Saturnův měsíc Iapetus je v mnoha ohledech velmi podivný. Jedna jeho polokoule je například výrazně tmavší než druhá. Další podivností je, že na rozdíl od naprosté většiny velkých měsíců Sluneční soustavy není Iapetus kulatý nebo elipsoidní, ale má tvar vlašského ořechu.

Velmi zvláštní je i nápadný horský hřbet, který se táhne po povrchu Iapetu podél dvou třetin délky jeho rovníku. Tento hřbet je asi 20 kilometrů široký a místy až 20 kilometrů vysoký, takže v něm jsou jedny z nejvyšších hor Sluneční soustavy. Kdyby se Iapetus zvětšil na velikost Země, tak by tento horský hřbet dosahoval výšek kolem 100 kilometrů.

Srážka s prstenci

Pro planetární vědce je obtížné vysvětlit, jak by takový horský hřbet mohl na Iapetu vzniknout. Nejde přitom jen o jeho výšku, ale i o jeho téměř perfektně rovný tvar.

TIP: Malý svět s ledovými erupcemi: Na Ceres se tyčí masivní kryovulkán

Angela Stickle a James Roberts z americké Univerzity Johnse Hopkinse tvrdí, že by tento horský hřbet mohl být pozůstatkem pádu systému prstenců na povrch měsíce. Podle nich by takové zřícené prstence mohly nejprve několikrát Iapetus oběhnout a pak do něj narazit šikmým směrem. Že nejde jeo o bláznivou teorii dokazují i počítačové simulace, které tuto hypotézu potvrzují.

Asociace Entso-e sdružující provozovatele sítí ze tří desítek zemí Evropy včetně Česka vysvětlila, že kvůli nedostatečným dodávkám elektřiny z Kosova kolísala frekvence v celé síti, což od poloviny ledna způsobovalo zpožďování některých měřičů času. Týká se to například radiobudíků, hodin na troubách či mikrovlnných troubách nebo na topeních. Zpoždění způsobené kolísáním v síti mohlo podle asociace nabrat až šest minut. Evropské zpoždění některých elektrických měřičů času se týká také Česka. 

TIP: Jak se měří přesný čas: 60 let od prvních atomových hodin

Vztahy Srbska s Kosovem jsou napjaté již od doby kosovského vyhlášení nezávislosti před deseti lety, které Bělehrad neuznal. Jednou z řady sporných oblastí je i sdílení rozvodné sítě. Srbsko má podle Entso-e povinnost zajistit plynulou dodávku do sítě, když Kosovo nestačí vyrábět dostatek elektřiny, jako tomu bylo v prvních měsících letošního roku. Kvůli sporům však Srbsko nezasáhlo a frekvence začala kolísat, což se podle asosciace projevilo nejpatrněji právě na elektrických hodinách. Tento týden by se podle Entso-e měla situace vracet k normálu, neboť Kosovu se podařilo vyprodukovat dostatek elektřiny.

Podle mluvčího společnosti ČEZ Ladislava Kříže podobný stav nastával v síti před rokem 1989. „Tehdy bylo velkým hitem přivážet si malé domácí radiobudíky z NDR, a ty byly řízeny právě frekvencí v síti. S ohledem na to, že tehdy v síti kolísala, tak i tyto budíky se buď předcházely, nebo zpožďovaly, a to i o desítky minut. To se po roce 1989 změnilo naším propojením se západoevropskou soustavou, kdy jsme museli prokázat, že budeme dodržovat standardy, včetně frekvence,“ dodal.

Fosilie pravěkých ptáčat z období druhohor jsou velice vzácné. Nedávno ale jedno takové objevili na lokalitě Las Hoyas ve Španělsku. Jde o velmi unikátní a zároveň vědecky významnou fosilii.

TIP: V jantaru se našla nacucaná klíšťata z dinosaura: Jurský park ale nebude

Ptáče žilo v období spodní křídy, asi před 127 miliony let. Měřilo 5 centimetrů a vážilo 85 gramů. Fosilie je téměř kompletní, schází jen pár kostí. Na svůj věk je fosilie pozoruhodně dobře zachovalá. Zároveň jde o jednu z nejmenších ptačích fosilií období druhohor. Vzhledem k tomu, že jde o malé mládě, je obtížné určit, k jakému náleží druhu. Nejspíše jde ale o ptáče ze skupiny enantiornitů. Fosilní ptáci v raném stádiu života jsou extrémně vzácní. Je z nich možné vyčíst cenné informace o evoluční vzniku u zárodečném vývoji ptáků.

Nejnovější údaje shromážděné sondou Juno naznačují, že bouře na Jupiteru sahají hluboko do jeho atmosféry a trvají mnohem déle, že jakékoli atmosférické procesy známé ze Země. Povaha těchto atmosférických jevů navíc podle vědců nepřipomíná nic, co bychom znali z jiných koutů Sluneční soustavy.

Data sondy Juno a jejího infračerveného mapovače polárních září (JIRAM) ukazují, že bouře na Jupiteru sahají do hloubky okolo 3 000 kilometrů. To je mnohem hlouběji, než se doposud předpokládalo.

TIP: Sonda Juno přinesla nová fakta o největší bouři na Jupiteru

Nejde ale o jediné překvapení, které Juno vědcům přichystala. Na kompozitním snímku bouře z jižního pólu Jupitera je patrný centrální cyklóna obklopená hned pěticí dalších cirkumpolárních bouří. Každá má v průměru mezi 5 600 až 7 000 kilometry. Přestože jsou okolní cyklóny v těsném kontaktu s centrální bouří, jejich morfologie zůstala podle vědců zcela unikátní. Že nejde o ojedinělý jev dokazuje i snímek ze severního pólu planety, kde centrální bouři obklopuje hned osm dalších cyklón s průměrem od 4 000 až po 4 600 kilometrů.

Aleksander Krężałek otevírá dveře majáku už přes čtyřicet let. Vcházíme do kamenné věže, tedy do nitra základů desítky let staré stavby. „Nacházíme se v původní staré věži majáku. Máme tu optiku z roku 1910 a žárovku o síle tři tisíce wattů. Světlo z ní dosáhlo až do vzdálenosti třiceti námořních mil, což je zhruba šedesát kilometrů,“ popisuje „strážce“ majáku, zatímco stoupáme o několik pater výš. Teď už jsme na vrcholu majáku, kde se nachází nová optická soustava: „Jde o halogenové světlo. Celkem je tady čtyřicet žárovek a každá má sílu dvě stě wattů. Dosah majáku se tak zvětšil až na třicet tři námořních mil, což pro orientaci lodí úplně stačí,“ popisuje Krężałek.  

Nastoupila technika

Maják funguje od západu slunce do rozbřesku. Někdy se stane, že se zapne i během dne, když je třeba hodně zataženo. Vše ovládá fotobuňka, která reaguje na intenzitu světla. Pro Aleksandera Krężałeka je jeho zaměstnání koníčkem. A co se mu na jeho práci tak líbí? „Všechno. Samota, zodpovědnost, bdělost. Prostě vše, co k práci na majáku patří,“ svěřuje se. „Ale časy se mění. Hlavně tedy technika. Když jsem na majáku začínal, musel jsem sám vylézt nahoru a světlo zapnout a ráno pak zase vypnout. Dnes to za mě dělá počítač,“ říká a pokračuje: „Jenže z této práce se neodchází. Neznám případ, kdy by někdo na majáku vydržel pár měsíců a pak si hledal jiné zaměstnání. Tady se zůstává desítky let. Už jsem z věže viděl řadu krásných věcí. Bouřky, západy slunce, dokonce i tornáda na moři. Nedá se to popsat, to se musí zažít.“   

Sirény jen na silvestra   

Maják není pouze zdrojem světla – v minulosti se z něj ozývaly i sirény. Vcházíme tedy do malého domku, kde stojí velké nádrže na stlačený vzduch. Tady se nachází srdce takzvaného nautofonu – obrovských sirén. „Sirény se už nepoužívají, protože vědci tvrdí, že nejsou tak přesné. Zvuk, který se z nich šířil, mohl navigátory na lodích zmást.“  

TIP: Nejkrásnější majáky Nového Zélandu

Přesto se zvuk ze sirén nese občas nad Baltem dodnes. „Na silvestra, na přivítání nového roku. Podle dlouholeté tradice sirény opět napumpujeme vzduchem a spustíme je,“ upřesňuje šéf majáku, který si však uvědomuje, že čas majáků se pomalu chýlí ke konci. „V dnešní době rozvoje techniky možná někdo zanedlouho rozhodne, že majáky patří do šrotu. Nebo se z nich stanou pouhé muzejní exponáty,“ uzavírá Aleksander Krężałek.  

HD 34445 je hvězda vzdálená 148 světelných let od Země, která je velmi podobná Slunci, jak hmotností, tak i obsahem těžších prvků. Zároveň je ale téměř dvakrát starší (8,5 miliardy let) než naše Slunce, asi dvojnásobně silněji září a podle všeho je na cestě stát se červeným obrem.

Věk ale není tím jediným, čím se HD 34445 liší od naší mateřské hvězdy. Zatímco v naší Sluneční soustavě máme jen dva plynné obry, Jupiter a Saturn, hvězda HD 34445 jich má hned šest. První z těchto planet se astronomům podařilo objevit již v roce 2004, zbylou pětici objevili vědci až o 13 let později.

Šest obrů u jedné hvězdy

Plynní obři obíhají svou hvězdu ve vzdálenostech, které by ve Sluneční soustavě odpovídaly oběžné dráze Merkuru až oběžné dráze Jupiteru. Dva z těchto obrů přitom obíhají v obyvatelné zóně hvězdy, tedy tam, kde může být na povrchu těles kapalná voda.

TIP: Obr proti pravidlům: Nově objevená planeta by správně neměla existovat

Přímo na plynných obrech by život podobný našemu mohl existovat jen velice těžko. Ale kolem plynných obrů bývají měsíce. A na takovém exoměsíci v obyvatelné zóně si už život představit dokážeme. Podivuhodný planetární systém HD 34445 proto nejspíš i nadále zůstane v hledáčku astronomů.

Zatímco lidé navštíví planetu Qo'noS (přibližná výslovnost: kcho' enoš), tedy hlavní planetu Klingonské říše, až v roce 2151, cestovatelé z kvadrantu Beta jsou již nejspíš mezi námi. Ve Stockholmu nedávno vzniklo první klingonské turistické centrum v naší části galaxie.

Vítejte na planetě Qo'noS

Pro návštěvníky centra je připraven bohatý program, který jim přiblíží historii této výbojné vesmírné rasy, včetně virtuální prohlídky Prvního města – hlavního města jejich říše. Připravena je i ochutnávka tradiční klingonské kuchyně – včetně lahůdky Gagh, jejíž hlavní ingrediencí jsou živí hadovití červi nebo vyhřáté krvavé víno.

Večery pak návštěvníkům centra zpříjemní tradiční klingonský zpěv, tanec a klingonská opera. Zlatým hřebem má být ukázka ze slavné klingonské hry Romyo je joloywI’ (na Zemi známější pod názvem Romeo a Julie). Chybět nebudou ani jazykové kurzy klingonštiny a výuka tradičního klingonského bojového umění Mok'bara.

TIP: V kůži slavných hrdinů: Fenomén cosplayingu dobývá Česko

Klingonské turistické centrum je projektem stockholmské avantgardní divadelní společnosti Turteatern a fungovat má nejméně do konce března.

Německé císařství zaujalo k ponorkám na počátku 20. století spíše jen vlažný postoj. Jenže britskou námořní převahu se nedařilo překonávat ani v dlouhodobějším časovém horizontu. Domácí admiralita tak musela chtě nechtě objednávat nové podmořské čluny, jež dokázaly soupeře při nepoměrně nižších nákladech účinně ohrozit.

Stavba samotné U-35 začala 20. prosince 1912 v loděnicích Germaniawerft v Kielu. Nová ponorka vstoupila do aktivní služby 3. listopadu 1914. Pod velením Waldemara Kophamela potopila na pěti misích v Severním moři celkem 17 lodí o celkovém výtlaku 25 716 t. Úvodem je třeba dodat, že plavidlo spadalo do třídy U-31, jež si zářivými bojovými úspěchy vydobyla přezdívku „šťastná třicítka“.

Úspěšné námořní boje

Na jaře roku 1915 to vřelo nejen na hlavní frontě kolem britských ostrovů, ale také ve Středozemním moři. Vylodění dohodových vojsk u Gallipoli znamenalo pro centrální mocnosti velký problém a Němci teď museli své turecké spojence podpořit všemi dostupnými prostředky. Nejdřív tak železnicí přesunuli několik malých pobřežních člunů třídy UB-1, jejichž posádky se sice snažily, ale po pravdě řečeno žádnou velkou díru do světa neudělaly.

Lepších výsledků však dosáhla Hersingova U-21, která se odvážně vydala na cestu kolem Evropy, proklouzla Gibraltarem a následně potopila britské řadové lodě Triumph a Majestic. A tak mezi srpnem a listopadem 1915 v rakousko-uherském Kotoru postupně přistálo pět „šťastných třicítek“; U-35 připlula jako druhá. Kophamel hned při prvním výpadu potopil řadu lodí, načež zakotvil v tureckém Bodrumu, kde vzal do vleku dvě plachetnice i s vojáky a zbraněmi. Dokázal to, v co sám možná nevěřil – obě lodice nepozorovaně dopravil do libyjské Bardíje ovládané kmenem Senussiů, již vedli guerillovou válku s Italy.

Na zpáteční cestě U-35 potopila britský pomocný křižník Tara a čluny s trosečníky odtáhla do senussijského zajetí. Tím by mohl prozatím tuctový příběh skončit, ovšem za rok vyrazil z Egypta oddíl britských obrněných automobilů, které v duchu pozdějších akcí commandos či SAS projely Saharou a zajaté námořníky osvobodily. Kophamel se mezitím stal velitelem tzv. flotily Mittelmeer se sídlem v Pule a jeho osvědčenou U-35 převzal nadporučík Lothar von Arnauld de la Perière.

Francouzské kořeny

Je paradoxní, že von Arnauld měl francouzské předky – jeho pradědeček Jean Gabriel se však zapletl do nemilého souboje, v němž ke své smůle zvítězil. Protože však příliš nestál o pobyt v nějakém útulném bastilském budoáru, z Francie utekl do Pruska. Zde vstoupil do armády Fridricha Velikého, kde to dotáhl až na generálporučíka. Stihl přitom založit též početný rod vojáků a státních úředníků.

Jeho pravnuk Lothar absolvoval námořní akademii (1905) a později prošel torpédovým a dělostřeleckým kursem. Sloužil pak na bitevních lodích a jako torpédový důstojník si na palubě křižníku Emden odbyl též praxi na Dálném východě. Před válkou pracoval jako adjutant ve štábu admirála von Pohla, ale většinu času strávil v Anglii, kde se výborně naučil jazyk, zvyky i způsob myšlení ostrovního národa.

Veselý Lothar

Služba ve štábu však mladého dobrodruha trochu nudila a tak v zimě 1914–1915 prodělal vzduchoplavecký výcvik. Jenže zasáhla osudová náhoda – na jaře 1915 drželo Německo daleko méně zepelínů než zájemců o službu na nich. Von Arnauld proto požádal o převelení k jiné dobrodružné zbrani – k ponorkám.

V květnu 1915 nastoupil na školní čluny U-1 a U-2 a konečně 18. listopadu bez jakékoli bojové zkušenosti převzal U-35. O tom, že každý začátek bývá těžký, se novopečený kapitán přesvědčil už při útoku na první cíl. Jeho U-35 totiž potkala Q-loď Margit, která při výstražném výstřelu z ponorky poslušně zastavila.

Nato spustila záchranné čluny, ale když se k ní Němci ve snaze „opuštěnou“ loď dorazit přiblížili, zahřměly lodní kanóny. Palba však směřovala mimo a ponorkáři se štěstím stačili zmizet v hlubinách. Nebezpečnou zkušenost von Arnauld časem zúročil při tvorbě bezpečné, přitom ďábelsky účinné metodě potápění lodí.

Smrtící talent

U-35 nejdřív ze vzdálenosti 5–6 km vypálila výstražný výstřel. Poté, co ponorka zkrátila dráhu k cíli na polovinu, dali se do práce znova ponorkoví dělostřelci a loď potopili (bez snahy zdolat palubu lodi). Napadení námořníci měli mezitím dost času na spuštění člunů. Pokud by hodlali palbu opětovat, zásah do relativně malé ponorky se na vzdálenost kolem tří kilometrů rovnal menšímu zázraku.

Von Arnauld samozřejmě mohl útočit též torpédy z periskopové hloubky, činil tak však jen zřídka. Zdůvodňoval to šetrností (jedno torpédo stálo 30 000 marek) i malou zásobou torpéd, rovněž ale romantickou snahou bojovat „čestně“ či nezabíjet víc lidí, než je bezpodmínečně nutné.

Dokončenní: Nepřekonatelné skóre U-35: Nejúspěšnější německá ponorka Velké války (2)

Vraťme se ale na začátek von Arnauldovy závratné kariéry. Svůj první parník jménem Sutherland potopil 17. ledna 1916, další lodě v rychlém sledu následovaly. Z válečného hlediska řadíme k nejdůležitějším zlikvidovaným plavidlům pomocný křižník La Provence s takřka dvěma tisícovkami koloniálních vojáků na palubě. U-35 tentokrát výjimečně útočila torpédem – s výsledkem smrti tisícovky mužů. 

Když jde o život, zkoušejí zvířata různé strategie. Pro některá z nich je nejlepší dravce poplést a něco při tom obětovat. Dělají to například někteří ještěři, kteří umí oddělit vlastní ocas a nechat ho napospas dravci. 

Paleontologové zjistili, že tenhle trik je ve skutečnosti velice starý. Používali ho už ještěři v prvohorách, v období permu, kteří žili před 289 miliony let. Dokazuje jim to fosilie dávného plaza té doby, kterého pojmenovali Captorhinus.

TIP: Živorodí dinocefalosauři: Vědce překvapila fosilie těhotného mořského ještěra

Tento plaz vážil sotva 2 kilogramy a jako malé zvíře byl nepochybně terčem velkých a hladových dravců. Trik s ocasem se mu proto jistě hodil. Na první pohled vypadá oddělení ocasu velmi dramaticky, ve skutečnosti jde ale o velmi efektivní obranu. Ocas se ještě nějaký čas pohybuje a přitáhne pozorovnost dravce. V ocasu nemají ještěři žádné životně důležité orgány a v řadě případů jim ocas doroste zpět.

Po Praze se sice vyprávělo, že nový král dřív nebo později přemístí svou rezidenci do Vídně, kde se cítil spokojeněji, ale zatím nebyly všechny formální účty s Rudolfem uzavřeny a Matyáš Habsburský se stěhováním nepospíchal. Hned po korunovaci následovalo v pražských městech jedno katolické procesí za druhým a Matyáš se některých slavností osobně zúčastnil a předváděl tak veřejnosti svou oddanost církvi. Náboženské povinnosti spojoval se společenskými a osobním příkladem dodával více váhy katolické agitaci.

Císař v ústraní

„Rudolf II. žil po Matyášově korunovaci na Pražském hradě v tak nápadném ústraní, že se podobalo přísné izolaci. Stýkal se sice s některými ministry a dvorskými hodnostáři, ale obklopoval ho stále těsněji neprodyšný kruh osobních služebníků, který si svůj vliv na císaře střežil žárlivěji než kdy dřív. Na první pohled se mohlo zdát, že císař, zbaven vladařských povinností a osvobozen od vážnějších finančních starostí, pocítí vzácnou úlevu a najde v poklidném závětří svého soukromí alespoň částečně ztracenou duševní rovnováhu.

Je pravda, že si po své abdikaci počínal klidněji a uvážlivěji a dokonce se se zaujetím vracel k některým svým zálibám – stále ještě nakupoval přírůstky do hradního zvěřince a nové klenoty pro svou šackomoru. Soudobí zpravodajové se zmiňovali nyní nezřídka o ‚starém hodném pánovi‘. Císař se sice nezbavil stihomamu a psychopatických příznaků, ale na vše reagoval pokojněji, protože mu ubývalo sil a životní energie.“

Takže konec? Rudolf se už nevzmohl na žádný odpor? Energie z něj unikala, ale přitom ho nic na světě nemohlo přimět k tomu, aby se vzdal falešných snů o rehabilitaci na účet bratra Matyáše. V tom nejostřejším rozporu s realitou, která neúprosně vyvracela Rudolfovy utkvělé představy o novém účtování se zrádným Matyášem, zaváděl chorý mozek císaře do říše fantastických plánů, které nemohly vést jinam než ke katastrofě. Už několik týdnů po Matyášově korunovaci českým králem získalo podezření, že Rudolf kuje proti Matyášovi nové pikle, velmi konkrétní podobu.

Vzhledem k nepopiratelnému úpadku Rudolfových tělesných i duševních sil to znělo neuvěřitelně, ale Matyáš měl v rukou přesvědčivé důkazy. Nedělalo mu problém si je opatřit, protože doslova prošpikoval bratrovo bezprostřední okolí donašeči. A kromě toho už Rudolf nemyslel na nějakou opatrnost.

Poslední pokus o vzdor

Navzdory slibu, že bude podporovat Matyášovu kandidaturu na císařskou korunu, se Rudolf s pomocí některých říšských hodnostářů snažil naopak zabránit, aby k takové volbě došlo. Tento zrádný tah vlastně nikoho nepřekvapil, protože na podobné zvraty v Rudolfových postojích si už všichni zvykli. Překvapující však bylo, že Rudolf přes své omezené možnosti přece jenom některá říšská knížata pro svůj záměr získal. Byli to v první řadě protestanti, kteří podporovali císařův návrh, aby byl sjezd svolaný do Norimberku odložen. Protestantským knížatům přitom nešlo vůbec o Rudolfa, chtěli s pomocí pomstychtivého císaře ochromit politiku Habsburků a katolíků.

Když se o tom katolické kruhy dozvěděly, zareagovaly obdobně jako Rudolf. To znamená zákeřně a podle. V praxi to bylo tak, že se spojily Rudolfovy politické pikle s jeho nenávistnými (většinou neuváženými) výroky o katolické církvi a jejích institucích. Šířily se nepodložené zprávy, že císař hodlá přestoupit k protestantismu, což byla politická lež. Je taková lež jiná než normální lež? Samozřejmě. Politika přece světí takřka všechny myslitelné prostředky. Prokázat to obvinění nešlo, ale na tom pramálo záleželo.

„V průběhu několika týdnů rozkol mezi Rudolfem a Matyášem znovu nebezpečně obživl a zamořil politickou atmosféru kolem pražského císařského dvora. Zatímco se kamarila Rudolfových osobních služebníků snažila císaře vehnat do otevřeného střetnutí s králem Matyášem a neohlížela se na to, co by mohl případný konflikt Rudolfa II. stát, jiná skupina dvořanů, v každém směru uvážlivější a serióznější, chtěla Rudolfa od nové konfrontace odvrátit a zabránit tak jeho nové a tentokrát nepochybně katastrofální porážce. Dlouho se zdálo, že císaře ovládne bezohledná a krátkozraká skupina osobních služebníků, ale dříve než se mohla situace takto vyhrotit, Rudolf II. těžce onemocněl a vývoj událostí dostal rázem jiný směr.“

Vladař plný neduhů

První zprávy o císařově novém ochoření pronikly na veřejnost kolem Vánoc roku 1611 a jejich rozpačitý obsah opravňoval k domněnce, že císař onemocněl už dříve a že jeho potíže byly zpočátku zamlčovány. Rudolfovi důvěrní služebníci se už nějaký čas snažili utajit konkrétní informace o jeho fyzickém chátrání, ačkoliv se s jeho příznaky setkávali den co den.

A že těch neduhů onen Habsburk měl. Dá se říci, že byl stižený takřka všemi nemocemi. Ale přece jenom, kterými nejvíc? Z důvěrných lékařských výroků, z císařových nářků i zkušeností osobních Rudolfových služebníků prosáklo navenek, že císař trpí plicní chorobou. Pravděpodobně to byla tuberkulóza. Určité indicie vypovídají také o chorobě jaterní. Tu si císař prý sám zhoršoval požíváním příliš chladných nápojů.

S určitostí se dá předpokládat, že lidem vyskytujícím se v Rudolfově blízkosti neušly ani průvodní znaky syfilidy. O těch se ovšem v duchu soudobých etických zásad zmiňovali lékaři jenom s největší diskrétností.

TIP: Smutkem sužovaný Rudolf II.: Své démony zaháněl uměním a bujarými večírky

Teprve po Rudolfově smrti se odvážil doktor medicíny Jan Atemstedt sdělit saskému vyslanci, že císař se už před nějakým časem nakazil pohlavní chorobou a musel se léčit „in membro pudendo“, čili na stydkém údu. Jakýsi doktor Ruland dokonce témuž diplomatovi řekl: „Císař musel být plný morbus gallicus!“ Morbus gallicus je francouzská nemoc, čili syfilis, příjice. Jisté je, že první zpráva o císařově nemoci byla z Prahy odeslána až v okamžiku, kdy byl Rudolfův stav už hodně vážný a kdy si v císařských předpokojích podávali dveře osobní lékaři.

Podle zprávy falckraběte Viléma Neuburského z 24. prosince 1611 se císaři na stehnech udělaly nepříjemné vředy a trápily ho tak, že přicházel k audiencím v pantoflích. To už se vědělo, že k němu docházejí i další lékaři a že jsou neustále k dispozici i zkušení barvíři, aby v nutném případě provedli jednoduché chirurgické zákroky. Na sklonku prosince převládlo mezi lékaři mínění, že Rudolfův stav je neobyčejně vážný. Tato domněnka se brzy potvrdila. Uběhl sotva měsíc a nemocný exkrál skonal.