Náruživý hráč v provincii Če-ťiang usedl do internetové kavárny, aby se zúčastnil videoherního maratonu. Do monitoru se nakonec zabral natolik, že si údajně během dvacetihodinového sezení neudělal ani jednu přestávku. Když ho pak obrazovka konečně pustila a on ucítil potřebu si odskočit, zjistil, že nemůže – nedokázal pohnout nohama. Nešťastníkovi nepomohlo ani masírování a nakonec ho musela odvézt sanitka. Při „nedobrovolném“ transportu se však nechal slyšet, že do nemocnice nechce, protože ještě nedokončil hru…

TIP: Dřina a disciplína: Čínská léčebna pro internetové závisláky

Čína se v roce 2008 stala jednou z prvních zemí na světě, která definovala závislost na internetu (někdy též označovanou jako „digitální heroin“) za klinickou poruchu. V roce 2007 utratili čínští hráči 27,5 miliard dolarů což představuje zhruba čtvrtinu globálního trhu. Podle odhadů je v Číně okolo 565 milionů hráčů a odhaduje se, že až 70 % čínských uživatelů je mladších 30 let a pro značnou část z nich je internet jedinou náplní jejich volného času. V zemi fungují specializovaná odvykací centra, kde panuje tvrdý polovojenský režim vyžadující absolutní disciplínu. Terapie zde probíhá prostřednictvím fyzicky náročných cvičení a neposlušnost se zde netrpí.

Úplně nejstarší dosud nalezené rybářské háky vznikly před 23 tisíci lety a badatelé je našli v japonské Okinawě. Indonéské artefakty se však odlišují místem objevu a hlavně použitím: Háky na ostrově Alor byly uloženy podél těla zřejmě vysoce postavené ženy, a jedná se tedy o nejstarší nalezené rybářské náčiní použité při pohřbu.

Dále jde o důkaz, že před 11 tisíci lety nepředstavovalo rybaření v oblasti dnešní Indonésie pouze výsadu mužů – a zároveň hrálo významnou roli také v posmrtném životě.

Lidské tělo neodvratně stárne, přičemž zhruba po 55. roce života se začne zhoršovat kondice DNA, a riziko vzniku rakoviny tak roste. S tímto závěrem přišel mezinárodní výzkum pod vedením vědců z dánského Statens Serum Institut, který nedávno provedl komplexní genetickou studii s více než 50 tisíci účastníky. 

„Studie ukázala, že naše těla jsou výbornými opraváři DNA zhruba do pětapadesáti let,“ vysvětlil Mads Melbye, jenž stál v čele projektu. Do té doby dokáže tělo poškozené buňky opravovat. Pokud se však „servis“ nedaří, může kolem buňky vzniknout celá skupina dalších, jejichž DNA se od ostatních buněk v těle mírně liší. Zmíněný zmutovaný typ je známý jako „buněčný klon“ či „buněčná řada“ a s věkem těchto „zranění“ přibývá. Mohou pak vytvořit tzv. mozaiku, jež naznačuje, že by mohla propuknout nemoc. 

Účastníci zmíněné studie do 55 let věku neměli mozaiku – čili víc než jednu buněčnou řadu – ani v polovině případů, u starších jedinců však číslo strmě narůstalo. Po překročení uvedené věkové hranice už tedy tělo nedokáže mutacím a vzniku klonů „cizích“ buněk zabránit, takže se pravděpodobnost vzniku rakoviny zvyšuje.

Uvnitř oblasti tvorby hvězd v souhvězdí Hadonoše, asi 410 světelných let od Slunce, se pomalu začíná formovat fascinující protoplanetární disk se jménem AS 209. Obrázek vytvořený radioteleskopem ALMA, odhaluje zvláštní systém prstenců a mezer v prachu, který obklopuje mladou hvězdu.

Protoplanetární disky jsou husté rotující útvary složené z plynu a prachu, které obklopují nově vytvořené hvězdy. Z jejich materiálu mohou jednoho dne vzniknout planety, měsíce a další drobnější tělesa. Systém na obrázku je velmi mladý, méně než milion let, ale už jsou v disku vytvořeny dvě jasné mezery.

TIP: Nejdetailnější snímek protoplanetárního disku zachycuje vývoj planet

Vnější mezera je velmi výrazná, široká a prakticky bez prachu, což vede astronomy k domněnce, že tam obíhá obří planeta, možná až o hmotnosti, jakou má Saturn. Dráha této planety je od centrální hvězdy vzdálená 800 světelných minut, tedy třikrát dál, než je vzdálenost mezi Sluncem a Neptunem. Jak si planeta čistí svou dráhu, prach se shromažďuje na vnější části orbity a ještě více zdůrazňuje prstence v disku.

Tenčí vnitřní mezera by mohla být vytvořena menší planetou, ale podle astronomů je také možné, že i tato mezera je důsledkem oběhu vzdálené planety.

Přítomnost planety o hmotnosti Saturnu v tak velké vzdálenosti od centrální hvězdy pokládá nečekané otázky týkající se tvorby planet na okrajích protoplanetárních disků na obzvlášt krátkých časových škálách.

Australský klimatický ústav předpovídá, že by se plocha půdy, jež je pokládána za vhodnou pro pěstování kávy, mohla do roku 2050 zmenšit o polovinu, a do roku 2080 by mohla vyhynout divoká káva.

Podle studie Královských botanických zahrad v anglickém Kew by mohlo být v Etiopii, která je pátým největším producentem kávy na světě a rodištěm slavné arabiky, do konce století téměř 60 procent nynějších kávovníkových oblastí nekultivovatelných. Pokud zmizí rostliny divokého kávovníku, ztratí se genetická diverzita potřebná především pro vývoj nových variet.

Kávovník je citlivá rostlina. Stačí trocha nerovnováhy a jak kvalita, tak kvantita úrody může být značně postižená. Káva arabica, která pochází z etiopské vrchoviny, nejlépe roste v nadmořské výšce od 800 do 2 100 metrů, při teplotě od 18 do 22 stupňů Celsia s jistým střídáním suchého a deštivého počasí. Robusta, která je - jak název napovídá - odolnější, roste v tropických oblastech do výšky 800 metrů. Lépe než arabica snáší vysoké teploty, ale je citlivější vůči suchu.

Stoupající teploty a sucho ovlivňují nejen kvalitu kávy, ale podle vědců také usnadňují šíření některých chorob do oblastí, které jich byly do té doby ušetřeny. V Kostarice se takzvaná kávová rez, při níž jsou listy napadeny plísní Hemileia vastatrix, posunula do výšky až 1 400 metrů nad mořem. Brazílie, která je největším světovým producentem a vývozcem kávy, byla postižena suchem a hmyzem, a v letošním roce dokonce musela dočasně povolit dovoz vietnamské kávy robusta.

S teplejším klimatem budou kávovníky nuceny přesunout se do výše položených oblastí, což by mohlo za jistých klimatických podmínek vést k lepší chuti kávy.

Méně kávy a hoší chuť

„Aroma a kvalita arabiky se zhoršuje na místech, kde je příliš horko nebo příliš sucho,“ řekl Aaron Davis, jeden z autorů etiopské studie. „Obvykle je z vyšší nadmořské výšky lepší káva, protože sezóna zrání je delší a při nižších teplotách. Ale když jsou teploty až příliš nízké, ovlivní to chuť negativním způsobem.“

Bohužel čím vyšší oblasti, tím méně dostupné půdy pro pěstování kávovníků. A ještě větším problémem, především z hlediska chuti, je skutečnost, že oblasti, odkud pochází speciální druhy arabiky, tedy oblasti, jež díky specifickému složení půdy poskytují vzácné druhy, dál nebudou k pěstování vhodné.

Etiopie by tak mohla přijít o svou kávu Harrar s vůní borůvek, černého rybízu a kardamomu. V širším měřítku jsou v ohrožení tradiční variety jako Bourbon, Typica a Caturra, protože jsou náchylnější vůči kávové rzi, uvedl Peter Baker, odborník iniciativy Coffee & Climate.

TIP: Neznámá rizika kávy: Jak oblíbený horký nápoj ovlivňuje náš organismus

Kávové společnosti berou tuto hrozbu vážně a investují do vzniku nových odrůd arabiky, které budou odolnější vůči klimatickým změnám a chorobám. V současnosti se ve výzkumných střediscích organizace World Coffee Research (WCR) testuje na pět desítek nových kávových hybridů.

Všichni experti se nicméně shodují, že nové rostliny nebudou mít žádný smysl, pokud se neudělá nic pro ochranu životního prostředí, v němž kávovníky rostou. A veškeré úsilí o záchranu kávy bude zbytečné, pokud bude pokračovat globální oteplování. Protože, jak varují vědci, všechno má své hranice - a nad 50 stupňů Celsia prostě žádná káva neporoste.

Až 40 dopisů z celého světa denně doručí pošťáci do dutiny 500 let starého dubu, tyčícího se nedaleko německého Eutinu. Příběh této podivuhodné tradice se začal psát již před více než 100 lety. Podle legendy se kolem roku 1890 zamilovala místní dívka Minna do mladého chlapce jménem Wilhelm. Wilhelmův otec ale lásce nepřál a zakázal svému synovi, aby se s Minnou stýkal.

Mladí si proto potají začali vyměňovat zamilovaná psaníčka, přičemž jejich utajovanou schránkou se stala dutina ve starém dubu. Když otec po nějaké době zjistil, že jeho zákazy neuspěly, dal mladému páru své svolení k sňatku. Podle legendy si Minna a Wilhelm řekli své ano 2. června 1891 pod korunou svého dubu.

Dubový vdovec s vlastní adresou

Romantický příběh přetrval další desítky let a v roce 1927 přiřadila německá pošta dubu vlastní adresu. Od té doby chodí do schránky „ženichova dubu“ (z německého Bräutigamseiche) desítky milostných dopisů denně. Pokud si je chcete přečíst musíte respektovat jedno nepsané ale zásadní pravidlo: Sebou si můžete odnést jen ten dopis, na který skutečně odpovíte. Kromě milostné schránky plní dub i funkci oblíbeného místa pro romantické svatební obřady. 

TIP: Štěstí německého zahradníka: Při sklizni našel svůj dávno ztracený prsten

Pikantní na příběhu ženichova dubu je skutečnost, že sám dub je vdovcem. V roce 2009 uzavřel symbolický sňatek s kaštanovníkem z Düsseldorfu (který je mimochodem druhým německým stromem s vlastní adresou). Po šesti letech nerušného soužití na dálku byl ale kaštanovník kvůli svému stáří poražen. 

Společnost SpaceX nemá na svém kontě jenom samé úspěchy. V září 2016 je postihla nehoda, když na rampě během rutinního pozemního testu explodovala nosná raketa Falcon 9 i s připraveným nákladem.

Ve SpaceX byli zaskočeni a spustili rozsáhlé vyšetřování příčin z jejich pohledu záhadné exploze. Podle právě vycházející knihy Christiana Davenporta „The Space Barons: Elon Musk, Jeff Bezos and the Quest to Colonize the Cosmos“ Elon Musk a jeho spolupracovníci ve SpaceX zkoumali i možnost sabotáže.

Střelba do nádrže s heliem

Po explozi totiž vyšetřovatelé objevili stopy, které připomínaly zásahy střel z dalekonosné zbraně. Proto Musk a jeho lidé uspořádali experiment, při němž stříleli do nádrže na hélium, podobné té, jejíž selhání způsobilo explozi rakety. A tímto postupem se jim skutečně podařilo vyrobit stopy podobné těm objeveným na raketě.

TIP: Závada nebo snad sabotáž? Kolem exploze rakety SpaceX se množí spekulace

Důkaz o cílené sabotáži? Naštěstí nikoli! Vyšetřovatelé nakonec konstatovali, že explozi s velkou pravděpodobností způsobil kyslík, který se nashromáždil v jedné ze tří nádrží na helium. Ve SpaceX ale očividně zvažují všechny možnosti. Lety do vesmíru jsou zjevně drsným byznysem.

Germáni byli přesvědčení, že svízelné období později známé jako stěhování národů odstartoval jejich král Filimer. Tomu došla trpělivost s čarodějnicemi, jež škodily jeho říši, a vyhnal je do pustin. Čarodějnice se tam spřáhly se zlými duchy a zplodily s nimi proklaté plemeno lidí nevysokého vzrůstu, nažloutlé pleti a ohyzdných tváří. Byli to nomádi, kteří prakticky nesesedali z koní - válečníci neznající slitování. Svět je měl poznat jako Huny…

Dobyvatelé z asijských stepí

Hunové se vydali z asijských stepí dále na západ a drtili každého, kdo se jim postavil na odpor. Na východ od Dněpru si podrobili pastevecké Alany těšící se do té doby pověsti neporazitelných válečníků. Pak Hunové ovládli i ostrogótské království mezi Donem a Dněstrem. Ani tam se jejich tažení na západ nezastavilo. Hunové si nakonec podmanili rozsáhlé území od Alp po Balt a od stepí kolem Azovského moře až bezmála po Rýn. Jejich invaze vyvolala masivní migrace v celé Evropě a významně přispěla k pádu Římské říše.

Historici, jako byl Ammianus Marcellinus, líčí soužití Hunů s podmaněným obyvatelstvem jako střet ohně a vody. Měly to být dva neslučitelné světy - jeden překypoval tím, co druhý postrádal. Původní obyvatelstvo žilo jako mírumilovní usedlí rolníci. Hunové byli bojechtiví nomádští pastevci a na nově obsazená území prý přinášeli jen zkázu a teror. Nejnovější výzkumy nám ale líčí život Hunů na podmaněných územích ve zcela odlišném světle.

Izotopové vizitky

Ammianus Marcellinus o Hunech ve svém díle Res gestae čili O tom, co se stalo napsal, že se „pranic nestarají o obdělávání půdy a žijí jen z masa a spousty mléka“. Pokud jedli rostlinnou stravu, pak šlo o pokrmy z prosa. Původní podmaněné obyvatelstvo se živilo tím, co se urodilo na polích – obilím, zeleninou a luštěninami. Masem si zpestřili jídelníček jen málokdy a skoro vůbec nejedli ryby, kterým naopak holdovali Hunové.

Živočichové a rostliny hromadí ve svých organismech izotopy týchž prvků v odlišných poměrech. Protože se tyto izotopy s potravou dostávají do lidského těla a zabudovávají se do všech tkání včetně kostí a zubů, můžeme ze zastoupení izotopů v kostrách nebožtíků určit jejich stravu. Pastevci tak mají v těle izotopy odpovídající dietě s velkým podílem masa a mléka. Usedlí rolníci si nesou jako cejch izotopy typické pro rostliny. Odlišit lze i konzumenty různé rostlinné potravy, protože proso nabírá do semen jiné izotopy než obiloviny, luštěniny a zelenina.

Do vody vstupují izotopy některých prvků v závislosti na skladbě hornin v krajině. Voda tak má svůj místně specifický izotopový „otisk“. Také izotopy vypité s vodou se ukládají v těle a prozrazují, kde daný člověk žil. Pokud se člověk v průběhu života stěhuje na větší vzdálenosti, pozná se to na izotopovém složení jeho kostry a zubů. Dříve formované tkáně mají jiné izotopové „pozadí“ než tkáně z pozdější doby. Nomádi migrující na velké vzdálenosti sbírají s vypitou vodou různé směsice izotopů. Rolníci žijící trvale na jednom místě si nesou pouze „značku“ izotopů typických pro jejich domovskou oblast.

Toulat se, nebo se usadit?

Tým pod vedením Susanne Hakenbeckové z britské University of Cambridge prozkoumal pohřebiště z 5. století na územích ovládaných Huny. V hrobech v dnešním Maďarsku našli vědci pochované jak Huny, tak porobené původní obyvatele. Pohled na izotopové složení jejich kostí a zubů ukazuje, že „dělicí čára“ mezi oběma etniky byla velmi nejasná. Někteří lidé se narodili jako rolníci a žili usedle. Později se ale začali toulat na velké vzdálenosti a v jejich jídelníčku převládlo maso a mléko. Tito lidé evidentně přijali za svůj životní styl Hunů. Mohli k tomu být i donuceni. Nelze to vyloučit.

Hakenbecková a její spolupracovníci však ve studii publikované ve vědeckém časopise PLoS ONE považují za pravděpodobnější, že se rolníkům potulný pastevecký život zalíbil. V hrobech se totiž našly i kostry lidí, kteří žili původně jako nomádští pastevci, ale později se usadili a živili se pěstováním zemědělských plodin. To ukazuje, že se řadě Hunů začalo kočovnické harcování zajídat a zlákala je vyhlídka na poklidný život na jednom místě. Někteří lidé tak změnili životní styl usedlých rolníků a kočovných pastevců hned několikrát.

„Římští autoři líčí Huny jako naprosto necivilizované bytosti, jež lze jen s obtížemi označit za lidi. Mnohé obyvatele na hranicích římského impéria ale životní styl Hunů zjevně přitahoval. A stejně tak se někteří nomádi rozhodli pro usedlejší způsob života,“ shrnuje výsledky výzkumu Susanne Hakenbecková.

Švihlík krutiklas (Spiranthes spiralis) je poměrně nenápadná rostlina, kterou mezi ostatní vegetací snadno přehlédnete. Když se ale budete na místech jejího výskytu pozorně rozhlížet, najdete úzký květní stvol vysoký 5 až 30 cm, na němž jsou jednostranně uspořádány malé bílé kvítky. Celý stvol je podélně stočený (odtud jméno krutiklas), takže vytváří dojem šroubovice. Malé listy v přízemní růžici dorůstají délky 2 až 3,5 cm.

Výletník ze Středomoří

Se švihlíkem se u nás můžete setkat na sušších prosluněných stráních s řídkým lučním porostem. Vyžaduje totiž dostatek světla a v konkurenci ostatní, rychleji rostoucí vegetace, nedokáže obstát. Travní porost nesmí být navíc v oblasti výskytu zapojený, musí v něm být mezery. Ve střední Evropě se taková stanoviště vytvářejí na extenzivních pastvinách s nízkým obsahem živin v půdě. Pasoucí se zvířata neustále narušují terén kopyty a spásají okolní traviny. Švihlíku to nevadí, jeho růžice listů jsou přitisknuté k zemi a zvěř je nedokáže spást. Z domácích zvířat jsou pro švihlík nejideálnější ovce, jejichž pastva mu ve střední Evropě připravuje optimální podmínky.

Hlavní centrum rozšíření má švihlík krutiklas ve Středomoří. Setkáme se s ním v takřka celé Evropě a severní Africe, odkud zasahuje na východ až po Libanon, Írán a Zakavkazí. Severní hranice areálu probíhá Anglií, Dánskem, Polskem a Ukrajinou, odkud vybíhá až do Ruska.

V létě suchý, v zimě zelený

Středomořský původ švihlík nezapře ani u nás. V létě jsou jeho rostliny suché, zatažené v podzemních hlízách, v zimě naopak zelené. Tento na první pohled poněkud zvláštní rytmus růstu lze vysvětlit právě původem ve Středomoří. Tamější klima přináší deštivé zimy s teplotami převážně nad nulou a naopak velice horké a suché léto. Pro rostliny je tedy výhodné růst od podzimu do jara, kdy je dostatek srážek, a nepříznivé léto přečkat v suchém stavu. Podobně se chovají například běžné modřence. Přes zimu mají zelené listy, ale uprostřed léta bývají zatažené.

Květy a listy zvlášť

Koncem léta z hlíz vyrůstají listy, které během podzimu vytvoří celé listové růžice. Ty přezimují zelené, na jaře vytrvávají a počátkem léta usychají. Koncem léta rostliny také kvetou, přibližně v době, kdy se počínají objevovat nové listy. Ke kvetení a následné tvorbě semen využívají zásoby v hlízách z předchozího vegetačního období.

Po odplození stará vyčerpaná hlíza odumírá. Rostlina však nezaniká, protože každoročně vytváří novou hlízu. Ta se počíná tvořit již brzy na podzim, přezimuje a svůj růst dokončuje na jaře. V letním klidovém období má tedy jediná rostlina dvě různě staré hlízy současně. Na podzim pak dokonce tři. Květenství díky tomu vyrůstá z jiné hlízy než listy. To vede ke zvláštnímu jevu, kdy květní stvol nevyrůstá ze středu listové růžice, ale vedle ní. Mezi evropskými orchidejemi jde o zcela unikátní jev.

Časově oddělené opylování

Drobné kvítky švihlíku jsou opylovány čmeláky. Stejně jako mnoho dalších rostlin, i švihlík se snaží zabránit samoopylení, tedy opylení jedince jeho vlastním pylem. Vyvinul si k tomu zajímavý mechanismus, který je mezi orchidejemi naprosto ojedinělý. Většina z nich má pyl i bliznu přístupné ve stejný čas. Přitom se snaží usměrnit pohyb opylovačů tak, aby nejprve přišli do styku s bliznou a teprve poté s pylem, který přenesou na bliznu jiné rostliny. Švihlíky se však snaží oddělit dobu kontaktu opylovače s pylem a bliznou časem.

TIP: Drákuly bez touhy po krvi – Orchideje Jižní a Střední Ameriky

Pohlavní orgány rostliny srůstají v jediný útvar zvaný sloupek takovým způsobem, že pyl je dále od středu květu než blizna. Speciálně utvářený květní plátek zvaný pysk je umístěn těsně pod sloupkem a slouží jako plocha pro pohyb opylovačů. U čerstvě otevřených květů leží pysk i sloupek těsně u sebe, takže se opylovač dostane pouze k pylu, ale nemůže již hlouběji do středu květu, kde je blizna. Teprve po několika dnech kvetení se pysk oddálí natolik, že je umožněn kontakt opylovače s bliznou. V tu dobu již ale zaschlý pyl není vhodný pro přenos.

Jediný květ se tedy chová nejprve jako květ samčí a později jako květ samičí. Odborně se toto chování nazývá proterandrie a můžeme se s ním setkat u řady jiných cizosprašných rostlin. V případě švihlíku krutiklasu jsou navíc čmeláci lákáni do nejspodnějších květů v květenství, odkud následně pokračují směrem vzhůru. Nejprve se tak setkají s květy, které jsou otevřené již delší dobu a tedy v samičí fázi, což opět minimalizuje riziko samoopylení. Kromě těchto cizosprašných populací však v některých oblastech rostou populace samosprašných rostlin. Ty druhotně redukovaly své uzpůsobení k cizosprášení, aby mohly plně nasadit semena ze všech květů.

Hlas člověka je obvykle unikátní a není snadné ho napodobit. V poslední době se ale objevují technologie, které to dovedou. A jsou stále lepší a rychlejší.

Čínská společnost Baidu tvrdí, že vyvinula umělou inteligenci, která dovede naklonovat hlas kohokoliv za pouhou minutu poslechu zvukového záznamu řeči dotyčné osoby. Tím vznikne digitální kopie hlasu, která pak může „přečíst“ cokoliv podle potřeby.

TIP: Robočtenáři: Umělé inteligence předčí lidi v porozumění čtenému textu

Nová technologie vzbudila obdiv a zároveň obavy. V dnešní době totiž řada bank a dalších společností používá ověřování hlasu pro kontrolu identity. Technologie rychlého klonování hlasu je také možné využít k šíření zmanipulovaných záznamů a zpráv, které budou podrývat důvěru veřejnosti v média a instituce.