Podle nejrozšířenější teorie se jedná o zkrácené anglické spojení „oll korrect“, tedy záměrně chybně napsaná slova „all correct“ (v překladu „vše správně“), která se objevila v bostonských novinách ve 40. letech 19. století. Komolení a chybné psaní tehdy představovalo velmi oblíbený způsob, jak pobavit čtenáře. Zmíněné sousloví si pak údajně vypůjčili newyorští demokraté, aby zpopularizovali svého prezidentského kandidáta Martina Van Burena, jemuž se říkalo Old Kinderhook, tedy O. K.

Podle jiných názorů je však třeba pátrat u indiánského kmene Čoktavů a jejich výrazu „okeh“. Uvedené slovo později použili misionáři v překladu Bible ve smyslu „tak to bylo“, načež se dostalo do širšího povědomí už jako zkomolenina.

Třetí teorie souvisí s armádou: Když se prý spojenečtí piloti za druhé světové války vraceli z náletů, musel velitel letky hlásit ztráty. Pokud do rádia oznámil „zero killed“ – doslova tedy „nula zabitých“, zapsáno jako „0 K“ –, šlo o úspěšný den. 

Mars je sice dost daleko, ale díky skvostným snímkům povrchu planety posílaným americkým satelitem Mars Reconnaissance Orbiter (MRO) je jako na dosah ruky. Satelit MRO svým kamerovým systémem High-Resolution Imaging Science Experiment (HiRISE) pořídil i pozoruhodný snímek jednoho z kráterů Marsu.

Kráter na fotografii připomíná spermii anebo v méně mládeži nepřístupné verzi pulce. Jde o impaktní kráter, který vznikl po dopadu meteoritu. Velikost kráteru je asi 150 až 200 metrů. Nápadná struktura ocasu „spermie“ vznikla až později, když se stěna kráteru naplněného vodou na jenom místě protrhla a voda se vyvalila ven.

Podle odborníků NASA je na snímcích z povrchu Marsu a dalších podobných míst často obtížné poznat, jakým směrem se takovými kanály valila voda. V případě tohoto kráteru to neplatí, protože máme k dispozici klíčovou informaci o tvaru terénu.

TIP: Kam zmizela voda Marsu? Možná ji nasákly místní horniny

Detailní studium snímků kráteru ve tvaru spermie by tím pádem mělo prozradit leccos zajímavého o historii aktivity vody v této oblasti Marsu i na celé Rudé planetě, která bývala na povrchu mnohem více zavodněná, než je dnes.

Termiti jsou jednou z nejúspěšnějších skupin hmyzu na planetě. Podařilo se jim kolonizovat většinu souše s výjimkou Antarktidy. V jejich koloniích žije několik set až několik milionů jedinců. Královny termitů jsou velice dlouhověké a mohou se dožívat 30 až 50 let.

Klíčovou roli v jejich úspěchu hraje schopnost trávit celulózu. To je velmi obtížné a termiti se díky tomu mohou živit prakticky čímkoliv rostlinného původu, od trávy až po dřevo. Termitům s trávením celulózy pomáhají mikroorganismy, které žijí v jejich střevech.

TIP: Přijde invaze mravenců? Kolonie etiopských mravenců mohou zaplavit svět

Podle nové vědecké studie žije v termitech až 5 tisíc různých mikrobů. V lidských střevech, která jsou mnohem objemnější, přitom žije jen asi tisícovka druhů mikrobů. Termiti si bakterie předávají z generace na generaci, ale také si je vyměňují mezi jednotlivými druhy termitů. K tomu nejspíš dochází při divokých válkách mezi termity. Když vítězové sežerou těla poražených, získají tím i jejich bakteriální pomocníky.

Muži hrozí především to, že se bude dlouhá léta starat o dítě, které s jeho milovanou zplodil někdo jiný. Naopak matka je jistá vždy. Škoda, kterou utrpí žena, pokud ji sokyně připraví o část výdělku či majetku jejího manžela, je proti tomu jen zanedbatelná.

Skupina vědců, vedená antropoložkou Beverly Strassmannovou z Michiganské univerzity, se proto v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences zaměřila na souvislost náboženství a „kukaččích“ dětí. Vybrali si k tomu přírodní národ Dogonů, jehož příslušníci žijí na území východoafrické republiky Mali. Dogonové vyznávají jak svou původní kmenovou víru, tak dvě varianty křesťanství a islámu. Lidé všech tří náboženství žijí ve velmi úzkém styku a v silně promísené společnosti. Původní dogonské náboženství vyžaduje od žen (na rozdíl od islámu a křesťanství), aby se v době menstruace uchylovaly na pět nocí do speciálních chýší.

Pojistka otcovství

Podle Strassmannové a jejích spolupracovníků mají muži a jejich příbuzní díky chýším lepší povědomí o menstruačním cyklu své ženy. Dogonské ženy neužívají antikoncepci. Jakmile se po posledním porodu začnou vracet do chýše, dozví se muž o možnosti dalšího otěhotnění své partnerky. Zároveň je varován, že pokud se nezačne činit sám, mohl by ho někdo předběhnout. Vědci podrobili genetickým testům otcovství okolo 1 700 párů rodič-potomek.

TIP: Nečekaný manželský benefit: Sezdaní pacienti žijí déle než ti svobodní

Výsledky odpovídaly teorii: mezi vyznavači původního náboženství představovalo riziko starání se o cizí dítě 1,3 %. U ostatních vyznání se toto číslo pohybovalo okolo 2,9 %. Ne že by jejich systém kontroly nefungoval, ale je méně účinný.

Věděli jste, že existuje i bílá duha? Na rozdíl od té klasické, vzniká její bílá sestřička při dešti s kapkami různých velikostí, nebo častěji – lomem světla v mikroskopických kapičkách mlhy. Kapky, které jsou obvykle menší než 0,1 milimetru, nejsou schopny (nebo jen v omezené míře) rozdělit barevné spektrum.

TIP: Tajemství neviditelné modré barvy

Barva, intenzita a šířka jednotlivých barevných oblouků v duze totiž závisí na velikosti dešťových kapek. Tak například, pokud se poloměr dešťových kapek pohybuje v intervalu 0,5–1 mm, na duze je patrný široký fialový pruh s jasně zelenou a červenou barvou. Jestliže jsou dešťové kapky veliké 0,1–0,15 mm, je duha téměř bez červené barvy.

Vzácný úkaz se podařilo zachytit německému fotografovi Erik Arndtovi na Špicberkách nedaleko severního pólu během výletu za ledními medvědy.

Velká sopečná kaldera Kikai se nalézá v Jihočínském moři, přibližně 60 kilometrů od japonského ostrova Kjúšú. Její průměr činí asi 19 kilometrů a z valné většiny je ponořená v oceánu. Nad vodou dnes vyčnívají v podstatě jen sopečné dómy Iojima (Iwo-dake) a Sowa-Iwo-džima.

Kaldera vznikla asi před 6 300 lety při gigantické sopečné explozi, jedné z největších od konce doby ledové. Do vzduchu tehdy vyletělo 150 kilometrů krychlových hornin. Ve stejných místech došlo k obrovským erupcím i dříve, zhruba před 95 tisíci let, a také před 140 tisíci let. Kikai je stále vulkanicky aktivní, a podle odborníků zde trvale hrozí riziko velké erupce.

TIP: Neklid v hlubinách: Pod městečkem na Novém Zélandu se hromadí magma

Nedávný výzkum kaldery přinesl špatné zprávy. Po velké erupci před 6 300 lety se v kaldeře vytvořil ohromný sopečný dóm, který má objem přes 32 kilometrů krychlových. Podle vědců to svědčí o existenci velkého zdroje magmatu pod kalderou. Podle vědců je šance asi 1 : 100, že během příštího století dojde k další gigantické erupci, při které vulkán vyvrhne více než 40 kilometrů krychlových hornin. Škody by v takovém případě byly nedozírné.

Victoria Woodhullová si vůbec získala řadu přízvisek. Na vrcholu kariéry však byla nejčastěji „děvkou, která kandidovala na prezidenta“, jak se o ní vyjadřoval denní tisk. Proč budila takové pohoršení?

Zrodila se hvězda

Budoucí kandidátka se narodila jako Victoria California Claflin roku 1838 ve státě Ohio. Již ve čtrnácti letech ji rodiče provdali za lékaře Canninga Woodhulla, s nímž měla dvě děti. Svazek ale neměl dlouhého trvání. Manžel byl alkoholik, a proto když se Victoria sblížila s plukovníkem Jamesem Harveyem Bloodem, nechala se rozvést, nicméně si ponechala příjmení prvního muže. S Bloodem se vzali roku 1866, a byl to právě on, kdo ji seznámil s myšlenkami marxismu, volné lásky či ženských práv.

Na konci šedesátých let se rodina přestěhovala do New Yorku. Zde roku 1870 Victoria společně se sestrou Tennessee založila za podpory jednoho z nejbohatších Američanů, Cornelia Vanderbilta, první makléřskou firmu na Wall Street řízenou ženami – Woodhull, Claflin & Co. Podnik začal záhy prosperovat, Victoriina kariéra byla na vzestupu. Krátce poté sestry založily radikální list Woodhull and Claflin´s Weekly, který využívaly k boji za odstranění třídní nerovnosti a rovnoprávnost žen.

TIP: Jak chytří byli prezidenti USA? Má Donald Trump vyšší IQ než Barack Obama?

V dubnu téhož roku oznámila Woodhullová svoji kandidaturu na hlavu státu ve volbách plánovaných na rok 1872. Důvod byl prostý, měla již dost umírněných feministek, a proto se odhodlala k činům. Ženy měly mít stejná volební práva jako muži. Tento požadavek ostatně přednesla také Kongresu, kde byl probírán vůbec poprvé. Pro své nekonformní postoje a život spojený s prostředím „nemorálního“ makléřského světa vyhrazeného mužům, se pochopitelně často setkávala s kritikou v podobě peprných článků i karikatur.

Děvka a černoch

Dne 10. května 1872 se Woodhullová dočkala nominace na úřad prezidenta 668 delegáty nově založené Strany rovných práv. Jejím viceprezidentem se měl stát bývalý otrok Frederick Douglass, první nominovaný Afroameričan. Nemohlo být snad skandálnější kombinace kandidátů – běloška pochybného charakteru a vysoce respektovaný černoch! To bylo zcela v rozporu s panujícím mýtem o „čisté bílé ženě“ a černém násilníkovi. „Nestoudná děvka a černoch,“ jak je označovala média, se okamžitě stali terčem útoků.

Aktivity Woodhullové vyprovokovaly k výpadu i jejího odpůrce, populárního evangelického kazatele Henryho Warda Beechera. Odplatou feministka zveřejnila jeho mimomanželský vztah na stranách svých novin. Následně byla obviněna z šíření obscénního materiálu. Pátý listopad 1872, kdy probíhaly volby, tak první ženská kandidátka na úřad prezidenta USA nestrávila v sídle strany, ale ve věznici. Kauce, které musela během následujícího roku uhradit, dostaly rodinu téměř tam, kde před lety začínala.

TIP: Warren Harding: Nejhorší prezident v amerických dějinách

I když šanci zasednout do Oválné pracovny Victoria neměla, a to nejen kvůli zažitým předsudkům, nebo faktu, že ženám nepříslušelo pasivní volební právo, přispěla výraznou měrou ke zviditelnění ženské problematiky. Proto neváhala ohlásit svoji kandidaturu ani roku 1876. Po neúspěchu ale nadobro opustila USA a usadila se v Londýně, tentokrát po boku majetného bankéře. Bojovnice za volební právo žen se dočkala zadostiučinění roku 1920, kdy bylo Američankám konečně přiřčeno. Sedm let nato hlasatelka volné lásky a ženské emancipace zemřela.

Namáhaný džíp se přehoupne přes poslední převis a kopíruje římsu kráteru. Jen za několik málo okamžiků se po pravé straně otvírá výhled, který nám bere dech. Na tomto místě se kdysi tyčila hora, která dosahovala zhruba stejné výšky jako Kilimandžáro. Gigantická sopečná erupce, k níž došlo přibližně před třemi miliony let, tu vytvořila největší neporušený sopečný kráter na světě, jehož strmé stěny se tyčí až do výšky 610 metrů. Uprostřed 260 km2 rozlehlé náhorní plošiny se leskne oko jezera Magadi a v pozadí se majestátně tyčí posvátná hora Masajů – Ol Doinyo Lengai. K poslední významné erupci stále činného vulkánu došlo v roce 2007, ale hustý kouř dává čas od času vědět, že výčet sopečných výbuchů není s velkou pravděpodobností konečný. Když zaměříte pozornost a skla dalekohledu na dno kráteru, můžete na otevřené planině dohledat pohybující se tečky, které při zaostření dostanou podobu antilop nebo zeber. Je to první ochutnávka bohaté fauny tohoto přírodního útvaru, který byl v roce 1979 zařazen na seznam světového dědictví UNESCO a je označován jako osmý div světa.

Zvířata a lidé

Do kráteru vedou pouze tři cesty, z nichž jen jedna je obousměrná. Další dvě slouží buď pouze k sestupu, nebo naopak k výjezdu ze dna kaldery. Zhruba v polovině Seneto road, jednosměrky vedoucí dolů, nám cestu přehrazuje stádo krav doprovázené několika štíhlými postavami. Masajové!

Kráter je od roku 1971 součástí širšího chráněného území o celkové rozloze 8 300 km², které nese název Ngorongoro Conservation Area (NCA). Kromě významných historických nalezišť, jakými je například Oldupaiská rokle (i v češtině se neprávně uvádí název Olduvaiská), je NCA unikátní tím, že zde vedle sebe žijí divoká zvířata i lidé. Ne vždy je ale toto soužití bez problémů. Masajové mají právo pást svůj dobytek v celé oblasti NCA a v horních partiích samotného kráteru, není ale nic neobvyklého zastihnout pasoucí se stáda přímo na dně kaldery. Hranice, a to ani ty státní, nehrají v životě Masajů žádnou důležitou roli. Příslušníci tohoto hrdého kmene považují za své svaté právo hnát dobytek kamkoliv se jim zlíbí, což občas vede i k dalším potížím.

Masajové sice divoká zvířata z principu neloví, pokud ale nějaká šelma jejich stáda napadne, obvykle s ní udělají krátký proces. Je pak jedno, zda se jedná o běžnější druh zvířete, nebo o vysoce ohroženého predátora. Takto byli v této oblasti vybiti například dříve běžní psi hyenoví. V poslední době sice do kráteru tu a tam zavítá jedna smečka těchto kriticky ohrožených zvířat, ale v takovém případě jde skutečně pouze o vzácnou návštěvu, která se dlouho nezdrží…

Na cestě nekonečných stád

Širší chráněná oblast NCA je také součástí každoroční migrační trasy pakoňů a zeber. Statisícová stáda sem připutují přibližně v prosinci a zdržují se zejména v oblasti Ndutu, která leží mimo kráter a přiléhá k NP Serengeti. Mezi koncem ledna a počátkem března se pak stáda pakoňů ještě rozrostou o zhruba 400 000 mláďat, která se zde každoročně hromadně narodí.

Ani v době, kdy se pakoně vydají dále na severozápad, ale kráter nezůstává bez života. Trvale jej obývá na 25 000 velkých zvířat, mezi něž kromě početnějších druhů býložravců patří například i více než 60 lvů nebo několik desítek slonů. Nechybí zde levharti, gepardi, hyeny skvrnité nebo na 4 000 buvolů kaferských. Rozmanitostí se může pochlubit i zdejší říše opeřenců, která zahrnuje na 500 různých druhů ptáků.

Ohnivá debata

Dalším kontroverzním bodem, pokud jde o způsob ochrany ekosystému kráteru, je zakládání řízených požárů. V době sucha jsou návštěvníci parku často svědky vypalování celých rozsáhlých ploch. Některé požáry zakládají Masajové, aby před příchodem dešťů povzbudili růst čerstvé trávy pro svůj dobytek. Za jiné je pak zodpovědná samotná správa parku, která tvrdí, že se tak snaží zamezit větším škodám v případě přirozených požárů.

Je pravdou, že se na vypálených plochách s příchodem dešťů brzy zazelená svěží tráva, na druhou stranu ale řízenému vypalování každoročně padnou za oběť tisíce drobných živočichů. Platí to především pro některé druhy hmyzu, drobné hlodavce a také pro ptáky hnízdící na zemi, jejichž mláďata nemají šanci před ohněm uniknout. O tom, nakolik jsou řízené požáry pro krajinu přínosem nebo pohromou se stále vedou odborné spory, v nichž zatím zastánci umělých požárů vítězí.

Ve střehu před pytláky

Pokud jde o pytláctví, daří se jej díky přísné ochraně kráteru celkem účinně eliminovat. V porovnání například se západním Serengeti, kde se pytláci běžně projevují, je Ngorongoro pro zvířata mnohem bezpečnější. To ale neznamená, že by zde k pytláckým pokusům vůbec nedocházelo. Na webových stránkách správy parku si lze přečíst varování, aby se turisté, kteří se stanou svědky pytláckého řádění, nepokoušeli sami zasáhnout. Pytlácké bandy bývají zpravidla dobře ozbrojené a v případě ohrožení neváhají své zbraně použít.

Pytláky jsou ohroženi zejména vzácní nosorožci dvourozí, známí také jako nosorožci černí (Diceros bicornis). Kolem roku 1900 obývalo africký kontinent dokonce několik stovek tisíc těchto zvířat a ještě v první polovině dvacátého století zde nosorožci dvourozí platili za nejpočetnější zástupce svého druhu. To se radikálně změnilo ve druhé polovině minulého století a v roce 1995 poklesl počet těchto zvířat na historické minimum. Podle nadace International Rhino Foundation tehdy přežívalo v celé Africe pouhopouhých 2 410 kusů. Díky zostřené ochraně se podařilo od té doby jejich stavy lehce navýšit, stále však platí, že nosorožci dvourozí patří na listinu kriticky ohrožených druhů. Jejich rohy mají na černém trhu cenu několika tisíc dolarů a to už je pro pytláky z kontinentu, kde drtivá většina lidí žije pod hranicí chudoby, pádný důvod riskovat vysoký trest nebo dokonce život.

Jedinou účinnou ochranou, která se osvědčila v kráteru Ngorongoro, kde aktuálně žije 26 nosorožců dvourohých, je proto jejich důsledný monitoring. Ozbrojení strážci tu „své“ nosorožce hlídají 24 hodin denně.

Zemřít pro Afriku

Po několikahodinovém safari na dně kráteru, během kterého jsme kromě desítek běžnějších zvířat zaznamenali i vzácného karakala, se zastavujeme na malé občerstvení v piknikovém areálu, který zde zbudovala správa parku. Na okolních stomech hlídkují luňáci, na které je třeba dát si pozor. Snadno dostupná potrava je velkým lákadlem a drzost dravců už postupem času došla tak daleko, že vám nestřežené sousto neváhají ukrást přímo z ruky. V dálce se zableskne a objevují se černé mraky, které se rychle blíží. Je čas na návrat.

TIP: Problémy krále zvířat aneb Někdejší africký vládce bojuje o holé přežití

Strmý výstup lemuje stádo buvolů, které se nerušeně popásá v horních partiích kaldery. Na bližší pozorování ale není vhodná doba. Blížící se bouřka hrozí na příkré cestě uvíznutím i silným safari vozům s náhonem na všechny čtyři kola (jiné sem ani nemají povolený vjezd). První kapky, které se vzápětí mění v hustý liják, nás naštěstí zastihnou až na římse kráteru.

Míjíme hrob německého kameramana a režiséra Michalea Grzimeka, který se spolu se svým otcem, zoologem Bernhardem Grzimekem, významně zasloužil o rozvoj ochrany zdejší přírody. V lednu 1959 se Michael Grzimek stal obětí letecké nehody, když se jeho letadlo po srážce se supem bělohlavým zřítilo právě do těchto míst. Bylo mu tehdy necelých 25 let. Ani tragická synova smrt nezpůsobila, že by jeho otec na Afriku zanevřel. Jeho památce vzdal hold knihou „Serengeti nesmí zemřít“, která vyšla i v češtine a patří k tomu nejlepšímu, co bylo o této oblasti kdy napsáno. Stejnojmenný film, ve kterém byly použity Michaelovy filmové záběry a snímky z jeho archivu, pak v roce 1960 svým tvůrcům vynesl filmového Oskara. „Vše, co měl, daroval divokým zvířatům této země. Včetně vlastního života... ,“ stojí na vysokém jehlancovém pomníku, který zde na Michaelovu počest zbudovala tanzanská vláda. Stačí si před očima promítnout některé obrázky z dnešního safari a není tak těžké pochopit ty, kteří jsou tomuto koutu světa ochotni zasvětit celý svůj život…

Rok je doba odvozená od oběhu Země kolem Slunce trvajícího přibližně 365,25 dne. Pro potřeby kalendáře jej zaokrouhlujeme na celé dny a nesoulad s přesnou dobou oběhu kolem Slunce řešíme nestejnou délkou roků. Téměř celosvětově používaný solární gregoriánský kalendář má běžně 365 dní a rozdíl se dorovnává pravidelně vkládaným přestupným rokem, který je o jeden den delší.

Tropický, siderický, anomalistický…

Délka siderického neboli hvězdného roku činí 365,256363305 středního slunečního dne, tj. 365 d, 6 h, 9 min a 9,78956 s. Jde o dobu skutečného oběhu naší planety kolem Slunce o 360°. Při pohledu ze Země se jedná o dobu zdánlivého oběhu Slunce po ekliptice vzhledem ke hvězdám – tedy o dobu mezi dvěma po sobě následujícími stejnými polohami Slunce mezi hvězdami.

Tropický rok trvá 365,242192129 středního slunečního dne, tj. 365 d, 5 h, 48 min a 45,39995 s. Je to doba, která uplyne mezi dvěma po sobě následujícími průchody středního Slunce jarním bodem (průsečíkem ekliptiky se světovým rovníkem). Protože se jarní bod vlivem precese posouvá vstříc Slunci přibližně o 50,25″ za rok (což odpovídá změně o 1° asi za 72 let), je tropický rok kratší než siderický. Jedná se rovněž o periodu, s níž se střídají roční období, a její délka tedy hraje důležitou roli v tvorbě kalendáře.

Anomalistický rok trvá 365,259635864 středního slunečního dne, tj. 365 d, 6 h, 13 min a 52,53865 s. Představuje dobu mezi dvěma po sobě následujícími průchody Země periheliem její dráhy (kdy se naše planeta nachází nejblíž ke Slunci). Protože se perihelium zemské trajektorie posouvá ve směru pohybu planety, je anomalistický rok delší než tropický.

Vyrovnání kalendáře

Základ kalendářního roku tvoří rok tropický. V gregoriánském kalendáři po sobě následují vždy tři roky o délce 365 dnů a čtvrtý rok (dělitelný čtyřmi) je přestupný, má tedy 366 dnů. Tzv. stoleté roky jsou však přestupné jen v případě, že lze letopočet beze zbytku dělit číslem 400. Rok 1600 tudíž přestupný byl, zatímco roky 1700, 1800 a 1900 nikoliv a rok 2000 opět ano. 

TIP: Jak se měří přesný čas: 60 let od prvních atomových hodin

Průměrná délka gregoriánského roku tak činí 365,2425 dne, tj. 365 d, 5 h, 49 min a 12 s – je tedy pouze o 0,0003079 dne delší než rok tropický. Rozdíl jednoho dne vznikne až za více než 3 247 let od roku 1582, kdy byl gregoriánský kalendář zaveden. Pak bude nutné jeden přestupný rok zrušit, aby se vzniklý rozdíl vyrovnal.

Jednoho podzimního dne přišla Jamesi Flynnovi, vědci z univerzity v Otagu na Novém Zélandu, objemná zásilka. Byly v ní výsledky IQ testů dvou generací nizozemských studentů. Po analýze dat dospěl tento profesor politických studií k překvapivému závěru: IQ lidí, kteří vyplňovali test v 80. letech, bylo v průměru mnohem vyšší než těch, kteří jej dělali v letech padesátých.

Flynn tedy pokračoval v bádání a postupně shromáždil data téměř ze třiceti zemí celého světa. Výsledky byly všude stejné a vědce vedly k závěru tak významnému, že se dnes označuje jako Flynnův efekt. Podle něj dochází u obyvatel v rozdílných částech světa k významnému a dlouhodobému růstu inteligence. IQ stoupá v průměru o tři body za jedno desetiletí. Hypoteticky by to tedy znamenalo, že lidé žijící na začátku 20. století byli s průměrným IQ okolo 70 na hranici mentální retardace, což je však samozřejmě absurdní. Jeden z psychologických aforismů totiž říká, že schopnost řešit IQ testy vypovídá pouze o schopnosti řešit IQ testy, nikoliv o skutečné inteligenci. O čem tedy vlastně vypovídají Flynnovy závěry? 

Stravou k vyššímu IQ

Někteří odborníci tvrdí, že nárůst inteligence může být způsoben lepším vzděláním, kterého se dnešním lidem dostává. Jinak řečeno – naučí se ve škole způsobu myšlení, jenž jim umožňuje uspět v IQ testech. Takové vysvětlení Flynnova efektu je ale v rozporu s faktem, že některé studie zjistily růst IQ i u předškolních dětí. Navíc, největší nárůst byl spojen s testy, které měří takzvanou fluidní neboli vrozenou inteligenci. Ty se snaží omezit na minimum spoléhání se na znalosti a naučené schopnosti. 

Vědci tedy přišli s řadou dalších hypotéz. Jednou z nich je, že dnešní člověk si může dopřát mnohem pestřejší a kvalitnější stravu než před sto lety, a právě kvalitnější strava se také považuje za důvod, proč jsou dnes lidé v průměru vyšší a mají i o něco větší mozek. 

V rozporu s touto teorií ale sám Flynn poukazuje na případ takzvané holandské zimy v roce 1944, tedy hladomoru, který propukl v části Nizozemí okupované Němci. Jestliže za inteligenci může výživa, nemělo by být IQ dětí narozených v té době nižší? Nic takového ale výsledky testů neukázaly. Jako protiargument používají odborníci domněnku, že podvýživa musí být dlouhodobá, aby se na inteligenci projevila. 

Může za to světlo? 

Jedno ze spekulativnějších vysvětlení nárůstu IQ tvrdí, že jeho příčinou je umělé osvětlení. U zvířat stimuluje vystavení světlu část mozku zvanou epifýza, která plní řadu různých funkcí a má patrně vliv i na inteligenci. Jestli to však u lidí funguje stejně jako u zvířat, není zatím vědecky doloženo. Je ale zřejmé, že na rozdíl od předcházejících generací jsme dnes s umělým osvětlením spjati téměř nerozlučně.

Podle další teorie je příčinou naší vzrůstající inteligence právě komplikované a stimulující prostředí, které nás obklopuje. Mobilní telefon, počítač, ale i domácí spotřebiče by jistě pro naše předky představovaly poměrně složitá zařízení. Naučit se používat tyto výsledky technologického pokroku vyžaduje nemálo abstraktního myšlení. A právě to je při řešení IQ testů nepostradatelné. 

Jiní odborníci tvrdí, že Flynnův efekt může být způsoben kvalitnějšími lékařskými metodami. Ve 20. století jsme byli (především ve vyspělých zemích) svědky zlepšující se zdravotní péče, díky které již nejsme tolik vystaveni infekčním nemocem. A právě ty mohou negativně ovlivnit vývoj mozku. Studie z loňského roku provedená v USA zjistila, že ve státech, kde je vyšší výskyt infekčních nemocí, je také nižší průměrné IQ. 

Naučená versus zděděná

Trend vzrůstajícího IQ vyvolává také znepokojující otázku, zda se inteligence dá naučit, nebo se s ní člověk už rodí. V odpovědích se vědci radikálně rozcházejí.

Britský psycholog Richard Lynn například v rámci výzkumu souvislosti mezi rasou a inteligencí zjistil, že naměřené IQ se výrazně liší v rámci geografických rozdílů. Evropané mají v průměru IQ 100, obyvatelé subsaharské Afriky jen 67, australští domorodci 62 a američtí indiáni 87. Znamená to, že existují biologické rasové rozdíly v inteligenci? Podle Flynna, zastánce názoru, že inteligenci se učíme, tomu tak není. Stačí si prý uvědomit, že obyvatel subsaharské Afriky dnes dosahuje v IQ testech zhruba stejných výsledků jako Američan na začátku 20. století. 

Přitom se zdá, že se růst IQ v některých vyspělých zemích již zastavil, nebo dokonce začal klesat. Flynn například zjistil, že ve Velké Británii kleslo mezi léty 1980 a 2008 u čtrnáctiletých dětí průměrné IQ o dva body a mírný pokles nastal i v některých dalších zemích. Znamená to, že začínáme hloupnout? Nebo snad dosáhl růst inteligence svého vrcholu? Pokud ano, pak nás obyvatelé světadílů, jejichž výsledky v IQ testech jsou momentálně horší, jednou doženou.

TIP: Chytrost nejsou žádné čáry: Genetici vystopovali 52 genů inteligence

Opačného (a poněkud kontroverzního) názoru jsou vědci J. Philippe Rushton z univerzity v západním Ontariu v Kanadě a Arthur R. Jensen z Kalifornské univerzity. Geny podle nich fungují neúprosně. Oba výzkumníci se přitom opírají o fakt, že navzdory zlepšující se sociální situaci se rozdíly v IQ mezi černochy a bělochy za posledních sto let nesnížily. Voda na mlýn rasismu? Richard Nisbett, psycholog na Michiganské univerzitě, s tím zásadně nesouhlasí. Podle něj rozdíly mezi rasami téměř vymizí, pokud vědci dodrží při testech pevná kritéria a srovnají pouze lidi z téhož ekonomického a sociálního prostředí. Odborníci jsou si vědomi kontroverzí, které jejich výzkum doprovázejí, a dodávají, že v historii psychologie žádná jiná problematika neodolávala vědeckému konsenzu tak dlouho.

Zastoupení různé hodnoty IQ: