Lidské tělo je nastaveno tak, aby fungovalo ve dvou režimech – ve fázi bdění a ve fázi spánku. Když je vzhůru, mozek produkuje toxické proteiny ze svých nervových buněk (neuronů). Odbourávat tyto škodlivé látky dovede pouze ve spánku. Pokud jej k jejich zničení nedostane dostatek času, toxické proteiny dál zůstávají v mozkových buňkách a způsobují pomalu, ale jistě zkázu. Výrazně omezují schopnost soustředit se a přemýšlet. Tento fakt neporazí ani velké množství kofeinu.

Nedostatek spánku zhoršuje celkovou funkci mozku. Zpomaluje zpracovávání informací, řešení problémů, ničí kreativitu. Naproti tomu stoupá hladina stresu a intenzita emočních reakcí. Pokud je doba bdělosti příliš dlouhá, mozek si vypomáhá dočasným odpočinkem jednotlivých druhů neuronů. Není to přímo spánek, ale tento stav mu je velmi podobný. Odpočívající buňky nepracují tak, jak mají, a člověk si například nezapamatuje informaci, kterou slyší, splete se v početních příkladech nebo nevidí věc, kterou hledá, protože potřebné neurony, jež mají danou věc na starosti, právě odpočívají.  

Málo spánku

Potřeba spánku je individuální záležitost. Přesto platí, že dospělý zdravý člověk by měl spát přibližně 8 hodin denně. Někdo potřebuje o hodinu více, jinému stačí o dvě hodiny méně. Ještě před padesáti lety spali lidé v průměru o hodinu déle než teď. Před patnácti lety to bylo o 20 minut déle. S postupující dobou spíme stále méně. Našemu organismu ale ztracené hodiny chybí.

Biologové v Pensylvánii testovali skupinu dobrovolníků. Čtrnáct dní po sobě je ochuzovali o 1 až 2 hodiny spánku. Porovnali potom inteligenční a psychické testy účastníků experimentu. Nedostatek spánku měl na jejich výkon zcela zničující efekt. Výsledky byly srovnatelné s těmi, kdo nespali dvě noci po sobě. Vědci navíc objevili další poznatek – lidé nejsou schopní odhadnout, jak moc jim spánek schází, a netuší, že jsou ospalí. Většina testovaných osob i po týdnu spánkové deprivace tvrdila, že se cítí úplně normálně a necítí žádné důsledky kratšího spánku. 

Nemoci z nedostatku spánku

Spánek je pro život absolutně nezbytný. Podporuje obnovu tkání, růst, regeneraci paměti a schopnost učení. Při nedostatku spánku roste v krvi hladina hormonu kortizolu. Ten odpovídá za rovnováhu vnitřního prostředí lidského těla. Pokud je jeho hladina v krvi dlouhodobě vysoká, způsobuje nemalé zdravotní problémy. Typický projev je trvale vysoký krevní tlak, snižování hustoty kostní hmoty a následný rozvoj osteoporózy. Zvyšuje také produkci žaludečních kyselin. Ta má za následek nadměrné překyselení žaludku, což při dlouhodobém stavu vede k rozvoji vředu a v horším případě až ke vzniku nádoru. Zapříčiňuje ztrátu elasticity kůže a podporuje všeobecné stárnutí.

Nedostatečný spánek také souvisí se změnami hladin hormonů leptinu a ghrelinu, jež regulují pocit hladu. Leptin snižuje pocit hladu a po nedostatečném spánku jeho množství klesá. Naopak ghrelin, který pocit hladu zvyšuje, beze spánku stoupá. Tím vzniká větší chuť k jídlu a roste sklon k obezitě. Především jde totiž o chuť na energeticky bohaté potraviny s vysokým obsahem sacharidů.

Spánkový deficit je spojen také s vyšším rizikem pracovních úrazů. Energii pozbytou nedostatkem spánku není možné doplnit jídlem. Tělo potravu přijímá k udržení životních funkcí, ale síla a vitalita se přesto vytrácí. Klesá také zájem o sexuální aktivity a u mužů vede spánkový deficit velmi brzy k problémům s erekcí. Dlouhodobý nedostatek spánku patří také mezi rizikové faktory vzniku rakovinného bujení. Při dlouhodobé spánkové deprivaci dochází dokonce k halucinacím.

Příčiny spánkové deprivace

Nedostatek spánku může mít několik příčin. Je důležité si uvědomit, který z vlivů náš spánek ruší. Vnitřní příčinou je v dnešní době většinou stres. Poruchy rytmu spánku jsou daleko častější v rozvinutých zemích. Objevuje se totiž pocit, že spánek je ztráta času, že nám nedovolí využít náš skutečný potenciál a brání nám v  kariéře. Ale mezi příčiny špatného spaní patří i bolest, svědění, psychická nebo jiná nemoc. Vnějšími vlivy jsou nevhodný životní styl, nedostatek fyzické aktivity během dne, opakované zdřímnutí přes den, případně špatný vliv prostředí – hluk, horko, světlo při usínání a spaní.

Směnný provoz je nejčastější příčinnou spánkové poruchy v důsledku narušení biologického rytmu. U poloviny pracovníků směnného provozu jsou pozorovány přechodné poruchy usínání a celistvosti spánku. Psychický stav člověka je v úzkém vztahu s kvalitou spánku. Ale právě i naopak – kvalitu spánku můžeme považovat za „odraz“ duševního stavu jedince. Pokud jsou delší dobu narušovány přirozené biorytmy a spánku je málo, vznikne problém s nespavostí, který je třeba odstranit. 

Léky na spaní

Zdánlivě nejjednodušším řešením špatného spaní jsou léky proti nespavosti. Nejčastěji se užívají hypnotika nebo benzodiazepiny. Hypnotika působí tlumivě na nervové buňky mozku. Odstraňují úzkost a utlumují celý organismus. Většinou jsou již bez barbiturátů, na které dříve vznikala závislost. Benzodiazepiny urychlují usínání, snižují počet nočních probuzení a prodlužují celkovou dobu spánku. Prodlužují však celkovou dobu lehkého spánku. Jejich účinky mohou přetrvávat i přes den a člověk se může po jejich užití cítit v útlumu i během dne. Na tento druh léků také vzniká závislost, i když riziko není tak velké jako u předchozích hypnotik s barbituráty.

Nejpřijatelnějším druhem chemicky vyráběných léků na spaní jsou melatoninová hypnotika. Melatonin je hormon produkovaný přirozeně šišinkou v mozku. Reguluje spánek. Ve vyšším věku jeho snížená produkce může zapříčiňovat zhoršený spánek. Díky tomu, že se melatonin přirozeně v organismu tvoří, není pro něj toxický a je bezpečný i při dlouhodobém užívání. Melatoninová hypnotika nezpůsobují útlum dechového centra, svalovou slabost, neovlivňují pohybové funkce a nemají vliv na žádné jiné funkce organismu ani na paměť. Nevyvolávají ospalost následující den a hlavně nezpůsobují závislost.

Díky přirozenému mechanismu účinku přesně kopírují průběh zdravého spánku. Jejich podání přináší plně zotavující spánek, což se následující den projeví příjemným pocitem odpočinutí si. U lidí trpících nespavostí významně zvyšují kvalitu života. Krátkodobého užívání jakýchkoli léků na spaní se není třeba bát. Přinesou odpočinek, zbaví strachu z nespavosti a nevyspání a i po vysazení léku je možné v osvěžujícím spánku pokračovat.

Fáze spánku

Fáze bdění se nazývají beta a alfa, fáze spánku jsou REM, théta a delta. Fáze beta je stav plné bdělosti. Fáze alfa nastává, když člověk „vypne“, uvolní se, zavře oči a na nic konkrétního se nesoustředí. Fáze alfa přechází plynule ve snovou fázi REM, po níž následují relativně hluboký (théta) a hluboký spánek (delta). Fáze delta a REM se v průběhu spánku střídají po cca 90 minutových intervalech.

TIP: Jak „mluví“ spánek: Co prozradí poloha při spaní?

Největší spánkový deficit odbourává lidské tělo už v první fázi REM, která trvá pouhých 5 minut. Jinými slovy všechen myšlenkový „odpad“ za poslední den, který je potřeba utřídit, zvládne mozek „uklidit“ v prvních minutách spánku. Když se člověk probudí z krátkého spánku dříve, než upadne do hlubokého spánku, načerpá energii i na pár hodin a zároveň zamezí známému pocitu rozlámanosti, který přijde, když je člověk násilím probuzen z hlubokého spánku. Proto funguje krátký odpočinek během dne jako restart, když chybí dostatek kvalitního nočního spánku.

Když se řekne Island, může si člověk představit opravdu nejrůznější přírodní scenérie – dramatické sopečné pouště, barevné hory, ledovce, vodopády, sopky i bahenní sopky, horké prameny, gejzíry, hluboké fjordy, různobarevné pláže, ale také třeba největší světovou kolonii papuchalků. Na Islandu, který je zhruba o třetinu větší než Česká republika, přitom žije pouhých 300 000 obyvatel. Převážná část z nich má domov na jihozápadě ostrova v okolí hlavního města Reykjavíku a vnitrozemí zůstává úplně pusté. Otevírá se tak obrovský prostor nespoutané divočině.

Hranice mezi kontinenty

Vznik Islandu je spojen s pohybem kontinentálních desek. Vlivem odsunu Severní Ameriky od Evropy dochází k pomalému rozpínání Atlantského oceánu a tento pohyb kontinentů vedl k tomu, že se před 65 miliony lety začalo na dně oceánu formovat nejdelší horské pásmo planety – Středoatlantský hřbet. Island je nejvýraznějším místem, kde se část tohoto pohoří dostala až nad mořskou hladinu. Nachází se přímo na rozhraní dvou litosférických desek a díky této poloze je pro něj typická vysoká vulkanická činnost.

Rychlost rozestupování se pohybuje řádově v milimetrech za rok, nicméně během velké sopečné erupce či zemětřesení může rázově poskočit i o několik centimetrů. Rozpínání Islandu je názorně patrné v Národním parku Thingvellir, kde se vlivem pohybů v riftové zóně vytvořily desítky metrů široké i hluboké praskliny. S trochou nadsázky se dá říct, že dramaticky působící trhliny jsou hranicí mezi Evropou a Amerikou. V tektonické proláklině zde vzniklo i největší islandské jezero Thingvallavatn. Vodní plocha o rozloze 84 km² umožňuje nejen rybaření, ale také potápění, které je zde velmi populární. Vždyť kde jinde na světě je možné plavat v trhlině s průzračnou vodou mezi dvěma kontinenty?

Oheň a led vedle sebe

O Islandu se říká, že je zemí ohně a ledu přičemž oba prvky jsou zde zastoupeny opravdu bohatě. Na ostrově se nachází více než 30 aktivních vulkánů, nicméně k nové erupci může dojít téměř kdekoli podél riftového pásma. Zřejmě nejznámější islandskou sopkou je Hekla, která naposledy vybuchla v roce 2000. V nedávné minulosti se ale nejvíc proslavil Eyjafjallajökull, který v roce 2010 zablokoval mrakem sopečného popela téměř celý letový prostor nad Evropou. Dal tak světu výstrahu a upozornil na nepřipravenost společnosti na podobné přírodní události. Na Islandu se totiž nachází daleko větší sopky než je Eyjafjallajökull a jejich erupce v historii běžně dosahovaly mnohem výraznějších rozměrů. Jmenovat je možné vulkány Katla, Krafla, Askja či Grímsvötn. Poslední z nich se nachází pod největším islandským ledovcem Vatnajökull.

Ledem je v současnosti pokryta více než desetina Islandu. Vedle Vatnajökullu jsou dalšími velkými ledovci Langjökull, Hofsjökull nebo Mýrdalsjökull, který přikrývá obávanou sopku Katla. Kombinace ohně a ledu vytváří specifickou hrozbu. Výbuchem sopky pod ledovcem dochází k velmi rychlému tání ledu a následným povodním s extrémními průtoky vody, jež jsou na Islandu nazývány Jökulhlaup. Jako jeden příklad za všechny lze uvést událost z roku 1996, kdy erupce vulkánu Grímsvötn vyvolala povodeň o intenzitě přes 45 000 m³ za sekundu, což odpovídá přibližně průtoku obří africké řeky Kongo. Naštěstí se tato vodní masa prohnala neobydlenou krajinou a došlo pouze ke škodám na dopravní infrastruktuře.

Největší známá islandská erupce se odehrála v roce 1783, kdy sopka Laki během osmi měsíců vychrlila téměř 15 km³ lávy a obrovské množství plynů. Přímým důsledkem byla smrt minimálně čtvrtiny tehdejší islandské populace a více než poloviny veškerého dobytka. Šlo o katastrofu takových rozměrů, že je jí přisuzována i dočasná změna klimatu nad Evropou, která způsobila hladomory v letech následujících po erupci.

Horké lázně a gejzíry

Mimo samotnou dramatickou sopečnou krajinu, kterou erupce sopek na Islandu vytvořily, je pro ostrov typická i vysoká koncentrace výskytu tzv. postvulkanických jevů. Na severu ostrova je dobře známá „ďáblova kuchyně“ Námafjall, kde uprostřed 6–8 metrů širokých kráterů probublává vroucí bahno se zápachem síry. V jižní části najdete podobné útvary např. v „údolí horké řeky“ u obce Hveragerdi nebo více ve vnitrozemí se nachází známá lokalita Hveravellir. Také v oblasti barevných Duhových hor u Landmannalaugaru vám často bude vřít země doslova pod nohama.

Po celé ploše ostrova jsou v krajině rozesety termální horké prameny. Na několika lokalitách se zde dá vychutnat koupel v nijak člověkem neupravených a zcela přírodních lázních. Využití geotermálně ohřívané vody na Islandu nezná mezí a skoro každá vesnice má koupaliště s horkou vodou. Geotermální energie se na Islandu využívá také k výrobě elektřiny, vytápění domácností ale i skleníků, a dokonce i k vyhřívání chodníků na hlavní třídě v Reykjavíku.

TIP: Proč teď Island vypadá jako Mordor

Mezi výrazné postvulkanické jevy bezesporu patří i gejzíry, v prvé řadě praotec všech gejzírů světa Geysir, který dal tomuto přírodnímu jevu jméno. Geysir svého času vyvrhoval vodu až přes 60 metrů vysoko, ale dnes již bohužel není aktivní. K jeho erupcím dochází už jen sporadicky, jako tomu bylo například během velkého zemětřesení v roce 2000. Nedaleko od Geysiru ve stejném geotermálním poli se ovšem nachází ještě jeden gejzír, a to Strokkur. Menší kolega sice chrlí vroucí vodu „jen“ do výšky 20 až 30 metrů, ale zato pravidelně s intervalem pouze několika minut. A někdy i opakovaně za sebou. Mezi jednotlivými explozemi je gejzír klidné jezírko. Těsně před výbuchem hladina několikrát „zapumpuje“ a pak už se z podzemí rychle valí obrovská bublina plynů, která tlačí celou masu vody vzhůru. V ten moment voda tryská vysoko nad hlavy všech přihlížejících.

Hřmící tvůrci duhy

Island je nejen zemí vody tryskající vzhůru, ale rovněž zemí vodopádů. I pro jejich výskyt jsou tady ideální podmínky. Geologicky mladá krajina je plná zlomů a terénních nerovností a řeky mají dostatek vody, která zdejším vodopádům dodává na majestátnosti a dramatičnosti. Mezi nejznámější a nejhezčí vodopády patří například 60 metrů vysoký Skogafoss, dále Seljalandsfoss, u kterého lze padající proud vody obejít kolem dokola, „božský“ Godafoss, neuvěřitelně pravidelný Dynjandi anebo z podzemí vytékající Hraunfossar. Za vodopád s největším průtokem v Evropě je považován Dettifoss, jehož kaňonem v závislosti na roční době protéká až několikanásobně více vody než pražskou Vltavou. S výškou 196 metrů je nejvyšším islandským vodopádem Glymur.

Za zmínku v každém případě stojí i „Zlatý vodopád“ Gullfoss – hřmící dvoustupňový obr, který se z třicetimetrové výšky valí do kaňonu řeky Hvítá. Stejně jako nad ostatními islandskými vodopády, i nad Gullfossem se za slunného dne tvoří krásná duha.

Ryby, ptáci i savci

Island není bohatý jen na krásy neživé přírody. V prvé řadě se v islandských vodách nacházejí bohatá loviště ryb, ale bohužel zde také pokračuje ve světě tolik nepopulární lov velryb. Mimo vodní říši ožívá přes léto Island díky rozmanitému ptactvu, které sem přilétá hnízdit. Mezi významnou ornitologickou lokalitu patří například mělké „komáří jezero“ Mývatn na severu země. Velkou atrakcí Islandu jsou barevní papuchalci, kteří zde hnízdí v podzemních norách vyhloubených v travnatých vršcích vysokých útesů.

Papuchalci vytvářejí na Islandu nejpočetnější kolonii na světě a mezi vyhlášené lokality pro jejich pozorování patří například útesy Dyrhólaey na jihu anebo několik set metrů vysoké útesy Látrabjarg v oblasti Západních fjordů. V příbřežních vodách lze také často spatřit tuleně nebo právě velrybu. V oblasti hlubokých fjordů na východě Islandu se okolo silnic často pasou stáda v minulosti introdukovaných sobů a s trochou štěstí lze spatřit i polární lišku.

Barvy zimní noci

Návštěvníky z kontinentální Evropy často na Islandu zaráží téměř naprostá absence lesů. Chráněná údolí řek byla dříve hustě zalesněná, jenže zdejší zejména březové a vrbové lesy charakteru lesotundry již dávno vzaly za své během éry Vikingů. V současnosti je výrazně zalesněno například okolí Reykjavíku či sever země u jezera Lagarfljót. Zbytky původního zalesnění najdeme například v dech beroucím údolí Thórsmörk, nebo na území NP Skaftafell, při úpatí největšího islandského ledovce Vatnajökull. Během léta zde v lesích dokonce rostou houby.

TIP: Kanadský národní park Banff: Barvy javorového listu

Většina turistů se na Island vydává právě během krátkého arktického léta. Objet ostrov po hlavní okružní silnici kolem dokola je sice krásný zážitek, ale je srovnatelný s návštěvou slavné galerie, kde v zástupu dalších turistů všichni obdivují jen lehce přístupné atrakce. Opravdu temné a dramatické, pro Island tolik typické scenérie objevíte spíše při výletech terénním autem do vnitrozemí, nebo ještě lépe pěšky s batohem na zádech vstříc islandské divočině na některém z více či méně populárních treků. Island sice leží jižně od polárního kruhu, přesto se zde dá mluvit o výskytu polární noci, neboť během zimy se den zkracuje jen na 2 až 3 hodiny. Během dlouhé zimy tančí po nocích na obloze nad zasněženými horami fascinující polární záře, která znovu připomíná, že Island není jen černý a pustý. Je barevný a krásný.

Konec první světové války předznamenal začátek nové dějinné epochy. Nebyl to ale jen čas radostných setkání, návratu vojáků z fronty a hrdosti z nově nabyté svobody po vyhlášení Československa. Byly to i okamžiky sčítání ztrát a hledání schůdných cest pro existenci novorozeného státního útvaru. Národní i mezinárodní politika se vždy točila kolem peněz, a prakticky celá éra První republiky byla sledem hospodářských, měnových, pozemkových a sociálních reforem. Pro občany znamenaly tyto změny a zásahy jen další nejistoty. Důvěru v mladý stát navíc silně poznamenala globální ekonomická krize let třicátých. Rozhodně se tedy nedá prohlásit: „Za Masaryka bylo vždycky líp.“

Když skončila válka…

… a dozněly výstřely, bylo zapotřebí konsolidovat nový stát. Došlo na dočasné uzavření hranic, měnovou reformu. Pro Československo dopadla situace relativně dobře: na našem území se totiž nacházelo 70-80 % průmyslových podniků celého starého Rakousko-Uherska. Možná nám chyběl vstupní kapitál, ale nikoliv výrobní prostředky. Horší to už bylo s pracovními silami. Těsně po válce vyskočil počet nezaměstnaných na 228 000. Přesně tolik přišlo o práci v důsledku neplatnosti válečných objednávek. Konzervy, vojenské uniformy nebo zbraně už nebylo zapotřebí vyrábět masově.

Kvůli odtržení od monarchie došlo navíc ke zpřetrhání obchodních svazků s Rakouskem, Maďarskem a částečně i s Německem. Těžký zásah utrpěl zejména hutní a strojírenský průmysl, ale nezaměstnanost se dál šířila jako lavina napříč celým pracovním trhem. Kromě lidí bez práce tu bylo 210 000 válečných invalidů, kteří potřebovali péči. A stále tu chybělo 385 000 párů mladých a silných rukou mužů, kteří na válečných frontách padli.

Kolik váží koruna?

Kdo čekal okamžitou změnu k lepšímu, musel patrně v počátcích První republiky zažívat hořké zklamání. V porovnání s rokem před válkou činily v létě 1919 dělnické mzdy jen 37,4 %! Cena zboží přitom neklesala, naopak – byla často až o 90 % vyšší. Docházelo přitom k paradoxní situaci: nebylo pracovních sil, a přitom panovala nezaměstnanost.

Muži i ženy se hlásili prakticky k jakémukoliv zaměstnání, ale ne vždy pochodili. Prodejci zboží museli vyrovnávat nedostatečné zisky vyšší cenou, čímž opět klesala schopnost prodat. Československo ale bludný kruh ekonomické krize díky výhodným půjčkám ze zahraničí prorazilo a do dvacátých let už vstupovalo jako relativně stabilní země, počítaná do první světové dvacítky. 

Nůžky se rozevírají

Poválečné období chaosu vystřídala „stabilita a prosperita“ let dvacátých. Ve světě jsme byli považováni za desátou ekonomicky nejsilnější zemi! Jenže Československo nepatřilo, pokud šlo o výdělky jednotlivců, mezi právě rovnostářské státy. V podstatě se s každým dalším rokem existence republiky více rozevíraly nůžky mezi nejbohatšími a nejchudšími. Chtělo se to umět narodit: pokud do sociálně slabší rodiny, tak vás pravděpodobně ani ta největší píle nevynesla na vrchol. A z potomků prozíravě investujících boháčů se zatím stávali jen větší boháči.

Sláva a lesk dvacátých let, jak nám je dodnes připomínají klasické černobílé filmy z Barrandova, byl světem vyvolených. Snad proto byly tolik oblíbené. Normální lidé u nich mohli snít o životě ve vyšší společnosti. Průměrný dělník vydělával pětistovku měsíčně, a nebyl s to uživit rodinu. První republika byla také z hlediska zaměstnanosti rozvrstvena geograficky – v Praze bylo lépe a vydělávalo se více, než na Podkarpatské Rusi, kde panovala bída a hlad.

Zaměstnanecká pozitiva? Ticho po pěšině

V letech 1918-1920 byly vydány různé předpisy: o práci dětí, žen, o placené dovolené, o ochraně minimálních mezd či kolektivních smlouvách. Například po roce práce máte nárok na šest dnů dovolené, a po patnácti letech si už můžete dovolit každý rok osm volných dní. Ženy a děti do 16 let už nesmí vykonávat noční práce. U čtrnáctiletých byl stanoven maximální hodinový práh počtu hodin, které mohou pracovat, a zakázána byla práce dětí pod deset let věku. Respektive, mohly být zaměstnány „jen“ u lehkých pracích v zemědělství a domácnosti. Co to ale znamenalo v praxi? Že strusku od uhlí na haldě v Ostravě pořád přebíraly malé děti, jen koše s nasbíraným uhlím za ně odevzdaly jejich matky.

Typickým příkladem byla i práce nezletilých učňů: dvě třetiny dne se „vzdělávali“ prací, třetinu pak odváděli dílo svému mistrovi. V konečném důsledku tak ale odpracovali až 84 hodin týdně. I když nikdo neměl oficiálně pracovat déle než 48 hodin týdně, a termín přesčas byl ještě neznámý, pracovalo se často mnohem déle. Protože i ta nejtěžší a nejnepříjemnější práce byla lepší, než být nezaměstnaným. Těžko si stěžovat na nadřízené, když můžete dostat výpověď „na hodinu“, a na ulicích postávají desítky lidí bez práce.

Konzervativní zastánci starých pořádků, kteří by za První republiky nejraději viděli ženu jen u plotny a kolem ratolestí, s nelibostí nesli jejich pracovní emancipaci. Ale neuvědomovali si už, že bez řádně zaměstnaných žen už nebylo ve dvacátých letech možné rodinu uživit.

Kolik si vydělal horník

Horník z Kladna mohl v roce 1919 domů přinést měsíčně až 600 korun. Musel to být ale zatraceně dobrý havíř, protože byl placen od váhy narubaného uhlí. Pokud bylo nosné ložisko slabé, nebo pracoval pomaleji, jeho odměna byla poloviční. Menší peníze také přinesli ti, kteří fárali do šachty, ale jen pomáhali: vyváželi materiál a hlušinu. Jejich odměna za měsíc osmihodinových prací činila jen kolem 150 korun. I proto se musela zapojit celá rodina: paběrkování na haldě totiž mohlo přinést ženě desetikorunu za den, a jejím dětem po pětikoruně. Celo-rodinný měsíční výdělek pak činil kolem jednoho tisíce korun.

O deset let později, před nástupem krize, byla situace o něco lepší: na šachtě jste si mohli vydělat v průměru kolem 940 korun, zkušený předák kolem 1200. Jenže už bez oficiálně zakázaného dětského výdělku.

V konečném důsledku tak rodina hospodařila pořád s těmi samými penězi. Horník navíc musel s každým sestupem do podzemí počítat s rizikem, že na povrch už vystoupit nemusí, a že z něj pracovní úraz může udělat nezaměstnaného mrzáka.

Image

Čtěte také

Bylo za Tatíčka lépe? Aneb nejslavnější hospodářské mýty První republiky

I přes značné rozšíření nejrůznějších fitness náramků, chytrých hodinek a aplikací podporujících zdravý životní styl, není vždy úplně snadné ohlídat si kvalitu stravování. Usnadnit by to mohl chytrý čip instalovaný přímo v ústech. 

Senzor vyvinutý americkými vědci a inženýry, který se instaluje přímo na zuby zvládne ohlídat spotřebu glukózy, soli a alkoholu. V budoucnu by to prý mohly být i další chemikálie, které jsou významné pro lidské zdraví.

TIP: Náramky pro pijany hlídají hladinu alkoholu: Dají vědět, když pijete přes míru

Zařízení o velikosti 2 × 2 milimetry tvoří dvě tenké vrstvy zlata, mezi nimiž je umístěná třetí vrstva s materiálem, který absorbuje cílové chemikálie a dovede je tím pádem detekovat. Senzor je natolik elastický, že dovede přilnout k nepravidelnému povrchu zubu. Senzor bezdrátově pasivně komunikuje s mobilním zařízením, které analýzou vyslaných a opětovně přijatých rádiových signálů rozpozná, kolik glukózy, soli a alkoholu senzor detekoval.

Před 53 lety pořídila sonda Mariner 4 během průletu kolem Marsu první snímky. O 11 let později, se Viking 1 stala první sondou, která na rudé planetě přistála. V následujících letech k Marsu vyrazilo několik sond a roverů, které až na výjimky (Mars Pathfinder, Spirit, Opportunity, Phoenix) mnoho úspěchů nezaznamenaly. Na ty úspěšné ale dokázal navázat doposud nejsložitější přístroj, jaký kdy lidé poslali na jinou planetu – rover Curiosity.

Dva tisíce dnů na rudé planetě

Od svého přistání v Galeově kráteru strávil Curiosity na povrchu Marsu již pět a půl roku, což odpovídá 2000 marsovským dnům. Za tuto dobu urazil více než 18 kilometrů a sesbíral stovky vzorků a pořídil tisíce fotografií. V oblasti Yellowknife Bay objevil důkazy o tom, že na povrchu rudé planety kdysi byla voda a podařilo se mu najít organické molekuly na bázi uhlíku a dusíku. V roce 2014 dokázal detekovat na povrchu Marsu metan.

TIP: Curiosity vs. Mars 2020 Rover: NASA ukázala vytuněnou verzi nového roveru

Původní mise roveru byla plánována na 23 měsíců, tuto hranici již Curiosity dávno překonal a nyní stoupá k vrcholku hory Mount Sharp. Úkolem roveru není zdolání 5,5 kilometru vysoké hory, na takový horolezecký výstup ostatně není Curiosity stavěný. Výstup do výšky 500 metrů ale podle NASA v jeho silách je. I přes technické problémy, rover stále rozšiřuje naše znalosti o vzdáleném světě rudé planety. Doufejme, že letos v srpnu oslaví ve zdraví i své 8. narozeniny.

Na závěrečnou část praktických zkoušek v autoškole se rozhodně nebude dobře vzpomínat sedmnáctileté dívce z Buffala. Během poslední jízdy hned na startu zařadila špatně rychlost a vozem vrazila přímo do budovy autoškoly. Během incidentu byla lehce zraněna šedesátiletá instruktorka, která spolu s dívkou seděla v autě. Podle policejní mluvčí nejsou zranění instruktorky vážná. K újmě tak naštěstí došla jen kancelář autoškoly a neposedný automobil.

Andrew Fox z institutu Space Telescope Science Institute a jeho spolupracovníci se pokusili vyřešit letitou záhadu astronomie. Mléčná dráha nepochybně pojídá plyn jedné ze dvou satelitních trpasličích galaxií -  Velkého Magellanova mračna a Malého Magellanova mračna. Záhadou ale bylo, které ze dvou mračen je vlastně kořistí.

Galaktická oběť

Na první pohled to vypadá, že pojídaný materiál, který tvoří takzvaný Magellanův proud, pochází z Velkého Magellanova mračna. Analýzy Foxova týmu ale ukazují, že obětí kanibalismu je nejspíš Malé Magellanovo mračno, tedy trpasličí galaxie o hmotnosti 6,5 miliard Sluncí a velikosti 3 500 světelných let.

TIP: Velké a Malé Magellanovo mračno spojuje proud hvězd a proud plynu

Podobné proudy materiálu vytržené gravitačními silami jsou v okolí galaxií běžné. Jejich výzkum je ale velmi obtížný. V tomto případě bylo nutné pozorovat Magellanův proud v ultrafialové oblasti, což zvládnou jen vesmírné teleskopy, jako například Hubble. Ultrafialové záření je totiž z podstatné části pohlcováno atmosférou.

Přírodní prostředí v Evropě se přiblížilo k rozsáhlé ekologické katastrofě. Potvrzují to vědecké studie z poslední doby, které bijí na poplach kvůli dramatickému poklesu počtu živočichů v krajině.

Ve Francii se za posledních 15 let snížil počet ptáků obývajících zemědělskou krajinu v průměru o třetinu. Některé z těchto druhů, například koroptve nebo lindušky luční, ve francouzské krajině prakticky vymizely.

TIP: Dramatický osud motýlů: Počty motýlů ve Velké Británii se rychle mění

Podle vědců je situace katastrofální. Z francouzského venkova se stává poušť, alespoň pokud jde o pestrost přírody. Ohromný pokles počtu ptáků zemědělské krajiny Francie má zřejmě mnoho společného s významným úbytkem létajícího hmyzu, kterého v sousedním Německu jen za posledních 30 let zmizely tři čtvrtiny. Podle vědců jde o důsledek nevhodného hospodaření v krajině, masivního používaní pesticidů a dalších postupů moderního zemědělství.

Pozvání do cizího domu v sobě nese jistotu, že jste v bezpečí. Dávný zvyk ukládá hostům i hostiteli složit zbraně. Jenže poklidný večer s hudbou se náhle mění v řež. Krev teče proudem, není kam utéct. Smyčka se stáhla kolem nic netušících hodovníků a ani prosby, pláč nebo výhružky nejsou nic platné. Pro některé diváky šlo o nejsilnější zážitek ze seriálu Hra o trůny. Při scéně podbarvené zlověstnou baladou běhal mráz po zádech. 

Jenže Krvavá svatba není pouhou literární fantazií. „Je úplně jedno, kolik si toho vymyslím, v historii budou vždy věci, které jsou stejně hrozné nebo ještě mnohem horší, než to, co popisuji,“ nechal se slyšet George R. R. Martin. Zradu a masakr našel ve dvou skutečných historických událostech: Černé večeři z roku 1440 a masakru na Glencoe z konce 17. století.

Nebezpeční soupeři

Začneme zeširoka. Klan je specifický druh společenského uspořádání, který se objevuje ve Skotsku. Slovo pochází z gaelštiny a znamená potomstvo. Členové jednotlivých klanů, vlastně širší rodina, jsou spojeni společnými předky a užíváním jednoho příjmení. Jako identifikační znaky používají různé tartany, které jsou velmi populární dodnes. K jednomu z nejslavnějších klanů v historii Skotska patřil klan Douglas.

První z Douglasů, který se zapsal do historie Skotska, se jmenoval William. Bojoval a zemřel za jiného významného Skota – bojovníka proti Angličanům Williama Wallace (†1305). Williamův syn James Douglas po otci podědil věrnost, velkou ctnost středověku. Podporoval a po celý život se přátelil mužem, který Skotsku konečně vybojoval nezávislost: Robertem Brucem, čili králem Robertem I. Skotským. Když Robert zemřel, vyřízl mu James podle dávné tradice srdce a s křižáckou výpravou je odvezl do Svaté Země.

Klan Douglas uměl přežít v těžkých časech zuřící bitvy o nástupnictví, v dobách nekonečných válek. Jeho členové věděli, na čí stranu se postavit, komu sloužit a koho v pravou chvíli opustit. A tak jejich vliv rostl. Právě to se jim stalo osudným. V 15. století byl klan už tak mocný a silný, že jej začali ostatní vnímat jako hrozbu. Křehká stabilita země se ocitla v ohrožení a bylo třeba nepředvídatelnou situaci nějak řešit. S chutí a velmi aktivně se do toho vložil William Crichton ze stejnojmenného klanu. V roce 1440 pozval dva členy klanu Douglas, mladého Williama a jeho bratra, aby povečeřeli s tehdy desetiletým králem Jakubem II. Skotským. 

Právo hosta, povinnost hostitele

Hrad v Edingurghu se v běhu staletí stal svědkem nejrůznějších hrůz. Jedna mezi nimi ale přece jen vyčnívá. Bylo při ní totiž porušeno dávné pravidlo, podle kterého host zůstává pod ochranou hostitele, byl-li přijat do jeho domu. Šestnáctiletý, čerstvě jmenovaný 6. hrabě William Douglas a jeho mladší bratr David byli pozváni ke králi na večeři. Nic podezřelého na tom neshledali a tak oba pozvání s radostí přijali.

Muzikanti hrají veselé melodie, hodovní síň září desítkami svíček. Stoly se prohýbají pod tácy s masem, zeleninou a sladkostmi. Pije se víno a všichni se dobře baví, užívají si dobré jídlo a vystoupení kejklířů. Urození mladíci se zrovna něčemu smějí, povídají si a vesele rozhazují rukama. Hovor se ztiší v okamžiku, když kuchaři donesou na stůl hlavu černého vola - symbol smrti. Muzikanti teď vyluzují mnohem tesklivější tony. Oba Douglasové se pomalu zvednou ze svých míst a rozhlížejí se po ostatních. Hledají mezi zrádci alespoň nějakého přítele, ale nikomu z přihlížejících se v očích neodráží zděšení z toho, co oba chlapce čeká. 

Jaký pán, takový král?

Vojáci vyvlečou mladíky ze sálu, táhnou je temnými chodbami na dvůr, kde je čeká soud. Během chvíle padá verdikt: velezrada, za níž si zasluhují trest smrti. William prosí, aby byl jeho mladší bratr popraven jako první. Chce dítěti ušetřit pohled na smrt. A pak už na scénu přistupuje popravčí. Ostří sekery padá v jednom rychlém a přesném tahu. Sklízí se ze stolů, večeře skončila.

Mladý král se zmateně rozhlíží kolem sebe. Nechápe, proč byli jeho společníci tak náhle odvedeni. I on je jen loutkou v rukou dospělých. Kdo přesně byl zodpovědný za večeři, která se změnila v jatka s ohromným politickým dopadem, nešlo tak jednoduše zjistit. Do úvahy přicházejí tři kandidáti: Livingstone, Buchan a Crichton. A právě na posledního jmenovaného s největší pravděpodobností padl černý Petr.

Členové klanu Douglas hodlali chlapce pomstít a oblehnout Edinburgh. Crichton ale podobný vývoj situace předpokládal a tak raději vydal hrad královským jednotkám, za což si vysloužil titul lorda. Zaútočit na králův majetek? To by byla sebevražda. Za podlý čin tak nepykal nikdo. A malý král Jakub II.? Vyroste a naučí se používat stejné metody. V roce 1452 nechá popravit jiného člena rodu Douglas.

Masakr v Glencoe

A druhá událost, kterou se George R. R. Martin v Krvavé svatbě inspiroval? V roce 1691 byly všechny skotské klany povolány, aby přísahaly věrnost anglickému králi Williamu Oranžskému. Vůdce každého klanu dostal lhůtu do 1. ledna roku 1692. Do té doby měl doručit dokument, v němž novému vladaři slibuje věrnost. Proti klanu MacDonald se v té době ale spikla snad samotná nebesa. Jednu přísahu už složili a to přímo Jakubu VII. Museli tedy čekat, zda od něj obdrží zprávu, která by je z přísahy vyvázala. A tak čekali.

Čas neúprosně běžel a zbývaly pouhé dva dny. Velitele klanu zadrželi příslušníci znepřáteleného klanu Campbell na svém území, doručil tak dokument o několik dní později. „Pozdě ale přece“ ovšem v případě nového krále neplatilo. Klan MacDonald měl být kompletně vymýcen – s větvemi i kořeny, jak se tehdy říkalo. A tak na konci ledna dorazilo na panství klanu MacDonald v Glencoe více než stovka mužů. Poprosili místní o nocleh, protože nedaleká pevnost už byla plně obsazená. Podle zvyku MacDonaldové příchozím poskytli přístřeší a služby hostitele. Vojáci na místě zůstali asi dva týdny. Poté přišel rozkaz, který se pro třicet osm mužů stal osudným.

Večer se ještě hrály karty, zpívalo se a veselilo. Hosté MacDonaldům popřáli dobrou noc a čekali, až usnou. A potom tasili meče a většinu z těch, se kterými v přátelské atmosféře strávili čtrnáct dní, zabili ještě na lůžku. Jen asi čtyřicet žen a dětí uteklo z hořících trosek do mrazivé noci. Masakr tolika lidí vyvolal po celé zemi vlnu nevole - i kvůli nevděku, který vrahové, zneužívající pohostinství svých obětí, prokázali. Dodnes na dveřích hostince v Glencoe visí cedule, která členům zrádného klanu Campbell zakazuje vstoupit dovnitř.

V historii se mnohokrát ukázalo, že vyhlášení neutrality nemusí menší státy před agresivními zeměmi ochránit. Termín neutralita pochází z latinského slova neutralis (nikomu nenáležející). Ve Švýcarsku, tedy v zemi, která má v Evropě nejdelší tradici neutrality, se původně používal výraz „stille sitzen“ (potichu, v klidu sedět), pojem neutralita se prosadil až v začátcích novověku. Jako instituce ovšem existovala neutralita už ve starověku (doklady o tom lze nalézt například v díle čínského filozofa Sün-C, neutrálně se ve vzájemných sporech chovaly i jednotlivé městské státy ve starověkém Řecku).

Pravidla dle haagských konvencí

Neutralita je poměrně široký a elastický koncept; jak podotkl bývalý finský prezident Urho Kekkonen, neutralit může být tolik, kolik je neutrálních států v Evropě. Z toho důvodu neexistuje jediná všemi uznávaná definice neutrality. Většinou se ale vychází ze všeobecně uznávaného znaku neutrality jako neúčasti na válce. Podle haagských konvencí, které v letech 1899 a 1907 upravily koncept neutrality z pohledu mezinárodního práva, se takový stát „nesmí účastnit války přímo ani nepřímo, nesmí válčícím stranám poskytnout své území ani je podporovat vojenskými prostředky, dodávat a prodávat jim zbraně a musí se bránit proti porušení jejich neutrality jiným aktérem“.

Haagské konvence se vztahují pouze na dočasnou neutralitu, nikoliv na neutralitu trvalou (permanentní), která je zachována i v době míru. Délka trvání dočasné neutrality je závislá na průběhu konkrétního konfliktu a končí zánikem válečného stavu mezi bojujícími stranami, vstupem neutrálního státu do války, případně tím, že je tento stát ve válce obsazen nebo se na jeho území začne odehrávat část bojů. 

Žádné vojenské aliance

Trvalá neutralita oproti tomu předpokládá nejen neúčast na konkrétním konfliktu, ale ani na žádném konfliktu v budoucnosti. Stát má tedy povinnosti jak v době války, tak také v období míru. Trvale neutrální země ani v mírových dobách nesmí připustit na svém území přítomnost cizích vojenských jednotek, stejně tak je v rozporu s trvalou neutralitou vstup do mezinárodních vojenských či obranných organizací. K založení trvalé neutrality je nutná mezinárodní smlouva nebo deklarace neutrality, která je následně notifi kována dalšími státy.

Podle toho, jak ostatní země k trvale neutrálnímu státu přistupují, lze rozlišit uznanou a garantovanou neutralitu. V případě uznané neutrality se státy, které tuto trvalou neutralitu uznaly (nejčastěji velmoci či okolní státy), zavazují tuto neutralitu pouze respektovat. Garantovaná neutralita znamená, že státy, které ji uznaly, jsou zároveň povinny vystoupit na obranu, pokud by došlo k ohrožení či dokonce napadení trvale neutrálního státu. V některých případech dojde k vyhlášení trvalé neutrality státu pouze jednostranným vyhlášením bez následného mezinárodního uznání. Takový stát tedy není trvale neutrální, ale pouze de facto neutrální (fakticky neutrální). Příkladem může být Island po roce 1918.

Ve vesmíru se neválčí

Protože stát není vázán žádnou mezinárodní dohodou, je pro něj dodržování neutrální politiky dobrovolné. Výhodou je možnost neutrality kdykoliv jednoduše zanechat, nevýhodou naopak nízká důvěra ostatních států v tuto neutralitu. S neutralitou souvisí pojem neutralizace území. O neutralizaci území rozhoduje dohoda dvou a více států (samotné neutralizované území o své neutralizaci nerozhoduje), v níž je stanoveno, že dané území nebude dějištěm válečných akcí ani nebude sloužit jako základna pro vojenské operace.

TIP: Švýcarská neutralita nebyla za 2. světové války zadarmo: Bylo třeba ji bránit

Tato území mají obvykle strategický význam, jedná se o průlivy a kanály sloužící jako světové námořní cesty, pohraniční pásma atd. Neutralizace může být trvalá, nebo dočasná. Trvale neutralizovaný je například Panamský či Suezský průplav, Antarktida nebo Špicberky. Vést válečné operace je zakázáno také na nebeských tělesech včetně Měsíce. 

Budoucnost severských zemí

I v Evropě 21. století hraje problematika neutrality jednotlivých států neopomenutelnou roli. S neutralitou je spojována neúčast ve vojenských a bezpečnostních uskupeních. S ohledem na zhoršující se bezpečnostní situaci v Evropě a stále agresivnější ruskou zahraniční politiku ale tradičně neutrální Finsko zvažuje vstup do Severoatlantické aliance. Finsko, které má s Ruskem hranici dlouhou skoro 1400 km a za druhé světové války bylo svým sousedem napadeno, se obává rostoucí ruské vojenské aktivity v Baltském moři, znepokojeno je také rolí Moskvy v konfliktu na Ukrajině.

NATO zaujímá k finskému členství vstřícný postoj, ovšem Helsinky stále váhají a spokojují se s úzkou spoluprací s Aliancí. Navíc podle analýzy, kterou si finská vláda nechala vypracovat, by samostatný vstup do NATO pro Finsko nebyl výhodný, stala by se z něj strategicky nevýhodná výspa bez územního spojení s NATO. Vhodnější by bylo vstoupit do Aliance společně s další tradičně neutrální severskou zemí – Švédskem.

Pokračování: Vojenská neutralita v dějinách Evropy (2)

Švédská veřejnost je ovšem podle průzkumů v otázce členství rozpolcená a většina Finů je rovnou odmítá z obav před ruskou reakcí. Moskva totiž velmi citlivě reaguje na jakékoli přiblížení NATO ke svým hranicím. Minulé zkušenosti i zkušenosti jejich pobaltských sousedů Finům ukazují, že na neutralitu jako na obranu před silnějším sousedem není možné spoléhat, zároveň si jsou jisti tím, že pokus do NATO vstoupit by Rusko netolerovalo. Finsko tedy nyní stojí před obtížným rozhodováním a lze očekávat, že zvolí vyčkávací strategii.