Je-li nějaký materiál supravodivý, znamená to, že může vést elektřinu s nulovým odporem, tedy zcela bez zahřívání a uvolňování energie. V našich experimentech zatím supravodivost funguje jen při extrémně nízkých teplotách, blízkých absolutní nule.

Američtí vědci ale nedávno objevili stopy supravodivosti v meteoritech. Jde zatím o dva meteority: železný meteorit Mundrabilla, který byl objeven roku 1911 v Austrálii a převážně uhlíkový meteorit Graves Nunataks, objevený roku 1995 v Antarktidě.

TIP: Žně lovců meteoritů v íránské poušti Lút

Nebylo to zase takové překvapení, protože stopy supravodivosti v meteoritech vykazují podobné materiály, u nichž známe supravodivost na Zemi. Jsou to slitiny india a cínu, které jsou supravodivé zhruba při teplotách, jaké panují v kosmickém prostoru. Podle vědců ale tento objev naznačuje, že supravodivost je ve vesmíru běžným jevem. Časem bychom tak mohli narazit na nějaké méně obvyklé materiály, které budou supravodivé i při vyšších teplotách.

Patřili mezi tehdejší smetánku a mohli si dovolit to nejlepší. Hvězdy českého stříbrného plátna se proto neváhali spojit s věhlasnými architekty , kteří jim měli k vysněnému bydlení pomoci. Jak si žili Adina Mandlová, Lída Baarová nebo Martin Frič?

Cílevědomá Adina

Za svou hvězdnou kariéru vděčila Adina Mandlová (1910–1991) do velké míry Hugo Haasovi. Výrazné blondýny si všiml na natáčení filmu Děvčátko, neříkej ne, kde pronesla jedinou větu: „Z lásky bolej vlásky.“

Zalíbila se mu, takže jí nabídl roli ve filmu Život je pes, který napsal s Macem Fričem. Stala se jakousi Haasovou schovankou. Sama bydlela v pronajatém bytě v Soukenické 14/1090, a stěžovala si, že ji obtěžují klienti masérského salonu, jenž se nacházel v témže domě. Není divu, že se ráda přestěhovala o pár kroků dál ke svému „Hugouškovi“ do Revoluční.

Brzy ho ovšem začala podvádět. Kvůli milencům si pořídila malou garsoniéru v Žitné 30, kde prý byl jen ušák, stolek a postel. Její nejvýznamnější adresou se mělo posléze stát Masarykovo nábřeží 16/248, sídlo Hlaholu.

Spolkový a nájemní dvojdům Hlahol vznikl v letech 1904–1905 ve stylu rané secese podle plánů architekta Josefa Fanty a na jeho výzdobě se podílel i Alfons Mucha. Mezi předním a zadním traktem byla vestavěna přízemní koncertní síň. Adina se sem do třetího patra nastěhovala za války a její sousedkou o patro níž byla Hana Vítová.

Mandlová sdílela domácnost s oddanou hospodyní Ančou. Ta ji pilně zásobovala potravinami z černého trhu, aby herečka mohla hostit své přátele. V tomto bytě došlo také k tragédii. Bůhví proč se Adina uprostřed války provdala za levicového malíře Zdeňka Tůmu, kterému najala vedle bytu ateliér. Vůbec si spolu nerozuměli a Tůmovi se navíc na rozdíl od jeho manželky profesně zrovna nedařilo. Uprostřed jedné noci si pustil plyn a otrávil se. Pověsti Mandlové, která v tu dobu byla někde na večírku, to zrovna nepřidalo. Když se po válce, výsleších a vazbě provdala za Angličana Joe Knighta, aby s ním odešla z republiky, byt se pokusila prodat. Prý za něj nedostala ani korunu, protože narazila na podvodníka.

Vila režisérské legendy

Když si režisér Martin Frič (1902–1968) vyhlédl v Hodkovičkách parcelu pro svou budoucí vilu, zřejmě ho fascinovalo, že se odtud za jasného počasí dalo dohlédnout na protější kopec, filmový Barrandov. Ulice Na Lysinách byla vytyčena teprve v roce 1925, to už Hodkovičky patřily tři roky k Velké Praze a pomalu se rozrůstaly. Vilu číslo 15/208, připomínající zaoceánskou loď, mu navrhl architekt Ladislav Žák. Frič si ji u něj objednal někdy v roce 1932, kdy se oženil s hvězdou němého filmu Suzanne Marwille, s níž vyženil její dvě dcery.

V té době v architektuře vítězil funkcionalismus a Žák na stavbě použil všechny jeho typické prvky: obytné terasy, pásová okna, rovnou střechu, zaoblená nároží, ložnice jako kajuty, menší kruhová okénka, lehké trubkové zábradlí. Mobiliář pak navrhl architekt Josef Hesoun: sedací kouty, psací stůl, osvětlovací tělesa, jídelní stůl s černou opaxitovou deskou i bufet.

Nejoblíbenějším místem Fričovy manželky se stala zahrada a skleník. Režisérův příbuzný, cestovatel Alberto Vojtěch Frič, jej zásoboval orchidejemi a kaktusy z Jižní Ameriky. Martin Frič zase miloval zvířata. Jeho chloubou byly voliéry s ptáky a psi a kočky, pobíhající po zahradě. Jednoho z nich, trpasličí jezevčici, dostal od Jana Wericha, který tu byl vítaným hostem. Ostatně zadní vchod do vily byl trvale otevřen a přátelé o něm věděli.

Baarová stavěla podle Friče

V roce 1938 vyrostla v Neherovské ulici 8/677 vila značně připomínající tu Fričovu, a to pro Lídu Baarovou (1914–2000), její sestru Zorku Janů a jejich rodiče. Proč si Baarová vybrala právě architekta Žáka a půjčila si od Friče všechny plány a dokumentaci? Byli v té době v úzkém kontaktu. Frič ji v letech 1936–1937 obsadil do dvou filmů (Švadlenka a Lidé na kře) a sešel se s ní i jako herec ve filmu Lelíček ve službách Sherlocka Holmese. Lída mezitím začala točit v Německu a na jejím kontě přibývaly tučné sumy. Byla to patrně její matka, kdo rozhodl, že by bylo dobré peníze investovat do nemovitosti. A navíc se účastnila nejednoho večírku u Fričových a jejich vila se jí líbila.

V tomto případě Žák navrhl mnohem větší, dvougenerační sídlo. O stavbu samotnou se pak staral Lídin otec, magistrátní ředitel Karel Babka. Žádné štěstí však vila rodině nepřinesla.  Lída si ji navíc ani příliš neužila. Poprvé ji pravděpodobně spatřila dostavěnou v roce 1938, když se vrátila z Německa po aféře s říšským ministrem propagandy Josephem Goebbelsem. Jistě se jí líbily velkorysé terasy, balkóny a pásová okna, na střeše „kapitánský můstek“ a sluneční lázně, jednoduchá zábradlí a dokonalé tvarování vnitřních prostor.

TIP: Hvězdy na dovolené: Kam jezdili odpočívat Masaryk, Čapek nebo Baarová?

V roce 1942 odtud odjela na dva roky do Itálie, kde natočila několik snímků. Rodinné dusno, vycházející z protikladnosti otcovy a matčiny povahy i Lídina lehkomyslného chování, ji přimělo k tomu, že si i se sestrou pronajala byt na Vinohradech. Další osud Baarové je známý – po válce byla zatčena, obviněna z velezrady a vězněna, a posléze v roce 1948 odešla z republiky. Její sestra Zorka spáchala v roce 1945 sebevraždu skokem z balkonu. Matka zemřela při výslechu téhož roku a Karel Babka musel vilu opustit v roce 1952. Také tato vila se počátkem 21. století dočkala citlivé rekonstrukce.

Mohlo by se zdát, že s módou diamantových ozdob na zubech přišly americké hiphopové hvězdy teprve nedávno. Podobnou okrasu však skutečně nosili už původní obyvatelé Střední Ameriky někdy před 2 500 lety. 

Podle nedávné studie, která prozkoumala sbírky mexického Národního ústavu antropologie a historie, si nechávali zbroušenými polodrahokamy upravovat chrup zejména muži. Dávným zubařům při tom sloužila zařízení podobná vrtačce z tvrdého kamene, například z obsidiánu, jenž dokázal provrtat sklovinu.

Podle antropologa Josého Concepcióna Jiméneze zřejmě při zákrocích využívali bylinná anestetika. Ozdobné kamínky pak na zub připevňovali lepidlem z přírodních pryskyřic, které se smíchaly s dalšími látkami a drcenými kostmi.

To, že žraloci žijí společensky, vyplývá ze studie publikované v časopise Animal Behaviour, která se zaměřila na populaci žraloka černoploutvého (Carcharhinus melanopterus) žijící u ostrova Moorea ve Francouzské Polynésii. Výzkum prokázal, že populace je rozdělena do čtyř komunit a dvou podkomunit, uvnitř kterých existují mezi jednotlivými členy pevné vazby.

Žraločí pospolitost

Zajímavé je, že žraloci mají tendence vytvářet vztahy s jedinci stejného pohlaví a stejné velikosti. Podle Mouriera se sdružují kvůli ochraně a také, aby zamezili vzájemné agresivitě.

Vědci měli možnost pozorovat skupinu pěti žraloků pronásledujících kořist kolem korálového útesu. Očividně dokázali při lovu spolupracovat jako sehraný tým. Žraloci si navíc navzájem slouží jako orientační body a pomáhají si tak k rychlejšímu a efektivnějšímu zmapování prostoru.

TIP: Jak loví žraloci - Vyrovnané šance nerovných protivníků

„I jiné druhy, jako je žralok spanilý nebo kladivoun bronzový, vytvářejí skupiny, kde mají jednotlivci své pevné místo. U těchto druhů možná také existuje složitá sociální struktura,“ říká vedoucí studie Johann Mourier z Centra pro výzkum ostrovů a environmentální studie. Podle něj mají žraloci vzhledem k poměru mozku vůči tělu stejný potenciál jako savci či ptáci, u nichž se sociální vazby považují za samozřejmost.

Kolem psychedelických látek se během let nashromáždila spousta pověr a mýtů. V poslední době se ale tyto látky vracejí do vědeckého výzkumu, kde badatelé zkoumají jejich možnosti v léčbě psychických poruch a onemocnění.

V nedávném výzkumu dospěli španělští a brazilští vědci k závěru, že již jediný psychedelický trip může změnit osobnost člověka na týdny, měsíce a často i roky. Mechanismus těchto změn není zatím jasný, ale zřejmě souvisí se serotinem a dalšími podobnými látkami, které regulují činnost lidského mozku.

TIP: Nečekané odhalení: Uživatelé psychedelik jsou vstřícnější k životnímu prostředí

Změny osobnosti ale překvapivě nemusí být výhradně negativního rázu. V obecné rovině podle vědců vedou „k větší otevřenosti člověka“. Často podporují sklony zkoumat nové nápady, intelektuální zvídavost a také kreativitu. Jak už to ale v podobných případech bývá, pořekadlo „všeho moc škodí“ platí i tentokrát. 

Astronauti v letech 1969 až 1972 dovezli z Měsíce celkem 9 kontejnerů s materiálem, které zapečetili již na měsíčním povrchu. Je to zvláštní, ale celkem tři z těchto kontejnerů, z misí Apollo 15, 16 a 17, jsou stále ještě zapečetěné.

Podle několika specialistů na Měsíc je právě teď správný čas na otevření alespoň jednoho z těchto zapečetěných kontejnerů. Vědí sice, co je zhruba uvnitř, ale stejně se velmi těší na nové vzorky.

Vzorky z Měsíce

V současné době jsou kontejnery se vzorky uloženy a zajištěny v bezpečném prostředí Lunar Sample Laboratory Facility, což je budova v Johnsonově vesmírném středisku v texaském Houstonu.

TIP: Zpátky na Měsíc: Prezident Trump nasměroval NASA k našemu souputníkovi

Proč jsou vlastně kontejnery stále zapečetěné? Byl to záměr. Vědci počítali s tím, že se časem objeví nové technologie a přístroje, s nimiž bude možné získat z měsíčních vzorků mnohem více cenných údajů. Muselo být těžké to vydržet tak dlouho a ponechat vzorky zavřené, ale jak je vidět, v NASA do dokázali.

Nejen Česko potrápila letošní sněhová nadílka a silné mrazy. Své si s rozmary počasí užila podstatná část Evropy. Nejinak tomu bylo i za Lamanšským průlivem, kam o víkendu dorazila bouře Emma. Jako typicky britskou označila místní média zprávu z lyžařského střediska v Kentu o důvodech dočasného uzavření – v lyžařském středisku Chatham Ski Centre bylo příliš mnoho sněhu.

Zatímco provozovatelé lyžařského střediska schytávali jednu štiplavou poznámku za druhou, hrdinkou okamžiku se stala lékařka, která vyrazila sněhem ochromeným Glasgow za pacientem. S výbavou, jakou bychom čekali spíše u polárních expedic, dorazila odhodlaná lékařka do nemocnice pěšky po třech hodinách. Důvodem byla dlouhodobě plánovaná operace pacienta, kterou lékařka nechtěla odkládat.

TIP: Levitující ledová maska Jeepu na parkovišti v Severní Karolíně

Kombinace nízkých teplot a mrznoucího deště dokáže na karoserii auta vyprodukovat pořádnou neplechu. Když se k tomu přidá i prasklé vodovodní potrubí, je o zábavu postaráno takřka s jistotou. Vůz zaparkovaný v londýnské části Tower Hamlets tak během několika hodin pokryl dokonalý ledový sarkofág.

Podle meteorologů je aktuální zimní počasí na Britských ostrovech nejhorší za posledních 30 let. Britský Met Office informoval, že oficiálně padl rekord nejnižší teploty pro 24hodinové období během měsíce března. Poprvé od roku 2010 dostal výraznější sněhovou nadílku Dublin.

Ve světě se objevují stále nové rezistentní bakterie a vědci musejí vymýšlet stále nové nápady jak jim čelit. Nejnovější zbraní proti těmto bakteriím, které odolávají antibiotikům, je syntetický polymer, speciálně upravený polykarbonát.

Tento polymer není toxický pro lidské buňky a zároveň je snadno biologicky rozložitelný. Když se ale dostane do buňky bakterie, tam udělá pořádnou paseku. Funguje přitom na různé typy nebezpečných rezistentních bakterií.

TIP: Zabijáci včel přelstili bakterie. Jejich antibiotika fungují miliony let

Polymer nese kladný elektrický náboj a díky tomu přilne k některým bakteriím. Poté, co se polymer přichytí na povrchu bakterie, tak pronikne dovnitř a způsobí, že se vnitřní obsah bakterie srazí a ztuhne. Tím samozřejmě polymer bakterii zabije. Stane se z podobných polymerů zásadní zbraň pro boj s rezistentními infekcemi?

Chris Delaney si od své stresující práce ve washingtonské firmě Discovery Communications obvykle odfrkne při víkendových vyjížďkách v autě nebo když se probírá horami vinylových desek v antikvariátech. Komunikační technik však právě zkouší jiný způsob relaxace, než na jaký je zvyklý, a to přímo v kanceláři – hladí agamu australskou. „Je to příjemně klidný chlapík,“ notuje si Delaney, zatímco mu ostnatý ještěr sedí na klíně. „Dotek teplou rukou ho umí dobře naladit.“

Na kancelářské zvířecí párty se pozitivní vibrace přelévají oběma směry: Agama, pojmenovaná Norbert, se nenafukuje a nezvedá ostny v obranném gestu, zatímco Delaney se na oplátku nijak nehrne do toho, aby si ošetřil sem tam popíchané konečky prstů. Naopak – poté, co si přestane hrát s Norbertem, si vyžádá na mazlení dalšího člena z „pojízdného cirkusu“ Squeals on Wheels (Kvikot na kolečkách). 

„Mým oblíbencem je králík,“ přiznává Delaney po několika marných pokusech uklidnit ježka bělobřichého jménem Tweedledee. (Nebo to byl jeho bratr Tweedledum? Těžko říct, všichni ježci totiž vypadají jako funící jehelníčky.) Jakmile králík Rex the Velveteen zaslechne své jméno, pokouší se uniknout z dřevěné bedýnky, naráží však hlavou o víko. Možná by taky potřeboval na uklidnění nějaké zvíře. 

Zvířecí sezení

V této stresující a úzkostné době s nadějí saháme po jakékoliv pomoci, která je po ruce: Po ránu meditujeme a večer si dáváme jedno vychlazené. Nadáváme na jiné řidiče, zatímco se v dopravní zácpě snažíme dostat na jógu. Celou noc sledujeme seriály na Netflixu, a druhý den se pak udržujeme při životě pomocí hektolitrů kávy. 

Ale nyní, s nástupem „zvířecích sezení“, si můžete pochovat štěně nebo masírovat krk želvě, a to vše na účet firmy. A pokud se kolegové či klienti začnou rozčilovat nad nevyřízenými maily, vzkažte jim, že se mají se stížnostmi obrátit na Slinkyho – australskou ještěrku s modrým jazykem. „Zvířata zbavují stresu,“ vysvětluje Alan Beck, ředitel Centra pro výzkum lidsko-zvířecích vztahů na Purdue University v Indianě. „Při komunikaci s jiným člověkem vám krevní tlak stoupá. Když mluvíte na zvíře, tak naopak klesá.“ 

Během nejnáročnějších dní roku zařizuje Dawn Baileyová, ředitelka personálního oddělení v účetní firmě Aronson, speciální sedánky pro účetní se zarudlýma očima. Pro tuto daňovou sezonu najala právě Kvikot na kolečkách. „Jediné, co jsem toužila vidět, bylo zakrslé prasátko běžící po chodbě,“ směje se. Naneštěstí se její fantazie nenaplnily, protože čuník nedokázal uniknout ze zasedačky. 

Klokani na chodbě

Tyto nestandardní pracovní bonusy dovolují zaměstnancům zapomenout na dlouhé hodiny strávené v práci – nebo je alespoň lépe snášet. Pokud kvůli dvanáctihodinovým směnám nemohou mít doma psa, pohrají si s jedním přímo v kanceláři. „Pro mnoho lidí, a speciálně pro generaci mileniálů, se hranice mezi pracovním a osobním životem stírá,“ vysvětluje ředitel Centra pro generační vztahy Jason Dorsey. „Mileniálové si často uvědomují, že je nečeká žádný důchod. Tak proč si neužít v zaměstnání?“

Díky zmíněnému trendu přibývají zvířecím společnostem na tachometru další a další najeté kilometry. Honey Hill Farm (Farma z medového kopce) přivezla velbloudy do logistického centra v Cincinnati a vypustila klokany, aby si na chodbách firmy zahopsali. Brooklynští Foster Dogs (Pěstounští psi) se prohnali nejednou kanceláří v New Yorku a Tiny Tails (Ocásci) z Austinu dobře naladili takové natlakované papiňáky, jako jsou zaměstnanci Applu, Facebooku, Dellu nebo Whole Foods. 

Pozor na svinčík

Popsané hrátky během pracovní doby samozřejmě obnášejí jisté riziko, takže věci na převlečení a šampon v šuplíku se hodí. „Dejte si pozor, nechci, aby se vám vydělalo do vlasů,“ varuje Grant Phillips z Kvikotu na kolečkách jednu ze zaměstnankyň firmy Nest DC, zatímco se jí dotyčné kuře škrábe po ramenou nahoru.  

Společnost obchodující s nemovitostmi se své závislosti na havěti zjevně neumí zbavit. Během dvou let je to už třetí výlet Kvikotu do jejího sídla. Někteří „nelidští“ návštěvníci tam patří ke stálicím, jiní se tentokrát nezúčastnili. „Letos jsme nevzali kachny,“ vysvětluje Grant. „Loni totiž nadělaly tak trochu svinčík.“

Do akce se naopak zapojila Delilah a Henrietta, mnohem lépe vychovaná miniaturní asijská kuřata. Zakrslé prasátko Thumbelina se dostavilo zabalené v dece a skoro celou dvouhodinovou návštěvu prospalo: Neprobudilo ho ani kníkání morčat, ani kolotoč rukou, které si jej předávaly jako chlupaté mimino. „Každý by se choval mnohem líp, kdyby se mohl aspoň jednou týdně pomazlit s prasátkem,“ myslí si výkonná ředitelka Nest DC Grace Langhamová.

Brzdí práci? Ale co

Zaměstnanci firmy Dataprise v Rockville také objevili uklidňující efekt mazlíčků. Místo čuníků však jako antidepresivum preferují štěňata. „Obvykle ‚žongluju‘ s několika projekty současně,“ vysvětluje programový manažer Charlie Chiochankitmun, „takže je hezké místo toho žonglovat s několika pejsky.“

TIP: Trochu jiná kancelář: Švýcarská pobočka Googlu vypadá jako zábavní park

Štěňata z virginské záchranné stanice běhají, perou se a ulevují si přímo v odpočinkové místnosti. Sarah Taborová se žene na jehlových podpatcích, aby loužičku včas utřela papírovým kapesníkem. O chvilku později si Nabil Gharbiehová myje v kuchyňce ruce pokousané jiným chlupatým mrňousem. „Jsou očkovaní?“ ptá se v legraci. Mezitím se osm týdnů staré fenky Taisha, Taima a Tabora probíjejí chodbou. Taima se vrhá do vražedného zápasu se zelenou semišovou botou, kterou má ovšem majitel stále na noze. 

„Těžko můžete být vystresovaný, když kolem vás pobíhají štěňata,“ vysvětluje Katie Zelonka, zatímco malé huňaté blesky prosviští okolo. „Jenže taky neuděláme právě moc práce. Asi bych si měla zase sednout k mailům.“ Po devadesáti minutách štěňata vyčerpáním usínají a zaměstnanci se vracejí ke stolům. Šaty mají od psích chlupů a boty označkované drobnými ostrými zoubky – jako připomínku, že se čas od času vyplatí zvolnit. 

Opěvovaný Učitel národů prožil značnou část svého života v exilu. Během té doby se v zoufalství obracel k vizím pochybných proroků i k nepřátelům křesťanství.

Pryč z Čech

Oddaný stoupenec Jednoty bratrské Jan Amos Komenský se teskným pohledem rozhlíží po krajině. Píše se rok 1628 a právě vstoupilo v platnost takzvané Obnovené zřízení zemské. To na území českého království povoluje pouze katolické vyznání. Komu se to nelíbí, musí o dům dál. Slavný pedagog a myslitel proto spolu s mnoha dalšími zástupci českého protestantismu hledá útočiště v polském Lešně. Přitom nepřestává doufat, že se do milované vlasti jednou vrátí! K tomu je však třeba, aby nenávidění Habsburkové svůj boj o český trůn prohráli. Snahy českých stavů sice vyšly nazmar, ale do hry mezitím vstoupili další hráči. Komu z nich věnuje Učitel národů svou důvěru?

Nenaplněné předpovědi

Fridrich Falcký si kralování v českých zemích dlouho neužil. Po roce vlády byla jím najatá vojska 8. listopadu 1620 poražena v neblahé bitvě na Bílé hoře. Takzvaný „zimní král“ se tedy musel urychleně klidit z Pražského hradu. Přesto v něj mnozí čeští představitelé protihabsburského odboje i nadále vkládali své naděje. Jak je to možné? „Vy jste oním Bohem vyvoleným panovníkem, který porazí Antikrista,“ prorokuje měsíc po drtivé porážce na Bílé hoře Fridrichu Falckému lužicko-slezský vizionář Kryštof Kotter (1585–1647).

Kotterovy předpovědi potvrzují i slova mladičké Kristiny Poniatowské (1610–1644), která slibuje vítězství ve třicetileté válce evangelické straně. Jenže prorocké vize o porážce Habsburků se ne a ne naplnit! Zdá se, že všem nadějím českých rebelantů zazvonila hrana, když se Fridrich Falcký v roce 1632 roznemohl a zemřel. V témže roce, kdy odešel na věčnost zimní král, padl v boji i další velký vůdce protestantské strany, švédský král Gustav II. Adolf. Co teď? I po králově smrti sice Švédové Habsburkům pořádně zatopili, rakouští mocnáři však nakonec z konfliktu vyšli vítězně.

Třicetiletá válka skončila roku 1648 uzavřením Vestfálského míru. Ten sice znamenal ukončení válečného šílenství, které si vyžádalo životy bezmála třiceti procent obyvatel Evropy, avšak českým vyhnancům dobrou zprávu nepřinášel. Vestfálský mír totiž potvrdil zásadu „cuius regio, eius religio“, tedy „koho země, toho náboženství“. Jelikož jsou Habsburkové oddaní katolíci, znamená to, že všichni občané českých zemí, které jsou součástí habsburské monarchie, se musí vrátit do lůna římské církve. Smíří se Komenský s tímto vývojem ve své rodné vlasti?

Turci, do boje!

V žádném případě! Poslední biskup Jednoty bratrské přece nemůže dopustit, aby české země vězely ve spárech té „nevěstky opilé krví svatých“, jak označuje katolickou církev. Habsburkové, jakožto spojenci Antikristovi, musí být za každou cenu poraženi! Komenský vysílá kurýra k osmanskému sultánovi Mehmedovi IV. a vyzývá ho, aby proti Habsburkům vytáhl. Není to skutečně podivné chování věrného křesťana? Odkdy jsou Komenskému Turci, tedy muslimové, milejší než jeho křesťanští souvěrci, jakkoli se jejich způsob uctívání Spasitele biskupovi nezamlouvá?

Slavný myslitel prý uvěřil proroctvím Mikuláše Drabíka (1588–1671), který předpověděl, že Turci se obrátí ke Kristu a podpoří spravedlivou věc věrných křesťanů (tedy evangelíků). K naplnění vize prý stačí, když každý Turek obdrží výtisk Bible. Komenský, který mezitím přesídlil do Uher, v letech 1650 až 1654 vydává Drabíkova proroctví pod názvem Lux in tenebris (Světlo v temnotách). Propaguje protihabsburské spojenectví a připravuje překlad Nového zákona do turečtiny. K překladu dokonce sám napíše předmluvu, v níž hovoří o společném základu judaismu, křesťanství a islámu.

Plány českého myslitele se však u Turků nesetkají s kladnou odezvou, a tak se znovu řítí do propasti zoufalství. V očích mnoha lidí se navíc vydáním Drabíkových vizí znemožnil. Jak mohl takový vzdělanec uvěřit opileckému blábolení odpadlého kazatele Jednoty bratrské? Jednal snad Učitel národů podle pověstného přísloví „tonoucí se stébla chytá“?

Nutno říci, že Komenský rozhodně nebyl první, komu myšlenka protihabsburské koalice za podpory Osmanské říše přišla na mysl. O pomoc se k Turkům již na počátku třicetileté války obrátili zástupci českých stavů. Ti dokonce v roce 1620 v Praze přijali osmanskou delegaci, jíž netlumočil nikdo jiný než zapřisáhlý odpůrce islámu, autor slavného Antialkoránu, Václav Budovec z Budova. Považoval snad Budovec ke konci svého života spojenectví s vyznavači konkurenčního náboženství za menší zlo než život pod nadvládou Habsburků?

Od nenávisti ke smíru

„Osm věcí ukáži v náboženství papežském, kteréž je naprosto podezřelé činí, že ono není pravé, nýbrž že jest bludné a svodné, dovozuji a podlé toho že velice nebezpečno jest k němu se připojovati aneb jeho se přidržeti,“ píše Komenský ve svém díle Retuňk proti Antikristu, které vydal v roce 1617. I v mnoha dalších svých dílech nešetří poslední biskup Jednoty bratrské na adresu římské církve kritikou.Často zastává nesmiřitelné názory, že jedině křesťanství Jednoty bratrské je pravé. Teprve ke konci života se v jeho spisech objevuje smířlivý tón. Když se v šedesátých letech sedmnáctého století Turci řítí na Moravu, přestane v nich náhle Komenský vidět spojence.

Volá po sjednocení všech křesťanů a vyzývá jednotlivá vyznání Kristova náboženství k vzájemné toleranci. To je zcela v rozporu s tím, co hlásal před lety! Ještě v roce 1632 snil o evangelictví jako o jediném povoleném vyznání v Čechách. Neprojevil by se tedy o nic smířlivěji než Habsburkové, kteří jsou často kritizováni za to, že donutili obyvatele českých zemí k přestupu na katolicismus!

TIP: I mistr Komenský se někdy utne: Naletěl Učitel národů mazaným podvodníkům?

Možná, že si Komenský v závěru svého života uvědomil bláhovost svého přesvědčení, že se muslimové v blízké době obrátí ke Kristu a došlo mu, že jedině pokud budou křesťané spolupracovat, budou mít sílu přežít. Vyčerpán marným bojem toužil český myslitel ve stáří po míru. Vytouženého návratu do vlasti se však nikdy nedočkal. Na věčnost odešel v Amsterdamu. Snad zavládl mír alespoň v jeho ztrápené duši, když ne ve světě!