Mennonitů je na světě přes 1,5 milionu a jsou rozeseti po celém světě. Obecně jsou otevření, velmi rádi pomohou či poradí, pomoc bližnímu je dokonce jedním z hlavních pilířů jejich života. Soustředí se na misie, řešení osobních konfliktů a podporu lidem postiženým přírodními katastrofami. Služba, která se zabývá monitorováním tornád a povodní už šedesát let, má v USA velmi dobrou pověst.

Dobráci, kteří rádi pomohou

Ve své askezi se mennonité hodně liší. Můžete potkat členy žijící značně starosvětsky a skromně, i jedince, které od moderně žijícího člověka nerozeznáte. Ti si dobře rozumějí s elektřinou a jsou často odborníky na auta. Zatímco množství asimilovaných klesá, konzervativnější, kteří zatím tvoří jen třetinu celkového počtu, zažívají rozkvět.

Jelikož mennonité žijí mezi moderními lidmi jiné víry, občas se stane, že se dostanou do konfliktu se systémem. Pracovat ve státním úřadě je pro ně nepřípustné, proto žádného z nich nikdy nenajdete v policejní nebo vojenské uniformě. Násilí mají navíc přísně zakázáno, stejně jako skládání jakékoliv přísahy věrnosti.

Mennonité si zřizují i vlastní soukromé školy s mladými svobodnými učitelkami a unikátními osnovami. Ne každému státu se to ale líbí. V kanadském Québecu nařídila vláda změnit osnovy, což se setkalo s nesouhlasnou reakcí nejen mennonitských rodičů, ale i sousedů, kteří s nimi sympatizovali.

Přestože se mennonité snaží za každou cenu vycházet se svým okolím, nedomyslí v některých případech důsledky. Například mennonitský řád z americké Iowy zakazuje všem svým farmářům používat gumová kola, a tak musí být jejich traktory vybaveny pouze poctivou ocelí. Důsledkem loňské cesty jednoho z nich po dálnici však bylo naprosté zničení vozovky. Poctiví věřící ale škodu obratem zaplatili i s rezervou pro případné budoucí problémy. Tento akt víry a skromnosti je stál 25 000 dolarů, na ocelových kolech se ale nic nemění. 

Přes menší problémy s ostatními žijí mennonité spokojeným životem a chybí jim od počátků jen jedno: organizace, jež by zastřešovala všechny jejich skupiny.

Dopravní systém hyperloop sice ještě nikde pasažéry ani náklad nevozí, u vlád jednotlivých zemí je ale stále populárnější. Plány na výstavbu potrubí, v nichž se budou kapsle hyperloopu řítit rychlostí kolem 1 100 kilometrů v hodině, se objevují po celém světě.

Richard Branson, který stojí za společností Virgin Hyperloop One, v těchto dnech oznámil, že společně s indickými úřady vybuduje hyperloopovou dráhu, která spojí indická města Bombaj a Puné, největší města indického svazového státu Maháráštra. Automobil tuto vzdálenost urazí asi za 2 hodiny, hyperloop by to zvládl za 25 minut.

TIP: Jak budou vypadat portály hyperloopu ve Spojených arabských emirátech?

V této oblasti žije asi 26 milionů lidí a hyperloop by mohl přepravit 150 milionů lidí ročně. Zavedení takové dopravy by zároveň mohlo ročně ušetřit až 150 tisíc tun emisí skleníkových plynů. Pokud Virgin Hyperloop One tento plán realizuje, Indie se rázem stane průkopníkem v globální dopravě.

„Z Afriky přichází stále něco nového.“ Okřídlená věta, která se připisuje římskému historikovi Pliniovi staršímu, přesně vystihuje cestu okapi z temnoty neznáma až na stránky taxonomických encyklopedií. K objevení „pralesní žirafy“ západním světem totiž došlo teprve v roce 1901, kdy byla většina velkých afrických savců již dávno popsána.

Hledání bájného jednorožce

Ještě na začátku 20. století ukrýval konžský prales, nejméně probádaný kout Afriky, mnohá tajemství. Vyprávění domorodců a nálezy neobvykle vzorovaných cárů kůže dokonce vedly k víře, že se v srdci Konga ukrývá bájný jednorožec. Jako jeden z prvních zmínil okapi ve svých cestopisech americký cestovatel a novinář Henry Morton Stanley, který se proslavil výpravou na záchranu doktora Livingstona. Když v roce 1890 vyšla jeho slavná kniha V nejtemnější Africe, objevila se v ní zmínka o tajemném pralesním oslovi, kterého domorodí Pygmejové Bambuti (Mbuti) nazývali atti. Tvora chytali do hlubokých jam nebo pomocí sítí.

Mnohem více než Stanleyho však tato informace zaujala Sira Harryho Johnstona, guvernéra tehdejší britské provincie Uganda. Ten v letech 1899–1900 uspořádal expedici zaměřenou na odhalení dosud nepopsaného zvířecího druhu, která však v roce 1900 přivezla do Evropy jen pásy kůže a lebku. I to ovšem stačilo, aby britští zoologové poznali, že se nejedná o osla či pralesní zebru, ale skutečně o dosud nepoznaný druh – nejbližšího příbuzného afrických žiraf. V roce 1901 bylo na zasedání Londýnské zoologické společnosti okapi oficiálně klasifikováno jako nový druh s vědeckým názvem Okapia Johnstoni. Prvním Evropanem, který zvíře spatřil živé, byl až švýcarský geolog J. J. David z Basileje. Protože v tehdejší době neměl k dispozici fotoaparát ani kameru, jako důkazní materiál dovezl do Evropy v roce 1904 tělo zastřeleného okapi.

Těžké cesty živé atrakce

K odhalení okapi došlo shodou okolností v době, kdy se velké popularitě těšily exotické zoologické zahrady. V té době se ale podobaly spíš lunaparkům než moderním zoo. O mnohém svědčí třeba to, že se v jejich „expozicích“ pravidelně objevovali afričtí domorodci, kupříkladu Pygmejové. O nového velkého savce byl pochopitelně mezi podobnými zařízeními enormní zájem.

Odchycená zvířata ale do cílových destinací většinou ani nedoputovala, případně brzy po dopravení na místo umírala. Prvního živého okapi se dočkala zoo v Antverpách až v roce 1919, ale i tam první samec rychle strádal a zemřel už po několika dnech. Chov v zajetí však přinesl i cenná poznání – zjistilo se kupříkladu, že okapi jsou citlivá na jakékoli změny prostředí, proto se dnes na větší vzdálenosti převážejí v drtivé většině případů letecky.

Chovatelé rovněž přišli na to, jak a čím zvířata správně krmit, nebo si ověřili, že po určité době je třeba odebrat samici novorozené mládě, aby jej nezabila. První mládě narozené v zajetí přišlo na svět v Antverpách v roce 1953.

Volání, která lidé neslyší

Okapi je ze zoologického i historického hlediska tvorem plným mystiky, paradoxně ale nepatří mezi nejpopulárnější zvířata afrického kontinentu. Projevuje se to i v zoologických zahradách, kde čte většina návštěvníků informaci „v zoo máme okapi“ s podezřením, že vedení zoo se nepochopitelně zaměřuje na stavební detaily pavilonů a navíc neovládá pravopis. Jakmile ovšem na vlastní oči spatří ve výběhu zvíře velikosti jelena, jsou ohromeni jak jeho mohutností, tak pozoruhodným zbarvením.

Okapi ovšem mají i další pozoruhodné vlastnosti, které očím unikají. Velmi tiše se pohybují a příroda jim nadto propůjčila unikátní způsob dorozumívání. Matka s mládětem komunikuje pod prahem lidského sluchu, v mezích infrazvuků o frekvenci 12–30 Hz. Okapi mají tedy velmi citlivý sluch, což musí mít na zřeteli i chovatelé v zoo.

„V okapím výběhu nemůže být žádné hlučné zařízení. Proto jsme třeba byli nuceni vybudovat speciální systém klimatizace,“ říká chovatel Luděk Čulík ze Zoo Dvůr Králové. Kdo by ale čekal komplikované a drahé zařízení, bude překvapen – větrání funguje na zcela jednoduchém principu mechanicky otevíraných vikýřů. „Když odchytáváme mláděte při lékařském vyšetření, musíme být na pozoru, protože matka – i když je na druhém konci výběhu – může uslyšet volání mláděte. A když se o mládě bojí, dokáže být velmi svérázná,“ prozrazuje další chovatelská úskalí Luděk Čulík.

Neviditelná hrozba

Okapi jsou bezesporu vnímána jako vzácná zvířata. Navzdory tomu jsou na seznamu ohrožených druhů IUCN „obdařena“ pouze prvním rizikovým stupněm NF (near threatened, tedy blízko ohrožení). Navíc se horní hranice odhadů jejich celkového počtu pohybuje okolo 50 000 jedinců. Problém je, že okapi jsou vázány na určitý ekosystém a jejich skrytý způsob života neumožňuje spolehlivé určení počtů. Proto jako dolní hranici uvádějí někteří badatelé jen 10 000 jedinců, což už je číslo, které ochranáře znepokojuje.

Jsou tu však další důvody k vážným obavám. Kaštanově lesklá srst okapi stále platí na africkém černém trhu za cenný obchodní artikl. Todd Pitman v reportáži pro agenturu AP upozornil na to, že tlak na okapi v pralese Ituri ze strany původních obyvatel – Pygmejů Mbuti – vzrůstá.

Mbutiové svůj proslulý lovecký um dávno nevyužívají jen pro uživení rodin. Úlovky prodávají lidem v nížinách, kde je vzhledem k obecnému růstu populace po tomto zdroji potravy rostoucí poptávka. Největší hrozbu však bezesporu představuje ztráta přirozeného prostředí. Motorem tohoto vývoje je zejména hlad po surovinách (dřevo, dřevěné uhlí) a zemědělské půdě. Vypalování pralesů je ale motivováno i ambicióznějšími úmysly – Ituri se proslavilo jako naleziště diamantů, zlata a rudy coltanu, která se používá v elektrotechnickém průmyslu. Výsledkem je odloučení jednotlivých populací, což znamená i hrozbu degradování genofondu.

Spasitel John Lukas

Populaci okapi ohrožovala dlouhou dobu také občanská válka na východě Konga, která oficiálně skončila teprve v roce 2004 a během několika desetiletí si vyžádala více než čtyři miliony lidských životů. Už v 80. letech si americký zoolog John Lukas uvědomil znepokojivou skutečnost: „V 80. letech začala populace okapi v zajetí prudce klesat a v Africe nebyla jediná rezervace, která by chránila nejen tento druh, ale i prostředí, v němž žije.“ Existovalo reálné riziko, že při nepříznivě se vyvíjející politické situaci by lidstvo mohlo o tohoto unikátního tvora v divočině přijít.

„Okamžitě jsem začal vyvíjet úsilí a shánět finance na vybudování stanice, která by okapi chovala a rozmnožovala, a zároveň zabezpečovala alespoň část prostředí, kde tato zvířata žijí,“ vypráví zakladatel záchranného programu Okapi Conservation Project (OCP), jenž vznikl v roce 1987.

V roce 1992 byla v konžském Ituri zřízena Okapi Wildlife Reserve o rozloze 13 760 km² a v jejím centru chovná stanice Okapi Breeding and Research Station v Epulu. V rámci OCP probíhá běží několik výzkumů – od umělého oplodňování až po snahu sledovat pomocí satelitních mikročipů migrační návyky a pestrost genofondu jednotlivých populací.

Bez lidí to nejde

Program OCP se ovšem nesoustředí výhradně na ochranu okapi. Kromě dalších živočišných i rostlinných druhů je na pralese Ituri životně závislých přes 45 000 lidí. John Lukas si je dobře vědom toho, že bez spoluúčasti místních obyvatel by úsilí ochranářů nemělo naději na úspěch.

„Není možné poučovat obyvatele o nepostradatelnosti místní biodiverzity, dokud trpí hladem, jsou nemocní nebo nemohou uspokojit základní potřeby svých dětí,“ tvrdí Lukas. Proto OCP věnuje velkou část financí i úsilí do osvěty o alternativních zdrojích obživy. Místní zemědělci se pod vedením lidí z OCP například učí používat přírodní hnojiva, nebo využít stromu Leuceana. Rychle rostoucí dřevina vytváří brzy stín a chrání půdu před erozí. Životnost polí je tak prodloužena až pětinásobně a když pole leží ladem, může být navíc využito jako zdroj dřeva.

Záchranná síť zoologických zahrad

Úsilí vynaložené na relativně malém prostoru pralesa Ituri nese globální výsledky. V několika světových zoo se dnes daří okapi úspěšně rozmnožovat. Žádné ze zvířat, jež jsou chována ve světových zoologických zahradách, přitom nepochází z divočiny. Všechna se narodila v chovné stanici Okapi Breeding and Research Station v Epulu, která je srdcem OCP. Provoz stanice je nákladnou a koordinačně složitou záležitostí. Na jejím chodu se finančně podílí mnoho institucí – UNESCO, Frankfurtská zoologická společnost, organizace WildlifeDirect či Wildlife Conservation Society.

TIP: Královny africké savany aneb Žirafí bojovníci s něžným pohledem

Důležitým příjmem na financování záchranného programu okapi jsou ale samotné zoologické zahrady, které se rozhodly je chovat. Právě ony, a potažmo návštěvníci, kteří do nich zavítají, totiž přímo přispívají na ochranu tohoto druhu. Na rozdíl od běžných druhů totiž zvířata nejsou majetkem zoo, ale jsou evidována v chovném programu řízeným mezinárodním konsorciem. Část výdělku putuje přímo do Konga, kde se z nich financují projekty chránící okapi ve volné přírodě. Je to ukázkové propojení ochranářského úsilí s moderním posláním zoologických zahrad. Okapi jsou tak symbolem ochrany i dalších neobyčejných živočichů, kteří unikátní ekosystém obývají. Ochrana okapi navíc znamená ochranu celého regionu Ituri.

Taínové byli indiáni, kteří obývali oblast Velkých a Malých Antil v Karibiku, v době příchodu prvních Evropanů. Právě oni se setkali s Kryštofem Kolumbem a pak jako první naplno pocítili nápor krutých dobyvatelů. Během pár desetiletí prakticky vymřeli. Z části byli vyvražděni, utýráni otrockou prací a zbytek zahubily zavlečené choroby.

Genetici ale nedávno zjistili, že Taínové vlastně tak úplně nevymřeli. Podstatná část jejich DNA stále přežívá v tělech dnešních obyvatel karibských ostrovů. Vědcům to prozradil první kompletní genom obyvatele Karibiku, který zde žil před příchodem Evropanů.

TIP: Staletí stará DNA prozradila původ koster otroků v Karibiku

Tyto genetické analýzy byly možné jen díky objevu kosterních pozůstatků dávných obyvatel Karibiku, k němuž došlo v jeskyni na ostrovech Eleuthera v Bahamském souostroví. I když to vědci původně nečekali, díky příhodným podmínkám v jeskyni se jim podařilo z kostí ženy, která žila asi před tisícem let, získat kompletní DNA.

V japonském Tokiu má v příštích letech vzniknout nejvyšší dřevěný mrakodrap. Stavba má být dílem společnosti Sumitomo Forestry Co, zabývající se těžbou a zpracováním dřeva a architektonického studia Nikken Sekkei. 

Nová budova má mít 70 pater a na výšku má měřit 350 metrů. Takřka výhradně dřevěnou stavbu vyztuží z 10 % ocelová konstrukce. Návrh počítá s vysokou odolností vůči zemětřesením, které jsou na území Japonska časté. Dokončena by měla být v roce 2041 u příležitosti 350. výročí založení firmy Sumitomo Forestry. Cena stavby je v současnosti odhadována na 4 730 000 000 euro (v přepočtu zhruba 116 miliard korun), což představuje přibližně dvojnásobek srovnatelné stavby z konvenčních materiálů. Podle zástupce investora je ale pravděpodobné, že technologický pokrok v příštích letech cenu výrazně sníží.

Vzhůru do oblak

Výška nejvyšších dřevěných budov se za posledních devět let zdvojnásobila. Aktuálně nejvyšší dřevěnou obytnou budovou je osmnáctipatrová studentská rezidence University of British Columbia, která měří 53 metry. Plány zejména evropských architektů ale míří mnohem výš.

TIP: Nejkrásnější mrakodrapy světa: Vítězem je 632 metry vysoký Shanghai Tower

V loňském roce vyrostl na nábřeží norského města Bergen čtrnáctipatrový dům příznačně nazvaný Strom (The Tree). Převážně dřevěná stavba měří na výšku 52,8 metru a je aktuálně nejvyšší dřevěnou obytnou stavbou v Evropě. V Amsterodamu má ještě v letošním roce vzniknout 21patrová dřevostavba s výškou 73 metry, Vídeň plánuje pro letošní rok obytnou dřevostavbu s 24 patry. Ještě mnohem vyšší měl být dřevěný mrakodrap v centrální části Londýna, navržený před dvěma lety odborníky z PLP Architecture a Univerzity v Cambridgi. Stavba, která se měla stát jednou z dominant Londýna, počítala s výškou 300 metrů, k její realizaci ale zatím nedošlo.

Výstavba dřevostaveb je pokládána obecně za ekologičtější, protože samotné stavby zanechávají v porovnání s tradiční zděnou výstavbou menší stopu v podobě emisí oxidu uhličitého. Dřevo je také mnohem snáze recyklovatelné.

Senzory se v dnešní době objevují úplně všude. Mohou být na krabicích, na obalech, a když na to přijde, tak také přímo na jídle. Američtí vědci vymysleli postup, jak s pomocí laseru vytvořit grafenové obrazce na toustu, na látce nebo třeba na dřevě.

Tento postup nevyužívá žádný inkoust, barvu nebo něco podobného. Stačí použít speciální laser, který vypálí požadované vzory do čehokoliv, co obsahuje potřebné množství uhlíku. Může to být jídlo, oblečení, papírový obal nebo třeba dřevěná deska.

TIP: Pavouci posprejovaní grafenem snovají supervlákn

Grafenové vzory by mohly nést informaci o datu výroby, místu původu nebo způsobu zpracování či dopravy. Rovněž by to mohly být senzory, které budou detekovat přítomnost bakterií E. coli nebo i jiných patogenů.

Filip Zikmund z Ditrichštejna (1651–1716) byl nejmladším ze čtyř dorostlých synů knížete Maxmiliána z Ditrichštejna. Navíc pocházel z druhého manželství svého otce, jenž zemřel, když mu byly pouhé čtyři roky. Dalo by se tedy čekat, že o něj nejstarší a nevlastní bratr Ferdinand (1636–1698) nebude mít velký zájem a jeho život nebude lehký.

Na kavalírskou cestu

Ovšem otec na nejmladšího synka myslel ve své závěti a navíc Ferdinanda písemně zavázal, aby se o své mladší bratry řádně postaral. Do jejich dvaceti let jim měl platit výchovu i cesty a posléze jim měl z dědictví po otci vyplácet ročně 3 000 zlatých. Nutno říci, že Ferdinand se tak vskutku zachoval a navíc ještě nejmladšímu bratrovi přidal něco málo ze svého.

Kavalírská cesta Filipa Zikmunda z Ditrichštejna tak trvala bez tří měsíců čtyři roky a patřila k těm delším, které v té době proběhly. A také k těm dražším, protože přišla minimálně na 16 200 zlatých.

Hrabě při ní projel říšským prostorem, krátce se zastavil v severním a jižním Nizozemí a na delší dobu zůstal v Paříži. Pak projel západní a jižní Francii a zamířil za Pyreneje, kde učinil druhou velkou zastávku. Většinu času trávil v Madridu, ale absolvoval i okružní cestu po poloostrově a navštívil Portugalsko. Pak cestoval přes jižní Francii do Itálie, ale než tam dorazil, jeho špatný zdravotní stav si vyžádal léčebný pobyt v Grenoblu a Lyonu. Po uzdravení se vydal na jih, překročil Alpy a vstoupil na italské území. Domů zamířil hned po Velikonocích roku 1674. 

Pařížská cvičení

Prvním velkým cílem kavalírské cesty Filipa Zikmunda se stala Paříž. Zde se chtěl věnovat především časově náročným šlechtickým cvičením, pro která si zvolil akademii pana de Beaufort, kde nebyli skoro žádní cizinci.

V akademii plynul čas relativně rychle, protože každý kavalír tu měl vlastní rozvrh. Filip Zikmund se tak vydával velmi časně ráno do uměle osvícené jízdárny, protože nechtěl jezdit spolu s mnoha dalšími šlechtici, kteří sem přicházeli po osmé hodině. Po protáhnutí těla přišla na řadu hlava, to když si hned potom hodinu vylepšoval francouzštinu. Následovala krátká mše a pak se hrabě vracel do jízdárny, aby se hodinu cvičil v běhání ke kroužku. Tato aktivita byla vystřídána opět duševní činností: před obědem věnoval hodinu studiu práva.

Odpoledne v rozvrhu převažovala další tělesná cvičení: šermovalo se, krátce přišel ke slovu voltiž (gymnastika na koni), cvičilo se s píkou (dlouhým kopím) a tancovalo. Ke slovu se ale dostalo i studium matematiky, zbyl tu prý čas na opakování práva a přípravu na další hodinu francouzštiny. Večeřelo se okolo půl osmé a teprve pak měl hrabě teoreticky „volno“.

V akademii nakonec Ditrichštejn zůstal téměř 11 měsíců. Cvičením se nevěnoval pouze asi dva týdny v květnu kvůli nemoci a na počátku září, kdy si jel na do okolí Paříže prohlédnout královské zámky.

Madridská nuda

Z Paříže zamířil  do Španělska. Jeho vrstevníci sem většinou nejezdili, ale naprostou výjimkou zase nebyl. Mířil především do Madridu, kde chtěl navštívit svou sestru Marii Sofii a jejího muže, císařského vyslance Františka Eusebia z Pöttingu. Právě přítomnost hraběte Pöttinga jednoznačně Filipa přitahovala, protože vyslanec byl jmenován nejvyšším maršálkem dvoru Leopolda I. a brzy měl odjet do střední Evropy.

Mladý hrabě se tak mohl seznámit s významným příbuzným, ale jinak byl z pobytu ve Španělsku poměrně rozčarován. Nebyl sám, protože podobně se vyjadřoval i jeho hofmistr, podle něhož Filip Zikmund na Pyrenejském poloostrově ztrácel drahocenný čas. Zatímco v Paříži se hrabě soustavně věnoval šlechtickým cvičením a navštěvoval i dvůr, v Madridu bylo vše jinak. Do jízdárny přestal chodit, protože Španělé jezdili na koni způsobem, který Středoevropané považovali za naprosto nevhodný. Ani jiná cvičení se tu prý nedala systematicky dělat, a život u dvora je právě nenadchl.

Škola dvorských mravů

Do Věčného města dorazil mladý Ditrichštejn se zpožděním, zaviněným nemocí a zajížďkou přes poutní místo v Loretu, až na počátku května 1673. V Římě tehdy vládl více než osmdesátiletý papež Kliment X. a jedním z hlavních cílů Ditrichštejnova pobytu bylo získat u Jeho Svatosti audienci. Díky přímluvě spřátelených kardinálů se mu podařilo papeže navštívit po čtyřech měsících.

Ani v Římě už se Filip Zikmund nevěnoval šlechtickým cvičením tak důkladně jako v Paříži. Pravidelně navštěvoval jízdárnu hraběte Montemarta na Quirinalu, na podzim se pak trochu věnoval šermu, zatímco tanec úplně vypustil – prý proto, že se ve městě nenacházel žádný vhodný učitel. Většinu volného času trávil u dvorů významných kardinálů, ale občas se objevil také v paláci švédské exkrálovny Kristýny a samozřejmě se jako každý mladík jeho doby a původu scházel s několika vrstevníky ze střední Evropy.

Po Novém roce se vrhl také do víru masopustu a pravidelně chodil na divadelní a operní představení a do společnosti nejen k přítomným kardinálům, ale také k římské šlechtě. Pobyt v Římě následně uzavřely Velikonoce, které v tomto roce připadaly na 25. března. Během Svatého týdne se hrabě zúčastnil všech významných akcí, při nichž hrál hlavní roli papež a jeho kardinálové. Ocenil, že stařičký a často nemocný Svatý otec se osobně všech slavností zúčastnil a že přes jejich náročnost vykonal vše, co mu příslušelo.

Hned čtyři dny po Velikonoční neděli opustil Filip Zikmund Věčné město a nastoupil cestu domů, kterou přerušil již jen krátce ve Florencii a v Benátkách. Pak už chvátal na sever, aby se mohl zastavit u dvora císaře Leopolda I., jenž byl čerstvě podruhé ženatý, tentokráte s Klaudií Felicitas Tyrolskou. Bylo zapotřebí se panovníkovi představit a otevřít dveře budoucí kariéře u dvora.

Zatím není úplně jasné, jak se na Zemi objevily oceány. Podle všeho jde o vodu původem z komet, která se smísila z vodou pocházející z hlubin planety. Na některých cizích světech ale může být vznik oceánů ještě dramatičtější.

John Lee Grenfell z Německého střediska pro letectví a kosmonautiku se svým týmem tvrdí, že na světech, jejichž atmosféry jsou bohaté na vodík a zároveň na kyslík, mohou oceány vzniknout mnoha explozemi, které odpalují blesky za bouřek.

Explozivní počasí na superzemích

Ideální podmínky pro takové exploze by mohly být na tzv. superzemích, kamenných planetách, jejichž hmotnost je oproti Zemi několikrát vyšší. Podle badatelů se to týká zejména superzemí u červených trpaslíků. Takové planety mohou mít atmosféry bohaté na vodík a zároveň i na kyslík, který by se mohl uvolňovat v atmosféře kvůli tvrdému záření červeného trpaslíka.

TIP: Superzemě Kepler 62f může hostit život: Má zřejmě obří zásoby vody

Vodík s kyslíkem vytvářejí velmi třaskavou směs. Pak už stačí jen malý blesk a dojde k pořádnému výbuchu. Při explozi vodíku s kyslíkem vzniká voda, která by na superzemích mohla postupně vytvořit velké oceány. Vědci odhadují, že by mohlo jít až o desetinásobek celkového objemu oceánů Země.

Dostat něco do vesmíru není jednoduché. Čím těžší a větší je dopravovaný objekt, tím je to pochopitelně dražší. A to je v mnoha případech problém. Například satelity pro pozorování a střežení zemského povrchu potřebují co největší talíře antén pro detekci rádiových vln.

Tým britské Nottingham Trent University, který vede Tilak Dias, se snaží tento problém vyřešit pomocí pletení. Dias přiznává, že pletení v dnešní době jenom málokdo spojuje se satelity ve vesmíru. Ale pokrok se nevyhýbá ani technologiím pletení.

Pletené antény ze zlata

Vědci a inženýři tudíž mohou uplést talíř antény, který je dostatečně velký a odolný vůči slunečnímu záření. Důležité je, že je extrémně lehký. Jak by potvrdil každý správný pletař, při pletení nejvíc záleží na materiálu. Dias a spol. chtějí plést satelity z pozlaceného drátku o průměru méně než 50 mikrometrů, čili méně, než většina lidských vlasů.

TIP: Šílený nápad nebo skvělý koncept? Na ISS testují LEGO satelity

Pozlacení dodá drátkům ochranu proti kosmickému záření. Zlato je sice velice těžké, ale zároveň je přímo extrémně kujné. Vrstvička zlata na drátcích k pletení satelitů by byla tak tenká, že se to na váze upletené antény projeví jenom velice málo.

Když v roce 1914 vypukla Velká válka, navštěvoval patnáctiletý Hemingway školu v městě Oak Park poblíž amerického Chicaga. Po jejím absolvování odešel do Kansas City, kde se krátce živil jako reportér v novinách Star. Poté, co narazil na inzerát, že Červený kříž hledá dobrovolníky na italskou frontu, neváhal a s přítelem z redakce Tedem Brumbackem se okamžitě přihlásili. 

Tam, kde padají granáty

Po prohýřených nocích v newyorských barech odplul Hemingway i se svým společníkem 28. května 1918 z brooklynského přístavu směrem na východ. Mladý dobrodruh údajně trávil dlouhé hodiny na moři u zábradlí a doufal, že spatří periskop německé ponorky. K jeho zklamání však loď bezpečně doplula do Bordeaux, aniž by došlo k nějakému dramatickému incidentu. První vzrušení tak přinesla až Paříž, kterou Němci zrovna v době příjezdu obou mladíků ostřelovali svým dalekonosným dělem.

Hemingway neváhal ani okamžik a řidiči nedaleko stojícího taxíku přikázal, aby je zavezl na „místo, kde dopadají granáty“. Řidič přesvědčený vysokým honorářem pak vozil oba společníky po městě tak dlouho, dokud nedorazili ke kostelu svaté Magdalény zrovna ve chvíli, kdy dostal zásah. Brumback na tento moment vzpomínal: „Nikomu se nic nestalo, zaslechli jsme hvizd střely nad hlavami. Měli jsme pocit, jako by granát měl zasáhnout taxík, ve kterém jsme seděli. Bylo to opravdu vzrušující.“

Tím se však francouzská porce dobrodružství vyčerpala a přesto, že francouzská metropole skýtala možnost nekonečné zábavy, začal se Hemingway brzy nudit. Netrvalo to však dlouho, neboť skupina amerických dobrovolníků dostala rozkaz k přesunu na sever Itálie, kde tou dobou zuřily krvavé boje. 

Nuda v zázemí

Italské bojiště však mladého Hemingwaye zpočátku zklamalo. Po příjezdu do Milána sice nedaleko obou dobrodruhů explodoval sklad munice a městečko Schio, kde sídlil Červený kříž, si vybrali za cíl rakouští dělostřelci, záhy se však situace uklidnila a reportér si opět začal stěžovat na dlouhou chvíli. Mezitím on a dalších 22 amerických dobrovolníků pracovali ve Schiu coby řidiči ambulancí.

Když boje na frontě ustaly, nedostávalo se šoférům práce, takže se zabavili baseballem, kartami a koupáním v blízké řece. Psaní článků do novin Ciao vydávaných dobrovolníky z USA představovalo jedinou činnost, která Ernesta alespoň trochu uspokojovala. Když se však dozvěděl, že se na Piavě opět rozhořely zuřivé boje, zapsal si: „Už toho mám dost. Toto není válka, ale nějaký cirkus. Chci odejít ze sanitárního sboru a zjistit konečně, co je to válka.“

Prodavačem na frontě

Spolu s několika dalšími Američany se přihlásil jako prodavač v armádních prodejnách na frontě. Brzy se konečně ocitl asi kilometr od bojiště, a přesto mu skutečná válka stále unikala. Chtěl tam, kde se skutečně bojuje, nikoliv sedět v zázemí a vařit kávu italským důstojníkům. Nakonec našel způsob, jak se dostat do předních linií – nabídl se, že bude vojákům vozit zboží přímo do zákopů.

Každý den sbalil cigarety, čokoládu a další věci, po kterých muži na frontě toužili, a na kole vyrazil vstříc zákopům, takže si mezi Italy rychle vydobyl popularitu. „Malý Američan“, jak mu přezdívali pro jeho nízký věk, si brzy našel spoustu přátel a zároveň se mu naskytla příležitost poznat válku na vlastní oči.

Do země nikoho

V noci 8. července 1918 se Hemingway potloukal po zákopech v přední linii a zřejmě z nudy si od jednoho z Italů vypůjčil pušku, načež vystřelil směrem k pozicím nepřítele. Rakušané v domnění, že se protivník chystá k útoku, spustili přehradnou palbu. Dobrodruh si záhy všiml, že v území nikoho leží postřelený voják, a tak se mu vydal na pomoc.

Mezitím do zákopu, v němž ještě před momentem seděl, dopadl rakouský dělostřelecký granát, který usmrtil jednoho z Italů. Když pak Hemingway dorazil ke zraněnému, vzal jej na záda a plazil se zpět ke svým, zatímco nocí hvízdaly výstřely z minometů a štěkaly kulomety. V jedné chvíli explodoval granát nedaleko Američana, kterého pak zasáhlo několik střepin. Později vzpomínal: „Umřel jsem, pocítil jsem, jak mi duše, anebo něco podobného vyletělo z těla, tak jako když z kapsy vytáhnu hedvábný šátek. Odletěla a vrátila se na místo a už jsem byl zase živý.“

Zraněný dobrodruh

Těsně předtím, než se Hemingway překulil do vlastního zákopu, ucítil ostrou bolest v obou nohou, z nichž mu později vyndali kulky z nepřátelského kulometu. Americký redaktor přitom raněného Itala zachránit nedokázal, naopak nyní sám bojoval o život. Když jej evakuovali do nemocnice, napočítali na jeho těle 227 různých ran a poranění. Hemingway v následujících dnech prodělal dvanáct operací a jeden z lékařů dokonce navrhoval amputaci nohy.

To však budoucí spisovatel jednoznačně odmítl s tím, že raději zemře, než by zůstal do konce života mrzákem. Postupně se jeho stav zlepšoval, takže již po měsíci a půl psal optimisticky domů, že ho nic nebolí (čirá lež) a těší se zpět na frontu (pravda). Dodejme, že během pobytu v nemocnici se často dostával do sporů s ředitelkou ústavu kvůli hromadám prázdných lahví od koňaku, jež se neustále povalovaly v jeho skříňce. 

Válečný hrdina

Během své rekonvalescence obdržel Hemingway Vojenský kříž a stříbrnou medaili Za chrabrost, pomocí kterých se snažil zapůsobit na americkou ošetřovatelku Agnes Kurowskou, do níž se beznadějně zamiloval, a později o ní psal jako o své první velké lásce. Mladý reportér se navíc dostal také do amerického zpravodajského žurnálu.

Jeho sestra později vzpomínala, že když šla do kina, všimla si Ernesta na vozíku tlačeném překrásnou zdravotnicí. Spolu s rodiči pak chodili do biografu téměř denně, aby měli příležitost svého bratra a syna znovu spatřit. Hemingwayův návrat na frontu však zmařila žloutenka, která ho donutila prodloužit si pobyt v nemocnici do konce války. V polovině ledna 1919 se dobrodruh vrátil do své vlasti, kde se mu dostalo bouřlivého přivítání.

TIP: Alpská linie: Bunkry na úpatí velehor

Jako prvního Američana raněného na italské frontě a držitele několika vyznamenání ho okamžitě obsypali novináři. Když se ho ptali na další plány, odpověděl, že se chce stát novinářem. To se mu v následujících letech splnilo, do povědomí veřejnosti se však zapsal spíše jako věčný dobrodruh a laureát Nobelovy ceny za literaturu.