Lidé věnující se meditaci obvykle věří, že se tím zlepší jejich vztah k ostatním. Zjednodušeně řečeno, že se stanou soucitnějšími a vstřícnějšími lidmi. Je tomu ale skutečně tak?

Na tuhle otázku si posvítili vědci z Velké Británie, Nového Zélandu a Nizozemí. Vypracovali metaanalýzu, tedy studii studií, která zhodnotila výsledky více než 20 předcházejících výzkumů vlivu různých typů meditací na chování lidí.

TIP: Nejen duševní pohoda: Meditace a cvičení působí i na naši DNA

Výzkumníci nakonec dospěli k závěru, že studie zkoumající dopady meditací přinášejí poněkud rozporuplné výsledky. Navíc jsou prý často spojeny s problematickou metodikou, kvůli které je pak výzkum nevěrohodný. Celkově se prý rozhodně nedá říct, že by po meditaci byli lidé méně agresivní, méně předpojatí nebo více soucitní. Neznamená to, že by meditace byly úplně zbytečné, očekávaní kolem jejich účinků na lidské chování jsou ale často přehnaná.

Loď zamířila k nebi v poledne floridského času, a přestože její cíl představovala jen nízká zemská orbita, vynesla ji obří raketa Saturn V, aby se co nejvěrněji simuloval začátek výpravy k Měsíci. Posádka ve složení James McDivitt, David Scott a Rus­sell Schweickart se asi po 11 minutách ocitla na oběžné dráze necelých 200 km nad Zemí. 

Když pilot mateřského plavidla Scott odpojil Apollo od horního stupně Saturnu a namířil jej zpět pro „vytažení“ lunárního modulu z úložného prostoru ve stupni, prakticky ihned narazil na potíže: Část manévrovacích trysek lodi nefungovala. Řídicí středisko v Houstonu se pustilo do analýz a na řešení přišlo překvapivě brzy – některý z astronautů omylem zavadil o řídicí panely a motory tlačítkem deaktivoval. „Přidat ochranné záklopky na páčky,“ psal si na Zemi do poznámek šéf divize pilotovaných letů Chris Kraft. 

Scott připojil Apollo k lunárnímu modulu v raketovém stupni a o několik hodin později, když jej loď po uvolnění pružin vytáhla, létala poprvé v historii vesmírem kompletní sestava pro mise k Měsíci o hmotnosti 36,5 t i s posádkou na palubě. Otázkou například zůstávalo, jak bude kvůli úspoře hmotnosti křehký lunární modul reagovat na zážehy velkého motoru SPS na servisní sekci. Scott proto pohonnou jednotku na pět sekund zapálil – a modul impulz zvládl bez úhony. Během následujících dvou dnů došlo i na delší zapalování SPS, přesně jak si měl v budoucnu vyžádat třeba vstup na lunární orbitu s připojenou výsadkovou sekcí. 

Třetí den letu si velitel McDivitt vyžádal rozhovor s Houstonem na neveřejné frekvenci, kde poté sdělil, že pilot lunárního modulu Schweickart se prakticky od startu necítí dobře, má kinetózu (reakci vestibulárního systému na beztížný stav) a zvrací. McDivittovy obavy se stupňovaly, protože „Rustyho“ čekal kosmický výstup: Měl při něm vyzkoušet vylepšený samostatný skafandr pro pohyb na Měsíci a také nouzový vnější přesun z lunárního modulu do mateřské lodi, kdyby se nepovedlo otevřít hermetizovaný tunel. Pokud by astronaut zvracel i ve skafandru, mohl by se udusit. Velitel navrhoval výstup prozatím vynechat a Schweickart jej nakonec zvládl čtvrtého dne, i když v omezeném režimu. 

Modul jako jasná hvězda

Vrchol testovací mise ovšem přišel o den později, když se McDivitt a Schweickart v lunárním modulu odpojili a odlétli od mateřské lodi. Na vzdálenost 80 km Scott plavidlo kolegů z velitelské sekce stále viděl v podobě jasné hvězdy, ovšem při 160 km je ztratil z dohledu – ale naštěstí nikoliv z přístrojů. Pomocí radaru a počítače permanentně počítal dráhu, po níž by pro ně musel zaletět v případě selhání lunárního modulu. Ten však fungoval bezchybně a po simulovaném vzletu z Měsíce – odhození spodní sekce s přistávacími nohami a zážehu startovacího motoru – se oba astronauti vraceli na vyšší orbitu ke Scottovi. 

TIP: Nebezpečné kosmické vycházky: Horké chvilky ve skafandru

Posádka strávila na zemské oběžné dráze ještě pět dnů studiem povrchu planety z vesmíru, načež 13. března 1969 přistála v Atlantiku, poblíž letadlové lodi USS Guadalcanal. Všichni účastníci mise dodnes žijí v USA. 

Zatímco kauzy kolem HIV či autismu jsou už staršího data, bouřlivé diskuse kolem herbicidu glyfosátu představují žhavou současnost. Látku, která ničí spolehlivě jakékoli rostliny, používají zemědělci k hubení plevelů. Na trhu s herbicidy se používá už od roku 1974. Od roku 2000 není kryta patentem a může ji vyrábět bez licence kdokoli. 

Předchozí část: Konspirační teorie v medicíně: HIV jako produkt CIA a očkování způsobující autismus

Poprask kolem glyfosátu vypukl v roce 2015, když ho mezinárodní agentura IARC (International Agency for Research on Cancer) zařadila na seznam látek, které mají pravděpodobně karcinogenní účinek. IARC se jako zpola nezávislá instituce spadající pod Světovou zdravotnickou organizaci (WHO) těší poměrně velkému respektu. Její zprávu přivítali ochránci přírody a životního prostředí, protože těm leží glyfosát už dlouho v žaludku.

Genetická modifikace přežije

Vyrábí ho nadnárodní společnost Monsanto, která obchoduje i s geneticky modifikovanými plodinami, například sójou či kukuřicí, odolnými vůči glyfosátu. Pole s těmito geneticky modifikovanými odrůdami se mohou glyfosátem stříkat, protože plodiny herbicidu odolají a plevele uhynou. Herbicid se používá masově nejen na polích, ale i mimo ně. Například v USA patří k nejpoužívanějším prostředkům pro hubení plevelů i ve městech. 

Asi nepřekvapí, že hlavní producent glyfosátu firma Monsanto se zprávou IARC nesouhlasila. Jako karcinogenní však tento herbicid nehodnotí ani seriózní agentury, jako je evropská EFSA (European Food Safety Authority) či americká EPA (Environmental Protection Agency). V současnosti zuří v Evropské unii boj o zákaz glyfosátu motivovaný hlavně zprávou z IARC. Diskuse už se přesunuly od odborníků k politikům. Ti jsou tlačeni voliči k razantním krokům a řídí se zásadou: Hlas lidu, hlas boží. Evropský lid má v otázce glyfosátu z velké většiny zcela jasno: „Herbicid se nachází všude kolem nás, vyvolává rakovinu a představuje děsivou hrozbu!“

Hrozba na objednávku?

Novináře z tiskové agentury Reuters zajímalo, jak došla IARC k závěrům zcela odlišným od ostatních agentur. Na základě zákonů o volném přístupu k informacím si vyžádali veškerou dokumentaci, kterou IARC pro vypracování zprávy použila. Když nahlédli do různých pracovních verzí zprávy IARC o glyfosátu, nestačili se divit. V první verzi došla IARC k závěru, že herbicid nepředstavuje pro lidské zdraví žádnou hrozbu. Pak ale začal zprávu kdosi systematicky upravovat.

Vyškrtával data, která dokazovala neškodnost glyfosátu. Nakonec vznikla zpráva zcela opačného vyznění. Tu vypustila IARC do světa a odstartovala tak hon na glyfosát. Kdo zprávu upravil nebo lépe řečeno zfalšoval? Proč to dělal? A co tím získal? Na tyto otázky neznáme odpověď, protože představitelé IARC navzdory dotazům novinářů z agentury Reuters zarytě mlčí.

Marný boj s obrnou

V roce 1988 vyhlásila Světová zdravotnická organizace celosvětovou kampaň na vymýcení dětské obrny a dosažení tohoto ambiciózního cíle se zdálo na dohled. Byl k tomu dobrý důvod. V roce 1966 odstartovala podobná očkovací kampaň s cílem vymýtit ze světa pravé neštovice a v roce 1980 mohli lékaři slavnostně ohlásit: „Splněno!“

Pravda je ale taková, že po bezmála třech desetiletích usilovného boje se dětská obrna na této planetě stále ještě vyskytuje. Případy onemocnění jsou hlášené z Pákistánu, Afghánistánu a Nigerie. Všechny tři země působí jako centrum šíření nákazy do okolních zemí. Proč se právě tyhle země nedokážou s obrnou vypořádat?

Islámští duchovní jsou přesvědčeni, že očkování má za cíl zničit muslimy například tím, že očkovací látka vyvolá u dětí neplodnost. Pákistánský Talibán vyhlásil nad očkováním proti obrně fatvu. Zdravotníci a lékaři, kteří se odváží na územích kontrolovaných Talibánem očkovat, riskují smrt. V Nigérii se nedaří očkovat děti na území ovládané islamistickou organizací Boko Haram. Zdravotníkům a lékařům zde hrozí smrt, protože i tady jsou obyvatelé přesvědčeni, že očkování slouží jen jako záminka pro plošnou sterilizaci obyvatelstva.

Houba místo mozku

Smrtelná a nevyléčitelná degenerativní onemocnění mozku u lidí i zvířat začleněná do skupiny spongiformních encefalopatií zahrnují například lidskou Creutzfeldt-Jakobovu chorobu, ovčí skrapii, nemoc šílených krav nebo chronické chřadnutí jelenovitých druhů zvířat postihující soby, losy, jeleny a jelence. Při všech těchto onemocněních odumírají v mozku neurony a nervová tkáň získává bublinovitou strukturu připomínající při pohledu do mikroskopu houbu na mytí.

První důkazy o tom, že tyto choroby jsou nakažlivé, podal americký lékař Carleton Gajdusek a získal za to v roce 1976 Nobelovu cenu. Od nákazy do nástupu prvních příznaků spongiformních encefalopatií uplynou často celé roky. Gajdusek proto věřil, že tyto choroby vyvolávají takzvané pomalé viry. 

Priony versus viry

Už v 60. letech minulého století ale někteří vědci o virovém původu spongiformních encefalopatií otevřeně pochybovali. V roce 1982 popsal americký lékař Stanley Prusiner zcela netypického původce infekčních chorob – nakažlivou bílkovinu čili prion. Priony vznikají pouhým prostorovým přeuspořádáním bílkoviny, která je tělu vlastní a prospěšná.

Tímto zašmodrcháním se vlastnosti bílkoviny radikálně mění. Tělo se jí nedokáže zbavit. Priony se pak hromadí především v nervové tkáni, pro kterou jsou toxické. Navíc se množí řetězovou reakcí. Každá zašmodrchaná molekula funguje jako matrice a vyvolává zašmodrchání dosud zdravých bílkovin.

Otazníky mezi odborníky

Na rozdíl od virů, bakterií a dalších živých původců chorob je prion nesmírně odolný k většině dezinfekčních prostředků. Odolává i vysokým teplotám, a může se proto celkem snadno přenášet třeba i lékařskými nástroji sterilizovanými běžným postupem. 

TIP: Příušnice, spalničky, obrna: Proč se vracejí téměř vymýcené nemoci?

Stanley Prusiner dostal za objev prionů Nobelovu cenu v roce 1997. I když od té doby uběhla dvě desetiletí, někteří lékaři a vědci stále ještě věří na pomalé viry Carletona Gajduska. Odmítají preventivní opatření bránící šíření prionů a jsou přesvědčeni, že na spongiformní encefalopatie se musí úplně jinak.

V situaci, kdy nemáme proti prionům žádný lék, je to přístup smrtelně nebezpečný. Naštěstí hlasy přičítající spongiformní encefalopatie pomalým virům pozvolna, ale jistě utichají a rizika prionů jsou přijímána drtivou většinou odborníků i laické veřejnosti jako neoddiskutovatelný fakt.

Historie tetování je bohatá a dlouhá. Její počátky se ale budou muset přepsat. Může za to nový objev, který představuje nejstarší známé figurální tetování na světě.

Jde o mumie muže a ženy, které se dostaly z egyptského Gebeleinu do Britského muzea v Londýně. Muž, známý mezi archeology pod označením Gebelein Man A měl na paži vytetovaného divokého býka a paovci hřivnatou, zřejmě symboly moci a mužnosti. Žena zase měla na rameni vytetovánu sérii symbolů ve tvaru S, snad jako znamení statečnosti a magické ochrany. S tímto objevem se stala nejstarší známou ženou s tetováním v historii.

TIP: Majitelem nejstaršího tetování historie je Ötzi, evropský muž z ledovce

Podle nového radiokarbonového datování tito lidé žili zhruba před 5400 lety. V té době se teprve schylovalo k příchodu prvního faraona a sjednocení starověké Egyptské říše. Obě mumie se uchovaly přirozenou cestou, díky působení horkého a suchého prostředí v poušti.

Poslední kapitola života Johanky z Arku je dobře známá. V soudním procesu vedeném biskupem Cauchonem je odsouzena za kacířství a čarodějnictví a 30. května roku 1431 je na Starém trhu v Rouenu upálena na hranici. Dívka, která vedla Francii k vítězství, nalezla smrt v plamenech v nedožitých devatenácti letech.

Její příběh je ale stále živý a venkované odmítají v „národní tragédii“ uvěřit. Vše považují za lstivý úskok proradných Angličanů a Burgunďanů. Zvlášť když se v roce 1434 v zemi objeví jistá Claude, která skálopevně tvrdí, že právě ona je žijící Pannou orleánskou...

Šťastné a výnosné shledání

Této podvodnici nahrává hned několik příznivých okolností. Předně, prostí lidé chtějí v její život věřit. A viděl snad někdo z nich osobně Johanku z Arku? Vyrostla nebo snad přibrala na váze? Slečně se rozhodně nedá upřít vojenské držení těla ani schopnost zacházet se zbraní. Podle všeho si totiž v mužském převleku odsloužila pár let v italském papežském vojsku. Je tu ale ještě jedno zásadní svědectví. Po nebohé Johance přece zůstali bratři Pierre a Jean. A ti ji nutně musejí poznat!

Oba mladí muži si velmi rychle spočítají, jak dlouho mohou žít z almužen pro „pozůstalé“ slavné sestry. A na kolik by si naopak mohli přijít, kdyby se opět stali součástí příběhu o živé legendě Francie. Pierre i Jean tedy svou sestru zázračně rozpoznávají! Je to šťastné setkání. A pro všechny zúčastněné… velmi výnosné.

TIP: Panna Orleánská a husité: Co vzkázala Johanka z Arku českým bojovníkům?

Spolu pak cestují od města k městu a všude si užívají přízně davů i četných darů od šlechticů. Jsou dokonce hosty na dvoře Alžběty z Görlitzu, hraběnky-regentky Lucemburska. Jejich věhlas roste. Natolik, že to popudí Karla VII. Francouzského, který měl se skutečnou Johankou z Arku mnoho co do činění. Ambiciózní podvodnici tedy roku 1440 pozve na audienci, a chce slyšet jen jediné: „Jaké že tajemství to spolu sdílejí? Jakou informaci mu před lety přinesla?“

Claude pozná, kdy hodit ručník do ringu. Ke všemu se přizná a prosí o odpuštění. A král? Snad proto, že už mu jedna upálená Panna orleánská stačila, je tentokrát velkomyslný. Podvodnice je volná. Dokonce se vdá za rytíře Roberta des Armoise a spokojeně dožije na jeho zámečku v Jaulny.

Image

Čtěte také

Panna Orleánská a husité: Co vzkázala Johanka z Arku českým bojovníkům?

V březnu se už nesměle projevuje jaro a jedním z jeho znaků je výskyt vracejících se tažných ptáků. U větších vodních ploch se mísí nespočet husí velkých, polních a běločelých s tisícovými hejny kachen divokých a mezi nimi se objevují další druhy vodního ptactva. Všichni se ale okamžitě dávají na ústup, když přilétá majestátní orel mořský (Haliaeetus albicilla).

Čekání u návnady

U jedné ze zamrzlých vodních ploch jsem jednoho dne viděl šest exemplářů orla mořského. Byli ovšem dost daleko a já si říkal, jak by bylo krásné dostat se k nim blíž. Pořádně si orly prohlédnout, pozorovat jejich chování a snad i udělat nějakou fotku.

Příležitost jsem dostal za tři dny. Předpověď hlásila jasno a šest stupňů pod bodem mrazu, a já se rozhodl zkusit štěstí. Cestou k vodě jsem narazil na uhynulého zajíce. Hned mne napadlo, že ho nenechám za potravu liškám, ale pokusím se nabídnout mršinu dravcům z ptačí říše. Orel mořský je totiž v zimním období převážně mrchožravý a stahuje se právě kolem velkých vodních ploch a významných tahových odpočívadel, kde má větší šanci nějaký uhynulý kus objevit. Ukryl jsem se tedy na břehu v rákosí a asi třicet metrů před sebe na led jsem položil nalezeného ušáka. Doufal jsem, že teď už bude potřeba jen čekat.

Předehra na královském dvoře

První hodinu se nedělo vůbec nic a já začínal litovat, že nemám aspoň termosku s čajem. Nehnutě sedět při mínus šesti stupních je poměrně náročné. Najednou jsem ale uslyšel známý štěbetavý křik straky obecné a konečně se mi trochu rozproudila krev. Zanedlouho se pět strak a dvě vrány začaly krmit na zaječí mrtvolce. Jižní Morava je hranicí výskytu obou druhů vran – černé i šedé – a mě se brzy naskytl pohled na oba druhy vedle sebe.

Fotografování šarvátek vran a strak mne zaměstnalo natolik, že jsem si ani nevšiml káně lesní, která přistála jen asi deset metrů daleko od mého úkrytu. Při potyčkách o příděl měly straky nad vranami jednoznačně navrch. Káně pak byla suverénním pánem situace – přítomnosti jiných druhů si vůbec nevšímala a důstojně se krmila. Další hodina v neustálé přítomnosti maso uždibujících strávníků uběhla mnohem rychleji a já si v duchu pochvaloval, že jsem se do mrazu nevydal nadarmo. Vše, co jsem dosud viděl, ale mělo být jen předehrou mnohem silnějšího zážitku.

Strkanice u masa

Nad mým úkrytem přeletěl velký stín a vzápětí přistál přímo na mršině nádherný mladý orel. Narychlo jsem udělal pár záběrů, abych nepropásl vzácné okamžiky. Asi za deset minut se ovšem z nebe spustil starý orel a začal mladého soka vyhánět od stolu. Závěrka fotoaparátu měla co dělat a ještě než jsem stihl dát oko z hledáčku, přistáli u zajíce další dva dospělí orli. To už překračovalo veškeré mé očekávání, jenže k těmhle čtyřem se během dvaceti minut přidávali další a další krasavci. Nakonec se jich přede mnou sešlo jedenáct a pocit, jaký jsem v té chvíli měl, se dá slovy jen těžko popsat.

K neskutečnému zážitku přispěly svým dílem i straky, které před mnohem většími a silnějšími orly projevovaly pramálo respektu a snažily se z mršiny urvat co nejvíc soust. Orli si s drobnou potravní konkurencí evidentně nedělali těžkou hlavu a jen občas odehnali straky varovným mávnutím křídel o kousek dál. Mnohem intenzivnější souboje probíhaly mezi mladými orly, kteří si občas troufali odhánět i starší ptáky.

TIP: Orel mořský: Pozvolný návrat největšího dravce Česka

Člověka v rákosí si naštěstí žádný z ptáků nevšímal a já byl šťastný, že jsem mohl prožít takto intenzivní setkání. Přál bych ho nejen všem, kdo mají k přírodě vřelý vztah, ale možná ještě více těm, kdo jsou schopni na orly střílet nebo jim klást otrávené návnady. Jsem si jist, že hodinka v přítomnosti králů oblohy by jejich vztah k nim zásadně změnila.

Organizovaný odpor jugoslávská armáda kladla jen mezi 6. a 10. dubnem 1941, než ustašovci vedení Ante Pavelićem vyhlásili samostatný chorvatský stát. V ozbrojených silách vypukl chaos, chorvatští vojáci hromadně dezertovali a pokusy o nastolení pořádku byly ojedinělé a navíc marné. Výjimkou nebyla ani válečná flotila, v níž byl zmatek snad ještě větší, protože její velitel kontradmirál Julija Luteroti byl 3. dubna odvolán a jeho nástupce nikdo neurčil.

Předchozí část: Krátká válka námořníků krále Petra: Jugoslávské královské námořnictvo (1)

A tak se fotila stala přímo symbolem úpadku, ačkoli válečná situace zpočátku vůbec nevypadala zle. Hlavního soupeře, italskou Regia Marinu, totiž o několik dní dříve Britové rozdrtili v bitvě u Matapanu, což byla pohroma, z níž se Italové ještě hodně dlouho nemohli vzpamatovat. Proti Jugoslávcům bojovalo de facto jen italské letectvo, a to ještě ne zrovna moc dobře, protože nálety na Split a Kotor nepřinesly naprosto žádné výsledky.

Bláhový plán

Admirál Luteroti se opět ujal velení a pokusil se uvést do reality předválečný plán, tedy dobytí Zadaru, který mohli Italové využít jako nástupní prostor pro pozemní ofenzivu. Ačkoli Jugoslávci zkusili vést útok všemi dostupnými silami, ofenziva se vlastně vůbec nekonala.

Vyčleněná 12. jadranská divize a dva kombinované pluky existovaly jen na papíře, protože mobilizační rozkaz poslechla sotva polovina záložníků. Podporu z moře odrazily italské bombardéry, které u ostrova Krk blízkým zásahem poškodily motor torpédoborce Beograd, a celá eskadra se vrátila do Kotoru.

A tak na Zadar jen dvakrát zaútočily jugoslávské letouny, ovšem 13. dubna přešli Italové do protiútoku a fronta – pokud kdy existovala – se zhroutila. V příštích dnech Italové postupně všechny námořní základny obsadili bez boje. Kromě toho první den války na moře vypluly ponorky Nebojša a Smeli s cílem napadat dopravu mezi Brindisi, Bari a Albánií. Na žádné cíle však nenarazily a po deseti dnech se vrátily.

Nikdo nepomůže

Dunajský oddíl od prvních hodin bojů statečně odrážel letecké útoky, ale už 12. dubna lodníci museli své lodě potopit a vydali se do Kotoru. Právě tam se totiž měly shromáždit jednotky ochotné bojovat, vytvořit obranu a počkat na britskou pomoc. Churchill však přiznal, že k tomu nemá žádné prostředky a že dokonce nedisponuje ani loděmi pro evakuaci. Král Petr ještě vydal rozkaz k ústupu do Řecka, ale skoro nikdo jej už neposlouchal.

Do exilového odboje se z celého námořnictva vydalo jen deset hydroplánů a ponorka Nebojša s torpédovými čluny Kajmakčalan a Durmitor. Všichni přistáli až v Alexandrii. Zbytek námořnictva předal své lodě bez boje Italům a čest královské flotily se pokusili zachránit jen poručíci Sergej Mašera a Milan Spasić z torpédoborce Zagreb, kteří svou loď v sebevražedné akci vyhodili do vzduchu. 

Cestou exilových válečníků

Ačkoli doma utrpěla jugoslávská armáda hanebnou porážku, v zahraničí se zorganizovala neobyčejně rychle. Uniknuvší hydroplány už za měsíc vytvořily peruť Aboukir a podnikaly průzkumné lety ve východním Středomoří. Ponorka Nebojša v rámci britské 2. ponorkové flotily vyplula na několik krátkých misí ve stejné oblasti a torpédové čluny Kajmakčalan a Durmitor se zúčastnily operace Exporter, tedy vyhnání vichistických Francouzů z Libanonu a Sýrie.

Bojové akce lodí i letadel však rychle skončily kvůli nedostatku náhradních dílů. Teprve později vznikly dvě jugoslávské stíhací perutě (351. a 352. RAF) a po kapitulaci Itálie v září 1943 se Britům – potažmo Jihoslovanům – do rukou dostaly původně jugoslávské minolovky Mljet, Mosor a Marjan se dvěma starými rakousko-uherskými torpédovkami. Největší lodí jugoslávského exilového námořnictva se však stala britská korveta Mallow třídy Flower.

Na moři i na souši

V lednu 1944 si ji Jugoslávie v rámci lend-leasu půjčila a pod jménem Nada doprovázela spojenecké konvoje v západním Středomoří. Vlajkovou lodí miniaturní flotily byla celou válku ponorka Nebojša, i když kvůli příšernému technickému stavu už od října 1941 sloužila jen jako nabíječka baterií pro jiné podmořské čluny.

Jugoslávská exilová vláda dále disponovala pěším praporem podplukovníka Milana Prosena, jenž na Blízkém východě plnil různé strážní úkoly a od podzimu 1943 z něj odcházeli vojáci jako průvodci a znalci terénu k britským commandos, kteří operovali z ostrova Vis obsazeného Titovými partyzány. Z Visu na hurricanech a spitfirech vzlétali i jugoslávští stíhači, takže právě zde se královské exilové jednotky smísily s domácím odbojem, než po válce musely na dlouhou dobu upadnout do zapomnění... 

Vladimír Remek se narodil v roce 1948 v Českých Budějovicích. Šel ve stopách svého otce, generála československého vojenského letectva: Stal se pilotem a v 70. letech studoval v Moskvě na Vojenské letecké akademii J. A. Gagarina. Když se začal rozjíždět program Interkosmos a Sovětský svaz nabídl svým satelitním státům vypuštění kosmonautů, začal se Remek v prosinci 1976 ve Hvězdném Městečku připravovat na tuto životní příležitost spolu se svým náhradníkem Oldřichem Pelčákem a dalšími kandidáty z Polska a východního Německa.

Nakonec se na oběžnou dráhu vydal 2. března 1978 z Bajkonuru v hodnosti „kosmonaut-výzkumník“ v Sojuzu 28 (návratový modul je dnes vystaven v pražském Leteckém muzeu Kbely), spolu s velitelem plukovníkem Alexejem Gubarevem. Po jednom dni sólového letu kolem Země se jejich loď připojila k zadnímu portu orbitální stanice Saljut 6, kde od prosince pracovala první dlouhodobá posádka ve složení Georgij Grečko a Jurij Romaněnko. Gubarev a Grečko se dobře znali, v roce 1975 spolu startovali v Sojuzu 17 ke stanici Saljut 4. Nová posádka přivezla mimo jiné dopisy od rodin a přátel i čerstvé noviny a časopisy.

Týden na orbitě

Program Interkosmos měl v prvé řadě politický účel, přesto se Československo velmi aktivně angažovalo v plnění jeho vědeckých cílů – a nejinak tomu bylo i v případě Remkovy vesmírné expedice. Na Saljutu 6 strávil Čechoslovák týden: Věnoval se přitom experimentům s růstem a chováním mořských řas v mikrogravitaci, v rámci materiálových výzkumů tavil v peci Splav sklo, olovo, stříbro a měď, zkoumal zásobení lidských tkání kyslíkem během letu a v neposlední řadě studoval horní vrstvy atmosféry.

Obě spojené posádky pomáhaly objasnit dříve pozorovaný fenomén, kdy hvězdy podle vizuálních sledování kosmonautů mění jasnost a barvu ještě dlouho před tím, než zmizí za zemským horizontem. Tento výzkum sloužil vývoji budoucích přístrojů pro fotometrii. Remek uskutečnil z paluby i několik videokonferencí pro československá média, při nichž například popisoval život na stanici. 

TIP: Vladimír Remek: První a jediný Čechoslovák v kosmu

Desátého března začali Gubarev s Remkem připravovat hotové vědecké experimenty pro návrat na Zemi a testovali systémy svého Sojuzu. Později toho dne se v lodi odpojili od Saljutu a následně přistáli v zasněžené kazašské stepi asi 135 km severně od Arkalyku.

Armádu Remek opustil teprve v roce 1995 a v červnu 2004 byl zvolen jako nezávislý kandidát za KSČM do Evropského parlamentu. Své někdejší kontakty v Moskvě opět využíval od roku 2014, kdy začal působit jako český velvyslanec. Z funkce odstoupil v roce 2018. 

Když vědci před časem zjistili, že je na Měsíci voda, velmi to potěšilo všechny, kdo připravují projekty základen pro trvalé osídlení Měsíce. Je ale otázkou, jak je voda na Měsíci dostupná.

Joshua Bandfield s kolegy vypracoval novou analýzu, ve které zpracovali data ze dvou misí na oběžné dráze Měsíce. Využili k tomu měření teplot zařízením Diviner ze sondy NASA Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO), která dali dohromady s mapováním povrchu Měsíce spektrometrem Moon Mineralogy Mapper, instalovaným na palubě indické sondy Čandraján-1.

Voda je na Měsíci všude

Vědci dospěli k závěru, že se voda nachází prakticky všude po povrchu Měsíce a není svým výskytem omezená na určité oblasti, chemické složení povrchu či typ terénu. Stejně tak se ukazuje, že voda je na Měsíci dostupná ve dne i v noci, i když nemusí být vždy snadné ji získat.

TIP: Dobrá zpráva: Na budoucí kolonisty čekají na Měsíci ohromné zásoby vody

Výsledky nové studie pomohou odborníkům pochopit původ vody na Měsíci, i to, jak bychom ji mohli využít pro naše potřeby. Pokud je na Měsíci dost vody, která je rozumně dostupná, mohli by ji budoucí osadníci Měsíce pít i používat k výrobě raketového paliva.

Frank Long, rodák z Bostonu, mě provádí restaurací Tastee Diner a říká: „Pečeme vlastního krocana. Tohle je náš švýcarský steak.“ Jeho mohutná postava se mrštně prodírá úzkým prostorem mezi obřím sporákem a policemi s ohřívači na jedné straně a klasickým pultem pro zákazníky na té druhé. 

Frank pracuje na washingtonském předměstí Bethesda jako manažer už dlouhá léta. A na svůj podnik je náležitě hrdý. Zákazníci sem prý chodí rádi hlavně kvůli dezertu a kávě. V okolí je sice hodně konkurence, Tastee Diner si přesto drží stálou klientelu a ani o celebrity tady nemají nouzi. 

Hlavní je být viděn 

Politici, baviči, sportovci a novináři, ti všichni sem rádi zajdou. Klasický diner patří i teď, v 21. století, neodmyslitelně ke scenérii amerických měst. Ta jsou sice zaplavena řetězci podniků rychlého občerstvení, ale diner si udržuje své postavení jako rodinná restaurace, kde se sluší být viděn.  

I proto je oblíbeným místem setkání politiků s voliči. Žádný kandidát si nenechá ujít příležitost nechat se fotografovat při potřásání rukama s personálem a pojídání palačinek a hamburgerů. Platí to o republikánech i demokratech, konzervativcích i liberálech. V dineru jste tak mohli před lety vidět Billa Clintona i George Bushe, Baracka Obamu nebo Mitta Romneyho. Pro Američany je to sice veřejné místo, ale zároveň něco jako domov. 

Hamburger a retro jukebox

„Nabízíme snídani v kteroukoliv denní dobu. Otevřeno máme čtyřiadvacet hodin denně,“ vysvětluje Frank, co je jedna ze zásadních výhod tohoto typu restaurace.

TIP: Vařením proti obezitě: V kanadských školách se děti učí jíst zdravě

„Diner“ vlastně znamená „jídelní vůz ve vlaku“. Však také prvními dinery byly nezřídka vysloužilé vagony zaparkované na volném místě na ulici. „Vejde se sem až sto deset lidí najednou,“ rozmachuje se Frank v podlouhlém prostoru. Sedět se dá buď u protáhlého pultu, nebo v jednom z boxů, kde se obvykle čtyři zákazníci dělí o jeden stůl. V každém je stylový jukebox a hrací automat vyrobený asi v 50. nebo 60. letech minulého století. Hlavně mladší zákazníci si právě tenhle kousek starého vybavení zamilovali.  

„Nosíme je v srdci,“ shrnuje Frank, proč si Američané i v dnešní hektické době rádi najdou čas na kávu a palačinky, hamburger nebo steak v jeho dineru.