Většina snímků pořízených během výstupů do volného prostoru (EVA neboli Extravehicular Activity) jasně zachycuje astronauty nebo části Mezinárodní vesmírné stanice, ovšem vůbec žádné hvězdy. Mnohým se to zdá zvláštní: Vždyť podle obvyklého vysvětlení nevidíme stálice na denní obloze proto, že je přezáří světlo Slunce rozptýlené v atmosféře. V kosmu však atmosféra není. Nevznikají tedy přece jen zmíněné záběry ve filmových studiích? 

TIP: Mistři dobrého světla: Kdo jsou autoři nejlepší snímků z misí Apollo

Důvod, proč nespatříme hvězdy na snímcích z vesmíru, je prostý: Objekty v popředí – astronauty nebo části ISS – na nich velmi jasně ozařuje Slunce, neboť práce se odehrávají především v denní fázi oběhu stanice. Na kameře se tak musí zvolit krátká expoziční doba, při níž se však žádné stálice nezachytí. Pokud se zvolí delší expozice, zejména když se základna nachází v zemském stínu, jsou naopak hvězdy vidět nádherně.

Zřejmě úplně nejkontroverznějším a zároveň nejznámějším experimentem je výzkum amerického psychologa Philipa Zimbarda, který prováděl na Stanfordské univerzitě v Kalifornii.

Předchozí část: Psychologické experimenty s šokujícími výsledky (1)

Vězeňský teror

• Kdo: Philip G. Zimbardo 
• Kdy: 1971
• Prokázal: moc nutí ponižovat ostatní

V roce 1971 zavřel dvacet jedna dobrovolníků do speciálně vybudovaného vězení, které bylo jako pokusné zařízení postaveno v areálu kampusu. Zimbardo chtěl na mladých studentech zkoumat vliv prostředí a omezování osobní svobody na psychiku a chování člověka. Výběr dobrovolníků podmínil morální bezúhonností, dobrým zdravotním stavem a dostatečnou inteligencí. Studenti byli tedy nejvhodnějším vzorkem populace.

Účastníci experimentu se náhodným losem rozdělili do dvou skupin. Jedenáct dozorců a deset vězňů mělo dodržovat stejný řád, podle něhož fungovala jedna věznice v Kalifornii. Jakékoli prohřešky proti těmto podmínkám měli dozorci trestat. Ti skutečně dostali uniformy, obušky, píšťalky a dokonce sluneční brýle se zrcadlovými skly, které měly prohloubit bariéru a odstup vězňů od strážných. Naopak trestaní studenti chodili oblečeni v jednotné dlouhé bílé košili, na které měli našité své identifikační číslo. 

Přestože měl „Stanfordský vězeňský experiment“ trvat celých čtrnáct dní, Zimbardo ho musel po šesti dnech ukončit. Ze záznamu kamer, především z nočních směn, bylo patrné, že dozorci se velice rychle uchýlili ke zbytečně krutým trestům. Každý třetí strážník se přiklonil k fyzickému a sexuálnímu násilí. Společně pak trestané ponižovali a terorizovali. Například vězně nutili, aby na hlavě nosili papírové pytlíky, před zraky ostatních se museli navzájem objímat anebo jim dozorci svlékali části oděvu. Skupinka vězněných studentů proto dokonce vyvolala vzpouru. 

Zimbardo se svým týmem došel po skončení experimentu k nečekaným výsledkům. Během šesti dní byly pozorovány extrémní změny v chování obou skupin dobrovolníků. Dozorci se až příliš vžili do role nadřízených a mocných. Sami byli nakonec šokováni tím, čeho byli v této situaci schopni. Vězni propadli pocitu, že jsou ve skutečném vězení, a s chováním dozorců se smířili nebo vyvolávali potyčky. Zimbardo chtěl tímto pokusem zdůvodnit brutalitu, se kterou se během válečných konfliktů setkává civilní obyvatelstvo i vojáci. Jeho závěr byl, že pokud bychom byli vystaveni těžkým podmínkám či bezvýchodné situaci, chovali bychom se podobně.

Vražda, která nevzruší

• Kdo: John Darley a Bibb Latane
• Kdy: 1968
• Prokázal: s počtem lidí roste lhostejnost

V polovině 60. let 20. století byla na ulici brutálně ubodána žena a vyšetřování ukázalo, že tento čin má třicet osm přímých a nepřímých svědků. Experiment dvojice amerických psychologů, který vychází z tohoto případu, bývá označován jako „apatický svědek“. Odborníci zjistili, že právě vysoký počet kolemjdoucích zapříčinil nulovou reakci na napadení – ve větší skupině lidí se zodpovědnost rozkládá a v případě „apaticikého“ svědka se prostě komejdoucí spolehli, že ženě pomůže někdo jiný. 

Další možnou příčinou pasivních svědků je i fakt, že většina lidí se v inkriminovanou chvíli snaží zakrýt znepokojení. Klidné tváře bez emocí ovšem u ostatních přihlížejících vyvolávají dojem, že se nic neděje, a proto není potřeba zasahovat.

Když se roku 1844 vrátil Karel Havlíček Borovský z Ruska, namísto vysněné dráhy spisovatele nastoupil jako redaktor do Pražských novin. Již tehdy zaznamenal první obtíže s cenzurou. O dva roky později si založil vlastní deník Národní noviny, jehož existence ale netrvala dlouho. Po likvidaci takzvaného májového spiknutí, připravovaného kroužkem mladých radikálů, byl v roce 1849 preventivně zastaven. V lednu 1850 vyšly Národní noviny naposled a Havlíček se i s rodinou uchýlil do Kutné Hory.

Před kutnohorskou porotou

Právě zde našel základnu pro vydávání nového listu nazvaného Slovan, jímž odstartoval poslední a nejdramatičtější fázi své novinářské činnosti. Na jeho stranách se zaměřil především na kritiku vídeňského absolutismu a boj s duchovní oporou režimu, ale zároveň nešetřil ani ty, kteří se z obav před problémy přidali na stranu reakce. Postihy na sebe nenechaly dlouho čekat. Havlíček nakonec v srpnu 1851 raději Slovana sám zastavil. Poté se odebral společně s manželkou Julií a dcerou Zdenkou do ústraní k matce do Německého (dnes Havlíčkova) Brodu. Právě sem mu byla doručena obžaloba za dva články uveřejněné ve Slovanu.

Líčení se konalo 12. listopadu v Kutné Hoře, kam Havlíček přijel v doprovodu svého obhájce Josefa Friče, otce známého revolucionáře. Soud s Havlíčkem se stal velkou událostí. Jeho závěrečná obhajoba byla tak bravurní, že se všichni porotci shodli jednomyslně na verdiktu: nevinen. Havlíček si uvědomoval toto ponížení a očekával, že se mu za to dostane patřičné „odměny“.

Cesta do neznáma

16. prosince 1851 po druhé hodině ranní se vydali pražský policejní komisař Franz Dedera, brodský okresní hejtman baron Ferdinand Voith, dva četníci a strážmistr Švejda do domu Havlíčkových. Hned jak byli vpuštěni, hnal se Dedera k posteli bývalého redaktora Slovana. Rozespalému muži oznámil, že bude odvezen na místo nuceného pobytu, které mu prozradí teprve za českými hranicemi. Příkaz k deportaci nepohodlného novináře podepsal sám císař František Josef I. 

Na sbalení nejnutnějších věcí a rozloučení s rodinou měl šokovaný Havlíček pouze dvě hodiny. Deportace jej překvapila, protože se domníval, že k takovému jednání nemá vláda právo, ani důvod – byl rozhodnut zanechat žurnalistiky a věnovat se literatuře, historii a zemědělskému podnikání. Ovšem na odpor či útěk nepomyslel, zvlášť po výstraze, že bude proti němu v případě nutnosti použito násilí. Na četnické stanici už byl připraven zvláštní poštovní dostavník číslo 536, jenž se s eskortovaným českým buřičem vydal v půl páté ráno po vídeňské silnici. Nutno podotknout, že u veřejnosti deportace oblíbeného redaktora nedoznala valných reakcí. 

Život v tyrolském údolí

Po šesti dnech putování dorazil Havlíček do cíle, do jihotyrolského Brixenu. Komisař Dedera tamním úřadům zdůraznil jeho politickou nebezpečnost a nařídil kontrolu korespondence. Borovský byl internován s nárokem na svobodný pohyb, ovšem pouze ve městě a jeho blízkém okolí. Nikdo mu již nesdělil, jak dlouho má jeho vyhnanství trvat. 

Po příjezdu byl Havlíček ubytován v hostinci U Slona (Zum Elefanten). Protože však hrozilo, že se společensky založený vyhnanec sblíží s místními štamgasty, byl po měsíci přestěhován do podnájmu. Tehdy mu byla vyměřena částka na obživu ve výši 400 zlatých ročně. Uvedená suma Havlíčka rozhořčila, stěží by s ní vystačil, kdyby za ním přijela ještě Julie se Zdenkou. Známému si stěžoval, že s takovou bude muset na nezákonný čin vlády doplácet ještě nejméně 600 zlatých. Pro srovnání uveďme, že univerzitní profesor v Čechách pobíral 1 400, okresní hejtman 1 200, farář 300 až 400 a dělník v továrně 100 až 200 zlatých ročně. 

Materiální situace, nejistota, jak dlouho jej vláda bude v Brixenu držet, a chmurné vyhlídky představovaly pro internovaného žurnalistu velkou psychickou zátěž. Pobyt byl navíc značně jednotvárný a jediný styk s jemu blízkým světem představovala korespondence. Cizí prostředí neprospívalo ani tvůrčí práci, Havlíčkovi chyběla duševní pohoda.

Okřál teprve s příjezdem své rodiny v květnu 1852. S pobytem Julie a Zdenky navýšily úřady roční příspěvek na 500 zlatých a Havlíčkovi si pronajali domek na Kachleraustrasse, který patřil k hostinci U Slona. Bratru Františkovi o něm Karel nadšeně psal: „Domeček stojí na všechny čtyři strany svobodný, můj pokoj největší má tři okna na všechny strany a vyhlídku, která by stála za tisíce, kdyby byla v Čechách. Tak hezkou krajinu jako zde jistě jsi ani neviděl. (…) Jest již vidět, že zde budou Julie i Zdenka sesíleny a uzdraveny, neboť v horách jest povětří zdravé, čerstvé a tužící.“ Toho roku zkazily rodinné štěstí jen dvě domovní prohlídky.

Nekonečný boj

Nicméně Havlíček nezahálel, dokončil Tyrolské elegie a měl před sebou ještě dvě velké skladby: Král Lávra a Křest svatého Vladimíra (tuto látku měl rozpracovanou již déle). Zatímco se mohl věnovat svému psaní, Julie to měla s vyžitím složitější, zvlášť v zimních měsících: „(…) jsme hůř než poustevníci ve svém domečku, praví vyhnanci. Skoro ani člověka nevidíme krom holky, která k nám denně třikrát přichází a po odbyté práci zas odejde. Já nyní pilně pracuju a nemám tak dlouhou chvíli, hůř je Julii, a kdyby nám Zdenka svým žvatláním radosti nezpůsobila, měli bychom jich málo.“ 

Jelikož v prosinci uplynul rok od Havlíčkovy deportace, rozhodl se podniknout kroky k návratu do vlasti. Dne 3. března 1854 podal žádost o propuštění nejvyššímu policejnímu úřadu do Vídně. Odpověď však byla záporná: „Vaší žádosti o zrušení konfinování a dovolení návratu do vaší vlasti nelze sice tentokrát vyhovět, (ale) vezme (se na ni) zřetel, jakmile to dovolí veřejné ohledy.“

Marné naděje na udělení amnestie vkládal Borovský i do svatby císaře Františka Josefa I. a Alžběty Bavorské. Přinesla osvobození pouze odsouzeným za skutečně protistátní činnost – urážku Veličenstva, rušení veřejného pokoje a dokonce i velezradu. Jemu ne.

V zimě se navíc ozvalo Juliino podlomené zdraví. Jelikož se však během jara a léta zdánlivě upevnilo, vypravil ji se Zdenkou 30. září zpět do Čech. Doufal, že „Julie touto novou změnou povětrnosti již dokonce se zas uzdraví“, protože „jí nyní již mnoho nechybí“. Manželé se rozloučili a těšili se, že se příští rok shledají doma. K tomu jim měl napomoci švagr František Jaroš, který se vydal s Havlíčkovou vlastnoručně sepsanou žádostí o propuštění do Vídně.

Na základě Jarošových doporučení se poté Karel obrátil na šéfa nejvyššího policejního úřadu. Ve svém dopise mimo jiné uvedl, že se už žurnalistice věnovat nehodlá a omezí se na průmyslovou činnost. Žádost byla konečně vyslyšena a 27. dubna 1855 dostal Havlíček povolení k návratu domů s podmínkou, že se usadí v Německém Brodě. Před propuštěním musel podepsat protokolární závazek, že se zříká veškeré politické činnosti v tisku. Podepsal a 6. května opustil Brixen. Radostné časy ho ale doma nečekaly.

I když jsem o tomto fenoménu před cestou do severní Afriky četl a slyšel, nečekal jsem, že sám budu mít štěstí jej spatřit. A přesto se podařilo a já mohl fascinovaně okukovat berberské kozy na stromech. Vidět něco takového na vlastní oči je ohromující. Při spatření pouhých snímků se člověk neubrání pochybnostem, zda si z něj fotograf nedělá dobrý den.

Snad devět z deseti lidí, kteří před mým vyprávěním o kozách-stromolezcích nikdy neslyšeli, nevěřilo, že jim neukazuji fotomontáž. A přesto je tento výjev pro kmen Imazighen (severoafričtí Berbeři) každodenním chlebem.

Ochrana před nelítostnou Saharou

Kozy Berberů jsou v poměrně malé části Maroka úzce spjaté s tzv. argánovými stromy. Argánie ostnité (Argania spinosa) rostou jen v oblasti Antiatlasu v jihozápadním Maroku, případně je můžete vidět v alžírské oblasti Tindouf. Relikt, který je jediným zástupcem svého rodu i čeledi Sapotaceae, je zde zdrojem obživy i důležitým kulturním prvkem místních Berberů. V krajině, kde kromě tuhých a po většinu roku suchých přízemních porostů, neroste žádná jiná vegetace, jsou háje argánií učiněným požehnáním.

Stromy rostoucí na ploše zhruba 800 000 hektarů se mohou dožít až dvou set let. Rodit přitom začínají jako pětileté a nejvíce plodů nesou asi kolem padesátky. Ani z pohledu fylogeneze (nauky o vývoji organismů) se nejedná o žádné mladíky – na Zemi byly už před 80 miliony lety, tedy v druhohorách.
Zřejmě není divu, že argánie přečkaly až do dnešních dní. Jsou totiž velice odolné, dokonale přizpůsobené zdejším náročným podmínkám. I když na pomezí Sahary panuje naprosté, i několik let trvající sucho, argánie si dokážou poradit. Dobu bez vláhy přečkají ve stavu vegetativního spánku a s příchodem dešťů se zazelenají a rozkvetou. Za schopnost přečkat nehostinné podmínky vděčí svým kořenům, které dokážou případnou podzemní vodu vydobýt z velkých hloubek.

Kromě dalších důležitých vlastností jsou zásadní pro zpevnění místní půdy, která je tak chráněna před desertifikací a tedy dalším rozpínáním Sahary.

Nejlepší olej? Z kozího trusu!

Zdejší domorodci dobře vědí, jak užitečnou rostlinou pro ně argánie jsou. Nejhmatatelněji se jejich zásadní důležitost pro místní komunitu projevuje prostřednictvím plodů těchto stromů – oříšků, z nichž se lisuje vzácný argánový olej. O jeho nedostupnosti svědčí fakt, že pokud sesbíráte zhruba třicet kilogramů ořechů, přičemž budete muset očesat asi třicet stromů, vylisujete z daného množství jediný litr oleje. Přitom jediný strom olivovníku vyprodukuje až pět litrů olivového oleje. Není proto divu, že pravý argánový olej je asi desetkrát dražší než prvotřídní panenský olivový. Féničané ceněnou surovinu dokonce využívali jako platidlo.

Sklizeň oříšků probíhá v závislosti na nadmořské výšce od května a je velice namáhavá, jelikož se musí provádět pěkně ručně, bez strojů. Jedinými „živoucími stroji“ jsou vlastně kozy, které místním ve sběru výrazně pomáhají. Nebo přitěžují? Jak se to vezme. Kozy totiž nažloutlé ořechy spásají spolu s listy a výhonky i v těch nejvyšších partiích stromů. Nedokážou je ale strávit, a proto plody vylučují v trusu, z nějž je pak Berbeři musejí pečlivě vybírat. Je to sice méně příjemná metoda, ale pro Berbery jistě pohodlnější. S úsměvem pak dodávají, že nejlepší argánový olej je lisován z plodů, jež prošel zažívacím traktem právě jejich koz.

Budoucnost ve větvích stromů

Na argániích vysokých až osm metrů můžete vidět na pastvě i desítky koz, které do neobyčejných výšek vyšplhají přes nízké kmeny. Pro černé, strakaté i bílé kozy Berberů jsou listy a plody argánií jediným dostupným zdrojem vody a živin. Za předpokladu, že populace stromolezeckých býložravců nebude nekontrolovaně růst, by se jednalo o opravdu ojedinělý příklad, jak efektivně využívat přírodní zdroje neinvazními prostředky, které neprodukují zbytečný odpad.

TIP: Etiopské dželady: Jediní primáti, kteří vyrážejí na pastvu

Další budoucnost argánií je ovšem nejistá. Přestože UNESCO pro jejich ochranu vytvořilo v roce 1998 biosférickou rezervaci, již téměř třetina (a podle některých zdrojů až polovina) všech porostů v Maroku v minulém století zanikla. Místní lidé totiž nepřestávají tímto kvalitním dřevem topit a stále větší počty koz obírají stromy o listí a život nesoucí plody. Naštěstí ne všem je osud mimořádných stromů lhostejný, a proto se i někteří místní obyvatelé snaží, aby rodící argánie v co největším množství zachovali. Pro tuto snahu hovoří i ekonomické důvody. Vždyť za půl litru pravého argánového oleje dáte asi 40–60 dolarů a výroba suroviny, která je vyváženy do nejrůznějších koutů světa, zde údajně živí až tři miliony Berberů.

Až se tedy někdy vydáte pozemní cestou přes údolí řeky Sous do marockého Agadiru, určitě si všímejte stromů. Větve argánií obsypané kozami totiž nejsou jen nahodilou kuriozitou, ale nerozlučitelně se pojí s minulostí i budoucností zdejší země a jejích houževnatých obyvatel.

Oběžná dráha kolem Země je plná smetí. Kosmické agentury i firmy s tím chtějí něco udělat a vyvíjejí proto nejrůznnější technologie, které by mohly pomoci se sběrem kosmického odpadu. Evropská kosmická agentura ESA sází mimo jiné i na harpuny.

V rámci projektu Clean Space připravuje ESA ve spolupráci se společností Airbus ambiciózní úklidovou misi, která by měla odstranit z oběžné dráhy nefunkční satelit Envisat. To přitom není žádný drobeček, nýbrž téměř devítitunové monstrum, největší satelit pro pozorování Země, který byl kdy postaven.

Harpuna na satelity

Právě Envisat je jedním z největších a zároveň i nejnebezpečnějších kusů odpadu, které ohrožují kosmické lodě a satelity na nízkých oběžných dráhách Země. ESA s Airbusem vyvíjejí kosmickou harpunu, která by měla Envisat ulovit a zneškodnit. Hapruna měří 1,5 metru a váží 2,5 kilogramu.

TIP: Japonský experimentální lapač kosmického smetí se ocitl v problémech

Lovecký satelit se musí dostat do blízkosti Envisatu a pak ho harpunuje, přičemž se musí harpunou trefit do vhodného místa. Pak lovec spustí motory a odtáhne Envisat na takovou dráhu, která zajistí, že satelit skončí v plamenech v atmosféře Země. V každém případě půjde o velmi napínavou misi.

V africké Keni nedávno vzbudily pozornost nápadné trhliny, které se objevily po prudkých deštích v okrese Narok. Podle místních zpráv je jedna z trhlin až 15 metrů hluboká a 20 metrů široká.

Podle geologů jde sice o extrémně vypadající jevy, ve skutečnosti prý ale není důvod k panice. Podle všeho jde jen o lokální projev aktivit, které souvisejí se zdejší východní větví Východoafrické příkopové propadliny. V této kontinentální riftové zóně se Africká tektonická deska rozpadá na desku Núbijskou a Somálskou. Jednou zde podle všeho vznikne nový oceán, potrvá to ale ještě velmi dlouho.

TIP: Vězení a pokuta: Keňa zavedla nejpřísnější zákon proti igelitovým taškám na světě

Některé z trhlin v Keni vznikly již dříve a byly pohřbeny pod sopečným popelem. Některé jsou ale skutečně nové. V jednom případě trhlina rozpůlila dům a zastihla obyvatele při večeři, kteří jen tak tak stačili utéct.

Archeologický průzkum v mayském městě Seibalu, ležícím v dnešní Guatemale, přinesl jeden z nejstarších dokladů o domestikaci a obchodě se zvířaty v této části světa. Archeologové zde odkryli mnoho kostí a zubů zvířat. Z analýzy izotopů v nalezených zubech vyplývá, že tato zvířata byla krmena kukuřicí, zřejmě již od velmi mladého věku. Analýza také prozradila, že některá ze zvířat byla do Seibalu dopravena ze vzdálené, s velkou pravděpodobností vulkanické, oblasti.

TIP: O vlásek: Mayskou civilizaci málem zlikvidovala gigantická sopečná exploze

Odborníci jsou přesvědčeni, že Mayové v Seibalu i jinde chovali jaguáry jako ceremoniální symboly moci. Osud psů byl tehdy mnohem méně ceremoniální, Mayové je chovali především kvůli jídlu. 

O tom, že narodit se s krásnou tváří do nejlepších kruhů nemusí být zárukou budoucího štěstí, se přesvědčily hned tři urozené ženy. Zatímco Marii Stuartovně nevyšlo ani třetí manželství, rakouská císařovna Alžběta před jediným manželem raději sama utíkala. To vévodkyně Georgiana se navíc musela své sokyni v lásce dívat každý den do očí...

Královna pod gilotinou

Skotskou královnou se Marie Stuartovna stala už coby šestidenní miminko, když její otec zemřel na choleru. V šesti letech odjela do Francie, aby se stala manželkou dauphina Františka a v patnácti letech se po svatbě stala i francouzskou královnou. Jenže její štěstí brzy vzalo za své. František po necelých třech letech zemřel a mladá vdova se musela vrátit do Skotska. Tady se coby katolička dostávala do střetů s protestantskou šlechtou i duchovními. V roce 1565 se provdala za Lorda Darnleye, kterému dala syna Jakuba. Po dvou letech byl ale její manžel zavražděn. Ještě téhož roku se provdala za Darnleyho vraha hraběte Bothwella. Rozzuření šlechtici Marii uvěznili a donutili ji přenechat trůn synovi.

Sama Stuartovna se uchýlila do Anglie, kde prosila o pomoc svou sestřenici Alžbětu. Jenže ta se s ní ani nesetkala, bála se o svou moc – nechala ji uvěznit a nakonec popravit.

Samotná poprava byla jako z hororu: Katovi se podařilo oddělit hlavu od těla až třetí ranou a krev stříkala do veliké výšky. Pak se kat shýbl pro Mariinu hlavu, aby ji ukázal davu. Ke své hrůze zvedl jen paruku rusých vlasů… Královnina hlava se zatím kutálela po zemi.  Tak krutě se na Stuartovně podepsaly všechny hrůzy jejího života.

Nešťastná vévodkyně

Byla krásná, vzdělaná, společenská, elegantní a ambiciózní. Už v době, která ženy spíše upozaďovala, se dokázala prosadit i v politice. Nic z toho jí ale velké štěstí nepřineslo. Lady Georgiana Spencerová se v sedmnácti letech provdala za jednoho z nejmocnějších mužů v zemi Williama Cavendishe. Jejich svazek ale nebyl šťastný a provázelo ho násilí, chlad a potraty.

O pár let později Cavendish svedl Georgianinu kamarádku lady Elizabeth Fosterovou, která mu pak porodila dvě děti. Georgiana byla nucena žít v potupném trojúhelníku. Svou vlastní dceru, kterou počala s hrabětem Greyem ale musela dát na výchovu k rodině svého milence. Zoufalství zaháněla alkoholem a hazardem. Nezůstalo to bez následků. Zemřela v necelých 49 letech kvůli abscesu na játrech. 

Všechny starosti sladké Sissi

Bylo jí šestnáct, když se od ní na první pohled zamiloval třiadvacetiletý císař František Josef. Byla to opravdu spalující oboustranná vášeň, jenže hned po zásnubách na Sissi dolehl tlak císařského dvora. Manžel se jí navíc věnoval jen pár týdnů po svatbě. Pak tvrdě pracoval a Sissi si připadala zanedbávaná a opuštěná. Porodila sice čtyři děti, jejich výchově se ale příliš nevěnovala. Místo toho pečovala o svou krásu – především o štíhlou linii a dlouhé husté vlasy.

TIP: Mýty versus realita: Méně známá fakta o císařovně Sissi

Pocit osamělosti se ale podepisoval na jejím psychickém zdraví. Nakonec jí lékař doporučil ozdravný pobyt na jihu. Sissi zjistila, že mimo domov může být šťastná. Od té doby pobývala mimo císařský dvůr stále častěji.

Aby František Josef během její nepřítomnosti příliš nestrádal, pořídila mu milenku. Sama ale víc a více podléhala depresím a po tragické smrti syna Rudolfa neoblékala jiné než černé šaty. Od té doby cestovala prakticky neustále a zemřela také na cestách – 10. září 1898 ji v Ženevě probodl italský anarchista Luigi Lucheni pilníkem. Při pitvě se zjistilo, že císařovna byla tak podvyživená, že měla na nohou otoky, jaké mívaly hladové žebračky…

Doposud byly pilulky proti početí k dispozici výhradně ženám. V současné ale době probíhá intenzivní vývoj hned několika různých prostředků, které by mohly tuto formu antikoncepce zpřístupnit i mužům. 

Směr, kterým by se pilulky pro muže mohly ubírat, byl představen na nedávném setkání endokrinologů a další zainteresovaných lékařů v Chicagu. Konkrétně jde o preparát obsahující látku dimetandrolon undekanoát (DMAU), který snižuje hladiny hormonů, které jsou nezbytné pro produkci spermií. 

TIP: Mužská antikoncepce? Gel proti početí brzy půjde do klinických zkoušek

První klinické testy prováděné na vzorku 83 mužů ve věku 18 až 50 let dopadly podle vědců úspěšně. DMAU se užívá stejně jako ženská antikoncepce – jde o pilulky na denní bázi. Na rozdíl od dřívějších pokusů o vývoj mužské antikoncepční pilulky má DMAU hned několik výhod – během testů se v souvislosti s užíváním preparátu neobjevily problémy s nadprodukcí nebo naopak příliš nízkou úrovní testosteronu. DMAU také nemá podle lékařů žádný negativní dopad na funkci jater a ledvin. K antikoncepčnímu efektu navíc stačí jen jediná pilulka denně. 

Pokud jde o negativa preparátu, vědci zaznamenali u mužů užívajících DMAU mírný nárůst hmotnosti a mírný pokles „dobrého“ HDL cholesterolu. Preparát nyní čekají dlouhodobé testy, dosavadní slibné výsledky jsou ale podle Stephanie Page z University of Washington dobrým vkladem pro úspěšný vývoj mužské antikoncepční pilulky.