Bigfoot – tajemné stvoření, jehož existenci dokazují jen rozmazané fotografie – představuje nedílnou součást amerického folkloru. V Oklahomě by jej však lidé mohli lovit, což se snaží prosadit republikánský poslanec Justin Humphrey. „Chtěl bych zdůraznit, že bigfoota nehodláme zabít ani tento akt neschvalujeme – lapíme ho živého,“ dodává.

TIP: Na stopě yettimu: Je sněžný muž výmysl, medvěd, nebo skutečně existuje?

Ve svém návrhu sice zmíněnou podmínku neuvádí, ale o její doplnění by se prý měla postarat oklahomská Komise pro ochranu divoké zvěře. Úřad však Humphreyho populismus považuje spíš za otravný než zábavný. „Na základě vědeckého výzkumu jsme existenci bigfoota ve státě Oklahoma vyloučili. Pokud bychom tedy museli zavádět novou loveckou sezonu, bylo by to pro nereálného tvora,“ dodal člen komise Micah Holmes.

V severním Egyptě se na pobřeží Středozemního moře rozkládalo město Taposiris Magna. Tým archeologů zde nedávno objevil 16 hrobů. Běwhem průzkumu vědci zjistili, že v jednom z těchto hrobů spočívá mumie, která byla pohřbena se zlatým jazykem.

Symbolika takového pohřbu není úplně jasná. Odborníci se domnívají, že jazyk ze zlata měl pohřbenému člověku pomoci v mluvení v posmrtném životě. Není ale jisté, zda pohřbený člověk během života trpěl poruchou či ztrátou řeči nebo zda mělo použití zlatého jazyka nějaký jiný důvod. Rovněž není jasné, proč je jazyk mumie zhotovený právě ze zlata, což bylo nepochybně velmi nákladné.

TIP: Rozřešení záhady: Co zabilo „ječící“ egyptskou princeznu?

Město Taposiris Magna založil v letech 280 až 270 před naším letopočtem Ptolemaios II. Filadelfos z helénské dynastie Ptolemaiovců. Jméno města má význam „Velká hrobka Osirise“ a vztahuje se k významnému chrámu ve městě. Přitom právě Osiris, egyptský vládce podsvětí, je bohem, se kterým je nutné mluvit, když se s ním mrtvý v posmrtném životě setká. Možná to přímo souvisí se zlatým jazykem zvláštní mumie.

I přes uživatelskou oblibu se M14 stala pouhým přechodným modelem. Vývoj se vydal cestou zmenšování rozměrů pušky i munice. Ministr obrany tak v roce 1963 nařídil ukončení produkce a v roce 1964 sjely z linek poslední z téměř 1 400 000 vyrobených kusů. O osudu pušky M14 rozhodla také její výrobní náročnost – objem produkce nedokázal zajistit plné přezbrojení ozbrojených sil USA.

Předchozí část: Americká puška M14: Ikonická zbraň vydržela ve výzbroji jen krátce (1)

Hledání náhrady

Nástupcem modelu M14 v roli standardní služební pušky se měla stát revoluční konstrukce AR-15, která byla jako typ M16 a XM16E1 v letech 1964 a 1965 dodána prvním jednotkám letectva a pozemního vojska. Nová útočná puška používala malorážový náboj 5,56×45 mm a ve velké míře odlehčené slitiny a plasty. Proces přezbrojení na M16 pak urychlila válka ve Vietnamu, kam přednostně putovaly nově vyrobené série.

Do operací v náročném terénu se puška svými parametry skvěle hodila, ale ukázalo se, že její konstrukce má četné dětské nemoci. Oproti tomu M14 prokázala svou spolehlivost i účinnost. Jednotky námořní pěchoty, které do Vietnamu připluly již v březnu 1965, s ní vybojovaly řadu bitev, a to až do roku 1967, kdy začalo jejich přezbrojování na XM16E1. Pěchota US Army ale nasadila své M14 v omezené míře a krátkodobě ji používaly jen 1. a 25. pěší divize, přezbrojené v průběhu roku 1966 na XM16E1. 

Srovnání s M16

Nová zbraň se vyznačovala výrazně nižší hmotností a snazší ovladatelností při střelbě dávkou, ale zpočátku vadila její velká náchylnost na znečištění, která způsobovala během střelby časté závady. Také malorážový náboj měl problém prostřelit hustou vegetaci a chyběl mu výkon nutný k zasažení cílů nad 500 m. Tyto úkoly tak musel plnit kulomet M60. Naopak M14 byla za všech okolností spolehlivá a její výkonný náboj měl dostatečný dostřel i průbojnost.

Nevýhodu ovšem představovala vyšší váha nábojů, takže střelci vyzbrojení puškou M14 v náročných klimatických podmínkách unesli jen asi 40 % palebného průměru střelců s M16, který činil běžně 400 až 500 nábojů. I přes horší střelecké vlastnosti byl proces přezbrojení ve Vietnamu dokončen, ale někteří pěšáci se snažili oblíbenou pušku v rozporu s rozkazy nadřízených ponechat. Obzvlášť těžce se s M14 loučila námořní pěchota, která s jejím použitím v boji měla největší zkušenosti (kromě Vietnamu s ní bojovala na jaře 1965 v Dominikánské republice).

Labutí písní „čtrnáctky“ ve Vietnamu se stalo individuální nasazení u speciálních jednotek a odstřelovačů. Hlídky hloubkového průzkumu oceňovaly palebnou sílu M14, jež hrála důležitou roli při vyvázání se z překvapivého kontaktu. V nepřehledných přestřelkách v džungli totiž střelba z M14 zněla podobně jako M60, takže protivník se zpočátku domníval, že narazil na celou pěší četu vyzbrojenou kulomety. Díky tomu pak Severovietnamci či Vietkong zaváhali a průzkumníci se mohli dostat do bezpečí.

Ideální pro odstřelovače

Postupné nahrazování puškou M16 sice napsalo poslední kapitolu operačního nasazení M14 jako standardní služební pušky, ale posléze následovala reinkarnace v rukou odstřelovačů. Ve Vietnamu pro ně US Army hledala ideální zbraň a vhodným kandidátem se jevila právě „zpřesněná“ M14, respektive její varianta National Match, vyrobená v letech 1962 až 1966 v 11 000 kusech pro střelecké soutěže. Na jejím základě byla v roce 1969 představena odstřelovačská puška XM-21 osazená zaměřovačem ART (9násobné zvětšení) nebo noktovizorem AN/PVS-2.

TIP: Útočná puška Tavor TAR-21: Izraelská zbraň pro 21. století

Následné modernizace přinesly v dalších dekádách nové varianty odstřelovačských pušek, které se uplatnily i v moderních konfliktech. To je ovšem již jiná kapitola a tuto věnovanou standardní pušce M14 lze uzavřít douškou, že ještě neskončila zcela ve „starém železe“ a nadále ji používají čestné stráže či ceremoniální jednotky. 

Dnešní výstupy do volného kosmu trvají opravdu dlouho – sedm hodin neznamená žádnou výjimku. Odpovídá to prakticky jedné pracovní směně, přičemž činnost ve vnějším prostoru je fyzicky poměrně náročná. Těžko si představit, že by někdo zvládl takovou směnu bez jídla a pití v plném nasazení. Zkušenosti z výcviku i reálných výstupů však ukázaly, že ve skafandru lze přísun potravin zajistit jen velmi omezeně. Pro dostatek energie se tedy astronauti musejí najíst ještě před opuštěním paluby. Dřív měli ve skafandru k dispozici ovocnou tyčinku; většinou s nimi však byly spíš negativní zkušenosti, takže se dnes již nepoužívají. 

TIP: Blamáž na ISS: NASA musela zrušit první čistě ženský výstup do volného prostoru

Jiná situace se týká tekutin. Vydržet bez nich osm hodin je zkrátka nemožné a bylo by to i značně nezdravé. V každém skafandru se proto nachází vak s vodou a hadičkou vyvedenou k hlavě astronauta, který z ní v případě potřeby jednoduše nasaje.

Ačkoliv to tak na první pohled nevypadá, vyrobit opravdu dobrou zátku je pořádná věda. Základ tvoří prvotřídní kůra z korkového dubu, která musí být především dost silná, aby z ní bylo možné vyrazit kvalitní polotovar. Taková kůra přitom roste jen na několika místech světa – mimo jiné v Portugalsku (viz Dar portugalských dubů). A právě odtud se dováží i do zlínské továrny Jana Kašpara, kde poté ročně vznikají zátky pro desítky milionů láhví. 

Není-li kůra dostatečně kvalitní, dobrý špunt se z ní jednoduše udělat nedá: „Na polotovaru opravdu vidíme, zda je špatně vyrobený. Pokud však od nás odejde špatný špunt, obvykle to nepoznáte. Pozná to až vinař nebo jeho zákazník. Tam se potom násobí škoda, která nekvalitou vzniká,“ vysvětluje Jan Kašpar. 

Náročná cesta

Kůra určená pro výrobu zátek se nejprve omývá horkou vodou, aby se narovnala a lépe se s ní pracovalo. Poté se nařeže na menší kusy a vytřídí. Špunty se z vybraného korku vyrážejí většinou ručně. Následně se dokonale očistí, zbrousí do hladka a v bubnu, jenž se nápadně podobá obří automatické pračce, se zbaví prachu a choroboplodných zárodků. Další úprava pak zaručuje, že výrobek hladce vklouzne do hrdla láhve i vyklouzne ven a že bude dostatečně odolný vůči tlaku i pružný v tahu. 

Poté co špalík dubové kůry absolvuje popsaný náročný proces, přijde ještě na řadu jakýsi „zásah vizážisty“, kdy se na povrch zátky vypálí obrázek či text podle přání zákazníka. Pak už špunty putují k vinařům a hlavně – rychle do láhví! Po ošetření by se totiž měly použít nejpozději do 4–6 měsíců; poté mohou nežádoucím způsobem tvrdnout a při lahvování se i drolit. 

Z Čech do světa 

Kvalitně vyrobený špunt má zcela zásadní význam i pro samotné víno. Záleží samozřejmě na odrůdě, stáří a způsobu skladování – v zásadě je však možné říct, že bílému „prodlužuje život“ a červené „nechává dýchat“. Dobrá zátka přitom nesmí moku předat nic ze své typické vůně. Není divu, že si kvalitní špunty pochvaluje řada moravských i českých vinařů, ale také výrobců ze Slovenska, Polska, Maďarska či Litvy. „Například v Rakousku snad už nekoupíte láhev šampaňského, kde by nebyl náš špunt,“ dodává Kašpar.

TIP: Dubový poklad: Na skutečně kvalitní korek pěstitelé čekají i 50 let 

Rodák ze Zlína má pestrou pracovní minulost zahrnující manažerské pozice a zaměstnání v Londýně či Nikaragui, a to v době, kdy v zemi zuřila občanská válka. Na výrobu zátek však nedá dopustit. „Líbí se mi, že je špunt ze dřeva, nezapáchá, nevytváří odpad, který tady někdo najde ještě za dvě stě milionů let. Když zátku vytáhnete z láhve a hodíte do krbu, všechno se tak nějak ekologicky uzavře.“ 

Východní Afrika má nový, nečekaný problém. Odjakživa tam lidé bojují s malárií. Až doposud to ale pro ně byla spíše nemoc venkova a odlehlých oblastí, zatímco města zůstávala malárie do značné míry ušetřena. Důvodem bylo především to, že původní, africké druhy komárů, které přenášejí malárii, se množí především ve venkovské krajině přírodního rázu.

Teď se ale ve východní Africe masivně šíří nový druh komára. Například v etiopských městech jsou vodní nádrže plné komára druhu Anopheles stephensi. Jde o hlavního přenašeče malárie v Indii. V Africe se objevil teprve před pár lety. Dnes už se běžně vyskytuje ve městech v Etiopii, Súdánu a Džibuti. Místní vědci již potvrdili, že tito komáři perfektně rozšiřují místní, tedy africké kmeny malárie.

TIP: Jak porazit malárii? Pomocí léku, který pro komáry „otráví“ lidskou krev

Na první pohled by se mohlo zdát, že taková invaze není příliš závažná. Malaričtí komáři už přece ve východní Africe jsou. Problém je ale v tom, že invazní komáři z Indie jsou velmi přizpůsobení životu ve městech. Mohou se tam bez potíží množit v umělých vodních nádržích nebo třeba v loužích. To znamená, že jejich invaze přináší malárii do východoafrických měst, která až doposud byla považována za „oázu“ s nízkým výskytem této nepříjemné choroby.

Edward Kelley se narodil 1. srpna 1555 ve městě Worcester jako nejstarší syn Patrika Kelleyho. O jeho studiích víme jen velmi málo a stejně tak zůstává otázkou, zda nějaká vůbec absolvoval. Možná nějakou dobu pobýval na univerzitě Oxfordu. V rodném Worcesteru se pak živil jako lékárník a tehdy také poprvé přičichnul k alchymii, díky čemuž se později mohl stát asistentem astrologa Thomase Allena. Právě do této doby spadá jeho údajné padělání listin či mincí, kterého se měl dopustit v úřadu notáře.

Následně se Kelley stal zaměstnancem Johna Dee, pro kterého pracoval jakožto médium při jeho komunikaci s anděly. Edward Fenton, který edičně připravil Deeovy deníky a mága podle všeho velmi obdivoval, viděl právě v okamžiku setkání obou mužů moment, kdy se Johnův život navždy změnil k horšímu. 

Kolem roku 1582 se Kelley oženil s o osm let mladší Joan Cooperovou z Chipping Nortonu. K tomuto svazku ho prý přiměli údajní andělé při jedné ze seancí. Sám byl z těchto instrukcí poněkud rozladěn a tvrdil, že se ženit nechce, ale nakonec prohlásil: „nicméně s čistým svědomím tak učiním, navzdory mému slibu a profesi.“ 

Cesta ke dvoru

Do Prahy přišli oba Angličané roku 1584 a nikoli roku 1580, jak tvrdí Masarykův a Ottův slovník. V roce 1580 totiž do metropole ještě nepřesídlil ani Rudolf II., kterého chtěl Dee vyhledat. Toužil mu tehdy přetlumočit andělské poselství, jež mělo Habsburka varovat před vlastní špatností a zkažeností a zachránit jeho duši. Vše ale dopadlo úplně jinak.

Císař na nějaká napomenutí nebyl zvědavý a komunikace s údajnými anděly přitáhla pozornost Říma, který na pomoc přivolal nuncia Germania Malaspinu. Tento ohnivý kazatel se nejprve snažil jednat vlídně a obezřetně, ale Kelleyho vyzývavý a drzý přístup jej natolik rozzuřil, že si později postěžoval, že nebýt jistých okolností, vyhodil by jej z okna. Angličané tedy museli dvůr opustit a najít si azyl v Třeboni u Viléma z Rožmberka (1535–1592). 

Navzdory zdánlivému pádu se Kelley dokázal znovu vrátit na výsluní a období vymezené lety 1580 a 1590 můžeme považovat za skutečný vrchol jeho kariéry. Rudolf II. jej dokonce povýšil na šlechtice a vyznamenal erbem se lvem stojícím na zadních nohou. Jeho hvězda však měla již záhy zapadnout.

TIP: Tajemné sídlo kouzelníků a astronomů: V centru Prahy stávala alchymistická dílna

Snad kvůli svým dluhům upadl u vrtkavého císaře v nemilost, byl zatčen a převezen na hrad Křivoklát. Zde pobyl dva roky, v jejichž průběhu narůstaly dluhy, jež ho opět odeslaly do vězení, tentokrát do hradu Hněvín v Mostě. Odtud se pokusil utéci, což se ovšem nepodařilo, protože si při zběsilém kousku těžce poranil nohu. Podle Chourové pak raději požil jed a ze světa tak sešel dobrovolně.

„Světu chybí důvěra,“ prohlásil v roce 2019 generální tajemník OSN António Guterres. Podle studie tzv. Barometru důvěry, který vytváří agentura Edelman, zhruba polovina lidí nevěří vládě, médiím, nevládním organizacím či firmám. Ať už jde o bohaté a vzdělané, nebo o chudé bez univerzitního titulu, jen jeden z pěti je přesvědčen, že státní systém pracuje v jeho prospěch. Sedm z deseti Američanů „touží po změně“. Pouze čtyři z deseti obyvatel průmyslových zemí důvěřují své vládě. Šedesát procent dotazovaných Evropanů ze států Unie vypovědělo, že vlastní vládě nevěří. 

Předchozí část: Kam zmizela pravda a proč věříme lžím? Jak moc o nás rozhodují sociální sítě?

Výzkumy potvrzují korelaci mezi nedůvěřivostí a sociální nerovností, a dokonce naznačují kauzální vztah. Nejvíc nedůvěry nacházíme u těch, kdo se cítí podvedeni: u menšin, chudých, mladých či u lidí bez vysokoškolského vzdělání. Důvěra rapidně klesá v místech, kde existuje ekonomická nerovnost, diskriminace a materiální nedostatek. Obyvatelé města Flint v Michiganu, daleko od Silicon Valley, to vědí lépe než kdokoliv jiný.

Otrávené město

V řece Flint se odráží slunce. Když sejdu z pěšinky a dorazím k bahnitému břehu, spatřím ve vodě různé předměty: rezavé železné tyče, promočenou papírovou tašku, na hladině se leskne něco olejovitého. V posledních letech si město Flint zahrálo hlavní roli v temném příběhu dnešní Ameriky. Pokud si někdo myslí, že propad důvěry a kultura lží přišly teprve s digitálním světem, měl by sem zavítat a promluvit si s místními. Ti totiž ztratili důvěru mnohem dřív, než se začaly po sociálních sítích šířit dezinformace. 

Flint se stal kolébkou General Motors a celé řady značkových vozů, které automobilka vyrobila. Dnes ovšem 40 % obyvatel převážně černošského města žije pod hranicí chudoby. Finanční problémy Flintu přiměly michiganského guvernéra zbavit starostu a radu většiny pravomocí a v roce 2011 jmenovat krizové vedení. Technokraté prosadili úsporná opatření, omezující základní služby pro ohrožené skupiny obyvatel. Jedno z nich počítalo s přestavbou místní vodovodní sítě napájené z Huronského jezera. V mezičase se měla využívat řeka Flint, do níž se ovšem vypouštěla většina odpadů v průmyslovém období města. Vedení dospělo k závěru, že když se voda vyčistí a pošle do trubek domácností, ušetří se až pět milionů dolarů. Nebylo se čeho bát, technologie přece udělá ze špinavé tekutiny čistou. Nevolení úředníci plán podepsali a prohlásili vodu za nezávadnou.

Na Flint!

Při slavnostním otevření čističky si starosta připil ošetřenou vodou se slovy: „Na Flint!“ Jenže sotva ji pustili do kohoutků, začaly se množit stížnosti. Obyvatelům prý doma z vodovodu vytékalo cosi kalného a zapáchajícího, zatímco technokraté se dušovali, že je vše v pořádku. V lednu 2015 naměřily vodárny v dodávkách zvýšené množství trihalomethanů, potenciálního karcinogenu. Později testy odhalily, že voda z kohoutků v naprosté většině města obsahuje nadmíru olova. V některých domácnostech odpovídala jeho koncentrace nečištěné odpadní vodě z továrny. 

Odpovědní činitelé nejprve trvali na tom, že je tekutina bezpečná. Tentokrát však existoval odborný důkaz, který nemohli ignorovat. Voda byla tak kyselá, že staré a opotřebované trubky začaly masivně korodovat a uvolňovalo se z nich olovo. Místní továrna General Motors požádala o odpojení od dodávek z řeky, protože tekutina poškozovala kovové výrobky automobilky. Fabriku sice rychle odstavili, ale obyvatelé pili olovnatou vodu dál.

Ukládání velkého množství zmíněné látky v těle trvale poškozuje organismus, zejména u dětí. Olovo mimo jiné postihuje mozek, narušuje sluch, vyvolává změny chování a oddaluje pubertu. Následky jsou nevratné. Studie provedená v roce 2017 – tři roky poté, co začala flintským vodovodem proudit znečištěná tekutina – odhalila, proč ve městě po roce 2014 klesla porodnost. Za dobu, co Flint využíval vodu z řeky, vzrostla úmrtnost plodů o 58 %, zatímco porodnost se snížila o 12 %. Michiganský státní zástupce dává situaci za vinu zákulisním dohodám a překrucování faktů. „Podstatné byly jen finance a bilance,“ prohlásil. „Daný přístup si vyžádal řadu životů. Čísla byla důležitější než lidé a peníze důležitější než zdraví.“

Nedůvěra trvá

Část americké intelektuální elity má občas romantickou představu, že znevýhodněné vrstvy nakráčejí k volbám a pomstí se. Ve skutečnosti však slabí – ti, které utlačují, ti, kdo ztratili důvěru v systém i sebe sama – k urnám vůbec nepřijdou. Volební účast v okrsku Genesee, kde leží také Flint, poklesla během prezidentských voleb v roce 2016 o 3–4 % a hlasovat odmítli především stoupenci demokratů v chudých městech. Přímo ve Flintu zůstalo doma ještě víc občanů, s jedovatou vodou za utaženými kohoutky. Republikáni tam zaznamenali nejlepší výsledek za 28 let.

Od té doby se zásobování vodou ve městě výrazně zlepšilo. Testy agentury EPA prokázaly, že je bezpečná a obsah olova nízký. Přesto starostka Karen Weaverová ještě v roce 2019, pět let po vypuknutí krize, obyvatelům doporučovala pít pouze filtrovanou či balenou vodu. Mnoho místních se její radou řídí. Flint nejprve otrávila voda a potom lži. Zanechaly po sobě nedůvěru, jež přetrvává.

Lhát je normální

Lžeme dennodenně. Podle jisté studie šest lidí z deseti nedokáže vést desetiminutový rozhovor, aniž by dvakrát či třikrát zalhali. Po přehrání konverzace to navíc sami připouštějí. Optimističtější výzkumy uvádějí, že Američané lžou v průměru „jen“ jednou až dvakrát denně. Když stejná vstupní data zkoumali jiní vědci, zjistili, že mezi jednotlivci panuje vysoká variace: Někteří jsou notoričtí lháři, jiní nevypustí z úst nepravdu v řádu dní. 

Důležitá otázka zní: Do jaké míry lžou mocní? Mají totiž významný vliv na životy ostatních a někdy mohou na lžích vydělat. O pravdomluvnosti jedinců u moci zatím neexistuje dostatek vědeckých dat, badatelé z Columbia Business School však uskutečnili fascinující studii. Náhodně rozdělili 47 lidí do dvou skupin, na „vůdce“ a „podřízené“, přičemž první zmínění mohli v rámci role rozhodovat o ekonomickém a sociálním postavení těch druhých. Pak dostaly obě skupiny pokyn ukrást sto dolarů a snažit se přesvědčit člověka, který povahu experimentu neznal, že nic nevzali. Ten, kdo dokázal dotyčného ve své nevině utvrdit, si mohl peníze ponechat. 

Výsledky odhalily, že i kratičká role proměnila vůdce v bezostyšné lháře. Vykazovali méně kognitivních a emocionálních signálů, že neříkají pravdu, než jejich podřízení. Rozdíl však nebyl jen psychologický, ale projevoval se dokonce biologicky: Před experimentem a po něm odebrali vědci účastníkům vzorky slin a změřili jim hladinu hormonu kortizolu vylučovaného ve stresových situacích. Ve slinách vůdců se ho přitom nacházelo výrazně méně než u podřízených. Druhá skupina se cítila hůř a měla po lhaní výčitky. Výzkumníci dospěli k závěru, že „moc působila jako ochranná vrstva, umožňující lhát daleko snáz“. 

Život za závojem

Pracuji s následující hypotézou: Možnost ověřovat, vyvracet a potvrzovat informace dala lidem do rukou obrovskou moc a došlo k odhalení mnoha nepravd najednou. Zveřejnit odhalenou lež bylo náhle podstatně jednodušší. Pravda se stala dostupnější a ohrožovala staré mocenské struktury i zvyklosti. Dřívější důvěra v instituce a v ostatní členy společnosti utržila ohromné trhliny. Vznikl dojem, že všichni lžou všem, což lidem dodalo odvahu dělat totéž.

Bod obratu nastal, když si podstatná část veřejnosti uvědomila, jak často a v jaké míře vlivné osobnosti lžou. Každá společnost dává některým svým členům formální či neformální autoritu poskytovat informace o světě. Od těchto lidí se právem očekává, že budou širšímu publiku předávat pravdivé zprávy nebo že poskytnou jednotlivcům klíčové informace o jejich životě. Politici, bankéři, lékaři, novináři, policisté, učitelé… zajisté do určité míry neříkají pravdu. Dělají to, protože lžeme všichni. A jsou-li závěry zmíněné studie správné, lžou mocní lépe a nemají z toho takové výčitky.

Ještě před 30 lety žilo lidstvo za závojem neupřímnosti, který vlivným jedincům poskytoval flexibilní prostor pro mlžení a lhaní. Zmíněný závoj sice nebyl úplně stržen, ale rychle se stává průhledným. Dnes má mnohem víc lidí možnost nepravdu odhalit, protože je snazší výroky autorit důsledně prověřit. Význam technologie – přesněji řečeno Googlu – spočívá v tom, že nabízí nesmírně efektivní, snadný a levný způsob, jak pravdivost tvrzení o světě konfrontovat. Samozřejmě neodhalíme veškeré lži, ale objevíme jich mnohem víc než v minulosti. Přesvědčení, že všichni lžou, nám pak poskytuje tiché ospravedlnění: Dělá to přece každý. Ano, všichni lžeme. Ale to také znamená, že jsme zároveň všichni obelháváni. 

Názory nad fakta

Když se pravda zhroutila, lidé se uchýlili k tomu, nad čím mají kontrolu a co nelze vyvrátit: ke svým názorům, jež tu a tam opírají o příhodná či uměle vytvořená fakta. Tvrdí, že ověřené poznatky už nejsou v jejich sociální komunikaci tak důležité, nebo se nechtějí o zprávách a informacích bavit. Ať tak či onak, podle jedné studie má víc než polovina Američanů problém rozlišit faktické výroky od názorových soudů. V testech PISA to nedokázalo 68 % patnáctiletých. Otázkou zůstává, zda lidé vůbec chtějí uvedené dvě kategorie rozeznávat.

Socioložka Hannah Arendtová v knize Původ totalitarismu popisuje, jak rozostřování hranic mezi pravdou a lží, mezi fakty a názory souvisí s represivním aparátem: „V neustále se měnícím, nesrozumitelném světě dosáhly masy bodu, kdy začaly věřit zároveň všemu a ničemu, soudit, že všechno je možné a nic není pravda. Masová propaganda zjistila, že její publikum je kdykoliv ochotno uvěřit tomu nejhoršímu, bez ohledu na míru absurdnosti, a nechává se klamat vcelku bez námitek, protože stejně považuje každé prohlášení za lež.“ 

Totalitarismus, jímž se Arendtová intenzivně zabývala, zatím spí. Ale hluboký cynismus vůči pravdě, který popsala, opět vystrkuje růžky a podněcuje k násilí. Tentokrát za ním ovšem nestojí fašistické elity: Vzniká spíš zdola a mobilizuje se na internetu. Tam, kde se nerozlišuje mezi pravdou a lží, se ocitá v ohrožení samotný pokrok.

Image

Čtěte také

Život v době post-faktické: Proč světu vládne nevědomost?

Ve městě Brunswick v americkém státě Maine sídlí startup kosmických technologií bluShift Aerospace. Poslední lednový den zde dosáhli významného úspěchu, když jako první na světě vypustili raketu, která je poháněná biopalivem. Raketa letěla podle plánu zhruba do kilometrové výšky, i tak jde ale pro společnost, která se chce prosadit na trhu s vynášením malých satelitů do vesmíru, důležitý milník.

Šlo o prototyp suborbitální rakety Stardust 1.0. Raketa měří 6 metrů a může nést až 8 kilogramů nákladu. Pohání ji speciálně vyvinuté pevné biopalivo. Úkolem této rakety je prověřit jednotlivé technologie a komponenty, které se v budoucnu stanou součástí větších raket na biopalivo, vynášejících na oběžnou dráhu nanosatelity.

První komerční raketa státu Maine

Start rakety, který byl raketovou premiérou pro stát Maine, se odehrál na zasněžené ploše centra Loring Commerce Center v Limestone. Samotný test se neobešel úplně bez komplikací – během startu mrzlo a odpálení rakety předcházelo několik neúspěšných pokusů. Samotný start a let rakety do výšky zhruba 1 220 metrů ale proběhly přesně podle plánu. Raketa rovněž elegantně přistála na padáku, přesně tam, kde bylo plánováno.

TIP: Další zájemce o suborbitální lety: Exos Aerospace připravují první start

Společnost bluShift Aerospace teď připravuje dvě větší suborbitální rakety, Stardust 2.0 a Starless Rogue. Tyto rakety by měly zákazníkům nabídnout až 6 minut stavu beztíže, přičemž by jejich start měl stát do 300 tisíc dolarů (přes 6,4 milionu korun). Výhledově plánují orbitální raketu se slavným jménem Red Dwarf, který by měla vynášet na oběžnou dráhu až 30 kilogramů nákladu v ceně kolem 60 tisíc dolarů za kilogram (asi 1,3 milionu korun).

Několik měsíců po zvolení Donalda Trumpa prezidentem v roce 2017 jsem se vydal do amerického Silicon Valley. Elita v oblasti špičkových technologií se nacházela ve stavu totální paniky. To ráno visela nad Sanfranciským zálivem mlha a jemně mrholilo. Z hotelu jižně od Sausalita, kousek od mostu Golden Gate Bridge, jsem slyšel houkání lodí a pozoroval cyklisty ve větrovkách na kopcích pode mnou. Tato část Kalifornie je plná zeleně a bohatství. Když jsem cestou do San Francisca projížděl po klikaté silnici malými městečky, dýchl na mě blahobyt. V Bay Area žije více miliardářů než v jakékoliv jiné metropolitní oblasti na světě. Tři z pěti amerických společností s největší hodnotou na trhu – Google, Apple a Facebook – sídlily v roce 2019 v Silicon Valley v okruhu pouhých 24 kilometrů od sebe.

„Za posledních sedmnáct let jsem se v Silicon Valley zabydlel,“ pronesl výkonný ředitel Applu Tim Cook v roce 2015 k absolventům George Washington University. „Je to zvláštní místo. Místo, kde mají všechny problémy nějaké řešení. Panuje tu ryzí optimismus.“ Cookův proslov prozrazuje, že Silicon Valley neznamená pro zdejší vedoucí pracovníky jen kumulaci korporací toužících dosáhnout zisku. Vidí ho jako zdroj téměř mesiášského poselství o zlepšování životních podmínek lidstva. Nebo se tak alespoň tváří.

V uzavřené bublině

A pak přišel listopad 2016. Komunikační média a sociální sítě vytvořené v Silicon Valley možná propojily svět, ale rozhodně ne tak, jak si technologičtí mágové představovali. Daly vzniknout uzavřeným komunitám stejně smýšlejících lidí – názorovým bublinám, jež své členy utvrzují v jejich pohledu na svět. Jedinci patřící ke zmíněným skupinám se nesetkávali s odlišnými názory, a nic je tedy nepobízelo, aby si ověřovali fakta. 

Internetové vyhledávače a mobilní technologie umožnily okamžitý přístup prakticky k neomezenému množství informací. A dezinformací. Analýza společnosti BuzzFeed odhalila, že v posledních třech měsících prezidentské kampaně v roce 2016 se 20 nejpopulárnějších falešných příspěvků dočkalo 8,711 milionu sdílení, komentářů a reakcí. Zprávy šířené zejména na Facebooku uvozovaly titulky jako: „Papež František šokuje svět, podporuje Donalda Trumpa“, „WikiLeaks potvrzuje: Clintonová prodala zbraně IS!“ nebo „Zákon hovoří jasně: Hillary nesmí zastávat žádný federální úřad“. 

Pro srovnání: Dvacet nejpopulárnějších facebookových příspěvků zavedených médií jako Washington Post, New York Times či NBC si vysloužilo jen 7,36 milionu sdílení, reakcí a komentářů. Povolební průzkumy ukázaly, že falešným zprávám čelilo daleko víc Američanů, než se původně myslelo. V říjnu a listopadu 2016 navštívil webové stránky s těmito informacemi každý čtvrtý Američan. Facebook posloužil jako „klíčové médium fake news“.

Zlověstné výzvy

Když jsem v zimě roku 2017 vstoupil do přepychově zařízených kanceláří jedné společnosti v Silicon Valley s prostornými kuchyněmi a pohodlnými pohovkami, bylo očividné, že obvykle klidné vody spokojenosti zčeřily vlny úzkosti. „Víme, s čím máme co do činění,“ řekl mi jeden z šéfů firmy mimo záznam, protože nedostal svolení hovořit s novináři. „Uvědomujeme si, co se nám stalo, přebíráme za situaci zodpovědnost a vyřešíme ji.“ 

Působil vyčerpaně. Upřímně věřil, že jeho práce propojuje lidi. Teď měl ale pocit, jako by se ocitl v jednom z obzvlášť děsivých dílů seriálu Černé zrcadlo. Musel se vypořádat s narůstajícími zlověstnými výzvami: s lidmi, kteří podněcují k násilí, sami ho páchají a platformu, již onen muž v Silicon Valley spoluvytvářel, využívají k šíření toxického obsahu v reálném čase. Dva roky po našem rozhovoru došlo k útoku v novozélandské mešitě, odkud terorista vysílal vraždění živě na Facebooku.

Ten vysoce postavený představitel čelil velkému a dlouhodobému úkolu. Jeho platforma musela najít způsob, jak vymýtit lživé informace nebo před nimi uživatele alespoň varovat. „Nemáme šanci zvládnout to v dohledné době pomocí umělé inteligence. Budeme muset najmout lidi. Ale pokud začneme prověřovat a upravovat obsah, změníme se v to, co jsme nahradili. Stane se z nás tradiční médium.“ Děsila ho představa, že budou muset monitorovat obrovská kvanta informací, určovat, co je pravda, mírnit přetrvávající konflikty ohledně obsahu – zkrátka a dobře dělat práci šéfredaktora v novinách s bezpočtem přispěvatelů. 

Šíří se napětí

Nyní máme jasnější představu, jak YouTube, Google, Facebook, Twitter a další sítě napomáhají rasistům a zasévačům nenávisti po celém světě, kteří je využívají k rozšiřování lží rozvracejících společnost. V Myanmaru se přes Messenger šířila štvavá kampaň prohlubující napětí mezi většinovými barmskými buddhisty a muslimskou menšinou Rohingů, jež vedla k jejich genocidě. Německá studie odhalila, že facebookové příspěvky xenofobů krajní pravice zaznamenávají útoky na přistěhovalce a zároveň je předpovídají. Nejvyšší korelaci vykazovaly oblasti s největší sledovaností sociálních médií. 

Zpráva mezinárodní internetové iniciativy Avaaz z roku 2020 označila algoritmus Facebooku ve vztahu k boji proti nákaze nemocí covid-19 za „největší hrozbu pro veřejné zdraví“. Podle uvedeného reportu měl obsah nejsledovanějších webových stránek šířících dezinformace v oblasti zdravotnictví na Facebooku téměř čtyřnásobek zhlédnutí oproti obsahu předních zdravotnických institucí. Velké společnosti provozující sociální média nyní zavedly intenzivní kontrolní mechanismy a snaží se distancovat od produkce fake news i od radikální rétoriky, jež na jejich platformách vzkvétá. Vynakládají finance na výzkum, monitoring a tvorbu filtrů problematického obsahu. Ale stačí to?

Kdo může za co

Jednání internetových gigantů a veřejná diskuse obecně se opírají o několik předpokladů: Zaprvé, sociální sítě sehrály zásadní roli během Trumpova vítězného tažení a při šíření fake news ruské propagandy. Zadruhé, sociální sítě lze napravit a proměnit je v platformu pravdivých informací. Zatřetí, lidé vždy nevyhnutelně zabloudí do džungle dezinformací, a proto je musíme před fake news chránit.

Všechny uvedené premisy jsou ovšem problematické, ne-li úplně scestné. Sociální sítě nebyly jedinými ani hlavními médii pro šíření konspiračních teorií. Působily zanedbatelně ve srovnání s obvyklými faktory, jež vítězství ve volbách ovlivnily – tedy se zprávami mainstreamových médií, nezřídka falešnými; s politickými preferencemi a volební účastí; s protestními hlasy modrých límečků. Jinými slovy, virtuální svět na situaci nic nezměnil, pouze odrážel již existující trendy a možná je vyhnal do větších extrémů.

Snaha korporací ze Silicon Valley napravit systém je v rozporu s realitou, kterou tyto firmy samy podnítily. Nové médium uživatelům sdělovalo, že každý má právo vyjádřit svůj názor a že nejdůležitější je cítit se při kontaktu s ostatními na sociálních sítích dobře – do háje s fakty a filtrováním informací! Korporace k jejich konání motivoval zisk a zbohatlíci z Bay Area to dobře vědí. Do algoritmů sociálních médií lži skvěle zapadají, a čím skandálnější jsou, tím víc pozornosti poutají. Tvoří součást daných sítí, a nikoliv jako paraziti, nýbrž coby symbionti.

Slastné a hříšné lži

Třetí předpoklad má nejslabší základy. Názor, že jsou lidé oběti či hlupáci vyžadující ochranu, se neopírá o empirická data. Spousta uživatelů si dobře uvědomuje, že čtou – a někdy dokonce i šíří – dezinformace a smyšlené zprávy. Podle výzkumu společnosti Ipsos z roku 2018 provedeného v 27 zemích souhlasilo celých 65 % z 19 tisíc dotazovaných s tvrzením, že většina lidí žije „na internetu ve svých bublinách […], komunikují pouze s těmi, kdo jsou jako oni sami, a vyhledávají názory, s nimiž souhlasí“. Víc než třetina respondentů přiznala, že mezi takové jedince patří. Šest z deseti dotazovaných uvedlo, že žádná fakta už nikoho nezajímají, „všichni věří jen tomu, čemu věřit chtějí“. 

V rámci studie výzkumného centra Online Civic Culture Centre na Loughborough University se čtyři z deseti oslovených britských uživatelů sociálních médií přiznali ke sdílení zpráv, o nichž se později dozvěděli, že jsou smyšlené či nepřesné. Jeden z šesti respondentů připustil záměrné šíření materiálu s vědomím, že není pravdivý. Nejčastější odpověď na otázku, proč vůbec na sítích sdílejí politické zprávy, zněla, že tím vyjadřují své pocity. Téměř pětina vypověděla, že chtěli naštvat ostatní. 

Massachusetts Institute of Technology v rozsáhlé studii z roku 2018 zkoumal 126 tisíc zpráv, jež v průběhu poslední dekády sdílely tři miliony uživatelů Twitteru. A ukázalo se, že pravda prohrává na celé čáře. Falešné informace měly větší sledovanost a šířily se šestkrát rychleji než ty pravdivé. Co je však důležitější – za uvedený výsledek nemohli internetoví boti, tedy automatické účty řízené zainteresovanými stranami, nýbrž skuteční uživatelé. Podle vědců kultura lží vzkvétá, protože je „šíří především lidé, nikoliv roboti“. V kontextu s tím, co o sobě respondenti ve výzkumech sami prozradili, se rozšiřování lží po internetu zdá být jakýmsi hříšným potěšením.

Image

Čtěte také

Kam zmizela pravda a proč věříme lžím? Opustili nás tradiční autority?