Odkud se vlastně bere naše inteligence? Jak velká část inteligence je daná výchovou a do jaké míry přispívá genetika. Podle nového výzkumu se na rozvoji vysoké inteligence podílí přes 500 genů.

Britští vědci využili rozsáhlá data o více než 248 tisících lidech z celého světa a vystopovali v nich celkem 538 genů, které se podílejí na intelektuálních schopnostech. Zároveň ale dodávají, že podíl prostředí a genetiky na inteligenci zůstává i po jejich výzkumu nejasný.

TIP: Zaplaví svět géniové? Co rozhoduje o naší inteligenci?

Na základě výsledků této studie bude možné odhadnout inteligenci různých skupin lidí čistě jenom z jejich DNA. Zároveň se ukázalo, že inteligence úzce souvisí se zdravím. Řada ze zmíněných genů totiž ovlivňuje nejen inteligenci, ale i zdraví.

Stephen William Hawking je britský teoretický fyzik a jeden z nejznámějších vědců vůbec. Významně přispěl zejména k různým oborům kosmologie a kvantové gravitace a v letech 1979 až 2009 zastával post lukasiánského profesora matematiky na Univerzitě v Cambridgi. Je držitelem mnoha vědeckých ocenění a členem mnoha významných učených společností, mimo jiné britské Královské společnosti (od roku 1974), Papežské akademie věd (od 1986) a Národní akademie věd USA.

Pracoval na základních zákonech fungování vesmíru. S Rogerem Penrosem dokázal, že Einsteinova obecná teorie relativity předpokládá, že čas a prostor má počátek ve velkém třesku a konec v černých dírách. Tyto výsledky dokazují, že je nezbytné sladit obecnou relativitu s kvantovou teorií, dalším významným vědeckým objevem první poloviny 20. století.

TIP: Stephen Hawking: V 76 letech zhasla hvězda vědy. Co všechno lidstvu přinesl?

Jedním z důsledků těchto výzkumů byl také jeho objev, že černé díry by neměly být úplně černé, ale měly by emitovat záření a případně se i postupně zmenšovat a nakonec zcela zmizet. Další je domněnka, že vesmír nemá v pomyslném čase žádný okraj nebo hranice.

Výjimečný vědec zemřel 14. března ve věku 76 let v britském univerzitním městě Cambridge.

Před 7 700 lety se sopka Mazama probudila a země pod nohama indiánů z kmene Klamath se zachvěla. Více než kilometr široký sloupec horkého popela a pemzy vystřelil vysoko k nebi. Indiáni si však výbuch vyložili po svém: bůh podsvětí Llao, jenž sopku obývá, se pustil do boje se svým rivalem Skellem, bohem nebes.Po svazích vulkánu se rozlil lávový proud. Katastrofickou erupcí se vyprázdnil magmatický krb, sopka vysoká 3 600 m již nedokázala unést svoji vlastní váhu a změnila se v obří kráter, kalderu. Klamathové měli jasno: bůh nebes zvítězil. Prohlubeň pak po tisíciletí plnil déšť a sníh a výsledkem je nejhlubší a nejmodřejší jezero Spojených států – Crater Lake.

Kouzelný ostrov

Jezero rozlité do šířky až deseti kilometrů pozorují hloučky turistů. Oči všech přitahuje druhotný kužel uprostřed kaldery, který místní obyvatelé poeticky pojmenovali Kouzelný ostrov. Tento jehličnany zarostlý kráter vybuchl asi čtyři sta let poté, co se sopka začala plnit vodou. Kdo má štěstí na nebe bez mraků, dobrý úhel slunečních paprsků a klidnou hladinu, může na jezeře spatřit ještě jeden lávový ostrůvek nazvaný Loď přízraků – z vyhlídkové trasy na hraně kaldery totiž mizí „přízračná“ loď pozorovatelům z očí a opět se záhadně vynořuje. A jak zjistilo několik výzkumných výprav, Crater Lake skrývá pod hladinou ještě další kužely.

Jezero však nemusí být lákadlem Oregonu napořád. Mazama je spící, nikoliv vyhaslá sopka, a geologické procesy v Kaskádovém pohoří na západě Severní Ameriky, jehož součást Crater Lake tvoří, dodnes pokračují. Poslední ničivý výbuch v těchto horách se datuje do roku 1980, kdy explodovala Svatá Helena v americkém státě Washington. Erupci tehdy nepřežilo 57 lidí.

Klamavá modř

 „Nejmodřejší a nejčistší voda, jakou jsme kdy viděli,“ shodují se zápisky v návštěvnické knize zdejšího turistického centra. Crater Lake je považováno za nejčistší vodní plochu na světě. Hlavním důvodem je, že sem nevtéká žádná řeka či potok s naplaveninami a kaly.Vodu, která se z jezera vypařuje a prosakuje, nahrazuje pouze déšť a roztátý sníh. Výdej a příjem je ročně v podstatě vyrovnaný, a výška hladiny kalderového jezera tak zůstává neměnná – jeho hloubka dosahuje až 592 m.

A kde hledat vysvětlení pro udivující jezerní modř?Sluneční světlo dopadající na hladinu se láme a čirá voda pohlcuje různé vlnové délky v různých intervalech. Červené světlo se ztrácí již blízko pod hladinou a jeho energie se mění v teplo. Žluté a zelené světlo proniká o něco hlouběji. Modré světlo se ovšem šíří až do značné hloubky. Tam rozkmitává elektrony v molekulách vody, což je příčinou opětovného záření světla v modrých vlnových délkách. A lidské oči pak zachytí právě toto rozptýlené modré světlo.

Koupel jen pro otužilé

Lidé vyrážejí ke Crater Lake z různých důvodů. Někteří si autem objedou 53 km dlouhou vyhlídkovou trasu po okraji kaldery, jiní popíjejí míchané drinky na verandě chaty u okraje kráteru a usazeni na dřevěných židlích se kochají výhledem na jezero. Další se vydají na túru po okolních turistických trasách. Jedna z nich prudce klesá dvě stě výškových metrů k vodní hladině. Koupání v jezeře je dovoleno, ale čistotu vody okusí na vlastní kůži jen ti nejotužilejší. Průměrná teplota vody totiž dosahuje v nejteplejším měsíci srpnu pouhých 15 °C. Oblíbenou aktivitou se stalo také potápění, i když prozatím se pod vodu s kyslíkovou bombou ponoří jen zhruba deset lidí ročně. Kdo pocítí touhu vydat se na vodu a zůstat v suchu, může využít projížděk na lodích. Dobrodružné povahy se mohou navíc nechat vysadit na Kouzelném ostrově uprostřed jezera, kde je po několika hodinách loď opět vyzvedne.

Zkrátka nepřijdou ani milovníci rybaření. Původně sice v Crater Lake vodní obratlovci nežili, ale mezi lety 1888 a 1941 nechaly úřady do jezera nasadit šest druhů ryb. Dnes se tu však vyskytuje už pouze pstruh a losos. K rybaření není potřeba povolení a rybáře neomezují žádná pravidla ohledně míry a počtu úlovků. Ale pozor: aby se do jezera nezavlekly nepůvodní organismy, je dovoleno chytat pouze na umělé návnady či muškařit. Pokud se sem s prutem přesto vydáte, můžete si být jisti, že budete spíše raritou. Rybaření se v bývalé sopce zatím příliš neprosadilo.

Výšlap přes tři státy

Kdo má v krvi tramping, může se nedaleko Crater Lake pustit na věhlasnou Pacifickou hřebenovou stezku. Ta se vine po celém západním pobřeží USA a na 4 265 km okusí turisté různé podoby přírody: vyprahlou Kalifornii a Mohavskou poušť, zalesněný hornatý Oregon i deštivý Washington. Stezka stoupá téměř přes šedesát horských průsmyků, klesá do devatenácti velkých kaňonů a vede okolo tisícovky jezer a ples.

Podle jistých oregonských novin se na dlouhý výšlap vydal letos rekordní počet nadšenců – 835. A nadšení je k takovému výletu opravdu potřeba: Cesta obvykle začíná v březnu a trvá půl roku. Vše, co trampové na cestě divočinou potřebují, si nesou na zádech v batohu ne těžším než sedm kilogramů. Šest dní v týdnu vstávají denně za ranního kuropění a do setmění urazí kolem 30 km, sedmý den pak odpočívají. Na hřebenovce lze potkat jedovaté štíry a chřestýše, medvědy, pumy, rysy či kojoty. Na některých úsecích, přičemž ten nejdelší měří 57 km, chybí to nejdůležitější – voda. Celý trek úspěšně dokončí jen asi 60 % odvážlivců.

Novou energii, především ve formě jídla, dodávají trampům takzvaní andělé stezky, tedy lidé, kteří hřebenovce a jejím pokořitelům věnují svůj čas a zásoby. Po bouřce odklidí ze stezky popadané větve, na vyprahlý úsek trasy zase umístí nádoby s vodou. Okolo osmistého kilometru nabízejí trampům svezení do nejbližších sportovních potřeb, protože turistické boty se právě v této fázi začínají trhat. Někteří z „andělů“ mají se zdoláváním Pacifické hřebenovky vlastní zkušenosti a vědí, jak občasná pomoc přijde vhod.

V dubnu 1584 stál před městským soudem v Nymburce zlodějíček Havel Pískač, který s několika kumpány řezal oběšence z šibenic a části jejich těl, oděvů a provazů prodávali krčmářkám. Ty lidské maso sušily a mlely na prach, kterým trávily lidi. Podobný případ šetřil o osm let dříve i mělnický městský soud, před nímž stanula šenkýřka Maruše a děvečka Apolena. Apolena vyznala, že slyšela od šenkýřky z Posádovic, že kdyby kdo měl palec od viselce a zavěsil ho do sudu, že bude mít tolik hostí, jako když někoho vedou na šibenici.

A tak když šla kolem šibenice, odtrhla oběšenci jednu ruku, uřízla z ní palec a ruku i s nožem zahodila. Palec dala šenkýřce Maruši, která na něj ušila pytlíček a s trochou hřebíčku a bobku ho strčila do sudu s pivem. To pivo pak točila hostům a pila ho i sama. O sto let později by to možná vyvolalo další vlnu čarodějnických procesů, ale tehdy se ještě takové ohavnosti posuzovaly jinak. 

Bez inkvizice

Černou magií se koncem středověku a v raném novověku v českých zemích nejčastěji zabývaly městské soudy, přičemž právem meče, tedy privilegiem odsouzené i popravovat, jich v zemi disponovalo na šest set. Soudy však musely pracovat s písemnou žalobou obsahující popis provinění. K soudním řízením s obviněnými z čarodějnictví proto docházelo zřídka, a pokud přece, východiskem pro všechny obviněné těšící se dobré pověsti byla obvykle takzvaná očistná přísaha. Prostor pro osobní mstu a vykonstruovaná obvinění tedy nebyl velký. 

Městské právo u nás nicméně již od třicátých let 14. století znalo i inkviziční proces pro vyšetření případů těžkých zločinů. Inkviziční vyšetřování do městského práva pronikalo zřejmě zkušeností s procesy vedenými církevní inkvizicí, o jejímž působení na území Českého království máme první doklad z roku 1318. Církevní inkvizice však u nás neměla lehkou pozici, protože z podstaty své existence zasahovala do vnitřních záležitostí země, a husitské války učinily jejímu působení nadobro konec. Velká nechuť, která vůči církevní inkvizici panovala a kterou poznal i sám autor Kladiva na čarodějnice inkvizitor Kramer, zabránila jejímu návratu i v následujících staletích. 

Vyšetřování po česku

Rovněž použití tortury jako vyšetřovacího prostředku zákoníky až do 17. století nijak neupřesňovaly, vše se ponechávalo na úsudku konkrétního soudce. A navíc ani v definici samotného deliktu čarodějnictví nebyly předpisy příliš konkrétní. Teprve Koldínův zákoník z roku 1579 charakterizuje čarodějnictví jako „zlá kouzla“ a ukládá za něj trest stětí nebo upálení zaživa pro muže a zahrabání zaživa nebo upálení pro ženy.

TIP: Kruté potírání magie: Jak vypadaly první čaroděnické procesy v českých zemích?

Výzkum předbělohorských soudních akt lidí vyšetřovaných a mučených pro čarodějnictví (crimen magiae) přitom prokázal, že nikdo z nich nebyl k nejvyšším trestům odsouzen za čarování, ale za travičství, vraždu nebo infanticidu. 

O stíhání čarodějnic píše už v roce 1519 třeboňský úředník Petrovi z Rožmberka. Dvě ženy tam přišly na radu k pastýřce, aby je naučila nejhorší kouzlo, jaké svede. Ta je nakonec naučila, jak na dům přivolat ostudu. K tomu bylo potřeba pod práh domu zakopat lidské kosti spolu s kostmi fen a odříkat příslušnou formuli.  

První procesy

Nejstarší proces v prostředí městského práva proběhl zřejmě v roce 1540 v Náchodě, kde odsoudili jako čarodějnici Markytu, ženu městského drába. Dotyčnou dostalo do rukou soudců objevení skrýše kradených věcí v náchodském městském špitále. Markyta, která tam uklízela, byla obviněna z podílu na zločinu. Na mučení udala jistého Martina Berana a ten ji na oplátku obvinil z čarodějnictví. Měla mu podávat očarovaný pokrm, aby ztratil zájem o jakousi mladou pastýřku a zamiloval se do Markytiny dcery. Nešťastná Markyta nakonec při dalším mučení vše potvrdila a pro škodlivá kouzla byla odsouzena k upálení na hranici. 

Kromě jednotlivých případů odsouzení pro zlá kouzla a travičství proběhla v sedmdesátých letech 16. století série soudů s čarodějnicemi ve Velké Bíteši. V průběhu pěti let bylo u tamního městského soudu odsouzeno na dvě desítky žen pro travičství a kouzlení proti dobytku. Případ zachytila bítešská smolná kniha, tedy kniha městského soudu, do níž se zaznamenávaly výslechy při útrpném právu. 

Změny za Habsburků

V průběhu 16. století se v městském soudnictví začal stále častěji uplatňovat inkviziční proces i v případech civilního, nekriminálního charakteru. Tím teoreticky vzrůstala i možnost vyvolání procesu s obviněnými z čarodějnictví. V pozadí tohoto prosazování inkvizičního soudního řízení stál král Ferdinand I., který v roce 1547 zřídil královský apelační soud v Praze.

Soud vznikl po neslavném protihabsburském odboji českých měst, aby dohlížel na městské soudnictví a měl právo druhé instance – odvolání od městských soudů ze zemí Koruny české, vyjma měst moravských, která se rebelie neúčastnila. Od samých počátků měl přitom tendenci prosazovat formou pokynů u městských soudů řízení inkviziční. 

TIP: Lidská krev, trus i pot oběšenců: Když se z mrtvol vyrábějí léky

Tento trend pokračoval po potlačení českého stavovského povstání po bitvě na Bílé hoře. Obnovené zřízení zemské zavedlo mnohá nová ustanovení a rozšířilo inkviziční proces i mimo oblast městského práva. V roce 1644 se navíc kompetence pražského apelačního soudu rozšířila na všechny ostatní soudy působící v Českém království, pokud neměly privilegium neodvolatelnosti. Zajímavé je určitě to, že poslední oblast, kde v městském prostředí inkviziční soudní proces zdomácněl, byla severní Morava.

Elon Musk, šéf společnosti SpaceX, zřejmě přeřadil na vyšší rychlostní stupeň. Jeho další velmi očekávaná raketa, která nese hrdý název Big F*cking Rocket, čili BFR, bude připravená na testy již příští rok.

Jestli to Musk myslí vážně, máme se na co těšit. Big F*cking Rocket je gigantická opakovaně použitelná raketa, se kterou chce SpaceX kolonizovat Mars. Uveze totiž až 100 kolonistů najednou.

V neděli 11. března Musk odpovídal na dotazy na konferenci South by South West (SXSW) v Austinu, Texas. Během svého vystoupení prozradil, že ve SpaceX ve skutečnosti už staví první raketu BFR. Už v první polovině příštího roku by měla absolvovat první krátké lety. Pokud bude raketa BFR úspěšná, měla by se časem stát hlavní raketou SpaceX.

TIP: Elon Musk překvapil: Na Mars prý lidé poletí již za 9 let

Nutno dodat, že Elon Musk je známý i tím, že pokud jde o časovou náročnost, jeho plány bývají poněkud ambiciózní. Ale famózní úspěch prvního startu nového typu rakety Falcon Heavy rozhodně jeho slovům dodal váhu. 

Empatií neboli „vcítěním se“ označujeme porozumění emocím a motivům druhého člověka. Pro schopnost empatie je užitečné umět odložit svoje vlastní názory, hodnoty a předsudky. Jde o to být schopný pochopit jak a proč člověk jednal tak, jak jednal, jaké z toho má pocity a jaký má na věc názor. Není žádným tajemstvím, že obecně bývají empatičtější spíše ženy než muži. Proč tomu tak ale je? Na tuto otázku hledala odpověď Marie Warrierová z univerzity v Cambridge mezi 47 000 uživateli domácího genetického testu 23andMe. Vedle rozboru DNA respondenti odpovídali i na 60 otázek týkajících se míry jejich empatie.

Jsou muži z Marsu a ženy z Venuše?

Závěry potvrdily obecný předpoklad, že ženy jsou empatičtější než muži. V průměru ženy dosahovaly o deset bodů vyššího emočního skóre. Co se ovšem nepodařilo prokázat, je vztah mezi genetikou a empatií. Ženy tak podle Warrierové nejsou geneticky předurčeny k empatii lépe než muži. Proč jsou tedy ženy empatičtější?

TIP: K čemu je ženám orgasmus? Evoluční záhada možná našla vysvětlení

Podle Marie Warrierové hrají rozhodující roli dva faktory – sociální a biologický. U žen častěji očekáváme schopnost vcítění se do pocitů druhých a ženy se toto očekávání snaží naplňovat. Důležitá je zde především výchova.

Na biologické úrovni jde pak především o hormony a jejich úrovně. Míru empatie může podle Warrierové ovlivňovat hormon oxytocin, kterého mají ženy výrazně více a který může ovlivňovat empatii. Naopak dominantním hormonem mužů je testosteron, který v oblasti empatie funguje jako tlumič.

Bouřím se piloti letadel rádi vyhnou. I přesto ale do každého dopravního letadla udeří blesk v průměru jednou ročně. Přestože tato statistika vypadá poněkud děsivě, následky takového úderu blesku ve skutečnosti nebývají velké. Dnešní letadla jsou z vodivých materiálů a vlastně fungují jako létající Faradayovy klece, protože elektrický náboj je soustředěný na povrchu vodiče, tedy letadla, a nikoliv v jeho vnitřku.

Nabité letadlo

V USA se naposledy zřítilo letadlo kvůli úderu blesku v roce 1967. Letečtí inženýři ale nechtějí pokoušet osud a snaží se vyvinout technologie, které by letadlům pomohly vyhnout se bleskům.

TIP: Překvapivé zjištění: Nákladní lodě na moři možná vytvářejí blesky

Experimenty s modely letadel ukázaly, že když je letadlo elektricky nabité, značně se sníží možnost, že by ho zasáhl blesk. Okolní elektrické pole by totiž muselo být dvakrát silnější než pole nabitého letadla, aby do letadla mohl udeřit blesk. Inženýři teď ověřují, zda by taková protiblesková technologie byla pro dopravní letouny praktická.

Vždycky jsem toužil pochopit, jak svět poznávají zvířata. Proto jsem podle svého vlastního návodu již mnohokrát klopýtal nazdařbůh únorovým listnatým lesem, váben Ariadninou nití omamné, těžko popsatelné vůně...

Jedovatý vlčí pepř

Hned poprvé mne čich přivedl ke skromnému keříku s růžovými květy, který se nenápadně krčil mezi dvěma kameny. Nevýraznost keře je v kontrastu s jeho vlastnostmi. Jde totiž o lýkovec jedovatý (Daphne mezereum), prudce toxický keř z čeledi vrabečnicovitých (Thymelaeaceae). Keřík oplývá lidovými názvy. Říká se mu čertovo lejko, lejkovec, vlčí lýko, vlčí pepř, divoký pepř, nešlechetník, mordýř lidský nebo vrah lidský.

Lýkovec je většinou 30–100 centimetrů vysoký a je chudičce větvený. Tento listnatý opadavý keř rozkvétá často již v únoru (ještě před rozvinutím listů) a výrazně aromatické růžové květy mu vydrží do dubna. Není však radno vychutnávat si jejich vůni příliš dlouho a zblízka, protože si tak můžete přivodit bolesti hlavy a závratě. Plody – kulaté červené peckovice – prý mají hořkou chuť, ale já to nikdy nezkoušel. Obsahují totiž prudce jedovaté terpenoidní látky. Smrtelnou dávku představuje pro dospělého člověka pouhých dvanáct plodů.

Šatičky lesních víl

Dalším poslem jara z družiny mocné paní Flóry je bledule jarní (Leucojum vernum) – jednoděložní rostlina z čeledi amarylkovitých (Amarillidaceae). Tato donedávna běžná květinka v květomluvě říká: „Moje láska je věčná.“ Pro vyjádření náklonnosti vůči svým blízkým ale prosím použijte jiné květy. Bledule bohužel dnes již patří k ohroženým druhům a je přísně chráněna zákonem.

Bledule jarní je 10–30 centimetrů vysoká vytrvalá rostlina s podzemní cibulkou. Z ní vyrůstají tři až čtyři přisedlé listy s čárkovitými čepelemi. Něžné bělostné kvítky na převislých stopkách vyrůstají z paždí toulce a na okrajích jsou navíc zdobeny žlutou (až zelenou) skvrnkou. Husté porosty bledulí jarních na březích potůčků a bystřin evokují dojem, že zde leží bělostné šatičky, které tu v noci při tanečním reji odhodily vodní žínky a lesní víly.

Bledule jarní kvete od února do dubna a v Česku ji můžete vidět zejména v luzích a v suťových lesích, na vlhkých podmáčených loukách a na březích potoků od nížin až do hor. V karpatské části Moravy je bledule jarní nepůvodní, najdeme zde však zplanělé populace „uprchlíků“ ze zahrádek (kde je rostlina pěstována již od počátku 15. stol.). Směrem na východ začíná další přirozený areál bledule jarní až ve Východních Karpatech na východním Slovensku a na Ukrajině, kde se vyskytuje někdy rozlišovaný endemický poddruh Leucojum vernum subsp. Carpatium.

Tajemné nokturno

Rozmarné předjaří ale dokáže uspokojit nejen váš čich a zrak. Na své si přijde i sluch, neboť s prodlužujícím se dnem se probouzí i akustická aktivita pěvců. V tomto období o sobě dávají vědět i sovy žijící na našem území, a to především kalous ušatý a nejhojnější evropská sova puštík obecný.
Kalous ušatý (Asio otus) je veliký asi jako holub a k poznání je díky typickým dlouhým perům kolem uší. V Česku žije 4 000–7 000 párů. Kalousové v zimě často nocují pospolitě a proslulé je kupříkladu jejich hromadné zimoviště na jehličnanu v rohu zahrady benediktinského kláštera v Rajhradu u Brna.

Obvykle ale hnízdí v lesích a loví na jejich okrajích a na pasekách. Ozývají se již v únoru, ale především v březnu a dubnu, rytmickým, ale tlumeným a nenápadným „hu“. Samečci si tak vymezují teritorium a lákají do něj samičky. V lokalitě výskytu k sobě můžete kalouse snadno nalákat. Stačí za soumraku třít kouskem polystyrenu o sklo (postačí i sklíčko kapesní svítilny), čímž napodobíte pištění kořisti, například rejsků.

TIP: Labyrinty kamenných poutníků – Rezervace Maštale ve Východních Čechách

Puštík obecný (Strix aluco) je oproti kalousům větší a mohutnější. Běžně hnízdí v lesích, remízcích, starých sadech ale i ve větších městských parcích. V Česku žije 6 000–9 000 párů. Puštík se již v únoru během toku za šera a noci ozývá melancholickým „huu-u- huhuhuhu“, které má stejný význam jako volání kalousů. Kromě toho vydávají puštíci pronikavé a daleko slyšitelné „kuvik“.

Slavnosti smyslů

Předjaří nabízí našim smyslům po dlouhé uniformní zimě pravé orgie rozmanitých chutí. Nepromarněte tento čas! Josef Hora kdysi napsal básnickou sbírku Kořist smyslů. Když smečku svých smyslů vypustíte v předjaří na lov do probouzející se přírody, určitě se nevrátí s prázdnou.

Pod našima nohama se rozprostírá nedozírná masa hornin a minerálů, které tvoří vnitřní část naší planety. Je to extrémní svět a pro nás je bohužel prakticky nepřístupný. Nejhlubší průzkumný vrt - označovaný jako Kolský superhluboký vrt, vznikal mezi léty 1970 až 1992, je hluboký 12 261 metrů a na svědomí jej mají sovětší inženýři.

TIP: Díra do pekla: Neuvěřitelný příběh nejhlubšího vrtu světa

Vědci proto dnes vnitřní část planety obvykle zkoumají pomocí nepřímých metod, například studiem seismických vln. Další možností je prozkoumat vnitřek odolných minerálů, které se k nám dostávají neporušené z velké hloubky. A jedním z nejodolnějších minerálů je diamant.

Vědci nedávno analyzovali diamanty, které pocházejí z dolů v jižní Africe a Číně. Objevili v nich zvláštní formu vodního ledu a přinesli tím důkaz, že i v hloubkách kolem 600 kilometrů pod zemským povrchem existuje kapalná voda.

Potrpíte si na netradiční módu? Máte rádi neobvyklé módní doplňky? Pak si nejspíš zamilujete nabídku hyperrealistických zvířecích hlav od japonských návrhářů Kamonohashizokei. Firma se sice primárně orientuje na reklamní průmysl, zvířecí hlavu si ale u ní může pořídit každý.

Aktuální nabídka čítá hlavy lvů, vlků, koček, beranů a pořídit si můžete dokonce hlavu se zobákem afrického člunozobce. Ruční výroba a vysoká míra detailů je pochopitelně znát na prodejní ceně a jedna hlava tak vyjde zhruba na 50 tisíc korun.