Pro indiány byl javorový sirup pochoutkou. Však také inspiroval mnoho jejich legend. Reba Wilkinsonová z Muzea javoru v Nové Anglii vypráví tu nejrozšířenější: „Jeden z válečníků zasekl v hněvu tomahavk do javoru a šťáva vytékající ze stromu se náhodou smíchala ve vědru s vodou. Když v ní pak válečníkova manželka uvařila maso, překvapila všechny jeho sladká chuť a objev byl na světě.“ 

Historicky je doloženo, že se indiáni naučili získávat hustou sladkou tekutinu z kmenů určitých odrůd javoru dávno před příchodem Kolumba. První evropští osadníci dovednost převzali a zrodila se tradice, která dodnes přežívá hlavně v Kanadě a ve Spojených státech amerických. 

„Producentem číslo jedna v celé zemi je stát Vermont,“ hlásí hrdě Reba. Právě v této části Ameriky prý osadníci dokážou vylepšit a zefektivnit způsob získávání cenné suroviny. 

Sladký příchod jara 

Indiáni původně neměli kovové nádoby. Vařili proto cukr pomocí kamenů, které zahřívali na vysokou teplotu v ohni a pak je kladli přímo do surové šťávy zachycené z javorů do dřevěných a hliněných nádob. 

Osadníci rychle přišli na to, že bude snazší javorovou mízu zahřívat ve velkých kovových hrncích přímo nad ohněm. Celý proces přitom začíná v předjaří, kdy se cukrovarníci vydávají do lesů naříznout stromy a umístit na ně speciální nádoby. Musí se postupovat opatrně, aby se stromy trvale nepoškodily. 

TIP: Chléb Schüttelbrot: Křupavý poklad z Jižního Tyrolska

Každý z nich může dát v závislosti na stáří a síle 35–50 litů mízy. Nejlépe vytéká, když v noci mrzne a přes den se teplota pohybuje kolem 5 °C. Po několika dnech se šťáva shromáždí a začne se vařit. 

Za starých časů bývalo takové vaření první radostnou známkou jara po zimě – podílely se na něm celé rodiny, zpívalo se a veselilo. Dodnes se zachovala celá řada lidových písniček, z nichž mnohé javorový sirup oslavují. 

Výroba sirupu coby připomínka minulosti 

„Nic nevoní tak krásně jako kůlna nebo stodola, kde se vaří cukr,“ říká Reba Wilkinsonová a dodává: „Z dvaceti až padesáti litrů mízy se dá v závislosti na její cukernatosti získat litru sirupu.“ 

Produkce javorového sirupu představuje pro místní farmáře a chovatele skotu přivýdělek, nikoliv hlavní zdroj obživy. Přežívá ale jako připomínka dávných dob, které si Američané s nostalgií mírně idealizují. Jisté je, že málokterá pochoutka je tak typicky americká jako právě javorový sirup.

Žijeme v době stále většího nebezpečí infekcí rezistentními bakteriemi. Zatím se s nimi můžeme potkat především v nemocnicích, postupně ale pronikají i do každodenního života. Podle všeho ohrožují i bezpečnost sexu.

Jednou z nejběžnějších pohlavně přenosných nemocí je kapavka. Dlouhá léta nebyla žádným velkým strašákem, protože ji bylo možné bez větších problémů vyléčit pomocí širokospektrálních antibiotik. Jenomže původce kapavky, bakterie Neisseria gonorrhoeae, se v poslední době stává rezistentní vůči antibiotikům. A nevyléčená kapavka se může stát komplikovaným onemocněním a skončit neplodností, ať mužů nebo žen.

TIP: Odborníci bijí na poplach: Kapavka možná bude neléčitelná

Čínští vědci prozkoumali situaci s kapavkou v Číně a jejich závěry nejsou právě radostné. Počet zachycených případů kapavky, která je rezistentní vůči oběma klíčovým antibiotikům, s nimiž se kapavka standardně léčí, se mezi lety 2013 a 2016 téměř zdvojnásobil, z 1,9 procenta na 3,3 procent. Lékaři teď budou usilovně hledat nové prostředky a léčebné postupy, které bychom mohli postavit rezistentní kapavce do cesty.

Yorlenis Gutierrezová dlouhé měsíce obcházela lékárny a snažila se získat prášky, bez nichž se komplikuje život mnoha Venezuelankám – chybí jim antikoncepce. V zemi, kterou zmítá ekonomická krize, se stojí fronty na jídlo a těžko se shánějí i základní antibiotika. Antikoncepce však představuje takřka nedostupné zboží a její nedostatek se viditelně projevuje na obyvatelstvu.  

Potřebné pilulky se 28leté ženě nakonec sehnat nepodařilo, a tak stáli s manželem před těžkou volbou: Buď se dlouhodobě vzdají sexu, nebo budou riskovat, že Yorlenis otěhotní – druhé dítě přitom nechtěli. Oba se nakonec dohodli, že abstinence nepřichází v úvahu, a zkusili si dávat pozor – nicméně časem „přišli“ do jiného stavu. „Už teď jíme stěží třikrát denně,“ vysvětluje rozrušená Yorlenis, která ztratila práci v salonu krásy. „Netuším, jak nakrmíme další hladový krk.“

Riziko těhotenství

Klesající ceny ropy spolu s téměř dvěma desetiletími socialistické politiky uvrhly Venezuelu do řady krizí a její měnu, bolívar, přivedly k jedné z nejvyšších světových inflací (viz Zachrání je kryptoměna?). Ceny základních životních potřeb rostou takřka každý den a v lékárnách nezřídka chybějí antibiotika i další léčiva. Nicméně nedostatek antikoncepce staví Venezuelany před obzvlášť těžkou volbu – zda vůbec mít sex. Většina se rozhodne pro milování bez ochrany a často pak musí řešit následky. 

V současnosti neexistují na téma nechtěných těhotenství v zemi žádné oficiální statistiky, nicméně tamní lékaři hlásí v tomto ohledu prudký nárůst. Daleko snáz se rovněž šíří sexuálně přenosné choroby, což vrhá obyvatele do ještě hlubší deprese.  

Do boje zázvorem a papájou

Mainstreamová média vydala několik článků o tzv. počítací metodě, jejíž pomocí žena určí, kdy ovuluje – a kdy tudíž hrozí, že po „nehodě“ při sexu otěhotní. Venezuelská stránka Cactus24 zas nabídla patnáct lidových rad, jak předcházet početí: Pomáhá prý jíst papáju aspoň dvakrát denně nebo pravidelně pít zázvorový čaj. 

Řada Venezuelanek se obrátila na sociální sítě Facebook, Instagram a Twitter, kde si vyměňují rady, ale také informace o případném prodeji antikoncepčních pilulek, nitroděložních tělísek a implantátů – nicméně za nadsazené ceny černého trhu. Jiné zas prosí své příbuzné či kamarádky, zda by jim neopatřily antikoncepci v zahraničí. „Naposledy jsem získala prášky od švagrové, která je nakoupila v Kolumbii,“ vzpomíná Alejandra Moranová, 27letá novinářka z Caracasu. „V prosinci pojedu do Španělska, takže tam pořídím zásoby a něco dovezu také známým.“

Kondomy zdarma

Dlouhé roky byly antikoncepční pilulky, nitroděložní tělíska či kondomy k dostání zdarma ve všech venezuelských nemocnicích nebo prostřednictvím různých vládních programů. Dnes si však země zmítaná krizí nemůže podobné výdaje dovolit. Následkem toho některé formy antikoncepce z trhu zcela zmizely a jiné jsou k dostání jen za přemrštěné ceny. „Zvlášť obtížně se antikoncepce shání mladým,“ vysvětluje Vanessa Diazová, gynekoložka z Caracas University Hospital. „Kdysi se například kondomy rozdávaly zdarma, existovalo mnoho značek a některé z nich byly navíc velmi levné. Doba se však změnila.“ 

Antikoncepční nouze také podle odborníků dál podněcuje provádění domácích potratů. Nejde však o nijak překvapivý vývoj, uvážíme-li, že je ve Venezuele interrupce protizákonná a smí se k ní přistoupit pouze v případě ohrožení života matky. 

Dlouhodobý půst

Marissa Lorettová, gynekoložka v Concepción Palacios Maternity Hospital, prý nedávno ošetřovala ženu, která se pokusila své těhotenství přerušit velmi drastickým způsobem: Lila „do sebe“ prací prostředek a strkala dovnitř petržel. Do nemocnice ji přivezli s krvácením a v křečích, které nakonec potrat skutečně vyvolaly. Nešťastnici se však zanítila rodidla. „Nakonec jsme jí museli vzít celou dělohu,“ dodává Lorettová. 

Dlouhé roky získávaly venezuelské lékárny zboží díky systémovým úlevám: Vláda nastavila výhodný kurz bolívaru pro dovoz ze zahraničí a pak se nakupovalo. Podobné praktiky však již nelze použít, a lékárny proto mimo jiné nemají antikoncepční prostředky – nebo jsou jejich zásoby zanedbatelné a prodávají se za stonásobně vyšší ceny oproti normálu. Podle tamní Farmaceutické federace klesly celkové zásoby antikoncepčních pilulek od roku 2015 o 90 %. Jedna lékárna v centru Caracasu dokonce prohlásila, že je nenaskladnila už víc než rok. 

Sdílená antikoncepce

V lékárně o dva bloky dál řekli dvacetileté zákaznici shánějící prášky, že mají skladem pouze zboží z dovozu. Zaměstnanci jí tak chtěli naznačit, že se prodává za ceny černého trhu: 21 tabletek za 120 tisíc bolívarů, což je třetina venezuelské minimální měsíční mzdy. „Jsou drahé, ale potřebuju je,“ povzdychla si dívka a zaplatila.

Z regálů obchodů však zmizela také řada známých značek kondomů – nahradily je sice levnější alternativy, jenže se stále jedná o dovozové zboží, tudíž je pro většinu obyvatel nedostupné. Balení tří kondomů vyjde na několikanásobek minimální denní mzdy. „Já jsem získal kondomy od kamaráda, který se rozhodl odstěhovat do Spojených států,“ svěřil se 28letý Juan Noguera, nezaměstnaný ekonomický výzkumník. „Občas si je prostě dáváme mezi sebou. Vládne tu sdílená ekonomika.“

Problémy bez ochrany

Řada venezuelských „macho“ mladíků kondomy tak jako tak odmítá, přesto má teď jejich zdražení negativní vliv na šíření pohlavních chorob. Levnější značky navíc nebývají spolehlivé. Před několika měsíci jel 28letý Andres Rodriguez za svou přítelkyní a po cestě hodlal koupit ochranu. V obchodě však nenašel výrobek, kterému roky důvěřoval, a tak se musel spokojit s „nevyzkoušenou“ alternativou. „Prostě jsem je koupil, měl jsem naspěch,“ vysvětluje. Během sexu pak kondom praskl, ale jeho partnerka naštěstí nepočala. „Dovedete si představit těhotenství v zemi v takové krizi? To by byla hrůza!“ dodává mladý muž s úlevou. 

Nedostatek kondomů spojují lékaři se znepokojivým nárůstem počtu nakažených virem HIV a dalšími sexuálně přenosnými chorobami, jako jsou kapavka, syfilis a herpes. Podle Maríi Landaetové, vedoucí infekčního oddělení Caracas University Hospital, se počet pacientů s HIV letos vyšplhal na 5 600, což je zásadní skok oproti třem tisícům v roce 2014. „Může za to mimo jiné nedostatek prostředků prevence,“ vysvětluje lékařka. 

Šest z deseti

Rostoucího počtu pacientů si všimla také Vanessa Diazová: „V mé soukromé praxi má teď nějakou pohlavní chorobu pět až šest lidí z deseti. Před dvěma lety šlo o dva až tři.“ Kvůli nedostatku medikamentů navíc lékaři nemohou nakažené ošetřit, a situace se proto stále zhoršuje. „Ve Venezuele nenajdete ani něco tak základního, jako je penicilin, to nejlevnější antibiotikum na světě,“ dodává epidemioložka Moraima Hernándezová.

Po měsících nárazového užívání antikoncepčních pilulek se 24letá ekonomka Lorena Mendezová rozhodla nadále neriskovat: Přes Instagram si našla dealera, který jí na černém trhu obstaral estrogenový implantát. Drobná tyčinka se vpichuje pod kůži na paži a uvolňuje hormony. Může sloužit až tři roky a dívka za ni zaplatila 600 tisíc bolívarů, tedy 300násobek oficiální dotované ceny. „Bylo to extrémně drahé, většina lidí si implantát nemůže dovolit,“ dodává, „ale stálo to za to. Teď už se nemusím těhotenství bát.“ 

Adam ze Schwarzenberku a Markéta z Pallantu spojili své životy 27. listopadu 1613 na zámku Hambach nedaleko Kolína nad Rýnem. Ženich, tehdy dvacetiletý, byl synem proslulého válečníka Adolfa I. ze Schwarzenberka a Markéty Alžběty Wolffové z Metternichu. Adolf I., chrabrý přemožitel Turků u pevnosti Raab, padl v létě roku 1600 zasažen zbloudilou střelou v bojích s francouzskými žoldnéři a malý Adam zůstal jediným pokračovatelem jeho rodu.

Byl vychován matkou na rodovém panství Gimborn a v osmnácti letech vstoupil do služeb arcivévody a pozdějšího císaře Matyáše, kde si začal budovat slušnou politickou kariéru. K dokonalosti mu tehdy chybělo jediné: potřeboval založit rodinu a přivést na svět dědice. Svatbu s urozenou nevěstou stvrdil dokument o dvaceti osmi stránkách z 9. září 1613.

K snědku i na podívanou

Podle dobových zvyklostí se dalo očekávat, že na jídelníčku svatební hostiny budou především masité pokrmy, že víno a pivo poteče proudem a že nebude chybět velkolepý svatební dort. Armáda schwarzenberských kuchařů připravila hody ze stovek kusů zvěřiny, tisícovek kusů drůbeže a sladkovodních i mořských ryb. Svůj život pro oslavu sňatkové aliance položil také bezpočet telat, jehňat a selat, proměněných na delikatesní pečínky i nejjemnější paštiky.

Za poněkud extravagantní součást velmožského svatebního menu je možné považovat pávy, labutě či tuleně, kteří zvyšovali jeho prestiž stejně jako šneci či ústřice. Ty začala středoevropská aristokracie po francouzském vzoru pojídat právě na počátku 17. století. Na hodovním stole nemohlo chybět ani cizokrajné ovoce, především citrusy a granátová jablka. Citrony a pomeranče byly pro renesančního člověka symbolem lásky a věrnosti, granátová jablka měla manželskému páru zaručit plodnost.

Vrchol hodokvasu představovala sladká sekce, které vévodil svatební dort zdobený marcipánovými a cukrovými figurkami. Při jejich výrobě se schwarzenberský dvorní cukrář inspiroval nejen křesťanskou symbolikou, ale sáhl i po antické mytologii. Po obvodu dortu stály postavy bohyň Diany, Juno, Justitie a Fortuny, dále Římanky Lukrécie, mytického hrdiny Herkula, bůžka Kupida a posla bohů Merkura. Uprostřed pak byla umístěna figurka delfína, jenž byl jednak symbolem Ježíše Krista, jeho umučení a zmrtvýchvstání, a jednak ztělesňoval šťastný osud a harmonii mezi novomanželi.

Samotný dort byl určen ke konzumaci, většina dalších cukrářských výtvorů zhotovených z bílého, hnědého či ovocného cukru, ale také vosku, plátna, slámy a dřeva, se ovšem řadila mezi takzvaná Schauessen, neboli jídla na podívanou. Tyto sladké skvosty představovaly spíše dekorace a byly ukázkami umění cukrářského mistra a jeho pomocníků. Hosté se mohli obdivovat obřímu dortu ve tvaru hradu s rozkvetlou zahradou a tekoucí fontánou na nádvoří, dortu ve tvaru zahrady s rozkvetlým stromem s větvemi ověšenými ovocem, ale i cukrové kolébce s dítětem vyjadřující přání, aby se nevěsta brzy proměnila v matku.

Plýtvání s jasným cílem

Na zapití slavné sňatkové aliance byl nachystán omezený počet lahví prvotřídního španělského a muškátového vína. K uhašení žízně jinak sloužilo bílé a červené víno a pivo. Dnes obvyklá konzumace čisté vody se v renesanční epoše příliš nepěstovala, voda sloužila spíše k užitkovým účelům.

Pokud by měl někdo pocit, že množství nachystaného jídla není adekvátní počtu pozvaných hostů, je třeba, aby si uvědomil, že „vznešené plýtvání“ patřilo k distinktivním znakům velmožského způsobu života. Stoly prohýbající se pod množstvím jídla, tonoucí v jemné záři plaménků stovek voskových svící mihotajících se v křišťálových ověscích těžkých lustrů, to vše bylo spolu s přísným dodržováním dvorské etikety způsobem, jak dát najevo své místo ve společnosti.

Cílem svatební hostiny bylo ohromit pozvané hosty směsicí chutí, vůní a vizuálního obžerství a přitáhnout jejich pozornost k ženichovi a nevěstě. Ti, odění ve velkolepých róbách určených výhradně pro tuto zvláštní příležitost, ve svůj slavný den vymezovali sociální prostor pro budoucí rodinu a doufali, že ti, které teď zahrnují luxusem a pozorností, budou v budoucnu podporovat jejich vlastní cíle a zájmy kdykoliv to bude třeba.

Image

Čtěte také

Je libo šneka, bobra, či žábu? Aneb Jak se postili naši předci

Když v roce 1997 vylovili rybáři nedaleko Pangandaran Beach mládě krokodýla mořského, Muhammad dlouho neváhal. Lovcům vysázel 25 tisíc rupií (asi 38 korun) a plazího nezbedu si odnesl domů. Nový domácí mazlíček, který dostal jméno Kojek, si rychle získal srdce Muhammadovy rodiny.

Dvousetkilogramový mazlíček

Zatímco před 21 lety měřil Kojek 25 centimetrů a vážil pár gramů, dnes má téměř tři metry a váží okolo 200 kilogramů. Stále je ale stejně hravý jako v době, kdy přišel do Muhammadova domu. „Péče o Kojeka není příliš náročná, jednou týdně mu vyměním vodu v bazénku, celého ho vydrbu a vyčistím mu zuby. Myslím, že ve mně vidí spíš svého otce, než páníčka“, říká chovatel dvousetkilogramového mazlíčka. „Nikdy by nikomu neublížil, často si s ním hrají i moje dvě děti,“ dodává přesvědčivě Muhammad.

Během času se Kojek stal svého druhu mezinárodní celebritou. „Píšou mi lidé z celého světa – z Austrálie, Evropy i z Ameriky. Všichni se chtějí s Kojekem setkat. Dokonce jsem dostal nabídku od jednoho chovatele – nabízel za Kojeka miliardu rupií (1,5 milionu korun),“ svěřuje se Muhammad.

Přestože je Kojekovi již přes dvacet let, je stále velmi mladý. Krokodýli mořští se dožívají přibližně stejného věku jako člověk a nepotvrzené informace hovoří o více než stoletých jedincích. Největší řádně změřený jedinec krokodýla mořského dosahoval délky 6,3 metru a hmotnosti asi 1,2 tuny, předpokládá se ale, že výjimečně může dorůst až do 7 metrů a vážit okolo 2 tun.

Někdy strávíte celé roky času přípravou na misi nebo experiment. A pak se něco pokazí a během sekundy je vše ztraceno. Stávají se ale i opačné případy, kdy se věci vyvíjejí mnohem lépe, než jsme čekali.

Právě to je případ evropské mise LISA Pathfinder. Tento satelit je ve vesmíru od roku 2016 a jeho úkolem je ověřit fungování technologie, která evropské agentuře ESA umožní zahájit očekávanou misi gravitační observatoře eLISA (evolved Laser Interferometer Space Antenna).

LISA Pathfinder se překonává

První výsledky měření mise LISA Pathfinder byly víc než slibné. Testované zařízení pracovalo 5 krát lépe, než kolik je minimální požadavek pro fungování observatoře eLISA. Nedávno se objevily závěrečné výsledky měření a podle nich je LISA Pathfinder oproti očekáváním dokonce 10 krát lepší.

TIP: Co jsou gravitační vlny? Jak souvisí s teorií relativity?

Podle Karstena Danzmanna, který se podílí na vývoji technologie pro eLISA pod názvem LISA Technology Package, mise LISA Pathfinder krásně splnila veškerá očekávání. Gravitační observatoř, kterou budou tvořit tři satelity na oběžné dráze, navzájem vzdálené 2,5 milionu kilometrů a propojené laserovými paprsky, je zase o něco blíže realitě.

Na sklonku druhé světové války propukl v části Nizozemska, která byla v té době stále okupovaná Německem, drastický hladomor. Asi 22 tisíc lidí tehdy zemřelo hlady a 4,5 milionů Nizozemců trpělo extrémní podvýživou.

Vědci si už dříve všimli, že potomci lidí, které postihl tehdejší hladomor, jsou ve zvýšené míře obézní a mají častěji diabetes 2. typu, schizofrenii nebo další zdravotní problémy. Potvrzuje to i nový výzkumu DNA těchto potomků.

Nizozemští a američtí genetici zjistili, že hladomor zanechal stopy na epigenetice těchto lidí. Jinými slovy, změnil chemické značky, které jsou navěšené na DNA a ovlivňují fungování jednotlivých genů. Od hladomoru uplynulo více než 70 let a lidé v Nizozemsko na něj přesto dodnes doplácejí.

Image

Čtěte také

Silnější, než se zdají: Ženy přežívají muže i během hladomorů a epidemií

S příchodem letectva na bojiště nastala potřeba ochránit pozemní jednotky i významné bodové cíle před ničivými účinky vzdušných úderů. Fotografie ze západní fronty zachycuje vojáky belgické armády během přípravy na odražení německého leteckého útoku pomocí lehkého kulometu Hotchkiss Mle 1909. Zbraň pocházela z francouzské továrny v Saint-Denis u Lyonu, vyrábějící vlastní „strojní pušky“ již od roku 1897. Automobil ale zhotovila domácí – tedy belgická – společnost Minerva na základech svého civilního vozidla.

Ocelová kavalerie

Belgičané patřili k průkopníkům ve výrobě a používání kolových obrněnců. Jejich užitečnost demonstroval představitelům armády poručík Charles Henkart, jenž si do boje místo koní přivezl dvě vlastní civilní minervy, provizorně upravené na bojeschopné modely. Automobilka však rychle rozjela výrobu standardní pancéřované verze, chráněné ocelovými pláty o maximální šířce 4 mm. Osádce však neposkytly bezpečí před palbou shora, což se stalo osudným právě poručíku Henkartovi, kterého usmrtila sprška kulometných střel během německého přepadu 6. září 1914.

V roce 1916 automobilka kompletně přepracovala design původního obrněnce, jenž nově obdržel kulometnou pancéřovou kopuli i kompletně uzavřenou korbu. V belgické armádě vozidla sloužila jako průzkum u kavalerie. Obrněnci, kteří dosahovali rychlosti až 40 km/h, podporovali boj vlastní pěchoty a také prováděli výpady za nepřátelské linie – pochopitelně jen v místech s dobrými silnicemi.

Dřevo je pozoruhodný materiál. Vyroste v lese jako obnovitelná surovina. A když na to přijde, tak po jistých úpravách může mít podobné vlastnosti jako ocel nebo dokonce titan.

Američtí vědci nejprve vařili různé typy dřeva v roztoku hydroxidu sodného a siřičitanu sodného, čímž ze dřeva odstranili část obsažených látek. Pak toto chemicky pozměněné dřevo po dobu jednoho dne stlačovali při teplotě 100 °C a tlaku 5 megapascalů, čímž nakonec vznikl unikátní materiál.

TIP: Revoluce ve stavebnictví: Budeme stavět mrakodrapy z kostí a skořápek?

Takto upravené dřevo je třikrát hustší a téměř dvanáctkrát pevnější než přirozené dřevo. Svou pevností se vyrovná oceli. Vědci věří, že takové ultrahusté dřevo by v budoucnu mohlo nahradit ocel ve stavebnictví a také při výrobě vozidel a strojů. Kdyby se to skutečně povedlo, mohlo by to výrazně snížit emise uhlíku, které dnes doprovázejí výrobu oceli.

Ruský Progress a americké duo Cygnus a Dragon dostanou do dvou let novou konkurenci. NASA odsouhlasila zásobovací misi k Mezinárodní vesmírné stanici pro společnost Sierra Nevada a její Dream Chaser. K první cestě k ISS se Dream Chaser vydá v druhé polovině roku 2020. Nosnou raketou má být Atlas V.

TIP: Další krok k cestě na ISS: Miniraketoplán Dream Chaser si vedl výborně

Dream Chaser má k ISS přepravovat až 5 500 kilogramů nákladu, zpět na Zemi pak může dopravovat až 2 000 kilogramů. Vzhledem k tomu, že Dream Chaser má po návratu z vesmíru přistávat na dráze Kennedyho vesmírného střediska, hodlá jej NASA využívat především pro přepravu citlivých experimentů, pro které by standardní cesta představovala riziko.

Poslední úspěšné testy absolvoval miniraketoplán v listopadu na Armstrongově leteckém výzkumném středisku. Další test je naplánován na polovinu roku 2018.