Mezi druhy, které v Irsku zápasí o přežití, patří například veverka obecná, zajíc bělák irský a jelen lesní. Studie se zaměřila na dva invazivní druhy – norníka rudého (Myodes glareolus) a bělozubku tmavou (Crocidura russula) – a jejich vliv na populaci původních živočišných druhů – myšici křovinnou (Apodemus sylvaticus) a rejska malého (Sorex minutus).

Výsledky výzkumu byly alarmující. Počet myšic klesl na místech, kde žije norník nejdéle, o celých 50 % a v oblastech, kde žijí jak norníci, tak bělozubky, již zcela vymizeli rejsci! Pokud se zavlečené druhy budou šířit dál stejnou rychlostí, původní druhy malých savců vyhynou nejméně na 80 % jejich přirozeného prostředí. To ohrozí rovnováhu celého ekosystému a potíže začnou mít jak predátoři, tak bezobratlí živočichové a rostliny, které jsou na původních druzích závislé.

TIP: Nepostradatelní mořští dělníci vydry mořské

Vedoucí studie Ian Montgomery ze Školy biologických věd při Královské univerzitě vysvětluje: „Introdukce cizích savců do Irska v posledních sto letech má nesmírně zhoubný vliv a ohrožuje naši přírodu i původní druhy. Například veverka popelavá přenáší smrtelný virus na původní veverku obecnou a zajíc polní ohrožuje ekologickou a genetickou integritu zajíce běláka irského tím, že se s ním kříží a zabírá mu jeho prostředí.“

Jedinou cestou k udržení původních irských ekosystémů je přesné určení klíčových druhů, jež jsou v přímém ohrožení, a identifikace invazivních druhů, které je potřeba z irské přírody vymýtit či mít jejich populační nárůst pod přísným dohledem.

Požáry se od dob renesance staly ještě větším problémem, než bývaly ve středověku. Jak zhoustla městská zástavba, oheň se snadněji šířil a byl schopen v několika hodinách strávit celé prosperující město. Tento případ je zaznamenaný třeba z Mostu. Roku 1515 tamní mniši neopatrně smažili ryby a založili tak ničivý požár, že za dvě hodiny nezbyl ze starobylého sídla založeného Přemyslovci kámen na kameni.

Opatření proti žhářům

Městské rady vydávaly spoustu protipožárních předpisů nakazujících opatrnou manipulaci s ohněm. Trestní právo vyhlašovalo tvrdé postihy i těm, kdo pouze hrozili, že někomu „posvítí“. Trestalo se taky odmítnutí pomoci při hašení a do vězení pak putovali i ti, kteří způsobili požár z pouhé nedbalosti. Pokud se jednalo o nedbalost úmyslnou (někdo schválně nesplnil povinnosti třeba při uhašení ohniště), dotyčný mohl být i vypovězen z města.

Nás ovšem zajímají především těžké zločiny žhářů, kteří zakládali požáry úmyslně. V dobové mluvě se jim říkalo paliči a pohlíželo se na ně jako největší zločince z těch, kteří způsobili majetkovou škodu. Stavěli se na roveň vrahům a čarodějnicím.

Kristián z Koldína, autor Práv městských Království českého z roku 1569, je popsal následujícím způsobem: „Incendium, žhářství aneb pálení, když někdo ze zlosti a z návodu chtěním a z oumysla oheň klade. A ten žhář pokutou upálení se tresce.“

Poselství jasné – kdo založí oheň, sám v ohni shoří. Dále pak Koldín ještě upřesňuje motivy, které žhář může mít: „[…] z oumysla, ze zlosti, z hněvu, z nenávisti, z nepřátelství, z návodu lidského, z ouplatku aneb z jakýchžkoli jiných příčin buď v svém vlastním statku aneb v lidském cizím oheň klade, aby tím lidem škodil.“

Neposlušná služebná

Případ rozsouzený v Táboře v prosinci 1594 je dokladem nešťastné hlouposti služebné, která třikrát podpálila stodolu. Jmenovala se Anna, Vykoukalčina dcera z Pykova. Poté, co byla podrobena útrpnému právu (mučení), vypověděla: „K tomu se znám, že sem já sama vypálila ty stodoly Vesci nahoře u pana Zikmunda Malovce. A ten voheň sem vzala nahoře v kuchyni do jakýsi baňky. A potom vobinuvši to uhlí s tou koudelí sem vstrčila a šla sem vodtud zase nahoru. A vona hned hořela ta stodola. A když jiní běželi hasiti, a já sem taky běžela a pomáhala sem hasiti.“

Založení požáru rozpáleným uhlím bylo v té době poměrně rozšířené, protože šlo o jednoduchou pomůcku, k níž měla i služebná snadný přístup, stejně jako ke koudeli, běžně používané na tehdejším statku. Osvědčenou metodu tedy použila Anna znovu a tentokrát se jí ještě navíc podařilo nenápadně odlákat případné nevítané svědky – ponocné. „Po druhý ve středu sem položila taky tak nabravši uhlí. A potom to uhlí obinuvši do té koudele, také sem s tou koudelí vstrčila do stodoly. Bylo tak: Chodila sem po ponocný, abych jich zavolala, aby šli k večeři. A když voni ušli od té stodoly a sedali k večeři a ještě nepočali dobře jísti a já zatím sem běžela a ten voheň sem vstrčila do té stodoly.“

Annino počínání vykazuje známky promyšleného činu a zjevně už budila podezření, protože potřetí se jí stejný kousek nepodařil a stal se jí osudným. „Potřetí sem položila nahoře do hlávek lněných a taky tak to uhlí s tou koudelí. Ale tu jest po třetí nic nehořelo, že sou na to hned trefili a uhasili.“

Problémy v práci

Služčino omezené myšlení zřejmě vedlo i k jejímu prozrazení. Nebyla zkrátka protřelým kriminálním živlem, a tak nedokázala svůj čin řádně promyslet a zakrýt.

Ptáte se po motivu? Proč ohně vůbec zakládala? Právě ten je důkazem její hlouposti: „A to proto sem toto učinila, abych všecko popálíce toho dvora prázdna byla. Tak sem sobě smyslila: Když všecko popálím a nebudou míti, čím dobytku chovati ani sami kde bejti, že mušejí mne pustiti ze dvora. A to sem svýho nerozumu učinila.“

TIP: Přiznání na smrt odsouzených: O čem vypráví smolné knihy a jaké tresty hrozily?

Takže všechno jen kvůli nespokojenosti s prací. V 16. století ještě nebyly roboty tak ostré jako později po Bílé hoře, ale kvůli zvyšujícímu se podnikání šlechty začínali být poddaní čím dál více uvazováni ke svému pánovi, a tak Anna nemohla jen tak odejít, kdy se jí zlíbilo. Nicméně myslet si, že by si k tomu mohla pomoci žhářstvím, ukazuje na značnou naivitu. Ještě týž rok byla odsouzena k zahrabání zaživa. Žhářka Anna tak umřela krutou a pomalou smrtí.

Pojem „chladný“ pevně souvisí s definicí teploty, a to se ve fyzice pojí s problémy, pokud začneme hovořit o nerovnovážných systémech. Obvyklá definice teploty má souvislost s tepelným pohybem částic, tento způsob je však v kosmu nepoužitelný, neboť je zde látka nepředstavitelně řídká (mluvíme o kosmickém vakuu). Musíme tedy použít jiné metody, jež nejčastěji vycházejí z měření záření. 

TIP: Je ve vesmíru skutečně vakuum?

Pod pojmem „teplota vesmíru“ často rozumíme teplotu tzv. mikrovlnného pozadí, tedy záření, které pochází ještě z horké fáze kosmu. Od té doby se však vesmír výrazně rozepnul, takže energie (a tudíž i „teplota“) zmíněného záření výrazně poklesla a kosmos „zchladl“. Ve velmi zjednodušené analogii je to podobné, jako když prudce rozepneme plyn – jeho teplota též klesne. Na popsaném principu (tzv. Jouleův-Thomsonův jev) pak fungují například klimatizace či kompresorové ledničky.

Určitě to znáte. Některé výrazy v obličeji, zvlášť od lidí, na nichž nám záleží, jsou jako když vám vrazí nůž do těla. Potvrzuje to i výzkum amerických psychologů, kteří pečlivě studovali, jak lidské tělo reaguje na různé typy úsměvů.

Vědci si na tento výzkum sehnali 90 dobrovolníků, které tak trochu obelstili, jak už to při podobných výzkumech bývá. Nechali je mluvit na kameru a pak jim ukázali jeden ze tří typů úsměvů ve tváři toho člověka, který jejich řeč hodnotil. Dobrovolníci ovšem nevěděli, že reakci hodnotitele vědci nahráli předem.

TIP: Strach skrytý za úsměvem: Proč nás děsí klauni?

Vědci sledovali, jakou fyziologickou reakci u dobrovolníků vyvolá úsměv povzbuzující, chápající a povýšený. Každý úsměv vyvolal poněkud jinou hormonální reakci. Nejvýraznější ale byla reakce na povýšený úsměv. Dobrovolníkům vyletěla hladina stresového hormonu kortizolu, což je neklamná známka toho, že náš mozek čte takový úsměv jako vážnou hrozbu.

Tým Yaniva Erlicha chtěl zmapovat proměny v partnerských zvyklostech napříč posledními pěti stoletími. Na pomoc si proto vzal 86 milionů profilů na genealogické stránce Geni.com a vložil je do rukou chytrého algoritmu, jenž z nich začal sestavovat rodokmeny.

Vedle několika oddělených větví pak počítač vědcům přímo před očima odhalil vazby mezi třinácti miliony lidí, a stvořil tak nejrozsáhlejší rodokmen světa: Mapuje život zhruba jedenácti generací, které byly spojeny pokrevně nebo sňatky.

Z výzkumu také vyplynulo, že zatímco před rokem 1750 se většina lidí ve Spojených státech provdala za někoho, kdo žil ve vzdálenosti do 10 kilometrů od nich, o 200 let později se tato vzdálenost zdesetinásobila. Rozdíl je podle vědců dán prudkým rozvojem cestování.

K nejrozsáhlejšímu objevování afrického vnitrozemí došlo přibližně ve stejnou dobu, kdy si fotografie začala podmaňovat cestovatelský svět. Patentována byla v Paříži v roce 1839 a jen o dva roky později se do nitra Afriky vypravila slavná a přelomová Livingstonova výprava. Ovšem až o dalších osmdesát let později napomohly černobílé snímky tomu, že tento kontinent přestal být vnímán jako „temný světadíl“.

Stvůry temného kontinentu

Přízvisko temný světadíl přesně vystihovalo „mediální obraz“ afrického kontinentu v civilizovaném světě před vynálezem fotografie. I když vnitrozemí Jižní Ameriky či Austrálie byla již dávno prozkoumána, to africké zůstávalo navzdory geografické blízkosti Evropě dlouho na periferii zájmů objevitelů. Obrovská náhorní plošina se strmými srázy spadajícími kolmo do vod oceánů odrazovala už první mořeplavce, kteří dávali přednost lákavějším a přístupnějším končinám, třeba Indii. I portugalský mořeplavec Vasco da Gama Afriku v roce 1497 nedobyl, ale jen obeplul a tento postoj ke světadílu přetrvával i v průběhu dalších staletí.

Nedostatek skutečných znalostí byl „kompenzován“ bezbřehou fantazií prvních objevitelů a bílá místa na mapách byla jednoduše vyplněna kresbami polomytických či zcela smyšlených zvířat. Legendy o krvelačných monstrech se koneckonců dochovaly dodnes v názvech některých tvorů. Například latinské jméno žirafy camelopardalis vychází z dobové představy o tomto býložravém tvoru. Žirafa byla považována za křížence velblouda a levharta a naši předkové byli přesvědčeni, že musí jít o dravou šelmu.

Zkáza ve jménu adrenalinu

Další cestovatelé, dobrodruzi a především lovci s postupem času zjistili, že africká zvířata na lidi útočí téměř výhradně v sebeobraně. Nicméně pověsti o lidožroutech a krvelačných monstrech lovcům vyhovovaly. Rostla tak jejich cena jako loveckých průvodců a neohrožených hrdinů a líčení africké fauny coby sbírky krvelačných bestií poskytovalo záminku pro vybíjení zvířat. Jak se západní civilizace dál a dál zakusovala do lůna východní Afriky, zanechávala za sebou statisíce mrtvých zvířat. Například výprava maďarského hraběte Teleki von Széka, vášnivého lovce a objevitele jezera Turkana, postřílela během několika dní v průběhu výpravy v roce 1887 na 80 nosorožců a 79 buvolů, které nechala ležet ladem. V roce 1908 pobil správce divoké zvěře v Britské východní Africe a vedoucí výstavby ugandské železnice J. A. Hunter se svými kumpány za jediný den 996 nosorožců!

Právě v tomto okamžiku se do Afriky vydávají první profesionálně fotografující dobrodruhové, jejichž cílem není střelba, ale dokumentace přírody. Mezi nejvýznamnější představitele prvních fotografických průkopníků patří bezesporu Američané Martin a Osa Johnsonovi. V paměti manželů Johnsonových byla ještě čerstvá vzpomínka na to, jak se člověk dokázal rychle „vypořádat“ s ikonou severoamerických prérií – bizonem. Tušili, že ani východoafrické pláně neoplývají nekonečným množstvím zvěře a že je třeba zachytit vše na film dřív, než zvířata zmizí v propasti času.

Na lovu skutečné Afriky

Vynález kinematografie bratří Lumiérů je datován do roku 1896. Už o deset let později se začaly objevovat i první filmy s africkou tematikou. Ty byly ovšem inscenovanou podívanou, kde měli hlavní roli hrdinové s puškou a zvířata v nich byla nebezpečným protivníkem a cennou trofejí. To je třeba případ dánského Lovu lvů z roku 1907, který byl natáčen na ostrově za Kodaní s dvěma přestárlými lvy zakoupenými v Zoo, nebo amerického Lovu velké zvěře v Africe (1909). Druhý snímek byl natočen s dvojníkem prezidenta Theodora Roosevelta a měl obrovský úspěch. Ovšem jen do doby, než se o něm dozvěděl skutečný Roosevelt, který nechal všechny kopie zničit.

Martinův odlišný přístup k natáčení divoké zvěře reprezentuje úryvek z jeho deníku: „Nejsnadnější věcí na světě je postřelit zvíře dalekonosnou puškou z bezpečné vzdálenosti, nebo je uštvat automobilem a při tom filmovat ten vzrušující děj. Nejobtížnější je ale zachytit totéž zvíře v nerušeném stavu, tak, jak žije v přírodě. A to je to nejvýznamnější, čeho lze filmovacím přístrojem dosáhnout…“ Tím však na sebe jako tvůrce ušil bič – práce dokumentaristů, kteří rezignovali na soudobé „filmové triky“, byla strastiplnou a také finančně náročnou a výdělečně nejistou cestou.

Záběry cennější než zlato

Dnes si jen stěží dokážeme představit všechny problémy, se kterými se první filmaři uprostřed divočiny potýkali. Hluk z kamer plašil zvěř, která byla již tak dost vystresována sportovními střelci. Když se filmaři přeci jen dostali blízko ke svému cíli, často jim v tom nejnevhodnějším okamžiku došel film.

Ani v případě, že se vše dobře naexponovalo a odtočilo, nebylo zdaleka vyhráno. Další neméně významnou starost totiž představovalo uchování citlivého materiálu. V obrovském vedru východoafrických savan filmová želatina praskala a film se kroutil. V přílišném vlhku tropických džunglí zase nabobtnával a hrozilo, že unikátní snímky, které byly pořízeny po několikaměsíční námaze, budou ztraceny. Složitá aparatura a těžké stativy ztěžovaly manipulaci v terénu, někdy mohly ale posloužit i jako zbraň. Při jednom z mnoha čekání v čihadlech na Martina zaútočil levhart a život mu zachránil jen masivní stativ, který byl mezi ním a šelmou. Technické komplikace ale nebyly zdaleka jediné překážky, které Martin a jeho žena Osa museli překonat. Stále bylo třeba bojovat s předsudky a omyly, které o afrických zvířatech panovaly mezi evropskou a americkou veřejností.

Boj s předsudky

Horské gorily jsou dnes vnímány jako mírumilovní a ohrožení živočichové, ale na začátku minulého století o nich ve světě panovalo zcela jiné smýšlení. Jako samostatný živočišný druh je lidé znali pouhé čtvrt století, a to pouze z kreslených obrázků a dobrodružných knih, v nichž byly často vyobrazovány jako krvelačná monstra unášející sličné panny. Věrná dokumentace zachycující jejich mírnou povahu zatím neexistovala. Když se Johnsonovi vydali za gorilami, šlo vlastně i o výpravu za prolomením soudobých předsudků.

Horský mlžný les představoval pro fotografy a filmaře hotové peklo – vlhký vzduch, statická elektřina způsobená rozdílem teplot a pralesní šero prakticky znemožňovaly natáčení tehdejší primitivní technikou. Proto Martinovo rozhodnutí vydat se za gorilami do pohoří Virunga v Belgickém Kongu byl velmi troufalý čin. „Zachytit hlas goril do filmu je úkol, nad nímž by ustrnul i sám Sisyfos, kdyby měl tu smůlu a narodil se ve století zvukového filmu,“ napsal Martin ve svém testamentu z výpravy.

Navzdory všem obtížím ovšem přivezli Johnsonovi v roce 1931 historicky první filmové záběry ozvučené přímo v Africe, z nichž o rok později vznikl slavný film Congorilla. A to vše pouhé čtyři roky po té, kdy byl do kin uveden první zvukový film. Martinovi se také podařilo pořídit historicky první fotografie horských goril, které vydal v knize Gorila. Právě v ní veřejně odsuzuje střílení goril a kritizuje jejich pokřivený obraz v médiích. O jak nadčasový čin šlo, dokládá i skutečnost, že hned v roce 1933 se stal kasovním trhákem snímek King Kong, kde je gorila předlohou pro agresivní monstrum demolující New York.

Informační průkopníci

Dnešní autoři cestopisných reportáží o africké přírodě s oblibou citují různé vědecké studie nebo zajímavosti, které lze pohodlně najít v knihách a na internetu. První popularizátoři vědy však žádný takový zdroj k dispozici neměli. V dosud neprobádaných končinách světa byli primárním zdrojem informací právě oni. Jediné, co mohli reflektovat, bylo chování zvířat v konkrétních situacích, které zažili na vlastní kůži.

TIP: Zvířata osmého divu světa – Tanzanský kráter Ngorongoro a jeho obyvatelé

Martin Johnson byl ovšem mistrem tohoto oboru a proslavil se výjimečně citlivým pozorovacím talentem. Vyvrátil kupříkladu dodnes tradovanou pověru o pštrosech strkajících při ohrožení hlavy do písku. Martin píše, že se jedná o nedorozumění způsobené snad tím, že pštros kvůli potravě v travnatých savanách dává hlavu často k zemi, a ta pak není vidět. Pozorováním přímorožců afrických neboli oryxů zase zjistil, že samci často při soubojích ztrácejí jeden roh a že snad právě oni zavdali příčinu ke vzniku legendy o jednorožcích.

Odkaz ukrytý v pixelech

Význam prvních fotografů a filmařů je mnohem větší, než si dnes většina turistů i cestovatelů uvědomuje. Přitom by každý z nás, kdo dnes v Africe nebo i jinde ve světě třímá v rukou digitální zrcadlovku, měl být vděčný fotografickým průkopníkům, kteří dnešní pohodlnou cestu k fotografování zvířat vyšlapali svou pílí. Měli bychom si na ně vzpomenout pokaždé, když si na displeji fotoaparátu prohlížíme pořízený snímek bez starostí, že se nám ho nepodaří vyvolat. Martin a Osa Johnsonovi se zasloužili o změnu vnímání slova „safari“, které dříve symbolizovalo nabubřelá střelecká jatka a po skončení jejich práce se stalo synonymem pro fotografickou výpravu za dobrodružstvím.

Žijeme v době bouřlivého rozvoje mediálních technologií. Zlepšují se i technologie přenosu identity ve videu, jako například "Deepfakes", které dnes asi nejvíce využívá pornoprůmysl pro přenos tváří celebrit. Jenomže v blízké budoucnosti se rýsují mnohem horší možnosti pro jejich využití.

Umělé inteligence již zvládají přenosy identity tak, že je obtížné poznat rozdíl. Lze si snadno představit, že se objeví a ohromnou rychlostí rozšíří videa, na nichž budou falešné identity významných politiků říkat velice závažné věci. Anebo se pachatelé různých nepravostí budou vymlouvat na to, že video s důkazy je zmanipulované. Otřesena by mohla být i důvěra ve zpravodajství, pokud to ještě jde.

TIP: Nová technologie dokáže ukrást váš hlas během pouhé minutky

Takové technologie by mohly závažným způsobem narušit fungování společnosti a rozvrátit politické systémy. Odborníci teď urychleně pracují na metodách ověřování pravosti videozáznamu, pokud to vůbec bude možné. A lidé by se měli co nejdříve naučit, že ne všechno, co shlédnou na internetu, je skutečnost.

Přestože potomci starozákonního národa Davidova oslavili na konci letošního září příchod roku 5778, moderní stát Izrael existuje teprve necelých sedmdesát let. Během této krátké doby musel čelit nenadálým útokům všech okolních sousedů, ale i dalších muslimských zemí. Izraelské obranné síly (IDF) sice dokázaly pokaždé zvítězit či alespoň uhájit vlastní nezávislost, několikrát se přitom ale ocitly tváří v  tvář úplnému zničení.

Sloužit musí každý

Udržovat akceschopnou armádu tak představuje pro židovskou populaci podmínku dlouhodobého přežití – země má přitom jen omezené lidské zdroje a pravidelným odvodům se proto nevyhnou ani dívky. Služba se zbraní v  ruce je ovšem z náboženských důvodů nepřijatelná pro část ultraortodoxních věřících; ti nejradikálnější z  nich dokonce neuznávají ani mnohé izraelské státní instituce. Jsou to přitom paradoxně právě příslušníci této části židovského obyvatelstva, kteří velmi často rozdmýchávají vzájemnou nevraživost nejen s palestinskými sousedy.

Je pochopitelné, že podivný stav dráždil velkou část zbylé izraelské populace a zákon o osvobození ultraortodoxních branců od povinné vojenské služby nakonec padl. Na parlamentní půdě neobstály ani argumenty, že tito muži pomáhají státu modlitbami, studiem judaismu a velebením Boha, který je ostatně nejsilnějším ochráncem země. V letošním roce tedy IDF přivítala několik tisíc netypických branců se svými specifickými vousy, účesy a zvyky.

TIP: Izraelští výsadkáři: Skutečná elita s okřídleným hadem ve znaku

I z toho důvodu je velení armády soustřeďuje do zvláštních jednotek. Jednou z nich je například 97. prapor Netzah Yehuda, který se řídí tradičními pravidly Halacha, zasahujícími do všech oblastí každodenního života včetně jídla. Motto této formace zní: „A váš tábor bude svatým!“. Část mladíků proto přijala novou povinnost vcelku smířlivě, jiní ale předvídají zemi občanskou válku. Dodejme, že do IDF každoročně dobrovolně vstupuje na 2 000 žen z  konzervativních rodin, pro které jinak zůstala kontroverzní výjimka stále v platnosti. 

Hubbleův vesmírný teleskop si zahrál na vesmírného Indiana Jonese. Pro astronomy vystopoval velmi vzácný vesmírný relikt, starobyle uspořádanou galaxii. Navíc se nachází v našem galaktickém sousedství.

Jde o galaxii NGC 1277, kterou pozorujeme ve vzdálenosti asi 240 milionů světelných let. Galaxie vznikla v dávné minulosti na počátku vesmíru. Tehdy v ní bouřlivě vznikaly hvězdy, mnohem intenzivněji než v dnešní Mléčné dráze.

Pak ale tvorba nových hvězd v galaxii NGC 1277 náhle ustala. Postupně se z ní stala galaxie plná rudých a mrtvých hvězd, tedy červených trpaslíků, bílých trpaslíků, a pozůstatků po explozích supernov. Z NGC 1277 je dnes „mrtvá“ galaxie.

TIP: Galaxie s překvapením: Hubble zachytil ohromující kosmický megamaser

Hubbleův teleskop už podobné galaxie pozoroval, zatím ale vždy ve velmi vzdáleném vesmíru. Ignacio Trujillo z institutu Instituto de Astrofisica de Canarias na španělské Univerzitě La Laguna a jeho kolegové teď ale takovou galaxii odhalili vlastně docela blízko Mléčné dráhy. Teď budou mít vědci unikátní příležitost prozkoumat mrtvou galaxii v příjemném detailu.

Možná si myslíte, že běžný papír do kopírky je krásně bílý. Britští vědci ale nedávno vyvinuli materiál, který je ještě dvacetkrát bělejší. Nebyl to ale jejich vlastní nápad. Inspirovali je k tomu brouci.

Badatelé se poučili u vrubounů rodu Cyphochilus, kteří pocházejí z jihovýchodní Asie. Tito brouci jsou pěkně bělostní, ale jejich zbarvení přitom není založené na nějakém pigmentu. Trik vrubounů spočívá v tom, že mají specifickým způsobem uspořádanou nanostrukturu na povrchu chitinu, který tvoří jejich vnější kostru. Bílá barva vzniká rozptylem světelných paprsků na této struktuře.

TIP: Černá, která je opravdu černá: Nejtmavší materiál světa

Vědcům se povedlo takovou strukturu napodobit na nesmírně tenkých membránách utvořených z nanovláken celulózy. Velkou výhodou je, že takový materiál je, na rozdíl od řady pigmentů, levný, snadno dostupný, netoxický a použitelný uvnitř lidského těla. Nový materiál by se mohl uplatnit při výrobě barev, spotřebního zboží, kosmetiky a dokonce i v potravinářství.