Nejteplejším známým místem ve vesmíru je oblak horkého plynu obklopující hnízdo galaxií, které se nacházejí pět miliard světelných let od Země v souhvězdí Panny. Jde o skupinu galaxií s katalogovým označením RXJ1347, jež měří napříč asi pět milionů světelných roků.

Z rentgenových měření observatoře Chandra a japonského satelitu Suzaku vyplývá, že teplota uvedeného místa musí dosahovat minimálně 300 milionů stupňů. Ve zmíněné skupině galaxií jde o jakousi horkou skvrnu širokou asi 450 tisíc světelných let a její původ tkví nejspíš v kolizi této skupiny s jinou, k níž muselo dojít při rychlosti alespoň 4 000 km/s.

Ukazatele v obci Horná Poruba uvádějí, že na vrchol kopce Vápeč se dostaneme za hodinu a půl. Slunce ale zapadá za necelou hodinu, a tak rychle dáváme na záda krosny se vším vybavením. Začíná závod s časem o možnost pokochat se výhledem na Strážovské vrchy v posledních paprscích slunce.

Pohled do údolí

Strážovské vrchy jsou jednou z méně navštěvovaných oblastí Slovenska. Stejnojmenná chráněná krajinná oblast, která na rozloze 310 km² zahrnuje i Súľovské vrchy se známým skalním městem, byla vyhlášena v roce 1989. Dnes je mimo jiné i součástí evropské soustavy NATURA 2000.
Převážnou část pohoří tvoří vápencové a dolomitové příkrovy, které – na rozdíl od mnohých jiných slovenských pohoří – netvoří žádný hlavní hřeben. Co to v praxi znamená? Neustálé sestupy do hlubokých údolí, které rozčleňují celé pohoří, následované prudkými výšlapy na zaoblené kopce. Že ve Strážovských vrších není žádný výhled zadarmo, nám dává pocítit i Vápeč, na jehož vrchol (956 m n. m.) jsme popoháněni klesajícím sluncem vyběhli za 50 minut.

Zapadající kotouč stíhám zvěčnit na jediném panoramatu a pak už jen pozorujeme, jak se postupně od obzoru po obzor barví červánky. Z Vápče, přesněji z jeho vrcholových vápencových skalisek ozdobených typickým křížem, je krásný kruhový výhled. Jako na dlani máme Hornou Porubu, v dálce se začínají rozsvěcovat první světla měst v údolí Váhu, který na západě odděluje toto pohoří od Bílých Karpat. Většinu obzoru ovšem zaplňuje spousta kopců a kopečků Strážovských vrchů.

Přirozeným lesem ke Strážovu

V oparu zalitém zlatým světlem vycházejícího slunce scházíme ráno do Kopčianské doliny, kde stojí pár domků osady Kopeč. Cesta se střídavě vine lukami a lesy, které se již krásně zbarvují. Vzhledem k nadmořským výškám mezi 300–1 200 m spadá většina území do dubovo-bukového a hlavně bukového stupně. Na rozdíl od většiny lesů českých i slovenských hor se zde zachovala téměř přirozená druhová skladba. V lese tedy míjíme různě pokroucené kmeny buků, v extrémnějších polohách (jako jsou sutě či zaříznutá, chladná horská údolí a strže) rostou javory a lípa malolistá. Naopak na nejsvětlejších a nejteplejších biotopech, především na loukách či jejich okrajích rostou duby. Z jehličnanů občas zahlédneme borovici lesní, která roste i na těch nejméně příznivých skalních stanovištích, a vzácně i tis. Ještě ve středověku šlo o relativně běžný druh, zdecimovaný holosečným hospodařením i těžbou unikátního dřeva. Smrkových porostů, vysazovaných uměle pro zvýšení výnosů, je tady minimum.

Cesta nás vede přes několik kopečků a vesnic směrem ke Strážovu, nejvyššímu bodu oblasti. Se svými 1 213 m n. m. převyšuje okolní krajinu opravdu výrazně a stoupání na vrchol je prudké i na zdejší poměry. Naštěstí nás již tolik netlačí čas, takže můžeme jít pohodovým tempem ve stínu lesa, kde mezi barevnými listy stromů jen občas probleskne bílé skalisko vrcholu Strážova. Konečně míjíme ukazatel Lúka pod Strážovem a za malou chvíli už stojíme na vrcholové kótě. Na rozdíl od Vápče, nestojí dvouramenný kříž přímo na nejvyšším bodu, ale o něco níž. Ani rozhled tady není do všech stran, ale i tak nám bere dech. Vzdálený jižní obzor lemuje hřeben Bílých Karpat v čele s Velkou Javořinou, dobře rozpoznatelný je i Vápeč a na vesnici Zliechov, ležící přímo pod horou, je pohled téměř letecký.

Od čápů až po výry

Pomalu se stmívá a lesem se začíná ozývat troubení jelenů. V lesích Strážovských vrchů ovšem nežije jen vysoká, ale i velké šelmy – správa CHKO každoročně monitoruje počty medvědů, vlků a rysů a podle jejich zjištění v oblasti žije i kočka divoká nebo vydra říční. Na zahlédnutí těchto zvířata je ale pro jejich ostražitost pramalá šance.

Mnohem snadněji zahlédnutelní jsou zástupci ptačí říše. Po nebi krouží ostříž lesní, poštolka obecná, krahujec obecný a relativně vzácně také orel skalní. Sídlí zde i sokol stěhovaví, pro nějž jsou zdejší skály optimálním biotopem. Přímo do znaku CHKO se dostal výr velký, místy hnízdí ve zdejších lesích čáp černý a i přes snahu ochranářů mizí v důsledku celkových změn krajiny a hospodaření v ní tetřev hlušec. V oblasti bylo napočítáno téměř dvacet druhů netopýrů zimujících zejména v jeskyních, které jsou jedním z charakteristických útvarů vápencové krajiny. Mimo ně zde ale narazíte i na různé vápencové věže, škrapy, závrty a další typické krasové tvary.

Země tisíce hor

Ze Strážova klesá cesta do obce Čičmany, která je známá velkou koncentrací tradiční lidové architektury – především malovanými roubenými stavbami – i dosud živými folklorními tradicemi. Troubení jelenů tady střídá práskání biče, které se jako výstřely nese údolím. My se ale tentokrát o život místních obyvatel příliš nezajímáme a vydáváme se dál po červené značce. Cesta míjí sjezdovku a neustálým stoupáním a klesáním se vine přes Javorinu (938 m n. m.), Priečnou (910 m n. m.), Čelo (1 016 m n. m.) a Homolku (1 073 m n. m.) až do Fačkovského sedla (802 m n. m.), které na severní hranici pohoří odděluje Strážovské vrchy od masivu Malé Fatry, respektive její jihozápadní části – pojmenované podle nejvyššího vrcholu (Veľké Lúky, 1 476 m n. m.) Lúčanská.

TIP: Duchové Bělověžského pralesa: Velcí a přesto zranitelní zubři evropští

Jako kamenný zub, viditelný již ze strání nad Čičmany, se nad sedlem tyčí první výspa Malé Fatry – Kľak. Dáváme tedy sbohem Strážovským vrchům a příkrými serpentinami začínáme stoupat na částečně odlesněný vrchol Reváně (1 205 m n. m.), odkud již na Kľak vede poměrně rovná hřebenovka. Nahoře, v nadmořské výšce 1 352 m, nás opět vítá dvouramenný kříž, od nějž se nám předkládá kruhový rozhled, který dokazuje, že Slovensko je opravdu zemí tisíců hor. Na západní straně je vidět celé pásmo hraničních hor s Českou republikou – Bílé Karpaty, Javorníky a Beskydy, na jihu kopcovitá krajina Strážovských vrchů, východní obzor lemuje hřeben Velké Fatry a v dáli na severozápadě se v posledních paprscích červenají Roháče i zubatá silueta Vysokých Tater v čele s charakteristickým Kriváněm.

Po až příliš větrné noci zakončené mlhavým ránem nám už jen zbývá sejít téměř tisíc výškových metrů úbočím Kľaku a dále údolím Suchého potoka do Fačkova. Tady naše několikadenní putování končí. Z naší paměti ale dojem z něj rozhodně hned tak nevymizí. Zejména v podzimním období, plném barev dubového lesa, ranních inverzních mlh a nočního troubení jelenů, jsou totiž Strážovské vrchy ideálním místem pro poměrně náročný, ale zároveň idylický výlet.

Létání mnohé lidi děsí, a některé dopravní společnosti proto dovolují vzít si s sebou nějakou „duševní podporu“, třeba domácího mazlíčka. Umělkyně Ventiko se nicméně nespokojila s kočkou ani psem a rozhodla se cestovat s pávem Dexterem.

TIP: V legínách ne! Zákaz vstupu na palubu letadla kvůli oblečení?

Její miláček však patří mezi okrasné „křiklouny“, kteří mohou dorůst až dvou metrů. Společnost United Airlines jí proto už v předletovém e-mailu opeřence na palubě zakázala, neboť by ostatní pasažéry rušil. Majitelka přesto ptáka na letiště vzala a zkusila s ním do letadla „proklouznout“. Samozřejmě skončila s ostudou a musela zůstat na zemi.   

Je známo, že hudba může mít zklidňující účinky, nebo naopak „nabudit“. Podle nedávné studie lze ovšem na seznam jejích přínosů zařadit i pozitivní vliv na kardiovaskulární systém. Vědci totiž zjistili, že muzika dokáže přímo podnítit fyziologické změny, jež upravují krevní tlak, srdeční frekvenci i dýchání. 

TIP: Hudba ovlivňuje naše utrácení v restauracích a obchodech

„Hudba vyvolává nepřetržitou, dynamickou a do jisté míry předvídatelnou změnu v kardiovaskulárním systému,“ potvrzuje vedoucí studie Luciano Bernardi. Univerzitní profesor z italské Pavie oslovil pro svůj výzkum 24 hudebních laiků a nechal jim pouštět pět různých klasických skladeb od Bacha po Pucciniho. Ukázalo se, že pokud kompozice gradovala, dobrovolníkům se zužovaly cévy a zvyšoval tlak, srdeční frekvence i dýchání. Opačný proces pak nastal, když melodie zpomalovala a slábla až do ticha. Jisté fráze a rytmy slavných Verdiho árií také způsobovaly, že se tepová frekvence účastníků s hudbou synchronizovala. Podle Bernardiho bychom mohli zmíněný fakt využít při léčbě některých nemocí srdce, například stavů po mrtvici.

Je prosinec roku 1492 a na palubě lodi La Pinta mířící zpátky do Španělska vládne uvolněná atmosféra. Nová cesta do Indie byla objevena a člen posádky Rodrigo de Jeréz využije poklidného okamžiku k tomu, aby vyzkoušel jednu „indickou“ novinku. Smotá několik širokých sušených listů podivné byliny, namačká je do podlouhlé duté dřevěné trubice a na jednom konci zapálí. Zhluboka nasaje unikající kouř do plic a s výrazem uspokojení jej po chvíli v obláčku dýmu vyfoukne.

Chlubit se nevyplácí

Co je to za podivný nápad? Jeréz, první historicky doložený evropský kuřák tabáku si počíná přesně podle instrukcí lodního tlumočníka Louise de Torrese. Ten byl přímým svědkem zmíněného podivného rituálu na San Salvadoru, kde si takto na tabáku pochutnávali indiáni z kmene Guanahani. I on si záhy potáhne. Ke smůle obou zmíněných pánů si ale jejich zábavy všimne Pedro de Gutierrez, vrchní stevard. A je vzteky bez sebe.

TIP: Odvrácená strana slavného mořeplavce: Kolumbe, táhni domů!

„Rozdělávat oheň na palubě? Chcete nás všechny poslat ke dnu?“  Než se oba výtečníci vzpamatují, vyplatí jim dráb šedesát ran provazem na holá záda. A to ještě mohou být rádi, že je kapitán Kolumbus nenechal hodit přes palubu. I slavný mořeplavec si dobře uvědomuje, jak těžké je udržet morálku na lodi poté, co splní cíl plavby. Nejvíc nehod se vždycky stává na cestě k domovu a z nepozornosti. Jeréz i Torres se z vězení v podpalubí dostanou až v Lisabonu.

De Jeréz byl mimochodem také prvním evropským kuřákem, kterého jeho zlozvyk stál život. Dýmku i váček s tabákem propašoval na pevninu a pochlubil se vyfukováním kouře v námořnické krčmě. Chyba, až moc lidem připomínal ďábla. Skončil u inkvizičního stolce a poté i na hranici. Z prvníhokuřáka se na dlouhou dobu stane i poslední.

Tahle země není pro kuřáky

Vzhledem k ostrému přístupu katolické církve vůči kuřákům se podobných experimentů zdrží i Robert Pane. Ten doprovázel Kolumba při druhé cestě do zámořských kolonií a v učeném pojednání zmínil i rituál požívání tabáku. „Tento a mnoho dalších barbarských zvyků jen dokládá primitivnost tvorů, kteří se nikdy nestanou lidmi, pokud nepřijmou Krista.“  Kouření Evropany udivuje. Domů o něm roku 1518 píše Juan de Grijalva z Yucatánu, o rok později jej do deníku zaznamená i dobyvatel Hernando Cortés a v roce 1530 hned dva druhy pro „vědu“ popíše misionář Bernardido de Sahagun. Jenže conquistadoři pasou po zlatě a pramálo je trápí libůstky indiánů. Rostliny tabáku tak dál zajímají jen pár botaniků a herbaristů.

Podobně neslavně si vede lehce omamné sušené listí u anglického dvora. Mořeplavec sir Walter Raleigh skládá roku 1586 k nohám královny Alžbety I. ty nejnemožnější dary. Neveze sice tolik očekávané koření, ale náklad zlata a spoustu podivných jedlých rostlin: kulaté žlutomasé tvrdé brambory rostoucí v hlíně či v šustivém listí obalené klasykukuřice. „A dál už nic?“  ptá se rozmrzelá královna prvníholodivoda Velké Británie. „Snad jen… zvláštní dýmkové koření.“ 

Alžběta zkusmo ze zapálené trubičky potáhne. Experiment ale skončí katastrofou: královna zezelená, začne se dávit a v záchvatu těžkého kašle vyplivne první dovezenou dýmku na podlahu.

Tabák je Ďáblovo lejno!

Co na tom, že španělský medik Monardes ze Sevilly popisuje hned 36 nemocí, které s pomocí zázračného listí tabáku vyléčil. Nikdo mu moc nevěří. Pokusům s pálením tabáku učiní přítrž i sám papež Urban VIII. Roku 1624 vydává bulu, kterou kouření zakazuje. „Ohavným smradům pekelným kdo se oddává, kdo hubí v sobě kouřem věčnou Duši.“  Kdo neuposlechne nařízení vatikánského stolce, může a bude bez milosti z církve exkomunikován.

TIP: Povinné kouření na školách: Nekuřákům hrozil v 17. století pořádný výprask

A jinde? V Rusku by vás za kouření na veřejnosti podle zákona vykastrovali a třeba v Persii či Turecku za ně hrozil trest smrti. Co kdyby ani později tabák lidem nezachutnal? Změnil by se snad svět k lepšímu? Jak by se žilo na světě bez kuřáků a nikotinu?

Když chtějí v továrně Levi Strauss & Co. vyrobit pečlivě obnošené džínsy, není to jen tak. Jde o komplikovaný proces s 18 až 20 kroky. Dělník stihne dvoje až troje džínsy za hodinu a pracuje při tom se spoustou různých chemikálií.

Firma se proto chystá spustit nový program Project F.L.X., který přináší do výroby obnošených džínsů pozoruhodnou novinku, laserovou technologii řízenou počítačem. Systém je ve fázi testů, ve výrobě by se měl objevit v roce 2020.

TIP: Nejstarší džíny na světě? V Peru objevili 6 tisíc let starou látku barvenou indigem

Celý proces teď zabere pouhých 90 sekund a využívá daleko méně chemikálií. To je příjemné jak pro finanční náklady, tak i pro zaměstnance společnosti. Velkou výhodou je i to, že zavádění nových designů pro džínsy se teď zkrátí z přibližně šesti měsíců na týdny nebo dokonce jen dny.

Potřeba poskytnout výsadkářům vozidlo, které by bylo možné shodit na padáku, vedla ve Velké Británii v roce 1942 k vývoji jednostopého vozidla, jehož výrobu zahájila společnost Excelsior Motor Company v Birminghamu ve spolupráci se SOE (Special Operations Executive). Cílem bylo vytvořit dopravní prostředek, díky kterému se parašutista vysazený za nepřátelskou linií rychle dostane z nebezpečné oblasti. Díky jeho hmotnosti pouhých 32 kg (bez paliva) se jednalo o nejmenší motocykl britské armády.

Výkonný kostitřas

Na jednu nádrž mohl ujet až 140 km. Řídítka a sedačka se daly snadno sklopit, takže stroj mohl být uložen do výsadkářského kontejneru. Motocykly byly použity například při operaci Market Garden, ale využila je i britská námořní pěchota při vylodění v Normandii. Používali je také agenti vysílaní na okupovaná území a uplatnily se i v malajské džungli.

K nevýhodám malého motocyklu patřila absence reflektoru, což omezovalo jeho použití na denní dobu. Kvůli rozdílné hmotnosti plně vyzbrojených parašutistů a kontejnerů s motorkami se často stávalo, že při shozu vítr zanesl motorky do jiného místa než výsadkáře.

Chybějící pérování pak činilo jízdu v náročném terénu velmi nepříjemnou až nesnesitelnou. Využití velkých dopravních kluzáků, které unesly klasické motocykly i malé automobily, pak znamenalo pro tyto netradiční dopravní prostředky ústup ze slávy, ne však jejich konec. Celkem jich byly do roku 1945 vyrobeny téměř čtyři tisíce. Po válce se zbylé kusy uplatnily v civilním sektoru, vyvážely se především do USA.

Sifaka zlatokorunkatý neboli Tattersallův (Propithecus tattersalli) byl paleoantropologem Ianem Tattersallem pozorován již v roce 1974. Vědecky byl ovšem formálně popsán až roku 1988, takže se dá bez přehánění říct, že byl pro vědu objeven relativně nedávno.

Scvrkávající se domov

Sifakové zlatokorunkatí obývají odlehlé oblasti na severovýchodě Madagaskaru mezi řekami Loky a Manambato. Celková rozloha tohoto regionu nepřesahuje 2 450 km², tedy o něco méně než je rozloha Libereckého kraje.

Jedná se o lidmi zdevastovanou krajinu, v níž dnes odolává jen několik desítek izolovaných fragmentů lesních porostů. V těchto opadavých a poloopadavých suchých lesích přebývají vzácní sifakové, jejichž životní prostor se stále zmenšuje. Zbytky lesů jsou totiž dále ohrožovány kácením stromů a následným vypalováním, kterým si místní obyvatelé obstarávají půdu k zemědělským účelům.

Predátoři lidští a zvířecí

Kromě kácení lesů vedl ke ztrátě přirozeného prostředí této poloopice z nadčeledi lemurů také objev nalezišť zlata a jeho těžba v regionu. Hledači drahého kovu tady převracejí les doslova naruby a země je poseta děrami o průměru a hloubce až několika metrů. Jako by to samo o sobě nestačilo, zlatokopové a vesničané ještě stále loví sifaky jako potravu.

Politická nestabilita v zemi v roce 2009 přispěla rovněž k rozmachu pytlačení a mnoho zvířat bylo prodáno do místních restaurací jako delikatesa. Kromě člověka je predátorem také největší madagaskarská šelma fosa (Cryptoproxa ferox) a dravý pták jestřábec madagaskarský (Polyboroides radiatus).

Společenští býložravci

Sifakové zlatokorunkatí patří mezi menší druhy sifaků. Od hlavy ke špičce ocasu měří 87–94 cm, z čehož 42–47 cm tvoří ocas. Vážit mohou zhruba 3,5 kilogramu. Jejich výrazným poznávacím znamením je krémově bílá srst s typickou oranžovo-zlatou „korunkou“ na hlavě. Rovněž ramena, horní část paží, hruď a stehna mohou být naoranžovělé. Obličej je černý, oči jasně oranžové, na koncích uší mají zvířata drobné štětinky.

Dlouhé silné končetiny umožňují sifakům až několikametrové skoky ze stromu na strom. Žijí ve skupinkách od tří do deseti jedinců, přičemž každá skupinka potřebuje k uživení oblast o rozloze přibližně deseti hektarů, a to v nadmořské výšce nepřekračující 500 metrů. Tato krásná zvířata spí v noci vysoko v korunách stromů a přes den si obstarávají potravu, kterou tvoří semena, listy, výhonky, nezralé ovoce a květiny. V období sucha (duben až listopad) nepohrdnou ani kůrou stromů. Při hledání potravy mohou denně urazit 400 až 1 200 metrů, více pak v období sucha, kdy je jídla nedostatek.

Konečně pod ochranou

Na konci ledna přichází krátké období páření, během něhož se samci mohou dočasně přesunovat i do sousedících skupin. Samice mívají mláďata jednou za dva roky, nejdříve však ve dvou až třech letech věku. Mladí sifakové přicházejí na svět v červenci až srpnu a po narození mají jen velmi řídkou srst. Zpočátku se přidržují na matčině břiše, později na zádech. V prosinci již matky striktně odmítají jakékoli snahy svých potomků o získání mateřského mléka. Mláďata jsou od tohoto okamžiku zcela odkázána na běžnou potravu a během jediného roku naberou 70 % hmotnosti dospělého jedince.

TIP: Baobaby – Pozapomenutí králové sucha

Aktuálně je velikost populace sifaků zlatokorunkatých odhadována na šest až deset tisíc jedinců, žijících v několika vzájemně izolovaných lesích. Teprve od června roku 2005 je oblast o rozloze zhruba 570 km², na níž se sifakové vyskytují, oficiálně označena jako chráněné území. Od roku 2008 je Sifaka Tattersallův klasifikován jako ohrožený druh.