Privilegium římskoněmeckého krále Richarda z Cornwallu, které zajišťovalo dědičnost českého trůnu Přemyslovcům jak v mužské, tak ženské linii, by si jistě vydobylo na poli dějin práva velkou pozornost. Problém je v tom, že privilegium se do dnešních dnů nedochovalo a o jeho existenci se dozvídáme pouze prostřednictvím dobových kronik, které ho reprodukují v neúplné podobě. Vzhledem k této skutečnosti se dodnes vedou polemiky o tom, zda listina vůbec kdy spatřila světlo světa a zda není jen výplodem fantazie středověkých kronikářů.

Kdo na uprázdněný trůn?

Je zajímavé, že veškerá dochovaná pramenná svědectví o privilegiu pochází nikoliv z doby jeho možného vzniku, spadajícího do časů krále Přemysla Otakara II., ale až z momentu uplatnění dokumentu v nástupnické praxi. Dne 4. srpna 1306 totiž po útoku dýkou zahynul v Olomouci poslední mužský představitel přemyslovské dynastie, teprve šestnáctiletý král Václav III. 

Kdo Václava III. zavraždil, dodnes nevíme, ale násilná smrt mladého kralevice ukončila více než čtyřsetletou vládu přemyslovského rodu v českých zemích. Před českou šlechtou tak náhle vyvstala otázka, kdo usedne na trůn, který byl až doposud vyhrazen členům z řad vládnoucí dynastie, která svůj původ odvozovala od legendárního Přemysla Oráče.

Výmysl kronikáře Žitavského?

Autor Zbraslavské kroniky Petr Žitavský uvádí, že na sněmu v Praze, kde se mělo rozhodnout o volbě nového českého krále, byly ve prospěch Jindřicha Korutanského, manžela Anny Přemyslovny, předloženy jakési císařské listiny. Údajně v nich stálo, že „…kdyby některý z českých králů odešel bez mužského potomstva z tohoto života, že se má dcera těšiti témuž právu v království jako syn, aby někdy nepřetrhla dravost smrti nit královského pokolení…“ O těchto listinách se zmiňuje i německý kronikář Otakar Štýrský, který navíc uvádí, že je získal Přemysl Otakar II.  

Na základě těchto indicií dospěl historik Josef Šusta k závěru, že by se mohlo jednat o listiny, které vydal Richard z Cornwallu někdy mezi léty 1265–1271, tedy v době kdy měl Přemysl Otakar II. pouze dvě dcery a reálně tak hrozilo, že zemře bez mužských potomků. Šustovu teorii podpořil i historik Václav Novotný, který privilegium datoval do roku 1265. 

Nověji se pak otázkou Privilegia zabýval historik Martin Wihoda a ten správně zdůraznil, že Richard z Cornwallu nebyl nikdy císařem, ale pouze králem a není známo, že by vydával listiny pod autoritou císařské pečeti. Ale vzhledem k dobré informovanosti kronikáře Petra Žitavského nelze předpokládat, že by si spletl královskou hodnost s císařskou.

V úvahu tak připadají tři kandidáti, kteří disponovali císařským titulem a mohli tak privilegium vydat: Ota IV. (císařem 1209–1218), Fridrich II. (císařem 1212–1250) a jeho syn Konrád IV. (císařem 1250–1254). Avšak pouze Fridrich II. vystavil českým zemím privilegia, a to nám dobře známou Zlatou bulu sicilskou (1212) a Zlatou bulu ulmskou (1216). Navíc všichni tři císaři vládli v době, kdy si Přemyslovci rozhodně nemohli stěžovat na nedostatek mužských potomků. 

Korutanec, nebo Habsburk?

Jak je možné, že se Privilegium do dnešních dnů nedochovalo ani v originále, ani v opisech? Šusta tuto poněkud zarážející skutečnost vysvětluje odvezením některých významných českých listin z Prahy do Vídně Habsburky roku 1306. Největší šance na český trůn, měl totiž po olomoucké vraždě již zmíněný Jindřich Korutanský.

Ještě za života Václava II. byl korutanský vévoda zasnouben s jeho nejstarší dcerou Annou a poté co Václav III. vyjel na válečnou výpravu do Polska, svěřil správu Českého království právě Jindřichovi, který tuto funkci vykonával i po vraždě mladého kralevice. Ani českým předákům nebyla volba Korutance proti mysli, jak ostatně dokládá Petr Žitavský: „ …ale větší, i když ne rozumnější část lidí žádala si za krále Jindřicha, vévodu Korutanského, proto, že měl za manželku starší královskou dceru…“

O události v Čechách se ale začal velmi brzy po smrti Václava III. zajímat římský král Albrecht Habsburský, který vycítil svou příležitost. Na počátku října 1306 vpadl se svým vojskem do Čech a donutil místní šlechtu, aby přijala za krále jeho syna Rudolfa. Čeští pánové neměli jinou možnost než Rudolfa přijmout. Válku si zadlužené a vyčerpané České království nemohlo dovolit, a tak čeští předáci přistoupili na Albrechtovy podmínky a zvolili králem Rudolfa Habsburského.

Zničili listinu ve Vídni?

Ačkoliv byl tedy Rudolf „řádně“ zvolen českým sněmem za krále a pojal za manželku královskou vdovu Elišku Rejčku, dosáhl královské koruny jen díky mocenskému nátlaku a obratné diplomacii svého otce. Říjnový zemský sněm v Praze byl pouhou formalitou potvrzující již dříve sjednané dohody a Rudolfovy nároky na český trůn nijak neposílil ani sňatek s Eliškou Rejčkou. Ta sice byla královskou vdovou, ale nebyla přemyslovské krve a podle dědického práva tak neměla na České království žádný nárok.

TIP: Náhlá smrt „krále Kaše": Usilovala česká šlechta o život Rudolfa Habsburského?

Svého slabého právního postavení si byli vědomi i sami Habsburkové, a proto nechal Albrecht ještě před koncem roku 1306 převést část českého korunního archivu do Vídně. K navrácení archivu vyzval po bitvě u Mühldorfu roku 1322 král Jan Lucemburský. Je však možné, že tato sbírka listin nebyla vrácena celá, a že některé listiny zůstaly ve Vídni nebo byly již dříve zničeny, neboť představovaly pro Rudolfa určité nebezpečí, že jeho pozice jako českého krále bude zpochybněna.

Nerozluštěná záhada

Dnes už asi jen těžko zjistíme, jaký měl Petr Žitavský přístup k archivu důležitých dokumentů. Faktem však zůstává, že Zbraslavská kronika je jediným „důvěryhodným“ pramenem, který se zmiňuje o existenci Privilegia Richarda Cornwallského. Všechny další vycházejí právě z ní. A tak nelze s jistou potvrdit, ale ani zcela vyvrátit existenci jakýchsi „císařských“ privilegií, které by v případě vymření rodu po meči dávaly právo na český trůn dcerám přemyslovského rodu. Není jasné, kdo listinu či listiny vydal a neznáme ani její přesný obsah.

William Lubbeck se narodil v sasko-anhaltském Püggenu. V srpnu 1939 byl povolán do Wehrmachtu a zařazen k 13. rotě těžkých zbraní u 58. divize, v jejíchž řadách podstoupil bojový křest při tažení do Francie. Na jaře 1941 se divize ocitla ve svazku skupiny armád Sever, která se připravovala na invazi do SSSR.

Před branami Leninova města

Za mrazivé zimy 1941–1942 se Lubbeck zúčastnil obléhání Leningradu. Před poklidem v zákopu preferoval intenzivní kontakt s nepřítelem a stal se předsunutým pozorovatelem, což znamenalo neustálé střety se sovětskými odstřelovači, léčky partyzánů i přímé útoky rudoarmějců. Poté Lubbecka čekala série těžkých bitev u řeky Volchov, podél koridoru k Demjanské kapse, u Novgorodu nebo v okolí Ladožského jezera.

V září 1943 si vysloužil Železný kříž první třídy a byl odeslán do důstojnické školy v Drážďanech. Na frontu se vrátil koncem léta 1944, kdy už Wehrmacht ustupoval. Lubbeck se ujal velení své původní roty a v jejím čele absolvoval tuhé boje od lotyšské Rigy až po litevský Memel, při nichž se 58. divize střídavě stahovala na západ a přecházela do protiútoků.

Přes Balt do bezpečí

V dubnu 1945 jednotka čerstvě povýšeného kapitána uvázla ve Východním Prusku v dopravní zácpě a téměř celá padla za oběť leteckým úderům. Wilhelm přežil a podařilo se mu nalodit na torpédoborec, který 7. května po mnoha peripetiích doplul do dánského přístavu již ovládaného Brity.

TIP: Hon na sabotéry: Příběh tajemného Povstalce z obklíčeného Leningradu

Následujícího dne se Lubbeck dozvěděl, že válka skončila, a putoval do zajateckého tábora. Po propuštění se protloukal zbídačeným Německem a podařilo se mu dostat na rodinný statek v sovětské zóně. Po šesti letech se raději rozhodl zemi opustit. S rodinou emigroval do Kanady a nakonec se usadil v USA, kde přijal jméno William a sepsal paměti o svých válečných zážitcích pod názvem Před branami Leningradu.

Blíženci patří mezi zvířetníková souhvězdí, na ekliptice se nacházejí mezi Rakem a Býkem. Nejlépe se dají pozorovat v únoru a nejvýraznější stálice souhvězdí vytvářejí na obloze nepravidelný obdélník. Nejsnáz však Blížence identifikujete pomocí dvou nejjasnějších hvězd, Kastora a Polluxe, jež od sebe na nebi dělí jen 4,5°.

Podle řecké báje znázorňuje obrazec dvojčata Kastora a Polluxe, syny spartské královny Ledy a bratry trojské Heleny. Polluxe zplodil Zeus, který Ledu svedl v podobě labutě. Kastor měl podle jedné z verzí za otce také Dia, podle jiné královnina manžela Tyndarea. Ve druhém případě byl tedy, na rozdíl od Polluxe, smrtelný. Po bratrově skonu nechtěl Pollux sám pobývat mezi bohy, proto oba sourozenci střídavě putují mezi Olympem a podsvětím. 

Hvězdy a zajímavé objekty

Oranžový obr Pollux představuje sice v Blížencích hvězdu Beta, je však jasnější než Kastor coby Alfa. Dosahuje 1,1 mag a jde o Zemi nejbližšího hvězdného obra, vzdáleného 34 světelných let. Průměrem překonává Slunce asi devětkrát a hmotností dvakrát. Jeho naoranžovělou barvu lze rozlišit už při pohledu pouhýma očima. Jedná se o osamocenou stálici, zatímco Kastor tvoří složitou šestinásobnou soustavu: Viditelné složky A, B a C jsou samy spektroskopické dvojhvězdy. Při pohledu bez přístroje se však Kastor jeví jako jeden světelný bod, dosahující 1,6 mag.

Už při pozorování amatérským dalekohledem je možné rozlišit několik zajímavých objektů: například vícenásobný hvězdný systém Kastor, pozoruhodnou planetární mlhovinu NGC 2392 či jednu z nejkrásnějších otevřených hvězdokup M35. Celkem známe v souhvězdí 67 objektů z NGC katalogu a čtyři stálice jasnější než 3 mag.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Vodnáře, 18. února v 11:44 SEČ vstoupí do znamení Ryb.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – nepozorovatelná
• Mars – viditelný v první polovině noci
• Jupiter – nepozorovatelný
• Saturn – nepozorovatelný
• Uran – viditelný v první polovině noci
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v únoru 2021

• 3. února – setkání Měsíce a Spiky z Panny na ranní obloze; vzdálenost cca 5,5°
• 6. února – setkání Měsíce a Antara ze Štíra na ranním nebi před rozedněním; vzdálenost cca 5,5°
• 18. a 19. února – setkání Měsíce a Marsu na noční obloze: 18. 2. vzdálenost cca 5°, 19. 2. cca 9°; nedaleko viditelná i otevřená hvězdokupa Plejády v Býku
• 20. února – setkání Měsíce a Aldebaranu z Býka na nočním nebi
• 23. února – setkání Měsíce a Polluxe z Blíženců na noční obloze 
• 26. února – setkání takřka úplňkového Měsíce a Regula ze Lva na nočním nebi

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Na obdělávaných polích se často hýbe s půdou. Není divu, že se tam občas nacházejí zajímavé věci, včetně dávných pokladů. Potvrzuje to i nový objev v Polsku. Na kukuřičném poli poblíž vesnice Słuszków, asi 23 km severovýchodně od Kališe se podařilo nalézt středověký poklad, starý asi 900 let. Obsahuje ingoty stříbra, zlaté prsteny a asi 6 500 stříbrných mincí.

Archeolog Adam Kędzierski z Polské akademie věd využil pomoci místních a s detektorem kovů loni v listopadu zkoumali lokalitu, kde byl v roce 1935 objeven jeden z největších pokladů mincí v historii polské archeologie. Při průzkumu narazili na keramickou nádobu, která se ukrývala jen asi 30 cm pod povrchem. V nádobě pak nalezli celý poklad. Nález druhého významného pokladu na tomto místě ukazuje, že zřejmě šlo o významné středověké sídlo či dokonce rezidenci polského knížete.

TIP: Na farmě v Maďarsku se podařilo objevit 500 let starý poklad

Ve třech lněných váčcích vložených do košíku tam bylo uloženo více než 6 600 cenných předmětů. Většina minci jsou stříbrné křížové denáry, které mají vyražený velký kříž. Nejde jen o polské mince, ale i české, dánské, maďarské a německé. Za pozornost stojí ale hlavně čtyři nalezené zlaté prsteny. Zlaté šperky totiž byly v době vzniku pokladu v Polsku velmi vzácné. Poklad pochází cca z roku 1105 a mohl prý patřit polskému knížeti Zbyhněvovi z rodu Piastovců, který vládl v Polsku v letech 1102 až 1107.

Ve Stockholmu si můžete prohlédnout královský palác, honosné secesní divadlo se zlatými sochami, ale také třeba gigantickou válečnou loď ze dřeva s největší palebnou silou své doby. Ve skandinávském přístavu s pestrými dějinami se však vystavování bohatství na odiv příliš nenosí – zlato tam najdete nanejvýš v muzeu či v historických budovách.

Jde sice o sídlo parlamentu i královské rodiny, ale Švédové pociťují averzi ke všemu, co zavání hierarchií a rozdělováním společnosti. Nezávisle na postavení, snad jen s výjimkou monarchů, se všichni oslovují křestními jmény. Přijde-li tedy někdo z občanů za premiérem, ani ho nenapadne říct „pane Löfvene“. Čelný představitel země zůstává pro Švédy jednoduše Stefanem. 

A přestože je severská země monarchií, na šlechtické tituly se tam příliš nehledí. Nynější král Karel XVI. Gustav se oženil se „ženou z lidu“ v době, kdy to mezi evropskou aristokracií nebylo příliš běžné. A také prosadil zákon, který přiřkl právo na trůn prvorozenému dítěti bez ohledu na pohlaví. 

Hřejivá socha u divadla

Na břehu zálivu Nybroviken se rozkládá náměstí Nybroplan. Shlíží na něj velkolepá budova Královského dramatického divadla v secesním stylu, dokončená v roce 1908. Stánek umění se zlatými sochami sice představuje ozdobu města, ale svému tvůrci Fredriku Lilljekvistovi obrazně zlomil vaz. Architekt totiž 2,5krát překročil rozpočet a budoucí investoři si pohlídali, aby už nikdy nedostal na starosti žádný velký projekt. 

Kromě impozantního exteriéru divadla můžete obdivovat i jednu nezvyklou skulpturu: Není ze zlata, nýbrž z bronzu, a u rohu budovy stojí teprve krátce. Jde o poctu oblíbené herečce Margarethě Krookové, jež zemřela v roce 2001 na rakovinu. Svou diagnózu znala a zatvrzele odmítala, aby někdo vytvořil její posmrtnou sochu, protože zmíněná díla považovala za studená a neživá. Podobizna umělkyně nakonec spočinula na místě, kde Margaretha s oblibou kouřila o pauze během představení. Její kolegové si přitom s výhradami zesnulé přítelkyně chytře poradili: Socha ukrývá topné zařízení, které ji celoročně ohřívá na 37 stupňů. Zejména v zimě se proto těší značné oblibě, lidé se k ní tisknou a hladí jí břicho, takže je celé vyleštěné.

Dvakrát zdarma

Historické centrum Stockholmu s fasádami ve veselé paletě žluté, červené a oranžové představuje čtvrť Gamla stan neboli „staré město“ na ostrově Stadsholmen. Až se nabažíte toulání místními uličkami, můžete vystoupat na nedaleký kopec Monteliusvägen, odkud lze historické věže a stavby obdivovat v panoramatu s jezerem Mälaren. Výhled vás ohromí v jakoukoliv denní či noční dobu, ale obzvlášť krásný bývá při východu či západu slunce.

Pokud máte při návštěvě švédské metropole hluboko do kapsy, můžete navštívit i dvě galerie zdarma. Na bezplatnou prohlídku lákají fantaskní sochy zvířat a kovové konstrukce kolem muzea moderního umění Moderna Musset na ostrově Skeppsholmen. Dílo nazvané Ráj vytvořili Švýcar Jean Tinguely a Francouzka Niki de Saint Phalleová původně pro Světovou výstavu 1967 v kanadském Montrealu. Později ho umělci věnovali stockholmskému muzeu výměnou za bezplatnou údržbu. Druhou nezvyklou galerií ve městě se poněkud překvapivě stalo místní metro.

V nejdelší galerii světa

Stockholmské metro zahrnuje sto stanic, přičemž menší část se nachází pod zemí a zbytek na povrchu. Devadesát procent z nich se pyšní výzdobou, jež vznikla mezi lety 1953 a 2003: V nejdelší galerii světa, jak se také dráze říká, vystavuje svá díla na 150 umělců. Jízdenka na 75 minut stojí v přepočtu 130 korun, takže můžete vyzkoušet, kolik stanic za tu dobu zvládnete navštívit.

TIP: Po střechách švédské metropole: Stockholm očima kominíků 

Každému se líbí něco jiného, ale určitě si nenechte ujít zastávku Tekniska Högskolan, která se inspirovala fyzikou a přírodními zákony. Ze stropu visí Newtonovo jablko a najdete tam i odkaz na Johannesa Keplera, Mikuláše Koperníka či Leonarda da Vinciho. Za vidění stojí také Stadion s barevnou duhou na modré stěně, T-Centralen s folklorními motivy švédských vesnic či Solna Centrum, kde jízda po eskalátorech dolů připomíná bránu do pekla díky černé podlaze a sytým odstínům oranžové na zdech. 

Lidé se v dnešní době dožívají vyššího věku. To ale také bývá spojené s rozvojem neurodegenerativních chorob a demence, které v rozvinutých zemích postihují zhruba jednoho seniora nad 65 let věku z deseti. Proto jsou velmi užitečné poznatky, které mohou přispět k posilování odolnosti nervové soustavy a duševní čilosti v průběhu stáří.

Týká se to i spánku, kolem něhož koluje celá řada mýtů. Jak lidé stárnou, jejich spánek se mění a častěji si dopřávají odpolední „šlofíky“. Vědci se ale doposud neshodli, zda takové odpočinky lidem pomáhají, nebo zda jde o symptomy nastupující demence. Na tuto otázku se zaměřil tým čínských odborníků.

Odpolední spánek prospívá duševní kondici

Badatelé studovali celkem 2214 zdravých seniorů starších 60 let, kteří pocházeli z různých čínských měst. 1534 z nich si pravidelně dopřávalo odpolední odpočinek, zbylých 680 nikoliv. Za odpolední odpočinek přitom považovali minimálně pětiminutový a maximálně dvouhodinový spánek, k němuž dochází po obědě. Lidé v obou skupinách, poměrně překvapivě, spali v noci stejně dlouho, zhruba 6,5 hodiny.

TIP: Riziko života u dálnic: Lidé v jejich blízkosti častěji trpí demencí

Vědci u všech účastníků detailně sledovali jejich zdravotní stav, kondici a také mentální schopnosti, včetně testů zaměřených na odhalování demence. Výsledky měření a testů ukázaly, že lidé, kteří po obědě pravidelně odpočívají, jsou méně náchylní k demenci a jejich mentální výkony jsou v řadě ohledů vyšší, ve srovnání s lidmi, kteří si šlofíky nedopřávají.

První bojové vystoupení 1. československého samostatného polního praporu při obraně obce Sokolovo v březnu 1943 na sebe upoutalo značnou pozornost. O úspěších Čechoslováků vydala oficiální komuniké sovětská informační kancelář a v londýnském rozhlase o nich hovořili Edvard Beneš a Jan Masaryk. Tvrdý boj a následující ústup si však vyžádaly ztráty na životech i zajatce. Nacistům se tak naskytla příležitost, kterou hodlali bezezbytku využít. 

Propagandistická kampaň 

Nacistická bezpečnostní služba SD podrobně monitorovala světové ohlasy na zapojení československé jednotky do bojů na východní frontě. V protektorátu zajímal německé zpravodajce především názor obyvatelstva, mezi kterým se začaly šířit pověsti o činnosti nějaké české „legie“. Ta je prý početná a její vojáci bojují statečně. Za této situace se velení německé armády dohodlo s nacistickými špičkami v protektorátu, že zajatce získané u Sokolova dopraví do Prahy. 

O celou věc se živě zajímal i státní ministr Karl Hermann Frank, který zorganizoval setkání pěti vybraných zajatců s novináři. Představeni byli jako desátník Jiří Šmolík, desátník Imrich Kuric, desátník Karel Egger, vojín Vasil Maksimišinec a muž uvedený pouze jako „Karel“ (s odůvodněním, že jeho rodina zůstala v Rusku a on se bojí o její bezpečnost). Ve skutečnosti šlo o vojína Františka Šnajdra. Novinářům vyprávěli o svých osudech a pár dní poté proběhlo jejich naaranžované setkání se zástupci různých povolání, jimž barvitě líčili „skutečnou“ situaci panující u naší jednotky v Sovětském svazu. Ironií osudu byli tito muži u své jednotky považováni za padlé a „in memoriam“ obdrželi Československý válečný kříž 1939. 

Židé a bolševici

Vrcholem propagační kampaně se stala publikace Váleční zajatci vypovídají, vydaná v říjnu 1943 hned dvakrát po sobě. Snažila se vzbudit dojem, že československá jednotka na východní frontě má nečeský charakter a mužstvo tvoří hlavně Židé a Rusíni doplnění volyňskými Čechy. Všichni jsou pod vlivem bolševické propagandy.

Sokolovo prezentovali jako totální fiasko. Šmolík zde byl citován takto: „O nějakém odporu naší jednotky nemůže být vůbec řeč. Z věže kostela jsem mohl boj dobře přehlédnouti a zjistil jsem jen tolik, že naši lidé horempádem prchali zpět nebo se hroutili v ohni kulometů německých pancéřů.“

TIP: Mohla nacistická propaganda podlomit morálku amerických vojáků?

Publikace obsahovala i svědectví o otřesných podmínkách v sovětských lágrech, kterými vojáci před začleněním do československé jednotky prošli. Tady zřejmě nebyli ve svém líčení daleko od pravdy. Nemohlo to však změnit nic na skutečnosti, že propagační akce skončila neúspěšně. České obyvatelstvo jí ve své velké většině nevěřilo. 

A jak skončila ona pětice zajatců? Stopy po Eggerovi mizí v některém z nacistických koncentračních táborů. Ostatní byli po válce obviněni z vojenské zrady, degradováni a odsouzeni k trestům ve výši 15 až 20 let těžkého žaláře. 

To, co se děje na Slunci, můžeme pozorovat jen nepřímo. Užitečné je například sledování slunečních skvrn, jejichž počet a velikost odrážejí intenzitu sluneční aktivity. Problém je v tom, že použitelná data o slunečních skvrnách máme k dispozici jen za posledních cca 400 let. Dále do minulosti se sluneční aktivita stopuje jen obtížně. Musejí se k tomu používat chytré nápady.

Hans-Arno Synal ze švýcarské techniky ETH Zürich s kolegy propojili astronomii s botanikou a vyčetli sluneční aktivitu od současnosti až do roku 969 našeho letopočtu, tedy pro více než 1000 let, z letokruhů stromů. V letokruzích za tímto účelem měřili množství radioaktivního izotopu uhlíku-14.

Kosmické záření a radioaktivní uhlík-14

Tento uhlík je přitom pozemský a ani ho přímo nevytváří sluneční záření. Atomy radioaktivního uhlíku-14 vznikají především díky působení kosmického záření. Sluneční aktivita přitom souvisí s množstvím kosmického záření, které zasahuje Zemi. Jednoduše řečeno, čím aktivnější je Slunce, tím lépe chráněná je Země magnetickým polem Slunce, a tím méně kosmického záření zasáhne Zemi. Proto je možné vyvodit změny sluneční aktivity ze změn množství radioaktivního uhlíku-14, například právě v letokruzích.

TIP: Nový největší solární teleskop světa pořídil první snímek sluneční skvrny

Radioaktivní uhlík-14 je v letokruzích dřeva nesmírně vzácný. Nachází se tam jeden atom uhlíku-14 na každý jeden bilion běžných atomů uhlíku-12. Badatelé i přesto dokázali analyzovat jeho množství v jednotlivých letokruzích, pomocí moderní technologie urychlovačové hmotnostní spektrometrie (AMS, anglicky Accelerator Mass Spectrometry), využívající částice z urychlovače. Díky tomu získali záznam sluneční aktivity s obdivuhodným rozlišením na jeden rok, který pokrývá více než tisíc let.

Vědci z Kalifornské univerzity v San Francisku zveřejnili závěry své (doposud nerecenzované) studie, podle které jsou za nejrizikovější povolání v souvislosti s koronavirem považováni kuchaři, lidé obsluhující balicí a plnicí linky, pracovníci v zemědělství, pekaři a stavební dělníci. U všech těchto profesí je riziko úmrtí na koronavirus dokonce vyšší než u zdravotníků, včetně těch, kteří pracují na koronavirových odděleních.

Údaje vědci čerpali z úmrtních listů zemřelých obyvatel Kalifornie od března do října loňského roku. V Kalifornii v tomto období zemřelo o 22 % více lidí ve věku 18 až 65 let, než kolik činní dlouhodobý průměr.

TIP: Povolání s příchutí smrti: Tohle jsou statisticky nejrizikovější zaměstnání

Podle vědců není primární příčinou vyšší úmrtnosti lidí z potravinářského a zemědělského průmyslu (ne)dostupnost nebo snad nízká kvalita ochranných pomůcek. Větší roli podle nich hrají socioekonomické efekty – pracovníci v potravinářství se ve větší míře rekrutují ze skupin žijících pod hranicí chudoby (roční příjem pro jednotlivce 12 760 $, případně 26 200 $ pro čtyřčlennou rodinu). Často také žijí v přeplněných bytech, kde se nákaza snadno šíří. Mnoho z nich také pracuje za nízkou mzdu, často bez zdravotního pojištění a je tak pro ně extrémně složité s nemocí ulehnout. Vyšší míru úmrtnosti vědci evidují také u Afroameričanů a Latinoameričanů, přičemž opět jde o skupiny s vyšší mírou nezaměstnanosti a lidi, kteří pracují za nejnižší mzdy.