Mlha je tak hustá, že by se dala krájet, ale nikomu ze svatebčanů to překvapivě nevadí. Na bujaré oslavy se všemi zvyky a rituály vás zveme do bulharské horské vesnice Ribnovo. Už stovky let tady svatby platí za jedny z nejvýznamnějších událostí roku nejen pro rodinu ženicha a nevěsty, ale pro všechny místní obyvatele. Na zimu se kvůli tradičním rituálům vracejí i muži, kteří se rozutekli do světa – velkou slávu si prostě nemůže nikdo nechat ujít. 

Třikrát „ano“ pro jistotu

Dívky se na svatby připravují od mala – jejich rodiče pro ně sbírají věno, aby do manželství nepřišly s prázdnou. Připravit nevěstě věno přitom zabere roky a roky. Deset let a někdy i déle se věno kousek po kousku střádá, vyrábí ho ručně matka nevěsty a potom se slavnostně vystaví všem na očích.

Svatebnímu dni předchází žádost o ruku. Poté, co se sňatkem souhlasí otec nevěsty, zeptá se své dcery, jestli si chce dotyčného mladíka skutečně vzít. A aby bylo jasné, že si je opravdu jistá, souhlasit musí třikrát. Pár dní nebo týdnů před tradiční svatbou si zamilovaný pár řekne své ano při civilním obřadu a pak už bujarým oslavám a láskyplnému soužití nic nebrání.

Věno na třímetrovém lešení

Kadrie Cholaková, jedna z obyvatelek Ribnova, popisuje svatební veselí takto: „Svatba se u nás slaví přes dva dny, obvykle o víkendu. První den přijme hosty rodina ženicha a druhý den zase rodina nevěsty.“ 

První den ráno se na 50 metrů dlouhé a tři metry vysoké lešení, které se staví speciálně kvůli svatbě před domem otce nevěsty, vyskládá věno. Jeho součástí jsou ručně vyráběné ubrusy, zástěry, prostírání, ponožky nebo koberce a také nábytek nebo různé potřeby pro domácnost. Nevěsta s ženichem pak vévodí tradičnímu tanci na náměstí, kterého se účastní většina mladých lidí z vesnice.

Bílá značí neposkvrněnost

To hlavní mají ale svatebčané teprve před sebou. Na druhý den večer se totiž nevěstě vyzdobí obličej bílou barvou a flitry a nastávající manželka je se zavřenýma očima odvedena do domu ženicha. 

Rituálu malování na obličej by se měly účastnit jen ženy z rodiny nevěsty a celé líčení trvá zhruba dvě hodiny. Nevěsta dostane čelenku z květin a dlouhý závoj, přes obličej jí visí dlouhé blyštivé střapce. Podívat se může jen do malého zrcátka, jinak musí mít oči zavřené – tak by měla sebe i svého nastávajícího ochránit před zlými zraky. Bílá barva, kterou má namalovaný obličej, zase symbolizuje její neposkvrněnost. 

Šance od března do listopadu

Tradice a zvyky se v Ribnovu dědí z generace na generaci, některé už ale vymizely. Kadrie Cholaková k tomu říká: „Ještě před dvěma lety některé části věna, většinou oblečení, nosili na dřevěných podstavcích mladí kluci s muzikanty po ulicích, to už ale neděláme.“ 

Pokud byste na takovou tradiční svatbu chtěli vyrazit, musíte si udělat čas mezi listopadem a březnem, jindy mají totiž místní moc práce a na veselky není čas. Koná se jich tu zhruba deset za sezonu, tak držíme palce, abyste zrovna na jednu natrefili. 

Chtějí-li vědci dlouhodobě a nerušeně pozorovat živočichy v jejich přirozeném prostředí, využívají speciálně upravené roboty vybavené kamerami. Inženýři z MIT nedávno jednoho takového robota postavili - říkají mu SoFi a připomíná skutečnou rybu.

SoFi je unikátní v tom, že není propojená s operátorem na člunu ani se nepohybuje pomocí motorů s vrtulemi. Namísto toho skutečně plave jako ryba a mnohem lépe tak zapadne mezi mořské živočichy.

TIP: Robotický sokol ohlídá proti ptákům letiště v kanadském Edmontonu

Jak si inženýři ověřili při testech na světoznámých podmořských útesech Rainbow Reef v souostroví Fidži, robotická ryba SoFi je schopná pozorovat okolní život, aniž by ho nápadně vyrušovala. K ovládání SoFi používají vodotěsný ovladač pro Super Nintendo, s jehož pomocí řídí pohyby ryby a pořizují snímky ve vysokém rozlišení i videa. Tým navíc SoFi dále vylepšuje, aby se pohybovala rychleji a byla schopná fungovat i autonomně.

V předchozí části jsme skončili u materiálu, z něhož měl být raketoplán postaven. Místo titanu, který byl velmi drahý, se konstruktéři rozhodli pro hliník. Měl také výhodu v tom, že snesl vyšší teploty.

Ve finanční pasti

V únoru 1970 upřesnila NASA podobu raketoplánu. Mělo jít o dvoustupňový systém, přičemž v každém stupni by byla dvoučlenná posádka, ovšem obsluhu by zajišťoval pouze jeden člověk. Stroj by vzlétal vertikálně a dosedal horizontálně. Oba stupně by se pohybovaly jako běžné letadlo včetně možnosti obkroužit letiště při přistání. Startovat se mělo vždy 25–75× ročně, maximálně s dvoutýdenní přestávkou jednotlivých strojů mezi dvěma misemi. Systém měl disponovat dvojicí různých (!) druhých stupňů: jedním s cross-range kapacitou 400 km (využíval by se běžně pro většinu letů) a druhým s 2 500 km (primárně pro potřeby letectva).

V té době už o zakázku soutěžila jen dvě konsorcia: na jedné straně McDonnell Douglas a Martin Marietta, na druhé pak North American Rockwell, Convair, IBM, American Airlines a Honeywell. Ačkoliv ještě o rok dříve prezentovaly tyto skupiny velmi různorodé návrhy a vzájemně si konkurovaly, v sevření podmínek NASA se musely začít sbližovat. Vesmírné agentuře tak shodně předložily značně „bachraté“ stroje, s oběma stupni na kapalný vodík a kyslík. První stupeň tvořil letoun velikosti Jumbo Jetu, ovšem s trupem o průměru 10–12 m!

V květnu 1971 však NASA musela čelit dalšímu střetu s realitou. OMB jí oznámil, že v příštích pěti letech rozpočet v žádném případě neporoste. Agentura přitom na takto koncipovaný stroj potřebovala deset miliard dolarů během pěti let a na vrcholu vývoje pak 3,2 miliardy. Ve skutečnosti ovšem mohla počítat zhruba jen s miliardou ročně po dobu pěti let. Hledala se tedy úsporná řešení a objevily se první úvahy, že by celý systém nemusel být vícenásobně použitelný. Snížily by se tak sice náklady na vývoj, ale prodražil by se následný provoz. Jako první byla mimo stroj vytěsněna objemná nádrž na kapalný vodík, což stále nestačilo. Vznikl proto koncept celé vnější nádrže ET neboli External Tank, kterou bylo nutné vyrobit pro každou misi znovu.

Změn doznal i první stupeň: obří letoun se postupně přibližoval podobě prvního stupně některé rakety Saturn. Objevila se rovněž idea stupně na tuhé pohonné látky převzatého z nosičů Titan. Primární návrh počítal se dvěma stupni na sobě, přičemž ke druhému by z boku přiléhal vlastní raketoplán. V této naprosto změněné formě nakonec vesmírný dopravní prostředek přežil, což – viděno dnešní optikou – představuje malý zázrak. Klíčovou roli zřejmě sehrála podpora letectva, které se stalo partnerem NASA v Kongresu. Díky němu byl navíc projekt vnímán jako vojenský, ovšem financovaný z civilního rozpočtu.

Stovky slíbených startů

V listopadu 1971 představilo Marshallovo středisko kosmických letů čtyřicátou (!) revizi projektu, která počítala s raketoplánem, vnější nádrží a dvěma či čtyřmi pomocnými motory na tuhá nebo kapalná paliva. V podstatě se tak rodil raketoplán Space Shuttle. Zmíněná verze si také o měsíc později vysloužila označení „ekonomicky nejvýhodnější“, přičemž vývoj měl stát 5,9 miliardy dolarů a každý start šest milionů. V březnu 1972 se vývojové náklady snížily o dalších 700 milionů dolarů díky volbě pomocných motorů na tuhá paliva a plánu, že se v letech 1979–1990 uskuteční 580 vesmírných misí! Skeptici označili uvedený počet za nerealistický a mimo jiné i nepotřebný, ale právě podobná „kouzla s čísly“ umožnila projektu přežít.

Už v červenci 1971 získala firma Rocketdyne kontrakt na vývoj kyslíko-vodíkových motorů, ale následujících devět měsíců na nich odvedla jen minimum práce. Úřady totiž musely řešit odvolání neúspěšné konkurence. V červenci 1972 dostala společnost North American Rockwell zakázku za 2,6 miliardy dolarů na stavbu dvou letových prototypů a dvou testovacích verzí STA a MPTA (viz Čtyři prototypy raketoplánů). V polovině srpna 1973 pak bylo oznámeno, že hlavní nádrž vzejde z dílny firmy Martin Marietta a pomocné motory vyrobí Morton-Thiokol. Otevřela se tak cesta k raketoplánům v podobě, v jaké nás poté provázely celých třicet let.

Příslušník ruské armády okupující Krym Semjon Merežnikov měl hlad, a tak si rozdělal ohýnek a ohříval si nad ním konzervu s proviantem. Aby se ukryl před větrem, založil si ohniště ve skrytu bojového vozidla BTR-82 a těšil se na jídlo. Neuvědomil si ovšem, že je obrněnec zajištěn maskovací síťovinou a nánosy trávy.

TIP: Obrněná žízeň: Bizarní loupež na severu Ruska

Maskování se pak od plamenů vzňalo, vozidlo začalo hořet a skončilo zcela zdemolované. Ruské armádě tak z nedbalosti vznikla škoda v přepočtu 10,4 milionu korun a Semjon stráví půl roku v „trestanecké jednotce“. Poničený vůz nicméně platit nemusí.

Nejstarší verzi zubního kartáčku lze vystopovat zhruba do roku 3000 př. n. l.: už tehdy totiž v dávné Mezopotámii znali jakousi „žvýkací tyčinku“ s roztřepeným koncem. Jedná se o větvičku salvadory perské, muslimy k jejímu používání nabádá Korán a pod názvem miswak dodnes slouží jako kartáček velké části obyvatel severní Afriky, Blízkého východu či západní a jihovýchodní Asie.

TIP: Co používali zubaři v době kamenné? Naostřené pazourky!

Kartáčky podobné těm dnešním se objevily v Číně kolem roku 1498: štětiny se získávaly ze zadní strany prasečího krku a připevňovaly se na tyčinku z kosti či bambusu. Kartáček pronikl i na starý kontinent, kde se ovšem setkal s výsměchem – Evropané si tehdy čistili zuby jen výjimečně. O ústní hygienu se začalo dbát až v 18. století, kdy se s rostoucí konzumací sladkostí objevovalo i víc kazů. Na kartáčky vyrobené podle čínského vzoru se většinou používala zvířecí srst – kančí, koňská či třeba chlupy z jezevce.

V roce 1938 pak americká firma DuPont uvedla na trh premiérový kartáček s nylonovými vlákny, zatímco první elektrické kartáčky se zrodily ve Švýcarsku o rok později a původně měly sloužit coby alternativa pro tělesně postižené. 

Pokud budete hledat nejzapadlejší kousek planety, jen těžko narazíte na izolovanější místo. Vysokohorská indická vesnička Malana byla od okolí odříznutá po celá staletí. Místní mluví vlastním jazykem a také mají vlastní tříčlennou radu. V nadmořské výšce přes dva a půl tisíce metrů nad mořem jim ostatně nic jiného než spolehnout se sami na sebe nezbývá. 

Svět uzavřený cizincům

Osmdesátiletá Gori vyráží den co den do kopců nad Malanu, aby tu rostliny marihuany mnutím v rukách proměnila na v údolí žádaný hašiš. Dělá to tak od nepaměti. Když se jí zeptáte na strasti každodenního života, odvětí: „Všechno sem nahoru tu dlouhou cestu taháme na dřevěných saních. Mouku ani jiné zrno tady nelze vypěstovat. Nic jiného tu neroste. Takhle tu musíme žít. A těch pár rostlin, co vypěstujeme, nám sklidí policie. Tak co máme dělat.“

Malana je svět sám pro sebe a od nejbližší silnice je to sem několik dní cesty. Cizinec je pro místní nečistý a nikdo se ho nesmí dotknout. Zvíře tu musí obětovat dokonce i v případech, kdy se turisté dotknou zdí chrámu. Proto se všichni cizinci, kteří sem přijedou, musejí ubytovávat jen na okraji vesnice.

Drogou proti hladu

V poslední době přichází do Malany čím dál víc turistů a to přináší i pozornost úřadů. V době sklizně marihuany sem policisté vyrážejí den co den. Šlapou dlouhé desítky kilometrů, aby mačetami posekali ukryté rostliny. Gori proto za prací na marihuanová pole chodí hodinu od posledního domu vesnice a doufá, že její rostliny policisté neobjeví. Denně mezi dlaněmi užmoulá zhruba 20 gramů hašiše.

Člen místní rady Jabe Ram popisuje situaci vesničanů: „Chtějí po nás, abychom s pěstováním přestali. My ale pokračujeme, co nám zbývá? Musíme něco jíst. Kdyby vláda něco udělala, ochránila nás před hladem a zimou, možná bychom přestali. Nechceme ale hladovět, i když nám hrozí vězení.“

Konopí jako součást kultury

Hašiš z vrcholků hor je v údolí velice žádaný. Začalo to už komunitou hippies před více než padesáti lety a „květinové děti“ sem přijíždějí stále. Jen se mění jména destinací jejich původu. Aktuálně je prý hašišová turistika v kurzu hlavně u Izraelců. Marihuana a všeobecný klid tu působí jako balzám na duši. Popularitu indických hor potvrzuje Izraelka Amit: „Izraelci sem často jezdí po absolvování základní vojenské služby. Je tu úžasný výhled, je tu neuvěřitelný klid a taky ten hašiš.“

Místní s rostlinami, které vyrostou za každých podmínek, žijí už po celá staletí. Jsou o tom záznamy v místní kronice. A vždy si z nich dokázali vzít to nejlepší. Konopí je například pověstné svojí pevností. 

Místní zákonodárce Maheshwar Singh, jemuž je už 67 let, dokumentuje sepětí zdejších lidí s konopnými rostlinami: „Konopná vlákna se tu odpradávna používala třeba na výrobu provazů na uvazování dobytka. Vyrábí se z něj i boty zvané pula. Tahle rostlina tu měla vždy celou řadu využití. Občas se lidé i zkouřili. Když ale později přišli místní na to, že se na marihuaně dá slušně vydělat, chytli se toho. Přišlo to zejména v době, kdy sem ve velkém jezdili hippies.“

Hory místo drog?

Od roku 1985 je pěstování marihuany nelegální a indická vláda chce současnou situaci změnit. Podle statistik tu v okolí na 240 hektarech vyrostly rostliny, z nichž bylo vyrobeno 12 tun hašiše. Policie proto zákon prosazuje stále častěji. Ve státě Himáčalpradéš, kde leží i vesnička Malana, bylo za rok 2015 v souvislosti s marihuanou zatčeno přes 600 lidí – trojnásobek počtu zadržených před deseti lety. To ale turisté neřeší, ti přijeli hlavně odpočívat.

Francouz Florent DuPont je ze zdejšího prostředí nadšený: „Na světě je jen pár míst otevřených marihuaně. Jedním z nich je teď Kalifornie. Stále je tu Amsterodam. A také tady údolí Parvátí. To je vyhlášené. Když navštívíte místní, dostanete se k dobrým věcem. Je to tady místo pro lidi v pohodě. Pro kuřáky i pro horolezce.“

Jenže Malana o svoji jedinečnost v nejbližších letech přijde, nic s tím neudělá ani roky budovaná přísná izolace. Na to se jméno vesnice až příliš často objevuje v turistických průvodcích. Jsou tu ale desítky dalších míst, která je třeba ochránit před vlivy zvenčí. Kdo ví, možná, že záchrana vede právě přes vymýcení staletých tradic. Když tu nebude hašiš, budou ze zahraničí jezdit namísto milovníků drog zase jen milovníci hor. 

Šestadvacetiletou Britku rozčílilo, že jí před domem zaparkoval vůz záchranné služby. A tak zatímco lékaři spěchali na pomoc do sousedství, vypsala svůj vztek na lístek, nalepila jej na vozidlo a posléze zdravotníkům ještě vyčinila z očí do očí.

Záchranáři sice incident nenahlásili, nicméně si postěžovali na sociální síti Twitter. Zprávu zahlédl šéfinspektor John Owen z policejního sboru Staffordshire, lékaře kontaktoval a zuřivá žena skončila s exemplárním trestem ve vazbě. „Záchranáři musejí konat bez strachu z toho, že by někomu vadili,“ nechal se slyšet policista a dodal: „Snad nemusí nikdo zemřít, než začneme jejich práci respektovat!“ 

Ještě než se čeští výletníci vrátili zpět, měl komitét načrtnut hrubý projekt pražské rozhledny, kterou jaksi samozřejmě umístil na Petřín. Protože myšlenka rozhledny byla v Praze nadšeně přijata, začala se takřka vzápětí řešit otázka, jak k ní přivábit zájemce, aby se její provoz rentoval. Tak k vyhlídkové věži přibyl i projekt lanové dráhy.

Vyšší než Eiffelovka

Na počátku zaměstnal iniciátory stavby problém, jak vysoká musí rozhledna být, „aby se vyhlídka z ní zvětšila měrou pozoruhodnou“ oproti dosavadním možnostem, a samozřejmě kolik bude stát. Vypracováním návrhu pověřili vrchního inženýra Pražské mostárny, filiálky První českomoravské továrny na stroje, Františka Prášila. Ten vyčíslil náklady na šedesátimetrovou železnou věž na 32 000 zlatých, přičemž počítal s přízemní restaurací, pavilonem v prvním patře ve výšce 15 metrů a krytou kabinou v 55 metrech nad zemí.  

Z výsledku pečlivého horopisného měření vedeného báňským radou Janem Hrabákem vyplynulo, že z šedesátimetrové věže bude vyhlídka z Petřína podstatně rozšířena na všechny strany kromě šumavské, respektive že bude možné dohlédnout například až na Holý vrch za Žebrákem, Rač nad Mýtem, Kleť nad Českým Krumlovem, na malé Brdy, na Říp či Milešovku a na téměř všechny ostatní kopce Středohoří s pásem Krušných hor v pozadí, na Ještěd nebo krkonošský val se Sněžkou.

Výjimečnost plánované stavby potvrdil i inženýr Machulka, člen výboru Klubu českých turistů (KČT), který zpracoval srovnávací diagram navržené rozhledny na Petříně a dalších pražských bodů s Eiffelovou věží. Vyšlo z něj najevo, že petřínská věž „strčí do kapsy“ i samotnou Eiffelovku, byť má jen pětinu její výšky. Podle nynějších údajů totiž Eiffelovka sahá i s anténami asi 357 metrů nad moře, zatímco Petřínská rozhledna 378 metrů.

Husova věž?

Hnacím motorem podniku se stalo přání uskutečnit jej do Zemské jubilejní výstavy v létě 1891. V dubnu 1890 vzniklo Družstvo rozhledny na Petříně, které se mělo postarat především o financování obou petřínských projektů. Základem fondu se stalo přes tisíc zlatých, které KČT zůstaly jako zisk z pařížského výletu. Další finance měly zajistit podíly prodávané po 50 zlatých, které by se postupně splácely, a podnik měla zaštítit Živnostenská banka. Mezitím se výboru KČT podařilo získat podporu a záštitu města, jemuž stavby měly po umoření dluhu připadnout.

V pamětním listu pražským radním coby argument stálo, že „postavením rozhledny by se dala krása města, jmenovitě návštěva cizinců v Praze značně zvýšiti, a to nejenom na prospěch slávy města, nýbrž i hmotného zisku jeho obyvatelstva“. Vstříc projektu vyšel i kardinál, který souhlasil s výměnou pozemků pro trasu lanovky, vojenský erár zase povolil probourat hradby, aby kámen z lomů za Strahovskou branou, určený pro základy rozhledny, mohl být na stavbu dopravován přímo. 

Zbývalo nadchnout pro realizaci projektu širokou veřejnosti prostřednictvím tisku. Mnozí Pražané ho sice zpočátku pokládali za verneovskou fantazii, ale pak se začaly rodit i různé návrhy. Družstvo například dostalo tento pozoruhodný anonym: „Nadchnuli jste se pro Simili-Eifelovku v Praze. Máte překrásnou myšlénku, avšak málo peněz. – Máte povolené místo – sbor pro Husův pomník má zase peníze, avšak žádného místa. – Spojte se tedy se sborem Husovým, postavte sobě věž a vsaďte na ni sochu mistrovu. [...] potěší mne to, rodilého Pražana, když Husova socha se nebude krčiti na malém někde plácku v předměstí, anobrž panovati bude nad celou Prahou a jejím obzorem.“

Práce ve svižném tempu

Původně hodlal KČT postavit věž na hřebenu v ose dnešní Národní třídy a mostu Legií. Ukázalo se však, že ono místo je pro tak monumentální stavbu příliš úzké, a tak byla nakonec zvolena planina při kostele svatého Vavřince v nadmořské výšce 324 metrů. Tady byly 16. března 1891 zahájeny zemní práce a stavba základů. Plány mimo železné konstrukce vypracoval architekt Vratislav Pasovský, předseda Družstva. Samotnou konstrukci dodala a montovala Pražská mostárna podle návrhů už zmiňovaného Prášila a jeho kolegy Julia Součka, kteří při projektování využili zkušenosti s konstrukcemi příhradových těžních věží. Projekt prostudoval a „posvětil“ Augustin Salaba, profesor stavby strojů na České technice. 

Na začátku června stavba vyžadovala nejvíce rukou: 41 montérů, 9 tesařů a 52 dělníků. Pro svižné tempo pomocníci pod rozhlednou údajně nahřívali nýty k sesazování dílů a házeli je nahoru konstruktérům, kteří je zachycovali kleštěmi. Denně sem proudily davy diváků, aby sledovaly, jak rozhledna roste, a 2. července viděly zavlát na vrcholu rozhledny prapor. Po provedení řemeslnických prací, vybavení restaurantu a angažování hostinského Rolly byla věž 20. srpna 1891 slavnostně otevřena. Toho dne se celý Petřín oděl do českých zemských barev, tedy červené a bílé. 

Pro nedočkavé zájemce však byla věž zpřístupněna už o týden napřed a od 14. do 21. srpna zaznamenala 8 716 platících návštěvníků. KČT se o jejich lákání snažil, jak mohl. V zimě například zřídil před rozhlednou kluziště a v roce 1892 sem nechal přesunout i slavný pavilon s dioramatem bratří Liebscherů, k němuž rok nato přibylo populární zrcadlové bludiště. Drobná stavba, inspirovaná tvary gotické vyšehradské brány zvané Špička, původně stávala na výstavišti v Královské oboře v Bubenči. 

Osudy v moderní době

Dne 5. července 1938 došlo v petřínské rozhledně málem k tragédii. Kvůli závadě na elektroinstalaci vypukl odpoledne ve výtahové kabině požár, který zasáhl horní část věže. Asi stovce lidí uvnitř se ale naštěstí podařilo budovu bez úhony opustit. V srpnu už byla znovu v plném provozu.

TIP: Koně, pára, elektřina: Těžké počátky městské hromadné dopravy v Praze

Na začátku padesátých let byla věž vytipována jako vhodný objekt pro umístění televizního vysílače a v roce 1953 byl na vrchol skutečně umístěn anténní nástavec, který si ovšem vyžádal  odstranění kupole s korunou a likvidaci výtahu. Kvůli vysílači byla zrušena i restaurace v přízemí a vyhlídka v prvním patře. Teprve po dokončení televizní věže na Žižkově v roce 1992 byla rozhledna této funkce zbavena. Na přelomu tisíciletí prošla citlivou generální rekonstrukcí, která jí v maximální míře vrátila původní funkčnost a vzhled. Navíc se dnes z věže mohou rozhlédnout i invalidé. Jen tu korunu už jí nikdo nevrátil. 

V Austrálii řádí infekce chlamydií. Tato bakteriální infekce, která nepostihuje lidi, se mezi koaly přenáší nejčastěji pohlavním stykem a roztomilým zvířatům způsobuje bolestivé utrpení, záněty močových cest, neplodnost, slepotu a nezřídka i smrt.

Infekce je u koalů velmi častá a podle odhadů postihuje 50 až 100 procent volně žijících zvířat. Ještě větším problémem je ale skutečnost, že nefunguje léčba vysokými dávkami antibiotik. Taková léčba chlamydie sice zabije, zabije ale i přátelské bakterie, které koalové potřebují ve střevech, aby mohli trávit listy blahovičníků, jimiž se živí.

TIP: Rafinované lišky v Austrálii šplhají v noci po stromech a loví koaly

Bez těchto bakterií koalové svou potravu nestráví tak, jak by měli. Výsledkem je, že zvířata léčená antibiotiky hladoví a nezřídka i umírají. Záchranou koalů by se podle odborníků mohla stát vakcína proti chlamydiím, která ovšem v současné době není k dispozici. Vědci na jejím vývoji ale intenzivně pracují.

Pro studenokrevné živočichy jakými jsou například obojživelníci, je období zimy obzvlášť náročné. Metamorfovaná mláďata totiž musí dosáhnout určité velikosti a nabrat potřebnou hmotnost, aby měla před další zimou dostatečné zásoby živin.

Právě obojživelníci jsou mezi studenokrevnými živočichy jakýmisi vlajkovými druhy, o kterých každé jaro slyšíme v souvislosti s upozorněním na jarní migrace. Při těchto hromadných přesunech dochází v Evropě kvůli automobilismu, ale také obyčejnému vandalismu či jiným lidským činnostem, k největším populačním ztrátám. Obojživelníci přímo žádají o naši pozornost a ochranu, protože svět bez této úžasné a v současnosti nejohroženější skupiny obratlovců by už nikdy nebyl tím, čím je.

Explozivní námluvy

Jedním z nejznámějších a nejmasověji migrujících obojživelníků Evropy je ropucha obecná (Bufo bufo), jedna ze tří ropuch, kterou můžete pozorovat na českém území. Jakmile ropuchy dosáhnou věku 3–4 let a tedy i pohlavní dospělosti, velice silně pocítí potřebu rozmnožovat se. Tehdy hledají vhodná vodní stanoviště, na nichž by mohly dál předat svůj genetický potenciál. V březnu nebo v první polovině dubna, když teplota vystoupí na více než 10 °C, dochází k prvním migracím, při nichž se ropuchy začínají párovat.

Při milostném spojení se samec přichytne hřbetu samice a předníma nohama se zaklíní za její přední končetiny. Tato poloha se nazývá amplexus axilaris a je typická právě pro vývojově mladší skupiny obojživelníků, jakými jsou ropuchy, skokani či rosničky. Samci mají v této době vysokou hladinu testosteronu. Jsou přitahováni nejrůznějšími hmatovými vjemy a reagují na každý pohyb, kterým by mohl znamenat potenciální partnerku. Tím se liší od jiných druhů obojživelníků, kteří mají pro rozmnožování k dispozici delší dobu a nepotřebují se tedy v době námluv shlukovat do tak početných a těsných skupin. Samci jiných obojživelných druhů jsou spíše trpělivější a svůj protějšek se snaží přilákat. Například vlastními hlasovými projevy.

Naproti tomu námluvy u našich ropuch probíhají explozivně. Koncentrace konkurentů na omezených místech rozmnožování je dost vysoká a nepohyblivý, pouze kvákající samec by tak měl malou šanci, že získá nějakou partnerku.

Cesta k nové generaci

Bylo vypozorováno, že čím je populační hustota žab na rozmnožovacích stanovištích větší, tím víc u samců převažuje aktivní hledání samic nad voláním. Přesto u ropuch můžete v době námluv zaslechnout i tiché trylkování. Během zmatečného a někdy i marného hledání jsou hormonálně poblouznění samci schopni místo samice uchopit i rybu nebo jiný předmět. Při značné převaze samců pak někdy i více jedinců obklopí jedinou samici. Někdy může u jediné nevěsty dojít k tlačenici 10 i 12 samců. Topící se samička se pak marně snaží dostat z objetí, které už není láskyplné, ale naopak smrtící.

Pokud ovšem dojde ke spárování tak jak má a podmínky prostředí to dovolují, přebírá hlavní roli samice. Ta začne počátek kladení vajíček signalizovat silným prohnutím trupu a zadními končetinami, které jsou teď napnuté a roztažené. Samec své končetiny složí nad kloaku samice a v takto vytvořené poloze dochází k oplozování vajec přímo v rozmnožovacích vodách. Oplození je vnější – samice vypuzuje z každého vejcovodu zhruba 20 cm dlouhý provazcovitý úsek s vajíčky a samec přitom vypouští sperma. V tomto okamžiku mají samci zavřené oči, což trvá pět až deset minut. Pak následuje zhruba stejně dlouhá pauza a celý akt se opakuje.

TIP: Příčiny vymírání obojživelníků: Křehcí živočichové čelí dvojité pohromě

Poté se samci a samice rozdělují a brzy opouštějí vodu. Zůstává po nich snůška, která je v případě našich ropuch charakteristický rosolovitý provazec dlouhý i deset metrů. Vajíčka jsou černá, asi 2 mm velká a v jednom provazci jich může být až 6 800 kusů. Nová generace se líhne za poměrně krátkou dobu. Jejich larvální vývoj trvá asi 2–3 měsíce a poté dochází k proměně na malé, dospělcům relativně podobné juvenilní jedince.