Záplavy, které loni v srpnu postihly New Orleans, si vyžádaly i generální úklid dešťových odtoků. Pět měsíců prací pak ukázalo, že se bude muset do budoucna zlepšit hlavně nakládání s odpadem – v kanálech jej totiž bylo přes 3 000 tun. Poněkud překvapivě se pak mezi smetím vyjímaly korálky, jež se nahromadily hlavně v místech, kudy vedou průvody svátku Mardi Grass. Právě jeho účastníci totiž házejí z balkonů na ostatní korálky, které pak často sklouznou do kanálových mříží. Ředitelství veřejných prací města bylo nálezem zaskočeno a hodlá zařídit, aby se podobná situace neopakovala. 

V atmosféře je stále více oxidu uhličitého. A také se ho stále více dostává do mořské vody, kde se tím pádem zvyšuje koncentrace kyseliny uhličité. Okyselování oceánů s obavami sledují biologové, kteří mají strach o mořské organismy.

Skotští vědci nedávno provedli experimenty, které tyto obavy ještě více prohloubily. Čtyři dny pumpovali mořskou vodu obohacenou o oxid uhličitý na organismy, které žijí v moři na útesech u západního pobřeží Skotska. A po čtyřech dnech se obyvatelé útesů, jako například hvězdice, začaly rozpouštět.

TIP: Comeback v oceánu: Hvězdice se po vymírání vracejí na Západní pobřeží

Vědci tvrdí, že by náhlé výtrysky velkého množství oxidu uhličitého do oceánu, například z rybích farem nebo jiných zdrojů znečištění, mohly stejným způsobem rozpustit hvězdice i další tvory v oceánu. Stoupající hladina oxidu uhličitého v atmosféře prý navíc toto riziko neustále zvětšuje.

Když bych chtěl být hodně stručný, napíšu jen, že Vívosport je ten samý náramek jako Vívosmart 3, jen má navíc GPS. A ono to tak ve skutečnosti vlastně je. Při bližším pohledu ale zjistíme, že odlišností je přece jen více. Abych ale nemusel psát o Vívosportu to samé, co o Vívosmart 3, je tento článek ryze srovnávací. Pokud se tedy chcete dozvědět o Vívosport maximum, doporučuji nejdříve přečíst recenzi Vívosmart 3.

Celý článek

Alchymista a astrolog Paracelsus položil v 16. století svou celoživotní prací základní kameny moderní medicíny. Jeho nevšední dílo promlouvá ke svým čtenářům prostým, skoro až venkovsky obhroublým jazykem. „Nestačí jen rozřezat tělo, jako když sedlák zkoumá žaltář,“ píše ve svém fenomenálním Organonu, návodu, jak porozumět složitým procesům lidského organismu.

Na druhé straně, řezání do těl se mistr rozhodně nezříkal. Věren své zásadě, že „podobné se má léčit podobným“, ordinoval svým pacientům na nejrůznější neduhy patřičně upravené části kadáverů již zesnulých osob. Tento nevšední zakladatel lékařské vědy se tak díky své proslulosti postaral o to, že starověký medicínský kanibalismus přežil až do 20. století.

V krvi je síla

Zvyk konzumovat jako lék na nejrůznější fyzické a psychické neduhy kousky zesnulých poprvé mizí s nástupem křesťanství v Říši římské. Evidentně se ale neztrácí z dějin Evropy navždy. Římané, kteří sami později celý rituálně-medicínský kanibalismus odsoudí jako projev barbarství, se ještě kolem roku 25 našeho letopočtu ochotně vykrmují vším, co hřbitovy, popraviště a gladiátorské arény nabízejí. Každý zabitý válečník je totiž podle mýtů prodchnutý srdnatostí a odvahou. Chutnou srdnatostí.

Absorbovat do sebe jeho sílu či životní energii je přitom snadné: stačí vypít jeho „živou“, tedy stále ještě teplou krev, vytékající z ran na těle. Scribonius Largus, dvorní lékař císaře Claudia, pak považuje za vynikající prostředek tišící epileptické záchvaty směs krve skoleného jelena a játra zabitého gladiátora. Lidská krev byla v Římě prvního století velmi žádanou komoditou. U popravišť se často stály fronty na čerstvou várku.

Na zoubek zoubek

Kolem roku 1200 je v Evropě kanibalismus všeobecně odsuzován jako těžký a zavrženíhodný čin. A s výjimkou několika epizod hladomorů se tehdy lidé skutečně jíst mrtvé zdráhali. Na druhé straně, na popularitě získává kupčení s ostatky svatých. Lidská těla, rozkládající se na hřbitovech, tak zase nemají věčný klid a jejich části se stávají předmětem mezinárodního obchodu. Rozmáhá se také „praxe“ alternativní medicíny, která ostatky zesnulých zužitkovává pro blaho živých. Na bolavý chrup se hojně popíjejí zuby mrtvol rozemleté na prach a rozpuštěné v mléce. A za zvláště efektivní a univerzální lék se považuje mech či lišejník, který vyrostl na umrlčí lebce.

Na pomezí středověké medicíny a čarodějnictví pak zůstávají odvary ze kštice mrtvoly, které měly dopomoci k růstu husté hřívy vlasů. Za hranou už stojí svíčky vyrobené z lidského tuku. V jejich mihotavé záři se údajně mohly zvýšit šance na početí dítěte.

Lidský trus i pot oběšenců

Ve 14. století zažívá „medicína z lidí“ krušné časy. Až na několik decentních výjimek je celý koncept kanibalismu odsunut stranou. Narušitelům společenských konvencí pak hrozí šibenice anebo rovnou hranice. Lékařské recepty tak počítají spíše s materiálem získaným z živých lidí. Zvláštní popularity dosahuje „čistá“ panenská nebo také měsíční krev. Zákal oka a špatný zrak má vyléčit lidský trus, usušený a poté vyfouknutý do bolavého oka. Na území Británie se zase rozmáhá praxe sběru „smrtelného potu oběšenců“.

Skutečnost je ale podle lékaře George Thomsona (o tomto počinu vydá v 16. století pojednání) mnohem nechutnější. Primárně nejde o pot, ale jiné tělesné tekutiny, které ve smrtelné křeči lidské tělo opouštějí. Ty pak sloužily jako základ léčivých vodiček na odpuzování nemocí. Dotek viselce na správném místě prý také zázračně dokázal vyléčit hemoroidy. A stačila k tomu jen samotná ruka!

Z mrtvých pro živé

Středobodem Paracelsova díla nikdy nebyla mors medicina, tedy léky z mrtvých pro živé, byť s nimi experimentoval. Dokázal ale sesbírat většinu zaručených receptů datovaných až ke starému Římu. A na základě své teorie o podobnosti vyhodnotil jejich předpokládanou úspěšnost. Bylo to logické: trpí-li někdo v důsledku dny ukrutnými bolestmi palce, nezdál se mu být palec mrtvoly jako ten vyloženě nejhorší nápad. Desítky dalších mediků a alchymistů se ale na Paracelsovo dílo upnou a tvůrčím způsobem jej rozvedou až do extrému. Jak dodává historik Richard Sugg z Univerzity v Durnhamu: „Lidé se přestali ptát, zda je správné jíst lidské maso. Začali řešit, jaký druh lidského masa je pro jejich zdraví nejdůležitější.“

Mozková tinktura

Čím vzácnější krev, tím lepší. I proto byla taková tlačenice u stínání Karla I. Stuartovce. Každá kapička dokázala léčit tuberkulózu, respektive „usazenou lymfu“. Mimochodem – jeho lékař Jonathan Goddard vynalezl léčivé kapky, v nichž kromě sušených zmijí a slonoviny figurovalo „pět liber lebečního prachu“. Recepturu od něj za 6 tisíc liber odkoupil následník trůnu Karel II. Stuart a prodával je pod název Královy kapky. Přípravek si oblíbila i šlechta, snad proto, že byl rozpuštěn v lihu. 

Chuťovkou je i „Mozková tinktura“, kterou ve své knize Umění destilace popisuje v roce 1651 John French. Jak tušíte, základem je nasekaná mozková tkáň a obratle, šest měsíců odležené ve víně. Výluh poté prochází destilačním přístrojem a výsledný destilát má dar zvyšovat intelekt konzumenta. Němci jdou ještě dál. Medik Johann Schroeder popisuje, jak s pomocí sušení a marinování v lihu uchovat tělo čtyřiadvacetiletého mladíka, aby jeho maso mohlo být využito k medicínským účelům.

Lidský tuk je hit, ale mumie jsou evergreen

A co konzumace ostatků zesnulých? Díky Paracelsovým textům se drží i v 17. a 18. století. Například lidský tuk je právě tehdy maximálně ceněnou komoditou. Královna Alžběta I. se mu na ostrovech postarala o tu nejlepší reklamu: každý večer si jej natírala na obličej, aby zahladila drobné jizvičky po neštovicích. A ve Francii? Tam jsou lékárny s lidským tukem v obležení. Není totiž lepší medicíny na bolavé klouby a dušnost. Zákazníci jsou také často zváni na lékárenský dvůr, kde se tuk vyvařuje. Mají právo vidět, že se jedná o skutečný lidský tuk, a ne jen nějakou lacinou náhražku ze zvířat.

Do módy navíc přichází další „surovina“, která přetrvá v lékárnách až do začátku 20. století: sušené mumie. I když mají to nejlepší už hezkých pár století za sebou, brzy nechybí v žádné pořádné lékárničce. Pokud na to máte, můžete si je dopřát podobně jako sušené hovězí. Jen pozor na podvržené kusy: nedávno zesnulá těla, cíleně sušená v horkém egyptském slunci!

Vůbec nejvyšší dosud změřený kaktus, uvedený i v Guinnessově knize rekordů, rostl v americké Arizoně až do výšky 23,8 metru a v době svého „skonu“ měl okolo úctyhodných 150 let. V roce 1986 však mohutná rostlina neodolala rozmarům počasí a při vichřici uhynula. Jednalo se o druh Carnegiea gigantea, známý též jako saguaro, který běžně dorůstá kolem 12 metrů a vyskytuje se zejména v pouštních oblastech Arizony. Ve městě Tuscon dokonce v roce 1994 vznikl i samostatný park – Saguaro National Park. 

Dalším rekordmanem mezi volně rostoucími kaktusy se stal exemplář druhu Pachycereus pringlei, domorodci nazývaný cardón: Podařilo se jej objevit v roce 1995 v mexickém státě Baja California a měřil 19,2 metru. Na poli „domácích“ obrů pak bodoval Šrí Pandit Mundži z indické Karnataky, který do roku 2004 vypěstoval druh Cereus uruguayanus vysoký 21,3 metru.

Karel Lucemburský měl vždy sklony k dobrodružství. Projevilo se to už v mládí při jeho „italské misi“. Otec Jan Lucemburský ho poslal v pouhých 17 letech, aby zabezpečil dobyté italské signorie (městské státy), ale Karel poznal, že při zrádné povaze Italů a vzájemné nevraživosti měst nemá šanci na úspěch. Při tom se naučil žít „vojáckým“ životem plným alkoholu, mladých žen a šílených dobrodružství. 

Dvakrát nejistý král

Podívejme se na události, které předcházely jeho dobrodružné cestě. Karel se roku 1346 stal náhle držitelem dvou královských korun – římské a české. Římská byla důležitější, ale o to nejistější. Jeho soupeřem byl dlouholetý císař (od roku 1328) Ludvík Bavor z rodu Wittelsbachů, kdysi přítel jeho otce Jana, ale nyní exkomunikovaný, sebevědomý stařík, který si znepřátelil papeže, většinu arcibiskupů i okolních knížat. Šlo o mocenské ambice císaře vůči církvi a také odvážnou rodovou politiku, při níž bezohledně a často protiprávně získával knížectví na území Svaté říše římské. Sám držel kromě Bavorska ještě Horní Falc a pro syna Ludvíka mladšího získal Braniborsko a nakonec velmi sporně i Tyrolsko.

Myšlenka dosadit proti Ludvíkovi silného protivníka zrála v hlavě papeže Klementa VI. už nějakou dobu. Ambiciozní Karel Lucemburský, tehdy třicetiletý, se mu skvěle hodil do plánu a navíc se s ním dobře znal – kdysi ho sám vychovával na dvoře francouzského krále. Volba římského krále závisela tehdy na hlasech sedmi kurfiřtů – čili privilegovaných knížat. Byl to král český, vévoda saský, markrabě braniborský, falckrabě rýnský a tři arcibiskupové – trevírský, kolínský a mohučský.

Získat hlasy duchovních nebyl problém, český král Jan pro svého syna hlasoval samozřejmě také a připojil se i saský vévoda Rudolf. Braniborsko i Falc však byly v rukou Wittelsbachů. A tak byl Karel 11. července 1346 v Rhensu zvolen římským králem pouhými pěti hlasy, což v té době nestačilo. Volba byla platná jen v případě plných sedmi hlasů. Šlo vlastně o zoufalý pokus a Ludvík Bavor ho považoval za tak nicotný, že se mu ani nepokusil zabránit.  Karel přesto vsadil na tuto kartu a věřil, že mu přinese úspěch.

Porážka u Kresčaku

Původně měl být korunován už 27. srpna, ale bohužel den předtím proběhla jedna z velkých bitev stoleté války – u Kresčaku. Zde zahynul český král Jan se svým slavným zvoláním: „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!“ Ve skutečnosti byl slepý a po smrti evidentně toužil. Tak se Karel nečekaně stal i králem českým, ovšem zatím nekorunovaným. V Čechách už nebyl skoro rok a tamní situaci neměl pod kontrolou. Stál tedy před úkolem zajistit si pevně obě získané koruny.

Možná by nejraději odjel do Prahy co nejdříve, ostatně ho tam čekala jeho milovaná žena Blanka z Valois, ale korunovace na římského krále měla přednost. Bohužel obě tradiční města korunovace, Kolín a Cáchy, byly v držení Ludvíkových příznivců a Karlovi brány neotevřely. Čekal tedy v Lucembursku, než jeho přátelé dohodnou nouzovou korunovaci v Bonnu. Uskutečnila se 26. listopadu 1346.

Tajná cesta

V prosinci jednal Karel ještě v Trevíru se svým příbuzným arcibiskupem Balduinem a pak se konečně mohl odjet do Čech, k nimž byl vázán silným citovým poutem a hlavně z nich hodlal pro příště učinit centrum Římské říše. To však mělo ještě čas, nejdřív si musel vložit na hlavu českou korunu a zajistit své pozice. Zásadní problém spočíval v tom, že mezi Bonnem a Prahou ležela rozsáhlá území Ludvíka Bavora a Wittelsbachů. Projíždět přes ně oficiálně s obvyklým vojenským doprovodem samozřejmě nemohl. A Karel přitom spěchal. Samozřejmě mohl knížectví Wittelsbachů objet, ale vzpomněl si na svá mladá léta a přestrojil se za panoše. Odjel s malou družinou do Prahy a nechal kurfiřty, ať za něj zatím zařizují říšské záležitosti.

Přesné záznamy o jeho cestě se nedochovaly. Musíme si však uvědomit, o jak odvážný čin se jednalo. Každou chvíli mohl narazit na Ludvíkovu rytířskou družinu. Navíc začínal prosinec a zima ve středověku bývala dost krutá. Možná se Karel nakrátko vrátil k hýřivému životu vojáka. Inkognito v šatech panoše mu k tomu skýtalo dokonalou příležitost. Odpočinky v hostincích musely být při chladném cestování časté a nejednou mohlo trvat i pár dní, než přestalo sněžit a družina mohla opět vyrazit na cestu.

TIP: Otec vlasti: Byl Karel IV. Čech, Němec nebo Lucemburčan?

V cestovních hospodách si páni často vyhazovali z kopýtka, popili dobrého piva, vína či medoviny a zalaškovali s místními děvčaty. Vzdálenost z Trevíru do Prahy je po cestách asi 700 km. Vzal to přes Švábsko, Horní Falc a Bavorsko. Pokud Karlova cesta kolem vedla kolem velkých měst (mohl to být Worms, Špýr či Norimberk), pak se jim zřejmě obloukem vyhnul, aby se neprozradil. Karel cestoval přes celé Vánoce a domů se dostal přesně na Tři krále, tedy 6. ledna 1347. Kdo ví, jestli král, který celý život dbal na symboly, nezvolil toto významné datum záměrně.

Nejen lidé mají trable s bakteriemi. Týká se to i všech dalších živočichů, včetně vážek. Už nějaký čas není tajemstvím, že křídla vážek mají antimikrobiální vlastnosti. Zatím ale nebylo jasné, jak to vlastně funguje.

Křídla vážek jsou totiž dost křehká a snadno je poničí i světlo ve světelném mikroskopu. Australští odborníci proto vyvinuli novou metodu zobrazování pomocí iontového a elektronového mikroskopu, s jejíž pomocí konečně rozluštili tajemství křídel vážek.

TIP: Křemíkové nanoostny jsou skvělé k přeprogramování živých buněk

Vážky mají na povrchu křídel nanotechnologii. Jde o strukturu tvořenou ohromným množství nanoprstů, které mají schopnost polapit bakterie. Drží je tak pevně, že se bakterie roztrhají, když se snaží z takového sevření uniknout. Jak se zdá, příroda má v zásobě spoustu skvělých triků, které bychom mohli využít i my lidé. Podobně upravené povrchy by jistě pomohly například v medicíně.

Říká se, že pokud chcete pobavit Boha, zmiňte se mu o svých plánech. A zdá se, že to platí i ve vesmíru. 9. ledna oznámila NASA další prodloužení mise sondy MRO (Mars Reconnaissance Orbiter). Sonda, která působí na oběžné dráze Marsu od března 2006, již několikrát překročila původně plánovanou minimální životnost. Podle nových plánů NASA by měla úspěšná mise MRO pokračovat až do roku 2020. 

Součástí nového plánu mají být i změny týkající se využití některých přístrojů řídících sondy – namísto stárnoucích laserových gyroskopů a akcelerometrů chce NASA více využívat data ze star trackerů – speciálních vysokorychlostních fotoaparátů, sloužících pro správné vyhodnocení polohy sondy. Sonda MRO již absolvovala několik testů, které prokázaly, že si určením polohy vystačí se star trackery. Na plnou orientaci podle hvězd měla MRO přejít příští měsíc. Cílem nového nastavení je snaha o prodloužení životnosti z baterií.

TIP: Na oběžné dráze Marsu začíná být plno: Mohou se sondy srazit?

Necelý týden po odtajnění nových plánů ale přišla nečekaná komplikace – sonda MRO přešla do nouzového režimu. Podle vědců z JPL MRO sice komunikuje s řídícím střediskem na Zemi a udržuje bezpečnou a stabilní teplotu, dočasně ale pozastavila svá vědecká pozorování a další služby. Mimo jiné i komunikační rozhraní pro marsovské rovery.

Podle projektového manažera JPL Dana Johnstona nejspíš nejde o nic závažného, přesný důvod přechodu sondy do nouzového režimu ale vědci zatím neznají. Aktuálně probíhá kompletní diagnostika sondy. K plnohodnotné vědecké práci by se mohla MRO vrátit přibližně za týden. Pochopitelně pouze v případě, že se vědcům podaří odhalit příčinu současných potíží.

Na štítku pod dřevěnou bustou zubra stojí: „Na památku všem zubrům žijícím na těchto místech na zubří pasece, na které Martin Jíra v dubnu roku 1270 založil vesnici Zubří.“

Zvířata, která dala místu jméno, už tady dnes rozhodně nenajdete. Tichá ves s impozantním chráněným jírovcem maďalem (kaštan koňský, Aesculus hippocastanum) a nedaleko se zrcadlícím Zuberským rybníkem ale i tak určitě stojí za návštěvu. Navíc je všude kolem nádherné okolí s drsnou vysočinskou atmosférou a místy, která si říkají o krátké zastavení.

Stopy dávných časů

Českomoravská vrchovina byla až do počátku 13. století pokryta neproniknutelným hraničním pralesem, který odděloval historické země Čech a Moravy. Neprostupný hvozd protínaly jen uzoučké zemské stezky. Nejznámější z nich – stezka Žďársko–Libická – spojovala Prahu s Brnem. Úzké komunikace byly určeny jen pro pěší poutníky a pro soumary, povozy by jimi neprojely. Smíšený prales poskytoval bezpečné útočiště lesní zvěři.

V hustých lesích kdysi nežili jen zubři, ale i mnoho vlků. Do dnešních dní po nich zůstaly stopy ve jménech vesnic i míst – Vlkov, Vlčatce, Vlčí hrdlo, Vlčí kámen… Dochovalo se také množství pověstí, které si před stovkami let u dýmajících milířů vyprávěli vysočinští uhlíři, a v lesích dodnes můžete objevit stopy po vlčích jamách. Nejznámější z pastí, do nichž se obávané šelmy chytávaly, naleznete za Karasínem.

Panenská divočina se však začala dramaticky měnit již ve 13. století, kdy i do vyšších poloh a hlubokých hvozdů pronikala mohutná kolonizační vlna. Údolím proti toku Svratky postupovali noví a noví osadníci, především z nejjižnějšího cípu Moravy. V okolí nově zakládaných osad pak kácením a žďářením mizel kdysi nedotčený prales.

Vlčí derniéra

Jak mizela divočina, ztráceli se i její divocí obyvatelé. Nejdříve se z Vysočiny někdy v 16. století ztratil los, po něm zubr (poslední zmínka o zdejších zubrech pochází z doby panování Rudolfa II.). Kdy byl vyhuben medvěd nelze s jistotou určit, ale z nepřímých důkazů lze usuzovat, že na Novoměstsku žil ještě v 17. století. Osud posledního vlka Vysočiny je naproti tomu možno zrekonstruovat naprosto přesně…

Dne 1. ledna 1830 nedaleko Zubří v lokalitě Český les byl poslední legendární vlk Vysočiny postřelen karasínským adjunktem Thiermanem do levého předního běhu. O den později poraněnou šelmu dorazil revírník V. Marzik (Mařík?) ze Stříteže. Vlk byl zastřelen v rovenském revíru mitrovského panství (avšak na vojtěchovském katastru). Na scénu dramatu se dostanete po turistické značce – ze Zubří přes vrchy Kamenici a Metodku do Koníkova, Odrance a přes Studnici do Nového Města na Moravě. Lesní stezka vede hlubokými lesy po půdě zdobené bochánky bělomechu sivého (Leucobryum glaucum).

Kolem bystřin a pramenišť s romantickými kulisami kapradin se dostanete k lokalitě Vlčí kámen (722 m n. m.). Na mramorovém pomníčku pod třemi mohutnými buky je psáno: „Zde byl 2. ledna roku 1830 zastřelen revírníkem V. Marzikem ze Stříteže VLK, který vážil 88 funtů a jest na hradě Pernštejně vycpán.“ Jelikož funt (pfund) byl hmotnostní jednotkou o málo přesahující půl kilogramu (513,75 g), znamená to, že poslední vlk vážil bezmála 50 kilogramů. Na hradě Pernštejně byl vycpaný exemplář skutečně vystaven až do roku 1986, kdy byl z důvodu poškození uložen do hradního depozitáře.

Místo dávných bálů

Mnohokrát jsem přemýšlel nad posledními měsíci, týdny a dny osamělého vysočinského vlka. Jak asi tato společenská šelma prožívala samotu? Na teskné volání nepřicházela žádná odpověď, táhlé vytí pouze zažíhalo loveckou vášeň v srdcích dychtivých střelců. Tak, jako je tomu ve vlčích krajinách dodnes…

Nedaleko vlčího památníku se nachází přírodní památka Vlčí kámen. Oblast s bezzásahovým režimem byla vyhlášena v roce 1990 a chrání zbytek starého lesního porostu jedlosmrkové bučiny. Na extrémně klimaticky exponovaném balvanitém svahu ve výšce kolem 750 m n. m. je zachován zbytek starého bukového porostu s přimíšeným smrkem. Stáří buků se pohybuje v rozmezí 140–180 let a bučina s doupnými stromy je významným hnízdištěm ptactva.

TIP: Boj o vlky a proti nim aneb Těžký život beskydských psanců

Dnešní „Přírodní památka Vlčí kámen“ byla dříve mezi lesníky a šlechtici známa pod jménem Sólo. Mittrowská šlechta z Dolní Rožínky zde pořádala letní radovánky a ještě dnes je možné rozeznat uprostřed ohrady nedaleko vstupní brány rovnou čtvercovou plochu. Na čtverci o rozměrech 10 × 10 metrů se konaly taneční zábavy a slavnostně se tu ukončovaly panské hony.

Kronikář František Prudký (nar. 1877) o zmíněné lokalitě napsal do Pamětní knihy obce Roženeckých Pasek: „… Sjíždělo se tam panstvo z celého okolí z Rožínky a Bystřice, při tom jak obyčejně v lese se páchala neplecha. To trvalo tak dlouho až jednou, když byli v nejlepší zábavě, se jim objevilo nějaké zjevení a všecko se rozutíkalo.“ Letní veselice již dávno patří minulosti. Je slyšet jen šepot větru v prastarých korunách.

Daleko do kraje

Nedaleko Vlčího kamene se můžete pokochat překrásnými vyhlídkami na táhlé vlnobití vysočinských kopců. První z nich se otevírá na Kamenici (780 m n. m.), kde se nachází i „patafyzický“ památník Karafiátových Broučků.

Značená turistická stezka vás odtamtud zavede na další nádhernou vyhlídku – vrch Metodka (780 m n. m.), kde se nalézá rovněž památník, tentokrát partyzánské skupiny Miroslava Tyrše (zde zahynuli partyzáni Rufa Krasavina, František Olejník a František Lastovička). Daleké výhledy provedou vaše oči fascinujícím lovištěm posledního vlka Českomoravské vysočiny.

S originálním způsobem, jak sdělit budoucímu otci radostnou zprávu, přišla jistá žena z mexického San Luis Potosí. Na billboard na rušné hlavní ulici umístila fotku muže s textem: „Carlosi Orozco, těhotenský test mi vyšel pozitivní, jsem těhotná.“ Kromě zprávy o svém těhotenství, připojila žena i uštěpačnou poznámku, že si ji Carlos zablokoval na Facebooku a nezvedá ji telefon.

TIP: Dvojici lupičů dostalo přiznání na sociální síti za mříže

Fotografie originálního vzkazu se rychle rozšířila po sociálních sítích a neznámé nastávající mamince se za její počin dostalo značné podpory. Ne všichni ale nadšení veřejnosti sdílí. Zástupkyně městské rady města San Luis Potosí, Maria Sanjuana Balderas Andrade považuje podobné projevy za politováníhodné. Podobného názoru je i právník Juan Jesús Lozano, který celou událost okomentoval v rozhovoru pro místní noviny: „Někteří lidé považují celý svět za jednu velkou facebookovou zeď. V reálném světě ale mají podobné projevy své následky.“

Zda a případně jaké následky bude mít čin pro „guerillovou inzerentku“ není jasné. Úřady nechaly oznámení neprodleně odstranit. Nejspíš se tak nedozvíme, zda byl Carlos Orozco zprávou potěšen, či spíše naopak.