Přední výrobci automobilů stále více sázejí na autonomní automobily. Řadí se k nim i společnost Ford, která teď vyrazila do města Miami na Floridě. Se svými autonomními vozidly testuje, jak by mohly ulevit chronickým problémům v dopravě Miami.

Ford zřídil poblíž centra Miami centrálu, ze které bude operovat flotila autonomních vozidel. Budou se zde řešit problémy s jejich provozem a centrála bude také zajišťovat, aby byly v pojízdném stavu.

TIP: Uber zavádí v Pittsburghu první americké autonomní taxi

Autonomní vozidla Ford budou mapovat provoz v ulicích a sbírat data, která vylepší jejich navigační schopnosti. Tímto postupem by inteligence aut měla pochopit zákonitost dopravy v Miami a také návyky místních řidičů. Společnost Ford zároveň doufá, že vypracuje protokol pro provoz autonomních vozidel i pro další města. 

O tom, jak ve skutečnosti probíhaly nejstarší pravěké rituály, toho vzhledem k omezeným dochovaným pramenům nevíme mnoho. Z některých archeologických záznamů nicméně vyplývá, že již pravěcí neandertálci uctívali kulty velkých zvířat jako medvěda nebo mamuta. V rámci „medvědího kultu“ pořádali dávní předkové hony, kdy nejprve zvířata rituálně zabíjeli a poté obřadně pohřbili. Existenci „medvědího kultu“ potvrzují také časté nálezy medvědích lebek zakrytých mohutnými kamennými deskami. Pravěcí lidé pravděpodobně rovněž podstupovali iniciační obřady nových lovců, jimiž museli projít všichni mladíci v kmeni. 

Také nálezy a malby z francouzské jeskyně Cro-Magnon datující se do období asi před 40 000 lety svědčí o existenci  rituálních obřadů. Napůl zvířata, napůl lidé zřejmě symbolizují šamany přivolávající úspěšný lov. S rituály souvisely i proslulé neolitické sošky, které fungovaly jako fetiše plodnosti a úrody. Sošky znázorňující plodné ženy (venuše) sloužily současně jako obětiny – rozbíjely se místo lidských obětí nebo byly rituálně vhazovány do ohně.

Pohanský králík a vejce

• Svátek: Velikonoce
• Slaví se: 21. března
• Stojí za pozornost: vajíčka malovali už pohané

Slovo „Velikonoce“ poprvé použil pro křesťanskou oslavu Ježíšova zmrtvýchvstání v průběhu 8. století anglický učenec, později svatořečený církevní učitel Beda Venerabilis. Název „Eastre“ (nebo „Eostre“) odvodil od jména anglosaské bohyně jara, jitra a nových počátků Ēostre. 

Den jarního slunovratu, 21. března, slavili každoročně příslušníci anglosaských národů dávno před Kristem. Hlavním zvířecím motivem byl přitom králík symbolizující plodnost a nový život. Vajíčka, další nepostradatelná součást pradávných oslav slunovratu, byla malována pestrými barvami a měla znázorňovat sluneční paprsky přinášené probouzejícím se jarem. Stejně jako dnes si lidé tato nabarvená vejce předávali v rámci rodiny i mezi různými rodinami v rámci kmene. Na rozdíl od dnešních velikonočních zvyků pořádali navíc například oblíbené závody v koulení malovaných vajíček.

Krev Vikingů 

• Svátek: usmíření bohů
• Slaví se: během celého roku
• Stojí za pozornost: občas došlo i na lidi

Obětování zvířat bylo u severských Vikingů běžnou praxí. Tomuto rituálu říkali „Blót“ a byl praktikován v různých částech roku; zabíjení zvířat, hlavně vepřů a koní, mělo pro členy kmene zcela zásadní význam. Sloužilo k usmíření božstev a poděkování za jejich přízeň. 

Rituál, během kterého bylo přísně zakázáno jakékoli násilí a rozepře, se odehrával na otevřeném prostranství. Kněz předčítal posvátné texty a zpíval oslavné písně na počest uctívaného božstva. Nádobu s krví i maso obětovaného zvířete několikrát přenesl nad ohněm a nakonec na sebe zbylou krev vylil. Maso pak lidé ohřáli ve vyhloubených jámách a společně snědli. Mezi účastníky také koloval posilující nápoj, obvykle medovina nebo pivo, výjimečně i víno. 

TIP: Skandinávský postrach Evropy: Kde se vzali tajemní Vikingové?

Vikingové přinášeli pravděpodobně také lidské oběti, jak dokládá výpověď Adama Brémského v knize Činy biskupů hamburského kostela. Popisuje zde obětní obřad ve svatyni v Uppsale (dnešní Švédsko) v období jarní rovnodennosti. Rituál prý trval devět dnů, kdy kněží každý den obětovali jednoho člověka a další zvířata. Nakolik je však jeho popis možné považovat za pravdivý, zůstává otázkou.

Druidové a stromy 

• Svátek: ochrana zvířat
• Slaví se: šestý den v měsíci
• Stojí za pozornost: Druidové museli dobře šplhat

Při dávných obětních rituálech však nemusela nutně prýštit zvířecí nebo lidská krev. V mnohem mírumilovnějším obřadu keltských druidů například sehrávaly zásadní úlohu stromy. Tím nejposvátnějším byl pro ně dub. Stejně tak přisuzovali posvátné atributy parazitickému jmelí, které na něm občas roste. Podle římského kronikáře a přírodovědce Plinia Staršího žijícího v 1. století n. l. věřili Keltové v posvátný úkaz pádu jmelí ze stromu. Když totiž jmelí spadlo samo, měla taková událost znamenat, že příslušný strom byl vybrán samotnými bohy.

Plinius pokračuje ve svém vyprávění tím, že šestého dne měsíce pak bíle odění druidové uspořádali pod vybraným stromem okázalou slavnost. Tehdy vyšplhali po kmeni stromu nahoru do větví a zlatým srpem odsekli snítku jmelí. Poté byli obětováni dva bílí býci, přivedení k tomuto účelu na místo, a všichni přítomní se společně s druidy vroucně modlili k bohům. Snítka jmelí byla v následujících dnech přidávána do pití dalším domácím zvířatům, aby je ochránila před otravou a zajistila jejich bezproblémové a rychlé rozmnožování.

Plameny v proutí 

• Svátek: obětování lidí
• Slaví se: neurčeno
• Stojí za pozornost: může jít jen o legendu

Jedním z nejhrozivějších rituálů antických pohanů je nejspíš ten, který je spojen s postavou tzv. proutěného muže. Zkazky o krvežíznivosti a častých lidských obětech u starověkých barbarů však mohou být přehnané, protože jsou dnes známy prakticky jen prostřednictvím jejich nepřátel Římanů. 

Naším zdrojem informací je státník a vojevůdce Gaius Julius Caesar (100–44 př. n. l.), který podává svědectví o proutěném muži v Zápiscích o válce galské. Jím zmíněné neobvyklé rituální praktiky galských kmenů pochází z 1. století př. n. l. Galové údajně upletli obří figurínu člověka z proutí, „zasadili“ do ní nebohé oběti a loutku pak celou zapálili. Obětovanými, kteří tak uhořeli zaživa, byli nejčastěji usvědčení zločinci nebo zajatci. Když ale nebyli tito jedinci po ruce, upalovali prý Galové i náhodně vybrané nevinné muže. 

U nás můžeme stopy této tradice, samozřejmě v mnohem mírumilovnější verzi, pozorovat například u rituálního upalování loutek – třeba v podobě vynášení „paní Zimy“ při masopustních průvodech.

Bohyně na divokém praseti

• Svátek: novoroční předsevzetí 
• Slaví se: na Nový rok
• Stojí za pozornost: divočák měl výjimečné postavení

Mnohá pohanská společenství uctívala jako symboly války a plodnosti divočáky, zvířata, která dnes vnímáme spíše jako tvory nevalné inteligence a symbol nečistoty. Římané měli obrazy divočáků dokonce i na svých vojenských standartách, a to na čestném místě hned vedle orlů nebo vlků. 

TIP: Vyznavači krvavých bohů: Lidské oběti v krutém světě Aztéků

V keltské mytologii zase divočáci představovali posvátné zvíře bohyně Arduinny, která na nich jezdila, ochraňujíc pohoří Arden. Například Anglosasové obětováním divokého prasete vítali Nový rok. Tradice našich silvestrů a předsevzetí pro nový kalendářní rok mohou mít své primitivní počátky právě v těchto dávných rituálech. 

V pátek 6. května 1932 byl zabit dvěma výstřely do hlavy francouzský prezident Paul Doumer. Stalo se tak v paláci Rothschildovy nadace v Paříži, kam pětasedmdesátiletý prezident přišel, aby navštívil prodejní výstavu knih Svazu spisovatelů – válečných veteránů. Vrah byl na místě dopaden. Jednalo se o ruského bělogvardějského emigranta Pavla Timofejeviče Gorgulova, jenž pocházel z kozácké vesnice na Kubáni. Do Paříže přicestoval nedávno z Československa.

Složitá osobnost

Při výslechu útočníka vycházela na světlo zvláštní fakta, která se týkala jeho pobytu v Československu. Gorgulov sem emigroval v roce 1921, v Praze vystudoval medicínu, stačil se oženit, rozvést a znovu oženit. Jako praktický lékař si otevřel ordinaci v Hodoníně a pak v Přerově, příliš však neuspěl. Pacienty odrazoval nepořádností, hrubostmi a cholerickými výstupy. Jak se později ukázalo, vypomáhal si už v Hodoníně nedovolenými chirurgickými zákroky a získal si pověst nesnášenlivého podivína, kverulanta a sukničkáře. Během hodonínského pobytu v sobě objevil literárního génia a začal psát verše a prózu nevalné úrovně. Leccos vydal vlastním nákladem.

Tak jako byl přesvědčen o svém literárním nadání, vzal si do hlavy, že je i rozeným politickým vůdcem. Namluvil si, že spoluvinu na tom, že v Rusku vládnou bolševici, nesou někteří evropští politici, a proto proti nim obrátil hrot své nenávisti. Pařížští policisté objevili v Gorgulovově bytě zápisky, z nichž se mimo jiné dozvěděli, že se atentátník chystal zabít rovněž německého prezidenta Hindenburga a Masaryka. Gorgulov o tom také před policejními vyšetřovateli celkem ochotně vypovídal. Do Hindenburgovy blízkosti se prý nedostal, protože mu německá vláda neudělila vstupní vízum. Zato u Masaryka mu štěstí přálo...

Odzbrojení pachatele

Francouzská vláda poslala do Prahy vysokého policejního důstojníka Henneta, aby na místě prověřil, jak se věci mají. Po Gorgulovových stopách se dostal i na Moravu a zjistil, že k pokusu o atentát na prezidenta Masaryka mělo dojít v Hrušovanech u Brna. Údajně k tomu došlo následovně.

K večeru v sobotu 14. června 1930 stál před nevelkou nádražní budovou v Hrušovanech shluk lidí. Očekávali příjezd prezidenta Masaryka, který měl odtud odjet do zámku v Židlochovicích. Nádraží a přilehlé budovy byly ověšeny vlajkoslávou a na peróně vyhrávala kapela. V čekárně stál spolu s ostatními vysoký hřmotný muž v černém obleku. To Gorgulov čekal na svou příležitost.

TIP: Jak se vraždí ministr: Atentát na ministra financí Aloise Rašína

Bylo přesně 19:44, když hvizd lokomotivy ohlásil příjezd prezidentova vlaku. Po chvíli už vstupoval prezident v bílém obleku do čekárny, kde stál špalír místních hodnostářů v čele s okresním hejtmanem. Masarykova tvář se roztáhla do širokého úsměvu, jenž obsáhl všechny přítomné a každý z nich se jím cítil osobně poctěn. V Paříži o tom Gorgulov vypovídal do protokolu. Byl prý připraven s revolverem v kapse provést svůj čin. Avšak když na něj Masaryk pohlédl a usmál se, už nedokázal vystřelit.

Pařížští psychiatři shledali Gorgulova zcela příčetným, a tak případ skončil před soudem. Koncem června 1932 vynesl tribunál nad atentátníkem trest smrti, který byl vykonán 13. září ostřím gilotiny. 

Nejrůznější automatická komunikační rozhraní jsou již poměrně běžnou záležitostí. Při návštěvě webu se počítačové algoritmy dokáží postarat o prvotní komunikaci s návštěvníkem. Švédská pohřební služba Fenix by tuto formu komunikace ráda posunula na vyšší úroveň. Pozůstalým chce nabídnout komunikaci se zesnulými.

Pochopitelně nepůjde o žádná kouzla, vyvolávání duchů či voodoo. Umělá inteligence má obsah komunikace čerpat ze znalostní databáze konkrétního člověka. Informace do ní doplní sami pozůstalí. Primárně má jít o osobní preference, ale i data ze sociálních sítí a osobní e-mailové komunikace. S digitálním nebožtíkem bude poté možné komunikovat prostřednictvím chatu a v budoucnosti možná i hlasem. Podle ředitelky společnosti Fenix Charlotte Runiusové má podobná služba usnadnit pozůstalým vyrovnat se s úmrtním blízké osoby.

TIP: Moderní urny umožní pozůstalým vypěstovat si z popela zemřelých stromy

Přestože v širším smyslu jde o originální projekt, o úplnou novinku nejde. Na velmi podobném principu funguje projekt ruské programátorky Eugenie Kuydaové. Ta prostřednictvím automatického chatu komunikuje se svým přítelem Romanem Mazurenkem, který zemřel při autonehodě. Jak taková komunikace vypadá si můžete vyzkoušet pomocí mobilní aplikace.

Astronomové již několik desetiletí objevují ve vesmíru objekty, které extrémně oslnivě září v rentgenové oblasti spektra. Záření těchto ultrazářivých rentgenových zdrojů (ULX, z anglického ultraluminous X-ray sources) odpovídá až milionům Sluncí.

Vědci si dlouho mysleli, že tyto objekty jsou větší černé díry, o hmotnosti od 10 až do 1 000 Sluncí. V posledních letech se ale díky rentgenovým observatořím, jako je například americký vesmírný teleskop NuSTAR, ukazuje, že by to alespoň v některých případech mohly být neutronové hvězdy, které jsou pochopitelně mnohem menší.

Ultrazářivá neutronová hvězda Vírové galaxie

Murray Brightman z Caltechu a jeho kolegové nedávno potvrdili, že extrémní zdroje rentgenového záření mohou být neutronovými hvězdami. Prostudovali zdroj ULX ve spirální galaxii M51, známé jako Vírová galaxie, která je od nás vzdálená 28 milionů světelných let.

TIP: Vesmírný supermix: Systém ARP 299 je prošpikovaný vysoce zářivými zdroji

Vědci zjistili, že na záření tohoto zdroje působí magnetické pole. Černé díry ale takové magnetické pole nemají, takže se vší pravděpodobností jde o neutronovou hvězdu. Tato neutronová hvězda svou gravitací přitahuje okolní hmotu, která se ohřívá na vysoké teploty a vyzařuje extrémně jasné rentgenové záření.

Zjistit chronologický věk není těžké. Stačí se podívat do dokladů dotyčné osoby a je to jasné. S biologickým věkem to už ale tak jednoduché není. Biologický věk udává, jak tělo člověka skutečně zestárlo a může se dost lišit i u lidí s podobným datem narození.

Znalost biologického věku je přitom dost důležitá. Právě biologický věk určuje skutečné riziko rozvoje onemocnění souvisejících se stářím nebo dokonce riziko úmrtí. Stejně tak je důležité znát biologický věk osob, které se podílejí na testování léků proti stárnutí.

TIP: Jedna porce salátu denně zpomalí stárnutí mozku až o 11 let

A jak tedy lze zjistit biologický věk? Čínští vědci nabízejí rychlý a spolehlivý postup. Podle nich stačí jednoduchý test moči, který určí hladinu látky označované jako 8-oxoGsn. Tato látka je produktem oxidace ribonukleových kyselin (RNA) v těle, což je proces, který těsně souvisí s biologickým stárnutím těla. Čím více je této látky v moči, tím je člověk biologicky starší.

V současné době se mezi rychlopalnými kanóny uplatňují tři hlavní principy. První je obvyklý u zbraní ze západní Evropy, nazývá se revolverový a jedná se prakticky o automatizaci funkce bubínkového revolveru. Rusové nejvíce sázejí na kanóny s dvojicí sdružených hlavní, které se proti sobě pohybují „boxerským“ způsobem, vedle toho však vyrábějí i zbraně na třetím principu, který ale nejvíce prosazují Američané – rotující svazek hlavní umožňuje dosáhnout vůbec nejvyšších rychlostí palby, což hraje důležitou roli nejen v leteckém boji, ale i v pozemní a námořní protivzdušné obraně.

Málo času na střelbu

Druhá světová válka přivedla na scénu bojové proudové letouny, jež létaly daleko rychleji než stroje vrtulové. To se zákonitě odrazilo i v charakteru vzdušného boje, protože na střelbu proti nepřátelskému stroji měl letec náhle mnohem méně času. Výsledkem pak byla snaha výrazně zvýšit maximální kadenci leteckých automatických zbraní (čili kanónů, neboť kulomety již nenabízely dostatečný ničivý účinek), aby za velmi krátkou dobu bylo možno vystřelit na letoun protivníka co největší počet střel.

Amerika zvolila velice zajímavou cestu – vrátila se k vynálezu starému více než století. Již roku 1862 si R. J. Gatling patentoval nový princip rychlopalné zbraně založený na rotujícím svazku hlavní a závěrů, k němuž patřilo nepohyblivé pouzdro. Vlastně šlo o několik zbraní spojených do válcové otáčivé sestavy takovým způsobem, že běžely současně funkční cykly několika nábojů.

Od točení klikou k elektromotoru

Pohon zajišťovalo ruční točení klikou a zbraň dosahovala kadence stovek ran za minutu. První Gatlingovy zbraně se dostaly do boje už za americké občanské války a objevily se i v dalších konfliktech, ale po příchodu moderních kulometů (zejména typu Maxim) zmizely ze scény. Zdálo se, že již navždy zůstanou v muzeích, dokud US Air Force v roce 1945 nepožádalo zbrojní firmy o nové koncepce rychlopalných leteckých kanónů.

Někdo si tehdy asi vzpomněl, že už sám Gatling v roce 1893 experimentoval s elektromotorem a přemýšlel o kadenci až 3 000 ran za minutu. Inženýři proto z muzea(!) vytáhli Gatlingovu zbraň z roku 1893, jež měla kalibr .45 a deset hlavní, přidali elektromotor a dosáhli tehdy fantastické rychlosti 5 000 ran za minutu. To demonstrovalo životaschopnost koncepce a v roce 1948 byla firma General Electric pověřena, aby vyvinula novou zbraň. Z několika možností byl následně vybrán šestihlavňový kanón ráže 20 mm, jenž nesl firemní označení T 171, ale do výzbroje vstoupil v roce 1959 pod oficiálním armádním názvem M61 Vulcan. Legenda byla na světě.

Obávané stíhačky

Nevýhodou vulcanu je skutečnost, že roztočení svazku hlavní na plnou rychlost trvá určitou dobu. V důsledku neustálého pohybu hlavní také dosahují tyto zbraně menší přesnosti, což ale více než bohatě kompenzuje extrémně vysoká kadence. Prvním letounem, jenž byl touto zbraní vybaven, byl stíhač F-104 Starfighter, záhy však následovaly další stroje.

Po několika letech byla vyvinuta zdokonalená podoba M61A1 Vulcan, jež dokáže pálit s kadencí dokonce až 6 600 ran za minutu a používá modernější bezčlánkové zásobování. Právě varianta M61A1 představuje palubní výzbroj slavné čtveřice amerických stíhačů z 80. let, tj. typů F-14 Tomcat, F-15 Eagle, F-16 Fighting Falcon a F/A-18 Hornet. Z dalších známých letounů, které nesou různé verze kanónu Vulcan, lze zmínit stíhač F-4E Phantom II či útočný A-7 Corsair II, z neamerických strojů je to např. lehký italsko-brazilský AMX či japonský stíhací Mitsubishi F-1.

Na vrtulníky i kontejnery

V současné době dodává firma General Electric provedení M61A2, jež má díky novým materiálům nižší hmotnost; používají ho letouny F-22 Raptor a F/A-18E/F Super Hornet. V některých případech vadí fakt, že vulcan vyžaduje zdroj energie pro elektromotor, a proto vznikla obměna s interním pohonem, respektive hnaná odběrem prachových plynů. Tento kanón s označením M130 či GAU-4/A se užívá mimo jiné v závěsném kontejneru M25 neboli SUU-23/A.

Další „kontejnerovou“ aplikací je systém M12 (SUU-16/A), což je pouzdro s kanónem M61A1, u něhož elektřinu pro elektromotor dodává malá vzduchová turbína. Pro instalování na bok bitevní helikoptéry AH-1 Cobra vznikla zbraň M195, vlastně zkrácený vulcan, zatímco pro přední věž vrtulníku byl vyvinut kanón M197 – odlehčený vulcan se třemi hlavněmi a kadencí 750 ran za minutu. A stejná zbraň je umístěna i v univerzálním závěsném kontejneru GPU-2/A. 

M61 Vulcan

• TYP MUNICE: 20×102 mm
• DÉLKA ZBRANĚ: 1,875 m
• HMOTNOST ZBRANĚ: 120 kg
• HMOTNOST STŘELY: 100 g
• ÚSŤOVÁ RYCHLOST: 1 036 m/s
• MAX. KADENCE: 6 600 ran/min.
• ČAS ROZBĚHNUTÍ: 0,3 s 

V roli pozemní obrany

Vysoká rychlost palby kanónu M61 ovšem brzy zaujala i jiné složky ozbrojených sil, neboť se jevil jako výtečný prostředek pro protivzdušnou obranu. Byla tedy zkonstruována zbraň zvaná M168, která se pak dočkala několika podařených aplikací na zemi a na moři. Pozemní armáda zavedla dva protivzdušné systémy s touto zbraní, a to M167 na taženém dvoukolovém přívěsu a samohybný M163 na upraveném obrněném transportéru M113.

Obecně nesou tyto komplety také název VADS (Vulcan Air Defense System) a vedle optického zaměřovače mají též radar, který však slouží pouze jako dálkoměr. US Army už tyto systémy vyřadila, avšak zůstávají ve službě v řadě států, z nichž některé (zejména Izrael) je dále modernizovaly. Vulcan byl potom nabízen jako součást dalších pozemních protivzdušných prostředků, z nichž zasluhuje zmínku např. Commando Vulcan, v zásadě zbraňová část kompletu M163 instalovaná na čtyřkolovém obrněném vozidle Cadillac Gage V-150 Commando; koupila jej Saúdská Arábie.

Ochrana plavidel

Ještě větší slávu než na zemi si vulcan získal na moři, a to coby součást námořního protivzdušného obranného kompletu Mk 15 Phalanx CIWS (Close-In Weapon System). Vznikl jako reakce na vývoj rychlých protilodních střel v SSSR a od roku 1980 je používán na plavidlech US Navy i mnoha dalších loďstev jako nástroj protiraketové ochrany na krátkou vzdálenost. Na rozdíl od M163 má sofistikovaný naváděcí systém s radarem v neobvykle tvarovaném pouzdru, které se podobá slavnému robotovi z Hvězdných válek, a proto se kompletu Phalanx mnohdy přezdívá „R2-D2“.

TIP: Když jedna hlaveň nestačí: Vynález Richarda Gatlinga změnil navždy svět zbraní

Poněkud paradoxní je, že tento systém posléze prodělal „denavalizaci“, po které se vulcan opět objevil i na zemi, a sice ve formě kompletu Centurion C-RAM (Counter Rockets, Artillery and Mortars). Jak napovídá název, jeho úkolem je destrukce dělostřeleckých granátů, raket a min, pod jejichž palbou se američtí vojáci ocitli mimo jiné v Afghánistánu či Iráku. Vulcan se svou obrovskou kadencí je pro sestřelování malých rychlých cílů ideální a není divu, že se tento slavný kanón rozhodně nechystá do výslužby.

Psychedelické houby, které obsahují halucinogen psilocybin, mají velmi rozdílné velikosti, tvar a barvu. A často si ani nejsou blízce příbuzné. Jak je tedy možné, že takové houby sdílejí stejný halucinogen?

Američtí vědci prozkoumali geny, které jsou zodpovědné za tvorbu psilocybinu u různých druhů hub. Dospěli k názoru, že schopnost produkovat psilocybin se mezi houbami často šíří pomocí evoluční zkratky – takzvaného horizontálního přenosu genů. Jednoduše řečeno, geny z jednoho druhu „přeskočí“ do jiného druhu, nejčastěji prostřednictvím infekce.

TIP: Botanici v Amazonii objevili superpsychedelický lišejník

Schopnost vytvářet psychedelické látky, je pro houby mimořádně výhodná. Zřejmě totiž snižuje chuť k jídlu hmyzu, který se na houbách živí. Lidské sběrače ale těmito látkami neodradí, spíše naopak.

V březnu s pozorováním nebeských objektů neotálejte a začněte ještě na soumrakové obloze. Velmi nízko nad západem jsou totiž viditelné dvě planety Sluneční soustavy. Říká se jim vnitřní, protože obíhají Slunci blíž než Země – jedná se o Merkur a Venuši. 

Na počátku března, asi půl hodiny po západu Slunce, je spatříte v úhlové výšce 5° nad západním horizontem. Jako první si nejspíš všimnete velmi jasné Venuše (−3,9 mag), kdežto méně nápadný Merkur (−1,2 mag) bude vůči ní „vpravo dole“. A zatímco první den v měsíci je bude na nebi dělit úhlová vzdálenost takřka 2°, 4. března, kdy dojde k největšímu přiblížení, se bude jednat už jen o 1,1°. Merkur se navíc posune a uvidíte jej „vpravo nahoře“ od Venuše. Pak se cesty obou planet na nějaký čas opět rozejdou. 

Fáze Merkuru a Venuše

Právě v březnu přitom nastávají nejlepší podmínky pro pozorování Merkuru na večerní obloze v tomto roce. Po celou první polovinu měsíce ho zahlédnete každý večer stále výš nad západem. Výhled na něj se tudíž postupně zlepší, současně však bude bohužel klesat jeho jasnost. Patnáctého března pak planeta dospěje do největší východní elongace a na obloze ji naleznete v úhlové vzdálenosti 18° od Slunce. V té době ji na sklonku občanského soumraku (viz box Občanský soumrak) spatříte asi 11° nad západním obzorem, za nímž se ukryje 1 hodinu a 45 minut po naší denní hvězdě. Jasnost Merkuru ovšem poklesne na −0,2 mag. V následujících dnech se začne planeta ke Slunci opět přibližovat, bude rychle slábnout a v průběhu čtvrtého březnového týdne přestane být pozorovatelná. Naopak z přítomnosti Venuše coby večernice se můžete těšit po celý březen.

Máte-li možnost podívat se na Merkur a Venuši dalekohledem s objektivem o průměru alespoň 50 mm a nejméně s padesátinásobným zvětšením, neváhejte. U obou planet totiž přístroj ukáže jejich fázi. Merkur bude mít na počátku března podobu neúplného světlého kotoučku, který se bude pozvolna zmenšovat. V období nejvyšší východní elongace bude osvětlený jen z poloviny a v následujícím týdnu se promění v uzoučký srpek. Venuši uvidíte v průběhu měsíce takřka plně osvětlenou. 

Další očima viditelné planety budou pozorovatelné až ve druhé polovině noci. Jako první se kolem půlnoci objeví nad jihovýchodem Jupiter v souhvězdí Vah. O dvě a půl hodiny později jej bude následovat Mars na pomezí Hadonoše a Střelce a necelou hodinu poté vyjde také Saturn ve Střelci.

Vstát dřív se vyplatí zejména mezi 7. a 11. březnem, kdy se kolem těchto planet na nebi „prosmýkne“ rovněž ubývající Měsíc. Pohlednou kompozici navíc doplní i jasný Antares ze souhvězdí Štíra.

Východy a západy Slunce

V první polovině března se Slunce nachází ve znamení Ryb, 20. března v 17:15 SEČ vstoupí do znamení Berana; nastává jarní rovnodennost, začíná astronomické jaro.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný v první půlce března za soumraku nízko nad západem
• Venuše – viditelná večer nízko nad západem
• Mars – viditelný ráno nad jihovýchodem
• Jupiter – viditelný ve druhé polovině noci
• Saturn – viditelný ráno nad jihovýchodem
• Uran – viditelný v první půlce března večer nad západem
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v březnu 2018

• 1. března – setkání Měsíce a jasného Regula ze souhvězdí Lva na ranní obloze nad západem (v okamžiku největšího přiblížení je bude dělit úhlová vzdálenost cca 0,5°)
• 4. března – setkání Merkuru a Venuše na soumrakovém nebi nízko nad západem (Merkur se bude nacházet v úhlové vzdálenosti cca 1,1° severně od Venuše)
• 7. března – setkání Měsíce a Jupitera na ranní obloze nad jihovýchodem
• 9. až 11. března – seskupení ubývajícího Měsíce, Marsu a Saturnu na ranní obloze nad jihovýchodem (nad jihem bude pozorovatelný také jasný Antares ze souhvězdí Štíra a Jupiter)
• 15. března – Merkur v největší východní elongaci (v úhlové vzdálenosti 18° od Slunce)
• 18. března – setkání velmi úzkého měsíčního srpku, Venuše a Merkuru na soumrakovém nebi nízko nad západem
• 22. března – těsné setkání Měsíce a jasného Aldebaranu ze souhvězdí Býka na večerní obloze nad západem
• 28. března – setkání Měsíce a jasného Regula ze souhvězdí Lva na večerním nebi nad jihovýchodem
• 28. března – těsné setkání Venuše a Uranu na podvečerní obloze nízko nad západem (Uran se bude nacházet v úhlové vzdálenosti cca 0,3° severně od Venuše a bude pozorovatelný pouze dalekohledem)

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Skrze dopisy a vzpomínky Robinsona Crusoa vyprávěl Defoe řádně komplikovaný příběh muže, který sice přežije třicet let sám na ostrově, jedná se ale jen o „nejdelší“ zastávku v nekonečném proudu dalších dobrodružství. Uteče z domova, ztroskotá v bouři, vypluje znovu, je zotročen Maury, uprchne spolu s otrokem, kterého pak prodá a koupí si za něj výnosnou plantáž a zase ztroskotá, když se s otrokáři plaví do Afriky pro otroky. A právě tady začíná jeho nejznámější příběh muže vyvrženého mimo lidskou společnost, který si musí poradit jen se svým rozumem a Biblí. Ty mu i naznačí, že místní lidojedy nemá právo zabíjet, dokud jimi není napaden, protože „oni nevědí, co činí“. Pořádný houf jich proto zabije až později.

Jeho dobrodružství ovšem také nekončí záchranou: dostane se ještě do hádky s rodinou a v Pyrenejích musí spolu s věrným společníkem Pátkem zahnat smečku vlků. Zní to jako životní příběh lehce přitažený za vlasy? Minimálně Defoeovi se zdál velmi důvěryhodný.

Editor Defoe a „skutečný Robinson“

Daniel Defoe neochvějně trval na tom, že je pouze editorem knihy a skutečný Robinson Crusoe v době jejího napsání ještě žije, jen ho z různých důvodů není snadné dopátrat. Na obrovský úspěch původní knihy pak dokonce navázal ještě dvěma pokračováními: Dalšími dobrodružstvími Robinsona Crusoe z roku 1719 (v nich se hrdina podívá i do Číny) a Vážnými úvahami v průběhu života a nečekaných dobrodružství Robinsona Crusoe, včetně vizí světa andělů z roku 1720 (v těch Robinson „jenom“ přemítá).

I po těchto zdaleka ne tak úspěšných knihách stále trval na tom, že Robinson je skutečná osobnost. A jeho čtenáři měli důvod mu věřit. Defoe totiž vycházel z poměrně dobře známých příběhů zachráněných trosečníků i ze zápisků námořníků, kteří byli očitými svědky kanibalismu.

Přesto vzor pro fiktivního „námořníka z Yorku“ známe: je jím horkokrevný Skot Alexandr Selkirk (také označovaný jako Selcraig). Jak se ale rváč ze Skotska dostane na ostrov někde u Jižní Ameriky?

Mládí nezvladatelného dobrodruha

Co o Alexandrovi víme? Není toho příliš. Narodil se roku 1676 ve skotském přístavu Lower Largo a zemřel 13. prosince 1721. Zažil život plný dobrodružství a už od mládí přitahoval problémy. Několikrát jej potrestali za pohoršování a smilnění a účastnil se řady rvaček. Mezi všemi stížnostmi ční zápis z 25. srpna 1695.

Alexandr se měl dostavit před radu církevních starších, aby vysvětlil svoje „neslušné chování v kostele”. Alexandr ale neplánoval nic vysvětlovat. O dva dny později najdeme jen krátký zápis, ve které se celá záležitost odročuje do návratu Alexandra Selkirka z moře. Kam odplul a kdy přesně se vrátil, nevíme jistě. Nejpravděpodobněji se jeví, že se účastnil kolonizační cesty do Panamy.

Už roku 1701 byl ale zpátky doma a dostal se opět do problému. Mladší bratr Andrew mu podstrčil placatku se slanou vodou, ze které se Alexandr napil. Rozčílený dobrodruh vzal dřevěnou hůl a hrozně bratra seřezal. To se ale zbytku rodiny moc nelíbilo, na což Alexandr zareagoval po svém. Postupně zbil druhého bratra, otce a na závěr švagrovou. Za tento přečin se před obcí musel kát. Přísahal, že se napraví.

Co mohl dělat muž, kterému to šlo ve škole docela dobře s matematikou a geometrií a měl rád moře? To, co každý mladík usilující o nápravu své duše: stal se korzárem. Pod korzárskou vlajkou Alexandr se nepřidal na loď žádného bezejmenného piráta. Právě naopak, William Dampier byl známý až příliš. Odvážný objevitel, průzkumník a obstojný přírodovědec popsal Austrálii a jako první třikrát obeplul svět. Také byl ale trestán za přílišnou krutost, pravidelně se ve službě opíjel a jeho vychytralé plány doháněly posádku k šílenství. Třeba když nechal jen tak potopit lodě plné kořisti proto, že by ho zpomalovaly při dalších úkolech.

Dampier vyplul na moře s jasně definovaným úkolem: vypukla Válka o španělské dědictví a koruna ocenila každého korzára ochotného útočit na cizí lodě. Alexandra mohlo odradit pár věcí. Předně, mořeplavba byla vesměs špinavá a nebezpečná záležitost, při které vás nejčastěji zabily kurděje nebo klasické choroby, protože námořníci pluli často i celé dny v mokrém oblečení. Na korzáry navíc číhaly kanóny nepřátelských lodí i nože spolubojovníků při dělbě kořisti. A aby toho nebylo málo, obě Dampierovy lodě, větší Saint George a menší Cinque Ports, svému účelu příliš nevyhovovaly. I třistadvacetitunový Saint George by byl považován v královském námořnictvu za malou loď. A na tu se muselo vejít 5 kotev, zásoby na 8 měsíců, náhradní plachty, 22 kanónů, stovka pušek a nějakých 120 mužů - mnohem víc, než bylo zvykem a řádově víc, než by bylo na takové lodi pohodlné.

Selkirk nastoupil jako navigátor Cinque Ports. Ještě u britských ostrovů se opilý Dampier pohádal s jedním z důstojníků. Problémy pokračovaly a Dampierovy rozkazy vyvolávaly často jen chaos. Drama čekalo i Cinque Ports: její kapitán zemřel a byl nahrazen arogantním mladíkem z lepší rodiny Thomasem Stradlingem. A Selkirk ho rozhodně neměl v lásce. Měsíce běžely a situace se stále horšila: muži umírali či leželi v horečkách, zásoby se hemžily červy a krysími výkaly a nebylo ani koho oloupit - či se tomu Dampier vyhýbal.

Po roce na moři se lodě oddělily a věnovaly se pirátství samostatně. V září musela Cinque Ports zakotvit na opuštěném ostrově. Byla plná děr a námořníci neustále vylévali vodu.

Trosečník bez vraku

Po měsíci oprav zavelel kapitán Stradling k odplutí. Selkirk zásadně nesouhlasil. Považoval to za sebevraždu, obzvlášť pokud měla loď bojovat. Vyzval všechny, kdo smýšlí stejně, ať zůstanou s ním na ostrově. Nikdo se nepřihlásil. Ani Selkirkovi uražená póza dlouho nevydržela. Běžel za kapitánem a prosil ho, ať ho vezme zpátky na loď. Stradling odmítl. Možná proto, že si situaci užíval a rád se zbavil rivala. Nebo chtěl námořníkům ukázat, jak dopadnou, když začnou odmlouvat.

Když Selkirk pochopil, že Stradling neustoupí, rozhodl se tedy počkat na další přátelskou loď. Čekal čtyři roky. Jistě si vzpomínáte na dlouhý seznam toho, co Robinson v zoufalství zachránil z vraku. Selkirk na tom byl mnohem lépe. Dostal nástroje, zbraně, jídlo, Bibli a rum. Co ho čekalo? Víme jen to, co řekl svému zachránci a to, co vypověděl v interview, které poskytl v Anglii roku 1711.

Na rozdíl od románového Robinsona si nevedl žádný složitý deník, ani se nepřátelil s domorodci. Nejdříve na něj přišly deprese a pošilhával po sebevraždě. Později byl vděčný za hlad a žaludeční problémy, neboť ho nutily žít. Vrásky mu dělali další „Evropané“ – lodní krysy, které se v podmínkách ostrova rychle množily. V noci ho nemilosrdně ožíraly a jeho oděv a klidný spánek zachránilo až to, že si ochočil několik koček.

Cesta domů i k Bohu

V něčem se však Robinsonovi přece jen podobal. V každodenním boji o přežití našel víru a radost ze života. Nakonec ho zachránila loď kapitána Woodese Rogerse, jehož navigátorem byl... William Dampier! Ten také dosvědčil, že Selkirkův postřeh o stavu Cinque Ports byl tehdy správný: loď se potopila a těch málo přeživších (včetně Stradlinga) hnije ve španělských věznicích.

Když se Selkirk vrátil domů, žil obyčejný život. A pak si ho díky vzpomínkám kapitána Rogerse a dlouhému interview našla sláva a díky podílům na kořisti i bohatství. Tak šťastný jako na ostrově prý ale už nikdy nebyl. Když se roku 1720 znovu vydal na moře, moc štěstí také neměl. Následujícího roku podlehl horečce. V té době už slavil Defoe s Robinsonem Crusoem velké úspěchy...