Skrze dopisy a vzpomínky Robinsona Crusoa vyprávěl Defoe řádně komplikovaný příběh muže, který sice přežije třicet let sám na ostrově, jedná se ale jen o „nejdelší“ zastávku v nekonečném proudu dalších dobrodružství. Uteče z domova, ztroskotá v bouři, vypluje znovu, je zotročen Maury, uprchne spolu s otrokem, kterého pak prodá a koupí si za něj výnosnou plantáž a zase ztroskotá, když se s otrokáři plaví do Afriky pro otroky. A právě tady začíná jeho nejznámější příběh muže vyvrženého mimo lidskou společnost, který si musí poradit jen se svým rozumem a Biblí. Ty mu i naznačí, že místní lidojedy nemá právo zabíjet, dokud jimi není napaden, protože „oni nevědí, co činí“. Pořádný houf jich proto zabije až později.

Jeho dobrodružství ovšem také nekončí záchranou: dostane se ještě do hádky s rodinou a v Pyrenejích musí spolu s věrným společníkem Pátkem zahnat smečku vlků. Zní to jako životní příběh lehce přitažený za vlasy? Minimálně Defoeovi se zdál velmi důvěryhodný.

Editor Defoe a „skutečný Robinson“

Daniel Defoe neochvějně trval na tom, že je pouze editorem knihy a skutečný Robinson Crusoe v době jejího napsání ještě žije, jen ho z různých důvodů není snadné dopátrat. Na obrovský úspěch původní knihy pak dokonce navázal ještě dvěma pokračováními: Dalšími dobrodružstvími Robinsona Crusoe z roku 1719 (v nich se hrdina podívá i do Číny) a Vážnými úvahami v průběhu života a nečekaných dobrodružství Robinsona Crusoe, včetně vizí světa andělů z roku 1720 (v těch Robinson „jenom“ přemítá).

I po těchto zdaleka ne tak úspěšných knihách stále trval na tom, že Robinson je skutečná osobnost. A jeho čtenáři měli důvod mu věřit. Defoe totiž vycházel z poměrně dobře známých příběhů zachráněných trosečníků i ze zápisků námořníků, kteří byli očitými svědky kanibalismu.

Přesto vzor pro fiktivního „námořníka z Yorku“ známe: je jím horkokrevný Skot Alexandr Selkirk (také označovaný jako Selcraig). Jak se ale rváč ze Skotska dostane na ostrov někde u Jižní Ameriky?

Mládí nezvladatelného dobrodruha

Co o Alexandrovi víme? Není toho příliš. Narodil se roku 1676 ve skotském přístavu Lower Largo a zemřel 13. prosince 1721. Zažil život plný dobrodružství a už od mládí přitahoval problémy. Několikrát jej potrestali za pohoršování a smilnění a účastnil se řady rvaček. Mezi všemi stížnostmi ční zápis z 25. srpna 1695.

Alexandr se měl dostavit před radu církevních starších, aby vysvětlil svoje „neslušné chování v kostele”. Alexandr ale neplánoval nic vysvětlovat. O dva dny později najdeme jen krátký zápis, ve které se celá záležitost odročuje do návratu Alexandra Selkirka z moře. Kam odplul a kdy přesně se vrátil, nevíme jistě. Nejpravděpodobněji se jeví, že se účastnil kolonizační cesty do Panamy.

Už roku 1701 byl ale zpátky doma a dostal se opět do problému. Mladší bratr Andrew mu podstrčil placatku se slanou vodou, ze které se Alexandr napil. Rozčílený dobrodruh vzal dřevěnou hůl a hrozně bratra seřezal. To se ale zbytku rodiny moc nelíbilo, na což Alexandr zareagoval po svém. Postupně zbil druhého bratra, otce a na závěr švagrovou. Za tento přečin se před obcí musel kát. Přísahal, že se napraví.

Co mohl dělat muž, kterému to šlo ve škole docela dobře s matematikou a geometrií a měl rád moře? To, co každý mladík usilující o nápravu své duše: stal se korzárem. Pod korzárskou vlajkou Alexandr se nepřidal na loď žádného bezejmenného piráta. Právě naopak, William Dampier byl známý až příliš. Odvážný objevitel, průzkumník a obstojný přírodovědec popsal Austrálii a jako první třikrát obeplul svět. Také byl ale trestán za přílišnou krutost, pravidelně se ve službě opíjel a jeho vychytralé plány doháněly posádku k šílenství. Třeba když nechal jen tak potopit lodě plné kořisti proto, že by ho zpomalovaly při dalších úkolech.

Dampier vyplul na moře s jasně definovaným úkolem: vypukla Válka o španělské dědictví a koruna ocenila každého korzára ochotného útočit na cizí lodě. Alexandra mohlo odradit pár věcí. Předně, mořeplavba byla vesměs špinavá a nebezpečná záležitost, při které vás nejčastěji zabily kurděje nebo klasické choroby, protože námořníci pluli často i celé dny v mokrém oblečení. Na korzáry navíc číhaly kanóny nepřátelských lodí i nože spolubojovníků při dělbě kořisti. A aby toho nebylo málo, obě Dampierovy lodě, větší Saint George a menší Cinque Ports, svému účelu příliš nevyhovovaly. I třistadvacetitunový Saint George by byl považován v královském námořnictvu za malou loď. A na tu se muselo vejít 5 kotev, zásoby na 8 měsíců, náhradní plachty, 22 kanónů, stovka pušek a nějakých 120 mužů - mnohem víc, než bylo zvykem a řádově víc, než by bylo na takové lodi pohodlné.

Selkirk nastoupil jako navigátor Cinque Ports. Ještě u britských ostrovů se opilý Dampier pohádal s jedním z důstojníků. Problémy pokračovaly a Dampierovy rozkazy vyvolávaly často jen chaos. Drama čekalo i Cinque Ports: její kapitán zemřel a byl nahrazen arogantním mladíkem z lepší rodiny Thomasem Stradlingem. A Selkirk ho rozhodně neměl v lásce. Měsíce běžely a situace se stále horšila: muži umírali či leželi v horečkách, zásoby se hemžily červy a krysími výkaly a nebylo ani koho oloupit - či se tomu Dampier vyhýbal.

Po roce na moři se lodě oddělily a věnovaly se pirátství samostatně. V září musela Cinque Ports zakotvit na opuštěném ostrově. Byla plná děr a námořníci neustále vylévali vodu.

Trosečník bez vraku

Po měsíci oprav zavelel kapitán Stradling k odplutí. Selkirk zásadně nesouhlasil. Považoval to za sebevraždu, obzvlášť pokud měla loď bojovat. Vyzval všechny, kdo smýšlí stejně, ať zůstanou s ním na ostrově. Nikdo se nepřihlásil. Ani Selkirkovi uražená póza dlouho nevydržela. Běžel za kapitánem a prosil ho, ať ho vezme zpátky na loď. Stradling odmítl. Možná proto, že si situaci užíval a rád se zbavil rivala. Nebo chtěl námořníkům ukázat, jak dopadnou, když začnou odmlouvat.

Když Selkirk pochopil, že Stradling neustoupí, rozhodl se tedy počkat na další přátelskou loď. Čekal čtyři roky. Jistě si vzpomínáte na dlouhý seznam toho, co Robinson v zoufalství zachránil z vraku. Selkirk na tom byl mnohem lépe. Dostal nástroje, zbraně, jídlo, Bibli a rum. Co ho čekalo? Víme jen to, co řekl svému zachránci a to, co vypověděl v interview, které poskytl v Anglii roku 1711.

Na rozdíl od románového Robinsona si nevedl žádný složitý deník, ani se nepřátelil s domorodci. Nejdříve na něj přišly deprese a pošilhával po sebevraždě. Později byl vděčný za hlad a žaludeční problémy, neboť ho nutily žít. Vrásky mu dělali další „Evropané“ – lodní krysy, které se v podmínkách ostrova rychle množily. V noci ho nemilosrdně ožíraly a jeho oděv a klidný spánek zachránilo až to, že si ochočil několik koček.

Cesta domů i k Bohu

V něčem se však Robinsonovi přece jen podobal. V každodenním boji o přežití našel víru a radost ze života. Nakonec ho zachránila loď kapitána Woodese Rogerse, jehož navigátorem byl... William Dampier! Ten také dosvědčil, že Selkirkův postřeh o stavu Cinque Ports byl tehdy správný: loď se potopila a těch málo přeživších (včetně Stradlinga) hnije ve španělských věznicích.

Když se Selkirk vrátil domů, žil obyčejný život. A pak si ho díky vzpomínkám kapitána Rogerse a dlouhému interview našla sláva a díky podílům na kořisti i bohatství. Tak šťastný jako na ostrově prý ale už nikdy nebyl. Když se roku 1720 znovu vydal na moře, moc štěstí také neměl. Následujícího roku podlehl horečce. V té době už slavil Defoe s Robinsonem Crusoem velké úspěchy...

Vodafone, Nokia, automobilka Audi a německé sdružení inženýrů a vědců PTScientists pracují na zařízení, které má Měsíc pokrýt mobilním 4G signálem. Přibližně kilogram vážící zařízení, nesoucí označení Alina (Autonomous Landing and Navigation Moduline), má na povrch Měsíce dopravit již v příštím roce raketa Falcon 9 společnosti SpaceX.

Mobilní signál nemá primárně sloužit astronautům (i když i oni jej teoreticky budou moci využívat). Cílem je umožnit přímé spojení řídícího střediska s dvojicí roverů, které rovněž zamíří na povrch Měsíce. Rovery by (mimo jiné) měly v údolí Taurus-Littrow pátrat po lunárním vozítku Lunar Rover, které zde v roce 1972 nechala posádka Apolla 17. 

Nejmenovaná dáma vystoupila v čínském Tung-kuanu z vlaku, načež ji bezpečnostní služba požádala, aby nechala svá zavazadla zkontrolovat rentgenem. Pasažéři z dálkových spojů totiž musejí projít stejnou procedurou jako na letišti.

Číňanka bez problémů položila na pás kufr, ale se svou kabelkou se odmítla rozloučit byť jen na vteřinu. Na naléhání služby ji nakonec na pás dala, ovšem ani tehdy ji k údivu pracovníků nepustila z ruky – a vjela s ní přímo pod skener. Uvnitř malého zavazadla se přitom nic závadného nenašlo: Bylo pravděpodobně jen plné peněz, které se dávají jako dárek k čínskému Novému roku. 

Podle vedoucího studie profesora Marka Elgara rozeznají mravenci krejčíci (Oecophylla smaragdina) své soupeře podobně, jako se mezi sebou poznají sportovní fanoušci. Vědci odchytili mravence z dvanácti různých kolonií a konfrontovali je s vetřelci z jiných kolonií, přičemž některé tyto kolonie jim byly známé z dřívějška, s jinými se setkali poprvé. „Zjistili jsme, že mravenci dokážou při návratu do své kolonie předat ostatním informaci o soupeřově pachu i o míře jeho agresivity,“ vysvětluje Elgar. „Když byla kolonie vystavena vetřelcům z jedné a téže kolonie opakovaně, reagovali na ni čím dál agresivněji.“

TIP: Nejbojovnější ze všech tvorů aneb Mravenci na válečné stezce

Zatím není jasné, jak přesně si krejčíci informace předávají. Faktem však je, že se vůči cizím mravencům chovají agresivně i ti jedinci, kteří neměli možnost se se svými soupeři osobně setkat. „Tento způsob komunikace ještě více podtrhuje působivost mravenčích společenství. Kolonie některých druhů, například právě krejčíků, sestávají z celých sítí hnízd o milionech dělníků,“ dodává Elgar. Vědci chtějí dalšími experimenty odhalit, jaké chemické a behaviorální procesy pomáhají tak složité informace v rámci mravenčího společenství šířit.

Zatímco převážnou část Evropy sužují nepříjemné mrazy, v Arktidě je letos neobvykle teplo. Za severním polárním kruhem, kde se Slunce skryje od října do března a přijde zmrtvující zima, se v tomto období obvykle pohybují teploty kolem mínus 20 °C.

Teď to ale neplatí. 20. února letošního roku se teplota v Grónsku vyšplhala na 0 °C a zůstala tam přes 24 hodin. A 24. února v severní část Grónska naměřili neuvěřitelných plus 6 °C. Přední klimatologové jsou podle reakcí zcela šokováni.

TIP: Jak sledovat tající Arktidu? NASA se rozhodla zapřáhnout narvaly

Podobné teploty se podle odborníků v Arktidě občas objevují. Bývá tomu tak jednou za desetiletí. Teď je to ale mnohem častěji. Rostoucí teploty v Arktidě a rychle postupující odtávání ledu navíc vytvářejí klimatickou zpětnou vazbu, která by prý mohla dramaticky urychlit roztání veškerého ledu v arktickém oceánu.

Crew Interactive Mobile Companion, čili CIMON se brzy podívá do vesmíru. Jde o robotického pomocníka vybaveného digitální tváří, hlasem, kamerou, a také umělou inteligencí, který bude astronautům pomáhat s experimenty na oběžné dráze. Poslouží také jako společník, který astronautům zpestří pobyt v beztížném stavu.

Podle Manfreda Jaumanna, šéfa divize Microgravity Payloads společnosti Airbus, se CIMON stane prvním systémem pro asistenci astronautům, který má k dispozici umělou inteligenci. Airbus ho vyvinul ve spolupráci se společností IBM.

Robotický parťák proti stresu

CIMON využívá technologii IBM Watson, tedy umělou inteligenci, která dovede porozumět lidské řeči. Díky tomu může CIMON komunikovat s astronauty na palubě ISS, jako by se nechumelilo. Robot je také schopný rozeznávat tváře a emoce, k jejichž zpracování disponuje slušnou emoční inteligencí. Měl by přispět ke snížení každodenního stresu, který nepochybně zatěžuje posádku ve vesmíru.

TIP: Na ISS přistál robot VIPIR. Bude trénovat doplňování paliva ve vesmíru

Na cestu by měl CIMON vyrazit v červnu, kdy se vydá na ISS s německým astronautem Alexanderem Gerstem. Airbus počítá s podobnými robotickými společníky astronautů i do budoucna, na dlouhodobé mise k Měsíci nebo k Marsu.

Ve středověku lidé věřili, že malárii vyvolává „špatný vzduch“ vanoucí z bažin. Duševní choroby připisovali posedlosti ďáblem. Z epidemií moru vinili špatnou konstelaci hvězd na obloze nebo Židy, kteří údajně otrávili městské studny. Moderní věda tyhle omyly napravila, ale ani ona se při vysvětlování příčin chorob nezbavila fám, omylů a šílených konspiračních teorií.

HIV jako produkt CIA

Když se v roce 1981 objevily v USA první případy AIDS, vypukl hon na původce této smrtelné choroby. V roce 1983 hlásily úspěch hned dva týmy – Američané vedení Robertem Gallo a Francouzi v čele s Lucem Montagnierem. Oba popsali virus HIV, metlu 20. století. Kde se virus vzal? Než vědci stačili vypátrat původ HIV v Africe, kde se jím nakazili domorodí lovci od ulovených šimpanzů, goril a mangabejů černých, vyrojily se divoké konspirační teorie.

Některé z vytvoření viru obviňovaly vědce zapojené do tajných projektů americké zpravodajské služby CIA. Ta prý hodlala s pomocí HIV vymýtit z americké společnosti homosexuály a také významně zredukovat populaci Afroameričanů. K nakažení homosexuálů mělo dojít v roce 1978 při testech nové vakcíny proti žloutence typu B v New Yorku, San Franciscu a Los Angeles. Nic z toho není pravda, ale teorie o spiknutí mocných proti zbytku světa stále žije na nejrůznějších webových stránkách, v pochybných filmech a knihách.

Léčba postavená na hlavu

Mnohem nebezpečnější je fáma, podle které je virus HIV neškodný a nevyvolává onemocnění AIDS. Ze zdravotních problémů nemocných viní zastánci této konspirační teorie léky, které brání viru v množení. Jde podle nich o spiknutí nadnárodních farmaceutických firem, které z prodeje léků těžce profitují. Stačí prý, aby lékaři našli v krvi člověka „neškodný virus HIV“, a hned mu naordinují „zhoubné preparáty“. Člověk pak chřadne a nakonec zemře. K uzdravení je prý potřeba jediné – okamžitě skoncovat s užíváním léků. 

TIP: Zabijácký virus HIV: Kde se zrodilo zlo?

Otcem teorií o neškodnosti viru HIV je americký molekulární biolog Peter Duesberg. Své šílené spekulace poprvé zveřejnil v roce 1987. Lidé nakažení virem HIV, kteří téhle obludné lži uvěřili, nepřežili obvykle déle než několik let. Pak je zahubila plně rozvinutá choroba AIDS. Zkolaboval jim imunitní systém a podlehli nádorům či infekcím. 

V 90. letech minulého století této fámě uvěřil jihoafrický prezident Thabo Mbeki. Země pod jeho vládou prakticky rezignovala na léčbu i prevenci AIDS. Následky byly děsivé – 300 tisíc neléčených lidí záhy zemřelo, navíc se zcela zbytečně nakazilo 35 tisíc dětí. 

Očkování a autismus

Na vakcíny shlíží část veřejnosti s podezřením už od roku 1796, kdy anglický lékař Edward Jenner provedl první očkování proti pravým neštovicím. I dnes se najdou rodiče, kteří odmítají vakcinaci dětí proti nejdůležitějším infekčním chorobám. Často se odvolávají na nežádoucí vedlejší účinky očkovacích látek a nejednou i na údajné studie, které dávají vakcíny do souvislosti se vznikem autismu. Určité projevy této vývojové poruchy nervového systému lze nalézt u 1 ze 40 chlapců a u jednoho ze 180 děvčat. Náchylnost k autismu má silný dědičný základ.

Už počátkem 80. let minulého století dosáhli senzacechtiví novináři toho, že z autismu bylo často viněno očkování proti černému kašli. Na „vědecký základ“ postavil tento zcestný názor britský gastroenterolog Andrew Wakefield studii, která dala vznik autismu do spojitosti s jednou komponentou kombinované vakcíny proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím.

Wakefieldova studie ale dlouho nepřežila. Záhy se ukázalo, že lékaře platili právní zástupci rodičů autistických dětí, kteří žalovali výrobce vakcín. Wakefield celou studii zfalšoval, aby dodal odpůrcům očkování potřebnou „munici“.  Odhalení pro něj mělo fatální následky. Přišel o lékařský diplom a v Británii jako lékař skončil.

Není to pravda, ale mohla by být

Na internetových stránkách nejrůznějších „odmítačů vakcinace“ je Wakefieldova podvodná studie nadále uváděná jako pádný důkaz o škodlivosti očkování. V některých oblastech nabírá odpor k vakcinaci takové proporce, že tu významná část dětí zůstává neočkovaná a vznikají příhodné podmínky pro šíření infekčních chorob. 

TIP: Pět nejčastějších mýtů o očkování

V roce 2017 zažili obyvatelé americké Minnesoty epidemii spalniček. Nákaza se rozhořela v komunitě, kde pod vlivem protivakcinační propagandy poklesl podíl dětí očkovaných proti spalničkám na pouhých 40 %. Během 4 měsíců se chorobou nakazilo 79 dětí. U některých byl průběh onemocnění tak vážný, že skončily v nemocnici. Pro srovnání za předchozích 20 let zaznamenali v celých USA jen 56 případů spalniček.

Záhada chronického únavového syndromu

Chronický únavový syndrom si nevybírá. Může postihnout prakticky kohokoli a kdykoli, i když ženy jsou k němu podstatně náchylnější než muži. Na světě se s touto chorobou potýká asi 17 milionů lidí. Člověka při ní ochromuje trvalé vyčerpání, z kterého se nezotaví, ani když úplně „vypřáhne“ a delší dobu odpočívá. Pokročilé stadium syndromu přirovnávají někteří lékaři k finálním stadiím AIDS. Pacienti extrémně často trpí zhoubnými nádory a jejich imunitní systém kolabuje.

Příčiny syndromu nejsou jasné. Podle některých lékařů jde o psychickou záležitost. Jiní odborníci přisuzují chronický únavový syndrom narušení imunitního systému nebo hormonálním poruchám. Řada badatelů spekulovala i o tom, že u zrodu syndromu stojí virové infekce.

Můžou za to viry?

Do těchto sporů razantně vstoupila v roce 2009 jednapadesátiletá americká imunoložka Judy Anne Mikovitsová, když v prestižním vědeckém týdeníku Science zveřejnila studii, podle které jsou lidé s chronickým únavovým syndromem nakaženi myším virem označovaným zkráceně jako XMRV. Odborná veřejnost zbystřila. Pacientům a jejich blízkým svitla jiskřička naděje. Bude možné proti chronickému únavovému syndromu očkovat? Nepomohly by proti němu léky ze skupiny antivirotik, jaké užívají například lidé se žloutenkou? 

TIP: Chronický únavový syndrom: Našli jsme odpověď na největší záhadu medicíny?

Mikovitsová jejich naděje přiživovala. Zavedla ve své domovské instituci testování pacientů na virus XMRV. Za jednu analýzu účtovala 549 dolarů. Pokud byl výsledek pozitivní, doporučovala pacientům, aby u svých lékařů požadovali léky běžně užívané při nákaze virem HIV.

Byl dříve syndrom, nebo virus?

Jiné laboratoře však nákazu virem XMRV u lidí trpících chronickým únavovým syndromem neprokázaly. Detailní rozbor výsledků z laboratoře Judy Mikovitsové navíc prokázal, že se virus do pozitivně testovaných vzorků dostává až v laboratoři. Na vině byla zjevně kontaminace laboratoře myším virem. Redakce časopisu Science nakonec studii Judy Mikovitsové a jejích spolupracovníků stáhla jako mylnou i přes zarputilé protesty imunoložky. 

Dokončení: Poprask kolem glyfosátů, boj s obrnou a zákeřné priony (vychází v pátek 2. března)

„Jsem obětí komplotu,“ stěžovala si a dodnes věří, že je proti ní zorganizováno rozsáhlé spiknutí, na němž se podílejí nejen vědci, ale i redaktoři vědeckých časopisů. Ve svém boji za pravdu o virech a chronickém únavovém syndromu našla jediného mocného zastánce. Na její obranu vystoupili odpůrci očkování, kteří tvrdí, že jsou za své názory vystaveni stejné perzekuci jako Judy Mikovitsová. 

Po loňských lesních požárech v Kalifornii skončili na stanici záchranářů dva medvědi, kteří měli na tlapách popáleniny třetího stupně. Bolest byla tak ukrutná, že nešťastní huňáči nemohli chodit, a lékaři proto sáhli po netradičním opatření: Jamie Peytonová kdysi četla článek o léčbě lidských popálenin pomocí štěpů kůže tilápií.

Rybí pokožka je totiž bohatá na kolagen a proteiny, které urychlují hojení. Veterinářka se proto rozhodla ji použít i u medvědů. Štěpy se ujaly takřka zázračně: Jedno ze zvířat se dokonce velmi záhy po zákroku postavilo a začalo zkoumat okolí. V polovině ledna pak medvědi absolvovali poslední převaz a mohli se vrátit do přírody.

Ivan IV. si přídomek „Hrozný“ nevysloužil náhodou, byl totiž nemilosrdný a krutý ke všem svým nepřátelům. K těm skutečným i domnělým. Pořád to byl ale na místní poměry jeden z nejschopnějších panovníků.

Jako vůbec první moskevský velkokníže se oficiálně nechal korunovat carem. Když v roce 1584 po jednapadesáti letech vlády umírá, země si vydechne úlevou. Kdo se ale stane dalším carem? Jistě to bude Fjodor I., protože z osmi Ivanových manželství se nezachoval další solidní mužský potomek. Tedy i kvůli tomu, že svého nejstaršího syna Ivana car vlastní rukou zabil. Další alternativou je osmiletý carevič Dimitrij Ivanovič, který ale za nešťastných okolností umírá v roce 1591 v Ugliči. Údajně se podřezal při epileptickém záchvatu… A přestože jej můžeme spolehlivě považovat za mrtvého, do historie carského Ruska ještě několikrát zasáhne. 

Lžidimitrij I.

Už proto, že místo bázlivého Fjodora ovládá širou Rus jeho rádce a švagr Boris Godunov, o kterém se tvrdí, že měl v podivné sebevraždě malého careviče prsty. Píše se rok 1600 a na rusko-polském pomezí se objevuje mladíček, který tvrdí, že je carevič Dimitrij Ivanovič. Že nástupce trůnu zemřel? Co vás nemá, je zdravý jako slaneček!

V časech, kdy Godunova spousta lidí nenávidí, je i znovuzrozený „falešný“ Dimitrij lepší variantou. Podporují ho polští kněží, kozáci i nespokojená ruská šlechta. V červnu roku 1605 už skutečně sedí na trůně!

Další měsíce si vede dobře. Reformuje zemi, uvolňuje otěže nevolníků. Jenže chybička se vloudí… Rozhodne se ruskou ortodoxní pravoslavnou církev sblížit s tou katolickou a zároveň se příliš druží s Poláky. Dav nespokojených Moskvanů ho pak doslova rozsápe! Popel z jeho těla nabijí do kanonu a vystřelí do povětří! Je od Dimitrije pokoj? Nikoliv. Postupně se objeví ještě tři další, ale žádný z nich není aspoň tak úspěšný jako Lžidimitrij I. Jimi vedená povstání skončila krachem.

Image

Čtěte také

Já jsem někdo jiný! Jak se mohl stát neznámý Lžidimitrij ruským carem?

Vznik jugoslávské válečné flotily se datuje k posledním hodinám existence Rakouska-Uherska, kdy císař Karel všechny své lodě jedním z posledních rozkazů předal do rukou jihoslovanské Národní rady v Záhřebu. Rakousko-uherské dědictví však Jihoslovanům zůstalo jen několik hodin, než si flotilu rozebraly vítězné mocnosti, a novému státu zbylo jen dvanáct torpédovek tříd Kaiman, Tb74T a Tb82F.

Dále si Itálie přisvojila chorvatské pobřeží od Terstu po Zadar, čímž Jihoslované přišli o tradiční loděnice v Terstu, Monfalcone, Pule a Rijece. O poznání lépe Jugoslávie dopadla na Dunaji, kde po monarchii zdědila monitory Vardar, Sava, Drava a Morava s hlídkovou lodí Bregalnica, což v podstatě stačilo na statut lokální dunajské velmoci.

Občané trvají na flotile

V polovině dvacátých let se na veřejnosti začaly probírat názory veteránských spolků, které žádaly existenci opravdové válečné flotily, a hlas lidu byl tak silný, že v roce 1925 parlament schválil zákon o ochraně pobřeží Jaderského moře. K 1. květnu 1925 vzniklo velení námořnictva a pod vedením ministra obrany Dušana Trofimoviće vypracovalo základní strategické plány, které parlament schválil v březnu 1926.

Personální jádro nové flotily tvořili ostřílení veteráni ještě z dob císaře pána; konkrétně 56 důstojníků, 70 poddůstojníků a 111 námořních specialistů, jimž připadl úkol vycvičit dorost. Základnami nové flotily se staly Kotor, Šibenik a Split, námořní akademie byla otevřena v Dubrovníku.

Chudé království si samozřejmě nemohlo dovolit držet eskadry velkých lodí, a tak strategické cíle nebyly nijak velikášské. V případné válce mělo námořnictvo bránit pobřeží minovými poli a pobřežním dělostřelectvem, o aktivní práci na moři se měly dělit ponorky, námořní letectvo a výpady torpédoborců. Mussoliniho Itálii se ale jihoslovanské aktivity podle očekávání příliš nezamlouvaly. 

Zastaralá vlajková loď

Čest stát se vlajkovou lodí nové flotily připadla korábu, který měl jít vlastně do šrotu. Německo totiž v polovině dvacátých let vyřadilo chráněný křižník Niobe třídy Gazelle z roku 1899, a právě Jugoslávie o jeho koupi projevila vážný zájem. Jistě, do boje se tak stará loď už dávno nehodila, ale dala se koupit za cenu starého železa a na výcvik rekrutů pořád ještě stačila, a tak byl starý křižník pod jménem Dalmacija 7. srpna 1926 zařazený do služby.

Zpočátku nenesl žádnou výzbroj, ale už v roce 1928 dostal šest protiletadlových kanónů Škoda vz. 22 ráže 83,5 mm, čtyři rychlopalné 47mm kanónky od téhož výrobce a vyzbrojení zakončila Zbrojovka Uherský Brod dodávkou dvou velkorážných protileteckých kulometů. Příběh Dalmacije do určité míry předznamenal, jakým způsobem Jihoslované svou flotilu budovali. Z finančních důvodů své námořnictvo lepili doslova jako vlaštovky hnízdo: kvůli poměru ceny a užitné hodnoty nakupovali v Německu, Francii, Velké Británii, USA a k tendru na ponorky vyzvali dokonce i Japonsko.

Francouzské torpédoborce

Časem se však poučili a některé lodě si v loděnici v Tivatu začali stavět sami. Na druhou stranu se přes různorodost konstrukcí snažili udržet unifikovanou výzbroj, která až na pár výjimek pocházela z Československa. Dá se říci, že se dílo celkem dařilo, protože na sklonku třicátých let už bylo námořnictvo čtrnáctimilionové Jugoslávie zhruba stejně silné jako třeba námořní síly čtyřicetimilionového Polska. Jádro flotily tvořila čtveřice torpédoborců Dubrovnik, Beograd, Zagreb a Ljubjana, které vycházely z francouzských projektů a ve své době patřily ke světové špičce.

Kromě toho měli Jihoslované čtyři ponorky, tři eskadry torpédovek a torpédových člunů, čtyři dělové čluny, tucet lodí pro minovou práci, hydroplánový tendr a jiné jednotky. Námořní letectvo čítalo stovku strojů a nechybělo ani pobřežní dělostřelectvo. Zdálo se, že Jugoslávie má mořskou hranici bytelně zajištěnou, zvlášť když diplomaté dokázali v prvních měsících války udržet výborné vztahy se všemi mocnostmi včetně Německa a SSSR; jedinou výjimku v tomto ohledu tvořila dlouhodobě nepřátelská Itálie.

Vnitřní protivník

Nepřítel číhal spíš doma v podobě národnostních a politických rozporů, které se nakonec staly královské Jugoslávii osudnými. Za počátek konce lze považovat 27. březen 1941, kdy vojenská klika kolem generála Simoviće provedla menší státní převrat; přesněji řečeno zplnoletila sedmnáctiletého krále Petra II., čímž svrhla vládu jeho strýce prince Pavla.

TIP: Vůdce chorvatského státu Ante Pavelić

V zahraniční politice to znamenalo konec tance mezi vejci a jednoznačný příklon k Velké Británii. A to si Hitler nenechal líbit. Nařídil Jugoslávii zahrnout do cílů balkánského tažení, které štáby pod názvem operace Marita připravovaly už od prosince 1940, a za několik dní nepřipravenému království uštědřil lekci z německého blitzkriegu. 

Pokračování v pátek 2. března