Vleklé potíže roveru Curiosity s odběrem vzorků marsovských hornin donutily inženýry NASA k alternativnímu přístupu. Rover se nyní učí používat vrták bez dvojice stabilizátorů. První testy dopadly relativně úspěšně – Curiosity dokázal vyvrtat přibližně centimetr hlubokou díru. To sice nestačí k odběru vzorků, jde ale o potvrzení, že nový postup je životaschopný po mechanické stránce.

Od svého přistání v srpnu 2012 použil rover svůj vrták již patnáctkrát. V prosinci 2016 ale přestaly pracovat stabilizátory, které představují klíčovou část vrtáku. Dvojice těchto stabilizačních „prstů“ má za úkol „přidržet“ odvrtávaný podklad podobně, jako když ruka přidržuje vrtaný materiál a usnadňovat tím tak samotné vrtání a zvyšovat jeho přesnost. Nově se rover pokouší vrtat bez těchto podpůrných prvků. Vědci se namísto stabilizátorů rozhodli využít sílu robotické paže roveru. Curiosity tak s mírnou nadsázkou začal používat hmat. Zbývá ještě vyřešit dopravu odvrtaných vzorků do analytické části uvnitř roveru. 

Jak probíhá nová technika vrtání:

Antarktida je pro nás jako cizí planeta. K průzkumu jejich ledových pustin vědci často používají snímky ze satelitů a v posledních letech i z dronů.

Vědci nedávno učinili překvapivý objev, když s pomocí snímků satelitů NASA v Antakridě vystopovali megakolonii tučňáků. Vědci hledali stopy guana, tedy trusu tučňáků, a měli štěstí na ostrovech Danger Islands, u Antartického poloostrova.

TIP: Příznivé zprávy: V Antarktidě je o miliony tučňáků kroužkových více

Když vědci na satelitních snímcích našli oblasti s trusem, poslali na místo drony. S jejich pomocí odhalili doposud neznámou obrovskou kolonii tučňáků kroužkových. Je to jedna z největších kolonií tohoto druhu vůbec. Podle předběžných odhadů zde žije zhruba 1,5 milionu tučňáků.

Klaas Carel Faber, dobrovolník SS, vrah řady nizozemských civilistů. László Csatáry, organizátor deportací tisíců Židů ze Slovenska do Osvětimi, proslulý svou brutalitou, obzvlášť vůči ženám. Anton Malloth, jeden z nejkrutějších dozorců v Malé pevnosti Terezín. Co mají tito nacističtí zločinci společného? Jako mnozí další unikali téměř do posledních dnů svého života spravedlnosti. A také jim při skrývání a následném boji – tentokrát se soudci a státními zástupci – pomáhali tajní ochránci nacistů: organizace Stille Hilfe für Kriegsgefangene und Internierte neboli Tichá pomoc pro válečné zajatce a internované osoby.

Himmlerova panenka

Dali jí jméno Gudrun, otec jí však často říkával Püppi, „panenka“. S rodiči měla dobrý vztah, ačkoliv nepředstavovali běžnou rodinu. Matka se jmenovala Margarete a otec Heinrich. Celým jménem Heinrich Himmler – šéf nacistické organizace SS, jeden z nejvyšších pohlavárů třetí říše. 

Gudrun se narodila 8. srpna 1929 v Mnichově. S velmi vytíženým otcem se příliš nevídala, plnil totiž důležité úkoly rozrůstající se nacistické organizace. Často si ovšem s dcerou psal i telefonoval. Za války s ním Gudrun navštívila koncentrační tábor. „Prohlédli jsme si vše, co jen bylo možné. Viděli jsme, jak lidé pracují v zahradnictví, spatřila jsem obrázky, které tamní vězni namalovali. Bylo to nádherné,“ poznamenala si do svého deníku. 

Nezlomné přesvědčení

Hlavní architekt holocaustu zemřel vlastní rukou: V květnu 1945 spolkl ve spojeneckém internačním táboře kapsli s jedem. Mladá Gudrun se po válce nejprve skrývala v Jižním Tyrolsku a poté se s matkou dostala do amerického zajetí – prošla několika tábory v Německu, Itálii a Francii. 

V roce 1951 získala doklad o denacifikaci, ovšem její názory se nezměnily. Zatímco většina potomků prominentních říšských pohlavárů činy svých příbuzných více či méně odsoudila, Gudrun zůstala zatvrzelou nacistkou. Vdala se za Dietera Burwitze, vyznavače německého národního socialismu. Ten v roce 1952 založil Wiking-Jugend neboli „vikingskou mládež“ – organizaci tak nápadně podobnou Hitlerjugend, že ji úřady posléze zakázaly. 

Gudrun Burwitzová se brzy stala jednou z hlavních představitelek Stille Hilfe, jež se po roce 1945 začala utvářet kolem princezny Heleny von Isenburg. Zmíněná aristokratka zasvětila život snaze podporovat stíhané a hledané nacisty a stála u zrodu kampaně, která měla rehabilitovat Hitlerovy zločince odsouzené Spojenci.

Příznivci hnědých kamarádů

Organizaci tvořilo jen několik desítek členů, reprezentovali však mnoho „anonymních“ podporovatelů, kteří se všemožně snažili pomoct nacistům v nouzi. Peníze pro Stille Hilfe proudily z nejrůznějších podnikatelských kruhů, někdejším Hitlerovým „hnědým kamarádům“ pomáhali i četní právníci, úředníci a vlivní lidé v zákulisí všelijakých uskupení. 

TIP: Tajná organizace ODESSA měla pomáhat po válce nacistům. Existovala vůbec?

Často se hovoří o tom, že mezi významné finanční podporovatele patřily hlavně chemické a další průmyslové giganty, úzce spjaté s ekonomikou, a tudíž i s vedoucími činiteli Říše. Mimo dění však nezůstávali ani někteří politici. Jak uvedl publicista Oliver Schröm, autor knihy Tichá pomoc pro hnědé kamarády (Stille Hilfe für braune Kameraden), nejlepší kontakty měla organizace s křesťansko-demokratickou stranou CDU/CSU. 

Stille Hilfe přitom stále existuje. Spolupracuje s řadou advokátů, kteří nacistické zločince pravidelně hájí, a při soudních procesech se nikdo příliš netají tím, odkud potřebné peníze na právníky přicházejí. 

Dokonalé soukolí

Označit Stille Hilfe přívlastkem „tajná“ je tedy zavádějící. Publicista Stanislav Motl, známý český lovec nacistů, ji charakterizoval jako dokonale fungující organizaci s pobočkami po celém Německu. Jde o přísně uzavřenou skupinu zejména právníků a vlivných podnikatelů, kteří všemožně podporují někdejší nacisty a jejich rodiny. Dlouho fungovala jako obecně prospěšná společnost, takže nemusela uvádět jména přispěvatelů a sponzorů. Její členové se přitom angažují jednotlivě, aby v případě „přešlapu“ nemohla být zakázána jako celek. 

Podle Olivera Schröma jsou příslušníci Stille Hilfe napojeni i na současnou německou neonacistickou scénu. Dle jeho informací dokonce zajišťují jakási ideová školení, například diskusemi s bývalými členy SS, a napomáhají tak výchově nových generací Hitlerových přívrženců.

Tichá pomoc žije

O stále probíhajících koordinačních schůzkách členů Stille Hilfe informoval také britský list Daily Mail: Na konci roku 2010 citoval zdroj, podle nějž se přívrženci organizace sešli na tajném místě v Mnichově – měli si ujasnit strategii pro pomoc dalším podezřelým z válečných zločinů, kteří dosud žijí v Německu. 

O tom, že je uskupení nadále aktivní, svědčí například snaha zabránit v roce 2011 vydání již zmiňovaného Klaase Fabera mezinárodnímu tribunálu v Haagu: Hrozil mu doživotní trest za vraždu desítek Židů a lidí zapojených do odboje v Nizozemsku. Faber po mnoho let figuroval na seznamu institutu Simona Wiesenthala coby jeden z nejprominentnějších nacistických zločinců, kteří unikli spravedlnosti. Státní prokuratura chystala počátkem roku 2012 proces, jenž by ho umožnil uvěznit na německém území – smrt obžalovaného však možnému rozhodnutí předešla. 

TIP: Bestie z Malméd: Kdo byl Joachim Peiper

Skupina financovala také právníky pro dalšího souzeného nacistu, Samuela Kunze. Čelil obvinění, že se podílel na vraždách tisíců Židů v Polsku. Zemřel však v listopadu 2010.

Dělám, co můžu

Německé bezpečnostní složky sledují činnost organizace i dnes. Gudrun Burwitzová žila dlouhá léta s manželem na předměstí Mnichova. „O své práci nikdy nemluvím. Dělám, co můžu, dokud ještě můžu,“ citoval ji na jaře roku 2011 Daily Mail. Před okolím a hlavně před novináři se snažila skrývat. K bývalým nacistickým dozorcům a dalším zločincům si zachovávala skutečně blízký vztah. Pravidelně například navštěvovala Antona Mallotha, který se díky penězům od Stille Hilfe dlouhá léta ukrýval před světem v penzionu pro seniory pod jménem Müller. Burwitzová byla aktivní až do svých posledních dnů. Zemřela asi před dvěma lety, přesné datum úmrtí však není známé a ve veřejných zdrojích ho nelze dohledat. 

Už ve 3. století před naším letopočtem spojovala Evropu s východní Asií obchodní tepna, pro kterou dnes používáme označení Hedvábná stezka. Název svádí k představě, že karavany cestovaly po jediné transkontinentální „dálnici“. Ve skutečnosti ji však tvořila spletitá síť cest, po kterých si Východ se Západem vyměňovaly nejen zboží, ale také technologie, myšlenky, ideály a v neposlední řadě i choroby, jako třebas mor. Hedvábná stezka představovala jeden z nejkomplexnějších pozemních dopravních systémů starověku a středověku. Její počátky však halí tajemství.

Po stopách nomádů

Jak vznikala a jak se formovala Hedvábná stezka? Donedávna vědci na toto téma většinou jen spekulovali. Tým vedený archeologem Michaelem Frachettim ve vědeckém časopise Nature představil rekonstrukci zrodu její trasy. Použil k tomu nejmodernější techniku včetně satelitních družic a počítačových modelů. Závěr studie je celkem jednoznačný: Přinejmenším tři čtvrtiny Hedvábné stezky vedoucí asijským vnitrozemím vyšlapali nomádští pastevci a jejich stáda!

Klíčová místa systému obchodních cest zahrnovaných pod označení Hedvábná stezka jsou historikům i archeologům dobře známá. Tvoří je města, svatyně, karavanní stanice. Určení tras, po kterých mezi nimi putovali nejen obchodníci, ale i mniši a poutníci, však naráží na nedostatek dat. V nížinách putovali lidé obvykle nejkratší cestou. Stejně tak volili co nejkratší směr i přes pouště. Tam všude mohli vědci – jen s trochou přehánění – rýsovat linii stezky podle pravítka. Úplně jinak je tomu ale v hornatých oblastech asijského vnitrozemí. Tam byla volba optimální trasy mnohem komplikovanější.

Obyvatelé hornatých oblastí žili jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Tím jedním byla letní vedra v nížinách, kdy slunce spálilo tamější vegetaci na troud a zvířata přišla o pastvu, ten druhý má podobu krutých zim ve větších nadmořských výškách, kdy horské louky mizí pod masami sněhu. Pastevci proto vyháněli na léto stáda do hor a na zimu se s nimi stahovali do nížin. Tento způsob hospodaření se v asijských horách vžil už před 5 000 roky.

Pastevci kočovali se stády na velké vzdálenosti rok co rok a detailně se seznamovali s úskalími jednotlivých tras. Neputovali nejkratší cestou, protože ta mohla vést neschůdným terénem. O výběru trasy rozhodovaly potřeby zvířat. Pastevci hnali stáda tak, aby jim během přesunu zajistili co nejlepší pastvu a dostatek vody.

Přes hory a doly

Střední část Hedvábné stezky zdolávala jedny z nejodlehlejších krajů Asie. Na severu Afghánistánu protínala Hindúkuš. V Tádžikistánu vedla horami Pamíru, v Kazachstánu pak stoupala do sedel pohoří Džungarský Alatau. Na území dnešního Kyrgyzstánu, Kazachstánu a čínské provincie Sin-Tiang se musela vypořádat s nástrahami Ťan-šanu a na území Ruska, Mongolska a Kazachstánu se jí stavěl do cesty Altaj.

Michael Franchetti a jeho spolupracovníci porovnali známé části trasy Hedvábné stezky a její uzlové body ve městech, svatyních a karavanních stanicích s údaji o tom, kdy a kde nabízejí asijské hory nejlepší pastvu. Použili k tomu satelitní snímky z různých ročních období, klimatické modely, průtoky v horských potocích i řekách a řadu dalších dat získaných za pomoci nejmodernějších výdobytků vědy.

Vytvořili tak podrobné mapy, z nichž je patrné, jaké množství rostlinné hmoty se v té které oblasti nabízelo v různých ročních obdobích. Z nich pak odvodili optimální trasy pro migrace pastevců a stád. Známé úseky Hedvábné stezky i její uzlové body v podobě měst, svatyní a stanic pro karavany se s optimálními trasami pro stáda nomádských pastevců kryjí takřka dokonale. Byli to zjevně právě pastevečtí nomádi, kdo „prošlápl“ Hedvábné stezce cestu tím nejnáročnějším terénem.

Neznámé koridory

„Členitá pohoří nepředstavovala pro místní lidi bariéry, které by je uzavřely do izolace,“ vysvětluje Frachetti. „Naopak, působily jako spojnice fungující i na velké vzdálenosti. Ukazuje se, že i ty nejgrandióznější úspěchy lidské civilizace, jako je úžasně rozsáhlá síť cest Hedvábné stezky, vznikají tam, kde je udržení kontaktu mezi lidmi na velké vzdálenosti životní nutností a izolace je zárukou jistého zániku.“

TIP: Z Londýna do New Yorku vlakem? Za pár let to může být realita

Jak vyplývá ze studie Frachettiho a spol., panovaly příhodné podmínky pro migrace pasteveckých nomádů a následně i pro obchodní karavany i v místech, která s Hedvábnou stezkou doposud spojoval jen málokdo. Patří k nim třeba i koridor vedoucí přes Tibetskou náhorní plošinu v oblasti na jih od čínského města Tun-chuang, jež patřilo k hlavním opěrným bodům celé Hedvábné stezky. Jestli tudy lidé skutečně putovali, ukážou až archeologické výzkumy na vytipovaných lokalitách.

Převést kosmos na plátno uvěřitelným způsobem je pro filmaře někdy poměrně obtížné. Pět filmových omylů jsme zveřejnili v předchozí části, dnes je na řadě další pětice.

6. Chroptění na Marsu

Kdo by neznal dramatický závěr filmu Total Recall od Paula Verhoevena z roku 1990, v němž se hlavní protagonista Douglas Quaid ztvárněný nezapomenutelným Arnoldem Schwarzeneggerem ocitne na povrchu Marsu? Než ho zachrání tajemná mimozemská technologie, schopná napumpovat do řídké atmosféry rudé planety dýchatelný vzduch, hrdina dramaticky chroptí a oči mu lezou z důlků. Ve skutečnosti by se člověku v podobné situaci začala vařit krev, podobně jako ve vzduchoprázdnu, ale pomaleji a nikoliv tak dramaticky. Zásadní problém by představovaly plíce. Plynný obal Marsu je totiž podle všeho natolik řídký, že by člověk po vydechnutí plíce už znovu „nenafoukl“. Smrtelné chroptění by se tedy nekonalo.

7. Astronauti s tryskovými motorky

Motorky na stlačený vzduch opravdu existují a lze s nimi ve vesmíru manévrovat. Ve filmech se nimi astronauti prohánějí sem a tam, zatímco ve skutečnosti se prakticky nepoužívají. Jedná se o pouhý prostředek poslední záchrany, pokud by při pohybu ve volném prostoru došlo k nějaké nehodě. Jestliže by tedy astronautovi hrozilo, že se navždy vzdálí od lodě, tryskové motorky by jej mohly zachránit. V historii kosmických letů se párkrát dostaly ke slovu, obvykle to však bylo dost nebezpečné. 

8. Pásem planetek je velmi obtížné proletět

Za tímto omylem stojí především Hvězdné války a jejich slavná scéna – honička mezi kosmickými balvany u ledové planety Hoth. Podobně hustá pole planetek pak figurují v celé řadě vesmírných příběhů, v našem kosmu by však zmíněná situace mohla nastat maximálně bezprostředně po srážce dvou planet či po jiné obdobně dramatické události. Pásy planetek jsou nejspíš ve vesmíru docela běžné a v porovnání s okolním prostorem bývají opravdu hodně husté. Přesto balvany o velikosti stovek metrů a větší obvykle navzájem dělí přinejmenším stovky tisíc kilometrů. Honička v takovém prostředí by tedy asi byla poněkud nudná…

9. Odvrácená strana Měsíce je temná

Odvrácenou stranu Měsíce z naší planety nikdy nevidíme, neboť zemská gravitace polapila našeho souputníka ve vázané rotaci. A někteří lidé mívají tendenci si myslet, že pokud něco nevidíme, nejspíš to ani neexistuje nebo se to – jako v případě odvrácené strany Měsíce – navěky topí ve tmě. Náš přirozený satelit by však s takovým tvrzením rozhodně nesouhlasil. Při oběhu Země kolem Slunce a Měsíce kolem naší planety se ve sluneční záři koupe i odvrácená lunární polokoule. Není tak těžké si to představit – stačí si vzpomenout na zatmění Slunce, kdy se Měsíc nachází mezi Zemí a naší hvězdou, která tudíž musí osvětlovat jeho odvrácenou část.

10. Astronauti ve vesmíru zažívají nulovou gravitaci

Často slýcháme pojmy „nulová gravitace“ či „stav beztíže“: je prý zvláštní ocitnout se ve stavu beztíže, nulová gravitace má údajně neblahý vliv na lidský organismus, na palubě ISS se v beztíži odehrává spousta experimentů… Pokud však víme, ještě žádný člověk v historii opravdovou nulovou gravitaci nezažil. Lidé se od Země vzdálili maximálně k Měsíci, ovšem ani tam nulová gravitace rozhodně nepanuje. Vždyť náš přirozený satelit drží na jeho oběžné dráze přitažlivost Země a také on sám určitou gravitaci vykazuje. Astronauti ve skutečnosti prožívají podstatně omezenou gravitaci a při tzv. parabolickém letu dopravního letadla, jež slouží jako trenažér, vzniká stav beztíže tak, že se letoun i pasažéři pohybují po určitou dobu setrvačností po stejné dráze.

Přesně tohle udělal čínský výrobce 3D tiskáren DediBot. Před pár dny vzbudil rozruch na veletrhu TCT Asie v Šanghaji jejich dron Fly Elephant, čili Létající Slon, který je vlastně létající 3D tiskárnou. Jde o multikoptéru se šesti rotory, do které je možné přivádět materiál pro 3D tisk, a která je na druhém konci vybavená tryskou, schopnou svižně tisknout velké struktury.

TIP: Gigantická 3D tiskárna BigDelta vytiskne cenově dostupné domy z bláta

Díky přesné navigaci a svému softwaru je Fly Elephant schopný tisknout s přesností 0,1 milimetru. Podobné drony s 3D tiskem by se mohly dobře uplatnit ve stavebnictví a při stavbě rozmanitých konstrukcí. Díky schopnosti letu mohou takové 3D tiskárny vytvořit struktury unikátních tvarů, které by byly pro statické 3D tiskárny nedosažitelné.

Setkání Sultana Kösena z Turecka a Jyoti Amgeové z Indie se možná podaří jen jednou za život. Oba se totiž pyšní zápisem v Guinnessově knize rekordů: Kösen je s 243 cm nejvyšším člověkem na světě, zatímco Amgeová se svými 62,8 cm naopak nejmenší ženou. K jedinečné schůzce došlo na konci ledna před egyptskými pyramidami v Gíze, kam oba zúčastnění zavítali, aby propagovali místní turismus. Před několika lety se odehrálo setkání v podobném duchu - v roce 2014 se turecký obr setkal v Londýně s nejmenším mužem světa - 54,6 centimetrů vysokým Chandra Bahadur Dangium z Nepálu.

Jedna z nejvýznamnějších a nejstarších říší, jaké se kdy na Zemi zrodily, patří zároveň k nejlépe probádaným. Přesto ani dnes zcela jistě nevíme, jakou měli dávní Egypťané pleť. S každým dalším snímkem z hollywoodské produkce, v němž dostanou hlavní roli herci euroamerického původu, se tak rozproudí vášnivá debata zastánců „bílých“ a „tmavých“ obyvatel někdejšího Egypta. 

Příslušníci zaniklé říše přitom na barvu pleti nijak zvlášť nehleděli – daleko víc tehdy záleželo na tom, k jakému národu člověk patří. Teorie, že k velikosti je předurčena bílá rasa, se objevila až s nástupem severoamerického otrokářství a masivního dovážení levné pracovní síly z Afriky. Představa o nadřazenosti bělochů bohužel ovlivnila i archeology, kteří se zkoumáním Egypta a dalších říší začali zabývat počátkem 19. století. Jelikož dávná civilizace stvořila vlastní písmo a velmi pokročilou vědu i kulturu, nikoho z evropských objevitelů ani na okamžik nenapadlo pochybovat o bílé kůži jejích obyvatel.

Dotkni se, a všechno zničíš

Ačkoliv archeologie odhaluje stále nové střípky ze života Egypťanů, barvu jejich pleti se zatím s jistotou určit nepodařilo a rozkol mezi vědci přetrval od prvních archeologických studií dodnes. Abychom totiž mohli identifikovat pigment pokožky, který souvisí s rodokmenem daného jedince, potřebujeme zachovanou DNA. Jenže mumifikace i vlhko a horko uvnitř egyptských hrobek pozměnily tělesný materiál natolik, že dosud nemáme k dispozici kvalitní vzorky: Několik zaznamenaných nálezů vždy obsahovalo nekompletní DNA nebo ostatky kontaminované vykradači hrobů či dělníky. 

„Pokud se dotknete kosti dávného Egypťana, pravděpodobně na ní zanecháte víc DNA, než se z ní podaří získat,“ vysvětluje Johannes Krause z Institutu Maxe Plancka. „Kontaminace představuje velký problém a teprve díky pokrokům vědy v posledních pěti, šesti letech dokážeme na základě chemického složení rozeznat někdejší DNA od té současné.“ Právě Krauseho tým vnesl letos do zmíněné otázky jisté světlo – díky historicky prvnímu kompletnímu dekódování DNA starověkých Egypťanů. A výsledky jeho studie nejspíš zastánce „bílých“ faraonů příliš nepotěší.

Rodokmeny z kostí

Vědci vzali 166 zubních, kostních a tkáňových vzorků ze 151 mumií nalezených v hrobce v lokalitě Abúsír asi 120 km od Káhiry, přičemž nejstarší pocházely z roku 1400 př. n. l. a nejmladší z roku 400. Z devadesáti z nich dokázali extrahovat DNA, celý genom nositele se však podařilo získat v pouhých třech případech. „S kompletně rekonstruovaným genomem nemáme informace jen o jednom člověku, ale o celém jeho rodu. Dozvěděli jsme se detaily o rodičích, prarodičích, praprarodičích a tak dále. Získali jsme tedy vypovídající a směrodatný vzorek o obyvatelích Středního Egypta,“ vysvětluje Krause. 

Podrobný průzkum odhalil, že minimálně lidé Středního Egypta měli genetické rysy dnešních Turků, Iráčanů, Izraelců či Jordánců, Syřanů a Libanonců, kteří se rozhodně nepyšní „evropsky“ bílou pokožkou. Materiál rovněž dokládá překvapivou stálost: Nejstarší a nejmladší exempláře vymezily období 1 300 let, kdy byl genofond prakticky stabilní bez ohledu na přistěhovalce či různá tažení.  

Egypt na bedrech otroků

Genovou neměnnost doložila i studie chrupu, kterou v roce 2006 publikoval archeolog Joel Irish. Analýza vzorků z tisíce kosterních pozůstatků ukázala, že pokud jde o tvar čelistí, podobali se dávní Egypťané dnešním obyvatelům severní Afriky, ale neměli shodné rysy s Evropany ani s Asiaty. Nálezy odhalily, že egyptskou společnost tvořili mimo jiné saharští kočovníci, nilotský kmen Nuerů a obyvatelé Levanty, tedy východního Středomoří. Mísení však podle Irishe nastalo ještě před vznikem egyptské říše, která se následně vyvíjela bez větších genetických zásahů zvenčí.  

Na druhé straně současní Egypťané sdílejí až 8 % genomu s lidmi z centrální a subsaharské Afriky: K míchání genetických informací došlo v posledních 1 500 letech díky lepším možnostem pohybu po černém kontinentu a také prostřednictvím obchodu s otroky. 

Kleopatra s tmavou pletí

Zatímco tedy o obyvatelích Středního Egypta máme do určité míry jasno, pokročilý genetický výzkum by časem mohl naznačit víc i o tehdejších významných vladařích a panovnicích. Rasovým otazníkům se nevyhnula ani Kleopatra VII.: Také nad barvou kůže ženy, jež svým sňatkem spojila Egypt s Římem, se vznáší rouška tajemství. A bez pomoci genetiky ji v současnosti poodhalit nedokážeme. 

Kleopatra pocházela z dynastie Ptolemaiovců, potomků generála Ptolemaia Sótéra. Ten pomáhal legendárnímu dobyvateli Alexandrovi Makedonskému vytvořit obrovskou říši a po jeho smrti si chtěl – podobně jako ostatní vysoce postavení důstojníci – přivlastnit kus moci a bohatou zemi. Do Egypta tak přinesl makedonskou, a tedy i řeckou krev. Kleopatra tudíž zdědila evropské geny ze strany svého otce Ptolemaia XII. Nea Dionýsa (jehož dochovaná busta má dokonalé řecké rysy). Její matku však neznáme, takže o polovině genetické výbavy slavné panovnice nám informace chybějí. 

Ptolemaiovský dvůr proslul mimo jiné incestními vztahy, takže je možné, že Kleopatru Dionýsovi porodila příbuzná: Často se uvádí, že šlo o jeho sestru Kleopatru V. Stejně tak ovšem mohla mít budoucí vladařka za matku Afričanku, a pak by její pokožka byla snědá, či dokonce černá. Každopádně zatím chybějí jakékoliv pádné důkazy, a pokud se nepodaří narazit na nové vykopávky nebo rozklíčovat DNA Kleopatřina rodu, zřejmě na otázku původu proslulé vládkyně nenajdeme odpověď.  

Hádanka sfingy

Rasové dohady poněkud překvapivě zasáhly i sfingu. Současná archeologie připisuje křivky ve tváři ikonické sochy faraonu Rachefovi, řada vědců však označuje její rysy za černošské: Tudíž jsou přesvědčeni, že měl i její lidský předobraz tmavou pleť. Filozof Constantin-François Volney dokonce v 19. století prohlásil: „Jakmile jsem sfingu spatřil a rozeznal všechny její negroidní znaky, nemohl jsem se ubránit vzpomínkám na zápisky Herodota, v nichž mluví o Egypťanech jako o černoších s vlnitými vlasy.“  

Svědectví Herodota ovšem nevyznívá jednoznačně. První významný řecký historik totiž použil slova „melanchroes“ (s tmavou nebo černou kůží) a „oulotriches“ (s vlnitými či kudrnatými vlasy). Řada odborníků se domnívá, že v případě prvního termínu autor nemluvil obecně o černoších, nýbrž spíš srovnával barvu kůže Egypťanů se svou vlastní – pouze tedy potvrzoval, že byli tmavší pleti než on sám, respektive než ostatní Řekové. 

O Herodota se proto v daném případě opírat nelze. A jelikož nemáme zmapovánu Rachefovu rodovou linii, nemůžeme o sfinze s jistotou tvrdit víc, než že její tvář – ohlazená tisíciletími eroze – nese shodné rysy s některými obyvateli subsaharské Afriky. 

Zrzavý faraon

Ohledání ostatků faraona Ramesse II. odhalilo, že měl zrzavé vlasy. Ve stáří mu sice zbělely a musel si je dobarvovat henou, nicméně jako mladý měl jasně rudý porost hlavy, což není typický africký rys. Opět se však nejedná o směrodatný vzorek, neboť podle výzkumů představovala egyptská říše spíš mix národností než sourodou společnost. Do jaké míry v ní ovšem převažovaly negroidní prvky a nakolik byli dávní Egypťané příbuzní s národy Středozemního moře, zřejmě potvrdí až budoucnost a moderní metody zkoumání DNA.   

O barvě kůže lidí zaniklé civilizace tak zatím nejvíc vypovídají umělecká díla. K nejlépe dochovaným patří busta Nefertiti, jež vznikla pravděpodobně v roce 1345 př. n. l. v dílně Thutmoseho, osobního sochaře faraonů. Geniální umělec zachytil vládkyni v rozkvětu půvabů a její portrét se stal jedním ze symbolů starověkého Egypta. Královna má kůži s nádechem hnědé a podobá se kráskám, které dnes chodí po ulicích tuniských či libanonských měst. Tváře faraonů jsou tak možná nakonec méně záhadné, než se na první pohled zdá. 

Je to už pár let zpátky, co jsme poprvé začali pátrat po pruhované skalnaté krajině, jejíž snímky se čas od času objevovaly v prestižních cestovatelských časopisech. Autoři snímků úzkostně tajili název i přesné místo a kdo tenkrát dokázal nabídnout redakci fotografie, měl prakticky jistotu jejich zveřejnění. Naším cílem bylo přesvědčit se na vlastní oči, že takové útvary skutečně existují. Jenže kde hledat? Tušili jsme jedině, že podle všeho půjde o oblast někde v Utahu nebo Arizoně – tedy na ploše zhruba odpovídající rozloze Španělska.

Konečně na stopě

Uplynuly dva roky a my jsme nebyli objevení pruhovaných skal o nic blíž. Až jednou zastavujeme u nenápadné informační tabule kousek od cesty a nemůžeme uvěřit vlastním očím. Na rezavými rýsováčky připíchnutém papíře je vidět zažloutlou fotokopii pruhovaných skalních útvarů. My to snad našli!

Z vývěsek se hned vzápětí dozvídáme, že pro vstup do oblasti je potřeba zvláštní povolení, které stojí pět dolarů na osobu. To ovšem není velká překážka. Problém by mohl být, že povolenek se na den vydává omezený počet – dvacet do severní části a dvacet na jih Vermilion Cliffs. Přenocovat se tady nesmí vůbec. Tak přísně chráněný je tento přírodní unikát.

Žádostí je ovšem neustálý přebytek, takže je potřeba registrovat se přes internet už čtyři měsíce předem a požadavek vznést na přesný den. Za přihlášení se musí předem zaplatit. Z množství zaslaných žádostí se pak losuje a poplatek se nevrací ani těm, kteří neměli štěstí. Protože neplánujeme naše cesty přesně na hodinu, ale podle počasí a toho, jak se nám kde zalíbí, můžeme zkusit ještě jednu možnost – zažádat o dvě povolení z deseti vydávaných přímo na rangerské stanici nedaleko města Page…

Štěstí v klobouku

Schválně jsme si dnes přivstali a po prašné cestě pozlacené ranním sluncem přijíždíme k nenápadné rangerské stanici. Tady se vydávají různá povolení pro celou rozsáhlou oblast Paria River Wilderness a kromě nás dvou a usměvavé mladé ženy za pultem zde zatím nikdo jiný není. Jenže vzápětí se dozvídáme, že nestačí být na stanici první. Šanci mají všichni, kdo přijdou do jedenácti. V případě, že se sejde víc než deset žadatelů, je nutné losovat. Brzy po nás přijíždí muž s francouzským přízvukem, po něm dvě ženy. Pak na parkovišti zastavuje další auto a po něm ještě jedno … Netrpělivě se díváme na hodinky a s každým blížícím se chuchvalcem zvířeného prachu, který se sem po cestě hrne, stoupají naše obavy a napětí.

V jedenáct hodin je na stanici plno a mě se ani nechce počítat všechny ty dychtivé pohledy. Rangerka pečlivě skládá vyplněné žádosti a dává je do šedohnědého plstěného klobouku. Lidé v místnosti tají dech, když nechává jednoho z návštěvníků vytahovat deset jmen. Jedno, pak druhé... Cítím srdce až v krku. Jestli to nevyjde teď, kdy sem zase pojedeme?

Prostor pro představivost

Najednou zazní naše jméno! Co na tom, že vyslovené zkomoleně. I když je nám trochu líto těch, kdo neměli štěstí, s nesmírnou radostí se poplácáváme s Milošem po rameni. Místnost se vyprazdňuje a na řadu přichází obvyklé papírování. Poté dostáváme špatně vytištěný plánek s ručně zakreslenými tečkami naznačujícími trasu a při listování ohmataným albem fotek jako přídavek ústní komentář. Jinak nic. Je jasné, že najít nejkrásnější část zkamenělý písečných dun nazývanou The Wave (Vlna), nebude nic jednoduchého.

Ze dvou tří fotografií, které jsme doposud z oblasti Coyote Buttes viděli, máme v hlavě nejrůznější představy. Jaká je skutečnost se ale dozvíme až zítra. A pak ještě několikrát, protože už po prvních krocích v labyrintu žlutočervených pískovcových skalisek a mezi ladnými křivkami páskovaných zkamenělých dun víme, že se sem budeme chtít vrátit.

Bludištěm k Vlně

Na druhý den vstáváme za svítání a vyrážíme do terénu. Zpočátku se orientujeme podle v písku vyšlapaných stop, které vedou řečištěm, po staré, trávou zarostlé terénní cestě až ke skalnímu hřebenu. Tady šlépěje končí. Škrábeme se po pískovci do jednoho ze sedel, kde nás čeká úchvatný pohled na skalní labyrint plný nespočetných kupek. Po pravé straně vidíme na obzoru hnízdo skalnatých týpí (The Teepees). Podél skalnatého hřebenu a přes další vyschlé řečiště se vydáváme dál až na protější masiv, který se asi nejvíc podobá poslední fotografii z omšelého alba, jež jsme si včera prohlíželi na stanici.

Slunce rychle stoupá nad obzor a my ze sebe sundáváme jednu vrstvu oblečení po druhé. Cesta vede nahoru, dolů a pak zase nahoru. Po nějaké dobé dostávají pískovcové vrstvy jemnější tvar. Tlustá vrstva střídá tenkou, světlá tmavou, tvrdá měkčí. Všechny jsou proloženy výrazně světlejšími tenkými proužky. Najednou se před námi objevuje další sedlo, jako vymodelované. Zpomalujeme krok a skoro nedýcháme. Sedlo se po levé straně otevírá a my opravdu stojíme na dně neskutečně krásné Vlny.

Krása zdálky i zblízka

Vlnou se necháváme unášet opravdu dlouho. Snad ani není možné, aby neřízenými přírodními procesy vzniklo něco tak úchvatného. Vrstvení, ladné linie, barevnost i hra světla jsou zkrátka dokonalé. Písek se tady nesmírně dlouhou dobu usazoval na mořském dně, poté se oblast vrásněním zvedala a formovala. Eroze pak vymodelovaly krajinu vskutku jedinečnou a neopakovatelnou. Pískovec tvoří zaoblené homole nebo kupy, které podle typu vrstvy přecházejí místy do ladných vln. Na jiných místech je usazená hornina hodně rozpraskaná a vytváří iluzi jakýchsi pláství. Skalní hřebeny a rozeklané masivy se střídají s rovnými pláněmi porostlými pokřivenými jalovci a místy se objeví i kaňon či hluboké rozsedliny.

Nezajímavý rozhodně není ani pohled z bezprostřední blízkosti. Škála barev se pohybuje od bílé přes šedou, žlutou, oranžovou, rezavou, červenou až po nachovou, fialovou a modrou. Zbarvení je závislé na množství příměsí železa, manganu a jiných nerostů, popřípadě nečistot.

Kromě barevnosti člověka na první pohled upoutá výrazné vrstvení. Jednotlivé vrstvy mají rozdílnou tvrdost, což se projevuje v nerovnoměrné erozi. Výsledkem je pak zřetelná plastičnost povrchu. Jednotlivé vrstvičky jsou tenké a velmi křehké, a proto je nutné, aby každý dával pozor, kam šlape, aby se jemné struktury zbytečně neničily. Právě proto je množství návštěvníků na každý den omezeno přísnými kvótami.

Geologické hádanky

Po nějaké době se vydáváme na další průzkum, abychom objevili i jiné zajímavé útvary. Procházíme užším sedlem, jehož stěny svítí odraženým světlem jako pruhovaný červený lampión. Na skalní stěně se jako obraz vyjímá chuchvalec do klubka smotaných čar. Co se tady při usazování jednotlivých písečných zrnek dělo? O pár metrů dál připomíná popraskaná skála podlahu s dlaždicemi a na roztroušených vrásčitých kupkách se rýsují tvary nápadně podobné mozkovým závitům. Nalézáme dokonce pěknou kamennou pecku ve tvaru hamburgeru.

Kousek od Vlny se na kraji hlubokého kaňonu vine Druhá vlna (Second Wave). Nejkrásnější je na sklonku dne, kdy se žlutě zbarvený pískovec jakoby pozlatí. Vydáváme se dál a dál. Zamíříme k „The Teepees“, šplháme po příkré skalní stěně až nahoru na rozlehlou skalní plošinu „Sand Grove“ a nakonec nás nohy zavedou až ke skryté skalní sluji. Někde jsou vrstvy pískovce poskládány tak podivně a zdánlivě bez souvislosti, že vůbec nechápeme, jak mohly takové útvary vzniknout.

TIP: Americký Národní park Arches - Skalní oblouky na solném ložisku

Oblast Coyote Buttes je podle našeho přesvědčení jedním z nejúžasnějších míst Země. Od prvního okouzlujícího setkání se sem vracíme zas a znovu a jsme si téměř jisti, že na každé další cestě nás mezi zkamenělými písečnými dunami bude čekat něco nového. Vždy se před námi otevřou nová zákoutí, skalnaté pláně, další pískovcové homole, nebo doposud neobjevené motivy. Místo pruhovaných rudých skal je pokaždé nové a proměňuje jej třeba jenom jiné počasí.

Obklopuje-li nějaké zajímavé vesmírné těleso atmosféra, která nepropouští záření ve viditelném oboru (jedná se třeba o případ Venuše či Saturnova měsíce Titanu), pak jediný způsob, jak „na vlastní oči“ spatřit tamní povrch, představuje přistání. U obou zmíněných těles se to povedlo: Na Venuši dosedla celá flotila sovětských sond Veněra i některé americké automaty, na Titanu přistálo v roce 2005 evropské pouzdro Huygens.

Naštěstí jsou popsané atmosféry typicky průhledné pro rádiové či mikrovlnné záření. Rádiového záření přirozeného původu však od povrchů těles přichází jen velmi málo, proto se musejí využívat metody radarového mapování, kdy se na družici nachází vysílač rádiových vln a také přijímač snímající jejich zpožděné odrazy. Radarové mapy, jež následně vznikají v počítači, nám pak poskytují určitý přehled o povrchu objektů ukrytých pod neprůhlednou oblačnou pokrývkou.