Hlavní důvod krizové situace v Kapském městě je zřejmý: Metropoli na pobřeží jižní Afriky, kterou obývají bezmála čtyři miliony lidí, již třetím rokem sužují extrémní sucha. A podle předpovědí se ani výhledově nedočká dešťů, jež by mohly katastrofu odvrátit. Ke konci ledna se dostupné zásoby vody odhadovaly zhruba na dva až tři měsíce. 

Vláda již vyzvala obyvatele, aby drasticky snížili spotřebu – krátkými sprchami počínaje, zákazem umývání automobilů konče. Pokud tak většina lidí neučiní, už v dubnu mohou kohoutky točit naprázdno.

Přijde den nula? 

Letos 15. ledna vydalo město prohlášení, podle kterého se „den nula přiblížil na jednadvacátý duben“. Dnem nula se přitom rozumí datum, kdy v metropoli dojde k vyčerpání zásob a bude nutné sáhnout po náhradních zdrojích. Město však zvládne dodávky garantovat jen zcela klíčovým institucím, jako jsou například nemocnice. Před plýtváním a nadcházející katastrofou varovala i starostka Patricia de Lille: „Nemohu to víc zdůraznit: Všichni obyvatelé musejí vodou šetřit a spotřebovávat méně než osmdesát sedm litrů denně. Musíme se vyhnout dni nula, a šetření vodou představuje jediný způsob, jak toho dosáhnout.“

Zmíněných 87 litrů může na první pohled vypadat jako dostatečné množství, ve skutečnosti to však není pro metropoli právě velkorysý objem. Jen pro představu: V Praze činí aktuálně spotřeba na hlavu 108 litrů, z toho zhruba 40 připadá na osobní hygienu a okolo 24 na použití WC. A to jsou Evropané známí ekologickou spořivostí. Průměrný obyvatel New Yorku spotřebuje denně závratných 442 litrů. 

Smrtící sucha 

Ještě nedávno bylo přitom Kapské město paradoxně vyhlášené bohatými přírodními zdroji životodárné tekutiny. Jihoafričané mu přezdívají „Mother City“ čili „mateřské město“, neboť leží v geologické „misce“ pod Stolovou horou, díky níž ho vždy vyživovaly vydatné zimní srážky. Kvůli tříletému suchu však přítok klesl na rizikovou hranici a v den nula mají hladiny přehrad spadnout až na kritických 13,5 % kapacity. 

Katastrofu by mohlo zvrátit radikální omezení spotřeby všech obyvatel, jenže podle průzkumů 54 % z nich zmíněný 87litrový limit stále překračuje. Mnozí bohatí Jihoafričané mají bazény, o neochotném postoji hotelů, jež by jejich vypuštěním přišly o řadu hostů, ani nemluvě. Město horečnatě pracuje i na projektech recyklace a na výstavbě tří velkých odsolovacích zařízení, zůstává však otázkou, zda budou podle plánů v provozu do března. 

Zdá se tedy, že africká metropole nenávratně spěje ke katastrofě: Miliony lidí odpojených od dodávek vody budou dostávat příděly – a nůžky mezi bohatými a chudými se rozevřou zas o něco víc. Zatímco movití jedinci si již nyní objednávají dodávky za přemrštěnou cenu, chudí budou muset pro pravidelný příděl jezdit do jednoho z 200 výdejních míst, vzdálených mnohdy i několik kilometrů. Každý obyvatel bude mít příděl asi 25 litrů na den a na jeho dodržování budou dohlížet i ozbrojené síly, jež mají zabránit případným nepokojům. 

Nemyté vlasy jako symbol 

Symbolem uvědomělých občanů města se prý momentálně staly nemyté vlasy a objevil se i kontroverzní projekt, který on-line monitoruje množství spotřebovávané vody v jednotlivých domácnostech. Můžete si tak doslova ukázat prstem na souseda, jenž vodou plýtvá. Podle Zary Nicholsonové, mluvčí starostky, „se tento nástroj pokouší ocenit ty, kdo vodou šetří, a povzbudit ostatní, kteří se k úsporám ještě nepřipojili“. Na základě městské vyhlášky dostane pokutu každá domácnost, jež měsíčně překročí spotřebu 20 hektolitrů. 

Někteří obyvatelé však zprávám o docházející vodě odmítají uvěřit. Objevily se dokonce teorie, podle nichž nejsou na vině klimatické změny, nýbrž samotná městská rada. Ta prý krizovou situaci, uprostřed korupčního skandálu kolem starostky obviněné ze zpronevěry a zastrašování, nedokázala uspokojivě vyřešit. 

Odborníci však situaci jednoznačně přičítají změně klimatu. Ačkoliv se velkoměsto potýkalo s podobnými problémy již dřív, tři roky extrémního sucha představují zcela výjimečnou situaci, k níž dochází jednou za tisíc let. A připravit se na ni jednoduše nelze. 

Stále reálnější hrozba 

Klimatické změny se ovšem zdaleka nedotknou jen Kapského města či jižní Afriky. Řadu dalších oblastí, počínaje severem černého kontinentu přes Blízký východ až po některé lokality USA, budou extrémní sucha zasahovat stále častěji a mnohá místa přestanou být obyvatelná. Jedna z posledních studií přinesla znepokojivou prognózu, podle níž už koncem tohoto století zažijí téměř tři čtvrtiny světové populace vedra ohrožující na životě. 

V roce 2015 navíc údaje z družic NASA ukázaly, že nadměrně odčerpáváme vodu z celé třetiny podzemních zásobáren na planetě. Pokud se tedy nezačneme ke zdrojům cenné tekutiny chovat uvědoměleji, potká podobný osud jako Kapské město mnohé další metropole. Nezbývá než doufat, že se apokalyptická vize nenaplní. 

V dnešní době si rádi užíváme výhod globalizovaného světa. Lidé mají často pocit, že už jsme s moderní civilizací prozkoumali všechny zákoutí a skrytá místa, co jejich jenom na planetě je. Není to ale tak úplně pravda. Stále ještě existují celé kmeny původních obyvatel, jejichž příslušníci se zatím nedostali tváří v tvář do kontaktu se zástupci moderní společnosti. Je sice velice obtížné odhadnout, kolik přesně takových kmenů existuje, podle odborníků by jich po celém světě mohla být nejméně stovka.

TIP: Vyprahlý svět malého muže: Afričtí Křováci zažívají těžké časy

V některých případech jde o kmeny, kteří se ve skutečnosti s lidmi již setkaly, ale od té doby opět žijí v izolaci. Stejně tak se k nim výměnným obchodem mohly dostat některé moderní předměty. Mnohé z těchto kmenů v dnešní době čelí nebezpečím spojeným s odlesňováním a ničením životního prostředí. A jejich další osud je tím pádem nejistý. 

O jednom z nejhanebnějších činů české inteligence - vyloučení advokátů a lékařů z profesních komor, tedy faktickému zákazu jejich práce se dnes dost ví. Méně je známo o propouštění židovských učitelů z českých škol. Pro úplnost nutno dodat, že dotyční vesměs v onom čase dopadli jako české, zejména vdané učitelky. Míst bylo třeba pro uprchlíky ze Sudet. Pro muže.

Školy ano, židovští učitelé ne

Mezi 15. březnem a 17. listopadem 1939 ještě fungovaly české vysoké školy. Takřka na den přesně uprostřed tohoto období byl vydán zákaz působení židovských soukromých docentů. Byl to český, kolaborantský zákaz...

Němci posléze nařízení svých protektorátních slouhů přitvrdili. Omezení přístupu ke vzdělání, přesněji faktické zrušení Židům dostupného školství, patřilo k prvním krokům. Ještě předtím bylo nařízeno bezpodmínečné propuštění židovských učitelů ze všech protektorátních škol. Někteří předstírali árijský původ. Pak to již nešlo. Následoval zákaz docházky Židů do jakékoliv školy s německým vyučovacím jazykem na území Protektorátu. Brzy poté opět přitvrdilo. Židovská mládež mohla navštěvovat výhradně židovské školy. Těch bylo málo a stěží přežívaly.

Vzhůru do Palestiny?

V Brně povolily německé úřady v roce 1940 školu v budově Židovské náboženské obce na Legionářské ulici číslo 31. Dostala jméno JUALKA čili Jugend Alyia Schule. Vrchním organizátorem či manažerem (ředitele totiž škola mít nesměla) byl Walter Schwarz. Oficiálně měla připravit mládež pro emigraci do Palestiny a práci v tamních kibucech. Důraz kladla na jazyky a praktickou výuku. V prvním ročníku se vyučovala angličtina, moderní hebrejština a judaismus. Nejvíce hodin věnovali žáci práci na zahradě a v dílnách, jakož i výchově k rodičovství a péči o malé děti.

TIP: Židovský pogrom v Holešově: Skvrna na těle mladé republiky

Druhý ročník byl určen mládeži ve věku od 15 do 20 let. Osnovy odpovídaly zhuštěnému programu stavební, strojní a elektrotechnické průmyslovky i zdravotní škole. Studenti a studentky si mohli svou specializaci vybrat. Vyučovali zde nejen propuštění středoškolští profesoři, ale i jiní odborníci z praxe - například lékaři, kteří přišli o své ordinace. První školní rok se velice vydařil. Jenže další byl na samém počátku ukončen. Bez vysvětlení. Mlčení bylo výmluvné. Problém vyřešily německé zákony v létě 1942. Jak jinak než úplným zákazem vyučování všech žáků židovského původu a zavřením zbývajících židovských škol. Podobně dopadly i kroužky pořádané židovským sportovním klubem Hagibor.

Začaly transporty směr ghetto. Sny o životě v kibucu se rozplynuly. Všichni učitelé JUALKY byli posléze zavražděni v plynových komorách. Přežila jen hrstka žáků. Po osvobození odešli tam, kam se kdysi emigrovat připravovali. Do Palestiny...

Nejteplejším známým místem ve vesmíru je oblak horkého plynu obklopující hnízdo galaxií, které se nacházejí pět miliard světelných let od Země v souhvězdí Panny. Jde o skupinu galaxií s katalogovým označením RXJ1347, jež měří napříč asi pět milionů světelných roků.

Z rentgenových měření observatoře Chandra a japonského satelitu Suzaku vyplývá, že teplota uvedeného místa musí dosahovat minimálně 300 milionů stupňů. Ve zmíněné skupině galaxií jde o jakousi horkou skvrnu širokou asi 450 tisíc světelných let a její původ tkví nejspíš v kolizi této skupiny s jinou, k níž muselo dojít při rychlosti alespoň 4 000 km/s.

Ukazatele v obci Horná Poruba uvádějí, že na vrchol kopce Vápeč se dostaneme za hodinu a půl. Slunce ale zapadá za necelou hodinu, a tak rychle dáváme na záda krosny se vším vybavením. Začíná závod s časem o možnost pokochat se výhledem na Strážovské vrchy v posledních paprscích slunce.

Pohled do údolí

Strážovské vrchy jsou jednou z méně navštěvovaných oblastí Slovenska. Stejnojmenná chráněná krajinná oblast, která na rozloze 310 km² zahrnuje i Súľovské vrchy se známým skalním městem, byla vyhlášena v roce 1989. Dnes je mimo jiné i součástí evropské soustavy NATURA 2000.
Převážnou část pohoří tvoří vápencové a dolomitové příkrovy, které – na rozdíl od mnohých jiných slovenských pohoří – netvoří žádný hlavní hřeben. Co to v praxi znamená? Neustálé sestupy do hlubokých údolí, které rozčleňují celé pohoří, následované prudkými výšlapy na zaoblené kopce. Že ve Strážovských vrších není žádný výhled zadarmo, nám dává pocítit i Vápeč, na jehož vrchol (956 m n. m.) jsme popoháněni klesajícím sluncem vyběhli za 50 minut.

Zapadající kotouč stíhám zvěčnit na jediném panoramatu a pak už jen pozorujeme, jak se postupně od obzoru po obzor barví červánky. Z Vápče, přesněji z jeho vrcholových vápencových skalisek ozdobených typickým křížem, je krásný kruhový výhled. Jako na dlani máme Hornou Porubu, v dálce se začínají rozsvěcovat první světla měst v údolí Váhu, který na západě odděluje toto pohoří od Bílých Karpat. Většinu obzoru ovšem zaplňuje spousta kopců a kopečků Strážovských vrchů.

Přirozeným lesem ke Strážovu

V oparu zalitém zlatým světlem vycházejícího slunce scházíme ráno do Kopčianské doliny, kde stojí pár domků osady Kopeč. Cesta se střídavě vine lukami a lesy, které se již krásně zbarvují. Vzhledem k nadmořským výškám mezi 300–1 200 m spadá většina území do dubovo-bukového a hlavně bukového stupně. Na rozdíl od většiny lesů českých i slovenských hor se zde zachovala téměř přirozená druhová skladba. V lese tedy míjíme různě pokroucené kmeny buků, v extrémnějších polohách (jako jsou sutě či zaříznutá, chladná horská údolí a strže) rostou javory a lípa malolistá. Naopak na nejsvětlejších a nejteplejších biotopech, především na loukách či jejich okrajích rostou duby. Z jehličnanů občas zahlédneme borovici lesní, která roste i na těch nejméně příznivých skalních stanovištích, a vzácně i tis. Ještě ve středověku šlo o relativně běžný druh, zdecimovaný holosečným hospodařením i těžbou unikátního dřeva. Smrkových porostů, vysazovaných uměle pro zvýšení výnosů, je tady minimum.

Cesta nás vede přes několik kopečků a vesnic směrem ke Strážovu, nejvyššímu bodu oblasti. Se svými 1 213 m n. m. převyšuje okolní krajinu opravdu výrazně a stoupání na vrchol je prudké i na zdejší poměry. Naštěstí nás již tolik netlačí čas, takže můžeme jít pohodovým tempem ve stínu lesa, kde mezi barevnými listy stromů jen občas probleskne bílé skalisko vrcholu Strážova. Konečně míjíme ukazatel Lúka pod Strážovem a za malou chvíli už stojíme na vrcholové kótě. Na rozdíl od Vápče, nestojí dvouramenný kříž přímo na nejvyšším bodu, ale o něco níž. Ani rozhled tady není do všech stran, ale i tak nám bere dech. Vzdálený jižní obzor lemuje hřeben Bílých Karpat v čele s Velkou Javořinou, dobře rozpoznatelný je i Vápeč a na vesnici Zliechov, ležící přímo pod horou, je pohled téměř letecký.

Od čápů až po výry

Pomalu se stmívá a lesem se začíná ozývat troubení jelenů. V lesích Strážovských vrchů ovšem nežije jen vysoká, ale i velké šelmy – správa CHKO každoročně monitoruje počty medvědů, vlků a rysů a podle jejich zjištění v oblasti žije i kočka divoká nebo vydra říční. Na zahlédnutí těchto zvířata je ale pro jejich ostražitost pramalá šance.

Mnohem snadněji zahlédnutelní jsou zástupci ptačí říše. Po nebi krouží ostříž lesní, poštolka obecná, krahujec obecný a relativně vzácně také orel skalní. Sídlí zde i sokol stěhovaví, pro nějž jsou zdejší skály optimálním biotopem. Přímo do znaku CHKO se dostal výr velký, místy hnízdí ve zdejších lesích čáp černý a i přes snahu ochranářů mizí v důsledku celkových změn krajiny a hospodaření v ní tetřev hlušec. V oblasti bylo napočítáno téměř dvacet druhů netopýrů zimujících zejména v jeskyních, které jsou jedním z charakteristických útvarů vápencové krajiny. Mimo ně zde ale narazíte i na různé vápencové věže, škrapy, závrty a další typické krasové tvary.

Země tisíce hor

Ze Strážova klesá cesta do obce Čičmany, která je známá velkou koncentrací tradiční lidové architektury – především malovanými roubenými stavbami – i dosud živými folklorními tradicemi. Troubení jelenů tady střídá práskání biče, které se jako výstřely nese údolím. My se ale tentokrát o život místních obyvatel příliš nezajímáme a vydáváme se dál po červené značce. Cesta míjí sjezdovku a neustálým stoupáním a klesáním se vine přes Javorinu (938 m n. m.), Priečnou (910 m n. m.), Čelo (1 016 m n. m.) a Homolku (1 073 m n. m.) až do Fačkovského sedla (802 m n. m.), které na severní hranici pohoří odděluje Strážovské vrchy od masivu Malé Fatry, respektive její jihozápadní části – pojmenované podle nejvyššího vrcholu (Veľké Lúky, 1 476 m n. m.) Lúčanská.

TIP: Duchové Bělověžského pralesa: Velcí a přesto zranitelní zubři evropští

Jako kamenný zub, viditelný již ze strání nad Čičmany, se nad sedlem tyčí první výspa Malé Fatry – Kľak. Dáváme tedy sbohem Strážovským vrchům a příkrými serpentinami začínáme stoupat na částečně odlesněný vrchol Reváně (1 205 m n. m.), odkud již na Kľak vede poměrně rovná hřebenovka. Nahoře, v nadmořské výšce 1 352 m, nás opět vítá dvouramenný kříž, od nějž se nám předkládá kruhový rozhled, který dokazuje, že Slovensko je opravdu zemí tisíců hor. Na západní straně je vidět celé pásmo hraničních hor s Českou republikou – Bílé Karpaty, Javorníky a Beskydy, na jihu kopcovitá krajina Strážovských vrchů, východní obzor lemuje hřeben Velké Fatry a v dáli na severozápadě se v posledních paprscích červenají Roháče i zubatá silueta Vysokých Tater v čele s charakteristickým Kriváněm.

Po až příliš větrné noci zakončené mlhavým ránem nám už jen zbývá sejít téměř tisíc výškových metrů úbočím Kľaku a dále údolím Suchého potoka do Fačkova. Tady naše několikadenní putování končí. Z naší paměti ale dojem z něj rozhodně hned tak nevymizí. Zejména v podzimním období, plném barev dubového lesa, ranních inverzních mlh a nočního troubení jelenů, jsou totiž Strážovské vrchy ideálním místem pro poměrně náročný, ale zároveň idylický výlet.

Létání mnohé lidi děsí, a některé dopravní společnosti proto dovolují vzít si s sebou nějakou „duševní podporu“, třeba domácího mazlíčka. Umělkyně Ventiko se nicméně nespokojila s kočkou ani psem a rozhodla se cestovat s pávem Dexterem.

TIP: V legínách ne! Zákaz vstupu na palubu letadla kvůli oblečení?

Její miláček však patří mezi okrasné „křiklouny“, kteří mohou dorůst až dvou metrů. Společnost United Airlines jí proto už v předletovém e-mailu opeřence na palubě zakázala, neboť by ostatní pasažéry rušil. Majitelka přesto ptáka na letiště vzala a zkusila s ním do letadla „proklouznout“. Samozřejmě skončila s ostudou a musela zůstat na zemi.   

Je známo, že hudba může mít zklidňující účinky, nebo naopak „nabudit“. Podle nedávné studie lze ovšem na seznam jejích přínosů zařadit i pozitivní vliv na kardiovaskulární systém. Vědci totiž zjistili, že muzika dokáže přímo podnítit fyziologické změny, jež upravují krevní tlak, srdeční frekvenci i dýchání. 

TIP: Hudba ovlivňuje naše utrácení v restauracích a obchodech

„Hudba vyvolává nepřetržitou, dynamickou a do jisté míry předvídatelnou změnu v kardiovaskulárním systému,“ potvrzuje vedoucí studie Luciano Bernardi. Univerzitní profesor z italské Pavie oslovil pro svůj výzkum 24 hudebních laiků a nechal jim pouštět pět různých klasických skladeb od Bacha po Pucciniho. Ukázalo se, že pokud kompozice gradovala, dobrovolníkům se zužovaly cévy a zvyšoval tlak, srdeční frekvence i dýchání. Opačný proces pak nastal, když melodie zpomalovala a slábla až do ticha. Jisté fráze a rytmy slavných Verdiho árií také způsobovaly, že se tepová frekvence účastníků s hudbou synchronizovala. Podle Bernardiho bychom mohli zmíněný fakt využít při léčbě některých nemocí srdce, například stavů po mrtvici.

Je prosinec roku 1492 a na palubě lodi La Pinta mířící zpátky do Španělska vládne uvolněná atmosféra. Nová cesta do Indie byla objevena a člen posádky Rodrigo de Jeréz využije poklidného okamžiku k tomu, aby vyzkoušel jednu „indickou“ novinku. Smotá několik širokých sušených listů podivné byliny, namačká je do podlouhlé duté dřevěné trubice a na jednom konci zapálí. Zhluboka nasaje unikající kouř do plic a s výrazem uspokojení jej po chvíli v obláčku dýmu vyfoukne.

Chlubit se nevyplácí

Co je to za podivný nápad? Jeréz, první historicky doložený evropský kuřák tabáku si počíná přesně podle instrukcí lodního tlumočníka Louise de Torrese. Ten byl přímým svědkem zmíněného podivného rituálu na San Salvadoru, kde si takto na tabáku pochutnávali indiáni z kmene Guanahani. I on si záhy potáhne. Ke smůle obou zmíněných pánů si ale jejich zábavy všimne Pedro de Gutierrez, vrchní stevard. A je vzteky bez sebe.

TIP: Odvrácená strana slavného mořeplavce: Kolumbe, táhni domů!

„Rozdělávat oheň na palubě? Chcete nás všechny poslat ke dnu?“  Než se oba výtečníci vzpamatují, vyplatí jim dráb šedesát ran provazem na holá záda. A to ještě mohou být rádi, že je kapitán Kolumbus nenechal hodit přes palubu. I slavný mořeplavec si dobře uvědomuje, jak těžké je udržet morálku na lodi poté, co splní cíl plavby. Nejvíc nehod se vždycky stává na cestě k domovu a z nepozornosti. Jeréz i Torres se z vězení v podpalubí dostanou až v Lisabonu.

De Jeréz byl mimochodem také prvním evropským kuřákem, kterého jeho zlozvyk stál život. Dýmku i váček s tabákem propašoval na pevninu a pochlubil se vyfukováním kouře v námořnické krčmě. Chyba, až moc lidem připomínal ďábla. Skončil u inkvizičního stolce a poté i na hranici. Z prvníhokuřáka se na dlouhou dobu stane i poslední.

Tahle země není pro kuřáky

Vzhledem k ostrému přístupu katolické církve vůči kuřákům se podobných experimentů zdrží i Robert Pane. Ten doprovázel Kolumba při druhé cestě do zámořských kolonií a v učeném pojednání zmínil i rituál požívání tabáku. „Tento a mnoho dalších barbarských zvyků jen dokládá primitivnost tvorů, kteří se nikdy nestanou lidmi, pokud nepřijmou Krista.“  Kouření Evropany udivuje. Domů o něm roku 1518 píše Juan de Grijalva z Yucatánu, o rok později jej do deníku zaznamená i dobyvatel Hernando Cortés a v roce 1530 hned dva druhy pro „vědu“ popíše misionář Bernardido de Sahagun. Jenže conquistadoři pasou po zlatě a pramálo je trápí libůstky indiánů. Rostliny tabáku tak dál zajímají jen pár botaniků a herbaristů.

Podobně neslavně si vede lehce omamné sušené listí u anglického dvora. Mořeplavec sir Walter Raleigh skládá roku 1586 k nohám královny Alžbety I. ty nejnemožnější dary. Neveze sice tolik očekávané koření, ale náklad zlata a spoustu podivných jedlých rostlin: kulaté žlutomasé tvrdé brambory rostoucí v hlíně či v šustivém listí obalené klasykukuřice. „A dál už nic?“  ptá se rozmrzelá královna prvníholodivoda Velké Británie. „Snad jen… zvláštní dýmkové koření.“ 

Alžběta zkusmo ze zapálené trubičky potáhne. Experiment ale skončí katastrofou: královna zezelená, začne se dávit a v záchvatu těžkého kašle vyplivne první dovezenou dýmku na podlahu.

Tabák je Ďáblovo lejno!

Co na tom, že španělský medik Monardes ze Sevilly popisuje hned 36 nemocí, které s pomocí zázračného listí tabáku vyléčil. Nikdo mu moc nevěří. Pokusům s pálením tabáku učiní přítrž i sám papež Urban VIII. Roku 1624 vydává bulu, kterou kouření zakazuje. „Ohavným smradům pekelným kdo se oddává, kdo hubí v sobě kouřem věčnou Duši.“  Kdo neuposlechne nařízení vatikánského stolce, může a bude bez milosti z církve exkomunikován.

TIP: Povinné kouření na školách: Nekuřákům hrozil v 17. století pořádný výprask

A jinde? V Rusku by vás za kouření na veřejnosti podle zákona vykastrovali a třeba v Persii či Turecku za ně hrozil trest smrti. Co kdyby ani později tabák lidem nezachutnal? Změnil by se snad svět k lepšímu? Jak by se žilo na světě bez kuřáků a nikotinu?

Když chtějí v továrně Levi Strauss & Co. vyrobit pečlivě obnošené džínsy, není to jen tak. Jde o komplikovaný proces s 18 až 20 kroky. Dělník stihne dvoje až troje džínsy za hodinu a pracuje při tom se spoustou různých chemikálií.

Firma se proto chystá spustit nový program Project F.L.X., který přináší do výroby obnošených džínsů pozoruhodnou novinku, laserovou technologii řízenou počítačem. Systém je ve fázi testů, ve výrobě by se měl objevit v roce 2020.

TIP: Nejstarší džíny na světě? V Peru objevili 6 tisíc let starou látku barvenou indigem

Celý proces teď zabere pouhých 90 sekund a využívá daleko méně chemikálií. To je příjemné jak pro finanční náklady, tak i pro zaměstnance společnosti. Velkou výhodou je i to, že zavádění nových designů pro džínsy se teď zkrátí z přibližně šesti měsíců na týdny nebo dokonce jen dny.

Potřeba poskytnout výsadkářům vozidlo, které by bylo možné shodit na padáku, vedla ve Velké Británii v roce 1942 k vývoji jednostopého vozidla, jehož výrobu zahájila společnost Excelsior Motor Company v Birminghamu ve spolupráci se SOE (Special Operations Executive). Cílem bylo vytvořit dopravní prostředek, díky kterému se parašutista vysazený za nepřátelskou linií rychle dostane z nebezpečné oblasti. Díky jeho hmotnosti pouhých 32 kg (bez paliva) se jednalo o nejmenší motocykl britské armády.

Výkonný kostitřas

Na jednu nádrž mohl ujet až 140 km. Řídítka a sedačka se daly snadno sklopit, takže stroj mohl být uložen do výsadkářského kontejneru. Motocykly byly použity například při operaci Market Garden, ale využila je i britská námořní pěchota při vylodění v Normandii. Používali je také agenti vysílaní na okupovaná území a uplatnily se i v malajské džungli.

K nevýhodám malého motocyklu patřila absence reflektoru, což omezovalo jeho použití na denní dobu. Kvůli rozdílné hmotnosti plně vyzbrojených parašutistů a kontejnerů s motorkami se často stávalo, že při shozu vítr zanesl motorky do jiného místa než výsadkáře.

Chybějící pérování pak činilo jízdu v náročném terénu velmi nepříjemnou až nesnesitelnou. Využití velkých dopravních kluzáků, které unesly klasické motocykly i malé automobily, pak znamenalo pro tyto netradiční dopravní prostředky ústup ze slávy, ne však jejich konec. Celkem jich byly do roku 1945 vyrobeny téměř čtyři tisíce. Po válce se zbylé kusy uplatnily v civilním sektoru, vyvážely se především do USA.