Od zmrzliny čekáme všechno jiné, než že naše chuťové pohárky rozpálí do běla. V případě pochoutky Respiro del Diavolo od cukráře Martina Bandoniho ze skotského Glasgow to ale rozhodně neplatí. Jeho chladivá pochoutka se na Scovilleho stupnici pálivosti vyrovná i těm nejpálivějším šampionům. 

Recepturu pro svou pálivou zmrzlinu si Martin přivezl z Itálie, kde ji podle jeho slov používají cukráři jako cechovní test odvahy. Zmrzlina, která dostala své jméno podle místa kde se italský slet cukrářů koná, dosahuje těžko uvěřitelných 1 569 300 SHU, což odpovídá některým druhům papričky Carolina Reaper, donedávna šampiona v pálivosti mezi chilli papričkami.

TIP: Pikantní rekord: Paprička Pepper X je nejpálivější v historii

A jak taková pálivá zmrzlina vlastně chutná? Pokud si potrpíte na pikantní chutě, bude vám podle Martina Bandoniho jeho novinka chutnat. „Její chuť je zvláštní, je chladivá jako zmrzlina a zároveň i velmi ostrá,“ popisuje zážitky s Dračím dechem Martin. Glasgowský zmrzlinář zatím počítá s omezenou produkcí své zmrziny. „Uvidíme, jaký bude o novinku vlastně zájem,“ dodává majitel cukrárny Aldwych Cafe ze západní části Glasgow. Dosavadní reakce zákazníků jsou prý ale velmi pozitivní.

Některé druhy, s nimiž se dnes ve volné přírodě setkáváme, vznikly přímo před našima očima. To je i případ nové formy raka mramorového, která vznikla velmi nedávno, během devadesátých let. Objevila se v Německu, když se američtí raci mramoroví v chovech akvaristů stali partenogenetickými.

To znamená, že všichni jedinci tohoto nového druhu jsou samice, které snášejí vajíčka bez oplození. Vlastně samy sebe klonují a geneticky jsou prakticky úplně totožní. Vědci přečetli celou DNA těchto klonálních raků a potvrdili, že skutečně jde o nový druh.

TIP: Přijde invaze mravenců? Kolonie etiopských mravenců mohou zaplavit svět

Klonální raci se nesmírně rychle množí a snadno se šíří na nová území, kde se mohou stát invazním druhem. Dnes už žijí v přírodě tří kontinentů a můžeme je vidět i v České republice. Patří mezi druhy, které roznášejí račí mor a ohrožují tím naše domácí druhy raků.

Chřipka. V povědomí ji máme uloženou jako běžnou nemoc, ve skutečnosti však může přinášet vážné, často smrtelné komplikace. Celosvětově se tímto podceňovaným onemocněním nakazí každý rok asi 5 % dospělých a 20 % dětí. Přitom jen v Česku zemřou podle statistik na její následky až dva tisíce lidí ročně. Proč je tak nebezpečná? 

Virové nebezpečí

Chřipkový virus napadající člověka se rád „kamarádí“ s podobnými virotickými „kumpány“ přenášenými například prasaty nebo ptáky. Společně pak mohou zmutovat do nové, velmi nebezpečné podoby, proti níž jsou starší osoby či lidé se slabou imunitou bezbranní – tedy alespoň do doby, než vědci vyvinou účinnou vakcínu. Ta však bude fungovat jen krátce (asi jeden rok), protože zrádný vir mezitím pravděpodobně vytvoří novou mutaci. 

Viry jsou vnitrobuněční cizopasníci mikroskopických rozměrů: v případě chřipkových virů se jedná průměrně o 80 nanometrů (jeden nanometr odpovídá jedné miliardtině metru). Obecně se viry nacházejí někde na hranici živých a neživých organismů. Na jedné straně totiž ve svých nukleových kyselinách obsahují genetickou informaci, na straně druhé však nejsou schopny vlastního růstu, rozmnožování, a dokonce ani získávání a ukládání energie – k tomu všemu potřebují hostitelskou buňku. Aby přežily, musí proniknout jejím obalem dovnitř, kde následně zkopírují svoji genetickou informaci. 

Chřipka se přenáší kapičkami slin uvolněnými do vzduchu při kašlání, kýchání nebo i mluvení, případně také nepřímo z kontaminovaných rukou do úst. Projevuje se horečkou, bolestí hlavy, rychlou únavou nebo suchým kašlem. Nemoc odezní přibližně po dvou týdnech – v opačném případě se může rozvinout v nepříjemnou bronchitidu, zápal plic a v krajním případě vede až ke smrti. 

TIP: Držte si odstup: Chřipkové viry se mohou šířit i při pouhém dýchání

V souvislosti s chřipkou je nutné zmínit také světové epidemie, které jen v průběhu 20. století stály život desítek milionů lidí. Dosud nejhorším případem byla tzv. španělská chřipka, jež propukla koncem první světové války a řádila v letech 1918‒1920. Podle některých odhadů připravila o život až padesát milionů lidí.

Když útočí bakterie

Ačkoliv má angína punc závažnějšího onemocnění, ve skutečnosti se jedná o poměrně běžnou nemoc nejčastěji bakteriálního, virového nebo mykotického původu. Angína neboli akutní zánět mandlí postihuje krční mandle, kořen jazyka a přilehlou část hltanu. Šíří se kapénkově a její inkubační doba činí obvykle 1–3 dny. 

K hlavním příznakům patří bolest v krku, kašel, ztížené polykání, zvětšené mízní uzliny, bolesti hlavy, případně ucpání nosu. Dobrou zprávou je, že angínu lze (na rozdíl od chřipky) dobře léčit antibiotiky, zejména penicilinem. Ptáte se, jak ho lékaři nahrazovali před jeho vynálezem ve 40. letech minulého století? Poměrně obtížně, ačkoliv je třeba dodat, že se tehdy angína vyskytovala mnohem méně často. Klid na lůžku a obklady zkrátka musely stačit. 

Kromě toho tehdy hrozilo riziko následných komplikací v podobě tzv. revmatické horečky. Ta sice existuje i dnes, ale vyskytuje se především v rozvojových zemích, kde však její příznaky vykazuje podle Světové zdravotnické organizace WHO až 1 % školních dětí ročně. Onemocnění propuká zhruba 3–4 týdny po prodělané a nedoléčené angíně a může postihnout srdce a klouby; v krajním případě pak vede až k selhání oběhu. 

K nejčastější formě angíny u nás patří tzv. lakunární (hnisavá) angína: obvykle napadá děti předškolního a školního věku, které ještě nemají dostatečně vyvinutou imunitu. Projevuje se horečkou (nad 38 °C), třesavkou, zvracením, extrémní bolestí v krku a zejména hnisavým povlakem v ústní dutině ‒ odtud název hnisavá. 

K využití líčidel a mastí pro zdůrazňování vlastní krásy došlo už ve starověku. Jednou z vůbec nejpokročilejších civilizací, která kosmetické přípravky vyvinula a zdokonalila, byli Egypťané. Obyvatelstvo žijící v povodí Nilu sázelo na pečlivou a opakující se hygienu a s tím související pomůcky k dosažení co nejlepšího vzhledu. 

Řecká krása

Řecko-římská civilizace v umění Egypťanů pokračovala a formy kosmetiky obohacovala o materiály a zdroje, které byly ve Středomoří lehce dosažitelné. Oblíbené byly zejména různé masti a krémy prodávané v alabastrových lahvičkách, které byly obohaceny o celou řadu vůní. Za příměs sloužily zejména olivy nebo ořechy. Vedle líčení si římské ženy rády nechaly obarvovat vlasy, přičemž nejvýraznějším prvkem tehdejších představ o kráse byla plavost.

Muška jako symbol krásy

Středověk posunul ženu a její vizáž do zcela jiné roviny. Ženy a vše s nimi spojené byly náhle ďáblovým nástrojem, na krásu těla bylo pohlíženo v souladu s přísnými církevními naučeními velmi negativně. Používání přípravků, které by podněcovaly touhu mužů po ženách či obráceně, bylo v dobách středověku považováno za hřích. Ke znovunalezení krásy došlo teprve za renesance, která podnítila i přírodní vědy, jež bylo možné při vyvíjení nových kosmetických přípravků využít.

Ideál renesanční ženy požadoval štíhlou postavu a vysoké klenuté čelo. Barva pokožky měla být světlá až bílá, čehož se dosahovalo nanášením pudrů a mastí. Požadavek ještě výraznější běloby se však objevil teprve v závěru baroka, kdy se líčení překlenulo přes mez, kterou bychom my v dnešní době uznávali za krajní. Kosmetika znovu překročila práh ženského salonu a vnikla rovněž do domény mužů. Bylo to vynuceno zejména absencí jakékoliv hygieny. Zapáchající zpocení lidé překrývali výměšky silnými parfémy nebo mastnými vonnými oleji, ženy i muži pudrovali své tváře a výraznými křiklavými barvami na nich zdůrazňovali vlastní rysy.

U dam se tehdy navíc rozšířilo znaménko krásy, jemuž se pro svou podobnost se sedícím hmyzem vžilo označení muška. Královské dvory oplývaly ženami, které si mušky nechávaly malovat na všechna možná místa na těle, nejčastěji ovšem na lícní kost, nad rty nebo pod oko. Nezřídka se ovšem stávalo, že jediná dáma mohla mít okrasných znamének hned několik. Módě černých mušek se nevyhnuli ani pánové.

Kosmetika pro každého

Od 19. století začaly v souvislosti s pokrokem vědy a techniky vznikat první kosmetické laboratoře. Jednou z nově představených kosmetických pomůcek byla například řasenka, vyvinutá Eugenem Rimmelem. Zkrášlující přípravky však dosud zůstávaly pouze v budoárech vysoce urozených dam, k jejich masovému rozšíření došlo teprve s počátkem 20. století. V roce 1907 například francouzský lékárník Eugéne Schueller namíchal unikátní barvu na vlasy nazvanou Auréole. Jedinečný prostředek krásy byl brzy zaregistrován a Schuellerův podnik se záhy rozrostl pod názvem L´Oréal. 

Dalším převratným vynálezem v dějinách kosmetiky byla rtěnka ve formě tyčinky. S tímto tvarem přišla jako první francouzská společnost Guerlain, rtěnku v kovovém pouzdře dnešního typu představil veřejnosti Maurice Levy v roce 1915. Kosmetické přípravky 20. století se brzy staly běžnou součástí každodenního života ženy, v posledních letech začaly navíc pronikat rovněž do pánských toaletních taštiček. 

Falcon Heavy vychází z upraveného nosiče Falcon 9. Součástí rakety jsou i dva pomocné vzletové raketové stupně, takzvané boostery, které vznikly rovněž úpravou v minulosti již použitých Falconů 9. Podle zveřejněných parametrů bude raketa schopná dopravit na nízkou oběžnou dráhu až 64tunový náklad. Pro srovnání, legendární americký Saturn V, který se stal nejsilnějším nosičem historie, dokázal na nízkou orbitu dopravit 140 tun nákladu a Falcon 9 v nejsilnější verzi je schopen vynést necelých 23 tun.

Se Starmanem za volantem rudého bouráku

V rámci testovacího startu ponese Falcon jako užitečný náklad elektromobil Tesla Roadster s postavou hvězdného muže Starmana. „Řidičem“ elektromobilu je figurína oblečená do skafandru, který SpaceX vyvíjí. Tyto skafandry mají nosit astronauti při startu a přistání v připravované lodi Crew Dragon, která bude vozit posádku na ISS. V rámci startu se počítá s návratem boosterů i centrálního prvního stupně. Zatímco dvojice postranních boosterů má přistát na pevnině, centrální část zamíří na přistávací plošinu v Atlantiku.

Aktualizace: SpaceX to dokázali! Raketa Falcon Heavy úspěšně odstartovala

Pokud bude start plánovaný na 13:30 místního času (19:30 SEČ) úspěšný, což podle Muska není jisté, bude Tesla se Starmanem na sedačce řidiče podobně jako planety obíhat po heliocentrické dráze kolem Slunce. Elon Musk původně psal, že se elektromobil vydá k Marsu, později ale upřesnil, že se stroj jen přiblíží ke Slunci na podobnou vzdálenost, jaká rudou planetu dělí od naší mateřské hvězdy. Podle komentátorů ale není příliš pravděpodobné, že by se elektromobil oddělil od horního stupně, který jej bude zásobovat energií a zajistí komunikaci se Zemí. V případě Elona Muska ale není o překvapení nikdy nouze.

Každý ví, že přehnané pití bývá špatné pro zdraví. A někdy i pro lidskou důstojnost. Nový výzkum ale ukazuje, že pití alkoholu může mozku i prospět. Zatímco popíjení bez zábran vede k poškození mozku a jeho funkcí, malé dávky alkoholu omezují riziko demence.

Američtí vědci přišli na to, že mírná konzumace alkoholu může potlačovat záněty v mozku a také mozek pročistit a vyplavit z něj toxiny, včetně proteinů spojených s Alzheimerovou chorobou.

TIP: Proč mají pijani takový hlad? Odpověď je v hluboko mozku

Jejich experimenty neprobíhaly na lidech, nýbrž na laboratorních myších. Když si myši daly alkohol v množství odpovídající lidským 2,5 drinkům denně, jejich mozky se pročistily lépe než u myší, které žádný alkohol nedostaly. Mírné množství alkoholu podporuje proudění mozkomíšního moku, takže se mozek lépe propláchne.

Dva kanony, které po bocích věže hrozivě směřují k nebi, vpředu střelecký radiolokátor se zaobleným štítem, vzadu na věži přehledový radiolokátor – to vše dává protiletadlovému kanonovému obrněnci Gepard elegantní siluetu. Ovšem když jej v 70. letech 20. století Bundeswehr zařadil do výzbroje, nešlo přirozeně o estetiku. Úkolem obrněnce bylo chránit bojové uskupení před leteckou hrozbou.

Se svým výkonným zbraňovým systémem dokázal ničit nepřátelské vrtulníky a letouny až na vzdálenost pěti kilometrů. Od poloviny 70. let tvořil gepard jádro protiletadových jednotek divizí Bundeswehru. Spoléhalo se na něj několik desetiletí, původně se počítalo s tím, že po roce 2015 jich ještě 85 bude sloužit. Stalo se však něco jiného: vysoké provozní náklady a změna bezpečnostních hrozeb vedly k tomu, že německá armáda se v roce 2010 rozhodla je vyřadit.

Nedostatečné protiletadlové prostředky

Kořeny FlakPz Gepard sahají až do prvních let Bundeswehru. Už v polovině 50. let se ukázalo, že dosavadní stroje americké provenience – M16 se čtyřmi kulomety ráže 12,7 mm a M42 Duster vyzbrojený 40mm kanonem – nedokáží sestřelovat rychlé sovětské proudové letouny. Tyto zastaralé stroje neposkytovaly dostatečnou ochranu své osádce, v manévrovém boji mohly jen stěží držet krok s tanky a dalšími pásovými vozidly, velmi je také v nasazení omezovalo špatné počasí či noční tma.

V polovině 60. let proto Spolkový úřad pro bojovou techniku a vyzbrojování formuloval požadavky na nový protiletadlový obrněnec postavený na moderním pásovém podvozku. Měl být zcela autonomní a díky velkému jízdnímu dosahu a rychlosti schopný doprovázet bojové jednotky. Dále měl disponovat systémem rozlišování vlastní–cizí a vysokým zdvihem kanonů, které by se současně daly použít proti pozemním cílům.

Velký důraz se kladl na schopnost bojové činnosti v jakémkoliv počasí i v noci, k čemuž by sloužil odpovídající zaměřovací systém (nezapomnělo se ani na ochranu před elektronickým rušením). Dále se požadovalo, aby byl stroj dostatečně chráněn proti projektilům lehkých pěchotních zbraní a střepinám, stejně jako proti účinkům chemických, bakteriologických a jaderných zbraní.

Nový obrněnec

Na vývoji se podílelo konsorcium několika německých společností: Rheinmetall-Borsig, AEG-Telefunken, Siemens, Krauss-Mafei a Porsche v roce 1970 představily dva prototypy Matador, vyzbrojený dvěma 30mm kanony. Ten sice splňoval zadané požadavky, ale ministerstvo se nakonec rozhodlo pro souběžně připravovaný projekt Gepard vyvíjený firmami Oerlikon, Contraves a Albis. Ty použily jako platformu podvozek tanku Leopard 1 a pohonnou jednotku stejně jako u tohoto tanku představoval vícepalivový MTU MB 838 CaM 500, kapalinou chlazený vidlicový desetiválec.

Planetová převodovka měla čtyři stupně pro jízdu vpřed a dva pro jízdu vzad. Obrněnec disponoval také záložní pohonnou jednotkou DB OMG-314. Základní zkušební fáze skončila roku 1972, načež byl schválen program výroby 432 vozidel. Na počátku 70. let velení NATO velmi znepokojil sovětský bitevní vrtulník Mi-24 s mohutnou výzbrojí. Jako létající ničitel tanků patřil k obávaným protivníkům pozemních jednotek.

Proti této hrozbě by zastaralé protiletadlové systémy Bundeswehru sotva něco zmohly. Nejvyšší čas zařadit do výzbroje gepardy! K tomu konečně došlo 16. prosince 1976, kdy státní tajemník spolkového ministerstva obrany Helmut Fingerhut převzal první protiletadlový kanonový obrněnec Gepard. Mezi lety 1976 a 1980 dodala firma Krauss-Maff ei Bundeswehru všech 432 objednaných vozidel. V protiletadlových jednotkách pozemního vojska už nový obrněnec toužebně očekávali, protože měl konečně nahradit beznadějně zastaralý M42 Duster.

Obrovská palebná síla

„Drápy“ gepardu představuje dvojice rychlopalných kanonů KDA L/R04 35/90 ráže 35 mm firmy Oerlikon-Bührle, které byly lafetovány po stranách věže otočné o 360 stupňů. S tímto dvojkanonem může flakpanzer slušně „nadělovat“. Během palby dopadne na cíl krupobití průbojně-zápalných a trhavě-zápalných nábojů kombinovaných ještě s náboji se zpožděnou roznětkou. Při rychlosti střelby 1 100 ran za minutu a vezenou zásobou jen 320 protiletadlových nábojů na každý kanon se ovšem osádky vyhýbaly déletrvající palbě na vzdušné cíle. Pokud se použily krátké a dobře mířené dávky, dostačovalo střelivo až na 25 vzdušných cílů.

Zaměřování cíle probíhalo převážně automaticky. Přehledový radar MPDR-12 (jehož anténa byla umístěna na zadní části věže a rotovala rychlostí 60 otáček za minutu) zachytil vzdušný cíl už na vzdálenost 15 km. Jakmile byl letoun identifikován jako nepřátelský, zaměřil jej střelecký radar (Siemens-Albis umístněný na čele věže s dosahem rovněž 15 km) sledující azimut, elevaci a vzdálenost cíle.

Ten pak dodal údaje o výšce a rychlosti letu cíle analogovému počítači Contraves, který pak během okamžiku vypočítal dráhu letu střel. Při přepravě byly oba radary sklopené, aby nedošlo k jejich poškození při nárazu na překážku. Z toho důvodu bylo vozidlo vybaveno sledovacími senzory, které lokalizovaly vzdušné či pozemní cíle.

Pravděpodobnost zásahu cíle byla relativně vysoká. Pálil-li gepard na dva kilomety vzdálený cíl, potřeboval k jeho zasažení při úsťové rychlosti 1 175 m/s necelé dvě sekundy. Nicméně sofistikovaná radarová technika představovala největší nebezpečí pro samotný gepard: radarové přístroje v bojových letounech totiž okamžitě reagovaly na paprsek z jeho střeleckého radaru.

Změnit pozici či zadýmit

Proto obrněnec často měnil svoji palebnou pozici, případně mohl vystřelit zadýmovací granáty. Aby znesnadnil protivníkovi zaměření radarem, mohl také vystřelit náboje s pokovenými dipóly, které rušily radar a ukryly tak obrněnec před zaměřením. Pro obranu před nepřátelskými obrněnci vezl gepard také 40 protipancéřových nábojů – jedna salva stačila na zničení obrněného transportéru.

Po zavedení nové munice FAPDS se zvýšenou úsťovou rychlostí se zvětšil bojový dostřel ze tří a půl na pět kilometrů. Modernizovaná varianta GlakPz Gepard 1A2 dokázala s novou municí zasáhnout vzdušný cíl dokonce až na šest kilometrů. Pravidelné cvičné střelby se obvykle konaly na střelnicích Todendorf a Putlos na pobřeží Baltského moře, přičemž se pálilo na cvičné cíle v podobě rukávu vlečeného letounem.

Dobře pancéřovaný otesánek

Zanedbána nebyla ani ochrana vozidla a jeho osádky. Síla pancíře, jež činila v přední části korby 70 mm, byla na protiletadlový obrněnec neobvykle mocná. Díky 30° sklonu odpovídala síle 140mm svislého pancíře. Na bocích a v zadní části chránil obrněnec 20–30mm pancíř. Tím se vlastně gepard řadil do kategorie obrněných transportérů. S celkovou hmotností 47 t nepatřil k „lehce našlapujícím koťátkům“.

Samotná věž vážila u posledních verzí obrněnce 15 t. Její osádka – velitel a střelec – byla dobře chráněna přídavným pancéřováním. Třetí člen týmu, řidič, seděl v pravé přední části korby. Každý člen osádky měl k dispozici stabilizovaný panoramatický periskop umožňující sledovat vzdušné i pozemní cíle. Přes svoji vysokou hmotnost se gepard i v náročném terénu pohyboval překvapivě hbitě. Konstruktéři dobře věděli, proč za platformu zvolili podvozek z tanku Leopard 1. Desetiválcový dieselový motor MTU o výkonu 610 kW dává vozidlu velmi slušnou rychlost 65 km/h.

K vytvoření kouřové clony sloužilo osm vrhačů zadýmovacích granátů ráže 76 mm (po čtyřech na každé straně věže). Osobní zbraně osádky představovaly dvě pistole P8 a samopal MP2 a několik ručních granátů. V případě, že by osádka musela v boji obrněnec opustit, mohla k jeho zničení použít dvě termitové nálože. Na rozdíl od tanku Leopard 1 a 2 nedokázal gepard přebrodit vodní tok zcela ponořený, ale pouze pokud hladina sahala po spodní okraj kanonů.

Gepard jde k jednotkám

O nový zbraňový systém se podělilo jedenáct protiletadlových praporů (každý z nich tvořily tři baterie po 12 strojích), 12 gepardů dostal školní útvar, dalších 14 se nacházelo ve škole pozemních vojsk a 10 bylo uloženo v rezervním skladu. Po rozpadu Varšavské smlouvy a znovusjednocení Německa na podzim 1990 převzal Bundeswehr z Národní lidové armády (NVA) někdejší Německé demokratické republiky dvě protiletadlové jednotky v Basepohlu a v Hohenmölsenu.

Na základnách NVA se usídlily dvě nové protiletadlové jednotky Bundeswehru vyzbrojené gepardy. Bývalí příslušníci NVA vnímali přechod ze sovětských protiletadlových systémů na německý zbraňový systém s nadšením. Pro muže, kteří měli zkušenost se sovětským samohybným protiletadlovým obrněncem ZSU-23-4 Šilka, byl gepard naprosto nepřekonatelný stroj jako z jiného světa a nemohli se dočkat, až se s novým systémem seznámí. A rozhodně nebyli zklamáni: při srovnávacích střelbách zničil gepard i přes náročné podmínky tři malá dálkově ovládaná letadla; protiletadlový kanon ráže 40 mm ani sovětský ruční protiletadlový komplet Igla mu nesahaly ani po kotníky.

Základní verze pro Bundeswehr nesla označení Gepard A1, modernizovaná pak Gepard 1A2. Modernizaci představovala výměna analogového počítače za digitální, instalaci moderních senzorů a komunikačního i optického vybavení. V roce 1999 představila firma Kraus-Maffei-Wegmann doplňkovou sadu umožňující instalaci zařízení vypouštějících střely Stinger – po dvou ke každému kanonu. Montáží této sady mohla být zvýšena bojová kapacita gepardů.

Konec gepardů

S koncem studené války se zcela změnily operační plány Bundeswehru. Zlepšujícící se bezpečnostní situace v Evropě a naopak nárůst konfliktů v zahraničí a angažování se německé armády v misích NATO vedly k tomu, že se Bundeswehr začal proměňovat z čistě obranné armády v sílu schopnou nasazení v mezinárodních misích po celém světě. Gepard se ve světle těchto nových úkolů jevil jako nepotřebný relikt studené války.

V důsledku toho všeho došlo mezi lety 2008–2010 ke snížení stavu protiletadlových obrněnců z 11 oddílů na dva. Při nasazení jednotek v zahraničí se počítalo s tím, že ze vzduchu nebude hrozit žádné nebezpečí. A když, tak nanejvýš od podomácku vyrobených raket, dělostřeleckých a minometných granátů.

Nástupce divoké kočky

Proti těm ale gepard neuměl bojovat a novým úkolům se nedokázal přizpůsobit. Mimo to byla problémem jeho velikost a vysoká hmotnost, která velmi znesnadňovala transport. Z těchto důvodů se začalo s vývojem lehkého (letecky přepravitelného) stacionárního protiletadlového systému k obraně pozemních jednotek NBS C-RAM Mantis. V létě 2010 pak bylo rozhodnuto, že obranu pozemních jednotek převezme v budoucnu letectvo.

Do konce roku 2013 pak potichu skončila historie gepardů v pozemním vojsku Spolkové republiky Německo. Paradoxní je, že k vyřazení těchto hrozivých obrněnců došlo právě v době, kdy se opět změnily bezpečnostní hrozby a Spojené státy americké požadují po členech NATO, aby navýšili své rozpočty na obranu. Političtí komentátoři s hořkostí upozorňují, že i slabé Rumunsko se nyní může pochlubit silnější protiletadlovou obranou, než Německo...

V dalších státech

Vedle Bundeswehru se pro použití gepardů rozhodla také belgická armáda (v letech 1977–1980 převzala 55 kusů) a Nizozemsko, jež se na vývoji přímo podílelo, odebralo 95 gepardů. Zatímco belgické gepardy se od těch německých vnějškově nijak neliší, nizozemská verze vypadala jinak především díky jinému radarovému vybavení a odlišným vrhačům zadýmovacích granátů. Jejich označení znělo CA-1 PRTL. Belgičané své gepardy vyřadili už v roce 1994, Nizozemci o 17 let později.

Část nizozemských strojů (celkem 60 ks) byla prodána do Jordánska. Jako jediná země NATO používá gepardy v současnosti Rumunsko, kterému Němci dodali 43 vlastních vyřazených kusů v roce 2004. Mezitím zdomácněly gepardy v Jižní Americe: 36 německých Gepardů 1A2 putovalo do Brazílie, která je použila k ochraně stadionů před případnými teroristicými leteckými útoky v době konání mistrovství světa v roce 2014 a při návštěvě papeže.

Nakrátko používala gepardy také chilská armáda, jež převzala v roce 2008 čtyři stroje, a následovat měla objednávka až tří desítek kusů, nakonec ale Chile smlouvu nepodepsalo a vrátilo i čtyři již předané obrněnce. Dokonce ještě více než čtyřicet let po svém zavedení do služby je gepard jedinečný a nemá v armádách NATO srovnatelný protiletadlový prostředek.

V roce 1978 řádila v Bostonu a na Rhode Islandu sněhová bouře, jakou nikdo předtím ani potom nepamatuje. V nejprudším přívalu padalo na zem deset centimetrů sněhu za hodinu a v celé oblasti se celkové srážky pohybovaly v rozmezí 30–90 centimetrů. V Bostonu napadlo bezmála sedmdesát centimetrů sněhu a rychlost větru dosahovala až 160 km/h. 

Sníh navíc napadl v období vysokých přílivů a kvůli tomu došlo u pobřeží k bezprecedentním záplavám. Mnoho problémů způsobil také fakt, že bouře začala v pondělí odpoledne. Ráno vypadalo nebe zcela normálně, takže lidé bez obav vyrazili do práce a do škol. Odpoledne pak zůstali po tisících uvězněni ve svých autech na silnicích a dálnicích. Ve státech Massachusetts a Rhode Island zemřelo na následky bouře více než sto obyvatel a celkové škody se vyšplhaly k 520 milionům dolarům (v přepočtu k dnešním cenám zhruba 1, 95 miliardy dolarů).

Podle indexu Národního úřadu pro oceán a atmosféru šlo o bouři nejvyšší kategorie 5. Bouří této úrovně úřad v posledních 100 letech eviduje pouze pět – v letech 1950, 1978, 1993, 1996 a v roce 2011. Za historicky nejhorší sněhovou bouři je ale považována bouře z roku 1888, kdy vítr o rychlosti až 128 km/h vytvořil na Long Islandu závěje hluboké 15–18 metrů.

Oceán je plný plastu. Odhaduje se, že jeho množství je tak velké, že odpovídá hmotnosti 17 Velkých pyramid v Gíze. Každoročně do oceánu přidáváme dalších 550 Brooklynských mostů plastu. Umělé hmoty jsou pro oceán reálnou hrozbou.

Biologové mají velký strach zejména o největší obyvatele oceánu, kteří se živí klidným filtrováním planktonu. Velryby, obrovští žraloci a rovněž manty totiž prostě filtrují mořskou vodu a očekávají, že bude plná dobré stravy. Jenomže teď je v ní stále více částeček plastu, které se svou velikostí blíží planktonu. A obři oceánu je polykají.

TIP: Není úniku: Plasty se našly i v tělech obyvatel Mariánského příkopu

Odborníci odhadují, že například plejtvák myšok, druhý největší tvor současného světa, pozře asi 2 tisíce částeček plastu denně. Manty obrovské zase prý spolknou 40 až 90 částic plastu za hodinu krmení u hladiny oceánu. Zdá se, že obyvatelé moře mají s plastem skutečně problém.

Ve vzdálenosti 23 milionů světelných let se navzájem svými gravitačními silami ovlivňují galaxie NGC 2936 a NGC 2937. Na novém kombinovaném snímku, který ukazuje data z Hubbleho a Spitzerova vesmírného teleskopu, tyto galaxie připomínají úchvatného vesmírného tučňáka, který si chrání vejce, jako tu nejdražší věc ve vesmíru.

Tučňák a vejce z galaktické ZOO

Tučňákem je galaxie NGC 2936. Podle všeho to kdysi bývala spořádaná spirální galaxie, podobná naší Mléčné dráze. Gravitační síla galaktického souseda ale dramaticky změnila její proporce.

TIP: Souboj vesmírných titánů: Drama, které se odehrálo před 13 miliardami let

Sousední galaxie NGC 2937 je eliptická a připomíná zelenkavé vesmírné vejce. Je plná starých hvězd a nové hvězdy v ní už prakticky nevznikají. Během dlouhých milionů let se vesmírný tučňák se svým vejcem spojí a vytvoří jedinou obří galaxii. Splývání galaxií je ve vesmíru běžné a představuje významnou fázi v evoluci galaxií.