Rozsáhlý a efektivní poštovní systém měli už staří Římané. S postupným rozpadem říše ve 4.–6. století se ale rozpadala i složitá poštovní organizace. V některých provinciích, například v Galii, se dočasně udržely zbytky poštovního zřízení pod vládou nových vládců, ale většina Evropy upadla to temného středověku, v němž rozpadající se římské silnice spojovaly rozbořená města bez jakéhokoliv obchodního ruchu. Upadala znalost psaní a čtení, nebylo tedy co by pošta dopravovala. Vzdělanost se udržovala pouze v církevním prostředí, kláštery využívaly k dopravě zpráv řádové bratry.

Teprve s rozvojem měst začaly vznikat univerzity, které také postupně vybudovaly systém spojení. Po celý středověk však neexistoval jednotný systém přepravy zpráv byť i jen na úrovni jednoho státu. Kromě klášterů a univerzit si organizovaly vlastní dopravu města, správní úřady či panovník. Zajímavostí je, že v německých zemích obstarávali poštovní styk řezníci, kteří většinou měli koně, vozy a nemovitý majetek, jímž ručili. Podnikali často i daleké cesty a města či cechy s nimi uzavíraly smlouvy o poštovní přepravě. 

Státní pošta

Instituce státní pošty se však postupně stala natolik významnou, že bylo nutné ustavit ji na určité úrovni. Nebylo pochopitelně možné, aby panovník posílal listy prostřednictvím řezníků či městských poslů. Karel IV. spravující z Prahy rozsáhlou říši, svěřoval listy zeměpanským poslům, kteří zajišťovali spojení královské kanceláře se všemi krajskými a zemskými úřady.

Zásadní změnu v organizaci pošty přinesli našim zemím Habsburkové sotva dosedli na český královský trůn. V roce 1526 v době své korunovace pověřil organizováním poštovní dopravy v nově získaných zemích císař Ferdinand I. rodinu Thurn-Taxisů. Již v roce 1500 jmenoval jeho otec Maxmilián Franze von Taxis generálním říšským poštmistrem. Ve službách Svaté říše římské národa německého zůstali Taxisové až do roku 1806. Taxisové vybudovali organizaci poštovnictví také v Čechách, ale nárůstu jejich moci se císař obával a rozhodl se omezit jejich působnost pouze na Říši. V rakouských dědičných zemích pak získal úřad nejvyššího dvorského poštmistra Carlo Magno.

Z Prahy bylo zřízeno poštovní spojení do Vídně, do Řezna, Lince. Přes Moravu procházeli poslové z Vídně do Krakova. Na zemské silnici mezi Prahou a Vídní vznikly poštovní stanice, určené pro výměnu koní poštovních jízdních kurýrů. Za zřizování či rušení poštovních stanic byl zodpovědný nejvyšší dvorský poštmistr. Přeprava úřední korespondence panovníka a dvorské administrativy byla prvořadým úkolem poštmistra, který také panovníkovi doporučoval poštovní řády a nařízení. Nižší organizace tvořily hlavní zemské poštovní úřady v Praze a Brně. Pražský poštmistr byl sice podřízen dvornímu poštmistrovi ve Vídni, ale náklady na něj hradila česká komora.

Nejvyšší poštmistr

Poštovní monopol byl celkem slušnou „trafikou“ – Leonard z Taxisů se chlubil, že mu říšská pošta vynáší 100 000 dukátů ročně, to bylo v roce 1588. O 40 let později koupil svobodný pán Paar z Hartberku úřad nejvyššího dvorského poštmistra od Carla Magna za 15 000 zlatých a šest „krásných koní nebo hřebic“.

Paarové si tak zajistili velmi výnosný a jistý zdroj příjmů, který hodlali ještě rozšířit. Z titulu Obrist-Hof- und Land-Postmeister (nejvyšší dvorský a zemský poštmistr) si totiž odvodili právo obstarávat poštu i mimo Rakousko všude tam, kam sahá moc německého císaře (jímž byl tradičně rakouský panovník). V říši si ale svůj poštovní monopol chránili Thurn-Taxisové a pětadvacet let trvající spor nakonec skončil dohodou, že oba rody se o příjmy rozdělí stejným dílem.

Císař přebírá kontrolu

Na počátku 18. století si konečně císař Karel VI. uvědomil, že nastal čas na změny v organizaci pošty. Obchod, finančnictví a sociální poměry se rychle vyvíjely a zastaralý systém poštovnictví bylo třeba modernizovat. Koneckonců statisícové příjmy z pošty by se státní pokladně také hodily. V roce 1718 proto císař pověřil dvorskou komoru, aby vypracovala návrh na převzetí pošty do státní správy a připravila právní podklady pro jednání s nejvyšším dvorním poštmistrem Paarem. Komora pochopitelně skromně doporučila, aby byla pošta svěřena jí a Paarům nabídla za vykoupení dědičného léna odstupné.

Jan Kryštof Paar se však pochopitelně nechtěl výnosného monopolu jen tak vzdát, ale odporovat císaři dost dobře nešlo. V roce 1722 proto Paarové přistoupili na dohodu, která jim ponechala titul dědičného poštmistra, právo ovlivňovat obsazování míst hlavních poštmistrů a menší část výnosů z poštovních stanic. Stát tak získal poprvé možnost ovlivňovat chod pošty v monarchii a konečně také část zisků pro svoji pokladnu.

Vychytralí formani

Překvapivě však pošta nevynášela tolik, kolik se čekalo. Přestože byla ihned zavedena pevná pravidla pro výběr poštovného za soukromou korespondenci, náklady na poštovní provoz dokonce převyšovaly jeho výnosy. Revize odhalila příčinu záhy: soukromí vozkové rozváželi cestující, kam se jim zachtělo a zneužívali při tom poštovní trubku. Formani přibírali na cestu korespondenci, z níž šel zisk do jejich kapsy, dokonce si platili vlastní listonoše a poselské místnosti. Měli i tu drzost, že si měnili koně na poštovních stanicích. Pašováním soukromých dopisů přes zemské hranice si přivydělával leckterý pocestný.

Pošta zkrátka potřebovala radikálnější změny, než se zdálo. Proto došlo v roce 1743 k dalšímu „narovnání“ s Paary. Marie Terezie jim vzala zbývající pravomoci nad poštovním personálem a hraběti Paarovi byl ponechán jen prázdný dědičný titul a právo pro celou rodinu jezdit zdarma císařskou poštou, což je jistě „potěšilo“. Členové tohoto rodu se pak až do 19. století podíleli na správě pošty, ale už jen jako státem placení úředníci. Kníže Václav Paar se tak například stal v roce 1750 předsedou nově zřízené dvorské poštovní komise, která však neměla mnoho pravomocí a pouze posuzovala návrhy na poštovní reformy a předávala je nadřízenému direktoriu.

Planeta se postupně otepluje. Je to znát především v polárních oblastech, které se stávají klimaticky příznivějšími. V polárních mořích mizí led a komerční lodě se dnes mohou dostat tam, kde to bylo ještě nedávno nemožné.

Tanker na zkapalněný zemní plyn Eduard Toll, což je gigantická loď o délce 299 metrů a nosností 97 tisíc tun, plující pod vlajkou Baham, nedávno vstoupil do historie plaveb polárními oblastmi. Jako první komerční loď totiž proplul Severním ledovým oceánem během zimy, aniž k tomu potřeboval pomoc ledoborce.

TIP: Nečekaný dopad: Globální oteplování zvyšuje radioaktivitu polárního oceánu

Eduard Toll je sice postavený tak, že sám dokáže prorazit skrz tenčí led, silnějším ledem by ale bez ledoborce rozhodně neproplul. Na své nejnovější cestě z jihokorejského přístavu, přes terminál v severním Rusku, až do francouzského přístavu Montoir, se tanker bez ledoborce obešel. Vše nasvědčujeme tomu, že se v Arktidě otevírá nová cesta pro celoroční námořní dopravu.

Původní obyvatele Severní i Jižní Ameriky máme kvůli proslulému navigačnímu omylu Kryštofa Kolumba ve zvyku označovat jako indiány. Oni sami si tak ale neříkají. Je to pochopitelné, protože nemají s Indií nic společného. Označení navíc nezahrnuje Aleuty, Inuity (Eskymáky) a další národy, které rovněž obývaly kontinent před příchodem Evropanů. Angličtina proto upřednostňuje označení domorodí Američané. Ani to však není zcela přesné. Domorodí Američané jsou v obou Amerikách stejnými přistěhovalci jako Evropané. Jen přišli dřív.

Dorazili ze Sibiře přes Beringův průliv. Odehrálo se to před patnácti tisíci lety, když roztály ledovce, které dlouho stály kolonizátorům v cestě. Zároveň byla hladina světového oceánu ještě dost nízká, aby se mezi Asií a Severní Amerikou dalo přejít suchou nohou, respektive mokasínem. Byla to vzácná příležitost, proto si antropologové mysleli, že první osídlení Ameriky proběhlo zhruba najednou a všichni domorodí Američané jsou potomky jedné vlny přistěhovalců. Oponoval jim jen jeden lingvista.

Posmrtné zadostiučinění

Jmenoval se Joseph Greenberg. Na konci 80. let minulého století přišel s teorií, které nevěřil skoro nikdo. Všiml si, že ačkoli většina jazyků domorodých Američanů pochází z jediné mateřské řeči, dají se mezi nimi odlišit ještě další dvě skupiny. První z nich jsou jazyky eskymácko-aleutské, kterými se mluví v Kanadě, Grónsku, na Aljašce a Čukotce. Druhá skupina zahrnuje řeči ze skupiny na-dené. Jejich asi nejznámější mluvčí jsou Navahové a Apačové.

Greenberg si myslel, že se předkové dnešních Eskymáků a Apačů museli dostat do Ameriky později. Měl pravdu, ale potvrzení své teorie se nedočkal. Zemřel před v roce 2001.

Důkaz přišel až relativně nedávno. Nezakládá se na jazykovědné analýze, nýbrž na analýze DNA. Podílelo se na něm několik desítek vědců z celého světa, vedených Davidem Reichem z Harvardu. Srovnávali DNA dvaapadesáti etnik rodilých Američanů a sedmnácti etnik ze Sibiře. Výsledek odpovídal Greenbergově teorii.

Mluvčí eskymácko-aleutských jazyků dorazili do Ameriky až po první vlně osídlení. Předkové Navahů a Apačů ještě po nich. V současnosti jsou geny druhé a třetí vlny kolonizátorů promíchány s geny první vlny a také s geny Evropanů. To by mohlo vysvětlovat, proč je starší studie nedokázaly odlišit.

Image

Čtěte také

Pravda o evoluci: Všichni jsme Afričané (1)

Svět se ještě nevzpamatoval z úspěšného prvního startu soukromé nosné rakety Falcon Heavy a společnost SpaceX Elona Muska již připravuje další start této revoluční těžké rakety. Tentokrát ale už prý nepoveze do vesmíru elektromobil Tesla.

Raketa Falcon Heavy by při svém druhém testovacím letu měla vynést ultrapřesné atomové hodiny. Půjde o poměrně malou zásilku - hodiny mají mít velikost topinkovače. Start druhého Falconu Heavy je plánován na červen letošního roku.

Malé, ultrapřesné a odolné atomové hodiny

Nejde pochopitelně o obyčejné hodiny. Systém Deep Space Atomic Clock, čili DSAC, je mnohem menší než srovnatelné atomové hodiny na Zemi. Zároveň je mnohem přesnější, než jiné atomové hodiny, které se již podívaly do vesmíru. Jsou také odolnější vůči nástrahám vesmírného prostoru, než jakékoliv doposud vyrobené hodiny.

TIP: SpaceX to dokázali! Raketa Falcon Heavy úspěšně odstartovala

Podle NASA se tyhle hodiny zpozdí maximálně o 2 nanosekundy denně. To znamená, že za 10 let se mohou zpozdit nanejvýš o zhruba 7 miliontin sekundy. Hodiny DSAC budou asi rok kroužit na oběžné dráze, kde je NASA bude důkladně testovat pro použití v misích do vzdáleného vesmíru. Získané poznatky prý také pomohou vylepšit stávající systém GPS.

Guan bělokřídlý (Penelope albipennis) dnes žije pouze v peruánské provincii Lambayeque. Podle Fernanda Angula Pratolonga, vůdčí osobnosti ochrany tohoto druhu a koordinátora výzkumu a monitoringu guanů bělokřídlých, byli tito ptáci zjištěni jen na 22 lokalitách. „Odhadujeme, že dnes žije ve volné přírodě asi 135, maximálně 200 jedinců. Zdaleka ne všichni se však rozmnožují,“ podotýká Fernando. Zatím bylo prozkoumáno asi 80 % území, kde by se druh mohl teoreticky vyskytovat. Obsazují zalesněná údolí kolem dočasných nebo trvalých vodních toků, tzv. quebradas. Naděje vědců se upírají na sever regionu Tumbes u peruánsko-ekvádorských hranic, kde by bylo možné objevit další jedince. Většina obsazených quebradas se však nachází v jižní oblasti rozšíření, především v rezervacích Laquipampa a Chaparrí.

Chaparrí – centrum života

Zřejmě největší koncentrace guanů bělokřídlých je v soukromé rezervaci Chaparrí (34 412 ha). Na jejím založení v roce 1998 měl největší podíl znalec a fotograf peruánské přírody Heinz Plenge, který o ochranu zdejšího území usiloval právě kvůli guanům. Kromě nich ovšem v rezervaci žije dalších 219 druhů ptáků, z nichž je 43 endemických a 7 ohrožených vyhubením! Rezervace poskytuje útočiště i vzácnému medvědu brýlovému. Jde o území zbytků suchého tropického lesa.

Rezervace Chaparrí je cílem nejen zahraničních pozorovatelů ptáků, ale i místních obyvatel a školních výprav. Prakticky každý den sem přijíždí rodiny nebo školní skupiny, které se prostřednictvím vyškolených průvodců seznamují se zdejší přírodou. Osvětový a vzdělávací program pro obyvatele okolních vesnic a měst je jednou z hlavních součástí ochranářských opatření. I dnes totiž domorodí obyvatelé loví guany jako zdroj potravy. Je proto nezbytné vysvětlit jim význam těchto ptáků pro místní ekonomiku. Jen tak mohou guanové přežít.

Hlavními obhájci rezervace i guana bělokřídlého jsou Mučikové z obce Santa Catalina de Chongoyape. V Santa Catalině je nyní asi sedm průvodců, kteří pracují v rezervaci Chaparrí a představují návštěvníkům kouzlo oblasti Tumbes. Příjmy z ubytování a poplatku za pobyt v rezervaci jsou příjmem komunity a přispívají k tomu, že obyvatelé mají na ochraně území společný zájem.

Setkání s legendou

Spatřit tajemného guana, o kterém by se s trochou nadsázky dalo říct, že se znovuzrodil z popela jako bájný pták Fénix, je naším velkým přáním. Naším průvodcem je Daniel Abraham Vallejos, mladý začínající průvodce. Nejdříve slyšíme zvláštní štěkavé zvuky z korun stromů a pak nás Daniel upozorňuje na pohyb mezi listy. Fantazie! Jsou to oni. Přibližujeme se velmi pomalu snad na dvacet metrů a pozorujeme skupinku asi deseti ptáků.

Let guanů odpovídá jejich velikosti a rozhodně nepůsobí lehce. Začíná v nejvyšších větvích stromů, z nichž pták doplachtí na vedlejší nebo vzdálenější strom. Pohyb ve větvích stromu se zdá neohrabaný, ale je to jen zdání, protože guanové tráví v korunách většinu života. Raritou jsou jejich brzké ranní svatební lety. Při plachtivém letu rychle máchnou křídly, která díky zvláštnímu zúžení na některých letkách vytváří drnčivý zvuk. Tyto svatební lety jsou pozorovány vzácně i kvůli tomu, že samci tuto podívanou předvádí ještě za tmy před východem slunce.

Denní světlo se rychle ztrácí. Guani přeletují ze stromu na strom a po očku nás sledují. Hledají si vhodné místo na přečkání noci. Asi po hodině všichni mizí v husté zeleni. Máme pocit, jako bychom potkali živého dinosaura nebo archeopteryxe!

Návrat zatím úspěšný

Guani patří mezi velmi starou skupinu ptáků, která obývala Střední Ameriku a jih Severní Ameriky již na počátku třetihor. Nejblíže příbuzní jsou hokům a čačalakám, s nimiž tvoří čeleď hokovitých (Cracidae). Jejich vzdálenými příbuznými jsou australští taboni nebo bažanti a pávi, na což upozorňuje i španělský název guanů – „pava“. Dnes žije ve Střední a Jižní Americe 24 druhů guanů, nejvíce z nich v severozápadní části Jižní Ameriky. Nejohroženější z nich je právě guan bělokřídlý, jehož populace stále trpí lovem pro maso a úbytkem přirozeného prostředí.

TIP: Brazilský mokřad Pantanal - Unikát neprávem zakrytý stínem Amazonie

Po znovuobjevení tohoto vzácného druhu byla v roce 1980 založena chovná stanice, kde se guani začali rozmnožovat. Zpět do přírody byli první ptáci vypouštěni od roku 2001 a začali i úspěšně hnízdit! Návrat guanů do peruánské přírody se tak stal skutečností a velkým úspěchem programu, který koordinuje peruánská agentura ochrany přírodních zdrojů – INRENA. Bez podpory zahraničních organizací a jednotlivců by tento rozsáhlý projekt ovšem nebyl možný.

Dnes se guani bělokřídlí vyskytují pouze ve dvou zmíněných rezervacích na západním úpatí And, na severu Peru v provincii Lambayeque. Snad se podaří objevit i další místa výskytu těchto ptáků a zajistit jejich přežití i do dalších desetiletí.

Během první války v zálivu se na operacích proti Iráku podílely také letouny F-14, které sloužily v americkém námořnictu už od roku 1974 a byly vyřazeny teprve nedávno (2006). Během operace Pouštní bouře startovaly z letadlových lodí a vykonávaly převážně průzkumné úkoly. Tomcaty si tak připsaly jediný sestřel vzdušného cíle, za oběť jendomu z nich padl vrtulník Mil Mi-8. Iráčané však oplatili nepříteli stejnou mincí, když dokázali sestřelit pouze jednu F-14.

Toaleta na čerpací stanici obvykle není místem, kde bychom chtěli trávit více času, než je nezbytně nutné. Neplatí to ale pro toaletu na filipínské benzínce nedaleko Quezon City. Ta naopak vypadá jako z královského paláce.

Záchodová mísa je zde zabudována do velkého pozlaceného trůnu, vedle kterého se nachází velké zrcadlo v rovněž pozlaceném rámu. Zdi a strop zdobí dekorace a nechybí ani napodobenina honosného lustru.

Pokud si tedy alespoň na malý okamžik chcete vyzkoušet jaké je to je – cítit se jako král, stačí k tomu relativně málo – natankovat plnou ve filipínském Quezon City.