Jen málokteré zvíře je tak těsně spojené s ochranou přírody jako panda velká. Pandy se staly symbolem ohrožených zvířat a také všech snah je chránit. A poslední dobou se i samotným pandám daří vcelku dobře.

Jak se zdá, vědci už konečně přišli na to, jak tyto sexuální lenochy rozmnožovat. A počty pand pomalu rostou. To je samozřejmě dobrá zpráva. Ale pandy také potřebují prostor, aby se měly kde potulovat a žvýkat bambus.

TIP: Pandám se blýská na lepší časy: Už nepatří mezi kriticky ohrožené druhy

V Číně proto úřady zřídí novou rezervaci pro pandy, jejíž velikost bude dvojnásobkem Yosemitského národního parku ve Spojených státech. Území nové rezervace o rozloze přes 27 tisíc čtverečních kilometrů se nalézá v provincii S’-čchuan, v jihozápadní Číně.

V dnešní době žije ve volné přírodě asi 1 800 pand, z toho 80 procent v lesích S’-čchuanu. Zřízení velké rezervace by mělo propojit izolované skupiny pand a podpořit jejich další množení. Rezervance by měla být otevřena v roce 2023 a bude to stát asi 1,6 miliardy dolarů (v přepočtu asi 33,1 miliard Kč).

Svými stravovacími návyky i skladbou pokrmů se zcela vymykali dobovému „průměru“ – Adolf Hitler i Benito Mussolini drželi doslova „diety“. To Stalin se neomezoval…

Nedobrovolný asketa Hitler

Kvůli své nespavosti a práci do pozdních nočních hodin začínal Hitlerův den ve skutečnosti v poledne, kdy vstával a snídal. Oblíbený první chod tvořila sklenice mléka a několik krajíčků suchého žitného chleba. Ten později nahradil strouhaným jablkem. Od konce 30. let pak konzumoval směs ovesných vloček, strouhaného jablka, ořechů a citronu, které zaléval mlékem. Během jídla pročítal denní tisk a řešil první úkoly dne. Následnou „dopolední“ svačinu zpravidla vynechával.

Třebaže oběd představoval nejpestřejší část Hitlerova jídelníčku, obsahoval pouze jednoduché chody. Většinou začínal polévkou, nejraději volil zeleninový vývar s malými krupicovými knedlíčky, zřejmě vzpomínku na rakouské dětství. Jako hlavní chod miloval především luštěniny, zejména hrách a čočku. Ty musely být důsledně připravovány bez kontaktu s masem či tukem. Jídlo obvykle doplňoval zeleninový salát servírovaný na společném talíři s hlavním chodem. Hitler rovněž rád konzumoval vejce a teplou zeleninu, například chřest, hrášek či papriku. S postupující válkou se horšil i Hitlerův zdravotní stav a složení jídelníčku zaznamenalo další změny: luštěniny a rýži nahradila bramborová kaše.

Proti nadýmání a zácpě 

Hitler, jenž trpěl chronickými bolestmi žaludku, byl od počátku 30. let vegetariánem. Z masa, které označoval za „mrtvou a zahnívající hmotu“, měl doslova hrůzu. Nejedl rovněž ani ryby, avšak chutnal mu kaviár. Svačinu, servírovanou již ve večerních hodinách, tvořily zpravidla čaj a jablkový závin či jiné sladkosti, např. sušené ovoce či dort se šlehačkou. Večeře, jež se podobala obědu, byla většinou lehká. Jídlo zapíjel čajem či vodou, alkohol důsledně odmítal.

Historikové se domnívají, že Hitlerův jídelníček ovlivňovali především lékaři, kteří se tak snažili předejít chronickému nadýmání a zácpám, k nimž byl náchylný. Naprostá stereotypizace pokrmů byla důsledkem zhoršujícího se zdravotního stavu za války – trpěl zúžením srdeční tepny, prasklým ušním bubínkem, žaludečními křečemi i Parkinsonovou chorobou.

Reprezentativní Mussolini

Podobně „skromný“ jídelníček dodržoval i italský fašistický vůdce Benito Mussolini. S ohledem na obezitu, která v jeho rodině panovala, se vždy bál nadváhy. Aby působil na veřejnosti patřičně reprezentativně, pečlivě vybíral a zvažoval vše, co snědl a vypil. Příjem kalorií vyvažoval zvýšenou pohybovou aktivitou. Rád plaval, lyžoval, boxoval, vesloval, šermoval, hrál tenis a jezdil na koni. Ačkoliv považoval tyto sporty za buržoazní marnivosti, s přibývajícím věkem a nárůstem politických, úředních a organizačních povinností na počátku 20. let pochopil, že jsou pro udržení kondice i přitažlivé postavy nezbytností. 

Mussoliniho snídaně byla stejně jako všude v Itálii poměrně skromná. Představoval ji chléb, ovoce a bílá káva. K obědu konzumoval, třebas na rozdíl od většiny Italů nikterak s láskou, těstoviny s omáčkou a malým množstvím masa, zejména dietního, tedy drůbežího, králičího či rybího. K tomu zeleninu, převážně syrovou. Miloval citron, olivový olej a hlavně česnek, který plnil roli jistého antiseptika a antibiotika.

Jídlo rád zapíjel mlékem, minerálkou, případně džusem. I on pil alkohol velmi zřídka. Mezi jeho nejoblíbenější sladkosti patřila tradiční italská bábovka panettone plněná sušeným ovocem. A hltal. Jednotlivé chody mu zpravidla nezabraly více než několik minut! Údajně věnoval jídlu pouhých deset minut denně, neboť považoval stravování s ohledem na svou pracovní vytíženost za ztrátu času.

I Mussolini z jídelníčku vyškrtl množství těžkých a výrazně kořeněných jídel: přinutily ho k tomu žaludeční potíže. Zánětlivé onemocnění žaludku, v jeho případě vředy, byly totiž příčinou častých bolestí v nadbřišku a způsobovaly nechutenství, zvracení a průjmy. Vybíravým gurmánem či dokonce žroutem proto Mussolini rozhodně nebyl.

Víc česneku a pepře!

S ohledem na jídelníčky výše zmíněných diktátorů byla rovněž strava sovětského vůdce Josefa Vissarionoviče Stalina vcelku prostá. Neholdoval bezmezně jídlu a alkoholu, jak dosud přežívá v nejširším povědomí. Stalin měl zcela jistě rád gruzínskou stravu svého mládí, například zelnou polévku a vařené maso. Rád si pochutnával na kuřeti v kořeněné omáčce z vlašských ořechů, na jehněčím masu či švestkách, banánech a granátových jablcích. Stejně jako Mussolini nadšeně konzumoval česnek, či přesněji jídla jím ochucená. Miloval sladké červené gruzínské víno, ale pil i vodu, čaj či vodku. 

TIP: Papežova kuchařka: Co se vaří ve vatikánské kuchyni a co jí sám papež?

Stalinovy snídaně bývaly poměrně lehké. K obědu si nechával připravit pečené skopové, kachní či křepelčí maso nebo ryby. K masu se podávaly brambory, případně chléb a pak také  rajčata a marinovaný lilek, velmi oblíbená a rozšířená pochutina gruzínské kuchyně, upravovaná zejména v kombinaci se zmíněnými ořechy a česnekem. Ze všeho koření upřednostňoval Stalin pepř.

Zatímco každodenní Stalinova strava žádné gurmánské výstřelky neobsahovala, jeho proslulé hostiny pro přátele a stranické kolegy na jeho rezidenci v Kuncevu nedaleko Moskvy – zejména oblíbené pozdní večeře o několika chodech s hudbou a tancem – se nesly v duchu římských hostin, přičemž trvaly i několik hodin. Není bez zajímavosti, že Stalinovým „dvorním“ kuchařem byl Spiridon Putin, jehož vnuk Vladimir Putin je dnes ruským prezidentem. 

Rakovina děložního čípku, krčku nebo též děložního hrdla je častým zhoubným nádorem. Jeho výskyt i úmrtnost na něj v dnešní době sice klesají, i tak jde ale o závažnou zdravotní hrozbu, které jsou vystavené ženy. Podle statistik zemře ve světě na tento nádor jedna žena každé dvě minuty. 

V 99,9 procentech případů je příčinou vzniku tohoto nádoru infekce lidským papilomarovirem (HPV). A tyto viry jsou mezi lidmi velmi běžné. Z tohoto důvodu mají ženy v řadě zemí světa již nějaký čas možnost nechat se očkovat vakcínou proti tomuto viru. Velmi vážně vzali tento problém v Austrálii a zavedli tam přímo masivní program očkování žen a dívek vakcínou proti HPV.

TIP: Očkování proti lidskému papilomaviru dramaticky omezuje rakovinu děložního krčku

A vakcína podle všeho funguje. Podle nové studie jsou výsledky očkování touto vakcínou za posledních 10 let natolik přesvědčivé, že se Austrálie za pár desetiletí nejspíš stane první zemí, která prakticky úplně vymýtí lidské papilomaviry, na které zabírá vakcína. Už teď poklesl výskyt virů HPV u australských žen ve věku 18 až 24 let z původních 22,7 procent na současných 1,5 procenta. Jestli k tomu skutečně dojde, Austrálie se stane zemí prakticky bez rakoviny děložního čípku.

Do vesmírných letů skutečně „tečou“ miliardy – ale zůstávají v prvé řadě na Zemi: nemíří v žádném úhledně zabaleném balíčku do mrazu Pluta či do výhně Venuše. Jednu otázku totiž představuje vědecký přínos kosmických misí, zatímco druhou ten technologický. A tak máme kromě dat o vesmíru k dispozici také nové materiály, postupy či techniky. Americká NASA i evropská ESA si přitom význam kosmických technologií pro pozemské využití dobře uvědomují. Obě mají vlastní oddělení, jež se zabývají hledáním ryze „přízemních“ uplatnění pro vesmírný výzkum. A obě agentury tvrdí, že každoročně najdou využití pro desítky až stovky technologií, které by jinak zapadly. Další stovky si jich pak „objeví“ trh sám – bez asistence zmíněných institucí.

TIP: Vesmírná mise u vás doma: 15 vynálezů NASA, které používáme každý den

Kosmonautika je nicméně zdrojem inovací stejně jako mnoho jiných oborů – a ne každá novinka dojde svého uplatnění. Když se NASA v roce 2012 pokusila zpeněžit několik balíčků patentů, poněkud narazila. Podařilo se jí prodat například balíček 300 patentů pro mobilní telefony, ovšem za 75 tisíc dolarů, což činí zhruba 250 dolarů za patent – tedy méně, než stojí průměrný „chytrý“ telefon. Ve světě mobilních komunikací navíc za patenty s vysokým tržním potenciálem padají částky ve výši desítek i stovek milionů dolarů. 

Kosmos, kam se podíváš 

„Kosmické technologie“ nás přesto doslova obklopují. Přenos sportovního utkání na druhém konci planety můžeme sledovat díky komunikačním družicím. Pro každodenní předpověď počasí se využívají satelitní snímky Země. Hladkou jízdu autem zajišťují tlumiče vyrobené za použití stejné technologie, která ochraňuje družice startující do vesmíru na palubě raket před poškozením silnými vibracemi. K cíli nás pak bezpečně vede navigační přístroj přijímající signály systému GPS. A v případě havárie se airbagy aktivují pomocí mikroakcelerometrů používaných původně na vědeckých satelitech ke studiu nepatrných změn parametrů oběžných drah…

A nesmíme zapomínat ani na nepřímé využití. Data z meteorologických družic nám nejen napoví, zda si vzít ven deštník, ale pomáhají také předpovídat hurikány nebo odhadnout úrodu. Díky nim víme, kdy a kde udeří vichřice, odkud přichází teplá či studená fronta apod., což umožňuje například zavčas evakuovat obyvatele ohrožených oblastí nebo lépe plánovat sklizeň či energetickou politiku. Všechny zmíněné aspekty přitom představují nezpochybnitelný přínos pro celou společnost. 

Ve službách medicíny

Následující příklad ukazuje, že nám vesmír umožňuje podívat se i na zcela banální procesy úplně novým pohledem. Tepelná regulace lidského těla představuje dnes – v 21. století – velkou záhadu. Máme určité modely, které na Zemi jistým způsobem fungují. Jenže jakmile se kosmonauti vydali do vesmíru, zmíněné modely najednou „vypověděly poslušnost“. Na zeměkouli totiž naše tělo využívá konvekci, aby se ochladilo: když se kapaliny a plyny ohřejí, stávají se řidšími, stoupají, a odvádějí tak teplo pryč z kůže. Jenže ve stavu beztíže konvekce nefunguje – jednoduše řečeno neexistuje žádné „nahoru“, tudíž není kam stoupat. Je proto překvapivé, že se tělesné schránky kosmonautů nepřehřívají. Jinými slovy: termoregulace lidského těla pracuje na jiném principu, než jsme se dlouhé roky domnívali. 

Kosmické technologie pomáhají i v lékařství na Zemi. Na rakovinu prsu umírá ročně přes půl milionu žen. Včasná diagnóza přitom zachraňuje životy. Donedávna platilo, že pokud mamograf či rentgen objeví v prsu podezřelý novotvar, musí lékař odebrat vzorek tkáně k dalšímu vyšetření, aby bylo možné odpovědět na otázky, zda jde o nádor zhoubný, či nezhoubný, v jakém je stadiu a jakou zvolit léčbu. Bylo to zdlouhavé, nepříjemné a do jisté míry nebezpečné, protože se uvedený úkon prováděl v celkové narkóze.

Díky čipům vyvinutým pro přístroj STIS na palubě Hubbleova vesmírného teleskopu se však nyní celá procedura zjednodušila. Firma LORAD Corporation zapracovala zmíněný čip do sofistikovaného zařízení, které poskytuje mnohem přesnější a kvalitnější snímky než dosavadní technologie. Lékař tak nemusí použít skalpel – k odběru tkáně mu stačí speciální jehla. Protože se zákrok provádí při lokálním umrtvení, není nutná ani hospitalizace. A v neposlední řadě stojí jedno vyšetření pomocí „kosmické technologie“ asi 850 dolarů, zatímco tradiční metoda vyžaduje zhruba čtyřnásobek. 

Můžeme také zmínit, že studium buněk na Mezinárodní vesmírné stanici nasměrovalo výzkumníky k pochopení přesného principu, na němž pracuje náš imunitní systém. Farmaceutický průmysl může nyní detekovat geny, které je nutné aktivovat pro boj se specifickými chorobami, a na trh by se tak mohly dostat precizně cílené protilátky. Výzkum sice nepřinesl žádný „superlék“, ale ušetřil nám roky bloudění ve slepých uličkách a miliardy dolarů investovaných do tradičních metod bádání. 

Měsíc? Odpověď zní „ekologie“

Do letů člověka na Měsíc v rámci programu Apollo investovaly Spojené státy americké přibližně 24 miliard dolarů, které se jim však během dvaceti let vrátily zhruba 12–16násobně. Obnovená premiéra na lunárním povrchu by přitom dnes mohla představovat podobný ekonomický „skok pro lidstvo“. Při dlouhodobém pobytu na Měsíci bychom totiž získali úplně jiné a nové dovednosti než dosud. Například orbitální stanice mají všechny systémy dimenzované na práci ve stavu beztíže, což ovšem na Zemi využijeme jen stěží. 

TIP: Kolik stojí velké mise? New Horizons stojí jako jeden den armády v Iráku

Pobyt na povrchu našeho přirozeného satelitu bez možnosti okamžitého návratu či bez relativně průběžného zásobování by nás přinutil sáhnout po úspornějších technologiích a naučil by nás vystačit s omezenými zdroji, ale také by nám umožnil vyvíjet nové materiály použitelné na rodné planetě. Všechny uvedené přínosy by se pak daly shrnout jedním slovem: ekologie. Sto miliard dolarů, které si podle většiny odhadů návrat lidí na Měsíc vyžádá, by se tak mohlo stát jednou z nejlepších investic v celých dějinách. 

Na přelomu jara a léta pracovala U-35 na plný výkon, když potápěla průměrně tři lodě denně. Poté se 21. června znenadání objevila ve španělské Cartageně. Posádka sice riskovala internaci, avšak kapitán se při zakotvení v neutrálním přístavu odvolával na úkol předat dopis císaře Viléma II. španělskému králi Alfonsu XIII. – panovník v něm děkoval za zdravotnickou pomoc německým vojákům v Kamerunu.

Předchozí část: Nepřekonatelné skóre U-35: Nejúspěšnější německá ponorka Velké války (1)

Podobné věci tenkrát přirozeně vyřizovaly příslušné ambasády, a dodnes proto nevíme, co U-35 vlastně do Cartageny přivedlo. Během návratu do Kotoru zaokrouhlili němečtí ponorkáři skóre mise na rekordních 40 lodí a 57 000 t. Pak k Arnauldově velké radosti ponorka dostala nové 105mm dělo.

Další meta

Na srpnové hlídce zlomila další a dodnes nepřekonané rekordy: posádka vystřílela 900 granátů, 4 torpéda, potopila 29 parníků a 25 plachetnic o celkové tonáži přes 90 000 t, přičemž jen 14. srpna potopila 11 lodí! V září 1916 se von Arnauldovi dařilo o něco méně (potopil „jen“ 21 lodí), ale na parníku Charterhouse ukořistil kódy britského obchodního loďstva.

Kromě toho se na U-35 u španělských břehů nalodili tři němečtí špioni, mezi nimi i jistý Wilhelm Canaris. Na zpáteční cestě U-35 torpédovala transportní loď Gallia, což se opět změnilo v nepěkný masakr, neboť zde zahynulo 1 338 vojáků. Po návratu z první a poslední hlídky, během níž Němci vystříleli všechna torpéda, šla ponorka do oprav a von Arnauld odjel do Berlína pro převzetí Pour le Mérite z rukou císaře. 

Se štěstěnou v zádech

Na další plavbu vyplul von Arnauld až 1. ledna 1917. V průběhu roku pak na pěti misích potopil 6–23 lodí, což oproti minulým úspěchům znamenalo menší ústup ze slávy. V zimě 1917–18 šla U-35 znovu do oprav a von Arnauld na zaslouženou dovolenou. Zastupující kapitán Heino von Heimburg ovšem iniciativně zasáhl do vzpoury rakousko-uherských námořníků v Kotoru, když rebelům, mezi kterými byli i Češi, vyhrožoval torpédováním hlavního povstaleckého křižníku Sankt Georg.

Týden poté (10. února 1918) U-35 vyplula na poslední misi s velícím von Arnauldem. Jak se ukázalo, šlo o poslední úspěšnou akci. Bojové skóre německých ponorkových virtuosů uzavřelo potopení britského parníku Silverdale poblíž Tuniska 9. března 1918. Novým velitelem U-35 se o týden později stal nadporučík Ernst von Voight, který bez úspěchu podnikl jednu bojovou misi na konci války.

U-35 poté znovu převzal Heino von Heimburg, jenž se s ní stihl ale už jen vrátit do Kielu. V roce 1919 připadla U-35 jako mnoho jiných lodí Velké Británii a o rok později putovala v Blythu do šrotu. Celkové válečné skóre ponorky zní značně fantasticky, neboť vydá za úspěšnou kariéru kompletní ponorkové flotily: 224 lodí a 539 741 tun. Rekord zůstává dodnes v platnosti.

Další osudy velitelů slavné ponorky 

U-35 se může označovat za šťastný člun nejen díky vydobytým úspěchům, ale také proto, že na její palubě nikdo nezahynul či neutrpěl vážnější zranění. Waldemar Kophamel (1880–1934) velel flotile Mittelmeer do léta 1917, než převzal velení na křižníkové ponorce U-151. Navázal na své dávné úspěchy a v Atlantiku potopil 14 lodí (33 485 t).

Počátkem roku 1918 dostal zbrusu novou U-140, jež dokázala bez doplnění paliva podniknout cestu kolem světa! Spolu s U-151 von Nostitze a hlavně sesterskou U-139, již samozřejmě velel von Arnauld, způsobila U-140 v květnu 1918 poprask na východním pobřeží USA, kde potopila 7 lodí (30 000 tun). Ačkoli Kophamel sloužil polovinu války na břehu, dokázal se výkonem 54 lodí a 148 852 tun dostat na desáté místo v pomyslné hitparádě nejúspěšnějších ponorkových es.

Ernst von Voigt sice s U-35 nepotopil nic, ale jeho skóre na UB-8, UC-35 a U-73 činí slušných 27 lodí. Také poslední šéf U-35 Heino von Hemburg výsledky slavného člunu nijak nenavýšil, ale s ponorkami UB-14, UB-15, UC-22 a U-68 potopil 23 lodí. Jako jediný z velitelů legendární ponorky se aktivně zapletl s nacistickým režimem a coby soudce poslal na popraviště či do koncentráků desítky lidí. Na konci druhé světové války jej zatkla NKVD, přičemž zemřel v zajateckém táboře kdesi u Stalingradu, snad už v říjnu 1945

Nejslavnější ponorkář?

Von Arnauld na U-139 zvýšil svůj účet o dalších 6 lodí na konečný rekord jednotlivce: 194 lodí a 453 716 t. Jeho poslední kořistí se stal portugalský dělový člun Augusto de Castilho y Elita, který se na cestě do hlubin ale zřítil na příď ponorky a málem ji strhl s sebou. Ve 20. letech von Arnauld sloužil na lodích Hannover, Elsass a velel křižníku Emden, v roce 1931 odešel do penze a přednášel na námořní akademii v Istanbulu.

Na začátku druhé světové války jej Dönitz do služby už povolávat raději nechtěl. Von Arnaulda totiž na jeho vkus obklopovala přílišná popularita a navíc jej provázela pověst Hitlerova kritika. K válečnickému řemeslu se starý ponorkář ovšem na nátlak širší veřejnosti nakonec stejně vrátil, a to v březnu 1940.

TIP: Služba v ocelové rakvi: Každodennost prvoválečných ponorkářů 

Dönitz s Raederem jej sice zahrnuli vysokými řády a admirálskou hodností, ale ve funkcích velitele přístavu Gdaňsk či pobřeží Bretaně měl von Arnauld snad ještě méně podřízených než v dobách velení U-35. Teprve v zimě 1941 se měl tento ostřílený veterán vrátit na své staré působiště. Ve Středozemním moři dostal přiděleno velení ponorkové skupiny s příznačným názvem „Arnauld“. Jenže i jeho štěstí se vyčerpalo a „veselý Lothar“ zahynul 24. února 1941 při letecké havárii nedaleko pařížského letiště Le Bourget.

Populární ruský youtuber Vladislav Barashenkov je známý svými neobvyklými úpravami automobilů a vozítek všeho druhu. Jeho nejnovější počin vyvolal vlnu nadšení nejen mezi jeho skalními fanoušky. Objektem Vladislavova zájmu se tentokrát stalo luxusní SUV Mercedes, které ve spolupráci s kolegou sochařem vyrobil z ledu.

Nejde ale jen o nějakou obyčejnou ledovou sochu, ledové bloky tento motoristický nadšenec z Novosibirska namontoval na odstrojený vojenský UAZ 469. Ledový Mercedes třídy G je tak plně funkční. Do ruského počasí nepochybně autíčko k pohledání…

Černínský palác zažil podivnou noc. Vrátného měl někdo uzamknout ve strážní místnosti, telefony na čas ohluchly, ulicemi vedle budovy se prohánělo nápadně moc automobilů, na nádvoří byl slyšet dusot nohou, kolem půl třetí se ozvala hlasitá rána. Změť podivných náhod a událostí, které část svědků potvrdila a druhá naopak vyvrátila, rozetnulo až svítání. Toho rána se našlo Masarykovo bezvládné tělo.

Imperialisté ho k tomu dohnali

Smutná zpráva zazněla na vlnách Československého rozhlasu krátce po poledni, šokovaná veřejnost, požadující podrobnosti, však byla odkázána až na oficiální prohlášení, jež vydalo předsednictvo vlády:

„Dne 10. března v časných hodinách ranních skončil dobrovolně svůj život Dr. H. c. Jan Masaryk. V důsledku své nemoci spojené s nespavostí, rozhodl se, pravděpodobně v okamžiku nervové poruchy, k zakončení života skokem z okna svého úředního bytu na nádvoří Černínského paláce. Den před svým tragickým skonem a též ve večerních hodinách pan ministr nejevil známky duševní sklíčenosti, nýbrž naopak byl pln životní aktivity a obvyklého svého optimismu. Podrobné šetření se provádí.“

Sdělení vyvolalo oprávněné pochybnosti a pražskými ulicemi se šířila nejistota. Mezi nekomunistickými politiky, kteří po 25. únoru setrvávali ve funkcích, převládl strach o život. Ministr vnitra Václav Nosek po čtrnácté hodině vystoupil na půdě Národního shromáždění, čímž ovšem vyvolal jen další nedůvěru a podezření. Poslankyně Milada Horáková se okamžitě po jeho projevu vzdala poslaneckého mandátu, mnozí další nečekali a narychlo opustili republiku. V řeči zaznělo:

„Na základě dosavadních výsledků šetření mohu již říci, že jde o dobrovolnou smrt Jana Masaryka, a to za těchto okolností: Ještě včera se zúčastnil slavnostního přijetí polského velvyslance u prezidenta republiky v Sezimově Ústí [...] Osoby, které s panem ministrem přišly do styku, nepostřehly žádné známky sklíčenosti. V důsledku zhoršující se nemoci nastala v noci u ministra nervová krize. Bylo zjištěno, že v posledních dnech trpěl nespavostí a podle zanechaného množství nedopalků cigaret lze usuzovat, že tomu tak bylo i této noci.

Kolem šesté hodiny ranní nastalo u ministra vyvrcholení dostavením se prudké ranní deprese, která se stupňovala až do náhlého pominutí smyslů. Mezi zanechanými věcmi, kterými se obíral této poslední noci, jsou i telegramy bývalých přátel z Anglie a Ameriky, obsahující výtky a zklamání nad jeho mužným a vlasteneckým postojem ve dnech vládní krize. To vše společně vedlo k tomu, že v nekontrolovatelném duševním stavu se kolem šesté hodiny ranní odebral z ložnice do sousední koupelny, z jejíhož okna vyskočil na nádvoří Černínského paláce, kde byl asi za půl hodiny nalezen mrtev…“

Navzdory tomu, že vyšetřování zdaleka nebylo u konce, vysvětlení z pera Gottwaldovy obrozené vlády vyznělo poměrně jasně. Duševně nemocný ministr, dohnaný k zoufalému činu západními spojenci, kteří se chystali za pomoci domácí reakce ovládnout Československo a neúspěšně tlačili na Masaryka, aby se ke zlotřilému plánu přidal. V tomto výkladu však zůstávalo příliš mnoho děr a otazníků.

Na stránkách světového tisku

Den poté, co vyhasl život Jana Masaryka, smutná novina plnila přední stránky domácího i zahraničního tisku. Zatímco Rudé právo, Mladá fronta a další prorežimní deníky v různých obměnách vesměs opakovaly Noskovy závěry, francouzské či britské listy, nepochybně ovlivněné míněním formujícího se třetího exilu, se přikláněly k verzi vraždy, případně nesnesitelného nátlaku, který Masaryka k sebevraždě donutil, ačkoliv byl rozhodnut co nevidět emigrovat.

Daily Telegraph, 11. března: „…Masarykova smrt ukázala nepochybně charakter nové československé vlády a způsoby, jimiž se chopila moci.“

National Zeitung, 12. března. Autor článku o Masarykově smrti zde citoval slova, která ministr řekl o několik dní dříve pražskému korespondentovi pařížského listu Le Matin: „Vím, stejně tak jako vy, že moje země již není svobodná. Kde jsou všechny naše iluze z doby po válce? Jako mnozí jiní, domníval jsem se i sám, že Československo se nemusí již ničeho obávat. Nic však o tom neříkejte. Teď nemohu sdělovat své myšlenky…“

Tribune de Geneve, 16. března: „Láska lidí neochránila Jana Masaryka před démony politiky. Ctižádostiví politikové, kteří vedou národy, nerozumí řeči srdce. Beznadějný vývoj, který uvrhl jeho zemi pod botu diktatury, nedal „Honzovi“ tentokráte možnost, aby obnovil demokratický odboj.“

Ani novináři v zámoří nepochybovali, že ministr smrt nezvolil zcela dobrovolně. Pouze Daily Worker, tiskový orgán americké komunistické strany, uveřejnil článek „Masaryk obětí Marshallova plánu“, který věrně kopíroval linii československé a sovětské propagandy.

Poslední cesta

Masarykova otevřená rakev byla vystavena ve sloupové galerii Černínského paláce, kde nejprve proběhla tryzna pouze pro pracovníky ministerstva. Mnozí při pohledu na tělo pojali podezření, že šlo o násilnou smrt. Například tajemníka Suma zarazilo, že u levého spánku mrtvého byla příliš okatě naaranžovaná květina. Snad aby zakryla ránu, kterou rozhodně nemohl způsobit pád? Vrátný a strážný, kteří tělo osudného rána spatřili jako první, se bázlivě svěřili kolegům, že si všimli také podlitiny pod okem a hematomu na pravé paži. Vznikla tato zranění z fyzického napadení? Ztloukl snad někdo Jana Masaryka předtím, než jej vystrčil z okna, nebo přinutil skočit?

Státní tajemník Vladimír Clementis, formálně druhý nejvýše postavený muž ministerstva, promluvil k truchlícím. V řeči znovu nepřímo obvinil z Masarykova tragického konce Západ: „Nedá se zatajit skutečnost, že při své citlivosti, při své povaze, která by ani mouše neublížila, prožíval trpké chvíle, když četl a slyšel, jak mu z dálky zlovolně spílají lidé, kteří se dříve hlásili do řad jeho přátel, kteří však často nebyli hodni rozvázat tkaničky jeho bot. Je též pravda, že se ho zvláště bolestně dotkly případy zrady našich úředníků v zahraničí, nad většinou z nich mávl rukou jako nad dávno ztracenou věcí. Avšak zrada tam, kde ji nečekal, ho obzvláště bolela.“

Pro veřejnost měla být rakev s tělem vystavena v Černínském paláci 12. března od 9 do 17 hodin. Nekonečné zástupy, toužící se naposledy rozloučit s „naším Janem“, donutily úřady nechat prostor přístupný po celou noc. Novinové titulky hovořily o návštěvě až o půl milionu lidí.

Státní pohřeb se konal v sobotu 13. března. Ve 14 hodin se vydal smuteční průvod z Pantheonu Národního muzea na hřbitov v Lánech. V centru Prahy hovořil předseda vlády Gottwald, těžce nemocný prezident Beneš byl rovněž přítomen, ale hned po obřadu se odebral zpět do Sezimova Ústí. Při uložení Masarykových ostatků v Lánech jej zastoupila manželka Hana. Rodinný hrob Masarykovy rodiny, zaplavený květinami ještě ze 7. března, kdy lidé vzpomenuli výročí narození T. G. Masaryka, musel být rozšířen, aby pojal dalšího člena.

TIP: Jan Masaryk: Trudný život ve stínu výjimečného otce

Po smutečním obřadu zazněla státní hymna a rakev klesla do hlubin. Na zasypanou jámu dosedla masivní betonová deska. Lánský hřbitov zůstal poté ještě dlouho střežen a znepřístupněn veřejnosti, což dalo vzniknout fámám, že Masarykovo tělo v hrobě vůbec neleží, případně že je v něm pouze popel. To prý pro jistotu zařídili komunisté, aby ostatky nikdo nemohl vyjmout a nalézt třeba důkazy o násilné smrti.

Po Masarykovi

Zatímco život v Československu se vrátil do normálních kolejí, poúnorový demokratický exil si naopak Masaryka hojně připomínal. Vše, co mohlo oslabit komunistickou verzi Masarykovy smrti, bylo uveřejňováno v tisku či později na vlnách Rádia svobodná Evropa. Exil nekriticky přijal za fakt i domněnku, že Masaryk do poslední chvíle zůstával po boku prezidenta a teprve po jeho svolení se rozhodl odjet do Velké Británie a postavit se do čela zahraniční akce. O plánu však věděla StB (či sovětští agenti), která jej zavražděním ministra (či dohnáním k sebevraždě) zhatila. Vysvětlení se zdá jednoduché a jasné, ale je skutečně pravdivé?

Hlavní důvod krizové situace v Kapském městě je zřejmý: Metropoli na pobřeží jižní Afriky, kterou obývají bezmála čtyři miliony lidí, již třetím rokem sužují extrémní sucha. A podle předpovědí se ani výhledově nedočká dešťů, jež by mohly katastrofu odvrátit. Ke konci ledna se dostupné zásoby vody odhadovaly zhruba na dva až tři měsíce. 

Vláda již vyzvala obyvatele, aby drasticky snížili spotřebu – krátkými sprchami počínaje, zákazem umývání automobilů konče. Pokud tak většina lidí neučiní, už v dubnu mohou kohoutky točit naprázdno.

Přijde den nula? 

Letos 15. ledna vydalo město prohlášení, podle kterého se „den nula přiblížil na jednadvacátý duben“. Dnem nula se přitom rozumí datum, kdy v metropoli dojde k vyčerpání zásob a bude nutné sáhnout po náhradních zdrojích. Město však zvládne dodávky garantovat jen zcela klíčovým institucím, jako jsou například nemocnice. Před plýtváním a nadcházející katastrofou varovala i starostka Patricia de Lille: „Nemohu to víc zdůraznit: Všichni obyvatelé musejí vodou šetřit a spotřebovávat méně než osmdesát sedm litrů denně. Musíme se vyhnout dni nula, a šetření vodou představuje jediný způsob, jak toho dosáhnout.“

Zmíněných 87 litrů může na první pohled vypadat jako dostatečné množství, ve skutečnosti to však není pro metropoli právě velkorysý objem. Jen pro představu: V Praze činí aktuálně spotřeba na hlavu 108 litrů, z toho zhruba 40 připadá na osobní hygienu a okolo 24 na použití WC. A to jsou Evropané známí ekologickou spořivostí. Průměrný obyvatel New Yorku spotřebuje denně závratných 442 litrů. 

Smrtící sucha 

Ještě nedávno bylo přitom Kapské město paradoxně vyhlášené bohatými přírodními zdroji životodárné tekutiny. Jihoafričané mu přezdívají „Mother City“ čili „mateřské město“, neboť leží v geologické „misce“ pod Stolovou horou, díky níž ho vždy vyživovaly vydatné zimní srážky. Kvůli tříletému suchu však přítok klesl na rizikovou hranici a v den nula mají hladiny přehrad spadnout až na kritických 13,5 % kapacity. 

Katastrofu by mohlo zvrátit radikální omezení spotřeby všech obyvatel, jenže podle průzkumů 54 % z nich zmíněný 87litrový limit stále překračuje. Mnozí bohatí Jihoafričané mají bazény, o neochotném postoji hotelů, jež by jejich vypuštěním přišly o řadu hostů, ani nemluvě. Město horečnatě pracuje i na projektech recyklace a na výstavbě tří velkých odsolovacích zařízení, zůstává však otázkou, zda budou podle plánů v provozu do března. 

Zdá se tedy, že africká metropole nenávratně spěje ke katastrofě: Miliony lidí odpojených od dodávek vody budou dostávat příděly – a nůžky mezi bohatými a chudými se rozevřou zas o něco víc. Zatímco movití jedinci si již nyní objednávají dodávky za přemrštěnou cenu, chudí budou muset pro pravidelný příděl jezdit do jednoho z 200 výdejních míst, vzdálených mnohdy i několik kilometrů. Každý obyvatel bude mít příděl asi 25 litrů na den a na jeho dodržování budou dohlížet i ozbrojené síly, jež mají zabránit případným nepokojům. 

Nemyté vlasy jako symbol 

Symbolem uvědomělých občanů města se prý momentálně staly nemyté vlasy a objevil se i kontroverzní projekt, který on-line monitoruje množství spotřebovávané vody v jednotlivých domácnostech. Můžete si tak doslova ukázat prstem na souseda, jenž vodou plýtvá. Podle Zary Nicholsonové, mluvčí starostky, „se tento nástroj pokouší ocenit ty, kdo vodou šetří, a povzbudit ostatní, kteří se k úsporám ještě nepřipojili“. Na základě městské vyhlášky dostane pokutu každá domácnost, jež měsíčně překročí spotřebu 20 hektolitrů. 

Někteří obyvatelé však zprávám o docházející vodě odmítají uvěřit. Objevily se dokonce teorie, podle nichž nejsou na vině klimatické změny, nýbrž samotná městská rada. Ta prý krizovou situaci, uprostřed korupčního skandálu kolem starostky obviněné ze zpronevěry a zastrašování, nedokázala uspokojivě vyřešit. 

Odborníci však situaci jednoznačně přičítají změně klimatu. Ačkoliv se velkoměsto potýkalo s podobnými problémy již dřív, tři roky extrémního sucha představují zcela výjimečnou situaci, k níž dochází jednou za tisíc let. A připravit se na ni jednoduše nelze. 

Stále reálnější hrozba 

Klimatické změny se ovšem zdaleka nedotknou jen Kapského města či jižní Afriky. Řadu dalších oblastí, počínaje severem černého kontinentu přes Blízký východ až po některé lokality USA, budou extrémní sucha zasahovat stále častěji a mnohá místa přestanou být obyvatelná. Jedna z posledních studií přinesla znepokojivou prognózu, podle níž už koncem tohoto století zažijí téměř tři čtvrtiny světové populace vedra ohrožující na životě. 

V roce 2015 navíc údaje z družic NASA ukázaly, že nadměrně odčerpáváme vodu z celé třetiny podzemních zásobáren na planetě. Pokud se tedy nezačneme ke zdrojům cenné tekutiny chovat uvědoměleji, potká podobný osud jako Kapské město mnohé další metropole. Nezbývá než doufat, že se apokalyptická vize nenaplní. 

V dnešní době si rádi užíváme výhod globalizovaného světa. Lidé mají často pocit, že už jsme s moderní civilizací prozkoumali všechny zákoutí a skrytá místa, co jejich jenom na planetě je. Není to ale tak úplně pravda. Stále ještě existují celé kmeny původních obyvatel, jejichž příslušníci se zatím nedostali tváří v tvář do kontaktu se zástupci moderní společnosti. Je sice velice obtížné odhadnout, kolik přesně takových kmenů existuje, podle odborníků by jich po celém světě mohla být nejméně stovka.

TIP: Vyprahlý svět malého muže: Afričtí Křováci zažívají těžké časy

V některých případech jde o kmeny, kteří se ve skutečnosti s lidmi již setkaly, ale od té doby opět žijí v izolaci. Stejně tak se k nim výměnným obchodem mohly dostat některé moderní předměty. Mnohé z těchto kmenů v dnešní době čelí nebezpečím spojeným s odlesňováním a ničením životního prostředí. A jejich další osud je tím pádem nejistý. 

O jednom z nejhanebnějších činů české inteligence - vyloučení advokátů a lékařů z profesních komor, tedy faktickému zákazu jejich práce se dnes dost ví. Méně je známo o propouštění židovských učitelů z českých škol. Pro úplnost nutno dodat, že dotyční vesměs v onom čase dopadli jako české, zejména vdané učitelky. Míst bylo třeba pro uprchlíky ze Sudet. Pro muže.

Školy ano, židovští učitelé ne

Mezi 15. březnem a 17. listopadem 1939 ještě fungovaly české vysoké školy. Takřka na den přesně uprostřed tohoto období byl vydán zákaz působení židovských soukromých docentů. Byl to český, kolaborantský zákaz...

Němci posléze nařízení svých protektorátních slouhů přitvrdili. Omezení přístupu ke vzdělání, přesněji faktické zrušení Židům dostupného školství, patřilo k prvním krokům. Ještě předtím bylo nařízeno bezpodmínečné propuštění židovských učitelů ze všech protektorátních škol. Někteří předstírali árijský původ. Pak to již nešlo. Následoval zákaz docházky Židů do jakékoliv školy s německým vyučovacím jazykem na území Protektorátu. Brzy poté opět přitvrdilo. Židovská mládež mohla navštěvovat výhradně židovské školy. Těch bylo málo a stěží přežívaly.

Vzhůru do Palestiny?

V Brně povolily německé úřady v roce 1940 školu v budově Židovské náboženské obce na Legionářské ulici číslo 31. Dostala jméno JUALKA čili Jugend Alyia Schule. Vrchním organizátorem či manažerem (ředitele totiž škola mít nesměla) byl Walter Schwarz. Oficiálně měla připravit mládež pro emigraci do Palestiny a práci v tamních kibucech. Důraz kladla na jazyky a praktickou výuku. V prvním ročníku se vyučovala angličtina, moderní hebrejština a judaismus. Nejvíce hodin věnovali žáci práci na zahradě a v dílnách, jakož i výchově k rodičovství a péči o malé děti.

TIP: Židovský pogrom v Holešově: Skvrna na těle mladé republiky

Druhý ročník byl určen mládeži ve věku od 15 do 20 let. Osnovy odpovídaly zhuštěnému programu stavební, strojní a elektrotechnické průmyslovky i zdravotní škole. Studenti a studentky si mohli svou specializaci vybrat. Vyučovali zde nejen propuštění středoškolští profesoři, ale i jiní odborníci z praxe - například lékaři, kteří přišli o své ordinace. První školní rok se velice vydařil. Jenže další byl na samém počátku ukončen. Bez vysvětlení. Mlčení bylo výmluvné. Problém vyřešily německé zákony v létě 1942. Jak jinak než úplným zákazem vyučování všech žáků židovského původu a zavřením zbývajících židovských škol. Podobně dopadly i kroužky pořádané židovským sportovním klubem Hagibor.

Začaly transporty směr ghetto. Sny o životě v kibucu se rozplynuly. Všichni učitelé JUALKY byli posléze zavražděni v plynových komorách. Přežila jen hrstka žáků. Po osvobození odešli tam, kam se kdysi emigrovat připravovali. Do Palestiny...