Psal se rok 1937 a kutr Campbell americké pobřežní stráže měl vyplout na jednu ze svých dlouhých hlídek. Námořníci se pomalu scházeli a jako jeden z posledních se těsně před večerkou nalodil poddůstojník A. A. „Blackie“ Rother. Na loď přitom propašoval i tašku, ve které se skrývalo štěně.

Původně mělo být dárkem na rozloučenou pro Rotherovu přítelkyni, jenže ta si podle nájemní smlouvy ve svém bytě zvíře nechat nemohla. A tak námořník vzal malého pejska rasy „pouliční směska“ s sebou a doufal, že si jej bude moci na palubě nechat. V noci před vyplutím se štěně chovalo vzorně a Rother jej ukázal i několika svým kamarádům, načež se společně rozhodli, že z něj udělají lodního maskota, a po delší debatě mu dali jméno Sinbad (v češtině Sindibád).

Lemtá kafe jako námořník

Krátce poté, co Campbell vyplul na moře, nechal kapitán nastoupit své muže a promlouval jim do duše ohledně dobrého chování, disciplíny a tvrdé práce. Právě v tu chvíli ale začal Sinbad štěkat a o jeho přítomnosti na lodi najednou věděli všichni. Jelikož Rother zastával respektovanou funkci vrchního pomocníka loďmistra (Chief Boatswain’s Mate), mohl si dovolit s kapitánem diskutovat a požádal ho, aby směl Sinbad na palubě zůstat.

Důstojníkovi stejně nic moc jiného nezbývalo, a tak jen podotkl, že se o psa posádka musí starat a měla by jej naučit „slušnému chování“. Tak začala Sinbadova dlouhá a úspěšná kariéra námořníka a člena posádky kutru Campbell. Netrvalo dlouho a štěně se skutečně naučilo denní rutině na lodi, vědělo, kdy a kde čekat na jídlo, a o postel se prozatím dělilo s ostatními členy posádky. Ti mu také vždy nechávali trochu černé kávy, a když ji jejich čtyřnohý kamarád vychlemtal, s radostí říkali, že je to skutečný námořník – který mořský vlk by si totiž nechal ujít svůj hrnek horkého kafe?

Vypovězen z Grónska

Sinbad měl ale i další typické vlastnosti námořníka. Především se vždy těšil na dovolenou na souši, a jak v roce 1943 informoval časopis Life, měl v každém přístavu vždy několik fenek i oblíbených barů, kam chodil se svými spolubojovníky „nasávat“ pivo nebo whiskey. Právě na břehu se ale také několikrát dostal do potíží. Ještě před vstupem Spojených států amerických do války v roce 1940 zakotvil Campbell v Grónsku. To bylo sice formálně dánským teritoriem, avšak vzhledem k německé okupaci Kodaně na ostrov dohlíželi Američané, kteří se snažili předejít možné nacistické invazi.

Netrvalo dlouho a Sinbad zjistil, že grónské pastviny jsou plné ovcí a že je velká zábava prohánět je sem a tam. Ovcím se to ale tolik nelíbilo a jejich majitelům už vůbec ne. Jeden z farmářů proto čtyřnohého námořníka sledoval až na loď a poté podal oficiální stížnost, v níž požadoval jeho utracení. Kapitán Campbellu však již o maskota přijít nehodlal a vydal proto posádce rozkaz, že jejich pes už nikdy nesmí byť jen jedinou tlapkou vstoupit na grónské území. 

Zaspal poplach

Jiný, nedatovaný, psí průšvih se odehrál na Islandu a tento příběh se dostal i do reportáže časopisu Life. Podle jejího autora Richarda Wilcoxe chlupatý námořník „vyspával kocovinu v jednom z barů, když uslyšel táhlé kvílení lodní sirény svého kutru, který právě po vyhlášení poplachu vyplouval na moře. Poté, co Sinbad doběhl do přístavu, byl už mezi ním a lodí skoro stometrový příkop ledové vody.

Námořníci naléhali na kapitána, aby se vrátil, jenže ten se nechtěl nechat obměkčit a vysvětloval, že nemůže na velitelství poslat záznam o tom, že vyplul v 8.50 a 9.00 se vrátil do přístavu, aby vyzvedl psa. V té chvíli si Sinbad nejspíše uvědomil, že se kutr už nevrátí, takže skočil z vysokého mola do vody a snažil se ke svému domovu doplavat. Námořníci jej povzbuzovali, avšak brzy bylo zřejmé, že ani při nejlepší snaze nemůže Campbell plující tou dobou rychlostí asi 13 km/h dohonit.

Ledová voda a vlny navíc dělaly své a zdálo se, že Sinbad má namále. V tu chvíli už kapitán nemohl jinak a prohlásil: ,,K sakru! Jestli ten pes chce být opravdu tak moc na palubě, tak to otočte a vylovte ho!‘“ Od té doby Sinbad ani jednou nezmeškal odplutí. Koupel v mrazivě studené vodě u islandských břehů ale rozhodně nebyla jediným nebezpečím, které Sinbad během své služby zažil.

Válečná dobrodružství

Po zapojení Spojených států amerických do války byla řada kutrů pobřežní stráže včetně Campbellu převedena pod velení amerického námořnictva, aby se účastnily bojových operací, zejména doprovodů konvojů a stíhání ponorek. Zřejmě nejvážnější šlamastyka, do které se Sinbad se svými lidskými spolubojovníky dostal, se odehrála během eskorty konvoje ON 166, jenž se 21. února 1943 dostal do obklíčení německých ponorek.

Jako jedna z prvních šla ke dnu tovární velrybářská loď N.T. Nielsen Alonso, z níž Campbell nabral 50 trosečníků, a vydal se stíhat jednoho z útočníků, ponorku U-753. Tu poškodil tak vážně, že se musela stáhnout do bezpečí. O den později se polskému torpédoborci Burza podařilo hlubinnými náložemi těžce poškodit ponorku U-606, kterou pak definitivně potopil právě Campbell. Některé zdroje tvrdí, že ji po jejím nouzovém vynoření taranoval, jiné zase uvádějí použití hlubinných pum.

Jisté však je, že i americký kutr utrpěl vážné poškození, ať už při srážce s U-606, nebo s některou jinou německou ponorkou, a musel být Burzou odtažen k opravám. Polovina posádky přitom přešla na polskou loď a uvažovalo se i o evakuaci Sinbada, ten ale nakonec zůstal na poničeném a jen provizorně zaplátovaném kutru. Kapitán James Hirschfield totiž po domluvě se svou posádkou usoudil, že dokud bude jejich maskot na palubě, nemůže se nic zlého stát.

Odchod do výslužby

Po nezbytných opravách se Campbell i se Sinbadem vrátil do služby a přečkal ještě řadu bojových akcí včetně útoku letounů Luftwaffe během doprovodu konvoje UGS-40 ve Středomoří. Čtyřnohý námořník, který byl skutečně zapsán do služby (na odvodové dokumenty mu otiskli tlapku) a měl přiděleno vlastní služební i identifikační číslo, strávil ve službě na moři celkem 11 let. Několikrát byl povýšen a zase degradován a do výslužby nakonec odešel v hodnosti K9C Chief Dog, což by se dalo považovat za psí ekvivalent vrchního námořního poddůstojníka (Chief Petty Officer).

TIP: Letadlová loď Graf Zeppelin (1): Osudem stíhané plavidlo

Sinbad také obdržel řadu služebních stužek, které mu námořníci přišívali na obojek. Jeho kariéru navíc bedlivě sledovala americká média, jež z něj udělala doslova celebritu. Neustálé pózování fotografům se ale chlupatému námořníkovi příliš nelíbilo, a tak se stalo, že při jedné hromadné návštěvě novinářů „bez opušťáku“ utekl z lodi do přístavu, čímž se dopustil vážného přestupku proti služebnímu řádu, a kapitán jej musel náležitě potrestat. Sinbad odešel do výslužby (i přes všechny své prohřešky se všemi poctami) 21. září 1948 a našel nový domov na stanici pobřežní stráže Barnegat na ostrově Long Beach Island. Po další tři roky navštěvoval jediný tamější bar Kubel’s a většinu času trávil vyhlížením z majáku na oceán. 

Před pár dny se uskutečnil významný let v historii letecké dopravy. Letoun Boeing Dreamliner 787-9, společnosti Qantas na letu QF96, odstartoval v Los Angeles a za 15 hodin přistál v australském Melbourne. A poprvé ho při letu do Austrálie pohánělo klasické palivo i biopalivo.

Dotyčný Dreamliner letěl z 90 procent na tradiční palivo pro tryskové motory a z 10 procent na biopalivo, které bylo vyrobeno ze semen brukve Brassica carinata. Podle společnosti Qantas je takové biopalivo schopné snížit emise za letu oproti klasickému palivu o více než 80 procent. Při použití 10 procent biopaliva na letu z Los Angels do Melbourne to vychází na úsporu 18 tun uhlíkových emisí.

TIP: Nové palivo z odpadní vody omezí emise oxidu uhličitého o 80 procent

Brukev, z níž bylo vyrobeno biopalivo, se nepoužívá k jídlu. Také ji lze pěstovat na místech, která nejsou vhodná pro jiné plodiny anebo jako plodinu pro regeneraci vyčerpané zemědělské půdy. Zlepší kvalitu půdy, omezí její erozi a zároveň přinese farmářům další příjem.

V roce 1933 zahájili nacisté v Německu po převzetí moci totální deformaci školství, které tradičně patřilo k nejkvalitnějším v Evropě. Nově zavedený koncept lidového vzdělávání (Völkische Erziehung) znamenal vedle překopání osnov a zavádění „světonázorových školení“ postihy pro politicky nespolehlivé pedagogy a studenty, z nichž mnozí skončili v koncentračních táborech. Primárním cílem bylo podchytit nejmladší generaci, postavit ji proti léta vštěpované křesťanské morálce a především ji vytrhnout z vlivu rodiny do lůna Hitlerjugend a dalších prorežimních organizací. 

Rychlý rozvrat

O šest let později čekaly podobné zásahy, navíc okořeněné násilnou germanizací, také Protektorát Čechy a Morava. Mnoho škol bylo okamžitě zrušeno a přebudováno na vojenské sklady či kasárna, němečtí cenzoři likvidovali nebo cenzurovali všechny učebnice a studijní pomůcky, které jakkoliv připomínaly Masarykovu republiku, přísná jazyková nařízení dávala před češtinou přednost němčině, což se na školách projevilo i zdvojnásobením její výuky. V platnost samozřejmě okamžitě vešla antisemitská segregační opatření, která znamenala nedobrovolné ukončení vzdělání pro více než devět tisíc žáků židovského původu.

17. listopadu 1939 byly po vlně studentských nepokojů uzavřeny vysoké školy. Oficiálně na tři roky, ve skutečnosti až do konce války. Němci se snažili zavést stipendijní programy, umožňující studentům z Protektorátu dokončit vzdělání na univerzitách v říši, ale pro malý zájem ze záměru sešlo.

Po snadné likvidaci českého vysokého školství se pozornost stočila k nižším stupňům. Jako první krok Němci pozavírali až pět tisíc pedagogů a jali se uvolněná místa obsazovat osobami, jejichž odborná způsobilost nemusela být zrovna na výši, ale stačil pozitivní postoj k říši, nacistické ideologii a především k nově přebíraným osnovám v dějepise, biologii („obohacené“ o pavědu rasová teorie) či zeměpise. Klasická gymnázia navštěvovalo v roce 1938 přes sto tisíc studentů, do konce války stačili Němci nejrůznějšími omezeními snížit jejich stavy na 40 500. 

Ať je dost dělníků

Zásadní změny přinesl již školní rok 1940/1941. Docházka do dosud pětitřídních obecných škol byla zkrácena na čtyři roky, navazujícím trojtřídním měšťanským školám naopak jeden rok přibyl a navíc se změnily ve „výběrové“. V praxi to znamenalo, že měšťanky přijímaly na základě pochybných kritérií pouze 35 % absolventů čtvrté třídy obecné školy, čímž se pro většinu žactva zavíraly dveře k dalšímu vyššímu vzdělání. Počet dětí v jedné třídě se kvůli úsporám navýšil i na šedesát, což pedagogům logicky ztěžovalo efektivní práci.

TIP: Kdo byl tajemný agent A-54? Stopy vedou do Československa

Zemětřesení postihlo i celé učňovské školství. Němci zrušili školy zaměřené na praktická řemesla a živnosti a nasměrovali přípravu učňů výhradně na zbrojní průmysl a odvětví potřebná pro válečné hospodářství říše. Limitující kvóty pro počty studentů na gymnáziích a odborných školách přelévaly stále větší procento mládeže na učební obory. Úspěch byl hned dvojí, oslabení inteligence a rozšíření řad čerstvého dělnictva.

Nekvalitní učebnice plné hitlerovské propagandy, zavírání či slučování škol a omezování výuky (generaci prarodičů jistě vytanou vzpomínky na oblíbené uhelné prázdniny) mělo způsobit vnitřní rozvrat zbytků české školské soustavy. Jen díky mimořádnému zápalu vlastenecky smýšlejících pedagogů, kteří bez ohledu na hrozbu zatčení bojkotovali německá nařízení a jako svou formu odboje žákům nadále potají vštěpovali úctu k demokratickým principům a Československé republice, se tak nestalo.

Listy podražců bývají jednoduché, obvykle celokrajné, srdčité, často okrouhlé.
V USA a Kanadě, z jejichž flóry jsou vybrány druhy na této stránce, roste dvanáct druhů. Přitom ale sedm z nich jsou druhy subtropické, které rostou na hranicích s Mexikem nebo na Floridě.

Podražce jsou jedovaté, a proto není divu, že byly místně využívány i jako léčivky. Látka obsažená v podražcích má jako hlavní účinnou složku kyselinu aristolochovou. Ta je ovšem značně toxická a s velkou pravděpodobností i karcinogenní, proto se od jejího použití v medicíně upustilo.

TIP: Tajemná řeč zeleného světa aneb Věděli jste, že i rostliny spolu komunikují?

Podražce jsou jedovaté nejen pro člověka, ale i pro většinu hmyzu. Přesto jsou na ně některé hmyzí druhy existenčně vázány. Patří k nim třeba pestře zbarvení otakárkovití motýli rodu Battus. Jejich housenky získávají konzumací listů toxické látky obsažené v rostlině, a jsou proto jedovaté.

Společnost SpaceX Elona Muska už nějakou dobu úspěšně provozuje opětovně použitelné první stupně nosné rakety Falcon 9. Vynesou náklad do vesmíru a pak vlastními silami přistanou. Nedávno se ukázalo, že přežijí i přistání do vln oceánu.

31. ledna 2018 odstartovala z kosmodromu Space Launch Complex 40 na floridském Mysu Canaveral nosná raketa Falcon 9, která vynesla komunikační satelit GovSat-1 pro vládu Lucemburska. První stupeň nosné rakety se pak vracel na Zemi, jeho osud byl ale výrazně odlišný od všech předchozích přistání.

Experimentální přistání do vln

Specialisté SpaceX se rozhodli uspořádat experiment. Tento raketový stupeň přistával nikoliv s jedním pracujícím motorem z devíti, nýbrž se třemi. Ve SpaceX si od toho slibují úsporu paliva, protože tři motory mohou při přistání běžet kratší dobu. Kvůli obavám o bezpečnost během experimentu raketový stupeň nepřistával na dronovou loď jako obvykle, ale přímo do vln.

TIP: SpaceX dnes chystá revoluci: Poprvé odstartuje již jednou použitý první stupeň

Oproti všem očekáváním raketový stupeň přistání přežil. Bylo to milé překvapení. Lidé ze SpaceX ho chtějí vylovit a zjistit, jestli by ho nebylo možné použít k novému startu. Nebude to ale úplně jednoduché, protože slaná voda může raketu poškodit natolik, že už nebude schopná letu.

Rypoši lysí nejsou žádní krasavci. Přesto se vědcům velmi vyplatí je studovat. Skrývají totiž nejedno tajemství, jehož řešení by nás velice zajímalo. Rypoši vydrží velmi dlouho bez kyslíku, prakticky nikdy nedostanou rakovinu, dožívají se velice vysokého věku a podle nového výzkumu prakticky nestárnou.

Ne, že by rypoši byli nesmrtelní. Vědci ale přišli na to, že v každém věku umírají se stejnou pravděpodobností. Jak kdyby lidé umírali ve 30. roku stejně často, jako v 90. roku života. U všech ostatních savců je to přitom jinak. S rostoucím věkem stoupá i riziko smrti. Například u lidí se každých 8 let po završení 40. roku života riziko úmrtí zdvojnásobuje.

TIP: Léčba stárnutí pomocí kmenových buněk na lidech zabrala

Rypoši lysí se dožívají až bláznivě vysokého věku. Zvíře jejich velikosti by v příznivých podmínkách mělo žít v průměru 6 let, asi jako laboratorní myši. Jenomže rypoši lysí se běžně dožívají přes 30 let. K jejich dlouhověkosti zřejmě podstatně přispívá to, že vlastně nestárnou.

Stromy, kameny a další přírodní prvky se v Japonsku odedávna uctívaly jako hluboce posvátné. Vyznavači šintoistických tradic (viz Bohové skal a stromů) totiž věřili, že se v nich silně projevuje tajemný duch přírody prostupující veškerou hmotou. Proto své chrámy stavěli v blízkosti hor a lesů. 

Snad nejpřesvědčivější ukázku zhmotnění této šintoistické myšlenky představuje Velká svatyně Ise. Vyrostla na úpatí hor Kamidži a Šimadži již ve 3. století a mnozí ji považují za „duchovní domov“ ostrovní země. Její název je ovšem poněkud matoucí: Ve skutečnosti se totiž jedná o komplex více než 120 svatyní seskupených do dvou hlavních částí – vnější „Geku“ a vnitřní „Naiku“. 

Jen pro císařské oči

Zatímco vnější část z 5. století je volně přístupná všem poutníkům, vnitřní část zahrnuje místa, kam se běžný smrtelník nikdy nepodívá. Od okolí ji dělí les i řeka Isuzu, přes niž vede most jako hranice mezi obyčejným a duchovním světem. Chrám Šogú – nejposvátnější část vnitřního komplexu – pochází zřejmě již z 3. století a je zasvěcen bohyni slunce a „dárkyni světla“ Amaterasu, z jejíchž potomků prý vzešel japonský císařský rod. Do místa odděleného čtyřmi řadami dřevěných plotů smí ovšem vstoupit jen hrstka lidí zahrnující nejvyšší šintoistické kněze a členy císařské rodiny. 

Podle tradice se ve svatostánku nachází i jeden z korunovačních klenotů – posvátné zrcadlo, které prý prvnímu japonskému císaři věnovali sami bohové. Kromě panovníka a několika kněží však vzácný předmět nikdy nikdo nespatřil. 

Utajené obřady

Tajemství obestírá i stavbu celého chrámu Ise. Kvůli šintoistickým tradicím se totiž dvě hlavní budovy komplexu každých dvacet let bourají, načež se na nedalekém místě osm let budují znovu. Přesný důvod nezasvěcení neznají. S jistotou lze pouze říct, že pravidelná obměna staveb souvisí s šintoistickým přesvědčením o koloběhu života a smrti, znovuzrození přírody nebo s estetikou wabi-sabi, jíž se přezdívá „moudrost přirozené jednoduchosti“ či „hledání dokonalosti v nedokonalosti“.

Staví se s využitím tradičních technik a materiálů – budovy jsou například celé ze dřeva a nesmějí se používat hřebíky. Po dokončení chrámu následuje složitý obřad, při němž se duch bohyně označovaný jako „kami“ vítá zpět do nového domova.

V únoru ozdobí ranní nebe naoranžovělý Mars a žlutobílý Jupiter nad jihovýchodem. Po 9. únoru pak začne být velmi nízko nad jihovýchodním horizontem pozorovatelný i nažloutlý Saturn, jehož viditelnost se bude pozvolna zlepšovat.

Na večerní obloze bude stát za pozornost především zákryt jasného Aldebaranu ze souhvězdí Býka Měsícem, k němuž dojde 23. února vysoko nad jihem. Zhruba minutu po šesté hodině večerní zmizí stálice za levým dolním (temným) okrajem měsíčního disku a o 58 minut později se opět objeví u protilehlého a tentokrát již osvětleného pravého dolního okraje. Pozor, pro pozorovatele napříč Českou republikou se mohou časové údaje o pár minut lišit v závislosti na jejich zeměpisné poloze.

Z bájí a pověstí

Na hvězdném nebi se můžete hned zvečera nechat unášet proudem řeky Eridan. Podle staré řecké báje se do ní zřítil Faëthon, nezdárný syn boha Hélia, když nezvládl bujaré koně zapřažené do slunečního vozu svého otce. Nemějte však obavy, vy v ní určitě neutonete. Naopak možná bude obtížné ji na obloze vůbec najít – souhvězdí Eridanu totiž rozhodně nepatří k nejnápadnějším: Přestože je s plošnou výměrou 1 138 čtverečních stupňů na nebi šestým největším, zahrnuje pouze jednu hvězdu s jasností 0,5 mag a tři stálice třetí velikosti. Další tucet hvězd má jasnost v rozmezí 3–4 mag. 

Právě do této kategorie náleží sice nenápadná, ale okem stále snadno viditelná Epsilon Eridani. Nesmírně zajímavá stálice přitom „klame tělem“. V prvé řadě jde o jedenáctý Slunci nejbližší hvězdný systém, a dokonce o třetí nejbližší, který zahlédneme očima – dělí ho od nás pouze 10,5 světelného roku! Oranžový trpaslík je o pětinu lehčí než Slunce, má zhruba tříčtvrteční průměr a pouze třetinovou svítivost. Jeho stáří navíc nedosahuje ani miliardy let: Je tudíž o víc než 3,5 miliardy roku mladší než naše denní hvězda.

Možná i planeta?

Astronomové se o Epsilon Eridani intenzivně zajímají už od 80. let 19. století, kdy rozpoznali malou vzdálenost hvězdy od Země. O sto let později se u ní na základě pozorování družice IRAS v infračerveném oboru spektra podařilo odhalit dva rozsáhlé pásy planetek. Podle posledních měření se rozkládají 3 a 20 AU (astronomických jednotek) od mateřské hvězdy a podobně jako v případě naší soustavy se jedná o materiál, který se nezužitkoval během formování systému. Mimo to stálici ve vzdálenosti 40–100 AU obklopuje i rozměrný prachový disk.

Jen pár let po objevu pásů planetek pak astronomové přišli s další pozoruhodnou hypotézou – měření tzv. radiální rychlosti hvězdy naznačovala, že kolem ní obíhá planeta. Sice už dostala označení Epsilon Eridani b, ohledně její existence ovšem stále panují pochybnosti. Ze získaných dat se také podařilo stanovit některé její parametry: Je nejspíš o něco méně hmotná než Jupiter a okolo mateřské stálice krouží s periodou sedmi let.

Tři hvězdní trpaslíci

Souhvězdí řeky Eridan však ukrývá ještě jednu zajímavou blízkou hvězdu. Její jméno Keid pochází z arabštiny, ale astronomové ji znají také jako 40 Eridani nebo Omicron² Eridani. Dělí ji od nás zhruba 16 světelných roků a s jasností 4,4 mag je pod tmavou oblohou vidět i očima. Pokud však máte možnost použít dalekohled, neváhejte: Kde jinde zahlédnete pohromadě tři hvězdné trpaslíky? Keid totiž představuje mimořádný trojčlenný systém. 

Jeho nejjasnější složkou je oranžový trpaslík 40 Eridani A, hvězda hlavní posloupnosti, která dosahuje zhruba 80 % hmotnosti i průměru Slunce. Mnohem zajímavější jsou ovšem 40 Eridani B a C, jichž si v roce 1783 poprvé všiml anglický astronom William Herschel. První zmíněná stálice se od 40 Eridani A nachází v úhlové vzdálenosti 83“. Jedná se přitom o bílého trpaslíka s jasností 9,5 mag, který svého oranžového souputníka ve vzdálenosti asi 400 AU obkrouží jednou za 7 200 let.

Jenže i složka B má průvodce – červeného trpaslíka 40 Eridani C s periodou oběhu 252 roků a s jasností pouze 11,2 mag. Dvojici rozlišíte v dalekohledu s objektivem o průměru alespoň 60 mm: Na obloze totiž hvězdy dělí proluka 9“ a reálně pak vzdálenost kolísající v rozmezí 21–49 AU. A zatímco o něco jasnější bílý trpaslík B má ve srovnání se Sluncem zhruba poloviční hmotnost, u červené složky se jedná dokonce jen o šestinu. 

Slunce Vulkánů

Ještě dramatičtější situace potom panuje na poli velikostí. Hvězda 40 Eridani B je totiž nesmírně kompaktní (a tudíž také hustá) a dosahuje pouze 1,5násobku průměru Země. Červená složka C má přitom v porovnání se Sluncem zhruba třetinový průměr. Přestože se však rozměry stálic značně liší, jejich svítivost je takřka totožná. Povrch drobného bílého trpaslíka je totiž rozpálený na 16 500 °C, zatímco povrchová teplota o poznání větší červené složky dosahuje pouze 3 500 °C.

Systém 40 Eridani bezesporu znají astronomové, ještě větší popularitu si ovšem vysloužil mezi milovníky sci-fi ságy Star Trek. Právě kolem 40 Eridani A totiž obíhá smyšlená planeta Vulkán, z níž pochází Spock – jeden z důstojníků proslulé hvězdné lodi USS Enterprise. Mimochodem, není těžké určit, jak daleko od mateřské stálice by měl Vulkán kroužit. Stačí vzít v potaz, že na něm musí existovat kapalná voda, tudíž by se měl pohybovat asi 0,6 AU od 40 Eridani A. Hvězda by tak plnila roli vulkánského slunce a zbývající dva trpaslíci by jako stálice −8 a −6 velikosti zkrášlovali Vulkáncům nejen noční, ale dokonce i denní oblohu.

Východy a západy Slunce

V únoru se Slunce nachází ve znamení Vodnáře, 18. února v 18:18 SEČ vstoupí do znamení Ryb.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – nepozorovatelná
• Mars – viditelný na ranní obloze nad jihovýchodem
• Jupiter – viditelný na ranní obloze nad jihovýchodem
• Saturn – v první polovině února nepozorovatelný, poté viditelný na ranní obloze nízko nad jihovýchodem
• Uran – pozorovatelný večer vysoko nad jihozápadem
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v únoru 2018

• 2. února – setkání Měsíce a jasného Regula ze souhvězdí Lva na ranní obloze nad západem
• 7. až 10. února – setkání ubývajícího Měsíce, Jupitera, Marsu a jasné hvězdy Antares ze souhvězdí Štíra na ranním nebi nad jihem (nízko nad jihovýchodním obzorem bude pozorovatelný i Saturn)
• 11. a 12. února – setkání úzkého měsíčního srpku a Saturnu na ranní obloze, krátce před východem Slunce, nízko nad jihovýchodem
• 23. února – zákryt jasného Aldebaranu ze souhvězdí Býka Měsícem na večerním nebi vysoko nad jihem; začátek zákrytu v 18:01 SEČ při levém dolním okraji Měsíce, konec v 18:59 SEČ při jeho pravém dolním okraji

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Americký diplomat Laurence A. Steinhardt byl rozčarován, když ho jeho přítel prezident Franklin D. Roosevelt v únoru 1945 nepřizval na Jaltskou konferenci. Steinhardt se považoval za znalce stalinského Ruska a na Krymu chtěl Roosevelta chránit před Stalinovými požadavky. Před rozpínavostí komunismu varoval i v tajné depeši odeslané 30. dubna 1948 z Prahy.

Národ bez elit

Dopis byl adresován generálovi a ministru zahraničních věcí Georgi C. Marshallovi, který proslul svým plánem na hospodářskou obnovu válkou zničené Evropy. Plán byl součástí nové americké politiky zadržování komunismu neboli Trumanovy doktríny. Rooseveltův nástupce Truman ji vyhlásil pod vlivem tajné depeše, kterou poslal v únoru 1946 z Moskvy americký diplomat George F. Kennan. „Dlouhý telegram“ varoval před Sověty a popisoval politiku Kremlu jako směs tradičního ruského nacionalismu, bolševické konspirace a Stalinovy paranoie. Steinhardt se svým dopisem, analyzujícím příčiny Vítězného února, hodlal zařadit po bok slavné Kennanovy zprávy.  

Steinhardt byl antikomunista. Ještě za války například o prokomunistickém sociálním demokratovi Zdeňku Fierlingerovi přímočaře prohlásil: „Ten hoch je špatný, protiamerický, protibritský a pouze probolševický.“ V Praze se obklopil lidmi podobného smýšlení, mnozí měli české předky, uměli plynně česky a orientovali se v dějinách regionu. Patřil k nim například Spencer L. Taggart, první mormon v Praze, který studoval historii Berkley.

Steinhardtova depeše tak začíná pohledem do minulosti. Únorový převrat vidí jako důsledek touhy „malého českého národa“ žijícího po staletí v neklidném středu Evropy opřít se o velkého spojence. Analýza vyjmenovává emigrační vlny od husitských válek až po odsun Němců, které „opakovaně odsávaly výkvět obyvatelstva, v zemi zůstávali drobní rolníci a řemeslníci. Ti, jak se zdá, nebyli nikdy ve chvílích krize schopni prokázat pevnost, odvahu a vždy dávali přednost přežití bez zbytečného boje.“ Během staletí vlády Habsburků si prý Češi „vypěstovali mimořádný vrozený talent k tichému a rafinovanému odporu vůči existujícímu režimu, a proto jsou mnohem zdatnější v opozici, než když jsou sami u vlády“.

Hra na obě strany

Z textu je znát, že důležitým zdrojem Steinhardtových představ byly pražské nekomunistické elity, s nimiž se často potkával na večírcích pořádaných ambasádou. Po únoru 1948 je však kritizoval. Vedle Jana Masaryka, „politika prázdných frází, který si příliš pozdě uvědomil, že nemůže hledět oběma směry zároveň“, to byl prezident Beneš, jehož slabost nelze omluvit ani špatným zdravím. Beneš nepodpořil už tak nejednotné a nerozhodné demokratické ministry a bál se intervence sovětské armády, ale „rozsah sovětských hrozeb byl patrně menší než při podobných příležitostech v poslední době ve Finsku a v Íránu, přičemž obě tyto země těmto hrozbám úspěšně čelily“.

Podle Steinhardta a jeho důvěryhodných zdrojů nebyla pro úspěch komunistů klíčová mise náměstka sovětského ministra zahraničí Zorina, který přiletěl do Prahy 19. února 1948. Rozhodlo to, že „s výjimkou několika studentů [míněn jejich pochod na Hrad] jediná osoba, od prezidenta republiky po nejposlednějšího občana, neutrousila veřejně na obranu svých politických svobod ani slovo“. Steinhardt Čechy nešetřil. Jen pár týdnů po převratu lidé reptají „...a současně doufají, že Spojené státy přijdou a zachrání je“. 

Vinu za to, že se z Československa stal „policejní a loutkový stát“, nese podle depeše i Rooseveltova administrativa, která střední a východní Evropu nechala napospas Sovětům, když jim za války umožnila dojít až do Berlína a Prahy. Přitom větší pozornost „politickým aspektům války nám mohla poskytnout kontrolu střední Evropy, a to za minimální cenu“.

Lepší prognostici

Steinhardt přitom zcela pominul selhání své vlastní ambasády, která Washington optimisticky ujišťovala, že Československu sovětizace nehrozí. V únoru 1948 byl Taggart na dovolené v Itálii a Steinhardt se věnoval své advokátní kanceláři v New Yorku. Přesto na závěr depeše Státnímu departmentu doporučoval, aby se z československého případu poučil a aby v zemích ohrožených pražským scénářem posílil rozhlasovou propagandu a intervenoval ve prospěch antikomunistických sil.

TIP: Poválečný přídělový systém v ČSR: Stalin bránil pomoci ze Západu

Když v září 1948 Steinhardt opouštěl rudou Prahu, spokojený být nemohl. Jako hlava velvyslanectví, mezi jehož zaměstnanci se mluvilo o tom, že hodlá kandidovat na prezidenta, spíše neuspěl. A jeho tajná depeše z dubna 1948 byla adresována muži, který sice v Praze nikdy nebyl, ale už v listopadu 1947 prezidentu Trumanovi napsal, že Moskva brzy zbolševizuje i Československo. Marshall i Kennan se ukázali jako prozíravější.  

Při zahájení chemického útoku se mohla osudově projevit třeba i jen náhlá změna počasí, jako se tomu stalo během bitvy o Loos (25. září–14. října 1915). Britové si tu připravili 5 500 kanystrů se 140 t chloru a vypustili ho ve chvíli, kdy foukalo příhodně k německým zákopům.

Zrádné počasí

Vítr se ale náhle obrátil a zanesl smrtící látku mezi královské vojáky, čímž způsobil nepopsatelný chaos. Vzhledem k počáteční nedokonalosti plynových masek si je pěšáci sundávali, protože neviděli skrze zamlžená skla, nebo se jim špatně dýchalo, což vedlo k ještě většímu počtu zasažených plynem. Zmatek ještě umocnili němečtí dělostřelci, kteří v tu chvíli spustili odvetnou palbu. 

Jeden z granátů zasáhl dosud neotevřené nádoby se smrtící látkou, která okamžitě zamořila dosud nedotčenou oblast. Neštěstí si vyžádalo život deseti královských vojáků a zhruba dalších 2 000 mužů skončilo kvůli vdechnutí chloru na ošetřovně. V další fázi války přešly obě armády postupně na používání plynových granátů, jež dělostřelci pálili přímo na pozice nepřítele, čímž zamezili podobným incidentům.

Nedostatečný náměr

Dne 17. září 1916 se v průběhu bitvy na Sommě shromáždili britští pěšáci v zákopech nedaleko francouzské vesnice Thiepval (severovýchodně od Amiensu). Napjatě očekávali hvizd píšťalky, aby vyrazili na zteč proti císařským zákopům, když mezi ně začaly dopadat minometné granáty. Nešťastné Tomíky (dobové označení britské pěchoty) si však na mušku nevzal nepřítel, ale vlastní obsluhy 81mm minometů.

Minometčíci totiž přišli na daný úsek fronty teprve nedávno a dosud nestihli pořádně se zastřílet, takže nedopatřením nastavili špatný náměr a místo na Němce pálili mezi vlastní pěšáky. Nejvíce mrtvých a zraněných si vyžádal zásah skladu s ručními granáty, který inicioval další výbuchy. I přes zmatek, jejž nečekané ostřelování vyvolalo, dokázal velící kapitán Basil Lupton shromáždit bojeschopné muže a vést je proti nepřátelskému postavení! Britům se pak navzdory nešťastnému úvodu podařilo obsadit úsek německého zákopu, čímž splnili svůj úkol.

Inferno pod zemí

Malé skupině císařských vojáků se 25. února 1916 podařilo prakticky bez boje obsadit francouzskou pevnost Fort Douaumont, což značně otřáslo morálkou nepřítele. Němci zde mohli po dalších téměř devět měsíců bitvy o Verdun (únor–prosinec) najít klid a odpočinek před peklem odehrávajícím se mimo betonové zdi. Idyla však skončila 8. května 1916, kdy si neopatrný voják chtěl ohřát kávu a k rozdělání ohně použil trochu směsi do plamenometů. Od extrémně hořlavé látky vzápětí vzplanuly také zbylé zásoby ženistů – následnou explozi pak ještě umocnily uskladněné granáty různé ráže.

TIP: Strasti a radosti řadového pěšáka: Počasí a nemoci v zákopech

Podzemím pevnosti se okamžitě prohnala ohnivá bouře spalující zaživa stovky mužů včetně celého štábu 12. pluku brandenburských granátníků. Téměř dvě tisícovky začouzených německých vojáků se pokusily uniknout smrtícímu infernu, když v panice prchaly směrem k vlastním zákopům v okolí fortu. Vinou sežehnutých uniforem a kůže zčernalé od kouře si je vlastní spolubojovníci spletli s koloniálními africkými vojáky, načež spustili palbu. Plameny v podzemí si vyžádali životy 679 Vilémových vojáků, ale další muži, jejichž počet není znám, padli za oběť střelbě svých kamarádů ve zbrani.

Dokončení: Do vlastních řad: Případy přátelské palby za Velké války (2)