Galaxie v Andromedě je nejbližší velkou galaxií. Podobá se naší Galaxii a je do jisté míry i naším osudem. Pokud mají astrofyzici pravdu, Mléčná dráha se během několika miliard let s touto galaxií srazí. Není divu, že vědci mají sklon tyto dvě galaxie neustále srovnávat.

Až doposud si většina odborníků myslela, že galaxie v Andromedě je o něco těžší než Mléčná dráha. Podle nového výzkumu australských vědců to ale nemusí být tak úplně pravda.

Mléčná dráha versus galaxie v Andromedě

Prajwal Kafle z centra ICRAR (International Centre for Radio Astronomy Research) a Univerzity Západní Austrálie společně s kolegy spočítal, že Mléčná dráha a galaxie v Andromedě mají přibližně stejnou hmotnost, okolo 800 miliard Sluncí. Výsledky svého výzkumu vědci zveřejnili v recenzovaném vědeckém magazínu Monthly Notices of the Royal Astronomical Society.

TIP: Galaxie v Andromedě na kolizním kurzu! Srazí se s naší Galaxií

Své tvrzení Kafle opírá o velmi přesná měření únikové rychlosti z galaxie v Andromedě. Pozorováním drah hvězd, které se v galaxii v Andromedě pohybují vysokými rychlostmi, dospěli k přesvědčení, že se v ní (proti původním odhadům) nachází jen asi třetina temné hmoty. A galaxie v Andromedě je tím pádem lehčí. Objev může mít zásadní dopad na naše vnímání Místní skupiny galaxií.

Kanadští vědci spojili síly s odborníky společnosti LEGO a vyvinuli systém, který promění minidrony v létající kostky této legendární stavebnice. Když uživatel tohoto systému nějakým způsobem poskládá barevné kostky LEGO na desce ve tvaru motýla, tak se minidrony v barvách kostek přemístí tak, aby jejich poloha odpovídala poloze kostek na desce.

TIP: Jako hmyz: Hejna autonomních dronů CICADA budou zkoumat hurikány

Je to zcela nová technologie, která by mohla přinést nové formy interaktivní zábavy pro malé i velké nadšence. Své místo by jistě nalezla i při výuce ve školách, kde je nutné zaujmout studenty zhýčkané moderní elektronikou.

Unikátní mikroklima, mohutné dómy a chodby s krápníkovou výzdobou: Krása stará miliony let nepřestává uchvacovat a mnozí si při její prohlídce připadají jako v románu Julese Vernea Cesta do středu Země. Přitom jsme stále u nás – v českých Punkevních jeskyních. Oblibu si vysloužily mimo jiné tím, že návštěvníkům umožňují dostat se až na samotné dno propasti Macocha. 

Historie prohlídek tohoto přírodního pokladu se píše překvapivě krátce. „Punkevní jeskyně, jejichž součástí je i Macocha, se podařilo objevit teprve v roce 1909. A v roce 1914 byly propojeny se dnem propasti,“ vysvětluje tamní správce Hynek Pavelka. 

Jezírka i stalagmity

Hned po vstupu do tzv. Předního dómu čeká na návštěvníky bohatá krápníková výzdoba, jíž se říká Galerie. Krásu krápníků umocňuje i umělé jezírko, v němž se celý dóm odráží. Následuje cesta do Reichenbachova dómu, kde je třeba překonat sto schodů. Cedulky s letopočty pak ve svahu naznačují výšku povodňové hladiny v daných letech. 

Stalagmitovou chodbou se pokračuje do Zadního dómu, kde se nachází snad nejzajímavější útvar jeskyní: Trpaslík a Váza představují dva široké, vzhůru rostoucí stalagmity s plochým zakončením, na nichž se voda v drobných kapkách rozstřikuje do stran.

Ze Zadního dómu se lze dostat až na dno Macochy, kde říčka Punkva vyvěrá v Horním jezírku a Dolním jezírkem odtéká zpět do podzemí. Ze dna propasti sestupují návštěvníci k přístavišti, aby se vydali na plavbu po Punkvě se zastávkou v Masarykově dómu. Vodní výlet končí v místě, kde říčka proniká na denní světlo.  

Pohádkově zelená Punkva 

Plavba nitrem jeskyní patří k největším atrakcím. Jednoduše nasednete do motorového člunu a necháte se unášet po průzračné hladině. Za nádherně zelenou barvu přitom řeka vděčí obsaženému vápníku. Zmíněný prvek totiž způsobuje, že voda pohlcuje červené světlo a tím víc pak vyniká zelená. 

Do podzemní památky zavítá ročně přes 200 tisíc turistů, což ji řadí k nejnavštěvovanějším místům u nás. V létě jeskyně nabízejí příjemný chládek a v zimě překvapivě teplý vzduch – proto tam i mimo sezonu míří spousta zájemců. „Teplota je v jeskyních stabilní, přibližně osm stupňů, a velmi mírně kolísá v závislosti na ročním období. Voda má čtyři až pět stupňů,“ upřesňuje Hynek Pavelka. 

Odkaz Karla Absolona

Velkou část objevných prací v okolí Macochy a Punkevních jeskyní vykonal na počátku 20. století profesor Karel Absolon (na fotografii z roku 1921 uprostřed). Tzv. vodní cestu – z vývěru Punkvy přes dómy do propasti – se podařilo nalézt v 30. letech a plavby pro veřejnost započaly v roce 1933. 

Velká francouzská revoluce francouzskou královskou rodinu zcela zničila. Nejdřív revolucionáři popravili krále Ludvíka XVI. (21. 1. 1793), o pár měsíců později na popravišti stanula i jeho manželka Marie Antoinetta (16. 10. 1793). Ve věži zvané Templ pak zůstaly uvězněny jejich dvě děti: dcera Marie Terezie Charlotta, zvaná Madame Royale, a syn, následník trůnu, dauphin Ludvík Karel. Jejich osud byl více než nejistý…

Když gilotina setne jeho rodiče, je Ludvíku Karlovi osm let. A definitivně se probouzí ze zlatého snu svého dětství.

Udal vlastní matku

Ostatně za poslední čtyři roky si na to mohl zvyknout. Poté, co královskou rodinu zatkli při pokusu o útěk ze země, žil s matkou a sestrou v domácím vězení. Pak jej však od Marie Antoinetty odtrhli. Směla jej vídat jen hodinu denně. Prý aby zapomněl na své bývalé postavení! Poté revolucionáři zakážou i tyto krátké návštěvy. To už urozené děti pobývají ve zdech věže zvané Templ.

Netrvá dlouho a tajní příznivci království dauphina prohlásí za nového panovníka Ludvíka XVII. To ještě zostří přísné zacházení s královským vězněm. Je vyslýchán a zachová se jako vyděšené rozmazlené dítě. Svým věznitelům odkývá vše, co mu naznačí. Ublížit to má samozřejmě Marii Antoinettě. Chlapec dosvědčí, že jej učila nejrůznějším neslušnostem. Život si tím však stejně nezachrání. Jeho osud má revoluce pevně v rukou.

Špína a bolest

Všichni jej teď oslovují pouze Karle. Nikdo nesmí ani náznakem zmínit jeho rodový původ. Zbytek svých dní stráví Ludvík v úděsných podmínkách. Osamocený, ve špíně a bolestech. Jeho dozorcem je švec Antoine Simon. Má dohlédnout na chlapcovu „občanskou“ převýchovu. Simon je však nejen jakobín ale hlavně primitiv. Chlapce psychicky i fyzicky týrá, navykne ho také na alkohol.

Není divu, že od května 1793 malý Ludvík vážně churaví. Neustále k němu míří lékaři, v lednu 1794 však návštěvy ustávají. Co se stalo? Vždyť zemřít měl chlapec dle prohlášení revolucionářů až roku 1795! Byla to jen lest. Ludvík ve skutečnosti opravdu v prvních dnech nového roku umírá. S největší pravděpodobností jej skosila úplavice. A jaké pocty se dostane chladnoucímu tělu následníka trůnu? Je vhozen do hromadného hrobu!

Když trpí jiní

Věznitelé jsou vyděšení, ale i s touto možností počítali. Zhoršující se dauphinův stav jim poskytl čas na rozmyšlenou. Do Templu okamžitě míří dvojník! V té době také Antoine Simon skládá svou funkci vychovatele. Bojí se prozrazení podvodu? Obává se, že by jej revoluční výbor obětoval a svedl na něj vinu za dauphinovu smrt? Jenže revolucionáři se skandálu bojí úplně stejně. Jediné řešení vidí v předstírání, že se nic nestalo. Dětských dvojníků prý povolali hned několik!

I proto je domnělý Ludvík izolován ve zvláštní potemnělé cele. Ke konci života prý vězněný hoch zešílel a přestal úplně mluvit. Nebo jej k tomu násilím přinutili, aby neprozradil svůj skutečný původ? Tělo má nedobrovolný „královský“ vězeň pokryté vředy a strupy.

Záchrana? Pozdě

V červnu roku 1795 však hodlá rakouský císařský dvůr ověřit dauphinovu totožnost. I proto, že jej chce z vězení vykoupit pomocí zajatců. Revolucionáři musí krále urychleně „pohřbít“. Ať už to byl kdokoli, poslední králův dvojník 8. června roku 1795 náhle umírá. Za oficiální příčinu smrti je označena kostní tuberkulóza. Vždyť na podobnou chorobu zemřel i Ludvíkův starší bratr. I toto tělo putuje do masového hrobu.

TIP: Dámská stránka Versailles: Jak si žil slavný zámek za dob Marie Antoinetty?

Ani složité zastírací manévry však neodvrátí zvěsti, že ve skutečnosti zemřelo jiné, podstrčené dítě. A vyrojí se nejrůznější teorie. Dauphin byl prý osvobozen a žije někde skryt. Že by ho dali na vychování do nějaké revoluci oddané jakobínské rodiny? Nebo jej snad tajně osvobodili přívrženci monarchie? Okamžitě se našli podvodníci, kteří se za Ludvíka XVII. začali vydávat. Údajně jich byly stovky! Jeden z nich byl dokonce indiánský míšenec. U drtivé většiny se na podvod rychle přišlo, jen čtyři z „lži-ludvíků“ strhli na svou stranu větší počet příznivců.

Infračervená fotografie je velmi speciální disciplínou, které se příliš mnoho fotografů nevěnuje. V tuzemsku jsou známé například infračervené akty Daniela Diviše. Jedním z těch, kteří kouzlu surrealistických snímků propadli, je i ukrajinský fotograf Vladimir Migutin. Vladimir se shodou okolností narodil ve stejném roce, kdy došlo černobylské katastrofě. Podívejte se, jak vypadá místo největší jaderné katastrofy, v jeho psychedelickém infračerveném kukátku.

Největší současné teleskopy mají průměr kolem 8–10 m. V případě dalekohledů Gemini South v Chile a Gemini North na Havajských ostrovech se jedná o 8,1 m. Čtveřice přístrojů VLT, které provozuje Evropská jižní observatoř v chilské oblasti Cerro Paranal, disponuje objektivy o průměru 8,2 m.

K osmimetrovým zařízením se řadí i japonský Subaru s průměrem 8,3 m, na vrcholu vyhaslé havajské sopky Mauna Kea. Large Binocular Telescope na Mount Graham v jihovýchodní Arizoně pak tvoří dvojice dalekohledů o průměru 8,4 m, které jsou umístěny vedle sebe na společné azimutální montáži. Níže vám představujeme pětici současných světových šampionů v oblasti pozorovací techniky.

1. Světová jednička

• Název: Gran Telescopio Canarias
• Kde: Kanárské ostrovy
• V provozu: od r. 2009
• Průměr objektivu: 10,4 m

Prozatím největší teleskop světa je součástí Observatorio del Roque de los Muchachos na španělském ostrově La Palma. Zkušební provoz s 12 zrcadlovými segmenty započal 13. července 2007, slavnostní uvedení do plného provozu s 36 segmenty se konalo za přítomnosti španělského královského páru 24. července 2009. Dalekohled se podobá známějším Keckovým teleskopům – také jej tvoří segmentové zrcadlo z 36 hexagonálních dílů, ale s průměrem objektivu 10,4 m. Hlavní zrcadlo disponuje systémem aktivní optiky, který vyrovnává odchylky od ideální optické plochy, vyvolané deformacemi při změnách polohy. Dalekohled má rovněž systém adaptivní optiky: výsledný obraz se upravuje na základě sledování změn umělé hvězdy v důsledku atmosférických vlivů.

2. a 3. Populární havajská dvojice

• Název: Keckovy dalekohledy
• Kde: Havajské ostrovy
• V provozu: od r. 1993 a 1996
• Průměr objektivu: 10 m

Keckovy dalekohledy jsou z velkých teleskopů nejznámější. Dvojice vyrostla na vrcholu vyhaslé havajské sopky Mauna Kea, kde panují ideální podmínky s 65 % jasných nocí v roce. Dvě identická zařízení, jež umožňují pozorování v oblasti viditelného světla i v oboru infračerveného záření, dělí vzdálenost 90 m. Zrcadla dalekohledů sestávají z 36 šestiúhelníkových segmentů, přičemž každý váží 0,5 t.

Oba teleskopy Keck disponují v rámci systému adaptivní optiky přídavným zrcadlem, jehož tvar se mění 670× za sekundu v závislosti na stavu ovzduší. Stojí také za zmínku, že se několikrát uskutečnilo společné pozorování pomocí obou dalekohledů: přístroje tak fungovaly jako tzv. optický interferometr, jehož úhlové rozlišení odpovídá jednomu teleskopu o průměru 85 m.

4. Titán z Jižní Afriky

• Název: Southern African Large Telescope, SALT
• Kde: JAR
• V provozu: od r. 2011
• Průměr objektivu: 9,2 m

V Jihoafrické republice, v pouštní oblasti Karoo, vyrostl zatím největší africký dalekohled, a to na jednom z nejchladnějších a nejsušších míst zmíněné země. Primární zrcadlo je nepohyblivé, měří 11 × 9,8 m a sestává z 91 segmentů širokých 1 m a silných 50 mm. Rotační osa teleskopu se odklání od svislého směru pod úhlem 37°. Přístroj umožňuje pozorovat hvězdy a galaxie o miliardkrát slabším záření, než zachytí lidské oko. Jeho pomocí mohou astronomové pořizovat spektra s vysokým rozlišením, vzhledem k relativně klidné atmosféře. Velký zájem je také o pozorování kvazarů, jež představují jedny z nejstarších a nejvzdálenějších objektů ve vesmíru.

5. Spektroskopický obr

• Název: Hobby-Eberly Telescope, HET
• Kde: Texas
• V provozu: od r. 1997
• Průměr objektivu: 9,2 m

Dalekohled na texaské hoře Mount Fowlkes pracuje v optickém oboru a slouží především pro spektroskopii. Zajímavé je nepohyblivé uspořádání jeho primárního zrcadla, podobné jako u přístroje SALT. Hobby-Eberly Telescope se skládá z 91 vyměnitelných částí, sestavených do šestiúhelníku o velikosti 11,1 × 9,8 m. Jeho efektivní průměr tak činí 9,2 m. Optická osa hlavního zrcadla se odklání o 35° od zenitu. Celý dalekohled spočívá na konstrukci, jež se může v azimutu otočit o 360°. Teleskop umožňuje pozorovat vesmírná tělesa v dané výšce nad obzorem pohybující se v důsledku otáčení oblohy – lze tak sledovat 70 % oblohy viditelné z daného místa.

Pokus o dobytí nepoškozeného mostu se v operačních plánech objevoval se železnou pravidelností. Tankové granátníky vyslalo velitelství Grossdeutschland kvůli momentu překvapení k mostu často tak, aby se k cíli dostali z neočekávaného směru. Běžnou taktiku představovalo nasazení tanků do čelního útoku proti nepřátelské obranné závoře přehrazující často příjezdovou komunikaci. Granátníci na obrněných transportérech tuto linii obešli z boků a udeřili na ni zezadu, zatímco se další mobilní jednotky snažily rychle dostat přes most a zachytit se na druhém břehu. Tento způsob boje vyžadoval agresivní a rozhodné velitele, o které však Grossdeutschland nikdy neměla nouzi. 

Předchozí část: Mechanizovaná pěchota v boji: Taktika tankových granátníků (1)

Přes řeku

Pokud se nepříteli podařilo mosty v oblasti zničit, nebo se tam žádné ani nenacházely, musela se jednotka uchýlit k nebezpečné přepravě granátníků na gumových člunech a loďkách. Transportéry ani tanky totiž neměly zařízení pro hluboké brodění.

Pod dýmovou clonou a za krycí palby samohybných děl a tanků vyrazila útočná družstva přes řeku a snažila se vytvořit předmostí, zatímco těžká děla a taktické letouny útočily na nepřátelské dělostřelectvo, čímž blokovaly přísun posil do ohroženého sektoru. Jakmile se granátníci vyzbrojení nanejvýš kulomety a lehkými minomety zachytili na břehu, začali ženisté přepravovat na prámech lehčí obrněnou techniku. Zároveň budovali pontonový most, zatímco tuto činnost urychleně začaly krýt mobilní protiletadlové kanóny. 

Ve městě a vesnici

Když se v ose postupu nebo útoku nacházela zastavěná oblast, jen málokdy velitelé obrněných sil riskovali své jednotky při čelním útoku. Mnohem účinnější taktiku představovalo obejití vesnice nebo městečka a udeřit z neočekávané strany, většinou z týlu. Tanky a obrněné transportéry Grossdeutschland rychle uzavřely celý prostor a postupovaly vpřed tak, aby se pokud možno vyhnuly hlavním třídám, na nichž mohl mít nepřítel zakopána protitanková děla.

Tak jako při pěším útoku museli vojáci útočit od domu k domu a krýt tak své obrněnce, jež jim na oplátku poskytovaly podporu. Spolu s nimi postupovali také dělostřelečtí pozorovatelé, na jejichž pokyn zasypaly tažené i samohybné kanóny uzly nepřátelské obrany palbou. Němci se opět snažili zaskočit obránce z týlu a v postaveních směřujících proti původní ose útoku.

Krveprolití v ulicích

Zvláště na východní frontě se takto mnohdy podařilo rozbít sovětskou velitelskou strukturu a pak už nemohly situaci pro Sověty zachránit ani statečně bojující jednotky, které bez náležitého velení nedokázaly klást dlouhodobý odpor. Jakmile se nepřátelská obrana zhroutila, obrněné jednotky vyrazily k dalšímu cíli, zatímco oddíly na nákladních automobilech definitivně vyčistily celý prostor.

Pokud se v bojové zóně nacházelo velké město, jež nebylo možné dobýt z chodu, museli Grossdeutschland posílit ženisté s plamenomety, čety těžkých zbraní a mobilní dělostřelectvo. Pěchota pak postupovala v několika směrech přesně vymezenými sektory. Za pěšáky pomalu jely tanky, které s nimi udržovaly spojení pomocí polních telefonů zavěšených na pancíři, protože otevírat příklopy bylo kvůli ostřelovačům nebezpečné. Teprve za nimi přijížděly bojové a sanitní obrněné transportéry, jež v zástavbě znevýhodňoval otevřený strop korby.

Smrtící past

Celý postup musel vrchní velitel pečlivě koordinovat, aby rychlejším kolonám nehrozilo napadení z týlu a odříznutí. Pokud měli obránci dost času na přípravu jako třeba únoru 1943 v Charkově, zatarasili všechny dveře a okna v přízemí domů, postavili barikády, vykopali protitankové příkopy a položili miny. Tím svedli německé útočné proudy do míst, kde na ně čekala protitanková děla a palebná postavení na střechách.

Prolomení takové obrany si vyžádalo nasazení těžkých děl a tanků, takže z města pak zůstaly jen ruiny. K boji ve městě se granátníci Grossdeutschland všeobecně příliš nehodili, protože při něm nemohli využít mobility a koncentrovaného útoku s podporou tanků. Situace vyžadovala spíše útočné ženisty a klasickou pěchotu. 

Podpůrné jednotky

Divize tankových granátníků Grossdeutschland měla všechny týlové a pomocné jednotky motorizované, byť někdy pouze nepancéřovanými nákladními automobily, posbíranými po celé Evropě. Velitelé rot a praporů měli k dispozici speciální vozy s vysílačkami a improvizovanými mapovými stoly, takže mohli sledovat situaci a řídit své jednotky i za pohybu. Další vozidla s radiostanicemi používali předsunutí dělostřelečtí a letečtí pozorovatelé.

Tyto automobily se daly snadno rozpoznat podle velkých antén a stávaly se tak pro nepřítele prvořadým cílem. Poučky o nutnosti stálého pohybu a manévrování tak pro polopásy platily ještě víc než pro tanky. Na začátku východního tažení představoval základní protitankovou zbraň u pluku Grossdeutschland tažený 37mm kanón PaK 36, který však nedokázal prorazit pancíře sovětských středních tanků T-34, a proto jej postupně nahrazovaly zbraně větší ráže.

Větší kalibr

Nadbytečná děla pak Němci montovali na obrněné transportéry místo předního kulometu, takže granátníci v první linii měli najednou mnohem větší palebnou podporu. V nové úloze se 37mm kanóny natolik osvědčily, že později došlo i na zkoušení větších zbraní, jež však zcela zaplnily bojový prostor polopásového vozidla, takže je Němci příliš nepoužívali. Dalším často nasazovaným typem se stala plamenometná vozidla, která měla namontované šlehovky na bocích korby, do níž konstruktéři uložili i nádrže s hořlavinou.

Rychlý postup granátníků Grossdeutschland vyžadoval také mobilní protiletadlová děla, která mohla vést i palbu na pozemní cíle. Divize měla k dispozici dvě baterie 37mm automatických kanónů s polopásovými podvozky, jejichž dostřel postačoval k obraně před nízkoletícími bitevními letouny a lehkými bombardéry. Palbu na výše letící cíle zabezpečovaly tři baterie 88mm děl, vybavené velkými polopásovými tahači. Pro některé významnější operace pak GD mohla dostat i další protiletadlové baterie. Koncem války však už měli Spojenci ve vzduchu zcela zdrcující nadvládu, takže i elitní formace utrpěla při útocích ze vzduchu velmi těžké ztráty. 

Rozsáhlý vozový park

Jako elitní a protekční formace dostávala divize Grossdeutschland svá vozidla přednostně, takže jich většinou měla dostatek a mohla tomu uzpůsobit svou taktiku, i co se týče evakuace raněných z první linie. Na rozdíl od klasických sanitek mohly obrněné transportéry s červeným křížem postupovat za prvosledovými jednotkami a odvážet vojáky z míst, která ještě zůstávala pod palbou, aniž by příliš riskovaly. Do jednoho vozidla se vešli dva muži na nosítkách a čtyři sedící zranění, o něž se staral zdravotník vykonávající zároveň funkci velitele vozidla.

Na začátku války používal pluk Grossdeutschland i zdravotnické motocykly se sajdkárou. Tyto stroje však postrádaly jakoukoliv ochranu proti střelám. Divizi se dařilo udržovat v boji jen díky nekonečným kolonám nákladních automobilů přivážejících z železničních stanic a týlových skladů všemožné zásoby. Původně plánované dvě lehké a jedna těžká autokolona pro zásobování divize nemohla stačit, a tak musela GD zvláště na východní frontě použít každý nákladní automobil, který byl k dispozici.

Armáda opravářů

Obrovský vozový park kladl velké nároky na údržbu a opravy. Opravárenské roty disponovaly obrněnými dílenskými vozidly a tahači, které prováděly opravy přímo v oblasti bojů, nebo odtahovaly nepojízdná vozidla do bezpečí. Další dílenské vozy se zdržovaly v blízkém týlu, kde mohly pomocí vrátků a jeřábů demontovat i celé tankové motory a převodovky.

Situaci komplikoval velký počet typů vozidel, často i kořistních, který znemožňoval náležité zásobování náhradními díly, což ostatně trápilo celou německou armádu. Když granátníci GD ovládli bojiště, podařilo se zasažená a nepojízdná vozidla opravit a vrátit je do akce. Jakmile však byli Němci donuceni k ústupu, museli často svá vozidla ničit kvůli banálním poruchám nebo nedostatku pohonných hmot.

S koncem války ztráty na technice i přes snahu opravárenských jednotek hrozivě narůstaly. Na jaře 1945 již divize Grossdeutschland neměla sílu k provádění velkých manévrů a rychlých protiútoků. I bez většiny svých obrněných vozidel a palebné podpory však dokázala držet své postavení. Jen taktiku museli granátníci změnit. Místo aktivního boje plného přesunů museli jako standardní pěchota vytrvat ve svých zákopech.

Tvarování lebek lidí není nic výjimečného. Nejde ani o žádné potomky mimozemských návštěvníků. Ve skutečnosti takové věci praktikovala či stále ještě praktikuje celá řada kultur, od západní Evropy a Ameriky, až po Dálný Východ a Afriku.

Proč si s tím ale lidé dávají tolik práce? Proč komplikovaně tvarují hlavy svých dětí, aby měly tvar hrušky? Důvody jsou možná různé, ale archeologové nedávno zjistili, že u jedné civilizace Jižní Ameriky byly tvarované hlavy poznávacím znamením významných a bohatých lidí. Kdo měl protaženou lebku, byl před šesti stoletími v Peru V.I.P.

TIP: Perfektní rekonstrukce odhalila tvář 1 200 let staré královny z Peru

Vědci prozkoumali protažené i normální lebky žen kultury Collagua, která obývala jihovýchodní Peru v letech 1100 až 1450 našeho letopočtu. Podle výsledků analýz kostí měly ženy s protáhlými hlavami pestřejší stravu a méně stop po fyzickém násilí. To svědčí o jejich privilegovaném postavení.

Velká část vlastnictví je u duchoborců vnímána jako společná, dědičný hřích zavrhují jako výmysl a naopak věří, že v každém skutečně věřícím přebývá Bůh. Místo církve a Bible vidí autoritu v Knize života. Nejedná se o klasický předmět náboženství, ale o ústně předávaný soubor ruských písní obsahující články jejich víry. Duchoborci odsekli své kořeny v pravoslavné víře a odmítají Nový i Starý zákon. 

Svá těla nikdy neznečišťují alkoholem, tabákem ani masem – symbolem násilí. Váhu pro ně mají jen hodnoty, které jim předali jejich učitelé nebo vnutil stát. Ten se k duchoborcům nechoval vždy přívětivě.

Stovky sabotáží a škody za miliony

Konflikt mezi nimi a Kanadou je dnes většinou minulostí. Pamětníci však mohou vyprávět o Synech svobody, stále existující extrémní skupině duchoborců. V polovině minulého století nazí a za zpěvu ruských písní blokovali ulice, ve jménu pacifismu zapalovali své vlastní domy a vyhazovali vládní objekty do povětří. Samozřejmě se vždy nejdřív pečlivě přesvědčili, že se uvnitř nikdo nenachází.

Své potomky začali posílat do veřejných škol až poté, co jim je kanadská vláda začala brát a uzavírat do „škol“ s charakterem nápravných zařízení a děti v nich byly dlouhé roky vězněny.

V menším měřítku lze konflikty se státem zaznamenat i v posledních letech. Známým se stal především případ více než osmdesátileté ženy, která podpálila univerzitní knihovnu v Castlegaru, aby navázala na staré způsoby extrémních duchoborců. Knihovna byla totiž kdysi školou pro malé duchoborské děti obehnanou plotem.

Duchoborci dnes nejsou tak uzavření jako dříve, mají volební právo a získávají i další půdu. Stále, přestože vzácně, je ale možné v kanadské přírodě potkat rusky zpívajícího nahého poutníka, který se společně s podobně naladěnými přáteli rozhodl tímto způsobem dávat najevo svoji víru. 

Přestože z pochopitelných důvodů nejsou v centru zájmu, daří se planety nalézat i okolo hvězd výrazně teplejších než Slunce. Jelikož takových stálic existuje v naší Galaxii velké množství, nelze vyloučit, že kolem některé z nich krouží i planeta zemského typu. 

TIP: Dvanáct světů, na kterých bychom jednou mohli najít život

Dva exempláře již vědci dokonce objevili, a sice Kepler-70b a Kepler-70c, jež obíhají podtrpasličí hvězdu spektrálního typu B s povrchovou teplotou přes 27 000 K. Jedná se zřejmě o kamenná (možná železná) tělesa s hmotnostmi přibližně 0,44 a 0,66 Země a s rozměry 0,76 a 0,87 naší planety. Krouží však kolem své stálice příliš blízko, takže jejich rovnovážné povrchové teploty přesahují 7 000°. 

Není ovšem vyloučeno, že jiné, dosud neobjevené kamenné planety obíhají horké hvězdy v obyvatelných zónách. Vzhledem ke krátkému životnímu cyklu takových stálic, čítajícímu přinejlepším několik desítek milionů let, je však nepravděpodobné, že by se na podobných tělesech mohl rozvinout život.