rovněž jedním z jeho atributů. Římané jej srovnávali s Martem, bohem války, někdy též s Merkurem. 

Genius Cucullatus

Záhadné pankeltské božstvo, které se hojně objevuje na Kelty ovládaném území včetně Německa a Rakouska. Jedná se o postavu zahalenou v plášti s kapucí, nejčastěji vystupující v trojici a jako doprovod mateřských bohyní. Většinou je zobrazován bez atributů. Úloha božstva byla patrně ochranitelská, šlo o jakéhosi strážného ducha.

Lugos, bůh devatera řemesel

Sluneční bůh Lugos, též Lugh, byl jedním z nejoblíbenějších a nejrozšířenějších keltských bohů. Na jeho oblibu dodnes upomínají názvy měst jako Lugo, Lyon, Leiden či Legnica. Byl bohem nebeským, zosobněním slunce, vystupuje též jako zručný řemeslník, harfeník a pěvec. Jeho jméno nese i jeden ze čtyř velkých keltských svátků, oslava sklizně Lughnasad. Jeho atributem je kopí a zasvěcen mu je havran či vrána.

Sucellos, bůh mnoha tváří

Patrně velmi staré božstvo, které původně mohlo být bohem-stvořitelem. Velmi ho uctíval kmen Arvernů a také Bójů. Z Galie je znám z více než dvou set vyobrazení. Zatímco jeho atributy jsou charakteristické (kladivo či palice na dlouhé násadě a pohár či soudek), jeho podoba je velmi proměnlivá region od regionu. Na jihu se blíží vzhledu římského Silvana, zahaleného ve vlčí kůži, na severu připomíná germánského boha Thóra. Proto ani jeho božské kompetence nejsou zcela jasné. Nejčastěji mu je připisován patronát nad zemědělstvím, lesem a alkoholickými nápoji. Sucellovou manželkou byla Nantosvelta, „otvíračka potoků“, bohyně plodnosti a ochránkyně lidských obydlí. Několikrát jsou zobrazeni společně, tehdy jsou symboly prosperity a rodinného života.

Taranis, nebeský hromovládce

Další z trojice hlavních galských bohů, o nichž referují antičtí autoři. Je původním keltským nebeským vládcem a bohem hromu, podobným germánskému Thórovi, slovanskému Perunovi či římskému Jovovi. Jeho atributem je šesti- či osmiloukoťové kolo, blesk, spirála či triskelion a velký mlat. Jeho široce rozšířený kult dokládají i v Čechách nacházené amulety, takzvaná Taranidova kolečka. Taranidovi se obětovalo žehem a zasvěcen mu byl dub. Dochovalo se na dvě stě oltářů s jeho jménem či podobou.

Teutates, bůh válečníků

Poslední z nejvyšší božské trojice galských bohů. Jeho jméno je vykládáno jako „otec kmene“, což z něj může činit jakéhosi mytického kmenového prapředka, neboli „boha lidu“ všech Keltů. Římané jej nejčastěji ztotožňovali s válečnickým Martem, někdy ale také s Merkurem, bohem obchodníků. Teutates je považován za ochránce a průvodce válečníků, má však vztah i k zásvětí.

Teutatovým symbolem je často ozdobný prvek tvaru S a V, též v podobě beraních rohů, beraní hlava či samotný beran. Od 3. století př. n. l. je Teutates často zobrazován jako kanec, například na mincích, či v jeho přítomnosti. Teutatovi se obětovalo utopením. Jeho kult je znám z Británie, Španělska, Francie a Rakouska.

Image

Čtěte také

Na slovanském Olympu (1): Kterým bohům se klaněli staří Čechové?

Počátky M14 sahají do září 1944, kdy americká armáda začala na základě zkušeností z probíhající války hledat novou pušku, která bude mít větší palebnou sílu a přitom nižší hmotnost než v té době používané typy. Pěchota tehdy disponovala dvěma kvalitními modely ručních zbraní, které tvořily páteř výzbroje družstva, nicméně velení s nimi nebylo zcela spokojeno. Automatická puška (de facto lehký kulomet) M1918 BAR dávala družstvu postačující palebnou sílu, ale pro dlouhodobější manipulaci byla příliš těžkopádná. Samonabíjecí pušku M1 zase znevýhodňoval systém doplňování munice, používající nábojový rámeček s kapacitou 8 nábojů. Palebnou sílu rovněž limitovala poloautomatická konstrukce. Ideálem se v očích armády stala kombinace obou uvedených zbraní, tedy vlastně již útočná puška.

Americký vs. belgický kandidát

Kýžený výsledek se pokoušela přinést řada konstrukcí, až nakonec v červnu 1951 vznikl prototyp T44. Jeho vývoj trval ještě několik let a provázely ho intenzivní srovnávací zkoušky s dalším kandidátem – modelem T48 (variantou belgické útočné pušky FN FAL). Obě zbraně používaly náboj T65 (7,62×51 mm), v roce 1953 standardizovaný jako jednotná pěchotní munice NATO.

Americký model T44E4 nakonec vyhrál díky o 0,5 kg nižší hmotnosti a jednodušší konstrukci. V červnu 1957 byl přijat do výzbroje ozbrojených sil jako puška M14 (útočná puška), respektive M15 – podpůrná varianta s těžší hlavní a dvojnožkou, jež v pěším družstvu plnila roli lehkého kulometu. Zavedení nových zbraní znamenalo velký krok k unifikaci výzbroje pěchoty, protože měly nahradit pušku M1, lehký kulomet BAR, poloautomatické a automatické karabiny M1 a M2 a samopal M3.

Stejně účinná ale lehčí

Všechny tyto zbraně se nacházely ve výzbroji pěší čety a používaly tři druhy nábojů, což ztěžovalo logistiku. Útočná puška M14 si zachovala stejnou účinnost jako její předchůdkyně a byla dokonce lehčí. Nová konstrukce měla řadu novinek zvyšujících ovladatelnost a taktickou hodnotu v boji. Praktickým vylepšením byla kromě využití odnímatelného zásobníku možnost jeho nabíjení 5rannými nábojovými pásky otevřeným závěrem.

Díky tomu mohl voják doplnit poloprázdný zásobník přímo v boji v poloze vleže. M14 také dostala kompenzátor, díky kterému nebyl na vzdálenost vyšší než 50 m viditelný záblesk z ústí hlavně. Polní zkoušky ukázaly odolnost i při hrubém zacházení a spolehlivost v extrémních povětrnostních podmínkách.

Pomalá výroba

M14 byla schválena k zavedení do výzbroje již v roce 1957, o její masové produkci se rozhodlo o rok později. K jednotkám se první exempláře dostaly na jaře 1960, kdy začalo přezbrojování 101. výsadkové divize. V následujícím roce obdržel M14 i americký kontingent v Evropě. Rovněž námořní pěchota si musela na nové zbraně počkat, protože její přezbrojování začalo v roce 1961 a trvalo takřka celou polovinu dekády. Vedle pušek samotných dodávaly zbrojovky i příslušenství – náhradní zásobníky, bajonet M6 či úsťový granátomet M76.

TIP: Mauser M 98: Nejlepší německá puška se vyráběla v Brně

M14 se osvědčila jako velmi spolehlivá a účinná zbraň, problematickou se ale ukázala střelba dávkou, protože při ní se zbraň obtížně ovládala a výsledkem bylo často plýtvání náboji bez efektu v cíli. To se ale jednoduše vyřešilo tím, že přímo u jednotek zbrojíři upravili mechanismus, aby mohl střílet pouze jednotlivě. V taktickém konceptu boje malých jednotek pěchoty měli podpůrnou palbu dávkami totiž vést hlavně kulometčíci, kteří utvářeli palebnou sílu každého střeleckého týmu a disponovali verzí M15.

Dokončení: Americká puška M14: Ikonická zbraň vydržela ve výzbroji jen krátce (2) (vychází ve čtvrtek 4. února)

Podle odborníků německé Universität Hohenheim asi 80 procent ovocných stromů v Německu trpí tím, že nejsou pravidelně prořezávané. Přitom právě takový zákrok obvykle významně zvyšuje pevnost stromů a jejich odolnost vůči prostředí, herbivorům a patogenům.

David Reiser s kolegy navrhují jako řešení robotického sadaře s umělou inteligencí. Pásový robot Phoenix sice člověka příliš nepřipomíná, má ale k dispozici motorovou pilu a s prořezáváním se jistě vyrovná podobně jako lidští kolegové. Phoenix je vybavený soustavou senzorů, včetně kamer a laserového LIDARu, které mu mají maximálně usnadnit jeho práci.

TIP: BrambleBee: Autonomní robot specialista na opylování ostružin

Robot Phoenix pracuje tak, že nejprve vyhledá strom. Současný prototyp bude při cestě mezi jednotlivými stromy řízen manuálně svými tvůrci, v budoucnu to zvládne sám, pomocí senzorů, inteligence a GPS navigace. Když se Phoenix dostane ke vhodnému stromu, tak ho nejprve objede kolem dokola. Přitom pořídí 3D sken stromu, který následně zpracuje palubní umělá inteligence robota. Nakonec se Phoenix pustí do práce s motorovou pilou a podle vytvořeného 3D modelu ovocný strom prořeže. Možná se časem budeme s podobnými roboty setkávat i v naší krajině.

Jedním z důležitých parametrů při stavbě nového mrakodrapu je jeho odolnost vůči větru. Turecké architektonické studio Hayri Atak Architectural Design tuto výzvu pojalo zcela jinak. Jejich mrakodrap Squall Tower tvoří tři obří lopatky, otáčející se díky síle větru kolem pevné středové osy. Otáčení by pak podobně jako u vertikálních větrných turbín mělo generovat elektrickou energii. 

TIP: Nejkrásnější mrakodrapy světa: Vítězem je 632 metry vysoký Shanghai Tower 

Kromě novátorského přístupu k energetické soběstačnosti je Squall Tower zajímavý i z pohledu jeho případných obyvatel – otáčející mrakodrap nabídne neustále měnící se výhled. Nepůjde přitom o žádný kvapík, ze kterého by se při pohledu z okna měla točit hlava. Jednu otočku by měl mrakodrap zvládnout za 48 hodin. Originální koncept je navržen pro Dubaj, nicméně není jasné kdy (a zda vůbec někdy) spatří světlo světa.

Na aukci v USA se prodal vzácný zlatý dublon z roku 1787 za 9,36 milionu dolarů (necelých 200 milionů Kč), což je podle aukční síně Heritage Auctions nejvyšší cena, jaká kdy byla v dražbě za minci zaplacena. Takzvaný Brasherův dublon váží 26,6 gramu a je dílem newyorského zlatníka Ephraima Brashera. Mince patří mezi numismatiky k nejvíce ceněným sběratelským kouskům, existuje totiž jen sedm kusů.

TIP: Rekordní aukce: Nejsložitější hodinky za 540 milionů korun

Brasherův dublon je cenný zejména proto, že vznikl ještě předtím, než začala v roce 1793 fungovat první americká mincovna. Všechny mince, které byly v oběhu do té doby, byly koloniální, zahraniční nebo vznikly soukromou ražbou. „Tyto mince byly považovány za jakýsi prototyp, řekněme experiment, a v té době je získaly jen důležité osoby a tehdejší hodnostáři,“ přiblížil význam mince viceprezident texaské aukční síně Todd Imhof.

Dosavadní rekord patřil aukci 20$ zlaté mince Double Eagle z roku 1933, kterou se v roce 2002 podařilo vydražit za 7,59 milionu dolarů.

Není tajemstvím, že pravidelné cvičení je zárukou dobré kondice a lepšího zdravotních vyhlídek u značného počtu onemocnění. Ne každý ale může pravidelně a intenzivně cvičit. Proto by bylo velmi přínosné, kdyby bylo možné pozitivní účinek cvičení alespoň částečně nahradit jinak.

Živá voda

Odborníci americké University of Southern California v roce 2015 objevili nový hormon – mitochondriální peptid MOTS-c, který se v těle uvolňuje při cvičení a tělesné námaze. Stejný tým pokračuje ve výzkumu hormonu MOTS-c dál a nedávno představil výsledky svého bádání.

TIP: Kolik času se musíme aktivně hýbat, abychom vyvážili jeden den sezení?

Badatelé hormon MOTS-c vpíchli mladým myším ve věku dvou měsíců, dospělým jednoročním myším a myším, kterým bylo 22 měsíců, což zhruba odpovídá lidem starším 65 let. Myši pak podrobili testům fyzické kondice.

U všech tří skupin myší došlo díky hormonu MOTS-c ke zlepšení fyzického výkonu. Zejména staré myši zřetelně ožily a zlepšil se jejich pohyb. Další experiment potvrdil, že podání hormonu MOTS-c zlepšuje i výkony a celkový stav nemocných myší, v tomto případě s vyvolaným metabolickým stresem. Výsledky jsou to slibné, teď ještě bude nutné vše ověřit u lidí.

Původně sýček obecný (Athene noctua) obýval malé, řídké lesy a otevřenou krajinu se solitérními stromy, sady a staré aleje. Zde hnízdil ve stromových dutinách. Když v krajině výrazně ubylo stromů s dutinami, přestěhoval se do těsnějšího sousedství s člověkem a začal se zabydlovat v hospodářských staveních, výklencích budov a v okrajových částech měst. Jsou známy i výjimečné případy, kdy tento ptačí druh dokonce obsadil zemní noru.

Nástrahy kulturní pouště

Sýček obecný dnes patří mezi druhy ptáků, které z naší krajiny ubývají závratným tempem. Celkový pokles populace na území Česka v posledních desetiletích přesahuje 90 %. Podle odhadů u nás přežívá méně než 100 párů. Podobně nepříznivá situace je pro sýčky i v dalších zemích Evropy. Z některých lokalit (týká se to zejména střední Evropy) druh vymizel úplně. V současnosti asi nejsilnější populace sýčků (5 000–10 000 párů) žije ve Velké Británii, kam byly tyto sovy introdukované v 19. století. 

Jak to v podobných případech bývá, příčin katastrofálního úbytku sýčků je víc, jsou vzájemně provázány a navzájem se posilují. Jako nejvýznamnější můžeme jmenovat razantní mizení doupných stromů v krajině; používání chemie, zejm. rodenticidů a insekticidů, které snižují potravní nabídku (sýček se živí převážně drobnými hlodavci, hmyzem a žížalami); rekonstrukce budov spojené s uzavíráním půdních prostor a různých dutin (větracích otvorů); stále větší hustotu silniční dopravy (sýčci přeletují otevřená prostranství nízko nad zemí, takže srážka s jedoucím automobilem je velmi pravděpodobná) a vyloučit zřejmě nelze ani vzestup početnosti domácích koček a kun.

Pomoc z rukou odborníků

Sýčci jsou převážně stálí ptáci, kteří jsou věrní svým lokalitám. Ani odrostlá mláďata se příliš nevzdalují od rodného hnízda a obvykle obydlí oblast do 10 km od hnízdiště. Tento fakt samozřejmě neprospívá populaci sýčků, která se v Česku vyskytuje jen ostrůvkovitě. Výhledově se to může odrazit ve ztrátě genetické variability, což znamená také snížení schopnosti populace přizpůsobovat se změnám prostředí a vést ke snížené reprodukci v důsledku příbuzenského páření.

Naštěstí se některé zoologické zahrady (např. Zoo Plzeň, Zoo Ostrava …) a záchranné stanice (např. ZS Bartošovice) zabývají projekty regionálního záchranného programu sýčků, v jehož rámci monitorují sýčky v terénu, vyvěšují pro ně budky a snaží se odchovat mláďata, která by eventuálně mohli vypustit do volné přírody. Snad se tedy sýčkům u nás bude blýskat na lepší časy, neboť momentálně je tato malá sovička u nás na pokraji vyhynutí.

Bydlí u vás sýček?

Pokud si myslíte, že jste ve svém okolí zaznamenali výskyt sýčků, je to první předpoklad pro jejich účinnou ochranu. Ale jak bezpečně poznáte, že se jedná právě o sýčky? Nejsnáze je odhalíte v předjaří, kdy probíhá páření a sýčci se ozývají nezaměnitelnými hlasovými projevy.

Sýčka můžete i zahlédnout, zejména jak přeletuje v obloucích (podobně jako šplhaví ptáci) s plynulými rázy křídel a se střídavým, krátkým plachtěním. Při vyrušení podřepává: vytahuje se do výšky a vzápětí se přitiskne k podkladu; syčí a klape zobákem (hlavně v blízkosti hnízda). Velikostí se dá opticky přirovnat zhruba ke kosovi. 

Pozor na smrtící pasti

Sýčci s oblibou prolézají úzkými otvory, což se jim stává osudným v případě různých šachet a rour, které ústí pod zemí. Po hladkých, kolmých stěnách totiž sovy nedokážou vylézt ven a hynou. Proto je potřeba vývody všech takových – byť neúmyslných – pastí opatřit pletivem. Krom sýčků to bude prospěšné například i pro sovy pálené a netopýry.

TIP: Nebojácný lesní duch: Puštík bělavý - „neviditelná“ sova

V případě, že byste pro sýčky něco rádi udělali, můžete se obrátit na dobrovolné ochránce přírody, kteří v rámci ČSOP realizují praktická opatření na ochranu vybraných druhů dravců a sov. Bohužel naše příroda je už ve stavu, kdy se bez účinných ochranářských opatření a správně zaměřených lidských aktivit neobejde. Což se netýká jenom mizející populace sýčků.

Přímé pozorování exoplanet je obvykle na samotné hranici možností našich přístrojů, přesto ale u některých z nich můžeme zjistit údaje o jejich vzhledu. Například to, zda mají v atmosféře mraky, anebo nikoliv. Podle toho, co zatím víme, jsou bezmračné planety vzácné. Astronomové odhadují, že planet bez mraků je v okolním vesmíru méně než 7 procent. Až doteď jsme spolehlivě znali jen jednu takovou exoplanetu, horký saturn WASP-96b.

Studentka Munazza Alam z amerického centra Center for Astrophysics, Harvard & Smithsonian nedávno identifikovala další takovou exoplanetu. Tentokrát jde o horký jupiter, známý jako WASP-62b. Tato exoplaneta byla objevena již v roce 2012, ale její atmosféra zatím nebyla detailněji studována.

Horký svět bez mraků 

WASP-62b je od nás vzdálená asi 575 světelných let a její hmotnost odpovídá asi polovině našeho Jupiteru. Na rozdíl od něj ale oběhne svou hvězdu nesmírně rychle, jednou za 4,4 dne, což také znamená, že jde o značně horkou planetu. Teplota povrchu se pohybuje kolem 1 050 °C. Celá planetární soustava je poměrně mladá, podle vědců vznikla teprve před cca 800 miliony let.

TIP: Planeta WASP-69b: Plyšový svět s heliovým ohonem

Tým Alamové zkoumal atmosféru planety WASP-62b spektroskopickými metodami s využitým pozorování Hubbleova vesmírného teleskopu. Soustředili se na oblast viditelného záření, v níž mohli detekovat přítomnost sodíku a draslíku. Draslík nenašli žádný, ale sodík, v podobě absorpčních čar, naopak detekovali v plném rozsahu spektra jeho záření. To je neklamnou známkou čiré atmosféry exoplanety. Mračna nebo zamlžená atmosféra by totiž část spektrálních stop sodíku překryly.

Obrovský komplex Osvětim-Březinka (Auschwitz-Birkenau) se rozkládal na ploše 40 km² a skládal se ze tří táborů Auschwitz I-III. Pod něj pak spadalo celkem 36 pobočných táborů. V květnu 1940 byli do Osvětimi transportováni první vězňové. Areál byl postupně rozšiřován a postupně se stal největším nacistickým vyhlazovacím táborem v Evropě. Pro nejméně jeden milion vězňů představovala Osvětim místo jejich smrti. Zdejší plynové komory se staly zhmotněním zla a zrůdnosti nacistického režimu. Zabíjeni zde byli Židé, Poláci, Romové, sovětští váleční zajatci i vězni z jiných zemí. V létě roku 1944 se k Osvětimi začaly přibližovat jednotky Rudé armády, které pronikly až na vzdálenost 200 km. Tehdy zde bylo uvězněno okolo 130 000 lidí.

Rudá armáda se blíží

Nacističtí pohlaváři si dobře uvědomovali, že v koncentračních táborech, jež padnou Spojencům do rukou, bude mnoho důkazů o páchaných zvěrstvech. Zejména se obávali přeživších vězňů, kteří by mohli poskytnout svědectví o tom, co zažili. Himmler proto nařídil kompletně vyklidit všechny objekty s tím, že „předání koncentračních táborů nepřichází v úvahu. Tábory je nutno evakuovat. Do rukou nepřítele nesmí padnout jediný živý vězeň.“ Rozkaz byl pak neprodleně uváděn do praxe.

Nacisté nejprve fyzicky zlikvidovali vězně podílející se na obsluze plynových komor a krematorií. Poté z Osvětimi postupně „evakuovali“ desítky tisíc lidí na otrockou práci ve zbrojovkách na území nacistického Německa.

Jelikož jednotky Rudé armády rychle postupovaly, připravovali se nacisté k vyklizení táborového komplexu, kde stále zůstávalo na 60 000 vězňů. V posledních týdnech roku 1944 bylo rozmontováno několik desítek dřevěných baráků vyhlazovacího tábora Auschwitz II Birkenau a nacisté také odváželi veškeré cennosti nakradené Židům deportovaným sem z celé Evropy.

Image

Čtěte také

Tohle jsou oni: Polské úřady zveřejnily tisíce fotografií dozorců z Osvětimi

Především však usilovali o zahlazení všech stop po svých zločinech. Dozorci pálili kartotéky se jmennými seznamy zplynovaných lidí. Dále měly být zničeny jámy, do nichž se sypal popel ze spálených pozůstatků těchto obětí. V Birkenau byly následně demontovány plynové komory a krematorium s výjimkou jednoho, které zatím zůstávalo stále v provozu.

Pochody smrti

Když už bylo jasné, že Rusové se zde objeví co nevidět, došlo v období od 17. do 21. ledna k vyhnání 56 000 vězňů z Osvětimi a jejích pobočných táborů. Někteří z nich byli odvezeni železničními transporty přes území Čech a Moravy, jiní museli jít desítky kilometrů pěšky. Exodus těchto ubožáků byl později nazván „pochody smrti“. Lidé se vlekli ve vězeňských hadrech cizí krajinou v zimním období, kdy teplota klesala až k minus 20 stupňům. Vězni ve vlacích na tom však nebyli o mnoho lépe. Takto svědkové popisovali transport jedoucí 24. ledna 1945 přes stanici Přelouč:

„Již před příjezdem hlásili strážníci trati, že z vlaku jsou vyhazovány mrtvoly. Když vlak přijel, spatřili jsme s hrůzou, že téměř u každého vagonu byly (…) narovnány mrtvoly oblečené jen v cárech hadrů. Kromě toho měl vlak na konci jeden otevřený vůz, kam byli mrtví vězni házeni. Stav živoucích byl žalostný; při 19stupňovém mrazu byli oblečeni většinou jen do rozedraných kalhot a kabátu, zpod kterého jen některým vykukovalo rozedrané a umouněné prádlo.“ Cílem těchto transportů byly koncentrační tábory nacházející se (zatím) daleko od fronty. Zejména šlo o Mauthausen, Buchenwald a další.

Strážní raději utekli

Po odsunu více než 50 000 lidí nacisté podminovali demontovaná krematoria a vyhodili je do vzduchu. V táboře už zůstávalo jenom okolo 9 000 vězňů, kteří byli natolik nemocní a vyčerpaní, že jejich zařazení do pochodů smrti nepřipadalo v úvahu. Nacisté je měli v úmyslu do jednoho zlikvidovat. Jenže fronta se rychle blížila a povražděno tak nakonec bylo „jen“ okolo sedmi stovek těchto ubožáků.

Většina příslušníků dozorčího personálu SS z Osvětimi utekla ve dnech 20. a 21. ledna 1945 a ti zbývající byli hodně nervózní z toho, co asi přinesou další dny. Vězni využili situace a začali si sami rozdělovat potraviny z osvětimských skladů, v čemž jim už nikdo nebránil. Někteří se na jídlo doslova vrhali a svou nedočkavost zaplatili životem, protože oslabený organismus nebyl schopen zvládnout náhlý přísun kalorií. Situace však využili i obyvatelé z okolí a začali sem houfně přijíždět rabovat zbytky cenností, které už Němci nestačili odvézt.

První vojáci 322. střelecké divize 60. armády 1. ukrajinského frontu se pak v areálu tábora Osvětim III objevili v odpoledních hodinách 27. ledna. Pohled, který se jim naskytl, byl neskutečný. Kameraman Alexandr Voroncov později vzpomínal, že v táborových barácích „leželi na palandách lidé. Byly to kostry s nepřítomným pohledem, oblečené do lidské kůže. (…) Na území tábora stálo několik jakýchsi pyramid. Jednu tvořila hromada oblečení, jinou hrnce, další zubní protézy. Myslím, že taková zvěrstva si velení naší armády nepředstavovalo“.

Sověti osvobodili něco přes 7 600 vězňů, většinou Židů. Ti fyzicky zdatnější opustili tábor v následujících dnech. Většina však byla v natolik zbědovaném stavu, že museli zůstat ještě několik měsíců pod dohledem lékařů dvou sovětských polních nemocnic. Kromě dospělých se zde nacházely i děti určené k bestiálním nacistickým lékařským pokusům. Některých sirotků se ujali lidé z okolí. Velitelé tábora Rudolf Höss a Arthur Liebehenschel byli po válce společně s 22 bývalými dozorci odsouzeni polským soudem k smrti a popraveni. 

Astronomům se podařilo nalézt soustavu s šesti exoplanetami, z nichž nejméně pět se kolem své mateřské hvězdy pohybuje vzácně synchronizovaným způsobem. Vědci se domnívají, že tento systém by mohl poskytnout neocenitelné informace o procesech vzniku a vývoje planet i ve Sluneční soustavě.

K objevu zásadním způsobem přispěl evropský lovec exoplanet CHEOPS (Characterising Exoplanet Satellite), který do vesmíru zamířil v prosinci 2019, nicméně prvotní pozorování systému TOI-178 si připsal teleskop TESS. První pozorování naznačovalo, že systém TOI-178 tvoří dvojice nebo trojice exoplanet, obíhajících kolem hvězdy po stejné dráze. Detailní průzkum ale ukázal něco zcela jiného.

Synchronizovaný tanec

Pozorování teleskopu CHEOPS a pozemních teleskopů Evropské jižní observatoře odhalilo, že systém TOI-178 hostí šest exoplanet a kromě té nejbližší se všechny ostatní pohybují po oběžných drahách s navzájem vázanou periodou – jsou v takzvané orbitální rezonanci. To znamená, že v systému existují konfigurace, které se při oběhu planet kolem hvězdy neustále opakují, a některé planety se dostávají do stejné pozice každých několik oběhů. Podobné rezonance drah známe i ze Sluneční soustavy u trojice Jupiterových velkých měsíců Io, Europa a Ganymedes. Io, nejbližší z měsíců Jupiteru, oběhne kolem planety 4× během jednoho oběhu Ganymedu. A na jeden oběh Europy, nejvzdálenějšího z této trojice, připadají právě dva oběhy Ganymedu.

Pět vnějších planet v systému TOI-178 však jeví mnohem složitější řetězec rezonancí, dokonce jeden z nejdelších, jaký byl dosud v planetárním světě popsán. Zatímco tři měsíce Jupiteru jsou v rezonanci popsané poměrem 4:2:1, pět planet systému TOI-178 má řetězec s poměry 18:9:6:4:3, to znamená, že na 18 oběhů druhé planety v systému (první v tomto řetězci) připadá 9 oběhů třetí planety (druhé v řetězci) a tak dále. Vědci ve skutečnosti nejprve nalezli pouze pět planet tohoto systému, ale na základě popsaného systému rezonancí vypočítali, v jakém místě své dráhy by se mohla nacházet další planeta během příštího pozorovacího okna.

Nejedná se však pouze o kuriozitu. Tento rezonanční tanec planet poskytuje důležité informace o minulosti celého sytému. „Dráhy v této soustavě jsou velmi precizně uspořádány, což znamená, že celý systém se od svého zrození vyvíjel relativně poklidně,“ vysvětluje spoluautor studie Yann Alibert z Bernské univerzity. Pokud by soustava byla jakýmkoliv způsobem výrazně narušena v rané fázi vývoje, například srážkou planet, tato křehká konfigurace drah by se nezachovala.  

Nepravidelnosti v rytmu systému

„I když je uspořádání drah téměř dokonalé, hustoty planet jsou rozloženy mnohem různoroději,“ říká Nathan Hara z Ženevské univerzity, který se na studii rovněž podílel. „Zdá se, že hned vedle planety s hustotou podobnou Zemi se nachází velmi ‚načechraný‘ soused s poloviční hustotou než Neptun a dále planeta s hustotou Neptunu. Na něco takového nejsme zvyklí.“ Planety ve Sluneční soustavě jsou uspořádány podle hustoty rovnoměrněji – hustější kamenné se nacházejí blíže ke Slunci a méně husté plynné planety dále. „Tento kontrast mezi rytmickou harmonií orbitálních pohybů a nepořádkem v rozložení hustoty je rozhodně výzvou pro naše chápání vzniku a vývoje planetárních systémů,“ říká hlavní autor nové studie Adrien Leleu.