V kalifornských mokřadech jsou k vidění scény jako z hororu – vynořují se zde velcí hlodavci s děsivě oranžovými zuby, kteří měří až metr a váží i kolem 10 kilogramů.

Není to ale žádný populární seriál, nýbrž syrová realita. V Kalifornii právě probíhá invaze nutrií říčních. Tito velcí hlodavci s ceněnou koženou pocházejí z Jižní Ameriky, v současnosti se ale úspěšně šíří na řadě míst světa. Můžeme se s nimi ostatně setkat i u nás.

Nutrie jsou nenažrané a mohou nadělat vážné škody na cenné vegetaci mokřadů. Konkurují také domácím druhům zvířat a přenášejí nebezpečné choroby.

TIP: Tajuplná invaze: Severozápadní pobřeží USA zaplavují vzácné ohnivky

Situace v Kalifornii je prý vážná a místní úřady zřídily horkou linku, která má sloužit ke sledování pohybů nutrií. Nikdo prý přesně neví, kde se nutrie vzaly. Teď si s nimi ale musí každopádně nějak poradit. Kalifornie navíc není jediná. Nutrie už prosperují v celkem 16 státech USA.

Neptun se nachází 4,5 miliardy kilometrů od Slunce a v jeho atmosféře panuje teplota −218 °C. Rozhodně se však nejedná o neměnnou „zmrzlou“ planetu, neboť i v tak velké vzdálenosti má sluneční energie svůj vliv. Kromě toho disponuje planeta rovněž vlastními zdroji a vyzařuje přibližně 2,6× více energie, než dostává od naší hvězdy. V její atmosféře navíc můžeme pozorovat velmi bouřlivé počasí. Když v roce 1989 prolétala kolem Neptunu kosmická sonda Voyager 2, změřila tamní maximální rychlost větrů na 2 400 km/h (což představuje více než dvojnásobek rychlosti zvuku). V té době přitom panovalo na jižní polokouli léto. Vznikající víry dělají z Neptunu bouřlivou planetu a v porovnání s tamním prouděním jsou pozemské hurikány jen slabým vánkem. 

TIP: Neptun: Modrý obr s neuvěřitelně rychlými větry

Sonda vyslala na Zemi také snímky zachycující Velkou temnou skvrnu – anticyklonu o rozměrech 13 000 × 6 000 km, za jejímž vznikem stojí právě vysoká rychlost proudění. Podobala se Velké rudé skvrně na Jupiteru. Tuto nejsilnější bouři na jižní polokouli poslední planety solárního systému pak doprovázela Malá temná skvrna, nacházející se ještě jižněji. Když se o pět let později zaměřil na Neptun Hubbleův vesmírný dalekohled, tmavá skvrna již neexistovala. Místo ní se objevila obdobná skvrna na polokouli severní a jižní hemisféru naopak opanovala světlá skvrna o průměru 4 000 km.

Nejnovější snímky Hubbleova teleskopu ukazují, že bouře zaniká. Ještě v září 2015 měřila v průměru okolo 5 tisíc kilometrů, o dva roky později to bylo již „jen“ 3 700 kilometrů.

Podle vědců je zvláštní i její chování – dřívější teorie předpovídaly, že pokud se bouře dostane k rovníku, s velkou pravděpodobností se rozpadne. Bouře ale spíše než k rovníku putuje k jižnímu pólu planety a postupně zaniká.

V současné době už existuje veliké množství dronů, které létají ve vzduchu i celá řada těch, které obratně plují ve vodě. Postupně se ale objevují drony, které obstojí v obou dvou těchto živlech.

Američtí inženýři postavili autonomní dron s pevnými křídly EagleRay, který je obojživelný. Podle potřeby se může pohybovat ve vzduchu i ve vodě. Dron o délce 140 cm a rozpětí křídel 150 cm pohání jak ve vzduchu, tak i ve vodě vrtule umístěná vpředu.

TIP: Je to dron anebo mořský pták? AquaMav je doma ve vzduchu i ve vodě

Obojživelné drony nabízejí uživatelům řadu výhod. Takový dron může například pozorovat živočichy či krajinu, nad vodou i pod vodou. EagleRay by podle tvůrců zvládl sledovat delfíny, kteří rádi skotačí v obou živlech. Stejně tak by mohl prozkoumat, zmapovat či proměřit terén tak, jak to letecké nebo vodní drony samy o sobě nezvládnou.

Islandské „nekrokalhoty“ Nábrók mohl vyrobit pouze člověk skutečně oddaný kariérnímu vzestupu. Nejprve musel získat svolení od žijícího muže, že smí pro tento účel použít jeho tělo. Ihned po smrti dotyčného pak kouzelník mrtvolu vykopal a od pasu dolů ji stáhl z kůže, kterou si poté „oblékl“ na vlastní tělo.

Do nebožtíkova šourku potom zašil runu Nábrókarstafur přitahující bohatství a vše korunoval odporným zločinem – o svátečním dnu ukradl chudé vdově minci a tu pak do šourku vložil. Pokud se vše zdařilo, neměl nositel kalhot už nikdy trpět nouzí. Aby však kouzlo nevyprchalo, nesměl už kalhoty sundat. Pokud to udělal, musel si je okamžitě obléct někdo jiný. Muzeum čarodějnictví už bohužel neuvádí, kdo přesně tento podivuhodný kousek oblečení nosil.

Hutterité jsou komunální větví anabaptistů. Podobně jako amišové a mennonité mají své začátky v radikální reformaci 16. století. V osadách, které hutterité nazývají koloniemi, žijí dnes především na území Kanady a Spojených států amerických. Původně však sídlili v Evropě. Asi sto let svých raných dějin strávili na Moravě a toto období označují za svůj „Zlatý věk“. Až do bitvy na Bílé hoře se zde shromažďovali a vytvářeli svůj životní styl, než je okolnosti vyhnaly na východ a později do Ameriky. V Evropě je už nenajdeme.

Asi padesát tisíc hutteritů, jejichž počet se neustále zvyšuje díky velké porodnosti, dnes žije farmářským životem. Většinou se dorozumívají němčinou, ta ale za staletí získala mnoho slovanských a později anglických výrazů podle zemí, v nichž hutterité postupně žili.

Pacifismus a společné vlastnictví

Hutterité neuznávají ego, které je zdrojem zla, jelikož posiluje osobní vlastnictví. Vše patří kolonii. Tento systém jim funguje skvěle, ale větší komunity tak lze spravovat jen velmi těžko.

Proto pokaždé, když kolonie významněji přesáhne sto obyvatel, zakoupí nový pozemek a založí dceřinou kolonii, kam se přesune polovina původních hutteritů.

Každý má svoji roli. Od mladých se očekává, že budou poslouchat starší, od žen, že se budou řídit rozumem muže. Mladí častěji zastávají fyzickou práci, v průběhu let se jim postupně přidělují méně fyzicky namáhavé povinnosti. Vše je zařízeno tak, aby komunita fungovala co nejlépe pro blaho všech; jedinec se vždy přizpůsobuje celku.

Individuálně uvažující hutterité řád sice akceptují, ale nikoliv niterně. Některé kolonie zažívají problémy běžných lidí: jsou zaznamenány případy alkoholismu a rozmáhají se deprese. Mezilidské vztahy mezi kolonisty bývají poznamenány potlačenými emocemi a lidé nezřídka volí raději mlčení místo vzájemného řešení problémů, tak aby nedošlo k násilí.

Přestože kontakt s okolním světem omezují, nedělá hutteritům problém využívání užitečných technologií v ospravedlnitelných případech. Proto na jejich polích můžeme vidět běžnou techniku usnadňující práci. Výjimečně mívají některé kolonie dokonce počítač s filtrovaným internetem.

Až do první světové války se všechny armády spoléhaly na pěchotu, podporovanou jezdectvem a dělostřelectvem. Kavalerii, ještě v meziválečném období velmi rozšířenou, však začaly postupně vytlačovat mechanizované obrněnce – automobily a tanky. Velká Británie se rozhodla přizpůsobit rychlost postupu těchto nových strojů vojákům a zavedla do výzbroje pomalé pěchotní tanky, německý teoretik Hans Guderian však uvažoval při prosazování své doktríny blitzkriegu jinak.

Německá cesta

Tanky podle něj měly postupovat co nejrychleji a podpůrné síly s nimi musely držet krok. Němci proto považovali za nezbytné postavit vozidla, která umožní rychlé přesuny jak pro pěchotní družstva, tak i pro dělostřelectvo. Výsledek představoval konstrukce legendárního polopásového obrněného transportéru SdKfz 250, u nás známého pod přezdívkou „hakl“.

I když jich německý průmysl nestačil dodávat dost na to, aby takový stroj mělo každé pěchotní družstvo, sehrály v podpůrné roli tankových klínů rozhodující roli. „Hakly“ se vyráběly po celou válku ve velkých sériích, na rozdíl od Sovětského svazu, který se problematikou obrněných transportérů prakticky nezabýval. Rudoarmějci se přepravovali na tancích, kde však byli vystaveni výkyvům počasí i nepřátelské palbě. 

Na zteč

Nacisté se snažili armádě vštípit ofenzivního ducha, takže hlavní bojovou činností Wehrmachtu měl být koordinovaný útok mobilních sil, podporovaný těžkým dělostřelectvem a taktickým letectvem. Základními premisami se staly moment překvapení a rychlost postupu, protože nepřátelská obrana nesměla dostat čas nasadit zálohy a odrazit postupující obrněnce. Jako první nastupovaly do boje motorizované jednotky průzkumného praporu, které se snažily rychlými výpady malých skupin obrněných automobilů a lehkých tanků zjistit slabiny v protivníkově linii, prověřit nosnost mostů a sjízdnost terénu.

TIP: Německá tanková rota v boji: Všestranně použitelná zbraň

Zprávy z průzkumu měly rozhodující vliv pro vhodné naplánování směrů útoku. Obrněnce nesměly za žádnou cenu uváznout v bahně nebo v neprostupném lese. Počátkem války se používaly pro průzkum motocykly, jež postupně nahrazovaly obrněné automobily a transportéry. Podle charakteru terénu museli průzkumníci vyrazit až desítky kilometrů vpřed, aby ověřili platnost map a doplnili detaily, které se nedaly zjistit ze snímků pořízených letectvem. 

Držet krok s tanky

Důležitost tohoto úkolu rostla v zimě, kdy vše zmizelo pod sněhem, a také všeobecně v Sovětském svazu, kde Němcům dlouhodobě chyběly kvalitní mapy. Operační oddělení divize vypracovalo plán útoku na základě zpráv připravených kartografickým oddílem a štáb poté rozpracoval rozkazy jednotlivým bojovým a podpůrným jednotkám. Podle běžně používané doktríny tankové prapory zaútočily vpřed na zjištěné nepřátelské opěrné body, a pokud se je nepodařilo rozdrtit z chodu, objely je a pokračovaly ke svému konečnému cíli.

Doprovázely je pěší prapory, jejichž úkoly se lišily podle stupně motorizace. Oproti dnes rozšířeným představám o vybavenosti obrněnými transportéry měly některé granátnické roty k dispozici pouze nákladní a osobní terénní automobily různých (mnohdy kořistních) typů. Bývalo zvykem, že alespoň první rota každého granátnického praporu byla plně obrněná, aby mohla útočit v prvním sledu s tanky.

Dokončení: Mechanizovaná pěchota v boji (2): Taktika tankových granátníků (vychází v neděli 18. února)

Ostatní roty pak v druhé linii likvidovaly uzly obrany, které zůstaly za postupujícími obrněnci. Celý postup museli velitelé velmi dobře koordinovat, aby se vysunuté jednotky nedostaly do obklíčení. Pokud se nepodařilo nepřátelský odpor zlomit mobilními oddíly, přivolali důstojníci pěchotu a tažené dělostřelectvo, jež pokračovaly v obkličovacích bojích.

Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS) po roce 2024 dost možná čeká privatizace. Vyplývá to z interních dokumentů NASA, do nichž nahlédli novináři deníku Washington Post. Dokumenty se týkají rozpočtu ISS, který podle všeho dozná výraných změn.

Soukromá vesmírná stanice

Podle Washington Post by rokem 2024 mělo skončit přímé financování Mezinárodní vesmírné stanice z federálních prostředků USA. To prý ale neznamená, alespoň ne nutně, že by stanice musela zaniknout sestupem do atmosféry.

Je pravděpodobné, že v provozu stanice nebo jejích součástí na oběžné dráze budou moci pokračovat soukromé společnosti. Ze stanice by se tak mohlo stát komerční zařízení.

TIP: Zpátky na Měsíc: Prezident Trump nasměroval NASA k našemu souputníkovi

Tento plán má ale mnohé odpůrce. Soukromé společnosti nejsou příliš nadšené, protože zatím nejsou připravené ISS nějakým způsobem využít. Trumpova administrativa rovněž nejspíš narazí v Kongresu a nebude to prý jenom záležitost demokratů. Nelibost vyjadřují zákonodárci z obou stran politického spektra.

Jak se asi žilo ve Skandinávii doby kamenné? Lidé si nejspíš představí, že to asi bylo pořádně drsné. A mají naprostou pravdu. Dokazuje to nedávný archeologický nález ze Švédska.

Archeologové před časem v jezeře u švédského města Motala odkryli pozůstatky lidí, kteří žili před 8 tisíci let. Šlo o devět dospělých, jedno čerstvě narozené dítě a také mnoho pozůstatků zvířat. Na lidech jsou patrné stopy mnoha poranění.

TIP: Svědectví lebek: Ve středověké Anglii bylo nejvíce násilí přímo v Londýně

Nejzvláštnější byl ale objev dvou lebek, které byly nabodnuté na dřevěné kůly. Podle odborníků to mohlo mít ceremoniální význam, například vystavení trofejí. Anebo to byla vážně míněná výstraha pro nezvané hosty. Jde o nejstarší nález takových lebek vystavených na kůlech v Evropě.

Petrohrad (oficiálně Sankt – Petěrburg a hovorově Pitěr) založil v roce 1703 ruský car Petr Veliký. Tehdy město pojmenoval Sankt-Pitěr-Burch. Traduje se, že se inspiroval v Nizozemsku a dal městu název podle místního města Sankt-Pieterburch. Chtěl, aby byl Petrohrad výjimečné město, plné kultury a života. A to se mu povedlo, i když to stálo spoustu sil. Vybral si totiž místo u Finského zálivu uprostřed močálů na řece Něvě. To však nezabránilo carovi v tom, aby na nich postavil město snů.

Mnoho dělníků stála stavba život. Museli vysoušet bažiny a stavět mosty přes kanály. Město tak stojí na čtyřiceti ostrůvcích, které jsou spojeny třemi stovkami mostů. Díky tomu je Petrohrad nazýván ruskými Benátkami. Ale dobře se oblečte, od vody mezi domy jde chlad.

Velkolepý Petrodvorec

Když se místních zeptáte, co stojí za to vidět v Petrohradě, každý vám bez zaváhání odpoví, že Petrodvorec. Někdejší rezidenci vládnoucí dynastie Romanovců nechal vybudovat Petr I., který se inspiroval zámkem ve Versailles. Chtěl v Rusku postavit ještě něco velkolepějšího a famóznějšího, než bylo sídlo francouzských králů. První plány ležely na stole v roce 1709, nejdříve se začaly stavět budovy ze dřeva  a až od roku 1714 začaly vyrůstat kamenné stavby. Celý areál byl dokončen v létě roku 1723.

Komplexu vévodí Velký palác laděný do zlaté barvy, který obklopuje obrovský park. Palác je spojen s mořem kanálem. Když stojíte před budovou, moře máte na dohled, před sebou vidíte obrovský park s kanálem uprostřed a pod vámi se rozprostírá pohled na velkolepé fontány. Jedná se o největší umělou soustavu vodopádů na světě. Velká kaskáda, jak se soustava nazývá, se skládá z šedesáti čtyř fontán, ozdobených více než dvěma sty skulptur a reliéfů a třemi vodopády. Dominantou celého díla je tři metry vysoké sousoší Samsona bojujícího se lvem. Zvířeti z tlamy stříká voda do výšky dvaadvaceti metrů. Fontána je symbolem vítězství Petra I. nad Švédy v roce 1709, lev je totiž symbolem Švédska.

Na každém kroku vás čekají malá překvapení. Třeba když si sednete na lavičku a kolem vás začne tryskat voda. Malinké fontánky s kanálky, vysoké třeba jen deset centimetrů, lemují také chodníky. Většinou se areálem line hudba. Ta nepochází z reproduktorů, ale od místních umělců, kteří hrají na dlouhé trubky. Na ploše osmi set hektarů jsou také další zajímavé budovy. V bývalé oranžérii je například muzeum voskových figurín nejvýznamnějších ruských osobností. U břehu leží palác Montplaisir. Tato budova byla z celého areálu dokončená jako první a traduje se, že Petr I. se odtud rád kochal pohledem na své loďstvo.

Za druhé světové války byl Petrodvorec rozkraden a poničen německými vojáky. Opravy trvaly celou druhou polovinu 20.století. Jedna z nejvýznamnějších památek v Rusku byla zapsána v roce 1990 na seznam světového dědictví UNESCO.

V areálu samozřejmě nechybí občerstvení, ale jídlo je tam několikanásobně dražší než ve městě. Polévka tak stojí v přepočtu na české koruny kolem tří stovek. Za stejnou cenu pak pořídíte vstupenku do parku, vstupné do vnitřních prostor se platí zvlášť.

Petrodvorec stojí třicet kilometrů od Petrohradu a dostanete se tam buď lodí, nebo klasickou městskou hromadnou dopravou v podobě maršrutky, což je minibus, kam se vejde asi deset lidí . Vozidla se snadno proplétají v hustém provozu, jezdí často a jsou poměrně levné. Z Petrohradu vás svezení vyjde na zhruba dvacet korun. Cesta lodí stojí sice několikanásobně víc než maršrutka, ale zato vás proveze po Finském zálivu a poté po řece Něvě, která protéká Petrohradem. Konečná je potom přímo v centru města. Cesta maršrutkou i lodí trvá něco přes půl hodiny, ale pokud se rozhodnete jet do Petrodvorce ve všední den, kdy je hustý provoz, rychlejší je rozhodně doprava lodí.

Petropavlovská pevnost

Kromě Petrodvorce láká většina průvodců i k návštěvě Petropavlovské pevnosti. Ta vznikla hned po založení Petrohradu v roce 1703 a je nejstarší kamennou částí města. Pevnost chrání vysoké zdi a stojí na Zaječím ostrově, s pevninou je spojena mostem. Na ostrově byla vystavěna proto, aby se ochránila proti případnému nájezdu Švédů. Ti se ale pevnost nikdy nesnažili dobýt. Dominantou areálu je katedrála Petra a Pavla, kde odpočívají všichni ruští carové se svými rodinami. Místa, kde jsou příslušníci carské rodiny pohřbeni, symbolizují mramorové náhrobky v katedrále. Nechybí tam ani zakladatel města, Petr Veliký. Do katedrály a všechny ostatních budov se platí vstupné a můžete si vybrat, která místa chcete navštívit a podle toho si zvolit druh vstupenky. Vstupné – zhruba šedesát korun- je také na několik metrů vysoký ochoz. Pokud chcete ušetřit, stačí jenom vyjít hlavní branou a ostrov si podél zdi obejít dokola. Pohled se vám naskytne stejný.

Jen několik minut pěšky od Petropavlovské pevnosti je zakotvená Aurora. Slavný křižník se sice zúčastnil tří válek, ale proslavil ho jediný a navíc slepý výstřel. Legenda říká, že výstřelem z Aurory odstartovala bolševická revoluce. Historikové ale tvrdí, že výstřel přišel až těsně před desátou hodinou večer, kdy už byl útok na Zimní palác v plném proudu. V opraveném křižníku dnes najdete muzeum, které se věnuje nejenom samotné Auroře, ale celému ruskému námořnictvu. Protože Rusové vědí, že Aurora láká davy turistů, kolem křižníku stojí spousta stánků se suvenýry.

Velkým lákadlem je v Petrohradě i kopie Jantarové komnaty. Jak její název napovídá, je vytvořena z jantaru a bývá označována za osmý div světa. Původní jantarová komnata byla zhotovena na zakázku pruského krále Fridricha I. v Berlínském zámku. V roce 1716 ji pruský král Fridrich Vilém věnoval Petru Velikému. Téměř dvě stě let se pak nacházela v Kateřinském paláci v Carském Selu.

Během druhé světové války byla přestěhována do Královce a tam, uprostřed bombardování a válečené vřavy, její stopy mizí. Už léta po ní patrají hledači pokladů na mnoha místech včetně Česka a čas od času se některá její součást objeví na trhu se starožitnostmi, což dává naději těm, kteří věří v její existenci. Petrohradská kopie, vytvořená podle dobových fotografií, by měla být od originálu nerozeznatelná.

Něvský prospekt

Procházka po Něvském prospektu stojí za to. Je to jedna z hlavních ulic v Petrohradu, která je v podstatě spojnicí na Moskvu. Pro místní je tato ulice něco jako pro Pražany ulice Pařížská. Procházku je dobré začít na Palácovém náměstí. To obklopuje z jedné strany Zimní palác a z druhé budova Hlavního štábu. Ulice je dlouhá skoro šest set metrů a skrze bránu na jejím konci se dostanete na Něvský prospekt.

Cestou po Něvském prospektu pravděpodobně nepřehlédnete Kazaňskou katedrálu, která má tvar půlkruhu. Budova je považována za repliku baziliky svatého Petra v Římě. Katedrála byla postavena v letech 1759 až 1814 a je veřejnosti přístupná bez placení vstupné. Rozhodně si nenechte ujít Chrám vzkříšení Krista. Stojí na dohled od Něvského prospektu a nápadně připomíná Chrám Vasila Blaženého na Rudém náměstí v Moskvě, i když vám budou místní tvrdit, že nemají nic společného. Na místě, kde teď chrám stojí, byl v roce 1881 spáchán atentát na cara Alexandra II., který zraněním podlehl. Samotná stavba chrámu začala dva roky poté a na počest památky zesnulého cara stojí na místě kříž z černého křišťálu.

Škoda by byla vynechat petrohradskou Galerii v Ermitáži. Má přes tisíc pokojů a od roku 1764 tam začala carevna Kateřina II. shromažďovat uměleckou sbírku. Dnes v ní najdete skvosty od italských, francouzských, vlámských, nebo holandských malířů a sochařů. Mezi nejznámější díla patří například Raffaelovy Madony, Madony od Leonarda da Vinci, nebo obrazy od Moneta či Picassa.

Bílé noci

Do Petrohradu míří davy turistů hlavně v létě. Tento čas si nevybírají pro teplé počasí, ale kvůli Bílým nocím. Díky poloze Petrohradu, který leží na stejné rovnoběžce jako jižní cíp Grónska, totiž během letních prázdnin zapadá slunce jen na nezbytně nutnou dobu. Tma bývá zhruba od půlnoci do tří hodiny do rána. A právě nevšední podívaná, kdy je o půlnoci světlo jako během dne, láká davy turistů. Pokud takovou noc chcete zažít, musíte si připlatit a to za všechno. Dražší jsou výletní lodě, ubytování, ale také vlaky. Jen u ubytování mimo sezónu a během Bílých nocí je třetinový rozdíl ceny. Jestli se chcete dostat vlakem z Moskvy do Petrohradu, za Bílých nocí vás cesta obyčejným spojem vyjde finančně stejně, jako jindy rychlým super expresem. Navíc, vlaky bývají plné a lístek seženete jenom tehdy, když si ho zamluvíte několik dní dopředu.

TIP: V Rusku exhumovali poslední Romanovce

Z Moskvy do sedm set kilometrů vzdáleného Petrohradu jezdí denně spousta spojů. Asi nejlepší je vybrat si noční vlak, kam nasednete kolem půlnoci a ráno okolo osmé jste na místě. Ve vlaku se vyspíte a vcelku svěží můžete vyrazit za památkami. Kromě vlaků se do Petrohradu z Moskvy můžete dostat i autobusem. Vzhledem k vyhlášeným ruským zácpám a pohodlí ale většina lidí volí cestu vlakem. Vybrat si můžete také z několika druhů spojů- lůžko v otevřeném vagóně, v uzavřeném kupé, nebo expresní vlak, který spojuje obě metropole v čase zhruba 3 hodiny a 45 minut. Cena jízdenky stoupá úměrně rostoucímu pohodlí.

Petrohrad se typickým ruským městům v mnmohém vymyká. V centru nenarazíte na paneláky, v ulicích je relativně čisto, díky kanálům protínajících město na vás doslova na každém rohu sálá romantická atmosféra. A navíc- v ruských městech si kavárenští povaleči moc neužijí. V Petrohradu je však kaváren a cukráren dost. Romantický výhled na kanály a historické budovy je v ceně.

Rytířská kultura u nás brzy zdomácněla ve všech svých projevech – kladných i záporných. Zjemněly se mravy a uhladily se normy společenského styku aristokratických vrstev. Prostřednictvím králova oblíbence Ojíře z Friedberka se urození nadšeně vrhli do módních zábav a sportů. Neslo to s sebou kromě honosného lesku a vznešených radovánek i nadmíru zvýšené výdaje – a to od královského dvora i urozených rytířů.

Středověcí „sportovci“

Je jisté, že rytířské turnaje se konaly pro zábavu, ale dají se označit za sport? Co jiného je takové „klánie“ (neboli klání či také kolba) než sport? Takové klání se pořádalo jako honosná podívaná: divadlo či show s mimořádně nákladnou výpravou. Účinkující i diváci se navzájem oslňovali drahocenností brnění, zbroje a kostýmů. Muži předváděli ženám svou bezmeznou statečnost, ženy mužům zase svou nekonečnou krásu, zatímco pořadatelé se snažili vyniknout skvělou organizací a bohatostí doprovodných programů, originalitou hostin, bujarostí pitek či vzrušujícími lovy.

Takže středověký turnaj byl především několikadenní společenskou událostí, ale měl i vysokou sportovní hodnotu. Představoval vlastně hru na válku. A disciplíny? Rytíři soutěžili v celé řadě her. Nejčastěji vyjížděli těžkooděnci proti sobě na koních a snažili se dlouhými bidly, zvanými dřevce, vyhodit protivníky ze sedla. Byla to jakási veřejná ukázka výsledků namáhavého tréninku, mírová náhražka všední práce rytíře – boje. Náhražka je správný výraz, protože o skutečný boj na život a na smrt většinou nešlo. Však si taky mnozí kritici stěžovali, že si páni na boj jen hrají, zatímco doopravdy bojovat neumějí.

Německý vzor

Inspirace německou kulturou jistě pozvedla pražský dvůr a přiblížila ho trochu západnímu standardu, ale na druhou stranu to vhánělo vodu na mlýn těm kritikům, kteří dbali na staré dobré české tradice a neměli rádi vtírající se německý živel. Nejhlasitější byl již několikrát citovaný kronikář Dalimil, který byl na svou dobu pravým „vlastencem“. Neváhal Václava I. za jeho příklon k němectví zkritizovat.

V osobě krále rytířů jako by se mísilo české furiantství s ještě nevyzrálou, a proto zatím cizorodou noblesou rytířské galantnosti. Poněmčování se dostalo do módy. Mnozí šlechtici přejímali západní zvyky a svá jména měnili do německých podob. Již od dob krále Vladislava (vládl 1140–1172, jako král od 1158) si mnozí velmoži dávali jména podle svých sídel, ale teprve od časů Václava I. dědili potomci po předcích jména vzatá od hradů. A to i v případě, když tyto hrady zdědil někdo jiný. Ostatně právě od této doby u nás začaly růst hrady v gotickém stylu, královské, ale i šlechtické. Hrady i rody pak logicky dostávaly německá jména jako Šternberk, Riesenberk, Lichtenburk či Lemberk. Pánové z Růže se stali takřka přes noc Rosenbergy.

Mecenáš básníků

V poněmčování vynikal i sám král, jak píše Palacký: „O povaze a směru ducha jeho svědčí zvláště okolnost, že král Václav, libovav sobě v krasoumě a zvláště v básnictví, rád vídal a ctil básníky na dvoře svém, a sám také jal se tuším skládati milostné písně v jazyce německém.“ 

Palackého výraz „tuším“ je ovšem na místě, zprávy o Václavově veršování a zpěvu musíme brát s velkou rezervou. Náš pan král skutečně bažil po lesku západoevropských dvorů, a proto hýčkal u dvora především známého minnesängra (což byl dobový výraz pro básníka a pěvce) Reinmara von Zwettera. Pobyl u nás nejméně pět let, opěvoval svého mecenáše, seč mohl, ale rozhodně se tu nezačal cítit jako doma: „Na Rýně jsem zrozen a Čechy jsem si zvolil spíše kvůli pánu než kvůli zemi, ač oba jdou dobří.“