Společnost Bigelow Aerospace se sídlem v Nevadě, která zaujala nafukovacími vesmírnými moduly, se pilně připravuje na vypuštění nafukovací vesmírné stanice. Nedávno založili nový podnik Bigelow Space Operations (BSO), který bude provozovat nafukovací moduly a základny na oběžné dráze Země i v hlubokém vesmíru.

Časem by pro Bigelow Space Operations mělo pracovat 400 až 500 zaměstnanců. BSO v tuto chvíli investuje miliony dolarů do průzkumu trhu a na zkoumání možností uplatnění pozoruhodných nafukovacích modulů.

Bude příští stanice nafukovací?

Nafukovací vesmírné stanice se do vesmíru dostanou v podobě úsporně složených modulů. Když se takový modul nafoukne, tak v porovnání s tradičními hliníkovými moduly astronautům nabízí mnohem více obytného prostoru na jednotku hmotnosti při startu do vesmíru, a také lepší stínění kosmického záření.

TIP: Bigelow Aerospace hodlá postavit nafukovací stanici na orbitě Měsíce

Bigelow Aerospace momentálně testuje modul BEAM s objemem 16 krychlových metrů na Mezinárodní vesmírné stanici. Jejich nafukovací stanice budou tvořit ještě mnohem větší moduly, jako je modul B330 o objemu 330 krychlových metrů. 

Vstupu do jeskynního chrámu, ležícího nedaleko starověkého města Hierapolis v jižním Turecku, se od nepaměti přezdívá „Pekelná brána“. Za svůj název vděčí množství nevysvětlitelných úmrtí, ke kterým v okolí brány docházelo. Z nejasných příčin zde po staletí umírali lidé, ptáci i zvířata. Nyní se zdá, že tajemství „Pekelné brány“ má své racionální vysvětlení.

Hádův smrtelný dech

„Toto místo je plné výparů tak hustých, že není vidět ani na zem. Každý živý tvor, který sem vstoupí okamžitě zahyne,“ napsal o vstupu do chrámu starořecký filosof, historik a geograf Strabón. Jeho slova potvrzuje i italský profesor Francesco D'Andria, který v oblasti Hierapolisu prováděl archeologický výzkum.

TIP: Hierapolis-Pamukkale: Bavlněný hrad a lázně římských císařů

D'Andria a jeho tým objevil množství kosterních pozůstatků mrtvých ptáků a savců, kteří v okolí chrámové brány zahynuli. Příčinou jejich smrti ale nebyl dech boha podsvětí Háda, nýbrž extrémně vysoká koncentrace oxidu uhličitého. 

Podle archeologů se chrám nachází na místě tektonického zlomu a výpary oxidu uhličitého zde dosahují smrtící úrovně 91 %. Dodnes zde umírá hmyz, ptáci i savci. Toxické účinky oxidu uhličitého podle všeho využívali i dávní kněží, kteří zde přiotráveni plynem halucinovali během náboženských obřadů.

Řád svatého Jana Jeruzalémského už dnes asi většina lidí zná spíše pod názvem maltézští rytíři či johanité. Jeho představitelé přišli na Maltu sice až v roce 1530, ale právě s tímto ostrovem je spojena nejvýznamnější etapa jejich řádového života. Ta opravdu původní podoba mnišského společenství je pojila s řádem benediktinů, kteří působili v Palestině jako bratrstvo pověřené starostí o zdraví poutníků, směřujících v 11. a 12. století do Svaté země. Připomínají se k roku 1048 a zkráceného názvu johanité se jim dostalo podle názvu jejich charitativního domu, který zasvětili Janu Křtiteli. 

V roce 1113 uložil papež johanitům další řádovou povinnost: měli se nejen starat o nemocné poutníky, ale také je vojenskou silou ochraňovat před stoupenci proroka Mohameda. Vznikla tak vojensko-špitální komunita, jež za velmistra Raymonda de Puy (1120–1158) dostala do užívání proslulý bílý osmihranný kříž.

Pryč ze Svaté země

Vítězstvím muslimů v roce 1291 byl osud maltézských rytířů v Palestině zpečetěn. Natrvalo se tu už nemohli udržet. Na samém konci 13. století byli všichni křesťanští strážci Božího hrobu ze země vyhnáni a řád si musel nalézt nový azyl. Jím se mu dočasně stal ostrov Kypr, leč vzápětí je čekalo další stěhování na ostrov Rhodos. Moc Osmanů ovšem ale rostla víc a víc.

V roce 1522 oblehla Rhodos armáda tureckého sultána Sulejmana Nádherného. Johanité bránili svůj domov více než hrdinsky, nakonec se však před vojenskou přesilou museli sklonit a kapitulovali. Sultán se v tomto případě ukázal jako uznalý vítěz, neboť je nechal z ostrova odejít. Pochopitelně beze zbraní.

Po sedmi letech nejistoty jim ochranná křídla nabídl císař svaté říše římské a španělský král Karel V. Přidělil jim coby domov malinkaté souostroví ležící jižně od Sicílie: ostrovy Maltu, Gozo a Comino. Rytíři dar vděčně přijali. Jejich prvním sídlem se stala malá maltská rybářská vesnička Birgu a její přístav. Zdejší zámeček Castella a Mare přebudovali, opevnili a na ostrově postavili také nové pevnosti.

Obávaní válečníci

Birgu se posléze stalo svědkem největších bitev při tureckém obléhání Malty v roce 1565. Obležení a kruté boje trvaly tři měsíce. Nejen že se johanité úspěšně bránili proti značné turecké přesile a lépe organizované armádě, ale za pomoci osmitisícového vojska vyslaného ze Sicílie zvítězili. Na paměť této události dostalo místo nový název Vittoriosa. I v dalších bojích potvrdili johanité své schopnosti. Po boku Svaté ligy bojovali v námořní bitvě u Lepanta v roce 1571, či vedli kruté války proti tureckým pevnostem v letech 1600 až 1630.

TIP: Pevnost Krak des Chevaliers: Mohutný strážce svatého řádu

K johanitům vstupovali členové bohatých a vlivných evropských šlechtických rodin a jejich majetek vždy připadl řádu. Za důležitý zdroj financí jim však sloužilo i přepadávání lodí pirátů a korzárů. Obírali je o nakradené cennosti a zboží, bojovat na širém moři totiž johanité dovedli skvěle. Vždyť vlastní flotilu měli už od 11. století! Platili za nesmírně schopné námořníky a jakmile prý pirátské lodi zahlédly vlajku s maltézským křížem okamžitě prchali, byť většinou bez úspěchu. Nelze ovšem vyloučit, že rytíři sami pirátským způsobem přepadávali lodě bohatých islámských kupců, na něž měli pochopitelně pořádnou pifku.

Poslední cesta

A jak skončili sami johanité? Na samém sklonku 18. století je z ostrova při svém tažení do Egypta vypověděl Napoleon Bonaparte. Zastavil se zde, aby doplnil zásoby proviantu a vody. Pikantní přitom je to, že je jí zde totální nedostatek.. Zpohodlnělí rytíři se mu vzdali bez boje a jejich maltské panství se rozpadlo. Stěhují se tedy znovu, tentokráte snad naposledy: do Říma. Vrací se i ke svému původnímu charitativnímu poslání. Jejich dnešní oficiální název zní Suverénní vojenský a špitální řád svatého Jana Jeruzalémského z Rhodu a Malty.

Američtí vědci nedávno analyzovali genom přibližně 2 500 lidí ze 26 různých populací a hledali v nich znaky, na nichž je vidět probíhající evoluce. Asi nejzajímavější byly změny, které se týkají enzymu alkohol dehydrogenázy, který je zodpovědný za zpracování alkoholu. Právě alkohol dehydrogenáza určuje, jak kdo snáší alkohol a jak moc je mu druhý den ráno zle.

TIP: Máte sklony k nadměrnému pití? Vědci odhalili neurony, které za to mohou

Genetici zjistili, že se postupně objevují a šíří nové varianty alkohol dehydrogenázy, které nepříznivě ovlivňují naši toleranci k alkoholu. Zdá se, že se naše schopnost snášet alkohol bude postupně zhoršovat, a že lidem bude zle už po malých množstvích alkoholu. Jak je vidět, evoluce nemá pro pijáky příliš pochopení.

Ohromující štěstí měl amatérský astronom Víctor Buso z Rosaria v Argentině. Když 20. září 2016 testoval svoji novou kameru, tak si pro zkušební snímky vybral galaxii NGC 613. Během 90 minut pořídil několik 20sekundových časosběrných snímků. A právě během té doby v dotyčné galaxii explodovala supernova. Šance, že se povede vyfotografovat něco takového, je prý 1 ku 10 milionům až 1 ku 100 milionům.

Štastně objevená supernova

Buso nezaváhal a okamžitě uvědomil argentinské profesionální astronomy. Za chvíli poté se na novou supernovu zaměřily mohutné teleskopy po celém světě. Supernova dostala označení SN 2016gkg.

TIP: Amatérští astronomové objevili opravdovou raritu: Neutronovou dvojhvězdu

Podle vědců jsou Busovy snímky nesmírně cenné. Právě úvodní fáze exploze supernovy prozradí mnoho zajímavého. V tomto případě vyšlo například najevo, že objekt supernovy SN 2016gkg byl původně hvězdou o hmotnosti 20 Sluncí. 

Když se 17. ledna pokusila policejní hlídka v anglickém Harlow zastavit podezřelý vůz, řidič na její výzvu nereagoval a zastavil až po několika kilometrech pronásledování. Za volantem auta seděl čtyřiadvacetiletý Lamarr Chambers, podle policie drogový dealer.

Žádné drogy ale u Chamberse policie nenašla. Podle příslušníků zákona je totiž vykutálený dealer stačil spolknout. Vzali proto muže do vazby, aby si počkali, až příroda donutí Chamberse důkazy vydat. Obviněný dealer se ovšem rozhodl, že s policisty i přírodou bude bojovat a od 17. ledna nešel na velkou.

Do boje s přírodou

Chambersova cela je nepřetržitě sledována a mladíkův stav kontrolují lékaři. Prvních 24 dnů dokonce policie denně reportovala, zda již zadržený navštívil toaletu. Později reporting stopla s vysvětlením, že vše podstatné sdělí po skončení vyšetřování.

Podle vyjádření essexské policie Chambers v rámci „zdržovací taktiky“ odmítá jídlo. Jak dlouho to může vydržet, lze jen spekulovat, příroda však hraje proti němu. „Je to jen otázka času,“ uvedla pro BBC Trish Macnairová, mluvčí Gastroenterologické společnosti. „Jídlo se na vylučování podílí jen zhruba jednou třetinou, zbytek je další tělesný odpad,“ upřesnila Macnairová.

Jedno je ale už teď jisté – Chambers se stal neoficiálním britským rekordmanem, když překonal dřívější několik let starý výkon, čítající 23 dnů bez návštěvy toalety.

Pokud se třeba na norských Špicberkách vydáte mimo civilizaci (leží tam nejseverněji položené letiště světa obsluhované pravidelnou linkou), budete se muset připravit i na setkání s ledními medvědy. V místní půjčovně zbraní proto nafasujete pušku – jenže nepůjde o žádný „taktický“ samonabíjecí model, ale o legendární Mauser K98k, původem ještě z výzbroje německého Wehrmachtu.

Nedivte se, tyhle karabiny totiž místní stále považují za ideální zbraň pro přežití v drsné divočině – byť je více než sedmdesát let po skončení druhé světové války a Špicberky patří svým vlhkým a studeným podnebím mezi mimořádně nehostinné oblasti světa. „Káčko“ totiž hned tak nezamrzne, nelámou se mu zápalníky a jeho obsluhu zvládne i vystresovaný dobrodruh, k němuž přibíhá skupinka vyhladovělých huňáčů.

Milionové série

Zbraň s oficiálním názvem „Karabiner 98 kurz“ (karabina 98 krátká, zkráceně K98k) představovala standardní pěchotní zbraň německé pozemní armády, přičemž ji využívalo ve stotisícových počtech také vojenské letectvo či námořnictvo. Statistiky prozrazují, že ji oficiálně zavedlo do výzbroje asi 30 států, ovšem ve skutečnosti se postupně objevila v  rukou vojáků, domorodých bojovníků či nejrůznějších povstalců snad z celého světa.

Od roku 1935 do jara 1945 spatřilo světlo světa přes dvanáct milionů těchto opakovaček – do současnosti pak vzniklo něco kolem 100 milionů zbraní odvozených z  původní mauserovky. Název karabina je ovšem při délce hlavně 60 cm i celkové délce 111 cm zavádějící, spíše máme tu čest s  kratší puškou, přesněji vojenskou opakovací kulovnicí.

„Osmadevadesátka“ ovšem nese některé konstrukční prvky, podle nichž si vysloužila svůj oficiální název – jde především o způsob zavěšení koženého nosného řemenu po straně pažby či o zahnutou závěrovou kliku. Obojí v tédobě charakterizovalo spíše zbraně jezdectva či jiných speciálních složek armád. Díky těmto konstrukčním prvkům se puška tolik nezachytává o části oděvů, případně o výstroj, což oceníte i dnes.

Bojem zocelení předchůdci

Pokud se podíváte na K98k okem zbrojíře, asi vás překvapí, že tahle zbraň se od svých předchůdkyň z devatenáctého století odlišuje jen minimálně. Přesto se její luxusní lovecké varianty vyrábějí s úspěchem dodnes – samozřejmě při použití nejmodernějších postupů i materiálů, a to včetně polymerových pažeb či světlovodných mířidel.

Její jedinečnost totiž tkví hlavně ve válcovém odsuvném závěru, který zkonstruoval německý zbrojířský génius a  úspěšný továrník Paul Mauser – díky jeho trubicovitému tvaru opatřenému klikou se s puškou rychle naučí pracovat prakticky kdokoliv.

Tento konstrukční prvek se skládá ze závěrnice, vytahovače s kroužkem, úderníku s maticí a zápalníkem, bicí pružiny, uzávěry a pojistky. Demontáž se provádí šroubováním a nepotřebujete k  ní žádný nástroj, vyjma šikovných rukou. Díky své konstrukci se závěr během střeleb ani transportu příliš nezanáší nečistotami – samotný odsuvný pohyb totiž působí i jako primitivní, ale účinné samočištění.

Odolné historické kusy

Střelec z „káčka“ má k dispozici celkem pět nábojů, které jsou uloženy ve dvouřadé šachtové nábojové schránce, jejíž ocelové (či pozdější plechové) dno objevíte před lučíkem spouště. Zbraň bleskově naplníte pomocí pásku, ovšem jde to i bez něj, což je třeba v divočině značná výhoda. Hlaveň o délce 600 mm má pravotočivý vývrt, a pokud se vám do rukou dostane dobře opečovávaná puška, často ještě z předválečných dob, anebo třeba z jugoslávských vojenských skladů (jde o  klony s  názvem Zastava M 98/48), pak při troše péče vydrží další tisíce ran.

Konstrukce mauserovky obsahuje i několik bezpečnostních prvků: kromě třípolohové křidélkové pojistky ovládané páčkou v zadní části závěru (zbraň je buď zcela uzamčena, anebo lze manipulovat se závěrem, ale nevystřelíte si) to jsou i dva uzamykací zuby na čele závěrnice. Pažba i nadpažbí materiálově odpovídají době svého vzniku a většinou jsou zhotoveny z laminované bukové dýhy. Menší část z předválečných dob byla vyrobena z ořechového masivu. Němečtí vývojáři experimentovali též s odolným plastem, jenže vojákům k němu přimrzaly ruce.

Na střelnici i v divočině

S  „osmadevadesátkou“ se střílí poměrně příjemně – kvůli použití výkonného náboje s účinným dostřelem na hranici dvou kilometrů sice trochu kope, ovšem velkou část energie zpětného rázu pohltí pažba, která je se zbraní pevně spojena po celé své délce. Toto řešení má rovněž pozitivní vliv na trvanlivost hlavně.

Na vojenskou zbraň má tato karabina mimořádně příjemný chod spoušťového ústrojí – také spoušťová páka je ergonomicky vykrojená a její chod je velmi dobře čitelný. Pokud si navíc pořídíte zachovalý kus (lhostejno, zda s původem v Německu, anebo třeba již zmiňované Jugoslávii), budete po troše tréninku zasahovat terče o přibližné velikosti lidských postav na vzdálenosti přesahující 150 m, a to jen s pomocí mechanických mířidel.

TIP: Pušky proti tankům: Sovětské protitankové pušky PTRD-41 a PTRS-41

Není divu, že si tyto opakovačky občas vybírají jakožto zbraně pro přežití také preppeři, a to včetně expertů z USA. Argumenty pro nákup jsou jasné: přesnost, odolnost, dostupné střelivo a jednoduchá údržba. K98k totiž dobře poslouží jak k lovu, tak k sebeobranné palbě i na delší vzdálenosti. 

Bakterie mají obvykle dost špatnou pověst. Mnohé z nich jsou ale užitečné a po jistých úpravách nám mohou pomáhat s mnoha problémy. Zvládnou vyrábět léky, čistit vodu, detekovat miny nebo třeba vyspravit beton.

TIP: Světélkující bakterie mořských hlavonožců by mohly rozsvítit noční ulice

Britští vědci navrhují, že bychom z bakterií mohli vyrábět organické, doslova živé barvy. Hodily by se k tomu flavobakterie, jejichž kolonie září jasnými kovovými barvami. Nejde přitom o barvy pigmentů. Flavobakterie jsou barevné díky mikroskopické struktuře kolonií, která specifickým způsobem odráží světlo různých vlnových délek. Funguje to stejně, jako u barev motýlích křídel nebo pavích per.

Norský král Erik II. Magnusson neměl v životě zrovna štěstí. Do patnácti let jej držel zkrátka královský poradní sbor, později jeho matka. Všechny jeho vladařské plány se obracejí proti němu! Chce omezit moc katolických kněží, kteří vysávají zemi, jenže co to? Lid protestuje a Erikovi se už navždy bude říkat prestehater, čili nepřítel kněží.

Velkou popularitu mu nepřinese ani nápad s potlačením autonomie „norské provincie“ Islandu. Pád z koně z něj učiní mrzáka, a je s podivem, že vůbec zplodí potomka. Jenže ouha! Výsledkem jeho snažení není právoplatný dědic trůnu, ale „jen“ dcera Markéta… Přesto se i z toho mála pokusí vytěžit maximum. Už to začíná vypadat na úspěch!

Teprve tříletá Markéta zvaná Norská panna se totiž díky tatínkově obratné sňatkové politice stane titulární skotskou královnou. Štěstí se však Erikovi obloukem vyhýbá. O možnost rozšířit území norské koruny přijde v roce 1290, když mladičká princezna zemře při plavbě kolem Orknejských ostrovů. Smutkem a věčnou smůlou stižený král umírá v roce 1299. Nikoliv však legenda o Norské panně!

Zázračné vzkříšení

Jen o rok později připlouvá do Bergenu žena, která veřejně tvrdí, že ona je Markéta. Nikomu z bergenských není podezřelé, že jim tuto informaci sděluje přibližně čtyřicetiletá osoba, ačkoliv skutečná Markéta by teď sotva oslavila sedmnáctiny. Uvěří jí. A to i navzdory tomu, že král Erik II. prokazatelně viděl tělo své zesnulé dcery a byl přítomen jejímu pohřbu!

Falešná Markéta všem vypráví o tom, že neskončila na Orknejích, ale byla převezena do německého Lübecku, kde žila a také se provdala. Pravost jejího příběhu ostatně potvrzuje i její manžel. Kam dali bergenští rozum? Všem se pravděpodobně líbí poetický rozměr celé senzace. A také tím účinně dráždí stávajícího krále Haakona V. – když se dozví, co se v Bergenu děje, nebere si servítky.

Falešná Margareta okamžitě končí na hranici a její muž je sťat. Pro podvodníky není v Norském království místo! Legenda o Markétině zázračném návratu však ve skotských a norských baladách žije dál. V Bergenu jí dokonce vystaví i Margaretaskirk, malý mučednický kostelík.

Image

Čtěte také

Podvodníci a lžikrálové na trůně: Falešná Johanka z Arku

Neobvyklý případ řeší policisté v německém Dortmundu. Poslední dva a půl týdne musí advokát Guido Grolle odmítat jednoho poslíčka s pizzou za druhým. Nemá tušení, kdo mu sýrové pizzy do kanceláře objednává, na jeho adresu ale bylo objednáno okolo stovky pizz. 

Grolleho e-mailová schránka se plní potvrzeními o přijatých objednávkách. Jeden den mu během pouhých dvaceti minut někdo objednal 15 pizz. „Je to opravdu otravné, nemůžete pořádně pracovat,“ svěřil se se svým trápením novinářům Grolle.

TIP: Američan protestuje před policejní stanicí: Vraťte mi mou trávu!

Sám nemá tušení, kdo by za objednávkami mohl stát. Nevylučuje však, že by někdo k vytvoření objednávek mohl používat robota, může se jednat i o chybu v doručovacích systémech. „Nikdo přece neobjednává tak rychle,“ posteskl si otráveně německý advokát.

Celý případ již vyšetřuje dortmundská policie jako stalking. Pokud se potvrdí, že za případem stojí člověk, a nikoliv technická chyba, hrozí zlomyslnému objednavači odnětí svobody až na tři roky.