Rarity v podobě nezvykle úzkých domů najdeme téměř v každém českém městě. Některé slouží jako turistické atrakce nebo hotely, ve většině z nich se však stále bydlí. Je zřejmé, že i naši předkové se v otázce bydlení potýkali se stejným problémem jako my dnes – nedostatkem prostoru. 

„Vezměte si třeba město, které bylo ohraničeno hradbami,“ začíná s vysvětlováním historických poměrů jihlavský archivář Ladislav Vilímek. „Když se zastavěl prostor mezi hradbami, už nezbylo mnoho dalšího stavebního místa. Mezi domy vedly tehdy únikové cestičky, které sloužily například v případě požárů. A právě na těchto cestičkách začaly časem vyrůstat další stavby.“

Domeček pro panenky

Úplně nejužší dům na území České republiky stojí v Praze v Anežské ulici a jeho průčelí je široké pouze dva a čtvrt metru. Byl postaven v roce 1883 a zajímavý je i tím, co se v něm odehrávalo – majitelka ho na čtyřicet let proměnila v nevěstinec.

Další z úzkých pamětníků se nachází v samotném centru Jihlavy. Dům v Palackého ulici je široký pouhé čtyři metry. „Kdysi v něm bydlela kloboučnice. Do domu vedl jenom jeden vchod, který se využíval i ke vstupu do obchodu. Druhé dveře by se tam zkrátka nevešly,“ popisuje Ladislav Vilímek. Výhodou podle něj například bylo, že pokud si žena v práci ve volné chvíli odskočila do kuchyně, pořád měla přehled o tom, kdy vstoupil do salonu zákazník. V patře se nacházel další minibyt, který se mohl pronajímat. 

Úzké domy mají svá zvláštní pravidla. Jedno z nich říká, že co patro, to jedna místnost: „Když jsem se díval na staré plány úzkých domů, tak se lidé místem příliš nezaobírali. V každém patře byla například předsíňka, kuchyň a odtud vstup do jedné místnosti. Tehdy to stačilo,“ vysvětluje Vilímek a ukazuje plán dalšího netradičního domu.

Jeho špice je tak úzká, že se do ní v dnešní době vejde pouze pračka. Postupně se ovšem prostor zvětšuje a šířka na konci domu činí asi deset metrů. Tehdejší majitelé měli v nejužší části spíž a pochopitelně obývali hlavně širší místnosti. Domek postavili úzký, neboť kolem něj vedla cesta a pod ním se rozprostíral lesopark. Stavělo se proto jednoduše tak, jak to prostor dovolil.

Jak se bydlí v „nudli“

V jednom z nejužších domů na Vysočině dnes bydlí Jan Zachrla se svojí rodinou. Úzký dům v centru Jihlavy si podle vlastních slov pořídil kvůli optimální poloze ve středu města a krásnému výhledu na místní zoologickou zahradu a lesopark. Pohled na nejužší část domu je ale podle něj pro mnohé komický – z ulice totiž stavba vypadá tak, že uvnitř snad lidé musí chodit bokem napřed. „Špice domu je úzká, má něco přes metr, ale jinak je to spíš optický klam. Dům se totiž ze strany, kde je zahrada, rozšiřuje. Takže v něm bydlíme jako normální lidé,“ usmívá se majitel. 

„Pokoušeli jsme se v archivech zjistit něco o minulosti domu. Někdejší majitel nám říkal, že tu prý býval nevěstinec, ale to se z dokumentů nepotvrdilo,“ rozvykládal se pan Zachrla a vypráví, že z domu se schází do sklepení, které navazuje na místní katakomby. Sklepy tu mají ve třech podlažích a chodby jsou paradoxně tak široké, že by jimi projelo i auto. Vchody do katakomb však později místní zazdili, protože se obávali zlodějů. Dům je nejen úzký, ale ve spodním patře má také nízké stropy, přesto se v něm podle majitelů bydlí velmi dobře. 

Poloviční číslo popisné 

Úzké domy najdeme samozřejmě i ve světě. Zřejmě „nejštíhlejší“ dům světa stojí v Amsterodamu. V nejužší části měří jeden metr a mezi místními se říká, že ho tehdejší majitelé postavili tak úzký proto, aby se vyhnuli dani za šířku stavby. Jednou z jeho nevýhod bylo například stěhování nábytku – sedačka, postel a další věci tak musely dovnitř okny.

Atypická obydlí nelákají jen turisty – najde se i řada zájemců, kteří by v nich rádi bydleli nastálo. A jsou za to ochotni zaplatit opravdu velké částky. Příkladem je nejužší dům v New Yorku. Nachází se na Manhattanu v části Greenwich Village, pochází z 19. století a je široký pouhé dva metry a osmdesát centimetrů. Kuriozitou je, že nemá ani klasické popisné číslo – dopisy sem můžete poslat jen s připsáním čísla 75,5.

K úzkým domům se často vážou zajímavé historky týkající se jejich majitelů nebo nájemníků. V rakouském Salcburku stojí tak úzký domek, že byste si v jeho prostorách s nataženýma nohama ani nelehli. Dnes se v něm nachází zlatnictví, ale dříve tam bývala uzounká ulička, kterou se rozhodl zastavět jeden místní mládenec. Žádal totiž o ruku své vyvolené, jenže její otec se sňatkem nesouhlasil, pokud nebude ženich jeho dcery vlastnit ve městě domek. Mladík ho nakonec postavil ve štěrbině mezi domy a svolení ke sňatku prý potom skutečně dostal.  

Úzká budoucnost 

Současní majitelé jednoho úzkého domu ve španělské Barceloně si vyhlédli dlouhou uličku, do níž chtěli vměstnat vysněné bydlení. O netradiční pozemek neměl nikdo zájem, a tak ho pořídili levně. V úzkém prostoru se architektům podařilo vybudovat obydlí dlouhé 35 m a široké pouze 3,7 m. Na první pohled jsou to nezáviděníhodné rozměry, avšak do domu o celkové rozloze 350 m² se bez problému vejde čtyřčlenná rodina. Dovnitř se vstupuje ze dvou stran a na střechu se vešel dokonce i bazén. Dostatek světla vyřešili architekti velkým množstvím oken a úzký prostor odlehčili točitým schodištěm, skleněnými lávkami v mezipatrech nebo železnými vzdušnými lanky. Jak je vidět, dům lze postavit úplně všude, a kdo se nezalekne nezvyklého prostoru, může získat krásný a mnohdy i cenově výhodný domov. 

Inženýři z Harvardu se inspirovali lidským okem. Vyrobili adaptivní plochou čočku, která je vlastně plochým a elektronicky řízeným umělým okem. V některým parametrech je dokonce lepší než lidské oko.

Nové umělé oko využívá pokrok v technologiích umělých svalů. Díky těmto svalům může umělé oko měnit zaostření v reálném čase, podobně jako lidské oko. Taková technologie by teď mohla mít velmi široké využití.

TIP: Chytré kontaktní čočky hlídají diabetikům hladinu glukózy v slzách

Umělé oko se může uplatnit ve fotoaparátech chytrých telefonů, brýlích nebo třeba v zařízeních pro virtuální i rozšířenou realitu. Hodilo by se i do budoucích mikroskopů, které budou kompletně elektronické a budou aktivně opravovat řadu vad obrazu najednou.

Vesmírný dalekohled Jamese Webba čeká zajímavá výzva. Přestože je tento dalekohled navržený především pro zkoumání vzdálených objektů, jeden z jeho prvních cílů leží doslova za humny. Během svého prvního roku provozu se má zaměřit na Mars.

TIP: Mars měl v minulosti dostatek vody, aby pokryla celý jeho povrch

Marsovská pozorovací mise JWST je naplánovaná pro květen až září roku 2020 a nepůjde o nic jednoduchého. Vzhledem k citlivosti připravovaného teleskopu bude nutné zabránit přehlcení přístrojů JWST světlem. Odměnou má být mimořádně podrobný snímek, s vynikajícím spektrálním rozlišením, bez deformit vznikajících při pozorování ze Země.

Cílem celé mise je jednak test možností nového teleskopu, půjde ale také o seriózní vědu. Teleskop se má zaměřit na poměr běžné vody (H_²O) a tzv. polotěžké vody (HDO) v tenké atmosféře rudé planety. Výsledky pozorování by mohly napovědět kolik vody v minulosti na Marsu skutečně bylo.

Vedoucí studie Dr. Viren Swami zvýšil hladinu stresu u 41 účastníků tím, že museli podstoupit simulovaný pracovní pohovor a vyřešit těžký matematický úkol. Konkrétně to znamenalo, že měli přednést do mikrofonu pětiminutovou prezentaci před čtyřčlennou komisí a následně co nejrychleji a nejpřesněji počítat po třinácti pozpátku od čísla 1022. Druhá polovina mužů zatím relaxovala v tiché místnosti. Po ukončení první fáze experimentu měli muži hodnotit přitažlivost dívek na fotkách, od vyzáblých až po obézní. Preference stresovaných mužů se výrazněji klonily k zaoblenějším tvarům než výběr mužů, kteří byli v klidu. 

Podle antropoložky Helen Fisherové dávali vystresovaní muži přednost kyprosti proto, že kdysi dávno bylo v kritickém období hladu praktičtější mít silnější ženu. Byla odolnější, a protože je tuk zásobárnou estrogenu, zůstala také po delší dobu plodná. Muži zjevně stále nevědomky poslouchají vzkazy uložené ve své DNA, a jak říká Fisherová – i v dnešních časech může být pár kilo navíc nečekanou výhodou.

Hluboký nekonečný vesmír nás fascinuje a neodolatelně vábí. Pokud se však nestane něco neočekávaného, v dohledné době se do něj jako obyčejní smrtelníci nepodíváme. O to nadšeněji se zatajeným dechem sledujeme snímky, které se v kosmu odehrávají. Filmové triky se neustále zlepšují, a požitek z dobré vesmírné sci-fi tak může být téměř nadpozemský.

Přesto je pro filmaře poměrně obtížné převést kosmos na plátno uvěřitelným způsobem. Přece jen jde o nezvyklé prostředí se svými zvláštnostmi, bez atmosféry i pozemské gravitace. Vzniklé nepřesnosti a omyly se pak rychle šíří a zkreslují naše povědomí o vesmíru. Rozhodně proto nebude na škodu uvést některé z nich na pravou míru.

1. V kosmu jsou slyšet zvuky

Na Zemi se zvukové vlny šíří atmosférou nebo třeba vodou a podobným prostředím, které je přímo v kontaktu se zdrojem zvuku. Evoluce kvůli tomu vybavila pozemské organismy různými smyslovými orgány, jež fungují jako detektory zvukových vln. Právě díky nim slyšíme.

Potíž tkví v tom, že v kosmickém prostoru obvykle není žádná atmosféra ani podobné médium, které by mohlo zvukové vlny přenášet. Tudíž tam není slyšet vůbec nic. 

Napínavé vesmírné filmy bývají plné ohlušujících explozí a hrozivých zvuků výkonných zbraní, které na sebe pálí o sto šest. Ve skutečnosti však v kosmu panuje ticho, ať se děje cokoliv. Nelze samozřejmě vyloučit, že budoucí generace vesmírných lodí budou disponovat například umělou inteligencí, která zvládne rozmanité zvukové efekty, aby posádce náležitě zpestřila službu.

2. Vesmír je plný barev

Samozřejmě, vesmír není černobílý. Lidské oko jej však nedokáže vidět ve fantastických odstínech, jaké nabízejí některé snímky. Ostatně „přibarvování“ neznáme jen z filmů, ale také třeba z fotografií z Hubbleova dalekohledu. Je to jednoduché: Objekt se nasnímá černobílou kamerou a barvy se pak přidají pomocí filtrů, jež propouštějí jen určité vlnové délky. Některé fotografie vznikají v infračervené části spektra, zvlášť pokud se cílový objekt skládá převážně z plynu a prachu. Barvy tedy ve vesmíru jsou, jenom ne tak intenzivní.

3. V kosmu je snadné zrychlovat

Většina lidí asi ví, že existuje rychlost světla, kterou podle Alberta Einsteina a jeho obecné relativity nelze za normálních okolností překročit. Přesto si někteří často představují, že bez odporu vzduchu a působení planetární gravitace mohou kosmické lodi zrychlovat téměř donekonečna. Ve skutečnosti je to však velice obtížné. NASA už více méně ovládla relativně pomalé kosmické pohony, které udržují stálou rychlost – jako například iontové motory. Maximální rychlost vesmírného plavidla přesto zůstává velice omezená, především kvůli zdroji paliva. Pokud se navíc nemá posádka lodi roztříštit o cíl své cesty, musí po zrychlování letu přijít podobně dlouhá fáze zpomalování.

4. Když ve vesmíru hoří

Akční filmy, v nichž figurují kosmické lodě, jsou často plné nesmírně dramatických a vizuálně působivých explozí. Zasažená vesmírná plavidla zpravidla hoří a plameny z nich šlehají do širokého okolí. Požár je však chemická reakce – bouřlivá oxidace hořlavých plynů, která nezbytně potřebuje spoustu kyslíku. Ve vesmíru pochopitelně moc kyslíku není, tudíž tam nemůže nic hořet. Nelze samozřejmě vyloučit požár uvnitř lodi s dýchatelnou atmosférou, v kontaktu se vzduchoprázdnem však plameny okamžitě uhasínají. 

Co se týče explozí, vybuchne-li plavidlo s atmosférou, vzduch rychle unikne a trup lodi se vmáčkne dovnitř nebo přímo imploduje. Naopak výbuch vesmírného korábu bez atmosféry se víc podobá klasické explozi. Ani v jednom případě však nečekejte žádný nápadný požár. Zbývají tedy jen plameny raketových motorů, které ovšem musejí mít vlastní zdroj kyslíku, jinak by v kosmu nefungovaly.

5. Černé díry jako obří vysavače

Pro vědce jsou černé díry stále záhadou a pro filmové diváky navíc ztělesněním nejtemnější hrozby vesmíru. Schopnost černých děr polykat okolní materiál se však obvykle přeceňuje. Neumějí vysávat veškerou hmotu ze svého okolí – nakonec by tak totiž znemožnily existenci galaxií.

Dokončení: 10 oblíbených omylů ve filmech o vesmíru aneb Co si filmaři vymysleli (2)

Planety, hvězdy a jiné objekty podléhají fyzikálním zákonům, které jim brání jen tak na černou díru spadnout. Potenciál černé díry navíc určuje její hmotnost: je-li malá, pak kolem ní mohou jiná tělesa kroužit bez obav – jako kolem hvězdy.

Před pár týdny zasáhl oblast národního parku Yellowstone v průběhu několika dnů zemětřesný roj více než dvou stovek zemětřesení. Od té doby, co víme, že pod Yellowstone číhá gigantický supervulkán, jsou podobné zprávy přijímány s obavami.

Yellowstone se třese prakticky neustále. Obvykle tady zaznamenávají 1 až 3 tisíce zemětřesení různé intenzity ročně. Zmíněný roj byl výraznější než každodenní otřesy. Podle odborníků ale s největší pravděpodobností nejde o signál tolik obávané exploze supervulkánu, ke které v Yellowstone nejspíš jednou dojde. Podobné roje prý k Yellowstone patří.

TIP: Mezi americkými gejzíry: Národní park Yellowstone

Zemětřesné roje mívají dvě hlavní příčiny. Buď jde o posouvání velkých tektonických desek anebo pohyby hmoty, jako je voda, plyn nebo magma, v zemských hlubinách. Celý Yellowstone je protkán horkými prameny a gejzíry, takže pod jeho povrchem nepochybně proudí množství vody i plynů.

Po neúspěšných „ad hoc“ snahách polapit Aidida přistoupili Američané k propracovanějším akcím. K tomuto úkolu byli zpočátku předurčeni vojáci z 10. horské divize, kteří do té doby plnili funkci sil rychlé reakce. Výsledkem bylo několik speciálních operací, z nichž nejvýznamnější se uskutečnila 12. července 1993.

Chyťte Aidida!

Jejím cílem se stal dům Aididova ministra vnitra Abdiho Hassana Awale, v němž se měli dle zpráv agentů setkat nejvyšší představitelé Somálské národní aliance. Útok zahájilo šest bitevních vrtulníků AH-1, které protitankovými střelami a kanóny napadly cílový objekt. Po „změkčení cíle“ přistály transportní vrtulníky UH-60 s pěšáky, kteří nejprve izolovali oblast a pak vnikli do poničeného domu.

Předchozí část: Bouře v Africkém rohu: Jak vypadala intervence modrých přileb v Somálsku (1)

V troskách nalezlo smrt mezi 20 až 60 osobami, akce se však minula účinkem a přitáhla nevhodnou mediální pozornost. Operace také bezprostředně negativně rozdmýchala vášně místního obyvatelstva, což mělo za následek ubití čtyř zahraničních novinářů, kteří chtěli podat o incidentu zprávu přímo z místa události.

Pěšáci 10. horské divize však dále prováděli běžnou hlídkovou činnost, zajišťovali poškozené vrtulníky, ochraňovali humanitární konvoje a vedli ofenzivní pátrací akce, přičemž pravidelně docházelo k přestřelkám. Aidid však zůstával stále na svobodě a dvakrát do týdne přinášeli místní agenti zaručené zprávy o generálově spatření a místě jeho aktuálního pobytu. Síly rychlé reakce však vždy udeřily naprázdno.

Bombová odveta

Aby toho nebylo málo, v srpnu somálské bojůvky začaly používat dálkově odpalované nálože ve vozidlech, kterými začaly způsobovat silám OSN další ztráty. Tváří v tvář eskalaci se USA rozhodly vyslat do země speciální síly, aby se s generálem vypořádaly. Koncem srpna 1993 kombinovaný útvar Task Force Ranger byl složen z roty B 3. praporu 75. pěšího pluku (Ranger), odřadu protiteroristické jednotky Delta, speciální skupiny námořního komanda SEAL a také personálu 160. leteckého pluku zvláštních operací.

Příslušníci speciální jednotky o síle 400 mužů pak v průběhu září a října uskutečnili v rámci operace Gothic Serpent několik úspěšných akcí, při nichž zajali několik Aididových spolupracovníků a objevili četné úkryty zbraní. Při akci 21. září si vytáhl „černého Petra“ i Aididův fi nančník Osman Ali Atto. 

Jednoduchý plán

Úsilí speciálních jednotek nakonec vyústilo v nejintenzivnější pěchotní střet amerických ozbrojených sil od skončení vietnamské války. V neděli 3. října se uskutečnila operace, jejímž cílem se měl stát Aididův ministr zahraničí Omar Salad Elmi a ministr vnitra Awale. Plán byl jednoduchý: příslušníci Rangers slaní z vrtulníků do operační oblasti a vytvoří obranný perimetr kolem cílové budovy, čímž budou krýt činnost přepadové skupiny z jednotky Delta, kterou na místo dopraví útočné vrtulníky MH-6 od 160. leteckého pluku.

Příslušníky výsadku a zajatce pak odveze zpět na základnu kolona terénních vozidel HMMWV a třítunových náklaďáků. Podtrženo sečteno, za půl hodiny mělo být vše vyřízeno. Kola miniaturní válečné mašinerie se začala roztáčet ve 13:50, když Američané obdrželi informaci o výskytu prioritních cílů v hotelu Olympic. Po prověření a posledních kontrolách byla operace v 15:30 zahájena a vrtulníky s přepadovými komandy odletěly vstříc cílovým objektům.

Černý jestřáb sestřelen

Třebaže úder probíhal zpočátku hladce, objekt byl rychle zajištěn, vzati zajatci a evakuační konvoj dorazil včas, nečekaně silný odpor somálských bojovníků a sestřelení dvou vrtulníků UH-60 Blackhawk v prostoru tržiště Bakara akci značně zkomplikovaly. Američané se nyní museli zaměřit na záchranu osádek uvízlých uprostřed města a ohrožených jak bojovníky, tak rozzuřenými civilisty, které propagandistické vysílání podněcovalo k odporu proti vetřelcům.

Na 90 příslušníků Rangers a Delty se ve snaze probojovat k místům havárií ocitlo v intenzivním pouličním boji proti obrovské přesile, což se brzy projevilo na rostoucích počtech ztrát. Jelikož mezi americkými silami rychlé reakce a velitelstvím UNOSOM II nebyly rozpracovány společné nouzové plány, nešlo ihned vyslat účinnou pomoc.

Pryč z pekla

Nakonec však kolem 21:45 konečně vyrazila kolona složená z Američanů, Malajců a Pákistánců, vybavených obrněnými vozidly. Silný odpor Somálců vyzbrojených střelami RPG-7 a k obraně výhodná zástavba však způsobily zdržení a ztráty. Po půlnoci se podařilo příslušníkům 10. horské divize, kteří tvořili čelo kolony, dosáhnout obranného perimetru, který Rangers zřídili u prvního místa havárie.

Evakuace probíhala pod palbou somálských bojovníků, kterou ale účinně pomáhaly pacifikovat malé bitevní vrtulníky AH-6, jejichž osádky byly vycvičené pro noční operace. O půl čtvrté se podařilo naložit všechny padlé a raněné do obrněnců, ale bylo třeba ještě vyprostit tělo pilota z trosek stroje, což se povedlo až v šest hodin ráno. Kolona tak absolvovala návrat na nejbližší základnu OSN za denního světla, přičemž někteří Rangers a horští pěšáci museli přesun zvládnout poklusem vedle vozidel, jelikož pro ně kvůli množství raněných nezbylo volné místo. 

Konec operace

Výsledkem akce bylo 18 padlých a 73 raněných Američanů. Při akci utrpěli menší ztráty také malajští a pákistánští příslušníci záchranného konvoje. Somálská strana ztratila dle nejpravděpodobnějších odhadů 800 až 1 000 padlých a přibližně 4 000 raněných. Ačkoliv akce byla z hlediska vytčených cílů úspěšná, přinesla tolik negativní mediální pozornosti, že přímo ovlivnila rozhodnutí o ukončení aktivit OSN v Somálsku.

Již 6. října nařídil prezident Clinton zrušení všech amerických akcí proti silám generála Aidida. Následovalo postupné ukončení neúspěšného angažmá Organizace spojených národů, jejíž poslední jednotky se stáhly v březnu 1994.

Ve středním Thajsku, 140 km severovýchodně od pětimilionové metropole Bangkoku, se nachází klášter Tham Krabok. Zdejší buddhističtí mniši se tu mimo práci a meditaci věnují také něčemu daleko světštějšímu – léčení těch nejtěžších drogových závislostí. A jsou v tom opravdu dobří. Ostatně říká se, že Tham Krabok je poslední štací před branami pekla pro ty nejhůře závislé narkomany. Úspěšnost intenzivní desetidenní terapie je tu mimořádně vysoká: podíl vyléčených pacientů dosahuje v Tham Kraboku neuvěřitelných 80 %, zatímco západní odvykací léčba se prezentuje hodnotami kolem 40 %, navíc při mnohem delším pobytu. Tajemství zdejšího klíče k čisté hlavě tkví v mimořádně přísném režimu a především pak v nevábném odvaru z dokonale utajované směsi více než sta bylin pocházejících z přírody v okolí kláštera. Recept na zázračný lektvar Tham Kraboku znají vždy jen dvě osoby na světě – opat a klášterní lékárník. 

Zázračná bylinná směs

Tham Krabok byl založen v roce 1958 a krátce poté se zdejší mniši rozhodli, že pomohou okolním obyvatelům od jejich závislosti na opiu, jehož užívání je tu velmi rozšířené. Využili k tomu svých mimořádných znalostí v oblasti přírodního léčitelství a právě tehdy spatřil světlo světa zázračný nápoj, kterým obětaví mniši léčí narkomany dodnes. 

Pobyt v Tham Kraboku ale rozhodně není jen popíjení čajíčku v rozkvetlé zahradě. Ti, kdo zažili léčbu na vlastní kůži, spíše říkají, že za zdmi kláštera doslova vyzvracíte smrt. Ona štiplavá bylinná směs, jež je hlavní složkou očistné kúry, vám totiž obrátí vnitřnosti naruby. Hnědavý odvar je prostředkem k dokonalé detoxikaci celého organismu. Krušné chvíle, kdy v sepraném červeném klášterním stejnokroji klečíte v řadě zoufalců na dvoře Tham Kraboku, v zesláblých rukou svíráte misku odporného lektvaru a po každém dalším doušku v křečích zvracíte do společného koryta, vám mají otevřít oči. Fyzicky nesmírně vyčerpávající pobyt ve svérázném thajském zařízení člověku pomáhá šokem pochopit, kdo skutečně je a jakou životní cestu si zvolil. Ačkoliv to může znít jako klišé, procenta úspěšnosti Tham Kroboku hovoří jasně – funguje to. 

Jen pro bojovníky

Životní podmínky v thajské továrně na nové začátky nejsou nijak lákavé, vše je ovšem součástí zdejší unikátní terapie. Takže jen tak pro představu: žádná horká voda, zato permanentní vlhké vedro. Soukromí také nečekejte, spí se pohromadě v ložnicích pro desítky lidí. Nemějte ale obavy, moc času v posteli stejně nestrávíte, budíček je totiž každý den v pět ráno. Strava je také navýsost prostá, ostatně jiná by byla při principu zdejší terapie stejně zbytečná. Sami mnichové upozorňují: „Chceme jen bojovníky. Oběti zde nejsou žádoucí.“ Jinými slovy – pokud jednou selžete, už se nikdy nesmíte vrátit. Možná právě díky tomu koluje pověst, že jisté látky z tajuplného lektvaru zůstávají v těle navždy a v případě, že by léčený pacient znovu sáhl po droze, zabijí ho. Jde samozřejmě o nikdy nepotvrzenou, ale také nikdy nevyvrácenou domněnku.

Mniši z Tham Kraboku tvrdí, že jejich recept je posvátný a může fungovat jedině mezi zdmi kláštera. Za nimi údajně pozbývá účinnosti. Celá odvykací terapie je zde zájemcům poskytována zcela zdarma, hradíte si jen nejnutnější náklady na život. Za dobu fungování kláštera prošlo neměnnou procedurou na sto tisíc závislých. Někteří z nich se dokonce rozhodli definitivně opustit dosavadní životy a stát se součástí kláštera, aby pomáhali dalším nešťastníkům.

Mluvící bible

Jedinečný chrám svým způsobem vybočuje z řady tradičních buddhistických klášterů již od dob svého vzniku. V roce 1958 ho totiž založila žena, což představovalo z hlediska ortodoxního thajského buddhismu do té doby událost zcela nevídanou. Zakladatelka Mae Chee Boonruen neboli „mluvící bible“ tu pro své hluboké spirituální zkušenosti dodnes patří mezi nejuctívanější osoby. Status chrámu získala pro Tham Krabok v roce 1975 – náklonnost bangkokských úřadů si vysloužila také tím, že klášter fungoval svého času jako detoxikační centrum pro thajskou armádu.

Nedávno zesnulý synovec zakladatelky a pozdější opat Luang por Chareon Parnchand patřil k jedinečným a svérázným osobnostem kláštera. Kromě udržování buddhistické tradice a pomoci narkomanům podporoval u mnichů také jejich kreativní schopnosti.

Vynalezl například pec pro výrobu „domácí“ lávy, s pomocí které pak v klášteře vyrobili množství soch zdobících nyní nádvoří a vnitřek kláštera. Vymyslel také tradici malby obrázků, které „se prostě stanou“, když se chemicky rozpuštěné minerály vstříknou mezi dvě skleněné tabule.

Letiště do nirvány

Tham Krabok zdaleka neznamená jen detox pro těžce závislé. Posvátný chrám, ve volném překladu „jeskyně, která má co říct“, slouží především jako duchovní místo pro více než sto buddhistických mnichů a mnišek, kteří zde trvale žijí. „Detox je zhruba pět procent toho, co děláme. Důležitá, ale víceméně okrajová věc,“ říká jeden ze stálých obyvatel kláštera.

V klášteře můžete potkat v hnědavých a bílých mnišských rouchách asi sto mnichů a dvacet jeptišek. Žijí velice skromným životem svázaným pevným řádem. Jídlo se tu podává jen ráno a zbylá část dne je zasvěcena meditacím a práci. Na fyzickou dřinu je zde vůbec kladen velký důraz – kromě samotného kláštera vybudovali mniši okolní budovy i ulice vlastníma rukama.

Opat Chareon kdysi nazval Tham Krabok „letištěm do nirvány“. Na tomto místě totiž podle něj můžete potkat skutečně celý svět – cestující, kteří jen tak proletí kolem, ty, kdo právě přistáli, anebo návštěvníky, kteří se chvíli zdrží a pak pokračují vlastní cestou. Na místě jsou samozřejmě piloti a pracovníci letiště a konečně ti, kteří „berou“ letadlo na místo určení.

Pokud si otevřete atlas, Národní park Glacier (Glacier National Park) najdete na úplném severu Spojených států amerických. Ve státě Montana, který sousedí s kanadskými provinciemi Alberta a Britská Kolumbie je na ploše parku zhruba 4 000 km² vyhrazeno panenské přírodě. Součástí NP Glacier jsou i části dvou horských hřebenů, přes 130 jezer, více než 1 000 druhů rostlin a stovky druhů zvířat.

TIP: Kaňon řeky Paria – Duha v rumělkovém kameni

Výrazným prvkem zdejších hor byly odedávna ledovce, které parku daly jméno a ještě v polovině 19. století jich zde bylo napočítáno asi 150. Dnes jich zbývá jen 25 a vědci studující ledové útvary odhadují, že při současném tempu globálního oteplování nezbude do konce roku 2020 žádný. Je velice pravděpodobné, že po jejich zmizení postupně zaniknou i ledovcová jezírka včetně tyrkysového Cracker Lake, které je zachyceno na tomto snímku.

Solidní původ a příslušnost k rodu se v Anglii 15. století cení nadevše. Zdá se tedy, že chudý chlapec bez patřičných konexí to daleko nedotáhne. Zvlášť když jeho otec je nejistý – pravděpodobně to byl výrobce varhanních píšťal. Stávající zaměstnání v pekárně mu také nepředvídá zářnou budoucnost. Má ale neskutečné štěstí! Z jakéhosi podivného důvodu v něm nalezne zalíbení oxfordský kněz Richard Simon (či Symonds), který se na vlastní náklady postará o jeho výchovu.

Šlechticem na míru

Pro vzdělaného kněze je to vítané rozptýlení. Učí desetiletého venkovského hocha dvorským mravům a etiketě, jazykům, tanci i zasedacímu pořádku u hodovní tabule. Dá mu také nové jméno: Lambert Simnel.

„Je nadmíru učenlivý. Myslím, že kdyby mu byl dán patřičný prostor, dokáže se chovat jako opravdový šlechtic,“ poznačí si jednou Simon. A tehdy jej možná také napadne, že by svůj „výtvor“ mohl také otestovat v reálném provozu. Když se dozvídá, že ve vězení v londýnském Toweru zemřel hypotetický dědic koruny Eduard Plantagenet, hrabě z Warwicku, synovec bývalého krále Eduarda IV., začne všem tvrdit, že ho má doma! 

Nezahynul v zamřížované cele, uprchl, a teď bude vládnout Anglii. Zbývá ještě jedna maličkost. Na trůnu už dva roky sedí Jindřich VII. Tudor, a ten se rozhodně své moci vzdát nehodlá. Bude válka?

Malá armáda vzbouřených Irů, která s Lambertem Simnelem v čele táhne na Londýn, však nemá proti královým vojákům valnou šanci. V bitvě na Stoke Fields jsou na hlavu poraženi a král Jindřich s povstalci tvrdě zúčtuje. Příliš sebevědomý učitel Richard Simon má štěstí: coby kněz neskončí na popravišti. Zbytek života však stráví v pusté cele. A falešný dědic trůnu Simnel?

Při bližším zamyšlení je v tom vlastně nevinně. Král si jeho hlavu tedy nežádá. „Chtěl se dostat ke dvoru a účastnit se zábav šlechticů ve velkých síních? Má to mít,“ rozhodne Jindřich. Z šikovného a vzdělaného chlapce udělá pomocníka v královské kuchyni. Z „otáčeče rožně“ se propracuje až na číšníka a nakonec na sokolníka!

Image

Čtěte také

Čas nebezpečí: Za posledních Tudorovců rozhodovala víra o životě a smrti