Pomocí dálkového průzkumu a údajů z terénu se pracovníkům z Boston University a University of Maryland podařilo vytvořit velkoformátovou mapu zobrazující množství uhlíku v lesích, křovinatých oblastech a savanách afrických tropů. „Poprvé jsme dokázali určit přesnou hustotu uhlíku díky pozorování ze satelitu LiDAR, a to v místech, kde tyto hodnoty nikdy nebyly měřeny,“ říká autor studie Alessandro Baccini a jeho kolegyně Nadine Laporteová dodává: „Spolupracovali jsme s dvanácti zeměmi v tropech, abychom nasbírali potřebné údaje pro kalibraci satelitních měření.“

Spolehlivé odhady množství zadržovaného uhlíku jsou klíčové zejména k získávání informací o uhlíku vypouštěném do atmosféry v závislosti na změnách zemského povrchu a využívání krajiny. Největší změny má přitom na svědomí kácení tropických pralesů, které je považováno za hlavní zdroj skleníkových plynů. Na základě nových informací se vědci domnívají, že současné modely nadhodnocují vypouštění uhlíku do atmosféry v důsledku kácení pralesů o 11 až 12 procent.

Studie má zásadní význam pro rozvojové země v oblasti kolem rovníku, které se neustále potýkají s nutností snížit emise uhlíku a nahradit funkci pokácených pralesů. Nově získaná data také významným způsobem pomohou v boji s klimatickými změnami a přispějí k přesnější identifikaci lesů, které zadržují uhlík nejefektivněji.

Policejní stanice si možná brzy nebudou najímat ani tak lidské policisty, jako strojové inteligence. Vyšetřovatelé ve Velké Británii a Belgii právě testují umělou inteligenci, která by jim měla pomoci s tříděním a hodnocením dostupných důkazů při vyšetřování zločinů.

Jde o systém VALCRI (Visual Analytics for Sense-Making in Criminal Intelligence), který vznikl ze softwaru původně určeného pro výcvik astronautů. Evropská vesmírná agentura ESA s tímto softwarem cvičila adepty pro lety na Mezinárodní vesmírnou stanici ISS. Interaktivní program připravoval astronauty na práci v evropském výzkumném modulu Columbus, který je součástí stanice.

TIP: Umělá inteligence není všemocná: V rozpoznávání dětské pornografie zatím selhává

Tento systém kombinuje algoritmy strojového učení s analýzami obrazu. Proto je VALCRI výjimečně užitečný při zpracování tisícovek hodin záznamů z kamer a prohledávání milionů položek policejních záznamů. Dovede z nich vytěžit podstatné informace a souvislosti, které by lidé hledali velmi dlouho, a tím vyšetřovatelům usnadní řešení zločinů.

Už je dávno ve vyhnanství na ostrově svatá Helena, když si Napoleon Bonaparte píše do deníku tato slova: „Josefína je jedinou ženou, kterou jsem kdy miloval. Stále vládne mému srdci a stýská se mi po ní.“ Přitom je s ní už dávno rozvedený, dokonce na vlastní žádost, a ona je už několik let mrtvá. Ale jemu se náhle vrací ta šťastná léta, kdy Josefínu miloval vášnivě a oddaně. Dokonce i na bitevním poli na ni myslel, její dopisy nosil v záňadří své uniformy.

Jen Josefína

Píše se rok 1796. Je zima, mrzne až praští a Paříž hladoví. Vojáci se mají o něco lépe než chudina, důstojníci si dopřávají dokonce chléb i maso a pořád ještě se chodí bavit. Jedním z nejproslulejších salonů je ten, který vede Therése Tallienová. Tam čas od času zajde i čerstvě povýšený generál Napoleon Bonaparte. Uprostřed sametového polstrování a zlatých tretek se v salónu s grácií pohybuje žena, která ho v Paříži udrží déle, než předpokládal. Jmenuje se Marie-Josèphe-Rose de Tascher de La Pagerie. A on ji brzy požádá, aby si říkala jen Josefína.

Pochází z Martiniku a je to tělem i duší kreolka. Její rod byl sice původně urozený, ale postupně zchudl a Josefína tak vyrůstala spíš na třtinových plantážích a pod širým nebem, než v salonech, kde by ji učili vybranému chování. Její zuby jsou navíc úplně černé, zkažené od sladkých jídel.

Josefína Napoleonovy city zprvu neopětuje. Generál se jí zdá neobratný, příliš zahloubaný a málo lehkomyslný. Jenomže Josefína je moudrá žena a musí myslet na budoucnost. Má za sebou několik románků, ale je si téměř jistá, že žádný z jejích milenců si ji nehodlá vzít. A ona potřebuje přísun peněz pro výchovu svých dětí a nákladný život u dvora. Majetek jejího prvního manžela byl zabavený a co zachránila, vzalo dávno za své. A tenhle mladý voják byl právě povýšen, je bohatý a má o ni zájem! Odvádí si ho do svého bytu v ulici Chantereine a tráví spolu několik vášnivých nocí...Ne ona, ale Bonaparte nakonec naléhá, aby se vzali. J

Osmého března však přece jen uzavírají sňatek a tři dny po svatbě už zamilovaný Bonaparte ujíždí do Itálie ke svým plukům. Poprvé uplatňuje své charisma velkého vojevůdce. Poprvé předstupuje ten malý a navenek uzavřený muž před své vojáky, kteří s ním v budoucnu ochotně půjdou až do samotného pekla. V dubnu překračuje Pád a útočí v Rakousku, zatlačí nepřítele k Vídni. A přitom každý den Josefíně píše dopisy, jak ji miluje a jak trpí „závratí srdce“. Když se pak vrací do Paříže jako velký vítěz, je si už Josefína jistá, že udělala správně. 

Tohle že je ten nemotora?

Bonaparta teď všichni zbožňují a i Josefínu zahrnují pozorností. Má najednou víc peněz, než dokáže utratit, a je ženou jednoho z nejobdivovanějších mužů Francie. Dokonce si vyčítá, že neviděla jeho mužnost dřív. „Vskutku je tento vrchní velitel armády, rychlý ve svém rozhodování, sebejistý a vzbuzující všeobecné nadšení, oním nemotorným Korsičanem, jemuž se Josefína se svými ctiteli potají posmívala?“ ptá se Napoleonův životopisec Albert Manfred.

Josefína nebyla Bonapartovi během jeho tažení ani náhodou věrná, ví však, že se to nesmí prozradit. Pověrčivý Bonaparte totiž trvá na tom, že to ona a její láska mu přinesla konečně štěstí. Přesto je Josefína dokonalou partnerkou. V roce 1802 se Napoleon stává doživotním prvním konzulem – nejmocnějším mužem revoluční Francie, ale to mu nestačí. Chce být ještě mocnější! Proto má řadu nepřátel a zdá se mu, že Josefína je jeho jediným spojencem, i když se její milostné pletky už dávno prozradily. 

Konečně císařovnou

V roce 1804 jeho ochranka odhalí dvě spiknutí, která chtěla Napoleona sprovodit ze světa. Pod záminkou, že má v úmyslu zmařit pokusy dalších podobných atentátníků, se Napoleon rozhodne zavést dědičné následnictví. A chce také přinutit senát, aby jej jmenoval francouzským císařem. Josefína má sice děti z prvního manželství, ale nikdy víc už se jí otěhotnět nepodaří. Napoleon tedy nemůže mít dědice, kterého kvůli zavedení císařství nutně potřebuje. Zdá se, že se bude muset rozvést.

Jenže Josefína vymyslí plán, jak se udržet po Napoleonově boku: Její dcera Hortensie si vezme Napoleonova bratra Ludvíka a oni jejich potomky adoptují! Učiní je tak budoucími vládci Francie. Ano, tentokrát jí ještě plán vyšel a Napoleon souhlasí. Velkolepá korunovace může přijít. Aby nastávající francouzský císař ukázal, že nespadá pod papeže Pia VII., vytrhne mu korunu z rukou a korunuje se sám. A on také pokládá korunu na hlavu své ženy.

Nešťastný konec

Politický úspěch ale jejich vztah nadlouho nezachrání. Je čím dál tím chladnější. Jenomže zatímco dřív měla pletky Josefína, teď je má Napoleon. S jeho rostoucí slávou roste počet žen, které se kolem něj točí. A císař Francie, nejdříve zhrzený nevěrou své ženy, se začíná promyšleně mstít. Dohoda o adopci dětí vzešlých z manželství Josefíniny dcery nikdy nevstoupí v platnost. Zato polské krásce hraběnce Walewské se narodí císařský levoboček. To utvrdí císaře v přesvědčení, že on není příčinou bezdětnosti manželství s Josefínou.

Napoleon tedy začne otevřeně mluvit o rozvodu. Jenomže to byl on, kdo nedávno zavedl zákony bránící rozvodu s odvoláním na věčnost manželského svazku před bohem! Vládce sám nyní musí své zákony obejít, což se mu samozřejmě povede. Horší je říct Josefíně do očí: „Rozvádím se s tebou!“ Stále k ní není úplně lhostejný... Ale politika se neptá na city.

TIP: Hon na divokou šelmu: Napoleonův boj s evropskými mocnostmi

Napoleon si má co nejdřív vzít rakouskou princeznu Marii Luisu Habsburskou a uzavřít tak spojenectví, které navždy vystraší jeho největšího rivala Rusko. Nabízí Josefíně doživotní rentu a právo  i nadále používat titul císařovny. „Na tvém zámku Malmaison tě zahrnu růžemi,“ říká jí ve snaze urovnat napětí ze stále častějších hádek, provázených jeho výbuchy vzteku. Ale chce se jí zbavit stůj co stůj. A tak se s ní skutečně i rozvede.

V roce 1810 se znovu žení a Marie Luisa mu skutečně dá potomka. Ale štěstí mu to nepřinese – to pověrčivému císaři přinášela jeho Josefína a ta je definitivně pryč, už mu nepatří! Napoleon zažije ještě pár slavných let, ale pak přijde jedna porážka za druhou a nevyhnutelný pád. 

Kulové hvězdokupy jsou mohutnými sférickými uskupeními desetitisíců hvězd a vyskytují se ve většině galaxií. Patří k nejstarším známým systémům hvězd ve vesmíru a jejich vznik je datován do samotných počátků vývoje galaxií. V současnosti je v naší Galaxii známo více než 150 kulových hvězdokup.

Záhada prchající hvězdy

Jedna z nich, nesoucí označení NGC 3201 a na obloze ležící v jižním souhvězdí Plachty, byla nedávno zkoumána s použitím přístroje MUSE a dalekohledu ESO/VLT (Very Large Telescope) na observatoři Paranal v Chile. Mezinárodní vědecký tým objevil, že jedna z hvězd v této hvězdokupě se chová poněkud neobvykle – s periodou 167 dní se pohybuje směrem k nám a od nás rychlostí několik stovek tisíc kilometrů za hodinu.

Vedoucí autor článku Benjamin Giesers byl chováním hvězdy opravdu zaskočen: „Hvězda obíhá kolem něčeho, co je naprosto neviditelné a co přitom musí vážit čtyřikrát více než Slunce – takže to může být jedině černá díra! První černá díra, která byla objevena v kulové hvězdokupě přímým pozorováním jejího gravitačního působení.“

Vztah mezi černými děrami a kulovými hvězdokupami je důležitý, ale dosud obestřený tajemstvím. Vzhledem k hmotnosti a značnému stáří těchto hvězdokup se předpokládá, že se v nich vytvořilo značné množství černých děr hvězdné hmotnosti – vznikaly během vývoje kupy následkem exploze a kolapsu v závěrečné fázi života hmotných hvězd.

Černá díra hvězdné hmotnosti

Na základě pozorovaných vlastností hvězdy vědci určili, že se jedná o stálici o hmotnosti asi 0,8 Slunce. Hmotnost druhé tajemné složky tohoto systému pak určili na 4,36 hmotností Slunce – téměř jistě se tedy jedná o černou díru.

Protože nezářící objekt v binárním systému nelze přímo pozorovat, je zde ještě jiné možné vysvětlení (ačkoliv mnohem méně přesvědčivé). Mohlo by se jednat o trojhvězdný systém, který tvoří dvě těsně vázané neuronové hvězdy, kolem kterých obíhá pozorovaná hvězda. Tato varianta však vyžaduje, aby obě těsně vázané hvězdy měly hmotnost alespoň dvou Sluncí, a takový dvojhvězdný systém dosud nebyl pozorován.

Nedávná pozorování rádiových a rentgenových zdrojů v kulových hvězdokupách, stejně jako zachycení gravitačních vln vytvořených při sloučení dvou černých děr o hvězdné hmotnosti, naznačují, že tyto relativně malé černé díry mohou být v kulových hvězdokupách mnohem početnější, než se dříve myslelo.

TIP: Vědci jsou na stopě druhé největší černé díře v naší Galaxii

Benjamin Giesers dodává: „Do nedávné doby se předpokládalo, že téměř všechny černé díry by se z kulových hvězdokup měly rychle vytratit. Systém, jako je tento, by v podstatě neměl existovat! To však zřejmě není pravda – naše pozorování je první přímou detekcí gravitačního působení černé díry hvězdné hmotnosti v kulové hvězdokupě. Tento objev pomůže pochopit proces formování kulových hvězdokup a vývoje černých děr v binárních systémech – což je velmi důležité především v kontextu chápání zdrojů gravitačních vln.“

Komáři jsou nepříjemní a někdy nás dohánějí k šílenství. Komáři mohou také roznášet řadu nemocí způsobených bakteriemi, viry i parazity, jako například malárii, žlutou zimnici nebo horečku dengue. Jenom malárie přitom ročně zabije 1,2 milionu lidí. Jak se těchto nezvaných a nebezpečných upírů zbavit? Američtí biologové nabídli zajímavou odpověď.

Vědci připravili důmyslné experimenty, které zahrnovaly komáry připoutané na popruzích a také skenování jejich mozku. V těchto experimentech vyšlo najevo, že komáři ve skutečnosti vnímají plácání jako nebezpečí. Mohou se tak naučit, že se mají lidem vyhýbat.

TIP: Nová zbraň proti malárii: Experimentální insekticid způsobí, že komáři vybuchnou

Komáři si spojí ohrožení plácáním s typickým pachem nebezpečného hostitele, tedy člověka. Pokud přežijí a setkají se s člověkem příště, budou už možná vědět, že se mu mají raději vyhnout. Jak se ukazuje, i nepatrný hmyz se může naučit leccos užitečného pro své přežití. Plácání komárů určitě nevzdávejte, podle vědců se vytrvalost v tomto směru vyplácí.

Letos uplynulo 67 let od otevření první pobočky fastfoodového řetězce McDonald’s a podle průzkumů dnes hamburgery a hranolky z „Mekáče“ nasytí denně bezmála 70 milionů zákazníků na celém světě. Podniků s rychlým občerstvení samozřejmě existuje celá řada: Jen v USA se jedná o čtvrt milionu různých provozoven a hodnota tohoto trhu se odhaduje na 200 miliard dolarů. Důvod, proč je o pokrmy rychlého občerstvení takový zájem, netkví samozřejmě v jejich nevalné nutriční hodnotě, nýbrž v možnosti sníst je doslova za pochodu. 

Ačkoliv si ovšem fastfoody spojujeme především s moderní dobou, archeologické výzkumy ukazují, že jejich kořeny sahají mnohem hlouběji do historie – minimálně do dob římského impéria, a zřejmě ještě mnohem dál. 

Přejídání jen pro bohaté

Zajímavé svědectví o dávných antických „fastfoodech“ vydaly vykopávky v Pompejích. Město na úpatí Vesuvu, které v roce 79 pohřbila mohutná erupce, se pro archeology stalo cenným zdrojem informací o každodenním životě tehdejších obyvatel. Horký popel jej totiž dokonale zakonzervoval, a podoba místa se tak až do jeho znovuobjevení v 18. století takřka nezměnila (viz Poznání z tragédie). Dozvěděli jsme se tak, jak se stravovali běžní měšťané nejen v Pompejích, ale zřejmě i v mnohých dalších částech impéria.

Do dějin vešly zejména bohaté orgie, při nichž se stoly prohýbaly hojností rozličných pokrmů. Například „lukulské hody“ pořádané římským vojevůdcem a konzulem Luciem Lucullem dosud slouží jako synonymum opulentního stolování. Na nechvalně proslulých dýcháncích hodovali bohatí patricijové vleže, jedli rukama a snažili se pokud možno „nacpat k prasknutí“. Podle některých svědectví občas dokonce záměrně zvraceli, aby mohli pokračovat v přejídání. Přitom sledovali vystoupení spoře oděných tanečnic i kejklířů či mimů. 

Podobné povyražení si však dopřávali pouze nejvýše postavení členové vládnoucích vrstev. Naprostá většina Římanů se pompézních hodokvasů neúčastnila, neboť na to zkrátka neměla. Zatímco dnes vydá průměrná západní domácnost na jídlo měsíčně zhruba 20 % rodinného rozpočtu, tehdy šlo zřejmě až o polovinu. V některých dobách dokonce ceny potravin vzrostly natolik, že nebýt vládních dotací, nedokázala by se zhruba třetina obyvatel uživit sama a patrně by zemřela hlady. 

Dieta stará dva tisíce let

Jídelníček starých Římanů lze poměrně dobře zrekonstruovat na základě fosilizovaných zbytků potravy. Díky jejich analýze víme, že „středomořská dieta“ – oblíbená i dnes – provázela tamní populaci od počátku. Na talířích původních obyvatel Apeninského poloostrova se podobně jako v současnosti nejčastěji nacházela zelenina a ovoce, nakládané ryby a mořské plody, luštěniny a především obilí, z nějž se vyráběl pšeničný chléb či obilná kaše. Maso si naopak lidé dopřávali jen zřídka – představovalo totiž nejdražší položku na starověkém nákupním seznamu. Aby si například průměrný římský dělník mohl dovolit koupit kilogram vepřového, musel obětovat mzdu za dva pracovní dny. 

Vepřové patřilo k nejvyhledávanějším druhům masa, Římané však konzumovali i jiná zvířata, zejména ptáky. Kromě drůbeže si čas od času dopřávali také poměrně exotické pečeně z plameňáků, pávů, či dokonce pštrosů. Pokrmy z opeřenců navíc dokázali dovést k dokonalosti díky pestré škále dochucovadel: Oblibě se těšila piniová semínka, ořechy, datle, jedlé kaštany a také koření a bylinky jako koriandr, kmín, máta či sezam. Každé jídlo pak Římané bohatě zapíjeli ředěným vínem.

Oběd i večeře na ulici 

Dlouho panoval názor, že tehdejší hostince sloužily především pocestným, zatímco běžný lid si vařil doma. Romantická vize římské matrony svolávající rodinu k obědu, který připravili otroci, se však ukázala jako mylná. 

Nálezy z Pompejí potvrdily, že v tamních stísněných domech zpravidla zcela chyběly nejen prostory určené pro přípravu jídla a stolování, ale i většina kuchyňského nádobí. Vlastní kuchyň si totiž běžní obyvatelé nemohli dovolit – patřila k výsadám bohatších vrstev. Zmíněný fakt vedl vědce k domněnce, že lidé jedli tam, kde se právě naskytla příležitost: tedy zejména na ulicích, odkud si pak jídlo případně nosili domů. Nasvědčují tomu nálezy jednoduchých talířů či misek zanechaných na zcela náhodných místech v různých místnostech. 

„Je to úplně stejné jako dnes: Když si děti berou večeři do pokoje, kde se pak při jídle věnují hraní, nedělají nic jiného než jejich starořímští vrstevníci,“ shrnula Penelope Allisonová z britské University of Leicester, vedoucí archeologického týmu v Pompejích. Jediným vybavením domácnosti zjevně určeným k vaření jídla byla menší kamna, respektive zařízení na způsob grilu, jež ovšem sloužilo spíš k přípravě nenáročných a rychle hotových pokrmů. 

Sedmnáct století hamburgeru

Na základě archeologických vykopávek se většina odborníků shoduje, že na oběd či večeři mířili obyvatelé starověkého impéria do pouličních restaurací podobných dnešním bistrům či fastfoodovým řetězcům. Pozůstatky naznačují, že zmíněné provozovny měly směrem do ulice umístěn pult, před nímž se běžně nacházelo několik provizorních stolků ke krátkému posezení nad zakoupeným pokrmem. Fresky na stěnách pak zachycovaly aktuální nabídku, jež se překvapivě příliš nelišila od moderních pouličních jídel. 

Dochovaná kuchařská kniha z přelomu 4. a 5. století, připisovaná labužníkovi Marcu Gaviovi Apiciovi, dokonce obsahuje recept připomínající klasický hamburger – jednalo se o bochánek plněný mletým masem s pepřem, piniovými oříšky a omáčkou. Podobnost starořímských a dnešních fastfoodů zaujme i z jiného důvodu: Již před dvěma tisíci lety totiž zřejmě existoval koncept franšízového (řetězcového) podnikání a jeden majitel často vlastnil několik provozoven po celém městě. 

Jídlo, sex a hazard

Nejméně majetní lidé, mezi nimiž nechyběli otroci, propuštění otroci a cizinci, si nejčastěji vybírali z omezené nabídky levných vín v zařízeních zvaných „popinae“. Dál se tam zpravidla servíroval chléb, olivy a dušená zelenina. Navíc zmíněné podniky nabízely vyhledávanou možnost sexuálního povyražení nebo hazardních her v kostky, třebaže pokoušet štěstí bylo nezákonné. Jen v Pompejích, kde v době erupce Vesuvu žilo zřejmě kolem dvaceti tisíc lidí, našli archeologové pozůstatky 120 takových míst.

Nejrozšířenější typ restauračních zařízení ve starověkém Římě však představovala tzv. thermopolia. Sloužila pro nejširší vrstvy obyvatel, tedy pro chudé plebejce, kteří nedisponovali vlastní kuchyní. Již na první pohled se takové „fastfoody“ poznaly podle masivního zděného pultu, u nějž prodejce vystavoval své zboží v zabudovaných keramických nádobách. Protože je nebylo možné vyjmout a umýt, vědci usuzují, že do nich majitelé dávali pouze „suchá“ jídla jako ořechy, datle či olivy, zatímco teplé pokrmy nabízeli zvlášť. V jednom z nejzachovalejších známých thermopolií ve městě Herculaneum, které výbuch Vesuvu pohřbil stejně jako Pompeje, se našla například konvice na horkou vodu. 

Součást takových restaurací tvořily také svatyně k uctívání bohů a pokoje k přenocování, jejichž stěny byly v řadě případů hojně popsány dívčími jmény. Podle některých odborníků se jednalo o podpisy otrokyň sloužících jako číšnice; zdá se ovšem pravděpodobnější, že i některá thermopolia fungovala jako nevěstince. 

Sparta byla velmi netypickým státem s vojenskou ústavou a správou. Jediné zaměstnání plnoprávných spartských občanů? Válka a obrana vlasti! Kvůli válečným ztrátám se ale čerstvé síly musely neustále doplňovat. Proto se ve staré Spartě považovalo za jeden z největších společenských přestupků neoženit se a nemít děti.

Neženaté muže považovala společnost za bezectné, a to i přesto, že jinak pro obec udělali mnoho dobrého. Například když výborný spartský vojevůdce Derkyllidés dožadoval na přítomném mladíkovi, aby mu uvolnil sedadlo na slavnosti, chlapec ho odmítl s tím že: „Vždyť tys nezplodil toho, kdo by jednou podstoupil své místo mně.“

Drsné vítání občánků

Staří Sparťané se jako jediní z Řeků rodili hned dvakrát. Každé novorozeně muselo co nejdříve po porodu projít úřední inspekcí u starších. Stát totiž potřeboval jen silné a výkonné jedince. „Vadné“ lidské exempláře proto ihned úředně vyřadil. Pokud stařešinové zjistili, že dítě není zdravé, nebo dostatečně silné, čekala ho smrt. Pověření muži „nekvalitní“ děti odnesli do hor, kde je nechali napospas osudu.

Pokud rada naopak uznala, že je vše v pořádku, zapsala dítě do seznamu občanů a vrátila ho do „péče“ matky. Spartské ženy věděly, že ani po tomto drsném přivítání nemá jejich potomek vyhráno. Řádný Sparťan musel být od nejútlejšího věku silný, odolný, poslušný a skromný. S výchovou k tomuto cíli tak začaly okamžitě. Děti koupaly ve víně, aby byly krásné. Nedávaly jim plenky. Často je nechávaly samotné, o hladu a ve tmě, aby si zvykaly na nepohodu, která je v pozdějších letech čekala.

Nazí a bosí

V sedmi letech přebíral výchovu spartských chlapců stát. Pověření vychovatelé chlapce rozdělili do družin, v nichž od té doby trávili všechen svůj čas. Oholili jim hlavy a sebrali všechny osobní věci. S výjimkou jediného lehkého pláště museli až do svých dvacetin chodit nazí a bosí.

Není nutné připomínat, že spartské internáty nebyly určené pro slabé povahy! Ubikace představovaly obyčejné boudy, kde chlapci přespávali na stelivu z rákosí. Umývárny v nich chyběly. Nebyly totiž třeba. Chlapci měli povoleno umýt se jen několikrát za rok a k tomu ještě ve studené řece! Kromě nekonečných hodin tělocviku se Sparťané občas věnovali i škole. Naučili se číst a psát. Recitovali válečné verše, se staršími muži diskutovali o ctnosti.

Krádež jako hra

Denní příděl jídla pro spartské chlapce na talíři moc místa nezabral. Většina z nich proto trpěla hladem. Svou chudou a jednotvárnou stravu si ovšem mohli vylepšovat příležitostnými krádežemi, které Sparťané chápali jako jednoduchou strategickou hru. Děti si při krádežích měly procvičovat obratnost, lstivost a rychlost.

Pokud chlapce při lupu někdo chytil, čekal je pořádný výprask. Nikdo je ovšem netrestal za to, že kradli, ale za to, že se nechali chytit! Jeden ze starověkých spisovatelů zaznamenal, že jistý spartský mladík ukradl liščí mládě a schoval si ho do pláště. Cestou do města ho překvapil vychovatel a dlouho se ho vyptával, kde byl a co dělal. Liška se v tu chvíli uvolnila a začala nebohému chlapci drásat břicho. Mladík ale statečně potlačoval bolest a mlčel. Když vychovatel odešel, chlapec se mrtvý sklátil na zem. Své tajemství si raději vzal do hrobu!

Krvavá maturita

Nejobvyklejším spartským tělesným trestem bylo bičování. Trestaný chlapec samozřejmě nesměl projevit žádnou bolest, jinak by jej potrestali ještě krutěji. Tento zvyk se dokonce dostal i do náboženského kultu. Zatímco ostatní Řekové při náboženských slavnostech nejčastěji závodili v běhu nebo jiných atletických disciplínách, Sparťané vynalezli kratochvíli zcela odpovídající jejich tvrdé nátuře: slavnosti bičování.

Při každoročních obřadech na počest Artemidy Orthie byli spartští mladíci zasvěcováni k dospělosti pomocí obřadného bičování. Během této krvavé maturity stála u oltáře kněžka a v rukou držela Artemidinu sochu. Mladí Sparťané mlčky trpěli, jak jim bič do krve drásá těla. Vyprávělo se, že pokud měla bohyně Artemis krve málo, její socha údajně ztěžkla a kněžka tak bičující musela pobízet k lepším výkonům! Není proto divu, že mnoho mladíků se své dospělosti vůbec nedožilo.

Desetiletá vojna

Sparťané ovšem od svých dvacetin sloužili celých deset let. Až do šedesátky se navíc musel každý občan neustále cvičit v bojových dovednostech. Dá se proto říct, že tito lidé strávili v bojové pohotovosti většinu svého života. Spisovatel Plútarchos poznamenal, že pro Sparťany jako pro jediný národ světa představovala válka vítaný odpočinek od vojenského drilu. Drsná výchova skutečně nesla své plody.

V květnu 1945 tvořil páteř obrněných sil Rudé armády osvědčený střední tank T-34/85, vyznačující se vysokou pohyblivostí, silnou výzbrojí i kvalitním pancéřováním. Současně však bylo zřejmé, že se jeho koncepce dostala na hranici svých technických možností a pro poválečné období je třeba připravit podstatně modernější typ. Konstrukční cestu ukázal poměrně málo známý následovník T-44, šlo však o stroj, který stál na počátku nové řady sovětských středních tanků.

Dosavadní systém zavěšení podvozku Christie u něj nahradily torzní tyče, motor měl uložen napříč a zkušebně se u něj testovalo i nahrazení stávajícího 85mm kanonu výkonnější zbraní kalibru 100 mm. Stroj T-44 posloužil jako základ dalšího vývoje, který ještě na sklonku roku 1945 vedl k postavení prototypu označeného Objekt 137.

Ten dostal zcela novou věž a konstruktéři se dokonce pokusili nainstalovat dva dálkově ovládané kulomety umístěné nad úrovní pásů. Hlavní výzbroj tvořil kanon D-10T ráže 100 mm, který výrazně zvýšil palebnou sílu stroje, ovšem vzhledem k větším rozměrům munice jí mohli tankisté oproti starému T-34 naložit výrazně méně, u prvních verzí nového tanku pouze 20 kusů.

Nevhodná věž

V dubnu 1946 přijala čerstvě přejmenovaná Sovětská armáda stroj formálně do výzbroje pod označením T-54 a začala sériová výroba. Rozbíhala se však pomalu a typ provázela řada potíží, především s nespolehlivou převodovkou. Komplikace měla odstranit přepracovaná verze s novou věží, tvarově odvozenou od těžkého tanku IS-3. Lépe odolávala ostřelování a umožnila skladovat větší množství dělostřelecké munice.

Testy však prokázaly, že věž má závažný konstrukční nedostatek v podobě nevhodných úhlů některých skloněných partií stěn. Při zásahu se totiž projektily odrážely od stěn přímo proti horizontální části korby nad motorovým prostorem. Relativně snadno tak mohlo dojít k fatálnímu poškození celého vozidla. Roku 1951 se tedy objevila třetí a konečná podoba věže s poněkud protaženým půdorysem a především upravenými sklony stěn. Stroj s touto věží se pak začal vyrábět masově.

Nízká silueta

Hlavní výzbroj představoval zmíněný kanon D-10T ráže 100 mm, doplněný spřaženým 7,62mm kulometem SGMT a případně protiletadlovým kulometem DŠK na stropu věže. K výzbroji patřil i trupový kulomet, dálkově ovládaný řidičem, ten však byl u pozdějších verzí odstraněn. V praxi se totiž ukázalo, že řidič je plně vytížen ovládáním vozidla a vyřazení trupového kulometu technologicky zjednodušilo výrobu stroje. Tato dosud tradiční tanková zbraň se tak neobjevila ani u dalších typů.

Stroj poháněl vidlicový dvanáctiválcový diesel V-54, u pozdějších verzí V-55. Díky vhodnému tvaru věže byl T-54 výrazně nižší než západní protějšky a představoval tak cíl s mnohem menší siluetou. Na druhou stranu však jeho věž neumožňovala dostatečně sklopit kanon, což snižovalo bojovou hodnotu stroje při boji ze zakopaných postavení nebo v složitějším horském terénu či husté zástavbě. 

Nejrozšířenější obrněnec

Výroba se rozeběhla v roce 1949 a se všemi následujícími verzemi v Sovětském svazu překonala hranici 50 000 exemplářů. Licenčně se T-54 montovaly také v Polsku a Československu, především však v Číně. Se všemi verzemi, postavenými po celém světě, se tak množství T-54 a jeho klonů odhaduje minimálně na 86 000, možná však až 100 000 exemplářů. V každém případě jde o tank vyrobený v bezkonkurenčně nejvyšším počtu v dějinách. Masových rozměrů nabyla produkce roku 1953 a od základního vzoru vznikla dlouhá řada následujících verzí.

Roku 1955 se objevil T-54A s modernizovaným kanonem D-10TG, stabilizovaným v jedné rovině pomocí systému STP-1 Gorizon, hlaveň navíc dostala ejektor povýstřelových zplodin. V roce 1957 začal vyjíždět z továren T-54B s kanonem D-10T2S, vybaveným systémem stabilizace ve dvou rovinách STP-2 Cyclon. Od dubna 1959 tanky dostávaly aktivní systém infračerveného zobrazení, který umožnil řidiči, veliteli i střelci noční vidění.

Ochrana před jádrem

Od října 1955 probíhaly snahy o radikálnější modernizaci T-54, která vedla ke zkonstruování prototypu označeného Objekt 155. Hlavním požadavkem bylo zajištění ochrany proti účinkům jaderných zbraní, neboť v polovině padesátých let obě strany studené války vážně počítaly s možností, že budou zbraně hromadného ničení na evropském bojišti nasazeny v rozsáhlém měřítku.

Stroj dostal filtroventilační soupravu a další ochranné prvky, které měly osádce umožnit přežití v prostředí pokrytém radioaktivním spadem a vést dál bojovou činnost. O ochraně před dlouhodobými následky zasažení tvrdým zářením lze ovšem značně pochybovat. Sériová podoba stroje, jenž měl mimo jiné i výkonnější motor, dostala označení T-55 a vstoupila do výroby roku 1958, následně došlo na jeho licenční produkci také v Československu a Polsku. 

Řeka není překážka

Vzhledem k očekávanému průběhu útočných operací na území západní Evropy vyvinuli sovětští konstruktéři pro T-55 systém hlubokého brodění, dovolující překonávání vodních toků do hloubky 5 m a šířky 700 m. Existovala bojová verze s malým a cvičná s větším průměrem tubusu. U druhé z nich bylo možné tank právě tubusem připojeným na věžový vstupní poklop v případě technické poruchy opustit a dostat se nad hladinu.

Od roku 1961 se dodávala verze T-55A se zlepšenou protiradiační ochranou. Tanky procházely také řadou různých místních úprav i modernizací, z nichž je v první řadě třeba jmenovat verzi T-55AM2 vyráběnou v Československu v letech 1983 až 1986. Vozidla dostala především systém řízení palby Kladivo, přídavné pancéřování, zadýmovací zařízení Tuča, indikaci laserového ozáření, tepelnou ochranu hlavně a zlepšenou stabilizaci střelby. Obdobná úprava pro T-54M se nazývala T-54AM2. Šlo o poslední tanky této řady ve výzbroji Armády České republiky, jež později plně nahradila modernizovaná verze stroje T-72M.

Plusy a mínusy

Velkou nevýhodu T-55 představoval značně stísněný prostor uvnitř věže, což byla daň za celkově nízkou siluetu stroje. Nabíječ tak měl velmi těžkou práci a T-55 dokázal vystřelit zpravidla jen čtyřikrát za minutu. Naproti tomu dobře vycvičená osádka britského centurionu mohla za stejnou dobu vypálit patnáctkrát. Podle sovětské doktríny měl nižší kadenci vyrovnat větší počet nasazených obrněnců.

V Sovětském svazu skončila produkce roku 1981, v Československu až v roce 1986. Tanky T-54/55 se staly základním prvkem výzbroje všech armád Varšavské smlouvy, a přestože v 80. letech probíhala ve většině východoevropských zemí snaha o jejich náhradu generačně modernějšími T-72, až do pádu komunismu se tento program nepodařilo naplnit.

Důvodem byly zejména omezené finanční zdroje sovětských satelitů a prohlubující se politická i ekonomická krize celého východního bloku. Řada T-54/55 tak patří k nejrozšířenějším tankům světa a dodnes se přes své stáří nachází ve výzbroji nejen mnoha armád, ale i různých povstaleckých či polovojenských skupin. 

Ve výzbroji povstalců

Popisovaná řada tanků se dočkala nasazení v řadě velkých i lokálních konfliktů. Sovětská armáda je poprvé použila při přepadení Maďarska v roce 1956 a těžkých pouličních bojích v Budapešti. Tanky T-55 tvořily rovněž významné procento sil států Varšavské smlouvy, jež v srpnu 1968 provedly invazi do Československa. V následujících dvaceti letech se pak staly nedílnou součástí okupačních sil, takzvané Střední skupiny vojsk.

Sovětská armáda typ ve velkém množství používala i za války v Afghánistánu, kde se však tanky využívaly zejména k obraně základen nebo doprovodu konvojů. Největší ztráty jim způsobovali střelci s RPG a protipancéřové miny ukryté na cestách. Stroje T-55 jsou spojeny i s vysláním polské armády do ulic při vyhlášení výjimečného stavu generálem Wojciechem Jaruzelským v prosinci 1981.

T-54 a T-55 se objevily i v dalších konfliktech na území bývalého Sovětského svazu a v mnoha případech je nasazovaly obě strany. Tanky této řady se dodnes nacházejí ve výzbroji mezinárodně neuznaných separatistických republik, disponují jimi například obrněné jednotky Abcházie, Podněstří nebo Náhorního Karabachu. Přestože byl stroj již překonaný, ruská armáda jej využila také během bojů v Čečensku, kde proti ní ovšem stály gerilové formace bez vlastní těžké bojové techniky.

Po celém světě

T-55 i starší T-54 však byly nasazeny i na jiných kontinentech. Intenzivně bojovaly ve Vietnamu, kde představovaly hlavní výzbroj komunistických sil (společně se zastaralými T-34/85). Vietnamská armáda je použila i během krátké čínsko-vietnamské války (1979). Nasazení se dočkaly i za indicko-pákistánských válek, kdy se na ně spoléhala prvně jmenovaná strana, jež je vyřadila z výzbroje až v roce 2007.

Významnou kapitolu historie typu představují i války na Blízkém východě mezi Izraelem a okolními arabskými zeměmi, podporovanými sovětským mocenským blokem. Právě ohromující ztráty, které zejména syrská a egyptská armáda utrpěly během jomkipurské války, ukázaly na technické limity tanků ruské konstrukční školy i chybnou taktiku, vštípenou arabským vojákům sovětskými instruktory.

(Ne)důstojný soupeř

Stroje T-55 se nacházely také ve výzbroji irácké armády v průběhu obou válek v Perském zálivu, kdy se jasně prokázalo, že se již nemohou postavit obrněncům nové generace. Pro vynikající americké M1 Abrams nebo britské challengery již zastaralé stroje, pocházející z padesátých let, nepředstavovaly skutečného soupeře.

TIP: Sovětský tank IS-2: Postrach německých Tigerů a Pantherů (1)

Vedle výkonu 120mm hladkohlavňových kanonů stála na straně západních tankistů rovněž moderní elektronická výbava a schopnost vést přesnou mířenou palbu za dne i v noci na nesrovnatelně větší vzdálenost. Stroje T-54 a T-55 představují jeden z nejvýznamnějších typů obrněné techniky v dosavadní historii, který prošel bezpochyby rekordním počtem ozbrojených konfliktů. Dodnes se nacházejí ve výzbroji až padesáti zemí a v dalších státech jsou řádově tisíce kusů uloženy v rezervních skladech. 

Extrémně nepravděpodobné loupežné přepadení se odehrálo v ruském městě Apatity blízko polárního kruhu. Jistý mladý muž odcizil z nedalekého cvičiště obrněné pásové vozidlo a vyrazil s ním na projížďku. V úzkých ulicích města se mu ovšem řízení vymklo z rukou a obrněnec nakonec projel výlohou obchodu s potravinami.

Podle svědků mladík následně vyskočil ven, zběžně a značně vrávoravou chůzí (údajně byl opilý) zkontroloval napáchané škody a nakonec z regálu ukradl láhev vína. Z místa činu sice pláchl, ale policisté jej záhy i s uloupenou lahví dopadli. Zatčení se prý samozvaný řidič tanku nijak nebránil.

Představte si, že by lékaři mohli pohodlně vidět skrz kůži přímo do těla pacienta. Prohlédli by si kosti a orgány a viděli by, jak se mění jejich poloha s pohyby těla. Připadá vám to jako sci-fi? Podobné technologie jsou už na dosah.

Na jedné z nich pracují kanadští vědci. Jejich experimentální technologie ProjectDR sice neumí zprůhlednit kůži, ale výsledek se tomu dost podobá. Pro fungování systému je nejprve nutné nasnímat vnitřek těla pacienta pomocí trojrozměrných snímků počítačové tomografie nebo třeba magnetické rezonance. Pak systém snímky zpracuje a na tělo pacienta promítá to, co má uvnitř těla.

TIP: Lékařská péče budoucnosti? Autonomní pojízdné kliniky s umělou inteligencí

ProjectDR zahrnuje projektor, infračervené kamery a taky značky, které je nutné umístit na klíčové části těla pacienta. Podle nich se pak systém orientuje, když promítá obraz na tělo. ProjectDR nabízí celou řadu zajímavých aplikací, od fyzioterapie, přes diagnostiku a plánování operací či dalších lékařských zákroků, až po výuku specialistů.