V druhé epizodě seriálu stanice HBO Bratrstvo neohrožených se Donald Malarkey ptá zajatého německého poddůstojníka, proč se vydal z rodného amerického Oregonu sloužit do německé armády. Mladý zajatec mu odpoví, že před vstupem Spojených států do války jeho rodiče narození v Německu uposlechli výzvu, „aby se všichni skuteční árijci vrátili do říše“. Setkání zdramatizované v seriálu se skutečně odehrálo a nešlo o nic až tak neobvyklého.

Volání vlasti

Mnoho Američanů narozených v Německu se v letech bezprostředně před druhou světovou válkou vrátilo do staré vlasti. A ještě mnohem víc bylo těch, kteří s sebou vzali i své děti narozené už v USA. Po válce se šířila zkazka, že v německé armádě vytvořili američtí přeběhlíci celou jednotku – takzvanou brigádu George Washingtona.

Ve skutečnosti šlo o propagandistickou lež vytvořenou Waffen-SS. Někteří jednotliví Američané však Německu sloužili; kvůli nedostatku dochovaných pramenů a nedůslednému poválečnému vyšetřování ale není možné určit jejich přesný počet. Z hrstky těchto přeběhlíků není zřejmě nikdo známější než stíhací pilot USAAF Martin James Monti, který se stal důstojníkem Waffen-SS.

Pod vlivem rasistické ideologie

Narodil se 24. října 1921 na předměstí St. Louis v Missouri do rodiny evropských imigrantů. Otec pocházel z italskojazyčné části Švýcarska a matka byla Němka. Vyrůstal v silně nábožensky založeném prostředí, vyhraněně protikomunistickém a izolacionistickém, odmítajícím program New Deal prezidenta Roosevelta. Ve 30. letech Montiho oslovoval katolický duchovní Charles Coughlin, přezdívaný „rozhlasový kněz“.

Tento bigotní fanatik, který vystupoval každý týden v rádiu s kázáním proti komunismu, kapitalismu, Židům a Rooseveltovi a vychvaloval nacistický režim Adolfa Hitlera a fašismus Benita Mussoliniho, měl desítky milionů posluchačů. Coughlinovo vysílání tak drsně napadalo vládu, že nakonec překročilo všechny hranice demokratické svobody slova a v září 1940 bylo zakázáno.

Martin Monti se přihlásil k odvodu v červnu 1942 a krátce poté odcestoval za svým idolem Coughlinem do Detroitu. Obsah jejich rozhovoru není znám, ale dá se předpokládat, že kazatel povzbuzoval svého mladého příznivce, aby, jakmile se dostane na frontu, přeběhl k Němcům. Na konci listopadu byl Monti zařazen do letectva Spojených států jako kadet. Do léta 1944 se stal stíhacím pilotem na strojích Lockheed P-38 Lightning a Bell P-39 Airacobra a dosáhl hodnosti poručíka. V srpnu téhož roku poslali Montiho na základnu v pákistánském Karáčí, kde získal hodnost nadporučíka. Dál už ho měly čekat bojové akce. 

Černý pasažér

Dne 1. října 1944, několik dnů po svých 23. narozeninách, si Monti ráno oblékl uniformu a začal uskutečňovat svůj složitý plán. Jeho prvním cílem bylo dostat se do Evropy a získat letadlo. Díky řadě lstí, drzosti a současně laxnosti a až neuvěřitelné důvěřivosti amerického vojenského personálu, s nímž se dostal do kontaktu, se mu to nakonec podařilo.

Ačkoliv neměl žádný oficiální cestovní příkaz, odcestoval mladý pilot z Karáčí na palubě dopravního letounu Curtiss C-46 Commando do Káhiry. Dál pokračoval do libyjského Tripolisu a nakonec se dostal na palubu letounu směřujícího do Neapole. Odtud se přesunul 10. října na letiště Foggia, kde měla domovskou základnu 82. stíhací skupina, jejíž příslušníky Monti znal z pilotní školy.

Cesta do říše

Představil se velícímu důstojníkovi s tím, že byl přeřazen k jeho jednotce, ale papíry jsou ještě na cestě. Přesto požádal o zařazení do jednotky a přidělení letounu. Velitel jednotky to však bez potřebných dokumentů odmítl. Montiho to neodradilo a vydal se na nedaleké letiště Pomigliano, kde sídlila 354. peruť Letecké služby. Šlo o jednotku, která opravovala a zalétávala letadla před odesláním k bojovým jednotkám.

Dne 13. října, kdy mu stále chyběly jakékoliv doklady, se Montimu podařilo vydávat se za pilota 82. stíhací skupiny – dožadoval se letounu Lockheed F-5E Lightning (fotoprůzkumná verze P-38) pro „zkušební let“. Jakmile vzlétl, nabral Monti kurs na sever k Milánu. Tam na vhodném místě přistál a dodal tak Němcům nečekaný dárek – kromě jednoho přeběhlíka i zcela nepoškozený lightning. Luftwaffe okamžitě přemalovala stroj německým markingem a sloužil pak novým majitelům až do konce války. 

Ve službách propagandy

Místní němečtí velitelé byli na rozpacích, co s přeběhlíkem. Po krátkém výslechu Američana zavřeli do nedalekého zajateckého tábora. Ale zachycené americké rádiové hlášení nařizující uprchlého Motiho zatknout je brzy přesvědčilo, že je skutečně přeběhlíkem. V listopadu ho poslali do Berlína, kde SS-Hauptsturmführer Peter Delaney, taktéž americký přeběhlík pocházející z Louisiany, zařídil, aby byl Monti zařazen k propagandistické jednotce „SS-Standarte Kurt Eggers“.

TIP: Mohla nacistická propaganda podlomit morálku amerických vojáků?

Němci se nejprve snažili využít přeběhlíka v rozhlasovém vysílání určeném americkým vojákům. Aby jeho titul lépe zněl, vysílal pod jménem „kapitán Martin Wiethaupt“ – zkrátka Montiho „povýšili“ a nové příjmení bylo jménem jeho matky za svobodna. Vysílání zajišťovala Říšská rozhlasová společnost a mohli je slyšet jak američtí vojáci na evropských frontách, tak obyvatelé USA. Monti ve svých tirádách horoval pro to, aby Spojené státy bojovaly po boku Německa proti Sovětskému svazu, „skutečnému nepříteli světového míru“. 

Dokončení: Proč americký Yankee přeběhl k SS (2) (vychází ve čtvrtek 15. března)

Poslední dobou je hodně slyšet a problémech s plasty, které devastují oceán. Mnohé celebrity i další lidé se proto rozhodli, že budou bojovat proti igelitkám, brčkům a dalším rizikovým plastovým předmětům. Oceán ale ohrožují i jiné věci, než jenom plasty.

Pro mořské prostředí a hlavně pro životy mořských tvorů je velmi nebezpečné ztracené rybářské vybavení. Nejde přitom o pár sítí. Každoročně se v oceánu objeví asi 640 tisíc tun odpadu, který poztráceli rybáři.

TIP: Klidné obry oceánu vážně ohrožují částečky plastu v mořské vodě

Sítě a další vybavení rybářů představují pro rybáře finanční ztrátu, ale pro oceán ohromné riziko. Poškozují korálové útesy a další podobná cenná prostředí v oceánu a jeho bezprostředním okolí. A také fungují jako smrtící pasti pro celou řadu živočichů, kteří žijí nebo hledají obživu v moři. Ať už ve ztracených sítích uvízne velryba, delfín, žralok, želva nebo třeba mořský pták, velice často jde takovému zvířeti o život.

Původně Quin Schrock vyrazil jen na půlroční výlet po Státech. Chtěl poznat nové lidi a odpočinout si od kancelářské práce účetního. Se svými cestovatelskými zážitky se začal dělit prostřednictvím sociálních sítí, kde příběh tohoto nespoutaného cestovatele a jeho sličné partnerky okamžitě zaujal. Kromě fanoušků se Quinovi časem ozvali i zástupci velkých firem a štědří dárci. Díky nim a svému nespornému fotografickému nadání si tak může plnit svůj cestovatelský sen.

Dnes Quina jen na Instagramu sleduje přes 630 tisíc fanoušků a mezi jeho klienty patří takové firmy jako Apple, Sony, Land Rover, Adobe nebo třeba Nintendo.

Doposud se mu podařilo navštívit 21 zemí z celého světa. A které místo ho nejvíce zaujalo? Za nejkrásnější Quin považuje Filipíny, naopak nepříliš ho prý zaujalo turisty oblíbené Thajsko. A jaké jsou jeho příští plány? Chystá se na Nový Zéland a do Číny. V jeho plánech ale nechybí ani Evropa - prý by rád navštívil Švýcarsko.

Magnetickému poli Země vděčíme za mnoho. Není proto divu, že se vědci i laická veřejnost obávají možných následků, pokud by tato přirozená ochrana života na Zemi přestala fungovat. Pozornost proto budí i Jihoatlantická anomálie (SAA, z anglického South Atlantic Anomaly), což je oblast zeslabeného magnetického pole, která se rozprostírá od Zimbabwe po Chile.

Pro vědce zkoumající magnetické pole Země představuje Jihoatlantická anomálie speciální záhadu. Změny v magnetickém poli planety se totiž zkoumají především v geologických vrstvách příslušného stáří. V jižní Africe ovšem nejsou dostupné vhodné geologické materiály pro výzkum magnetického pole, které by pocházely z potřebné doby.

TIP: Kdy dojde k další výměně mezi severním a jižním magnetickým pólem?

Geologové proto spojili síly s archeology a potřebná data získali z archeologických artefaktů. Obyvatelé dnešní Jihoafrické republiky, Botswany a Zimbabwe je v minulosti vyrobili z jílu, který obsahuje částečky minerálu železa. Z nich je pak možné odvodit údaje o magnetickém poli Země té doby. Výsledky jejich výzkumu jsou uklidňující. Jihoatlantická anomálie není v této oblasti první a nejspíš ani poslední.

Vědci geneticky modifikovali kmenové buňky s cílem vypěstovat lidskou pokožku a tu pak úspěšně transplantovali na většinu těla sedmiletého chlapce. Jde o neuvěřitelný úspěch, který by mohl přinést revoluci v léčbě obětí popálenin a lidí s kožními chorobami.

Genetické neštěstí

Výzkum, publikovaný ve vědeckém žurnálu Nature, se týkal sedmiletého chlapce trpícího genetickou chorobou zvanou junkční epidermolysis bullosa, lidově známou také jako nemoc motýlích křídel. Lidé trpící touto nemocí mají kůži natolik křehkou, že i sebemenší tření způsobuje puchýře nebo rozpadání kůže.

V roce 2015 přijali v dětské nemocnici při Ruhrově univerzitě v Německu pacienta ve velmi vážném stavu. Chlapec vlivem nemoci ztratil pokožku přibližně na 60 % povrchu těla a trpěl takovými bolestmi, že musel dostávat morfin. Bojoval také s těžkou infekcí způsobenou stafylokoky. Lékaři zkoušeli všechno, co jim přišlo na mysl: antibiotika, časté výměny obvazů, dokonce i transplantaci kůže od chlapcova otce. Nic ale nepomohlo, nešťastné rodiče tedy začali připravovat na nejhorší.

„V prvních dnech jsme měli co dělat, abychom toho kluka vůbec udrželi naživu,“ vzpomínal na tiskové konferenci s reportéry Tobias Hirsch, jeden z hlavních lékařů.

Experiment s buňkami

Hirsch a jeho kolega Tobias Rothoeft začali procházet lékařskou literaturu v naději, že najdou něco, co by mohlo pomoci, a narazili na článek popisující vysoce experimentální proceduru tvorby buněk kůže pomocí genetického inženýrství. Kontaktovali autora článku, Michele De Luca z Centra pro regenerativní medicínu při univerzitě v Modeně a Reggio Emilia v Itálii. De Luca okamžitě přiletěl.

Technikou, kterou předtím použil pouze dvakrát, a to na velmi malých částech těla, De Luca získal buňky ze čtyřcentimetrové nepostižené části chlapcovy pokožky a vzal je do laboratoře. Geneticky je upravil tak, aby už neobsahovaly známou zmutovanou formu genu, který chorobu způsoboval, a nechal opravené buňky vrůst do vzorků geneticky upravené kůže. Vědci objevili, že „lidskou epidermis vyživuje omezený počet dlouho žijících kmenových buněk, které mají vysokou schopnost regenerace“.

V průběhu tří operací lékaři vzali kůži vypěstovanou v laboratoři a pokryli jí téměř 80 % chlapcova těla – především končetiny a záda, kde bylo poškození největší. Procedura byla povolena na základě výjimky „soucitného použití“, která za určitých okolností dovoluje výzkumníkům léčbu zpřístupnit, přestože ještě nebyla schválena příslušnými úřady k obecnému využití. Následujících osm měsíců lékaři chlapce pozorovali na jednotce intenzivní péče a čekali.

Neuvěřitelné zotavení

„Regenerovaná kůže (epidermis) pevně přilehla k základní dermis,“ oznámili lékaři. V některých oblastech vyrostly vlasové kořínky. Pohmožděniny a modřiny se normálně uzdravily. Na rozdíl od tradiční transplantace kůže, která vyžaduje mazání mastí jednou či dvakrát denně, aby udržela funkčnost, chlapcově nové kůži stačilo běžné omývání a zvlhčování.

„Nová kůže vypadá v podstatě normálně. Není tam žádný velký rozdíl,“ uvedl De Luca. Řekl, že očekává, že nová pokožka vydrží „v podstatě celý život pacienta“.

Mariaceleste Aragonaová a Cedric Blanpain napsali, že tato terapie se zdá být jedním z mála příkladů skutečně účinné léčby pomocí kmenových buněk. Studie „demonstruje proveditelnost a bezpečnost výměny celé epidermis za použití kombinované léčby pomocí kmenových buněk a genové terapie“ a také poskytuje důležitý vhled do toho, jak různé typy buněk napomáhají regeneraci lidské pokožky.

Uvedli, že v léčbě je stále mnoho nezodpovězených otázek, jako například zda takové postupy fungují lépe u dětí či u dospělých nebo jestli pacienty čekají dlouhodobé nepříznivé následky, třeba rakovina.

Paleta dalších možností

Mnohé výzvy vědce čekají při aplikaci tohoto výzkumu na léčbu zranění způsobených ohněm či jinými násilnými způsoby. U kožní choroby léčené u chlapce byla poškozená pokožka, ale vrstva pod ní, škára (dermis), byla zcela netknutá. Vědci škáru popsali jako ideální přijímací prostředí pro laboratorně vypěstovanou pokožku. Pokud jsou však spáleny nebo utrženy i hlubší vrstvy kůže, je možné, že by umělá kůže nepřiléhala tak kvalitně.

„V takovém případě je situace špatná, ať už se připravíte jakkoli,“ prohlásil De Luca. Uvedl, že prozatím bude proceduru dále studovat ve dvou klinických testech, které zahrnují genetické choroby.

Mezitím Hirsch a Rothoeft hlásí, že chlapci se i nadále daří dobře a poprvé za mnoho let ani neužívá pravidelně žádné léky. Lékaři dítě pečlivě sledují, zda nejeví příznaky, že některé buňky opraveny nebyly, a nemoc se tudíž může vrátit, ale momentálně se zdá, že v transplantovaných oblastech se tak neděje. Ve 2 až 3 % těla v netransplantovaných částech má však chlapec stále trochu puchýře a lékaři se rozhodují, zda nahradí i tuto kůži.

V současné době však dávají chlapci čas užívat si klukovin. Podle Rothoefta je „kluk teď zpátky ve škole, hraje fotbal a tráví dny s ostatními dětmi“. 

Exoplaneta WASP-39b je unikátní. Jde o horký saturn, tedy exoplanetu zhruba velikosti Saturnu, která je ale mnohem blíže své hvězdě a je tím pádem také mnohem více horká. Zároveň je ale řídká, takže svým objemem předstihuje náš Jupiter.

Planetu pozorujeme u hvězdy ze souhvězdí Panny, vzdálené od nás přibližně 700 světelných let. Od hvězdy je planeta vzdálená pouhých 7 milionů kilometrů – pro srovnání zhruba 21× méně, než Země od Slunce. Na osvětlené straně planety panuje teplota asi 777 °C.

Saturn plný vody

Britsko-americký tým astronomů použil Hubbleův vesmírný teleskop a Spitzerův vesmírný teleskop, aby detailněji prozkoumali atmosféru této planety. Výsledky pozorování vědce překvapily, hlavně pokud jde o vodu. V atmosféře WASP-39b je oproti našemu Saturnu trojnásobné množství vody.

TIP: Vesmírné teleskopy objevily primitivní atmosféru u horkého neptunu

David Sing z Exeterské univerzity a jeho kolegové tvrdí, že exoplaneta WASP-39b tím pádem musela vzniknout mnohem dál od své hvězdy, kde se mohla srážet s kometami a asteroidy plnými vody. Teprve později se nějakým způsobem zřejmě musela přesunout na své nynější místo. Na planetách jako je WASP-39b tak mimo jiné vidíme, jak odlišné mohou být osudy planet v jiných planetárních systémech.

V době, kdy ostatní kluci prováděli lumpárny, on četl díla řeckých historiků v originále. Když se pak mladíci jeho věku honili za ženskými sukněmi, ovládal už deset jazyků. V pouhých devatenácti letech se stal profesorem starověkých dějin. A nic z toho, jako by mu nestačilo!

O čem snil mladý Jean François Champollion? O ničem menším, než že nechá promluvit staré Egypťany. Vždyť jejich dílům se obdivoval celý svět. Jenže k čemu byly všechny ty ruiny dávných staveb, nádherné malby a zdobené sarkofágy, když nikdo nedovedl říci, jaký význam mají tisíce nápisů, které po sobě lidé z dob faraonů zanechali?

Osudová návštěva

Desetiletému Champollionovi svítí oči, když si prohlíží egyptologickou sbírku proslulého francouzského fyzika Jeana Baptisty Fouriera. Jeho největší zájem vzbudí kopie Rosettské desky. Tu našli v roce 1799 Napoleonovi vojáci v Egyptě poblíž města Rosetta a skvějí se na ní nápisy hned ve třech druzích písma: ve starořečtině, v hieroglyfech a v neznámé abecedě. „Ví někdo, co je zde napsáno?“ zeptá se chlapec známého učence a ukazuje přitom na obrázkové znaky. Fourier vrtí hlavou: „Ne, nikomu se to ještě nepodařilo přečíst.“„Ale já to přečtu, Za několik let to dokážu. Až budu veliký!“ slibuje zapáleně chlapec.

Fourier by ho možná za jiných okolností odbyl jako naivního snílka, ale Champollionovi věří. Vždyť tento hoch se v pouhých pěti letech sám naučil číst a nyní již ovládá latinu, řečtinu, a dokonce se začal učit hebrejsky. Přitom se narodil jako páté dítě chudého knihkupce v malém městečku Figeac. Jaké štěstí, že nadaný žák má tak chápajícího bratra. Nebýt o dvanáct let staršího Jacquea Josepha, Jean François by nejspíš nikdy nemohl studovat na lyceu v Grenoblu. S podporou staršího sourozence třeba nadějný student jednou doopravdy rozluští egyptské hieroglyfy.

Bratrská láska

Jacques-Joseph s obavami sleduje svého mladšího bratra. Dlouho do noci horečně studuje. Učí se syrsky, chaldejsky, arabsky a koptsky. K tomu čte díla starověkých historiků Hérodota a Strabóna. To vše mu má pomoci rozluštit hieroglyfy. Pro své sny zapomíná na okolní svět. „Měl bys více spát, Jeane!“ napomíná přespříliš horlivého studenta jeho starší sourozenec. Jenže malý génius o tom nechce ani slyšet. Prochází stohy literatury. Copak nikdo z učenců žijících před Kristem nevěděl nic o významu egyptského písma?

O písmu se toho ze starověkých spisů Champollion mnoho nedozvěděl, zato už má představu o podobě egyptské říše. V pouhých sedmnácti letech tak uspořádá na toto téma přednášku, kterou naprosto ohromí ty nejvzdělanější akademiky. Dosáhne dokonce takového věhlasu, že se už v devatenácti stane profesorem starověkých studií. A bádá dál. Může si to dovolit. Jeho milující bratr ho totiž nejen finančně podporuje, ale navíc zařídí, že nemusí nastoupit do vojenského výcviku.

Mladý jazykovědec mezitím neustále trne, že ho někdo předběhne. Jako blesk z čistého nebe ho zasáhne, když jednou ve výloze knihkupectví zahlédne práci renomovaného francouzského archeologa Alexandra Lenoira Nové vysvětlení hieroglyfů. Ach ne, copak přijde celé jeho úsilí vniveč? Champollion v hrůze bere do ruky knihu, ale sotva se do ní začte, začne se smát tak hlasitě, až si ostatní pomyslí, že definitivně zešílel. Vážený vědec tu totiž hájí hypotézu, že obrázky se mají číst podle toho, co představují, tedy symbol ruky znamená jednoduše ruku atd. Takový nesmysl!

Větší nebezpečí představuje pro Champolliona britský jazykovědec Thomas Young. Ten například správně vytuší, že druhé písmo na Rosettské desce, nyní známé jako démotické, je zjednodušenou formou hieroglyfů. Youngovy úspěchy francouzského badatele zneklidňují. Bohužel se nemůže soustředit pouze na svou práci. Jeho bratr totiž patří k nejpřednějším Napoleonovým stoupencům, a když je císař roku 1815 definitivně poražen u Waterloo, oba sourozenci se ocitnou v nemilosti. Na osmnáct měsíců musejí opustit Grenoble, a když jim úřady milostivě umožní návrat, starší Champollion přijde o svůj profesorský post a dále smí vykonávat pouze povolání knihovníka. Jeho mladší bratr zase marně usiluje o vydání svého koptského slovníku.

Náhle osvícení

Jean François Champollion si znovu a znovu pročítá řecký text Rosettské desky, v němž memfidští kněží děkují egyptskému faraonovi Ptolemaiovi V. za jeho dobrodiní. Vtom ho něco napadne: Nemohlo by se jméno panovníka skrývat ve zvláštním rámečku, takzvané kartuši, mezi hieroglyfy? Zkouší dosadit řecká písmena jména Ptolemaios do zarámovaného textu a zdá se, že to sedí! Tento objev učiní před ním již Young, a tak dodnes není jasné, zda Champollion čerpal z jeho práce, nebo nezávisle na ní přišel na stejnou věc.

Učenec se s nadšením vrhá na objevování další kartuší a čte ostatní jména panovníků. Při luštění textů mu pomáhá koptština, o níž správně usoudí, že se jedná o jazyk příbuzný staré egyptštině. Když pak v nápisu z chrámu Abú Simbel rozpozná jméno faraona Ramesse, s výkřikem „Mám to!“ vyběhne z bytu. Vtrhne ke svému bratrovi, vychrlí na něj svůj objev a vzápětí se v mdlobách skácí k zemi.

Roku 1822 představí mladý jazykovědec překvapenému vědeckému světu první překlady hieroglyfů. Svého úspěchu dosáhl i přesto, že rok před tím byl křivě obviněn z vlastizrady, a i když ho nakonec soud zprostil obžaloby, přišel o zaměstnání. Zdá se, že génius konečně dosáhl svého cíle.

První a poslední návštěva

Do Egypta, jehož kultuře zasvětil bezmála celý život, se Champollion podívá až v roce 1828. Tehdy konečně na vlastní oči spatří památky, které znal jen z maleb a náčrtků. Při své cestě zažije četná dobrodružství, například při jedné z plaveb po Nilu se v jejich člunu objeví díra a hrozí, že celé plavidlo se potopí. Takovou koupel by přitom nemuseli přežít - vždyť v řece číhají nebezpeční krokodýli. Nakonec však slavného vědce nezahubí predátor, ale jeho zdraví, které těžce podlomí egyptské podnebí.

TIP: Nově objevený „bilboard“ ze starého Egypta může přepsat historii hieroglyfů

Jazykovědec se o rok později ještě stihne vrátit do rodné Francie, kde i přes svůj zhoršující se zdravotní stav pracuje na zápiscích ze své cesty do země faraonů. V pouhých dvaačtyřiceti letech ho však raní mrtvice…

Svět přišel o jednoho z největších učenců všech dob! Křehké tělo francouzského génia již zřejmě nedokázalo dál snášet vypětí, jemuž ho neustále vystavoval.

Na ulicích se již objevují různé autonomní taxíky a vzduchem létají prototypy dronů pro pasažéry. Společnosti Airbus a Audi spojily své síly a také tyto dvě zajímavé technologie dohromady.

Tak vznikl systém Pop.Up Next. Jde o dvoumístnou kabinu pro pasažéry, která může jet po zemi, jako autonomní vozidlo. A když je to zapotřebí, tak přiletí velká kvadrikoptéra, spojí se s kabinou a odnese ji k cíli cesty vzduchem. Kabina je vybavena velikou dotykovou obrazovkou se systémem sledování pohybu očí a rozeznávání řeči i obličeje.

TIP: Projekt Vahana: Airbus plánuje flotily autonomních dronů pro pasažéry

Když kabina jede jako autonomní automobil, tak s elektrickým pohonem a 15 kWh baterií dosáhne rychlosti až 100 kilometrů za hodinu a urazí vzdálenost až 130 kilometrů. Kvadrikoptéra má k dispozici 70 kWh baterii a se svými osmi elektrickými motory může na jedno nabití uletět 50 kilometrů, rychlostí až 540 kilometrů v hodině. Kdy se asi taková doprava objeví ve městech?

Některé umělecké počiny mohou působit poněkud extravagantně a občas i kapku nechutně. Na rozdíl od mistrů dávné doby jde dnes zhusta o symboly než o umělecké objekty jako takové. Je to případ i dvojice umělců z Amsterdamu, kteří tvoří ledovec z tuku.

TIP: Nezdolný tukovec: Londýnské Muzeum hodlá vystavit nechutnost z kanalizace

Jejich plovoucí „fatberg“ neboli „tukovec“ (z anglického „fat“ čili „tuk“ a „iceberg“, tedy „ledovec“), který Friends Mike Thompson a Arne Hendriks budují již čtvrtým rokem a který hodlají dopravit k severnímu pólu, váží již přes tunu.

Tuk je podle tvůrců tohoto podivného projektu dokonalým symbolem dnešní doby – je organický a zároveň si jej spojujeme s energií. Je ale také symbolem zdraví, krásy a nadměrné spotřeby. Tunový Fatberg je složený z různých živočišných a rostlinných tuků. Tvůrci by jej ale časem rádi obohatili i o tuk lidský – například o tuk pocházející z liposukčních zákroků.

Už víme, že okolní vesmír je plný exoplanet. Vědce pochopitelně zajímá, jak to na těchto vzdálených světech vypadá. Než ale nadejde čas, kdy se k exoplanetám vydáme, můžeme je alespoň simulovat v pozemských laboratořích.

Simulace mlhy exoplanet

To udělala i Sarah Hörst z Univerzity Johnse Hopkinse, která se svými kolegy zkoumala vznik mlh v simulované atmosféře exoplanety. Vědci věří, že jim takový výzkum pomůže pochopit dopad mlh a podobných jevů na pátrání po mimozemském životě mimo prostor Sluneční soustavy.

Dnešní teleskopy mají totiž problém s pozorování atmosfér exoplanet, protože jim brání ve výhledu mlhy. Pozemské mlhy známe docela dobře a velice by se nám hodilo, kdybychom poznali zákonitosti vzniku a složení mlh na cizích planetách.

TIP: Vesmírné teleskopy objevily primitivní atmosféru u horkého neptunu

Vědci v experimentálním boxu simulovali atmosféry superzemí, tedy kamenných planet větších než Země, a také minineptunů, což jsou pro změnu malí plynní obři. V obou případech jde o typy planet, s jakými nemáme zkušenost ve Sluneční soustavě. Jejich atmosféry míchali ze tří hlavních plynů – oxidu uhličitého, vodíku a vodní páry, které doplňovali dalšími plyny – héliem, oxidem uhelnatým, metanem a dusíkem. Takto vytvořené atmosféry testovali ve třech rozdílných teplotách a sledovali, jak v nich vznikají mlhy.